Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zákon o přímých daních vyvolal veliké pobouření a rozhořčení u všech dělníků, zřízenců a úředníků zavedením srážek daně důchodové ze mzdy a služného přímo při výplatě. Toto zařízení, které postavilo všechny osoby v námezdním a služebním poměru do výjimečně nepříznivého postavení, sleduje v podstatě ten cíl, aby ani haléř z dělnické mzdy a ze zaměstnaneckého platu neunikl zdanění a aby se tak ještě větších daňových úlev mohlo dostati vrstvám zámožným, žijícím z vykořisťování cizí práce, velkopodnikatelům, bankéřům, velkoagrárníkům a jiným boháčům, jež právě, jak ze zkušenosti známo, daně v milionech defraudují.

Tento systém rafinovaného drancování kapes chudých poplatníků, zavedený zákonem o přímých daních,byl utužen nejasností zákonných ustanovení samotných, jež otvírají dokořán dveře libovolnému výkladu, byl dále ještě zaostřen řadou instrukcí ministerstva financí, bezohlednou instrukcí ministerstva financí, bezohlednou praxí finančních úřadů a šarfmachrovským postupem zaměstnavatelů. Zákon, úřad a zaměstnavatel vrhli se hned po zavedení srážkového systému chtivě na kapsy dělníků a zaměstnanců, jednak aby nahradili pokladně měšťáckého státu za zbývající část roku od srpna do prosince 1927 to, co za první část roku zmeškala, a jednak aby tímto překotným náporem překvapili dělnické a zaměstnanecké vrstvy a dříve, než se vzpamatují, bezohledným postupem bezpečně pro budoucnost upevnili nový systém daňového vyssávání.

Dávajíce po šestiměsíční smutné zkušenosti s daňovým srážkovým systémem touto naléhavou interpelací výraz oprávněnému pobouření dělníků a zaměstnavatelů, shrnujeme nepřehlednou řadu jejich stížností, jež dosud marně byly přednášeny v tisku, na veřejných projevech a při intervencích u příslušných úřadů. Stížnosti dělníků a zaměstnanců do srážkového systému týkají se zejména těchto otázek:

1. Protizákonného strhování daně důchodové;

2. neoprávněného dvojnásobného srážení daně důchodové z mezd a platů;

3. zvyšování daňových srážek při přechodně zvýšeném výdělku;

4. nespravedlnosti srážkového systému u porovnání s normálním ukládáním a vybíráním daně důchodové vůbec;

5. otázky vrácení přeplacených sražených daní.

Neprávem se sráží daň důchodová domáckým dělníkům, neboť poměr domáckého dělníka k podnikateli i ke zprostředkovateli je docela jinak konstruován, nežli obyčejný poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Domácký dělník přijímá případ od případu buď přímo nebo prostřednictvím zprostředkovatele (faktora, skladního mistra a pod.) zadávky ke zhotovení zboží a dle oboustranné smlouvy odvádí hotové zboží za smluvenou odměnu. v této odměně, která se mu vyplácí při odvedení všeho hotového zboží, není zahrnuta jen cena pracovní síly ale i ostatní výlohy domáckého dělníka se zhotovením výrobku spojené, jako cena použitých surovin, pracoval-li z vlastních, dále náhrada za opotřebované nástroje, za světlo, otop, za přípravné látky, platy výpomocným silám a j. Není tudíž tato odměna služebním požitkem ve smyslu § 28, odst. 1, resp. § 11, odst. 1 č. 1 až 3 zák. o přímých daních a nevztahují se tudíž na ni ustanovení o srážkách daňových. K jakým nehoráznostem vede srážení daně důchodové u domáckých dělníků přímo při výplatě smluvené úplaty, dokazuje tento příklad:

Faktor zadal šesti šičkám rukavic práci a za odvedené zboží převzal v týdenním období od podnikatele z části pro sebe a z části pro 6 šiček úplatu úhrnem 780 Kč, ze kterých mu srazil podnikatel důchodovou daň podle zákonné sazby v částce 27 Kč. Faktor rozdělil sraženou daň mezi šičky rukavic tak, že každá šička dostala místo 100 Kč za v týdenním období odvedené zboží pouze 96 Kč, přes to, že roční výdělek šičky rukavic stěží by dostoupil 5200 Kč hrubého výdělku bez srážek na opotřebené stroje, na nitě a j. Bylo by tedy šičce sraženo na důchodové dani za rok 208 Kč a to zřejmě docela protizákonně.

Nejasný zákon a stále měněné instrukce ministerstva financí a zostřená praxe jemu podřízených úřadů jakož i zaměstnavatelů měly za následek, že byly prováděny všeobecně u všech podnikatelů daňové srážky ze mzdy a služného od 1. srpna 1927 ve dvojnásobné výši, přes to, že velmi značná část dělníků a zaměstnanců v období před zavedením srážek daňových měla buď velmi nízké výdělky anebo neměla vůbec žádných, takže jim tedy neměla býti ani podle zákona srážena daň ze mzdy buď vůbec anebo jen jednonásobně. Opožděním vládního nařízení k zákonu o přímých daních, které vyšlo teprve 31 prosince 1927 se stalo, že byly tisícům dělníkům a zaměstnancům sráženy dvojnásobné daně, ač ani podle výkladu samotného vládního nařízení se tak díti nemělo. Tento neoprávněný postup úřadů i zaměstnavatel nejlépe osvětluje tento příklad:

Dělník ženatý, bezdětný, pracoval 30 týdnů od 1. ledna do +. srpna 1927 při omezené práci za týdenní plat 156 Kč. Od 1. srpna 1927 pracoval 6 dalších týdnů na práci přes čas, takže činil jeho týdenní výdělek 240 Kč. Následujících 16 týdnů činil jeho týdenní výdělek při úkolové práci a při práci přes čas 480 Kč. Při úhrnném ročním výdělku 13.800 Kč bylo mu, počínaje první výplatou v srpnu 1927, při jednotlivých týdenních výplatách takto rozdělených podle příslušných daňových sazeb sraženo na dvojnásobných daňových srážkách úhrnem 399 Kč. Kdyby mu byl úhrnný roční výdělek 13 tisíc 800 Kč rozdělen na 52 týdnů, činil by týdenní výdělek 267 Kč a týdenní srážka z něho podle příslušné sazby 1,75 Kč. Tak by zaplatil na dani důchodové i podle sazeb platných pro srážky daně důchodové za rok celkem 91 Kč. Bylo mu tedy v tomto případě strženo neprávem více o 308 Kč, poněvadž za prvních 30 týdnů neměl výdělek dosahující daňového minima.

Krutost daňového srážkového systému se ještě zostřuje tím, že se pravidelné příspěvky a příplatky ke mzdě, jež dělníci a zaměstnanci dostávají v delších časových obdobích, nežli jsou normální období výplatní (příspěvek na ošacení, na byt, remunerace a pod.), nerozvrhují, ač jsou napřed známy, na všechna tato normální výplatní období, nýbrž se přičtou k celé právě vyplácené běžné mzdě (platu), čímž se dosáhne úhrnem větší daňové srážky, nežli při rozvrhu takových příspěvků na všechna výplatní období. tím se přeplatek sražené daně čili bezúročný úvěr, který dělní, neb zaměstnance v této formě státu poskytuje ještě zvětšuje.

Příklad: Zaměstnanec se dvěma příslušníky rodiny, na které se při srážkovém systému zřetele nebere, měl v r. 1927 týdenní výdělek 220 Kč a mimo to čtvrtletně 300 Kč ošacovacího příspěvku a půlletně 300 Kč na byt. Bylo by mu strženo na důchodovou daň ze 48 týdenních platů po 220 Kč týdně 1 Kč, tedy úhrnem 48 Kč, ze dvou týdenních platů po 520 Kč týdně 14 Kč, tedy úhrnem 28 Kč a konečně ze dvou týdenních platů po 820 Kč týdně 24 Kč, tedy 48 Kč. Bylo by mu tedy dohromady sraženo z ročního hrubého výdělku 13.240 Kč na daň důchodovou 124 Kč. Kdyby mu byl tento roční výdělek 13.240 Kč rozdělen na 52 týdny po 234 Kč, s týdenní srážkou daňovou 1,25 Kč, činila by celková srážka 65 Kč. Zaplatil by tedy zaměstnanec o 59 Kč na dani důchodové více.

Toto zostření beztak už krutého daňového srážkového systému při přechodně zvýšených výdělcích pobuřuje dělníky a zaměstnance ještě více tam, kde je toto přechodné zvýšení výdělku způsobeno docela mimořádným, fakticky neperiodickým příspěvkem, jako jsou nouzové a drahotní výpomoci, které jim zaměstnavatel ťdobrovolněŤ a ve formě t. zv. ťdarů z milostiŤ poskytl a jež by daňovou srážkou vůbec neměly být postiženy a tím méně srážkou dvojnásobnou, jak se v důsledku bezohledné praxe finančních úřadů dělo a děje.

Ukázali jsme jednak na nezákonnosti a nesprávnosti, k nimž při srážení důchodové daně z mezd a platů dochází, jednak na zostřování tohoto systému při přechodném zvýšení výdělku. Zde chceme poukázat všeobecně, jak srážkový systém už sám sebou je krutý a bezohledný ve srovnání s normálním ukládáním a vybíráním daně důchodové. Tento rozdíl obou systému nejlépe vysvitne z tohoto příkladu:

Dělník se třemi příslušníky rodiny, na něž se při srážkovém systému nebere zřetele, pracoval 40 týdnů za týdenní mzdu 220 Kč a 12 týdnů za týdenní mzdu 480 Kč. Na dani důchodové bylo mu sraženo za 40 týdnů 40x1 Kč, t. j. 40 Kč a za 12 týdnů po 12 Kč, tedy 144 Kč, čili za 52 týdnů při výdělku 14.560 Kč úhrnem 184 Kč. Kdyby mu byla daň ukládána z ročního výdělku 14.560 Kč, činila by pouze 131 Kč, tedy mu bylo sraženo o 53 Kč více. Kdyby šlo v témže případě o vdovce činil by tento daňový přeplatek 80 Kč.

Požadavek vrácení přeplacených daní stojí dnes vedle požadavku úplného odstranění srážkového systému vůbec v popředí zájmů dělníků a zaměstnanců. Zákon o přímých daních ustanovuje, že přeplacené daně mají býti dělníkům a zaměstnancům vráceny z úřední povinnosti. Toto vrácení přeplacených daní se však ztěžuje, ba přímo znemožňuje požadavkem, že dělník a zaměstnanec musí o vrácení žádati, žádost předložiti do koce března a doložiti ji daňovým přiznáním podle příslušných předpisů, jinak se vystavuje nebezpečí, že mu přeplacená daň nebude vůbec vrácena. Toto opatření spekuluje přímo rafinované s tím, že dělníci a zaměstnanci se předně v komplikovaných daňových předpisech nevyznají, že se nevyznají ve složitých daňových formulářích, na něž se již dnes ve všech stran i ze všech vrstev poplatnictva přímo sypou nejostřejší výtky a že se konečně i za cenu ztráty daňových přeplatků a z daleka vyhnou styku s finančními orgány, jež svou bezohlednost a zpupnost vůči chudým pracujícím vrstvám takřka denně tisícerými příklady prokazují. Proto je svrchovaně oprávněný požadavek dělnictva a zaměstnanectva, aby stejně, jako jim byla daň důchodová přímo zaměstnavateli srážena, byly jim také přímo zaměstnavateli bez jakýchkoliv průtahů a obtíží vráceny přeplatky.

Krutost a neudržitelnost srážkového systému vyplývá dostatečně z uvedených příkladů. Dělníkům a zaměstnancům se sráží daň ihned při výplatě mzdy, zatím co bohatí poplatníci platí daň dodatečně za uplynulý rok. Dělníkům a zaměstnancům se zachytí i každý haléř třeba i mimořádného a náhodného výdělku, zatím co boháčům je dána široká možnost milionových daňových defraudací. Dělníci a zaměstnanci jsou nuceni ve formě daňových přeplatků poskytovati ze svých hladových mezd a platů bezúročný úvěr státu, zatím co boháči zadržené daně nejen své, ale i dělníků a zaměstnanců ukládají na výnosný úrok. Vrácení přeplacených a ze mzdy stržených daní je dělníkům a zaměstnancům ztěžováno komplikovanými předpisy a bezohlednou praxí úřadů a zaměstnavatelů, zatím co boháči svým vlivem, styky, penězi, najímáním odborníků snadno najdou cesty k milionovým odpisům dlužných daní a k nízkému ukládání daní vůbec.

Po půlroční existenci srážkového systému daňového projevuje se jasné pro každého dělníka a zaměstnance předně jeho nezahalená třídnost, jež je ještě zostřována nezákonnou a bezohlednou praksí finančních orgánů a zaměstnavatelů. nesjedná-li vláda okamžitou a zásadní nápravu, dokáže dělnictvo i neudržitelnost tohoto srážkového systému.

Tážeme se vlády:

1. Je vláda ochotna zastaviti okamžitě nezákonné strhování důchodové daně u domáckých dělníků a strženou daň ihned vrátiti?

2. Je vláda ochotna učiniti bezodkladně opatření, aby všem dělníkům a zaměstnancům vůbec přeplacenou důchodovou daň okamžitě vrátili přímo zaměstnavatelé a bez jakýchkoli překážek?

3. Je vláda ochotna vyšetřiti všechny nezákonnosti a nesprávnosti, jichž se finanční úřady a zaměstnavatelé při srážení daně důchodové dopustili a vinníky pohnati k odpovědnosti a co nejpřísněji potrestati?

4. Je vláda ochotna neprodleně předložiti poslanecké sněmovně návrh zákona na zrušení daňových srážek z mezd a platů?