Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. Matznera a druhů min. vnitra o vyvlastnění selských pozemků v Bruntále a Špilendorfu na zřízení střelnice,

II. posl. Buřívala, Procházky, dra Uhlíře, Bergmanna a druhů min. předsedovi a min. financí o zařazení města Hradce Králové do vyšší třídy činovného,

III. posl. Krebse a druhů min. pošt a telegrafů, že ve městě Nýrsku u Plzně byly sňaty poštovní schránky,

IV. posl. Dra Schollicha a druhů min. školství a nár. osvěty o neuvěřitelném postupu gymnasiálního ředitele dra Bindera z Opavy při ztrátě třídní knihy,

V. posl. Krebse a druhů min. financí a min. pro věci zahraniční o státních výdajích na ruské a ukrajinské uprchlíky v Československé republice,

VI. posl. Krebse a druhů min. pro věci zahraniční o státním občanství československých státních občanů v německé říši,

VII. posl. Krebse a druhů min. železnic o jízdních řádech československých státních drah, vyvěšených v říšskoněmeckých pohraničních stanicích.

Časopis ťDeutsche ZeitungŤ vydávaný v Bruntále, uveřejnil v č. 94, ročník 47 článek s nadpisem ťStřelnice pro pěchotu v BruntáleŤ, který bruntálská okresní politická správa dne 30. Listopadu 1927 úplně zabavila s odůvodněním ťže v tomto článku jsou zlehčována úřední nařízení a vojsko viněno z nečestného jednání, takže jest ve veřejném mínění v opovržení a snižováno.Ť

Onen článek zněl takto:

ťStřelnice pro pěchotu v Bruntále.

O tomto zcela zvláštním případu psali jsme již několikráte. Jest k nevíře, s jakou tvrdošijností trvá vojenská správa na tomto projektu. Není přece možno, aby zde rozhodovaly důvody strategické. Či domnívá se naše armáda, že střelnice pro pěchotu v Bruntále zadrží vpád německého vojska, který neustále straší v šílených představách v hlavách československé generality? Či domnívá se naše nejvyšší vojenské vedení, že se prvé vlny německé pěchoty zhroutí na této střelnici? Spíše to působí takovým dojmem, jako by střelnice pro pěchotu v Bruntále měla sloužiti ani ne tak účelům praktickým, jako národně-šovinistickým.

Právě Bruntál musí míti střelnici, ačkoliv střelnice v Branticích jest jen 16 km vzdálena. Vojenská správa má asi mnoho peněz, může-li zřizovati na každých 16 km střelnici a poplatníci musí býti vskutku poslušní mameluci, dovolují-li, aby daně byly tak vyhazovány z okna a naši poslanci, ať jsou vládě nakloněni či nikoliv, jak se zdá, mají jen jediné právo, na konci každého měsíce si vybrati diety. Svědčí o tom opět komise, která se v této věci sešla v sobotu 5. t.m. Zástupci vojenské správy prohlásili s chladným úsměvem: ťže pozemek, na nějž erár uplatňuje nárok, bude zcela prostě vyvlastněn, vlastně již vyvlastněn jest. Že tedy v této věci nelze již nic jiného dělati, že věc jde svým chodem k úplnému uskutečnění.Ť

To nazývají němečtí ministři sedící ve vládě ťpozemkovou reformouŤ? Vyvlastniti zcela prostě několika rolníkům, kteří snad mají 40 až 50 jiter pozemků a z výtěžku této půdy musí žíti, tyto pozemky, aby posádka, která jako náhradní prapor má často jen 100 pěšáků, kteří mají býti vyučeni ve střelbě na ostro, to se nazývá v naší republice …. demokracie. Kdo ukradne špendlík, je zavřen, kdo vyvlastní pozemky, jest v naší svobodné republice - veleben.

Proti tomuto zřízení střelnice na pozemcích obory podali znovu nejostřejší protest zemědělci i panství a bruntálské lovecké sdružení a hrozí -

Dva dny v týdnu má býti na těchto polích stříleno. Zvolit den zůstává vyhrazeno posádkovému velitelství. A nyní se tážeme: Jak má na těchto polích rolník pracovati při naší krátké době pro osev a sklizeň? Kdy musí podati žádost s prosbou, aby směl vstoupiti na vlastní pozemek, a kdy musí objednati svůj pohřeb, když mu zbloudilá koule - - vjede do břicha, když pracuje mimo uzavřené území na volném pozemku, který mu ještě zbyl?-?-?

Bude-li tato střelnice zřízena, bude možno jíti po turistické stezce do Kunova jen s nebezpečím života, poněvadž vede střeleckou čarou. Lovecké a lesní chýže ležící v oblasti onoho území jest nebezpečno navštěvovati, a to vše zřizuje se jen proto, aby zde bylo možno umístiti o několik Čechů více, kteří mají četnou rodinu, a naše německé město Bruntál líčiti jako smíšené.

Kde jsou v tomto případě naši němečtí ministři a němečtí, vládě naklonění poslanci?Ť

Již ve své řeči, pronesené ve sněmovně 1. Prosince 1927, poukázal jsem na těžké škody, které jsou způsobovány rolníkům bydlícím v drsné horské krajině, kteří za nejtěžších poměrů svážejí skrovnou žeň z malého kousíčku půdy a kteří jsou takto surově a nemilosrdně připravováni o plody své práce, a to jen proto, aby se páni důstojníci mohli věnovati velmi pohodlnému zaměstnání.

Táži se pana ministra: Musí býti tato střelnice zřízena uprostřed selských hospodářství, kde více než 30 rolníkům těžce překáží v jejich práci? Dále se táži pana ministra, zda by se tato střelnice nedala zříditi v zabraných lesích, kde nikdo nebude poškozován ve výkonu svého povolání?

Jest pan ministr ochoten, aby se zabránilo rozčilení obyvatelstva, způsobenému násilným vyvlastněním pozemků, zrušiti vydaná opatření a zachovati starý stav?

Zabavený článek velmi správně charakterisuje tíži opatření, a očekávám tedy, že zabavení bude zrušeno.

V Praze dne 12. prosince 1927

Město Hradec Králové bylo po rozumu zákona č. 103 ze dne 26. června 1926, § 12 al 5 zařazeno do skupiny míst C, poněvadž nečítá počet obyvatel nad 25.000.

V posledních dnech prošla denním tiskem zpráva tohoto znění:

ť180 rodin železničářů v Hradci Králové bez přístřeší . Zaměstnanci ředitelství drah, bydlící v obecních domech v Hradci Králové, byly obdařeni k vánocům velmi příjemně tím, že obec zvýšila od 1. ledna 1928 v domech, postavených s 90% subvencí, poznovu nájem o sto procent. Protože má Hradec Králové činovné C (jako Slatiňany), převyšuje nový nájem daleko činovné a nemohou je zaměstnanci platit. Podle usnesení městské rady královéhradecké, kdo nezaplatil k 1. lednu 1928 nový nájem, obdrží soudní výpověď. K takovým výsledkům došli ti, kteří se dali zlákati krásnými sliby a přesídlili do Hradce Králové.Ť

ťObec opatří 500 levných rodinných bytů. Postaví vlastním nákladem budovu pro ředitelství, postaví elektrickou dráhu (na mostě jsou již koleje), opatří to i ono,Ť sliboval zástupce městské rady při jednání o podmínkách zřízení ředitelství v Hradci Král. A po 9 létech? Vlastní budovu ředitelství nemá a tísní se dosud ve vojenských kasárnách. Z nedostatku bytů 200 zaměstnanců ředitelství drah úřaduje v Praze a neméně než 50 jich do služby dojíždí, těm pak, kteří nemohou přistoupiti na abnormálně vysoký nájem v obecních domech, připravuje městská rada soudní výpověď. V Hradci Králové všechny sliby byly jenom - chyby.Ť

Již před projednáváním zákona poukazovali jsme ve zvláštním návrhu na nutnost, aby Hradec Králové zařazen byl do vyšší skupiny činovného do skupiny B a zdůvodnili tento návrh tím, že Hradec Králové usiluje o spojení se sousedními obcemi, s nimiž má kulturní, hospodářské a komunikační společenství a otázka sloučení veleobce Králové-Hradecké jest otázkou naléhavou a nutnou.

Upozorňujíce na § 12 (činovné) al. 7 zákona, podle kterého výjimečně mohou jednotlivé obce podle mimořádných drahotních poměrů zařazeny býti vládním nařízením do vyšší skupiny míst, táží se podepsaní:

Jest pan ministerský předseda ochoten panu ministrovi vnitra a ministrovi financí dáti pokyn, aby se vším urychlením poměry v obci králové-hradecké byly jednak prozkoumány a po zjištění oněch příčin, které vedou k neobyčejnému zdražování bytů, zařaditi zaměstnance v Hradci Králové do vyšší skupiny činovného?

V Praze dne 1. února 1928.

Po tři léta nemají ve městě Nýrsku poštovní schránky. Byly kdysi sňaty, poněvadž je poškodili nějací pachatelé, kterých nelze zjistiti. Obyvatelé města Nýrska pociťují jako těžké zanedbávání svých zájmů, že poštovní schránky jsou i dále uschovány a že se veškeré obyvatelstvo za činnost pachatelů nejen činí odpovědným, nýbrž i poškozuje. Poněvadž nelze trvale trpěti těchto poměrů a dostal jsem četné stížnosti, táži se pana ministra pošt a telegrafů:

1. Jest pan ministr ochoten naříditi, aby ve městě Nýrsku byly znovu vyvěšeny poštovní schránky jako dříve?

2. Jest pan ministr ochoten dáti mi o tom co možná brzy příslušnou odpověď?

V Praze dne 1. února 1928.

Opavské obyvatelstvo bylo v těchto dnech znepokojeno a rozčileno neobyčejnou událostí, a to z tohoto důvodu:

Ze 7. třídy německého státního gymnasia zmizela třídní kniha a vyšetřováním se nic nevypátralo. Podezření padlo ovšem především na žáky této třídy, ačkoliv pro čin sám nebylo dostatečného důvodu a nebylo ani opěrného bodu pro přímé obvinění toho či onoho žáka. Při nejpřísnějším posuzování této události muselo by se dojíti k názoru, že jde o svévolný, nikoliv však zle myšlený kousek mladické nevázanosti, jaké se ve školách vždy přiházejí a - dokud překypující, bujarý duch mládeže není ubit nesnášenlivou, pokryteckou výchovu - budou se přiházeti i příště. Skuteční vzdělavatelé mládeže měli vždy pochopení pro takovéto kousky a snažili se je omluviti.

Panu řediteli dru Binderovi zůstala vyhrazena řídká sláva, že z této události učinil ohromný zločin. Když se šetřením nemohlo nic vypátrati, neporadiv se s učitelským sborem ústavu a aniž v té věci vyvolal usnesení, učinil zkrátka, - jest to neuvěřitelné - na opavském policejním ředitelství trestní oznámení pro krádež státního majetku. To ihned zahájilo nejpřísnější vyšetřování, podrobilo gymnasisty 7. třídy hrdelnému výslechu u policejního ředitelství, některé drželo dokonce několik hodin ve vazbě až do pozdních hodin večerních společně s opilci a desertery, při čemž bylo žákům, ačkoliv jim nemohlo býti nic dokázáno, spíláno nejsurovějšími výrazy, jako chachaři a podobně.

Jest pochopitelné, že vzrušení rodičů a veškerého vzdělaného obyvatelstva v Opavě nad tímto činem bylo veliké a úplné a projevilo se v živém odporu proti řediteli dru Binderovi. Jeho postup se stanoviska výchovného nelze naprosto omluviti, tím jest také napříště nejen zkalen, nýbrž dokonce znemožněn vzájemný dobrý poměr, který má býti mezi školou a rodiči, neboť rodiče musí příště odmítnouti pracovati společně se ředitelem drem Binderem, který ukázal tak málo porozumění pro mládež a výchovné otázky. Při tom dlužno se zmíniti o zajímavé věci, že dr. Binder, a to je podivu hodné, byl nedávno jmenován ředitelem opavského německého státního gymnasia, ačkoliv ho nikdo nenavrhl a ač byli čekatelé, kteří měli na místo větší nárok. Musily působiti zvláštní síly, které jeho jmenování popoháněly a dokázaly.

Podepsaní táží se nyní na základě tohoto stavu věci pana ministra školství a nár. osvěty:

1. Jest ochoten vylíčený případ nestranně vyšetřiti a podati zprávu o výsledku?

2. Pokládáte postup ředitele dra Bindera se stanoviska výchovného za správný nebo jako každý nepředpojatý vychovatel mládeže souhlasíte s názorem, že zde byl spáchán poklesek proti pedagogice, jejž dlužno co nejostřeji odsouditi a který jasně prokázal nezpůsobilost ředitele dra Bindera pro tak odpovědné místo?

3. Pokládáte za správné, aby pan dr. Binder byl neprodleně zproštěn svého místa či, poněvadž spolupráce mezi ním a rodiči v Opavě jest již nemožná, má býti co nejdříve přeložen na jiné místo?

V Praze dne 1. února 1928.

28. listopadu 1927 odpověděli na interpelaci zemřelého posl. Josefa Patzela páni ministři financí, věcí zahraničních a ministr školství a národní osvěty a odpověď byla v posl. sněmovně rozdána 26. ledna 1928, tisk 1408/XIII. Z odpovědi na tuto interpelaci vysvítá, že v polovici roku 1921 bylo ministerstvo zahraničních věcí pověřeno usnesením ministerské rady organisovati a prováděti pomoc ruským a ukrajinským emigrantům, kteří uprchli na půdu Československé republiky. Není úkolem této interpelace, a nebylo ani úmyslem zemřelého poslance Patzela, aby snad byl zhoršen osud těchto politování hodných ruských a ukrajinských uprchlíků nebo jim znemožněn život.

Interpelanti jsou přesvědčeni o své povinnosti hleděti k tomu, jak se nakládá s penězi, zaplacenými poplatníky. Po této stránce se domnívají, že břemena na tyto uprchlíky nemá hraditi jednostranně pouze ten či onen stát, nýbrž že by bylo povinností výboru při Společnosti národů (Výbor pro pomoc ruské a ukrajinské emigraci u Společnosti národů), aby břemena na tuto emigraci rozdělil stejnoměrně na různé státy. Stojíme-li v zásadě na stanovisku, že se politickým uprchlíkům musí dostati práva asylu, a že emigrace v takovém rozsahu, jako byla z bývalého ruského státního území nebo jako řecká emigrace ze státního území tureckého, musí býti podporována také finančně, pak jest nejen účelné, nýbrž i logické, aby všechny státy Společnosti národů přispívaly k nákladům společné akce.

Proto také poslanec H. Krebs při projednávání státního rozpočtu pro rok 1928 kritisoval tuto položku v rozpočtu a přišel s podnětem, aby ministerstvo pro věci zahraniční zakročilo prostřednictvím Společnosti národů a pomocné akce pro ruskou a ukrajinskou emigraci při ní organisované, aby náklady na tuto dobročinnou pomocnou akci byly rozděleny na všechny státy ve Společnosti národů poměrně.

Z odpovědi pana ministra financí a ministra věcí zahraničních se dovídáme, že tato pomocná akce byla původně myšlena pro tyto uprchlíky pouze jako podpora ve studiích. Poněvadž však od té doby, kdy stát převzal pomocnou akci, uplynulo již přes sedm let, lze předpokládati, že tato pomocná akce bude prováděna i dále. Tím by byl stát i nadále trvale zatížen částkou přes 30 milionů.

Ze všech těchto důvodů tážeme se pana ministra financí, pana ministra věcí zahraničních a celé vlády:

1. Jest vláda ochotna prostřednictvím pana ministra věcí zahraničních podati Společnosti národů návrh, aby břemena vzniklá z podpory ruských a ukrajinských emigrantů a která ještě vzniknou, byla poměrně rozdělena na státy sdružené ve Společnosti národů?

2. Může vláda oznámiti, jak dlouho bude ještě pomocná akce trvati?

V Praze dne 31. ledna 1928.

Mezi Československou republikou a německou říší byla roku 1921 uzavřena vzájemná smlouva, podle níž se obě vysoké smluvní strany zavázaly, že udělí státní občanství státním občanům druhé strany jen tehdy, jestliže občané žádající o udělení státního občanství podají formální průkaz, že byli propuštěni z dřívějšího státního svazku. Až do uzavření této vzájemné smlouvy udělovalo se československým státním občanům v Sasku, respektive v německé říši státní občanství bez tohoto průkazu, tj. bez propuštění z československého státního svazku, a to stejným způsobem, jak se dříve postupovalo při udělení státního občanství rakousko-uherským stáním občanům v německé říši. Bývalí českoslovenští státní občané, jimž bylo v době od září 1919 do druhé polovice roku 1921 uděleno v Sasku státní občanství, nebyli tedy sice propuštěni z československého státního svazku, ale mají přece saské, tj. říšskoněmecké státní občanství. Jsou tedy nyní příslušníky dvou různých států. To, že udělením státního občanství v německé říši tito lidé neztratili československého státního občanství, jest zhoršeno ještě tím, že československé úřady žádají, aby tito lidé vykonávali své povinnosti k československému státu a na příklad je povolávají i k vojenským službám atd.

Naproti tomu však pokud jde o práva těchto lidí, stojí československé úřady na docela jiném stanovisku, což se nejlépe jeví v otázce péče o válečné poškozence. V mnoha případech československé úřady takovýmto lidem, kteří dostali státní občanství před rokem 1921 v německé říši, kteří tedy podle názoru československých úřadů přece zůstali československými stáními občany, nejenom zastavily důchod válečných poškozenců, nýbrž od nich také žádají, aby vrátili důchody, které jim byly vypláceny ještě po udělení státního občanství.

Tento stav, že ministerstvo pro věci zahraniční a vojenská správa pokládá tyto lidi stále ještě za československé státní občany, na druhé straně však ministerstvo sociální péče, vlastně zemský úřad pro péči o válečné poškozence, je vylučuje z práv příslušejících československým státním občanům vyžaduje naléhavě, aby se konečně upravilo jak se má nakládati s těmito lidmi, tak aby konečně byla učiněna přítrž tomuto nestejnému jednání.

Tážeme se tedy pana ministra pro věci zahraniční:

Jest ochoten naříditi, aby pokud jde o názor na státní občanství lidí, kteří byli převzati v době od září 1919 do druhé polovice roku 1921 do státního svazku německé říše, aniž byli propuštěni ze státního svazku československého, všechny československé státní úřady postupovaly stejně?

V Praze dne 31. ledna 1928.

Rozličná ředitelství státních drah zasílají říšským ředitelstvím společností německých říšských drah, ležícím na hranicích Československé republiky, jízdní řády československých státních drah pro stanice ležící na říšskoněmeckém území. Jak jsem mohl zjistiti, obracela se ředitelství říšských drah několikráte na příslušná československá ředitelství státních drah se žádostí, aby jízdní řády byly jim zasílány nejen v českém státním jazyku, nýbrž také v jazyku německém (tedy dvoujazyčné). Československá ředitelství stráních drah tomuto přání dosud nevyhověla.

Poněvadž jízdních řádů na říšskoněmeckých stanicích v pohraničním území užívají přirozeně převážnou většinou němečtí cestující, bylo by nejen v obchodním zájmu československých státních drah, nýbrž i podle práva vhodno, aby ředitelství československých státních drah poskytovala i ředitelstvím říšskoněmeckých železnic českoněmecké jízdní řády, užívané v německých územích Československé republiky. Poněvadž i československé železniční úřady na říšskoněmeckých pohraničních stanicích, např. v Brodu nad Lesy a v Haidmühle kromě českého jazyka užívají ovšem i německého, nelze pochopiti, proč by i jízdní řády nemohly býti vydány v českém a německém jazyku.

Dále upozorňuji, že pražský vrchní zemský soud na stížnost státního příslušníka německé říše pole § 7 jazykového zákona a čl. 96 jazykového nařízení ze dne 3. února 1926, č. 17 Sb. z. a n. rozhodl, že karlovarský okresní soud jest povinen přijmouti revisi podanou německým jazykem a podle zákona s ní naložiti. V odůvodnění praví se výslovně, že v tomto jazykovém sporu jde o otázku, zdali cizincům přísluší výhody ustanovené v § 2 jazykového zákona. Poněvadž stěžovatel byl příslušníkem německého jazyka, rozhodlo presidium vrchního zemského soudu, že měl právo podati svou revisi německy.

I když jazykového nařízení a jazykového zákona lze ovšem užívati jen na území Československé republiky, zdá se mi přece, že podle smyslu toho nařízení ani říšskoněmecké obecenstvo používající železnic, nemá na tom býti hůře po jazykové stránce, než říšský Němec, jenž u československého soudu hájí svoje zájmy.

Ze všech uvedených důvodů táži se pana ministra železnic:

1. Ví o tom, že zdejší ředitelstva státních drah zasílají sousedním ředitelstvím německých říšských drah pouze jednojazyčné jízdní řády v československém státním jazyku, aby je vyvěsila?

2. Jest ochoten naříditi, aby příště i říšskoněmeckým stanicím stejně jako stanicím v německém území Československé republiky byly zasílány jízdní řády v českém a německém jazyku?

V Praze dne 1. února 1928.

Die ťDeutsche ZeitungŤ Folge 94, Jahrgang 47, herausgegeben zu Freudenthal, brachte einen Artikel betitelt ťInfanterieschiessplatz in FreudenthalŤ, der von der politischen Bezirksverwaltung in Freudenthal am 30. November 1927 vollständig beschlagnahmt wurde mit der Begründung: ťweil in diesem Artikel behördliche Anordnungen herabgawürdigt werden und das Militär unehrenhafter Handlung beschuldigt wird, sodass es in der öffentlichen Meinung verächtlicht und herabgesetzt wird.Ť

Der Artikel lautet:

ťInfanterieschiessplatz in Freudenthal.

Wir haben über diesen ganz besonderen Fall schon einigemale berichtet. Es ist unglaublich, mit welcher Starrköpfigkeit die Militärverwaltung an diesem Projekt festhält. Es können doch unmöglich strategische Gründe sein, die da mitsprechen. Glaubt denn unesere Armee, dass der Infanterieschiessplatz in Freudenthal einen Einbruch des deutschen Heeres, der in Wahnvorstellungen in den Köpfen der tschechoslowakischen generalität immer spukt, aufhalten werde? Glaubt denn unesere Oberste Heeresleitung, dass die ersten Wellen der deutschen Infanterie an diesem Schützenstande zusammenbrechen werden? Es hat unserer Meinung nach vielmehr den Auschein, als sollte der Infanterieschiessplatz in Freudenthal weniger praktischen als nationalchauvinistischen Zwecken dienen.

Ausgerechnet muss Frudenthal einen Schiessplatz haben, wo die Schiesstätte Bransdorf genau 16 Kilometer entfernt liegt. Die Militärverwaltung muss viel Geld besitzen, wenn sie auf jede 16 Kilometer eine Schiesstätte zu errichten in der Lage ist, und die Steuerträger müssen wahrhaftig gehorsame Mamelucken sein, dass sie gestatten, dass die Steuergelder so zum Fenster hinausgeworfen werden und unsere Abgeordneten, ob sie regierungsfreundlich oder nicht sind, scheinen nur das eine Recht zu haben, am Ende eines jeden Monates die Diäten einzukassieren. - Das hat wieder die Kommission bewiesen, die in obiger Angelegenheit am Samstag, den 5. D. M., zusammentrat. Die Militärvertreter erklärten kaltlächelnd: dass der Grund, den das Ärar beansprucht, ganz einfach enteignet wird, beziehungsweise schon enteignet ist. Es lässt sich also in dieser Sache nichts mehr machen, die Angelegenheit geht ihren Weg bis zur Vollendung.

Das nennen die deutschen Minister, die in der Regierung sitzen, ťBodenreformŤ!? Einigen Bauern, die vielleicht 40 bis 50 Joch Grund haben und von dem Ertrag dieses Bodens leben müssen, diesen ganz einfach zu enteignen, damit eine Garnison, die als Ersatzbatailon oft nur hundert Infanteristen zählt, denen das Scharfschiessen beizubringen ist, heisst in unserer Republik …. Demokratie. - Wer eine Stecknadel stiehlt, wird eingesperrt, wer Grund und Boden enteignet, wird in unserer freien Republik - - gepriesen.

Die Landwirte sowohl die Herrschaft und die Freudenthaler Jagdgesellschaft haben gegen diese Errichtung des Schiessplatzes auf den Tiergartenfeldern nochmals schärfsten Protest eingelegt, sie drohen, --

An zwei Tagen in der Woche soll auf diesen Feldern geschossen werden. Die Wahl dr Tage bleibt dem Stationskommando überlassen. - Jetzt fragen wir: Wann soll bei unserer beschränkten Anbau- und Erntezeit der Landwirt auf diesen Feldern arbeiten? Wann muss er das Bittgesuch einreichen um seinen Grund und Boden betreten zu dürfen, und wann muss er sein Leichenbegängnis bestellen, wenn ihm eine verirrte Kugel - -- in den Bauch fährt, wenn er ausserhalb des abgesperrten Raumes eine Arbeit auf dem noch übrig gebliebenen freien Grundstück verrichtet?-?-?

Durch die Errichtung dieses Schiessplatzes wäre der Touristenweg nach Kunau, da derselbe in der Schusslinie liegt, zu betreten nur mit Lebensgefahr verbunden. Die Jagd- und Wladhütten, die im Bereich der bestrichenen Zone sich befinden, sind zu betreten lebensgefährlich, und das alles wird nur geschaffen, um einige Tschechen, die zahlreiche Familie haben, mehr anzusiedeln, und um unserer deutschen Stadt Freudenthal ein gemischtsprachiges Gepräge zu geben.

Wo bleiben in diesem Falle unsere deutschen Minister und die deutschen, regierungsfreundlichen Abgeordneten?Ť

Schon in meiner Parlamentsrede am 1. Dezember 1927 verwies ich auf die schweren Schädigungen, die den in rauher Gebirgslage wohnenden Bauern, die unter den schwierigsten Verhältnissen dem kargen Boden spärliche Ernten abringen, in solch roher und herzloser Weise um die Frucht ihrer Betätigung gebracht werden nur zu dem Zwecke, dass die Herren Offiziere einer recht bequemen Betätigung huldigen können.

Ich frage den Herrn Minister: muss dieser Schiessplatz mitten auf Bauernwirschaften errichtet werden, wo über 30 Landwirte in ihrer Betätigung schwer behindert werden? Weiters frage ich den Herrn Minister, lassen sich diese Schiessplätze nicht in den beschlagnahmten Waldungen errichten, wo niemand in der Ausübung seines Berufes geschädigt werden kann?

Ist der Herr Minister bereit, um die durch die gewaltsame Enteignung hervorgerufrene Erregung der Bevölkerung hintanzuhalten, die ergangenen Verfügungen aufzuheben und den alten Zustand aufrecht zu erhalten?

Der beschlagnahmte Artikel kennzeichnet so richtig die Schwere der Verfügung und ich erwarte die Aufhebung und ich erwarte die Aufhebung der Beschlagnahme.

Prag, am 12. Dezember 1927.

Seit 3 Jahren befinden sich in der Stadt Neuern keine Briefkasten mehr. Dieselben wurden seinerzeit entfernt, weil irgendwelche nicht feststellbaren Täter die Briefkasten beschädigt hatten. Die Bewohner der Stadt Neuern empfinden es als eine schwere Vernachlässigung ihrer Interessen, dass die Postkasten weiterhin eingezogen bleiben und dass die gesamte Bevölkerung für die Handlung dieser nicht feststellbaren Täter nicht nur verantwortlich gemacht, sondern auch geschädigt werde. Da diese Zustände nicht dauernd geduldet werden können und zahlreiche Beschwerden bei mir eingelangt sind, stelle ich an den Herrn Minister für Post- und Telegraphenwesen folgende Anfrage:

1. Ist der Herr Minister bereit, zu verfügen, dass die Postkasten in der Stadt Neuern wieder wie vor dem angebracht werden?

2. Ist der Herr Minister bereit, mir möglichst bald eine diesbzl. Antwort zukommen zu lassen?

Prag am 1. Feber 1928.

Die Bevölkerung Troppaus wurde dieser Tage durch ein ungewöhnliches Vorkommnis in Unruhe und Aufregung versetzt, welche folgende Ursache hatte:

Aus des 7. Klasse des deutschen Staatsgymnasiums war das Klassenbuch verschwunden und die darüber eingeleiteten Erhebungen zeitigten kein Ergebnis. Der Verdacht richtete sich natürlich zunächst gegen die Schüller dieser Klasse, obwohl ein ausreichender Grund für die Tat selbst nicht vorlag und ein Anhaltspunkt zur direkten Beschuldigung dieses oder jenes Schüllers nicht gegeben war. Bei strengster Beurteilung dieses Vorfalles musste man die Ansicht gewinnen, dass es sich um einen mutwilligen, nicht böse gemeinten Streich jugendlichen Uebermutes handelt, wie solche und ähnliche immer in Schulen vorgekommen sind und - solange der überschäumende, frische Geist der Jugend nicht durch eine unduldsame muckerische Erziehung ertötet wird - auch in der Zukunft vorkommen werden. Wirkliche Jugendbildner haben für solche Streiche immer ein Verständnis aufgebracht und sie zu entschuldigen versucht.

Herrn Direktor Dr. Binder blieb der seltene Ruhm vorbehalten, aus diesem Vorfall ein Staatsverbrechen zu machen. Als die Erhebungen zu keinem Ergebnis führten, erstattete er unglaublicherweise, ohne sich mit dem Lehrkörper der Anstalt darüber zu beraten oder diesbezüglich einen Beschluss fassen zu lassen, kurzerhand die Strafanzeige wegen Diebstahl staatlichen Eigentums bei der Polizeidirektion in Troppau, welche allsogleich die strengste Untersuchung einleitete, die Gymnasiasten der 7. Klasse bei der Polizeidirektion einem hochnotpeinlichen verhör unterzog, einige sogar stundenlang bis in die späten Abendstunden zusammen mit Betrunkenen und Deserteuren in einem Loche in Haft hielt und verhörte, wobei die Schüler, obwohl ihnen nichts nachgewiesen werden konnte, mit den rohesten Ausdrücken wie Chacharen u. ähnl. beschimpft wurden.

Es ist begreiflich, dass die Aufregung der Eltern wie der gesamten gesitteten Bevölkerung in Troppau ob dieses Vorgehens eine grosse und nachhaltige war und sich in einem lebhaften Unwillen gegen den Direktor Binder äusserte. Für sein Verhalten gibt es vom erziehlichen Standpunkte aus keine Entschuldigung, damit ist auch das gegenseitige Einvernehmen, das zwischen Schule und Elternhaus bestehen soll, in der Zukunft nicht bloss getrübt, sondern sogar unmöglich gemacht, da die Eltern es ablehnen müssen mit Direktor Binder, der so wenig Verständnis für die Jugend und für Erziehungsfragen bewiesen hat, fürderhin zusammenzuarbeiten. Interessant ist hiebei zu erwähnen, dass Dr. Binder merkwürdigerweise vor kurzem an das Troppauer deutsche Staatsgymnasium zum Direktor ernannt wurde, obwohl er von keiner Stelle in Vorschlag gebracht worden war, und anspruchsberechtigtere Anwärter vorhanden waren. Es müssen besondere Kräfte im Spiele gewesen sein, welche seine Ernennung betrieben und durchgesetzt haben.

Die Gefertigten fragen nun auf Grund dieses Tatbestandes den Herrn Minister für Schulwesen und Volkskultur:

1. Sind Sie bereit, den geschilderten Vorfall objektiv untersuchen zu lassen und über das Ergebnis zu berichten?

2. Halten Sie das Vorgehen des Direktors Binder vom erziehlichen, Standpunkt für richtig oder neigen Sie nicht gleichfalls wie jeder vorurteilsfreie Jugenderzieher zu der Ansicht, dass hier ein schwerer, auf das schärfste zu verurteilende Verstoss gegen die Erziehungslehre vorgekommen ist, welcher die Unfähigkeit des Direktors Binder für eine so verantwortungsvolle Stelle klar dargetan hat?

3. Halten Sie es für richtig, Herrn Dr. Bindern unverzüglich seiner Stelle zu entheben oder ihm, da ein Zusammenwirken zwischen ihm und den Eltern in Troppau nicht mehr gegeben ist, ehestens auf eine andre Stelle zu versetzen?

Prag, am 1. Feber 1928.