Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Zaměstnávání cizích státních příslušníků (cizinců) na území Československé republiky podléhá po dobu nepříznivého stavu na domácím trhu práce ustanovením tohoto zákona.

(1) Ustanovení tohoto zákona se netýkají cizinců, kteří přišli na území Československé republiky před 1. květnem 1923 a zdržují se zde od té doby nepřetržitě.

(2) Cizincům, kteří prokáží okolnosti uvedené v předchozím odstavci, bude o tom vydáno osvědčení úřadem uvedeným v § 5.

(1) Kdo chce zaměstnati cizince, na nějž se nevztahuje § 2, jako dělníka, zřízence, pomocníka v domácnosti, zaměstnance ve vyšších soukromých službách, nebo jako učně, volontéra či praktikanta, jest povinen opatřiti si k tomu svolení příslušného úřadu.

(2) Zaměstnáním ve smyslu tohoto zákona se rozumějí výkony, které převážně vyčerpávají výdělečnou činnost zaměstnancovu, počítajíc v to i bezplatnou činnost přípravnou.

Povolení zaměstnávati cizince, dosud udělená, zůstávají po dobu, na kterou byla udělena, v platnosti i po počáteční účinnosti tohoto zákona, byli-li dotyční cizinci v tomto okamžiku již ve služebním (pracovním, učebním) poměru na území Československé republiky. Po uvedenou dobu není třeba znovu žádati o povolení k jejich zaměstnání.

Povolení k zaměstnání cizince uděluje k písemné žádosti politický úřad II. stolice, příslušný podle místa, kde má cizinec konati práce nebo služby.

(1) Povolení k zaměstnání cizince uděluje se pouze určité osobě (budoucímu zaměstnavateli) pro určité zaměstnání nebo určitý podnik pro určitého cizince na určitou dobu a může býti vázáno podmínkami.

(2) Povolení může býti uděleno současně pro zaměstnání více cizinců, vždy však musí býti všichni jmenovitě uvedeni.

V žádosti o povolení zaměstnávati cizince nebo více cizinců jest uvésti zvláště pro každého cizince jméno a příjmení, den a rok narození, stav, státní příslušnost a dosavadní povolání cizince, dále podnik, zaměstnání, případně způsob zaměstnání nebo výkon, pro který se o povolení žádá, jakož i dobu, na kterou se o povolení žádá.

Povolení jest uděliti toliko tehdy:

a) když to v jednotlivých případech připouští stav domácího trhu práce nebo toho vyžadují důležité zájmy národohospodářské;

b) nebo když jde o takový zvláštní druh zaměstnání nebo výkonu, pro který nelze získati sílu domácí;

c) anebo konečně, mluví-li pro udělení povolení mimořádné důvody s hlediska poměrů rodinných nebo osobních.

(1) V povolení jest uvésti zvláště pro každého cizince: jméno, rok narození, stav, státní příslušnost, dále pak podnik, způsob zaměstnání nebo výkon, pro který bylo povolení uděleno, jakož i dobu, na kterou je povolení platné.

(2) Povolení může býti prodlouženo k písemné žádosti zaměstnavatele, kterou jest podati měsíc před uplynutím jeho platnosti u úřadu příslušného podle § 5.

Zaměstnavatelé jsou povinni do 3 dnů hlásiti úřadu, příslušnému podle § 5 k udělení povolení, každý vstup cizince do práce (služby) nebo vystoupení z práce (služby), uvádějíce současně státní příslušnost cizincovu. Na požádání jsou povinni předložiti témuž úřadu seznam cizinců s udáním jejich státní příslušnosti, oboru zaměstnání a doby, od které je zaměstnávají. Není-li zaměstnavateli možno státní příslušnost zaměstnancovu řádně prokázati, jest povinen zaměstnanec sám věrohodným způsobem prokázati svou státní příslušnost.

(1) Přestupky tohoto zákona nebo předpisů na jeho základě vydaných, trestají, pokud nejde o trestní činy stíhané přísněji, politické úřady I. stolice trestem na penězích do 10.000 Kč nebo trestem na svobodě do jednoho měsíce.

(2) Pokuty plynou do státní pokladny.

Předpisy pasové a o hlášení nejsou tímto zákonem dotčeny.

Ministr sociální péče se zmocňuje, aby přihlížeje k dočasnému stavu na domácím trhu práce, určil v dohodě se zúčastněnými ministry vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení rozsah. provádění zákona, zejména

a) aby použití zákona na určitou nebo neurčitou dobu zastavil;

b) aby určitá zaměstnání, druhy zaměstnání, nebo výkony z platnosti zákona nebo z platnosti jednotlivých ustanovení zákona vyjmul, případně tyto výjimky opět odvolal;

c) aby stanovil pro zaměstnání příslušníků jednotlivých států podmínky obdobné, jaké platí v dotyčném státě pro zaměstnání příslušníků československých;

d) aby vydal zvláštní předpisy pro cizince, kteří nebydlíce trvale na území Československé republiky přecházejí hranice za zaměstnáním.

Pokud o předmětech upravených tímto zákonem obsahují mezinárodní smlouvy odchylná ustanovení platí ustanovení těchto smluv. Tato smluvní ustanovení nabývají platnosti vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení a jeho provedením se pověřuje ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Otázka pohybu pracovních sil mezi jednotlivými státy (vystěhovalectví a přistěhovalectví, souhrnně řečeno migrace) byla vždy důležitou hospodářskou a sociálně politickou otázkou. Velká nezaměstnanost, která zejména v Evropě se po válce stala chronickým zjevem, učinila z ní problém nejvýš ožehavý, s nímž se v té nebo oné formě musily zabývati všechny státy.

S hlediska migrace možno děliti státy na dvě skupiny totiž:

1. státy, v nichž převažuje vystěhovalectví,

2. státy, v nichž převažuje přistěhovalectví.

Před válkou bylo naléhavějším problém spíše vystěhovalectví, totiž otázka, najíti v cizině umístění pro přebytek obyvatelstva a zejména pracovních sil, kdežto přistěhovalectví, zejména v mimoevropských státech se nekladly překážky, vyjímaje překážky rázu policejního. Po válce se situace změnila, zejména snížením všeobecně kupní síly obyvatelstva při současném zvýšení výroby (bráno ovšem ve světovém měřítku a nehledě k prvým letům poválečným) a industrialisací mnohých mimoevropských zemí, což mělo za následek odbytovou krisi a nezaměstnanost jako světové zjevy.Proto nyní i státy dříve přistěhovalecké se brání neomezenému přílivu cizích pracovních sil a přistěhovalectví buď omezují na zcela určitou míru (zejména Spojené státy severoamerické), nebo snaží se regulovati přistěhovalectví tak, aby do země přišly jen kategorie pracovníků jim potřebné, především zemědělci a kvalifikovaní dělníci přesně vytčeného odboru (na př. Kanada, Argentina, do značné míry též Australie). Pro státy vystěhovalecké stává se tak vystěhovalectví stále obtížnějším problémem, především v důsledku uzavření hranic dřívějšího největšího sběratele vystěhovalců, Spojených států severoamerických.

Tak došlo po válce k novému zjevu, že stěhování mezi evropskými státy navzájem, před válkou poměrně bezvýznamné, je státům těmto nevítané pro panující nezaměstnanost. V povaze věci leží, že největší obtíže se kladou v cestu přistěhovaní cizích pracovních sil, takže možno mluviti o politice směřující k ochraně domácího trhu práce jako o všeobecné politice evropských (a mnohých mimoevropských) států.

Jest zřejmo, jakmile tato politika jednou byla zahájena, že musila vésti ve všech státech k opatřením obdobného rázu. Z počátku byla sice situace v Evropě ulehčena tím, že až do nedávné doby Francie zkonsumovala na evropské poměry veliký počet cizích pracovních sil; v poslední době však i tam vzniká nezaměstnanost a také Francie se začíná brániti přílivu cizích pracovních sil.

Československo jest jedním ze států, jenž byl tímto vývojem věci velmi silně dotčen. Nezaměstnanost, která v lednu 1923 dosahovala v Československu ohromné cifry, téměř půl milionu, klesla sice od té doby značně, stala se však chronickým zjevem na úrovni kolísající kolem 40.000 neumístěných uchazečů. Již z tohoto důvodu je Československu třeba vystěhovalectví. Ostatně již před válkou odcházel z dnešních československých zemí stálý vystěhovalecký proud.

Opatřeními cizích států, která mají za účel brániti přistěhovalectví, je tedy Československo velmi těžce postiženo. V poslední době také obrat ve francouzské emigrační politice dotkne se značně Československa. Přebytek pracovních sil nemůže ze země odcházeti anebo jen v míře nedostatečné, naproti tomu nachází se v Československu velmi mnoho cizích příslušníků, kteří stěžují situaci domácím příslušníkům na trhu práce.

Československo váhalo až do dnešní doby sáhnouti k takovým pronikavým opatřením, jaká na ochranu domácího trhu práce byla již dávno provedena v řadě států okolních, a to právě i států, do nichž se zdejší příslušníci za prací stěhovali. S počátku chtělo Československo vystačiti s pouhými opatřeními administrativního rázu.

Dosavadní stav byl v podstatě takový: Povolení cizincům k nastoupení zaměstnání v tuzemsku uděluje Zemský úřad práce, po příp. ministerstvo sociální péče. Tímto povolením musí se cizinec vykázati zastupitelskému úřadu československému v cizině, rovněž i potvrzením zaměstnavatele, že místo u něho může nastoupiti. Zemský úřad práce povoluje zaměstnavatelům zaměstnati cizince, když zaměstnavatel předloží potvrzení, že uprázdněné místo ohlásil u příslušné zprostředkovatelny práce a že není na ně kvalifikovaných uchazečů tuzemských nebo když nabude přesvědčení, že získání kvalifikované síly pracovní cizozemské jest třeba k zahájení, rozšíření nebo udržení výroby. Povolení uděluje se po vyžádaném dobrozdání odborových organisací zaměstnavatelských i zaměstnaneckých. Určité případy, zejména pak případy zaměstnání cizinců ve vyšších službách vyhradilo si k rozhodování samo ministerstvo sociální péče. Cizinci, kteří mají ve visu v cestovním pasu doložku "neplatí k nastoupení práce nebo místa", nesmějí v Československu vykonávati práce nebo služby za mzdu nebo plat.

Tato administrativní opatření však již nestačí. Dnes je již naprosto jisto (zejména po obratu ve Francii), že politika k ochraně domácího trhu práce bude ve všech evropských státech trvalým zjevem pro dohlednou dobu. Trvalou ochranu domácího pracovního trhu nelze prováděti na základě administrativních opatření; tato měla totiž charakter prozatímní, což bylo možno pouze potud, dokud byla přece nějaká naděje, že jde o zjev přechodný. Mimo to třeba upozorniti na okolnost, že dosavadní úprava, která prováděla ochranu domácího pracovního trhu pomocí záznamů v cestovních pasech, znemožňovala odstranění visové povinnosti, které se jeví nutným z důvodů snadného hospodářského styku a které také by již bývalo v poměru k mnohým státům provedeno, kdyby nebylo nutnosti udržovati visovou povinnost k vůli ochraně domácího trhu práce. Bude-li ochrana domácího trhu práce upravena zákonem, bude možno snadněji rozřešiti i právě uvedenou naléhavou otázku.

Československá vláda se rozhodla ze všech uvedených důvodů předložiti Národnímu shromáždění osnovu zákona o ochraně domácího trhu práce.

Než bude podán výklad o této osnově, buďtež pro srovnání uvedeny nejdůležitější příklady o obdobných opatřeních z některých cizích států, zejména států okolních.

Podle způsobu, jakým cizí státy provedly ochranu domácího trhu práce, možno je děliti na tři skupiny:

I. Státy, které upravily ochranu domácího trhu práce zvláštním zákonem;

II. Státy, které provedly ochranu domácího trhu práce na základě jiných sociálně politických zákonů;

III. Státy, které tuto ochranu provedly na základě předpisů pasových.

Zvláštní zákon o ochraně domácího trhu práce mají Rakousko a Polsko.

Rakouský zákon na ochranu domácího trhu práce jest zákon z 19. prosince 1925, č. 457 spolk. zák., o dočasném omezení zaměstnávání cizích dělníků a zřízenců ("Inlandarbeiterschutzgesetz"), který vstoupil v platnost dne 1. ledna 1926. Jest vydán na dobu mimořádné nezaměstnanosti.

Zaměstnavatelé nesmějí přijati bez úředního povolení zaměstnance, který není státním občanem Rakouského spolku nebo aspoň se trvale nezdržuje na území rakouském od 1. ledna 1923. Na cizí zaměstnance, kteří v době počáteční účinnosti zákona již v zaměstnání jsou, vztahuje se zákon až při nastoupení nového pracovního poměru. Povolení k zaměstnání cizinců udílí úřad spolkového kancléře, jenž může k tomu až do odvolání zmocniti jednotlivé zemské hejtmany, pokud jde o zemědělské a lesní dělnictvo, a pro záporné vyřízení, okresní průmyslové komise, pokud jde o dělnictvo ostatní. Povolení jest uděliti pouze tehdy, když to připouští stav trhu práce nebo když toho vyžadují důležité zájmy národohospodářské nebo jiné důležité důvody, zvláště ohledy rodinné nebo důvody lidskosti. Povolení platí jen pro určitou, jménem uvedenou osobu, jen pro udané povolání, udaný způsob zaměstnání a určitý čas. Může býti vázáno na podmínky. Povolovací řízení vykonávají zemské vlády prostřednictvím zvláštní komise, jíž předsedá zemský hejtman, který také jmenuje ostatní členy po slyšení zájmových korporací, a to 2 za zaměstnavatele, 2 za zaměstnance a tolikéž náhradníků. Okresní průmyslové komise zřídí podobnou komisi, jejíž předsedou jest jednatel okresní průmyslové komise nebo jeho zástupce. Zaměstnavatel jest povinen do 3 dnů hlásiti nastoupení a vystoupení z práce osoby, pro níž bylo dáno povolení a je povinen předložiti seznamy svých zaměstnanců. Zaměstnanci jsou povinni vykázati se svým státním občanstvím. Přestupky se trestají pokutou do 1000 šilinků nebo vězením do 3 měsíců. Zákon se vztahuje na příslušníky států, s nimiž byly uzavřeny úmluvy o zaměstnaní cizích dělníků jen potud, pokud v těchto úmluvách není o tom řečeno něco jiného. Napříště potřebuje taková úmluva schválení hlavního výboru Národní rady. Kancléřský úřad může nařízením stanoviti, že se zákon nevztahuje na určité skupiny zaměstnanců (na př. na dopravní zaměstnance v mezistátním styku, zemědělské dělníky a selskou čeleď, na herce). Nakládá-li některý stát hůře s rakouskými příslušníky, může spolková vláda naříditi, že se zákon vztahuje na příslušníky tohoto státu, i když se zdržovali v Rakousku před 1. lednem 1923 nebo při počáteční účinnosti zákona již v zaměstnání byli, dále, že udělené povolení je možno kdykoli odvolati.

K zákonu o ochraně domácího trhu práce vyšla některá prováděcí nařízení. Nařízení z 31. prosince 1925, č. 10 spolk. zák. z roku 1926 stanoví, kterými listinami se pro účely zákona prokazuje rakouské státní občanství (domovským listem, listinou o propůjčení spolkového nebo zemského občanství, opčním dekretem, pasem atd.), případně okolnost, že cizinec je zaměstnán ve spolkovém území nepřetržitě od 1. ledna 1923 (potvrzením úřadu, u kterého se provádí přihlašování). Nařízením z 22. září 1926, č. 290 bylo stanoveno, že potvrzení přihlašovacího úřadu stačí pro cizí zemědělské a lesní zaměstnance; u ostatních zaměstnanců třeba potvrzení od okresní průmyslové komise. Nařízením z 31. prosince 1925, č. 11 spolk. zák. z roku 1926 bylo stanoveno, že se zákon nevztahuje:

a) na osoby zaměstnané v mezistátní službě dopravní,

b) na zemědělské dělníky a selskou čeleď, vyjímaje v Burgenlandu (kde tedy zákon platí v plném rozsahu),

c) na některé skupiny osob, pro něž platí zákon o služební smlouvě divadelní, t. j. ředitele, solisty, režiséry, dramaturgy a kapelníky. Nařízením z 18. března 1926, č. 83 byly výjimky stanoveny znovu, při čemž změněno ustanovení o zemědělských a lesních zaměstnancích; zákon se nevztahuje nyní na zemědělské sezonní dělníky, pokud jejich najímání se děje podle stávajících mezistátních úmluv, na selskou čeleď a na zemědělské praktikanty na výměnu. Ustanovení toto opětně neplatí pro Burgenland, takže tam je zákon v platnosti v plném rozsahu.

Polsko se donedávna snažilo regulovati příliv cizích pracovních sil pomocí všeobecných předpisů o pobytu, evidenci a vyhošťování cizinců (viz zejména nařízení presidenta republiky ze dne 13. srpna 1926, č. 465 o cizozemcích). Ježto tyto předpisy nestačily, bylo vydáno zvláštní nařízení v tomto směru: nařízení presidenta republiky ze dne 4. června 1927, č. 472 o ochraně trhu práce. Nařízení toto má moc zákona.

Podle tohoto nařízení, jest ministerská rada oprávněna na návrh ministra práce zavésti předpisy na ochranu domácího trhu práce buď v celém území republiky nebo v jistých teritoriích nebo v jistých oborech a opět tato nařízení zcela neb částečně odvolati. Je-li takové nařízení vydáno, nesmí zaměstnavatelé zaměstnávati cizince jinak, než s povolením příslušného úřadu. Tímto úřadem jest vévoda, resp. ve Varšavě vládní komisař. O odvolání rozhoduje ministr práce v dohodě s ministrem vnitra. Povolení se udělí, připouští-li to stav domácího trhu práce, vyžadují-li toho potřeby národního hospodářství nebo jedná-li se o zaměstnávání osob na místech vyžadujících zvláštní důvěry. Povolení se vydávají na rok a mohou býti prodloužena, nezměnily-li se okolnosti.

Pro cizí zaměstnance, kteří v době vstoupení tohoto nařízení v platnost jsou již v pracovním poměru, netřeba až do skončení tohoto poměru povolení.

Nařízení se nevztahuje 1. na zaměstnavatele s právem exteritoriality, pokud jde o služby úřední nebo osobní; 2. na zahraniční podniky, pokud jde o obchodní cestující; 3. jde-li o cizince bydlící na území Polska již od 1. ledna 1921; 4. jde-li o vynikající umělce nebo vědce; 5. na státní podniky a ústavy práce; 6. na podniky mezistátní povahy - plavba, dráha, letectví a pod.

Zaměstnavatelé, kteří porušili toto nařízení, jsou ohroženi pokutou od 100 - 10.000 zlotých nebo vězením do 6 týdnů:

V Německu se předpisy o ochraně domácího trhu práce opíraly dříve o zákon o zprostředkování práce (Arbeitsnachweisgesetz) ze dne 22. července 1922, R. G. B. I, str. 657 (ve znění upraveném nařízením z 30. října 1923, R. G. B. I, str. 1065). Podle § 26, odst. 2., tohoto zákona bylo úkolem říšského úřadu pro zprostředkování práce upravovati v dohodě s nejvyššími zemskými úřady najímání a zaměstnávání cizích zaměstnanců. Na základě tohoto ustanovení byla vydána dvě nařízení: jednak všeobecné nařízení o zaměstnávání cizích dělníků (nařízení z 2. ledna 1923, ve znění nařízení ze 16. března 1925, R. G. Bl. I, 25; celkové znění vydáno vyhláškou z 2. ledna 1926, Reichsarbeitsblatt amtl. Teil, str. 2), jednak zvláštní nařízení o zaměstnávání cizích zemědělských dělníků (nařízení z 19. října 1922, R. A. B. a. T. str. 590, ve znění nařízení z 2. ledna 1923, R. A. B. a. T. str. 45).

Zákon o zprostředkování práce byl nyní nahrazen zákonem o zprostředkování práce a pojištění proti nezaměstnanosti (zákon ze 16. července 1927, R. G. B. I, str. 187), který vstoupil v platnost dnem 1. října 1927. Podle § 67 tohoto zákona upravuje zaměstnávání cizinců říšský ministr práce po slyšení říšského ústavu pro zprostředkování práce a pojištění proti nezaměstnanosti ("Reichsanstalt für Arbeitsvermittlung und Arbeitslosenversicherung") a se souhlasem říšské rady; kontrolou nad zaměstnáváním cizinců může pověřiti zcela neb z části jmenovaný říšský ústav. Dvěma nařízeními říšského ministra práce z 20. září 1927 (R. G. B. I, str. 302) byla účinnost obou výše uvedených nařízení prodloužena i za platnosti nového zákona s tou změnou, že místo úřadů pro zprostředkování práce podle zákona z r. 1922 nastoupily všude úřady práce resp. říšský úřad podle nového zákona.

Podle všeobecného nařízení mohou cizozemští dělníci býti zaměstnáváni na takových pracovních místech, pro něž zemský úřad práce neb orgán jím pověřený povolil zaměstnávání cizinců. Ustanovení to se nevztahuje na cizince

a) zaměstnané při plavbě námořní a vnitrozemské,

b) kteří obdrží osvobozovací lístek. Takový lístek obdrží zejména cizí zemědělští dělníci, kteří jsou trvale zaměstnáni v Německu při zemědělství aspoň od 1. ledna 1913; dále jiní (nezemědělští) cizí dělníci, kteří jsou v Německu trvale zaměstnáni aspoň od 1. ledna 1919, nebo kteří byli dne 1. července 1914 zaměstnáni v Německu již aspoň rok a po válce se bez průtahu vrátili na staré místo; dále cizí dělníci, kteří byli dne 1. ledna 1919 již v Německu usazeni, byli však tehdy mladší 14 let, dělnice, které ztratily říšskoněmeckou příslušnost sňatkem s cizím dělníkem, a konečně dělníci, u nichž by nepovolení znamenalo neobyčejnou příkrost.

Cizí dělníci, kteří po prvé přicházejí z ciziny, smějí býti přijati na místo pro cizince uvolněné pouze tehdy, mohou-li se vykázati cestovním průkazem vydaným od pohraničního úřadu německé dělnické centrály, znějícím na pracovní místo, neb pasem, opatřeným visem pro vjezd. Cizí dělníci, kteří jsou již ve vnitrozemí a byli tamtéž zaměstnáni, mohou nastoupiti pracovní místo, ovšem pouze místo pro cizince uvolněné, mají-li legitimaci od německé dělnické centrály, na níž jest potvrzení posledního zaměstnavatele, že proti přijetí jiného pracovního místa nemá námitek. Místo tohoto potvrzení může na přání dělníkovo vydati podobné osvědčení příslušný úřad práce, avšak pouze se souhlasem zaměstnavatele. Do osvědčení se nesní zapisovati údaje o příčinách skončení pracovního poměru neb jiné poznámky. Osvědčení vydané zaměstnavatelem musí býti opatřeno razítkem příslušného policejního úřadu. Zaměstnavatel může svůj souhlas odepříti, jestliže dělník, opouštěje pracovní místo, porušil smlouvu. Avšak v tomto případě může vyšetřovací výbor po vyslechnutí podnikatele a dělníka přece dovoliti, aby cizí dělník nastoupil jiné místo, znamenalo-li by odřeknutí povolení přílišnou tvrdost nebo byl-li souhlas zaměstnavatelův odpírán zřejmě bezprávně. Vyšetřovací výbor je zřízen u každého úřadu práce a skládá se z předsedy úřadu a z přísedících, jmenovaných paritně z řad zaměstnavatelů a zaměstnanců.

Za povolení zaměstnávati cizince vybírají zemské úřady práce poplatky, jež nese zaměstnavatel a jejichž náhradu nesmí na cizím dělníku požadovati.

Cizí zemědělští dělníci smějí býti zaměstnáni v nezemědělských podnicích jen se zvláštním novým povolením zemského úřadu, cizí sezonní zemědělští dělníci jen na základě pracovní smlouvy, vydané pro sezonní zemědělské dělníky zemědělským odborem říšského ústavu pro zprostředkování a pro pojištění proti nezaměstnanosti.

Kdo zamýšlí zaměstnávati cizí dělníky, podá žádost u příslušného úřadu práce. Po přezkoušení vyšetřovacím výborem předkládají se žádosti, doprovázené dobrozdáním zemskému úřadu práce, kde o nich rozhoduje předseda. Nebylo-li při předchozím vyšetřováni dosaženo jednohlasnosti neb nesouhlasí-li předseda s dobrozdáním výboru, rozhodne vyšetřovací výbor u zemského úřadu práce s konečnou platností.

Povolení k zaměstnání cizích dělníků může býti dáno nejdéle na 12 měsíců. Pro sezonní dělnictvo zemědělské dává se povolení pouze do 15. prosince každého roku. Povolení může býti vázáno na podmínky.

Říšský ústav pro zprostředkování práce a pojištění proti nezaměstnanosti může dovoliti výjimky z předchozích ustanovení pro určité okresy neb určité kategorie cizozemských dělníků, nebo určité druhy pracovních míst. Toto právo může přenésti na jednotlivé zemské úřady práce.

Podle zvláštního nařízení pro cizí zemědělské dělníky děje se zprostředkování práce pro cizí zemědělské dělníky pouze prostřednictvím německé dělnické centrály. Svolení není třeba pro úmluvy zaměstnavatelů se zemědělskými dělníky u nich zaměstnanými, které mají za účel připraviti smlouvy na příští rok, budou-li tyto úmluvy oznámeny centrále do 1. ledna nejbližšího roku. Zprostředkovati práci cizích zemědělských dělníků je dovoleno jen pro ty závody, kterým bylo povoleno zemským úřadem práce zaměstnávání cizích zemědělských dělníků. Zemědělští dělníci, kteří jsou již v Německu, mohou býti zaměstnáni jen tehdy, když budou splněny podmínky stanovená všeobecným nařízením.

V království SHS se opírají předpisy o ochraně domácího trhu práce o článek 103. zákona o ochraně dělnictva ze dne 14. června 1922. Článek tento zní:

Žádný zaměstnavatel nesmí přiváděti dělníky z ciziny, dokud si neopatří k tomu cíli zvláštního povolení od ministerstva sociální politiky v Bělehradě, které bude takové povolení vydávati po vyslechnutí a na základě dobrého zdání místních burs práce a příslušných dělnických komor. Stejně není nikdo oprávněn najímati domácí dělníky na práci do ciziny bez předběžného svolení ministerstva sociální politiky, jež stanoví podmínky, za kterých lze najmouti domácí dělníky buď individuelně neb kolektivně na práci do ciziny."

Na základě odst. 1. tohoto článku bylo vydáno nařízení ze dne 24. srpna 1923. Nařízení to se vztahuje na zaměstnance všeho druhu, tedy i duševní pracovníky, kteří přicházejí do království SHS za účelem výdělečným neb vyučení. Nařízení vztahuje se též na ty, kteří v Jugoslavii již zaměstnáni jsou. Rozhodným dnem jest 14. červen 1922, den, kdy vstoupil zákon o ochraně dělníků v platnost. Na dělníky, kteří byli zaměstnáni v království SHS před tímto dnem, se zákon nevztahuje.

Zaměstnavatelé musí žádati o povolení k zaměstnávání cizích dělníků; v žádosti mají uvésti všechna potřebná data, jmenovitě o každém jednotlivém dělníku. K žádosti musí býti přiložena dobrozdání dělnické komory, bursy práce a zaměstnavatelské organisace, zda domácí dělníci téhož druhu nejsou nezaměstnáni. Po dobu stávky a výluky se nepovoluje zaměstnání cizího dělnictva, pokud spor není dokončen. Povolení uděluje se jen pro kvalifikované dělníky a to takové, kterých není v království SHS. Povolení uděluje nejvýše na 1 rok inspekce práce (proti odmítnutí povolení možno podati stížnost k ministerstvu sociální politiky).

Cizí dělníci, kteří jsou v království SHS zaměstnáni již před 14. červnem 1922, jsou povinni do 3 měsíců obrátiti se na inspektorát práce, aby jim potvrdil, že se na ně nevztahuje § 103 zákona o ochraně dělníků. Při tomto potvrzení vyžaduje se též průkaz o kvalifikaci. Seznam takových kvalifikovaných dělníků sestavuje inspektorát práce.

Opustí-li dělník, pro nějž již bylo povolení vydáno, zemi na více než 1 měsíc, povolení zaniká.

Ustanovení tato neplatí pro dělníky, kteří přicházejí do království SHS na účet cizích firem za účelem instalování a opravy specielních strojů, netrvá-li tato práce víc než 3 měsíce. Jinak jest třeba specielního povolení.

Zaměstnavatelé jsou povinni s cizími dělníky uzavírati pracovní smlouvu, v níž mají býti smluveny stejné podmínky, jako s dělníky domácími. Smlouva musí býti potvrzena politickým úřadem a vystaví se ve 3 exemplářích: 1 pro zaměstnavatele, 1 pro dělníka a 1 pro inspektorát práce. Zaměstnavatelé jsou povinni vésti seznam cizích dělníků.

Nařízení neplatí, pokud obsahují mezistátní úmluvy něco odchylného.