Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§§ 4, 6 a 6 zákona ze dne 10. dubna 1920, č. 243 Sb. z. a n., kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů, mění se a budou zníti takto:

(1) Řády a jiná vyznamenání mohou býti založena pro vojíny za statečnost, prokázanou před nepřítelem nebo pro osoby občanské i vojenské za zásluhy o stát Československý. Mohou býti propůjčovány státním občanům československým i příslušníkům cizích států.

(2) Zakládá je se souhlasem presidenta republiky vláda nařízením.

(3) Řády a vyznamenání pro vojíny za statečnost prokázanou před nepřítelem propůjčuje (uděluje) president republiky, po případě ministr národní obrany nebo velitel vojska, které president republiky k tomu zmocní; jiné řády a vyznamenání propůjčuje (uděluje) president republiky k návrhu vlády.

(4) Presidentu republiky příslušejí nejvyšší stupně všech řádů a vyznamenání určených pro osoby občanské i vojenské za zásluhy o stát Československý; podržuje je i když presidentem republiky býti přestane.

(5) Státní občané Českoslovenští mohou přijímati cizí řády a vyznamená:ní pouze, svolí-li k tomu president republiky k návrhu vlády.

(1) President republiky, vláda nebo její členové mohou projevovati uznání za vynikající činnost v zájmu veřejném. Podrobnosti určí nařízení, které vydá vláda se souhlasem presidenta, republiky.

(2) Vládním nařízením mohou býti stanoveny přiměřené tituly pro ty, kdož niko?i z povolání vykonávají funkce ve správě veřejné nebo v soudnictví.

(1) Přestupku, trestného pokutou do 20.000 Kč nebo vězením do čtrnácti dnů, se dopouští, pokud nejde o čin přísněji trestný:

1. kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví;

2, kdo si osobuje zdejší nebo cizí řád, čestný odznak, vyznamenáni, veřejný neb akademický titul nebo hodnost, nejsa k tomu oprávněn;

3. kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický.

Trestati tyto přestupky přísluší politickým (státním policejním) úřadům.

Za § 6 téhož zákona vsune se nový § 6 a) tohoto znění:

(1) Vyjma řády a vyznamenání pro vojíny za statečnost prokázanou před nepřítelem, jest každý, komu byl propůjčen řád nebo vyznamenání nebo komu uděleno svolení ku přijetí cizího řádu nebo vyznamenání nebo komu udělen byl titul na základě tohoto zákona, povinen platiti taxu ve výměře nejvýše 20.000 Kč do státní pokladny. V případech zvláštního zřetele hodných možno ji prominouti.

(2) Podrobnosti o výši, předpisování a vybírání taxy, zejména též o osvobození od ní, upraví vláda nařízením.

V §u 7 téhož zákona vypouštějí se konečná slova: "pokud mluví o řádech a čestných odznacích".

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provedou jej všichni členové vlády.

Vládní návrh zákona " který se tímto Národnímu shromáždění předkládá a jehož hlavním účelem jest rozšířiti dosavadní platné předpisy zákonné v tom směru, že by i státní občané Českoslovenští mohli obdržeti československá vyznamenání za zásluhy, kterých získali o stát a přijmou cizí řády a vyznamenání - vyplývá v prvé řadě z ohledů na mezinárodní styky našeho státu. Je totiž samozřejmou nedůsledností, když podle práva dosud platného stát náš sice může udělovati vyznamenání cizím státním občanům, naši státní občané však nesmějí přijímati cizích řádů a vyznamenání.

Bývá totiž obvyklé, že určitý stát propůjčí vyznamenání příslušníkům druhého státu a zároveň tento druhý stát navzájem propůjčí souběžné vyznamenání příslušníkům onoho prvého státu. Tento obvyklý postup právě našim zákonodárstvím jest znemožněn nebo aspoň podstatně znesnadněn, ježto v takovém případě naší státní občané nesmějí cizích vyznamenání přijímati a podle zákona dopustili by se dokonce trestního činu, kdyby cizí řád nebo vyznamenání veřejně nosili. S hlediska mezinárodní zdvořilosti není ani v takovém případě dobře možno a bylo by přímo urážkou cizího státu, aby náš státní občan odmítl přijetí cizího vyznamenání, s druhé strany však zajisté v očích cizího státu vyznamenání pozbývá značnou měrou ceny. Když občan náš, jím podělený, nesmí ho veřejně užívati. Kdyby pak cizí praxe v tomto směru měla se důsledně přizpůsobiti našemu vnitrostátnímu právnímu řádu, nesměly by cizí státy našim občanům vyznamenání vůbec udělovati, čímž by zase naši státní občané, zejména naši diplomatičtí zástupci v cizině vůči zástupcům ostatních států, kteří podobně obmezení nejsou, pochopitelně na své prestyži společenské značně utrpěli.

V druhé řadě vyplývá předložený návrh zákona ze zřetelů na poměry domácí. Dosavadní zkušenost ukázala zajisté přesvědčivě, že demokratická republika jako jest naše, vyžaduje rozsáhlou měrou spolupůsobení občanstva ve sborech zákonodárných, ve správě veřejné i v soudnictví, v nejrozmanitějších formách. Prostá psychologická zkušenost, potvrzená odedávna ve všech oborech životních, pak nutně vede k tomu, že je zapotřebí uvažovati o vhodné formě, jak by došlo výrazu uznání za vynikající služby v životě veřejném a tím i pro budoucnost povzbuzení k ušlechtilé řevnivosti ve prospěch státu. Dlužno však vyloučiti odměny nebo uznání, které by obnovily nerovnosti společenské, tvoření zvláštních privilegovaných tříd, na způsob dřívějšího šlechtictví.

V tomto duchu i naše ústava výslovně odpírá uznání všem výsadám rodu a povolání a připouští tituly jen pokud označují úřad nebo povolání, což však se netýká akademických hodností (§ 106). Ústavní listina nevylučuje však - ovšem se zachováním mezí právě zmíněných - řády a vyznamenání a také právní řády cizích republik ukazují, že řády a vyznamenání nejsou neslučitelny s podstatou zřízení republikánského.

Ostatně je osnova zde předkládaná jak již uvedeno - vlastně pouhým pokračováním a dovršením vývoje, který nastoupilo již samo revoluční Národní shromáždění tím, že zákonem ze dne 10 dubna 1920, č. 243 Sb. z. a n. připustilo podstatně odchylky od přísných zásad vyslovených v původním zákoně ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n.

Vývoj našeho zákonodárství v této otázce byl tento:

Zákonem ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n. zrušeno bylo šlechtictví, řády i tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. Občanům republiky zakázáno i v cizině platně přijímati vyznamenání, pokud byla zákonem zrušena.

Avšak již za půl roku na to, a sice na podnět ministerstva pro zásobování lidu za účelem vyznamenání členů americké pomocné misse, uvažováno a připuštění řádů pro cizince a současně o dodatečném připuštění československých válečných čestných odznaků ze světové války, o kterých Národní shromáždění, schvalujíc zákon zpředu uvedený, nemělo vědomosti. Vládní návrh v této příčině podaný nese datum 18. července 1919 (č. t. 1395), byl ve výboru podstatně změněn a doplněn a stal se zákonem ze:dne 10. dubna 1920, č. 243 Sb. z. a n. Obsah jeho lze stručně shrnouti takto:

Výjimkou ze zákona z 10. prosince 1918 připouštějí se pro praeterito tyto čestné odznaky:

1. Československé válečné kříže, medaile a odznaky ze světové války,

2. spojenecká medaile vítězství,

3. čestné odznaky, kterých nabyli na poli válečném příslušníci našich vojsk od vlád spojeneckých.

Důležitější jsou úchylky od původního zákona, které jsou připuštěny po futuro, totiž

1. vyznamenání pro vojíny za statečnost prokázanou před nepřítelem,

2. vyznamenání pro příslušníky států cizích za zásluhy, kterých získali o stát Československý.

Obojí tato vyznamenání zřizují se nařízením vlády se souhlasem presidenta republiky; propůjčuje je president republiky po případě ministr nebo velitel vojska, kterého president republiky k tomu zmocní.

Pokud se týče vyznamenání pro příslušníky států cizích za zásluhy, kterých si získali o stát Československý, došlo skutečně k založení řádu Bílého Lva a medaile Bílého Lva nařízením ze dne 7. prosince 1922, č. 362 Sb. z. a n. (Nařízení toto v podrobnostech změněno a doplněno nařízením č. 261 ai 1924.)

Novela z r. 1920 opakuje znovu, že občanským příslušníkům naší republiky nemohou býti čestné odznaky ani vyznamenání uděleny. Mimo - ta zavádí novela trestní sankci pro některé přestupky uvedené v §u 6; k tomu se připomíná, že podle tohoto ustanovení není trestna pouhé přijetí cizího řádu nebo vyznamenání.

Co se týče otázky, zdali a pokud proti navržené osnově není snad námitek s hlediska ústavní listiny, dlužno vytknouti jak již shora zmíněno - že § 106 úst. list. stanoví pouze, že se neuznávají výsady pohlaví, rodu a povolání, dále pak, že tituly smějí býti udíleny jen, pokud označují úřad nebo povolání; to však se netýká hodností akademických. Nevylučuje tudíž ústava naše - jako na př. ústava německé, o které bude pojednáno níže - řádů ani vyznamenání bez rozdílu, zdali jde o řády a vyznamenání domácí či cizí, pokud by ovšem s těmito řády a vyznamenáními nebyly spojeny nějaké výsady. Ta plyne ze zásady rovnosti a znamená to v praxi hlavně tolik, že lze zavésti pouze řády a vyznamenání, které jsou zásadně každému přístupny za podmínek všeobecně stanovených, dále pak, že vyznamenání musí míti ráz čistě osobní, nesmějí býti přenositelna na:dědice, aby nemohla vésti k vytvoření rozdílů rodových. Těmto požadavkům předložený návrh plně vyhovuje.

Konečně budiž dovolena poukázat:i ještě na zákonodárství cizí z doby starší i novější, aby se ukázalo, že udílení vyznamenání a řádů není v rozporu s republikánskou formou státu a se zásadou rovnati zvláště. Stručný přehled zákonodárství tohoto jest následující:

Ústava severoamerická ze dne 17. záři 1787 ustanovuje ve článku I., sekce 9., § 8, že Spojené Státy nesmějí udíleti žádných titulů šlechtických, a že žádný úředník Spojených Států nesmí bez souhlasu kongresu přijímati žádných darů, úřadů ani titulů od cizího státu. ústava tato byla patrně vzorem ústavám pozdějším, o kterých bude pojednáno níže. Pokud však se týče praxe, dlužno poukázati, že právě v prvé řadě z ohledů na americkou pomocnou missi byly u nás novelou z r. 1920 připuštěny řády pro cizince, a skoro v týž čas také v Rakousku předložila vláda osnovu, ve které rovněž s výslovným poukazem na tuto americkou missi navrhuje zavedení čestného odznaku pro zásluhy o republiku Rakouskou.

Patrně podle vzoru amerického obsahuje také švýcarská ústava z r. 1874 ve článku 12. zákaz, podle kterého členové spolkových úřadů a civilní i vojenští úředníci nesmějí přijímati od cizích vlád ani pensí, ani platů, ani titulů, ani řádů, rovněž zakázáno příslušníkům branné moci vůbec nositi řády, které obdrželi, a přijímati nové řády. Zákaz tento odůvodněn tím, že osoby ve službě státu mají míti na zřeteli pouze zájmy vlastního státu a nemají vůči cizím státům přejímati ani pouhé morální závazky. Pro jiné občany mimo kategorii v zákoně uvedené zákaz neplatí, a podle praxe také se nevztahuje na pouhé pamětní medaile.

Pokud se týče Francie, tedy nemají tam žádného výslovného zákona o zrušení šlechtictví a řádů. V praxi ovšem, alespoň za republiky zřízené r. 1871 šlechtické tituly se neudělují, ale ještě r. 1880 prohlásil zástupce vlády při jednání před konfliktním soudem, že presidentovi republiky přísluší mimo jiné právo udíleti šlechtické tituly (Esmein, Droit constitutionnel francois et comparé VI. vydání, str. 1094). Francie má také, a ta z doby Napoleonovy, řád čestné legie, který se od té doby až do dneška udržel přes všecky změny vlád. Vedle toho má některá zvláštní vyznamenání pro obor správy vyučovací a správy zemědělské. Zajímavo jest, že vyznamenání právě uvedená zavedena byla bez zákonného podkladu, pouhými dekrety presidnta republiky; má se totiž za to, že právo udíleti vyznamenání plyne samo sebou z pravomoci presidenta republiky. Pro naše právo ústavní nebylo by možno tohoto názoru zastávati, ježto pravomoc presidenta republiky u nás podle §u 64 úst, list. opírá se buď o ústavní listina nebo o zvláštní zákony.

Pokud se týče republik vzniklých až po světové válce, dlužno v prvé řadě poukázati na Rakousko. Tam zákonem ze dne 3. dubna 1919, č. 211 bylo zrušeno šlechtictví, jakož i světské řády, rytířské a dámské tituly a hodnosti, které nesouvisí s úředním postavením nebo povoláním nebo se zvláštní vědeckou nebo uměleckou způsobilostí; ministerstvo vnitra rozhoduje, které tituly a hodnosti jsou zrušeno; vyznamenaní a odznaky před tím propůjčené smějí však dále býti nošeny. Zákon tento má nyní podle čl. 149 rakouské ústavy ze dne 1. října 1920 povahu zákona ústavního.

Již roku 1922 třemi zákony ze dne 3. listopadu 1922, č. 14 až 16 ex 1923, zavedeny v Rakousku nové čestné odznaky a to čestný odznak za dlouholeté služby hasičské a záchranné, dále čestný odznak za všeužitečné nebo dobročinné působení v zájmu veřejného zdravotnictví a červeného kříže, a konečně všeobecný čestný odznak pro zásluhy o republiku Rakouskou. Ze zákona posléze uvedeného dlužno uvésti ustanovení, podle kterého president republiky má na doživotí nejvyšší stupeň tohoto odznaku, dále pak ustanovení, že za propůjčení čestného odznaku se platí taxa; bližší předpisy o výši taxy a osvobození od ní vyhrazeny nařízení. Nařízením spolkové vlády ze dne 4. května 1923, č. 293 B. G. B., stanoveno pak, že taxa činí 10-6000 korun ve zlatě - v souhlase se stupni čestného odznaku i zde jest deset stupňů taxy - a dlužno ji zaplatiti u finanční a poplatkové pokladny ve Vídni dříve, nežli se osobě vyznamenané vydá dekret o vyznamenání. Zaměstnanci spolkového státu, zemí a obci jsou osvobozeni, byli-li odměněni za zásluhy ve svém povolání.

Velmi radikální ustanovení obsahuje nová ústava říše Německé ze dne 11. srpna 1919 ve článku 109. Podle něha nesmějí se udíleti nové tituly šlechtické; dosavadní šlechtické tituly však se podržují, ale pouze jako část jména za zrušení všech výsad se šlechtictvím spojených. Řády a vyznamenání nesmějí býti udíleny a příslušníci říše Německé nesmějí od cizích vlád vůbec přijímati titulů a řádů. Jak patrno, jsou tyta zákazy pro futuro absolutní a nepřipouštějí žádných výjimek. Praxe však (jak uvádí Anschütz v Komentáři k ústavní listině, III. vydá ní, str. 312) zavedla v Bavorsku nové tituly nesouvisející s úřadem nebo povoláním, které ústava německá zrovna jako naše jedině připouští, a v Prusku zavedeny byly nové čestné odznaky. Rovněž podle sdělení téhož komentáře připuštěny jsou papežské řády, poněvadž papež se nepokládá za cizí vládu. Naproti tomu v Belgii (podle Errery, Droit public belge, str. 199) papežské tituly a řády se nepřipouštějí.

Mnohem méně radikální jsou zákonné předpisy polské. Ústava ze dne 17. března 1921, č. 96 obsahuje pouze zákaz, že státní občané nesmějí bez svoleni presidenta republiky přijímati cizozemské tituly nebo řády. Zákonem ze dne 1. srpna 1919, č. 409 zavedlo Polsko zvláštní vojenský řád (virtuti militari). Zákonem ze dne 4. února 1921, č. 136 zaveden pak řád Bílého Orla pro osoby civilní a vojenské a zákonem z téhož dne č. 137 civilní řád Polonia restituta, (odrodzenia Polski).

S prvním řádem (virtuti rnilitari) spojena jest doživotní pense 300 polských zlatých ročně. Odznaky jeho pořizují se nákladem státu. Při obou řádech posléze uvedených jest president republiky ze zákona velmistrem a propůjčení jejich platí se taxa k úhradě základů na odznaky řádové. Cizinci jsou již podle zákona od taxy osvobozeni; vláda může od ní osvoboditi zcela nebo z části též státní občany.

Z uvedeného přehledu jest patrno, že ani naše ústavní listina, ani praxe cizích republik nevylučuje řádů a vyznamenání pro občany vlastní, pokud ovšem by s nimi nebyly spojeny nějaké výsady.

Po stránce formální podává se návrh jakožto novelisace zákona č. 243/1920 Sb. z. a n. hlavně z důvodů historické i vnitřní souvislosti, ježto běží - jak shora vyloženo - o další vývoj ve směru zákona č. 243/20. I v podrobnostech přimyká se znění návrhu pokud možno doslovně ke znění zákona č. 243/20.

§ 4., odst. 1. obsahuje nejpodstatněji ustanovení návrhu, totiž že lze nově založiti řády a vyznamenání i pro československé státní občany. Mimo to provádí se menší formální změna ve znění dosavadního §u 4, odst. 1., v ten způsob, že se vedle vyznamenání, a to na prvém místě uvádějí řády vzhledem ke vžitému názvosloví. Zásluhy o stát rozumějí se v nejširším smyslu.

Dosavadní odst. 2. rozděluje se ve dva odstavce: Nový odst. 2. jedná o zakládání řádů a vyznamenání - věcně zůstává však beze změny. Nový odst. 3. pak jedná o propůjčování řádů a vyznamenání a zavádí proti dosavadnímu stavu rozlišení: řády a vyznamenání čistě vojenské, totiž za statečnost prokázanou před nepřítelem, má propůjčovati napříště president republiky jakožto nejvyšší velitel branné moci, po případě ministr národní obrany nebo velitel vojska, které president republiky k tomu zmocní; pokud se týče ostatních řádů a vyznamenání, ať jde o osoby občanské či vojenské, má je propůjčovati president republiky k návrhu vlády. Půjde zde zajisté zpravidla o otázku politickou, zejména když se budou udělovati řády nebo vyznamenání cizincům, a proto přísluší zde vládě kompetence na základě §u 81 písm. b) úst. list. Mimo to je spolupůsobení vlády zárukou, že bude postupováno podle stejných zásad při oceňování různých zásluh spadajících jinak do kompetence jednotlivých ministerstev.

Nový odst. 4. vyplývá z myšlenky, že není dobře myslitelno, aby president republiky udílel řády a vyznamenání, nemaje jich sám; podle povahy věci nevztahuje se to však na řády a vyznamenání za statečnost prokázanou před nepřítelem, které možno získati právě jenom statečností osobně prokázanou.

Odst. 5. nově vsunutý v souhlase s většinou cizích zákonů vyhrazuje svolení ku přijetí cizích řádů a vyznamenání hlavě státu; návrh vlády i zde vyžaduje se vzhledem k §u 81, písm. b) úst. list. Pravomoc propůjčená zde presidentovi republiky souvisí s jeho pravomocí jakožto representant, státu ve stycích mezinárodních podle §u 64, č. 1 úst. list. Předpis bude se vztahovati i na řády a vyznamenání udělené před účinností zákona.

§ 5, odst. 1. vyplývá z úvah uvedených v důvodové zprávě shora a má za účel podle znění a ducha §u 64 úst. list. sjednati zákonný podklad pro praxi, podle které president republiky vyslovuje uznání za vynikající činnost v zájmu veřejném. To bylo dosud upraveno pouze usneseními vlády a vnitřními výnosy ministerskými, na př. pro obor působnosti ministerstva vnitra výnosem tohoto ministerstva ze dne 27. srpna 1919, č. 36.259 (Věstník min. vnitra 1919, str. 182).

I zde činnost v zájmu veřejném rozumí se v nejširším smyslu, zejména i v rozličných spolcích a institucích kulturních.a sociálních; nebylo by závady vztahovati předpis i na dlouholeté služby soukromé, pokud jeví se zároveň jako vynikající činnost v zájmu veřejném.

Vedle presidenta republiky může uznání projevovati - a to nejen slovy (diplomy), nýbrž po případě i pamětními medailemi, odznaky a pod. - též vláda neb i jednotliví členové její v oboru své působnosti. Odstupňování provede se vládním, nařízením.

Odst. 2. má za účel opatřiti širší zákonný odklad pro tituly laických členů úřadů a poradních sborů i soudů, jaké ostatně na jiných zákonných podkladech zavedeny již na př. pro odborné soudce; laiky (vládní nařízení ze dne 7. ledna 1921, č. 13 Sb. z. a n.) a pro členy obchodní rady cenové, která jest poradním sborem pro statistiku zahraničního obchodu (§ 8 vládního nařízení ze dne 9. listopadu 1922, č. 328 Sb. z, a n.). Ustanovení to nevztahuje se samozřejmě na tituly státních zaměstnanců podle platového zákona č. 10/1926 a podle vládního nařízení č. 103/1927 Sb. z. a n., vydaného na jeho základě.

§ 6 přestylisován vzhledem ke změnám předcházejících §§ů 4 a 5 a mimo to přenesena kompetence vzhledem k chystané reformě trestního práva se soudů na, úřady politické (státní policejní) v celém území státním.

Nový § 6a) opírá se a vzory cizí, kde bývá pravidlem, že za propůjčení řádu nebo za svolení ku přijetí řádu platí se taxa; zejména stanoví tak i popřevratové zákony polské a rakouské, jak uvedeno již ve všeobecné části důvodové zprávy. Ustanovení upraveno tak, aby bylo již ze zákona zřejmo, že taxa vybírá se na základě principu poplatkového, tedy jenom k úhradě nákladů na pořízení odznaků řádových a na kancelář řádovou, nesleduje však naprosto účelů fiskálních. Není důvodu, aby také propůjčení titulu na základě tohoto zákona zásadně bylo podrobeno taxe jako propůjčení řádů nebo vyznamenání; samozřejmě bude i zde podobně jako při propůjčení řádů a vyznamenání věcí prováděcího nařízení, stanoviti mimo jiné podrobněji, ve kterých případech možno taxu prominouti.

§ 7 zákona č. 243/1920 přizpůsobuje se změnám provedeným v ustanoveních předcházejících.

Čl. II. obsahuje obvyklou klausuli prováděcí.

Vláda projevuje přání, aby tento návrh zákona v obou sněmovnách přikázán byl výboru ústavně-právnímu.