Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Předpisy a náhradě ošetřovacích útrat ve všeobecných veřejných nemocnicích v Čechách, zejména § 5 zákona ze dne 5. března 1888, č. 19 čes. z. z., o úpravě veřejnoprávních poměrů všeobecných veřejných nemocnic v Čechách, platí ode dne účinnosti tohoto zákona také o náhradě ošetřovacích útrat ve všeobecné nemocnici v Praze za příslušníky hlavního města Prahy.

(2) Týmž dnem pozbývá platnosti předpis dekretu dvorské kanceláře ze dne 18. září 1788, č. 292, gub. č. 32958, o léčení pražských chudých ve všeobecné nemocnici v Praze zdarma a předpis dekretu dvorské kanceláře ze dne 5. července 1829, č. 3311, č. 146 čes. prov. sb. zák., o léčení jiných pražských obyvatelů na III. třídě nemocniční za nižší sazby.

Předchozími předpisy se nic nemění na zvláštním administrativním postavení všeobecné nemocnice v Praze a jejích správních zařízeních, která podle § 21 zákona č. 19/1888 čes. z. z. zůstala nedotčena, s dodatkem, že zemská správa politická v Praze, jakožto úřad spravující všeobecnou nemocnici v Praze, vyměřujíc ošetřovací sazbu, poskytne zemskému správnímu výboru příležitost, aby se o ni předem vyjádřil.

Ustanovení odst. 2. § 86 zákona ze dne 27. dubna 1850, č. 85 čes. z. z. (obecního řádu hlavního města Prahy), podle něhož poměry obce ku všeobecné nemocnici v Praze mají býti upraveny dohodou se správou státní, nevztahuje se na věci upravené tímto zákonem.

Zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1928. Jeho provedením pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě se zúčastněnými ministr.

Již za císařovny Marie Terezie (Sicherheits-Armenverpflegs- und Schubpatent z 20. září 1749 a Bettlersschubpatent und Verpflegsordnung z 22. listopadu 1754) stanovena byla zásada, že jsou povinny obce narození případně desetiletého pobytu starati se o náhradu za ošetření svých chudých ve všeobecných nemocnicích. Toto zařízení mělo však dosti problematickou cenu z toho důvodu, že obce samy často nemohly zaplatit, takže bylo nutno hojně léčebné náhrady odepisovati. Nejvyšším rozhodnutím ze 17. června 1825 (dekret dvorské kanceláře z 15. července 1825, čís. 19309) uvalena byla povinnost k hrazení nedobytných nákladů ošetřovacích na kraje (krajská konkurence), při čemž měly se ošetřovací náklady rozvrhovati na venkově padle daně pozemkové, v městě pak podle daně osobní. Tato úprava znamenala proti stavu dřívějšímu značný pokrok a zůstala v platnosti až do 1. listopadu 1855, kterýmž dnem zavedena t. zv. konkurence zemská, t. j. povinnost k náhradě nedobytných nákladů ošetřovacích ve všeobecných veřejných nemocnicích přenesena byla na zemské fondy korunních zemí, takže k náhradě nedobytných útrat povinen byl zemský fond té země, v níž ošetřovanec měl příslušnost, a nedala-li se tato příslušnost zjistiti, ze které byl do ústavu dopraven. Úprava tato zavedena nařízením min. vnitra z 6. března 1855, čís. 6382, které bylo provedeno pro Čechy výnosem místodržitelství z 10. prosince 1856, čís. 62725 a publikováno v zem. zákoníku na r. 1857, II. oddíl, čís. 5. Povinnost zemského fondu k náhradě jinak nedobytných nákladů ošetřovacích za příslušníky stanovena byla posléze v §u 5 zákona z 5. III. 1888, čís. 19 čes. z. z., jíme upraveny byly veřejno-právní poměry všeobecných veřejných nemocnic v Čechách. Tato povinnost zemských fondů byla konečně modifikována §em 21 zákona z 15. VI. 1927, čís. 77 Sb. z. a n., kterým uloženo bylo domovským obcím, aby na nedobytní: ošetřovací útraty za své příslušníky přispívaly dnem 1. ledna 1928 počínajíc 20%.

Výrazem "nedobytné ošetřovací útraty" sluší rozuměti takové ošetřovací útraty, jichž nelze vymoci na ošetřovanci neb jiných fysických neb právnických osobách povinných nésti podle zákona neb z jiného právního titulu náklady ošetřovací. Jest tudíž zřejmo, že veřejná nemocnice musí vždy dostati zaplacenu plnou ošetřovací sazbu z každého ošetřovance, a to ve výměře, stanovené podle zásad a způsobem, předepsaným nařízením ministerstva, vnitra z 10. dubna 1857, čís. 10.946, čímž zajištěna jest hospodářská, base a finanční soběstačnost veřejných nemocnic.

Zmíněný princip, že totiž veřejná. nemocnice musí vždy dostati zaplacenu plnou ošetřovací sazbu, nebyl v plném rozsahu arci při zavedení zemské konkurence uplatněn ohledně všeobecné nemocnice v Praze, a to z toho důvodu, že i při zásadní úpravě veřejno-právních poměrů v. v. nemocnic v Čechách provedené citovaným již zemským zákonem z r. 1888 zůstala nedotčena a dodnes na všeobecné nemocnici v Praze lpějí zvláštní břemena ohledně ošetřování pražských nemocných, t. j.

1. jednak povinnost bezplatného ošetřování chudých,

2. jednak povinnost částečně hraditi z vlastních prostředků náklady za placení schopné, pro něž od r. 1811 vždy byla stanovena nižší sazba.

Předložená osnova zákona směřuje k odstranění obout uvedených privilegií, jež jak dále bude dolíčeno, během doby omezena byla na příslušníky pražské, tím, že i ohledně náhrad za ošetřování pražských příslušníků ve všeobecné nemocnici v Praze zavádí všeobecně platné předpisy o náhradě ošetřovacích nákladů.

Aby pak mohlo býti dobře porozuměno dosahu a motivům tohoto zákona i s hlediska dosud trvajícího výjimečného postavení pražských příslušníku, dlužno se předem zmíniti o vzniku všeobecné nemocnice v Praze a historickém vývoji jejich právních poměrů, pokud mají význam po posouzení zmíněných privilegií:

Až do josefínské reformy chudinství měla. Praze stejně jako jinde péče o chudé ráz soukromý, jsouc pokládána především za záležitost církevní. Z této soukromé péče vyvinula se ve 4 městech Pražských (Staré Město, Nové Město, Malá strana a Hradčany), sloučených v r. 1784 pod společný magistrát, řada nadaci a tak zv. špitálů, jichž okruh působnosti vyměřen byl v nadačních a věnovacích listinách a jež odkázány byly na výnos kapitálů jim věnovaných, na dobrovolné dary a odkazy. Některé měly přiděleny příjmy trvalé od zeměpána, zemských stavů nebo od městských obcí pražských. Udílení podpor nebo přijetí v zaopatření a ošetřovaní mělo povaha: výkonu práva patronátního neb presentačního, jež v některých špitálech a na dáních příslušelo obci pražské (tak zv. městské špitály, které však nebyly určeny pro chudinu vůbec, nýbrž toliko pro schudlé měšťany). V té době nebylo rozlišováno mezi chudinskou a zdravotní péčí.

Shledáváme se sice již před Josefem II. se zásahy některých panovníku do této soukromé chudinské péče (tak zejména Marie Terezie nařídila sestavení přesných výkazů chudinských nadání a ústavů), nová organisace této péče na principech veřejnoprávních byla však provedena teprve za Josefa II. Tento přikázal nadační agendu guberniím a stanovil nové zásady péče chudinské. Podle zmíněných výkazů a zásad vypracoval pak v. Doneck, úředník dvorní účtárny "Plán pro uspořádání veškerých světských nadání a ústavů pro ošetřování chudých ve hlavním městě i na venkově král. Českého. Tento plán došel pak císařského schválení a vydán jako systemální dvorský dekret z 18. září 1788, čís. 292 gub. čís. 32.958. V organisaci chudinské péče v Praze uplatňuje tyto zásady:

1. Jmění zrušených nadání a ústavů chudinských ve 4 městech pražských slučuje se v t. zv. všeobecný fond světských nadání (zvaný také hlavní fond chudinský), z jehož důchodů měla býti vydržována nová zařízení dobročinná; kromě toho ústavům. ošetřovacím přikázána polovina jmění bývalých bratrstev; systemálním dekretem ustaveno, že tohoto obnosu, jakož i výtěžku z prodeje budov zrušených špitálů použíti jest ku hrazení stavebních. nákladů nových ústavů.

2. Nová organisace chudinství položeni na základ odloučení podpory chudinské (almužnou) od chudinského ošetření. Udílení podpor bylo úkolem ústavu chudinského (Armen-Institut); pro různé kategorie ošetření potřebujících osob zřízeny pak zvláštní ústavy ošetřovací, nemocnice, blázince [později přezvány na ústav choromyslných a porodnice (jež zvány úhrnem též Generalspital neb Krankenanstalten), dále chorobinec a konečně sirotčinec s nalezincem].

3. Jednotlivé kapitály, nemovitosti a důchody, sloučen ve světském fondu nadačním přikázány byly jmenovaným ústavům, pokud možno bylo, s ohledem na jejich původní určení a to tak, že z onoho podílu světského fondu nadačního, jenž určen byl pro ústavy ošetřovací, část věnována byla všem těmto ústavům společně, kdežto součástky majetkové, které již původně byly určeny pro nemocné, sirotky atd., příslušným ústavům zvláště byly přikázány. V souhlase s tímto principem nebyla také zrušena obročí u býv. špitálů zřízená, pokud zakládala se na skutečných nadáních; ostatní pak byla ponechána dosavadním uživatelům až do jejich smrti, načež postupné měly příslušné obnosy připadnouti fondu ústavů nemocničních a chorobince (Pfründnerfond).

4. Zmíněné ústavy byly v prvé řadě určeny pro chudinu a měly tudíž zpravidla sloužiti bezplatnému ošetřování, však již původně bylo pomýšleno také na přijímání v ošetřování za plat a byly tudíž stanoveny pro ošetřovance placení schopné 3 třídy platební (I. třída 40 krejcarů. II. třída 20 kr. a III. třída 10 kr. denně). Kromě tuho stanoveno, že za ošetřování takových osob, jež požívají stálé podpory z ústavu chudinského neb obročí nějakého, mají dotyčné příspěvky připadnouti tomu kterému ústavu.

5. Ježto organisace chudinství v Praze a na venkově prováděna byla zcela samostatně, a tudíž pražským ústavům chudinským určeno bylo výhradně jmění bývalých pražských nadání a špitálů, obdržely tyto nové ústavy přirozeně ráz lokální, jenž jevil se v tom,

a) že jednak důraz položen byl na to, že tyto ústavy v prvé řadě jen pra pražské ošetřovance jsou určeny, kdežto cizí toliko výjimečně a za jistých podmínek směli býti přijímáni, a pak

b) že toliko pražští chudí směli tam bezplatně býti ošetřováni, při čemž rozhodným bylo narození neb desetiletý pobyt v Praze.

6. Účelem reformy bylo zajistiti co nejracionelnější využití oněch prostředků peněžních, jež pro účely chudinské již po ruce byly; nebyly však nikterak pro tyto účely vykázány nějaké nové důchody. Bylo tudíž znovu a znovu důrazně nařizováno, že nesmí býti přijímáno chudých v ošetřování více než na kolik stačí fondy jednotlivých ústavů přikázané.

7. Kdežto přijetí či nepřijetí do býv. špitálů záviselo toliko na vůli dotyčného patrona, byly nyní podmínky přijetí do nových ústavů určitě stanoveny; jen chudí vysvědčením úřadu farního neb otce chudých opatření, kteří skutečně ošetřování v tom kterém ústavě potřebovali, smělí býti přijímáni. Přijímání chudých v ošetřování pozbylo povahy aktu milosti a stalo se aktem správním.

8. Vrchní správu veškerých nových ústavů dobročinných mělo gubernium. Na záležitosti lékařské měl dohled zemský protomedicus, jenž zároveň měl bezprostřední správu ústavů léčebných. Byli tudíž pod společnou správou nemocnice s blázincem, porodnice a chorobinec a k nim později (1810) přibyla léčebna chorob příjičných.

Kromě toho ustanoven byl pro dotčené ústavy potřebný personál lékařský a správní. Obstarávání účetních a pokladničních záležitostí světského fondu nadačního náleželo t. zv. hlavní pokladně světských nadání.

Na tuto vypsaných základech spočívá další vývoj všeobecné nemocnice, zásady tyto nebyly až dosud nikdy výslovně odvolány a jest tudíž systemální dekret až dosud základem a východiskem právních poměrů všeobecné nemocnice v Praze.

Sluší se zmíniti, že ku zřízení všech zaopatřovacích ústavů nedošlo zároveň, nýbrž že nejprve zřízena byla porodnice u sv. Apolináře v srpnu 1789, pak v listopadu 1789 chorobinec na KarIově a dnem 1./II. 1790 nemocnice s blázincem v Novoměstském ústavě šlechtičen.

Zmíněný již všeobecný fond světských nadací zjištěn byl po ukončení likvidace přikázaných mu chudinských nadací, a účelových kapitálů v r. 1792 částkou 1,368.880 zl. 5 kr., z níž obdržela pražská všeobecná nemocnice jako základ nemocničního fondu kapitál 68.445 zl. 38 1/2 kr. Úroky z tohoto kapitálu a další měnlivé příjmy v úhrnná částce 15.554 zl. 32 1/2 kr. měla býti hražena roční potřeba pražské všeobecné nemocnice. Avšak již v prvých dobách působnosti této nové organiace chudinské se objevilo, že finanční prostředky, přikázané jednotlivým ústavům nepostačí, takže ústavy ty již od r. 1792 vykazují značné provozní schodky, jež musily býti hraženy odjinud (z jiných fondů). Příčiny toho byly různé, u léčebných ústavů zejména značné náklady zařizovací, zvýšené náklady provozovací při zavedení odborných léčebných method v nových ústavech, neočekávaný nával pražských i venkovských nemocných, jemuž čeliti odmítáním podle opětovných dekretů dvorské kanceláře bránily skutečné poměry a ohledy humanitní. Sazba byla, nedostatečná a mimo to nebyla dostatečně zbezpečena náhrada, sazby za chudé venkovské ošetřovance. Katastrofální účinky projevily i opětné krise státních financí vyvrcholené zejména, známým finančním patentem z r. 1811.

Před úplným vyčerpáním zachráněn byl všeobecný fond světských nadací otevřením nových příjmů, zejména z nově utvořeného fondu dobročinného (v r. 1804), z poplatku pozůstalostního, zavedeného dvorským dekretem z 25. března 1817, čís. 5394, gub. č. 13.819. Sb. zák. jest. čís. 1331, ze zvýšených ošetřovacích poplatků, z přebytků fondu obročního, přikázaných nemocnici a chorobinci počínajíc rokem 1821. K sanaci fondu přispěly mimo to také předpisy o zabezpečení náhrady ošetřovacích nákladů za cizí nemocné (zmíněná již krajská, později zemská konkurence), jakož i klasifikace ústavů ošetřovacích ve státní a místní, rozdělení společného jmění mezi fondy jednotlivých ústavů a finanční vyrovnání mezi jednotlivými fondy.

Na tomto místě jest nutno podrobněji zmíniti se předem o dobročinném fondu, ježto přispění jeho fondu všeobecných světských nadací mělo netoliko své účinky materielní, mimo to však nelze mu upříti i podstatný vliv na právní povahu fondu nemocničního. Podnět k založení dobročinného fondu dán byl českou šlechtou v r. 1804, jež věnovala fondu výtěžek carousselu, pořádaného u příležitosti korunovačních slavností, mimo to pal konány po celé zemi pro fond sbírky a přikázány mu dvě třetiny zvláštní zemské přirážky, jež vybírána v letech 1805-1812. Původně měl býti fond dobročinný věnován ke zřízení všeobecného ústavu zaopatřovacího a jakési pracovny. Avšak podle dekretu dvorské kanceláře z 8. prosince 1808, čís. 23.024, byly na základě císařského rozhodnutí věnovány úroky z něho všeobecné nemocnici, blázinci, nalezinci, chudinskému ošetřovacímu ústavu, chorobinci, sirotčinci, donucovací pracovno a provinciálním trestnicím. Při tom výslovně bylo stanoveno, že těchto nových příjmů má se užíti k dobru obyvatel celé země a nikoliv jen Pražanů. Když pak dobročinné ústavy byly rozděleny, přiřknut byl dobročinný fond jen t. zv. ústavům lokálním, t. j. všeobecné nemocnici a chorobinci a rozdělen mezi ně v poměru 161:42. Zdůrazniti třeba, že z dobročinného fondu obdržel nemocniční fond více než ze všeobecného fondu světských nadací.

Užší lokální omezení měl poplatek pozůstalostní, vybíraný v Praze a v předměstích půl procentem z pozůstalosti převyšující 100 zl. ve prospěch všeobecného fondu světských nadací. Po rozdělení fondu na jednotlivé ústavy připadl celý pražskému fondu nemocničnímu.

Jak již výše uvedeno bylo, původní sazba ošetřovací. stanovená systemálním dekretem z r. 1788 byla jednotná, takže mezi platícími Pražany a cizinci nebylo rozdílu a. trvala toliko výhoda chudých Pražanů ohledně bezplatného léčení. Když však ze sanačních důvodu došlo ke zvýšení sazeb, stanovena byla na III. třídě ošetřovací sazba pro pražské obyvatele schopné placení nižší než pro cizince. Poprvé se to stalo r. 1811, ledy sazba pro pražské obyvatele zůstala na III. třídě nezměněna (10 kr.), kdežto venkovští měli platiti 15 kr. denně. Nelze již zjistiti, jaké důvody tedy k tomuto různému vyměření sazby vedly, ježto po příslušném spisu marně byla pátráno jak v archivu bývalého gubernia českého, tak i v archivu bývalého ministerstva vnitra. Nutno tudíž při usuzování tohoto privilegia vyjíti teprve z předpisů vydaných dekretem dvorní kanceláře z 25. července 1829, čís. 3311, sb. provinc. zák. čís. 146. Jeho český text, pokud jde o všeobecnou nemocnici, jest tento: "Aby pro budoucnost všecko podstatně se odstranilo, co by ve zvláštních případech směřovalo proti daným předpisům na zapravování platu na osoby přijaté do pražské všeobecné nemocnici, do domu těžce neduživých, kterýž jako druhé oddělení k všeobecné nemocnici náleží, pak do domu pomatenců i rodiček, kteréž předpisy pravidlem býti mají, oznamují se na vysoký dekret dvorské kanceláře od 25. července 1829 počtem 3311 následujícím nařízením: I. Má při tom ještě dále pozůstati, co nejposléz nařízeno bylo cirkulářem od 8. února 1822 počtem 5660 z ohledu platů za obchodování v nadřečených dobročinných pražských ústavech, totiž, že

a) za obchodování v I. třídě 1 zlatý,

b) v II. třídě 36 krejcarů a

c) v III. třídě za pražské obyvatele 12 krejcarů, za-venkovské však 20 krejcarů konv. mince, a sice stejným způsobem ve všech nadřečených ústavech na den k zapravení přijde.

III. Pokud cedrové (pořádkové, neb osady za své nemocné spoluoudy, tovaryše, učedlníky atd. plat ouhrnkem do všeobecné nemocnice zapravují. mají plat ten podle učiněných o tam zvláštních smluv a daných předpisů všeobecné nemocnici zapraviti.

IV. Pořádkové nebo cedrové, kteří o všeobecné nemocnice ouhrnkem neplatí, jsou povinny za své nemocné tovaryše, učedlníky, dělnice atd. do nemocnice k hojení dodané, plat za obchování podle III. třídy pro pražské obyvately ustanovené platiti.

V. Umělci neb kumštýři, nákladníci neb fabrikami a řemeslníci, k žádnému cechu nenáležející, jsou povinni za své nemocné tovaryše, učedlníky, dělníky a dělnice do nemocnice dodané, také plat za obchavání podle III. třídy pro pražské obyvately ustanovené zaplatiti.

VI. Za čeledíny pražské do nemocnice padlé a do nemocnice dodané, mají páni jejich, když nemocný čeledín v jejich službě pozůstane, za čas v nemocnici ztrávený až k vyhojení jejich, plat podle III. třídy pro pražské obyvately předepsaný zapraviti, a jestli pán služby sám jest nezámožný, musí sobě pro čeledína list na přijatou od faráře vyžádati, v němž farář a opatrovník chudých nezámožnost tu pod svým odpovídáním potvrdí.

VIII. Do nemocnice přijímají se všichni opravdu chudí nemocní, kteří z Prahy rodem, neb již zde skrze 10 let nepřetržitě přebývají - jako dosud v ošetřování a léčení bezplatně."

Konečně třeba se zmíniti o rozdělení ústavů dobročinných ve státní a lokální, kteréžto opatření rovněž majíc účel sanační, směřovalo ve své podstatě k tomu, aby v zájmu státní pokladny bylo stanoveno, které ústavy mají nárok na podporu státní a které mají býti podporovány ze zdrojů místních. Dekret dvorské kanceláře z 22. X. 1818, čís. 22.987, Sb. prov. zák. sv. III, str. 320. čís. 149, prohlásil za ústavy státní nalezenec a blázinec, dekret dvorské kanceláře z 11. II. 1819, čís. 2675 Sb. prov. zák. sv. I, čís. 17, také porodnici; za lokální ústavy pak tu prohlášeny nemocnice s léčebnou příjičnou a chorobinec. V r. 1821 připočten k lokálním také sirotčinec. Tehdy také nařízeno rozdělení dosud společného majetku mezi jednotlivé fondy, při čemž měly na příjmy povahy lokální nárok toliko lokální ústavy. Definitivní zúčtování mezi jednotlivými ústavy skončeno až v letech 1848 a 1849. Ačkoliv lokálním ústavům měly býti hrazeny schodky obcí pražskou, což. bylo opětně zdůrazňováno, přece všeobecná nemocnice z prostředků obecních nikdy takových příspěvků neobdržela. Naopak byl však také odmítnut požadavek Prahy, aby jí byla přiznána správa nemocnice nebo aspoň vliv na ni. (Dekret dvorské kanceláře z 29. XII. 1823, čís. 39.872, gub. čís. 1505/1824). Nebude chybným úsudek, že vlastní příčinou tohoto odmítavého stanoviska správy státní byla ta okolnost, že ve všeobecné nemocnici už od jejího vzniku našly titulek praktické školy lékařské (kliniky), k jichž vydržování zavázán byl podle dekretu dvorské kanceláře z r. 1791 a 1807 studijní fond.

Vylíčená sanační opatření vedla k tornu, že nemocniční fond netoliko zbavil se deficitů, nýbrž koncem prvé poloviny 19. století vykazoval i některé přebytky. V době předání zemských fondů zemskému výboru království Českého vykazují se kapitály nemocničního fondu částkou ca 790.000 zl. a stouply do r. 1888 na 1,641.858 zl. 59 kr., od tohoto roku však opět klesaly a dosáhly r. 1901 částky 520.276 zl. 1 kr. a byly plně vyčerpány již několik let před počátkem světové války nesledujících pak letech bylo nutno k zabezpečení provozu nemocnice přikročiti k zadlužení fondu nemocničního, jež provedeno jednak výpůjčkami u Zemské banky a u hypoteční banky, jednak poskytnutím záloh ze státních prostředků. T. č. dostoupil úhrn zápůjček u jmenovaných 2 ústavů částky 13,480.000 Kč. mimo to však jedná se poslední dobou s Hypoteční bankou o další sanační zápůjčku 20,000.000 Kč. Na zálohách ze státních prostředků pak poskytnuto bylo fondu 12,400.000 Kč. Mimo to dluží nemocniční fond dodavatelům a filiálním ústavům ca 18,000.000 Kč. které však jsou kryty pohledávkami fondu na nedobytném léčebném. K vyčerpání kapitálu přispěly zejména nákladné investice, vzrůst počtu nemocničních lůžek, zavedení bezplatného ošetřování chudých v ambulancích, vzrůst nákladů ošetřovacích zmodernisováním léčebných method, zadlužení pak fondu má důvod v nepostačující výměře ošetřovacích sazeb, zejména ve zmíněných již břemenech nemocničního fondu ohledně ošetřování Pražanů, jež vzrůstala přirozeným zvyšováním populace v původních čtyřech městech Pražských a postupným připojováním dalších částí ku Praze, nesnesitelně tíživými pak se stala po zřízení Velké Prahy.

V této době také vydána řada legislativních norem, které přímo či nepřímo dotýkají se právních poměrů všeobecné nemocnice v Praze. Jsou to zejména již v úvodu citovaná ministerská nařízení z r. 1855 a 1850 o uhražení nákladů, za ošetřování v nemocnicích veřejných, pak min. nařízení z r. 1857 o účtování a stanovení poplatků ošetřovacích ve veřejných nemocnicích, obecní řád pra Prahu z 27. dubna 1850, čís. 85 čes. z. z., zemské zřízení pro království České z 26. února 1861, říšský zákon zdravotní z 30. dubna 1870, čís. 68 ř. z., zemský zákon z r. 1888, čís. 19 čes. z. z., zákon č. 242/1920 Sb. z. a n. o úpravě právních poměrů ústavů léčebných a humanitních, zákony a nařízení, týkající se připojených obcí ku Praze a zejména zřízení Velké Prahy (čís. 114/1920 Sb. z. a n., zákony o právu domovském, zákon chudinský a zákony o pojišťování dělníků, císařské nařízení čís. 149/1917 ř. z. a zákon čís. 477/21 Sb. z. a n. o zdravotní přirážce, cís. patent z 29. prosince 1915 a vlád. nařízení z 25. června 1920, čis. 405 Sb. z. a n. o dávce ze zábav, zák. a připojení vojenské nemocnice ku všeobecné nemocnici v Praze a konečně zák. čís. 77/ 1927 Sb. z. a. n.). Z citovaných norem mají zvláštní důležitost pra otázky tímto zákonem řešené § 86, II. odstavec obecního řádu a § 21 zemského zákona z r. 1888, čís. 19 č. z. z., ježto v nich hledán byl v uplynulé době klíč k řešení poměru pražského nemocničního fondu jak k obci pražské, tak i k zemskému výboru.

Podle direktivy, obsažené v §u 86 obecního řádu, že "poměry obce k c. k. všeobecné nemocnici mají býti spořádány zvláštním vznešením se státní správou," byla mezi zástupci města Prahy a státní správy provedena jednání, jež probíhala ve třech časových obdobích, t. j. 1850-1852, 1861-1868 a 1893-1906, výsledek všech těchto jednání byl však negativní, ježto přirozeně nebylo možno sblížiti stanoviska státní správy domáhající se zrušení výhody nižší ošetřovací sazby pro Pražany se stanoviskem zástupců města Prahy, kteří neústupně lpěli na zachování tohoto privilegia, poukazujíce na lokální určení nemocnice. Zmíniti se sluší, že učiniti si přesný obraz o tom, jakým podílem přispělo město Praha na zřízení všeobecného fondu světských nadací, resp. nemocničního fondu, nepodařilo se za těchto jednání z toho důvodu, že spisy týkající se někdejších nadání a špitálů, nebyly nalezeny, ač už v r. 1850 bylo po nich pátráno. Důvody, jež Praha uváděla pro zachování privilegia, byly tyto

1. Nemocnice byla založena ze jmění zrušených místních ústavů a nadání.

2. Nejvyšším rozhodnutím z 2. října 1818 prohlášena za ústav lokální.

3. Novou úpravu nelze provésti bez souhlasu města (§ 86 obecního řádu).

Naproti tomu uváděla státní správa ad 1., že původní kapitál, jehož se dostalo fondu nemocničnímu ze zrušení místních nadání a špitálů, byl poměrně nepatrný, že byl brzo spotřebován a jmění fondu muselo býti opatřeno ze zdrojů jiných, které neměly lokální povahy, mima to však že i část zrušených špitálů a nadání nebyla původu místního a že neměly všechny sloužiti místním chudým (špitál Bartolomějský založený Janem z Jenštejna, špitál Vlašský a Francouzský, založeny od příslušníků těchto národů a pro jejich potřeby). Ad 2. Vlastním účelem citovaného nejvyššího rozhodnutí bylo zajistiti uhražení schodků ústavům státním, ze státní pokladny a místním z pokladny městské, což patrno z nadpisu dekretu "Klassifizierung der Wohltätigkeitsanstalten zum Behufe der Bedeckung ihrer Abgänge". Že nelze zaměňovati pojem lokální za komunální patrno z toho, že už v r. 1923 zamítnuta žádost obce za vydání fondu. Konečně historický vývoj ústavu na první ústav léčebný v zemi a na ústav klinický setřel přirozeně jeho lokální ráz. Ad. 3. Již provedením jednání v r. 1850-52 bylo vyhověno §u 86 obecního řádu. Mimo to ovšem pra zrušení privilegia měst uváděla státní správa jako positivní důvod, že nelze privilegium rozšiřovati na nové a nové okruhy občanstva přibývající jak podle nových zákonů o právu domovském, tak zejména podle výsledků jednání o připoj mých obcích předměstských.

Dále sluší poukázati na ustanovení §u 21 zemského zákona z r. 1888, čís. 19 jako na zvláště významné pro posouzení právních poměrů všeobecné nemocnice. Jím v organisaci veřejných nemocnic v Čechách vyhrazeno bylo všeobecné nemocnici v Praze na dobu, po kterou bude spravována státem, co do administrativního postavení a správních zařízení zvláštní výlučné postavení. Toto výlučné postavení uplatňovala ovšem státní správa již dříve, zejména když v r. 1861 odmítla žádost zemského výboru za vydání všeobecné nemocnice s odůvodněním, že nejde o ústav dobročinný, nadaný z prostředků zemských a po vydání zákona z r. 1888 zdůraznila toto zvláštní postavení odmítáním stanoviska zemského výboru, že při vyměřování sazby ošetřovací má býti postupováno podle §u 6 a §u 17 citovaného zákona. Oproti zemskému fondu, jemuž přísluší od r. 1855 povinnost k náhradě nedobytných nákladů ošetřovacích, a jenž tudíž, pokud jde o výhodu bezplatného ošetřování pražských příslušníků ve všeobecné nemocnici v Praze, nastoupil na místo obce domovské, resp. kraje, uplatňovala státní správa v jednáních, konaných zejména v letech 1903-1905 a 1908 požadavek, po zrušení této výhody s odůvodněním, že z dalšího trvání této výhody hrozí fondu nemocničnímu úplné vyčerpání hotových prostředků. Jest pak nepochybno, že právě ta okolnost, že v této otázce nedošlo včas k dohodě, zavinila v prvé řadě úplné vyčerpání fondovních prostředků, ač tu nemalou měrou přispělo také nedostatečné vyměřování sazby ošetřovací.

Vzrůst břemene z obojí výhody pro fond plynoucího jest patrný nejlépe ze vzrůstu populace v Praze. R. 1790, kdy ostatně výhoda nižší sazby ještě ani neexistovala, měla tehdejší 4 města Pražská 63.698 obyvatel. Přirozeným vzrůstem populace v těchto částech Prahy, dále připojením Josefova, Vyšehradu, Holešovic a buben dosáhla Praha v r. 1890 175.751 obyvatel, v r. 1900 s další obcí Libní již 215.713 obyvatel, v r. 1921 241.898 obyvatel a s připojenými dalšími obcemi čítala v tomto roce Velká Praha 676.657 obyvatel, tudíž asi 11krát více než při založení nemocnice. Když nových čtvrtí přibývalo, hájila státní správa stanovisko, že obě privilegia jsou omezena jen na příslušníky původních 4 měst Pražských. Ovšem na anodě jsoucí obtíže faktické při určování příslušnosti do té které části města, jakož i vážné námitky právní proti této distinkci obyvatel určily konečný osud. tohoto stanoviska. Jednání konané v té věci v r. 1850 a násl. po připojení Josefova ukončena byla ministerstvem vnitra rozhodnutím z r. 1879, jimž fondu uloženo nésti obě břemena ohledně občanů josefovských. Stejně rozhodlo ministerstvo vnitra v r. 1887 i ohledně příslušníků vyšehradských a holešovických, po připojení Libně bylo odmítavé stanovisko místodržitelství co do rozšíření výhod na příslušníky této nové části pražské přezkoumáno ministerstvem a správním soudem, což však rovněž vedlo k dalšímu rozšíření výhody na tuto osmou část Prahy.

Dosud definitivně nevyřešené odmítnuta zemské správy politické rozšířiti výhodu na příslušníky nově připojených částí IX.-XIX. města Prahy bude míti z důvodů výše uvedených zřejmě stejný výsledek. že toto enormní rozšíření výhody bylo příčinou úplného vyšinutí fondu nemocničního z finanční rovnováhy, bylo dolíčeno již výše a tu jest jen poznamenati, že od r. 1921 počítáno bylo důsledkem odmítavého stanoviska zemské správy politické co do rozšíření výhody na IX.-XIX. čtvrt pražskou, v rozpočtech fondovních toliko s odpisy za příslušníky vnitřní Prahy, čímž vzniká každoročně schodek 1,500.000 Kč v příjmu léčebného, takže se nahromadilo již z tohoto důvodu 5,225.000 Kč nedoplatků léčebného, na jejichž zapravení není valné naděje. Naproti tomu ztráta na léčebném vzniklá z bezplatného ošetřování chudých příslušníků a levnějšího ošetření ostatních příslušníků části I.-VIII. města Prahy hodnotí se vkladem příslušné částky do potřeby fondovního rozpočtu. Tím ovšem přesunuje se na ostatní plátce sazby úhrada vydání s privilegiemi spojených, což jest nutno z toho důvodu, že fond nemá již kapitálu, z nichž by břemena tito hradil.

K doplnění obrazu o vývoji výhody levnějšího ošetřování Pražanů ve všeobecné nemocnici v Praze jest se zmíniti ještě o dvou otázkách, jež byly v jednání státní správy s městem Prahou nadhozeny, t. j.

1. o tom, zda privilegium to přísluší toliko příslušníkům pražským, jak tvrdila státní správa, či vůbec pražským obyvatelům, jak dovozovalo město Praha a

2. jaký vliv na zachování privilegia má býti přiznán zmíněnému již dědickému poplatku.

Ad 1. Pro odůvodnění svého tvrzení poukazovala obec pražská vždy k slovnímu zněni dvorského dekretu z r. 1829, čís. 331 i ke staršímu guberniálnímu nařízení z r. 1822, které výhodu nižší sazby na třetí třídě výslovně přiznává pražským obyvatelům. Naproti tomu státní správa poukazovala na to, že všechny vyhlášky, týkající se úpravy sazby po r. 1829 používají při stanovení sazby pro Pražany výrazů, které zřejmě zdůrazňují toliko příslušnost (Einheimische, nach Prag Zuständige. Angehörige), z čehož lze souditi, že pozdější dekrety a nařízení výhodu tu na pražské příslušníky omezily (stejně jako z ní vyloučil dvorský dekret ze 16. února 1843, čís: 4580 Pražany vůbec při ošetřování v Ústavu choromyslných a v porodnici). O správnosti této dedukce stěží může býti pochybováno, uváží-li se, že dvorský dekret z r. 1829 má povahu pouhého administrativního opatření, které pozdějším opatřením stejného druhu mohlo býti netoliko zúženo, nýbrž přímo odvoláno. Ostatně nelze přehlédnouti, že tehdy pojem příslušnosti nebyl přesně vymezen, neboť k tomu došlo teprve v pozdějších zákonech o právu domovském. Dodati sluší, že také judikatura správního soudu omezila výhodu nižší sazby na příslušníky pražské. V tomto směru se uvádí:

Jak z dvorního dekretu z r. 1829 jest patrno, výhodu nižší sazby požívati měli

1. obyvatelé pražští, kteří sami sazbu platili,

2. pražské cechy, pokud ve všeobecné nemocnici v Praze dávají léčiti své členy, tovaryše a učedníky.

3. Pražští umělci, nákladníci, fabrikami a řemeslníci nesdružení v cechy, ohledně svých tovaryšů dělníků, dělnic a učedníků a konečně

4. placení schopní pražští zaměstnavatelé vůbec ohledně své čeledi.

Toto oprávnění přešlo pak přirozeně na pražské nemocenské pokladny zároveň s povinností k náhradě útrat, plynoucích z nemocenského ošetření jejich členů.

Že i jejich oprávnění k placení nižší sazby týká se toliko těch případů, v nichž nemocničního ošetření dostalo se příslušníkům pražským, to vysloveno bylo nálezem správního soudu z 21. května 1904, čís. 5494, Budw. 2667 A., z 12. října 1904, čís. 10.572, Budw. 2948 A., zejména pak nálezy z 20. října 1906, čís. 7870, 7885, 7891 a 7901 (Budw. 4702 A.), jakož i nálezem z 26. října 1906, čís. 11.155, Bdw. 4713 A. Zejména citované nálezy z 20. října 1906 konstatují, že omezení výhody nižší sazby výnosem ministerstva vnitra ze 4. prosince 1857, čís. 33.449 na pražské příslušníky jest bezvadné a že vztahují se právem i na ty případy, v nichž plátcem jest nemocenská pokladna.

Ad. 2. Během jednání s městem Prahou bylo několikráte nadhozeno jejími zástupci, že fondu dostala se náhrady za výhody pražských příslušníků otevřením zvláštního příjmu v poplatku pozůstalostním (tento, jak již bylo uvedeno, byl zaveden dvorním dekretem z 25. března 1817, čís. 5394) a činil tehdy půl procenta z pozůstalostí 100 zlatých přesahující, pokud zústavitel měl v Praze neb v předměstí trvalé bydliště, jak stanoví další dvorský dekret z 30. října 1828, čís. 24.986. Nyní přikazuje se nemocničnímu fondu na místo poplatku dědického 111/2% z přídělu, který přikázán byl zemskému fondu pro Čechy podle §u 2 zákona č. 334/21 Sb. z. a n. a §u 2 vl. nař. č. 94/22 Sb. z. a n., což činí cca 600.000 Kč ročně. Již v dřívějších jednáních byla státní správou dovozováno, že není nijaké souvislosti mezi břemenem, plynoucím z privilegií pražských příslušníků a tímto zdrojem příjmu, ježto jmenované výhody zavedeny byly již v roce 1790 resp. 1811, kdežto dědický poplatek až r. 1817 a to k posílení tehdy již vyčerpaného fondu světských nadací a nikoliv fondu nemocničnímu, jemuž byl přikázán až v r. 1827; mimo to byla vyslovována pochybnost, zda v budoucnu tento zdroj bude břemenu rovnocenný. Tato obava došla nyní plného potvrzení, ježto břemeno tížící fond z výhod pražských příslušníků z celé Velké Prahy činí ca 3,000.000 Kč ročně a jest tudíž pětkrát větší než tento příjem.

Z tuto vylíčeného historického vývoje možno pro obor otázek, jimiž se osnova zákona zabývá, vyvoditi tyto závěrky: 1. všeobecná nemocnice v Praze dle původu svého a svého vývoje není ústavem státním (jak nepřesně, patrně z bývalého označení "c. k." dovozuje Mischler Ulbrich v díle Österr. Staatswörterbuch III. svazek, str. 246), nýbrž jest ústavem, patřícím zvláštnímu veřejnému fondu (nemocničnímu fondu v Praze), který má způsobilost býti samostatným podmětem práv a povinností a jest tedy samostatnou osobou právnickou. Tuto pravou podstatu věci správně vystihuje nejvyšší správní soud ve Vídni ve svých rozhodnutích (Sb. Budwinski, čís. 5793 a 8573) a ona byla také plně respektována legislativními předpisy jakkoliv se dotýkajícími poměrů tohoto fondu. Lpějí tedy břemena, plynoucí z výhody bezplatného ošetřování chudých pražských příslušníků a ošetřování za levnější sazbu jiných pražských příslušníků toliko na této osobě právnické. 2. Všeobecná nemocnice v Praze byla v době svého založení ústavem chudinským, neboť byla učineněno systemálním dvorním dekretem z r. 1788 do organisace ústavů pro ošetřování chudých v hlavním městě království českého. Původ počátečního jmění všeobecného fondu světských nadací ze zrušených pražských špitálů, nadací a bratrstev odůvodňoval břemeno tomuto fondu, resp. ústavům v něm sdruženým uložené systemálním dekretem, aby totiž pražské chudé ošetřovali zdarma, neboť tímto ustanovením byla osvobozena města Pražská, byvši zbavena svých dosavadních chudinských institucí od povinnosti pečovati o své chudé a hraditi za ně v ústavech těch ošetřovací náklady. Toto ustanovení pozbylo však svého původního významu, když povinnost ku hrazeni nedobytných ošetřovacích nákladů ve veřejných ústavech byla r. 1825 uvalena na kraje a r. 1856 na fondy zemské. Od tohoto roku plyne veškerý užitek z privilegia chudých příslušníků pražských zemskému fondu, a to bez jakéhokoliv právního důvodu a zřejmě v odporu s původním úmyslem. Užitek zemského fondu, plynoucí jemu z bezdůvodné liberace od zákonem uloženého mu závazku l hrazení nedobytných nákladů ošetřovacích, vzrůstal však ještě připojováním dalších obcí ku původním 4 městům pražským a dosáhl vrcholu utvořením Velké Prahy s 11násobným počtem obyvatelstva oproti době, kdy privilegium vzniklo.

3. Jest nepochybno, že také další břemeno tížící pražský nemocniční fond, t. j. povinnost ošetřovati nezcela chudé příslušníky pražské na III. třídě za nižší sazbu, mělo původně účel humanitní berouc ohled na méně zámožné vrstvy obyvatelstva (ač ztrátou původního dvorského dekretu z r. 1811 přezkoušení oficielních důvodů tohoto administrativního opatření bylo znemožněno). Tomuto úsudku nasvědčuje však zejména pasus správy gubernia z r. 1821, čís. 41.689... "In Betreff der Kranken nach der dritten KIasse, in welche blos gemeine Dienstboten einzutretten pflegen und die meisten darunter die Verpflegskosten aus ihrem verdienten Liedlohn oder für selbe die Dienstherren dem Krankenhause leisten müssen".... Tento ráz byl však z privilegia během doby setřen, nebol lepší ošetřovací třídy (I. a II.) zmizely ve všeobecné nemocnici pro ohromný nával nemocných a nedostatek možnosti nemocnici přiměřeně rozšiřovati téměř úplně, takže i velmi zámožní Pražané těží z nižší sazby na III. třídě. Také toto privilegium bylo mechanicky bez jakéhokoliv vnitřního odůvodnění rozšířeno na příslušníky dalších obci ku Praze připojených.

4. K odůvodnění dalšího trvání privilegia zemského fondu, v něž změnilo se privilegium chudých pražských příslušníků, nestačí ovšem technická námitka, že není v rozpočtu zemském potřebné úhrady na nedobytné léčebné za pražské příslušníky, neboť povinnost zemského fondu platiti veřejným nemocnicím a tudíž i všeobecné nemocnici v Praze všechno nedobytné léčebné jest obligatio ex lege, která lpí na zemském fondu juro proprio a nikoliv jako akcessorický závazek, a jest mu plnění této povinnosti v plném rozsahu umožněno zemskými přirážkami. Oproti privilegiu nižší sazby, dotýkajícímu se poměru fondu všeobecné nemocnice ku městu Praze a jakousi oporu, majícímu v lokálním původu některých částek jmění fondovního, možno uvésti vzájemné pohledávky fondu za to, že v Praze od založení všeobecné nemocnice v r. 1790 sám se staral o léčebnou péči nemocniční pražského obyvatelstva, zbaviv tak hlavni město Čech dnes již na dobu 137 let povinnosti, postarati se vybudováním vlastní nemocníce o své občany aspoň tak, jako učinila nepřehledná řada měst a okresů nepoměrně chudších a další vzájemnou pohledávku z toho vzešlou, že až do zavedení zemské konkurence v r. 1855 na místě obce zdarma poskytoval ošetření chudým jejím příslušníkům a od r. 1811 až do nynější doby doplácí na ošetřování jejich zámožných příslušníků.

5. Než i kdyby nebylo všech výše uvedených důvodů pro zrušení obou privilegií, musilo by k němu přece býti sáhnuto a to z toho důvodu, že fond nemocniční, jakožto právní subjekt jimi obtížený, nemůže finanční břemena s nimi spojená nésti, ježto jmění jeho bylo úplně vyčerpáno, takže pro břemena není finanční úhrady. Tím nastává liberace fondu nemocničního netoliko dle všeobecných zásad právních, nýbrž i podle základní normy, jíž omezen byl závazek všeobecného fondu světských nadací a ovšem i fondů z něho utvořených, jakožto jeho succesorů v právech i závazcích, že totiž jest povinen plniti mu uložené úkoly jen podle svých sil. Od doby úplného vyčerpání kapitálového jmění fondovního, opatřována byla úhrada potřebná z těchto titulů částečně výpůjčkami a částečně (t. j. pokud jde o vnitřní Prahu) přesunutím na sazbu ostatních plátců. Ježto však také zúročení a amortisace výpůjček zatěžuje plátce sazby, jest patrno; že břemena z privilegií přenesena byla plnou měrou na subjekty, které nemohou po právu stíhati, čímž další trvání privilegií pozbylo jakéhokoliv důvodu.

Z uvedených důvodů bylo tudíž nutno přikročiti k revisi zmíněných privilegií a zrušiti je vztažením všeobecných předpisů o náhradě ošetřovacích útrat také na příslušníky pražské.

Formu zákona bylo nutno zvoliti z toho důvodu, že také dvorský dekret z r. 1788, na němž spočívá výhoda chudých pražských příslušníků, opíraje se o rozhodnutí císaře, tudíž v této absolutistické době jediného zákonodárného činitele, má nesporně povahu zákona. Ačkoliv pak výhoda nižší sazby pro zámožné příslušníky, opírajíc se o dvorní dekrety, tudíž o předpisy administrativní, mohla by býti odstraněna rovněž pouhým administrativním opatřením, byla i pro řešení této otázky zvolena cesta zákonného opatření, což odůvodněno jest jednak úzkou souvislostí této výhody s oním privilegiem chudých příslušníků, jakož i poměrnou neurčitostí vlastního pramene této výhody, zejména však i zřetelem k upevnění této výhody obecním řádem města Prahy (zemským zákonem), ježto nelze bezpečně vyloučiti, že výhoda ta nespadá v okruh záležitostí, o nichž měla se státní správa s městem dle odstavce 2. §u 86 obecního statutu dohodovati, což ovšem nesetkalo se s positivním výsledkem.

V podrobnostech zbývá ohledně osnovy zákona uvésti ještě toto: V nadpise mluví se o ošetřovacích útratách za "příslušníky" hl. města Prahy, ježto z podrobného vylíčení právních poměrů všeobecné nemocnice v Praze jest patrno, že administrativní opatření i judikatura správního soudu omezují výhodu nižší sazby a bezplatného ošetřování toliko na příslušníky pražské.

Odůvodnění k tomuto paragrafu uvedeno jest podrobně v závěrech, jež výše ad II. učiněny z předeslaného historického vývoje.

Již v zákoně čís. 19/1888 čes. z. z. bylo nutno na dobu, po kterou všeobecná nemocnice zůstane ve státní správě, zabezpečiti další trvání zvláštního administrativního postavení všeobecné nemocnice a jiných správních zařízení, což stalo se v § 21 citovaného zákona, ježto zvláštní povaha ústavu jako ústavu státem spravovaného i jako ústavu klinického není slučitelna s tím rozsahem vlivu zemského správního výboru na jeho zařízení, který zákonem tím přiznán byl zemskému výboru ohledně ostatních veřejných nemocnic v Čechách. Přes to však zemský výbor český i po té (zejména v r. 1905) opětně dovozoval, že jemu přísluší právo na stanovení sazby podle §ů 6 a 17 zákona také ve všeobecné nemocnici v Praze. úpravou provedenou v §u 1 stírají se ze všeobecné nemocnice v Praze poslední stopy její bývalé lokální povahy, a lze předpokládati, že této nové úpravy mohlo by býti použito jako nového důvodu k uplatnění zmíněného náhledu zemského správního výboru, případně k vedení důkazu o tom, že ustanovení §u 21 jet za nové úpravy obsoletní. Tuto otázku však nelze řešiti již při nynější částečné úpravě právních poměrů fondovních, a bylo tudíž nutno znovu zdůrazniti nedotknutelnost zvláštního postavení nemocnice a zároveň k zamezení dalších sporů o právu vyměřovati sazbu konstatovati, že právo to přísluší státní správě. Zemskému výboru jako plátci nedobytného léčebného vyhrazeno jest ovšem právo předem se o sazbě vyjadřovati. Mimo to však neuzavírá se státní správa jednáním o modalitách, za nichž by byla zemskému správnímu výboru dána příležitost k tomu, aby svými zástupci přímo v ústavě přesvědčoval se o okolnostech, které mají vliv na vyměřování sazby.

Jal z podrobného vylíčení právních poměrů všeobecné nemocnice plyne, nelze s určitostí vyloučiti, že by revise výhod pražských příslušníků, zejména výhody co do placení nižší sazby, nespadala v okruh záležitostí, o nichž má se státní správa s městem Prahou dohodnouti. Stejně však bylo dolíčeno, že pokusy o takovou dohodu byly bezvýsledny. Tento § tudíž supluje takovou dohadu, ač historický vývoj (zrušení výhod ohledně porodnice a ústavu choromyslných dvorním dekretem z r. 1843 i omezením výhody v nemocnici na příslušníky ministerským výnosem z r. 1857), jakož i judikatura správního soudu bezpečně tomu nasvědči, že netoliko odstupňování výhody, nýbrž i její zrušení jest věcí státní správy.

Provedení zákona bylo nutno vyhraditi netoliko ministru veřejného zdravotnictví, nýbrž i súčastněným ministrům z toho důvodu, že zákon dotýká se §u 21 zákona čís. 77 z r. 1927 a obecního řádu, jichž provedení patří v okruh působnosti ministrů dalších. Stanovení účinnosti ode dne 1. ledna 1928 jest nutným, ježto také § 21 zák. čís. 77/27 tímto dnem počne působiti.

Vláda doporučuje, aby tato zákonná osnova byla, přikázána v poslanecké sněmovně Národního shromáždění výboru pro veřejné zdravotnictví a v senátu výboru pro veřejné zdravotnictví a tělesnou výchovu k podáni zprávy v době co nejkratší.