Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V odpovedi, danej pánom ministrom Šrámkom, ako námestníkom ministerského predsedu, v mene celej vlády (tisk 1553/IV.) na interpelláciu nášho kol. poslanca Gregorovitsa, podpísanú tiež terajším pánom ministrom verejných prác drom Spinom, vo veci tlačových produktov z Maďarska (tisk č. 97/VI.) čítáme túto stať:

"V poslednej dobe boly na základe dohody, uzavretej s maďarskou vládou, povolené od všeobecného zákazu poštovej dopravy a rožširovania všetkých časopisov a kníh, vydaných v Maďarsku po 28. októbri 1918, značné vynímky všeobecného rátu a pri posudzovaní žiadostí o povolenie poštovej dopravy v konkrétnych prípadoch zavedená bola liberálna prax."

Keďže vieme o tom, že obežník ministerstva s plnou mocou pre Slovensko, zaslaný pred 2 - 3 mesiacmi kníhkupcom na Slovensku, zachováva bezo zmeny v platnosti zásadu vyslovenú v ministerskom nariadení z r. 1920, podľa ktorej knihy, vydané v Maďarsku po 28. októbri 1918, lzä na Slovensku predávať iba so zvláštnym povolením a z toho okrem diel niektorých maďarských klasikov - beletristov vyňaté je asi 60, zväčša lekárskych a poľnohospodárskych odborných diel, a keďže je ďalej všeobecne známym faktom, že z novín vydávaných v Maďarsku kolportovať lzä iba sociálne - demokratické "Népszava", ako aj radikálne "Magyar Hirlap" a "Esti Kurir", musíme sa domnievať, že pán námestník ministerského predsedu bol nesprávne informovaný, a preto znova tážeme sa vlády, či je ochotná:

1. nám sděliť, na čiu informáciu založila svoju predošlú odpoveď,

2. opraviť svoje tvrdenie, že v poslednej dobe "boly povolené značné vynímky všeobecného rázu" a že "zavedená bola liberálna prax" a pohnať nesprávnych zpravodajov k odpovednosti?

3. pozbaviť platnosti v celom rozsahu nariadenie, vydané ministrom s plnou mocou pre Slovensko v r. 1920 v tlačových produktoch z Maďarska,

4. udeliť právo poštovej dopravy časopisom v Maďarsku vydávaným a takto

5. postarať sa, aby v desiatom roku jestvovania štátu i na tomto poli konečne zmizely zahanbujúce rozdiele, ktoré sa činia medzi maďarskou a nemeckou menšinou v Československu.

Pane minister zahraničia!

v odpovediach, ktoré dal pán minister zahraničia v zasedaní zahraničného výboru poslaneckej snemovne zo dňa 8. júna 1928 na reči, odznelé v rozprave o exposé pána ministra, potvrdili ste to, čo pán posl. dr. Kramář povedal o sprievodných okolnostiach pripojenia Žitného ostrova k Československej republike, a pridali ste k tomu, že mierová delegácia československá nasbierala pre mierovú konferenciu podrobný materiál a že národnú príslušnosť obyvateľstva Slovenska vypočítali ste na základe úradnej maďarskej, podľa pána ministra zahraničia vraj prehnanej štatistiky len preto, aby ste na mierových pojednávaniach mohol načrtnúť správny obrázok národnostného rozvrstvenia obyvateľstva. Pri tejto príležitosti ste sa pán minister zahraničia vyhradili, že kto sa chce o tom presvedčiť, nech nazrie do československých podaní, predložených mierovej konferencii.

Keďže podania vlády československej, predložené mierovej konferencii, dosaľ ešte - vynímajúc Memoire III., s ktorým tuzemská verejnosť soznámila sa základe publikácií súkromníkov, - v Československej republike uverejnené neboly a zvlášte memoiry týkajúce sa Slovenska a Podkarpatskej Rusi sú naprosto neznámé, následkom čoho nemáme možnosti presvedčiť sa o správnosti dát v nich obsažených, tážeme sa pána ministra zahraničia:

Či ste ochotní zmienené podania čo najrychlejšie dať uverejniť, po prípade či ste ochotní poskytnúť maďarským poslancom a senátorom československého parlamentu rychle príležitosť, aby mohli do nich nazrieť, by sme sa mohli presvedčiť, či mierová delegácia československá načrtla opravdu verný obrázok národnostných a iných pomerov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi.

Boržavská železnice byla do r. 1920 v rukou soukromé společnosti a vynášela. Do té doby byl u Boržavské železnice jeden ředitel, jeden kontrolor, tři kancelisté, jeden přednosta stanice v Berehově, 20 vlakvedoucích, 2 traťmistři a zřízenci. Všichni byli obyvateli Podkarpatské Rusi. Když československé státní dráhy převzaly tuto trať, bývalí zkušení a dobří úředníci a zřízenci Boržavské železnice byli částečně ze služby propuštěni, částečně pensionováni s měsíčním výslužným 500 Kč. Bez příčiny propuštění staří úředníci a zřízenci žádali, aby byli dále ponecháni ve službě nebo aby jim bylo vyměřeno náležité výslužné podle jejich služebních let. Jejich žádosti nebylo dosud vyhověno.

Na místo dřívějšího personálu ministerstvo železnic jmenovalo nový personál, jehož stav převyšuje dřívější personál o 80%. Nyní jest v Berehovu "správa provozu", v jejímž čele jest vrchní inženýr, jest tam jeden kontrolor, 4 vedoucí úředníci, 80 vlakvedoucích, 6 traťmistrů, v topírně, kde dříve byl jeden dílovedoucí a 5 zámečníků, jsou nyní 3 dílovedoucí a 15 zámečníků. Konečně tento zvětšený personál jest z převážné většiny český. Vůbec železniční politika na Podkarpatské Rusi směřovala i směřuje k tomu, aby ze služby byli odstraněni zdejší úředníci a zřízenci a na jejich místo aby přišli Češi. Na Podkarpatské Rusi jest 46 stanic, na nichž přednosty jest 39 Čechů, 3 Ukrajinci, 3 Maďaři a pouze jediný Rusín. Kontrolorů jest nyní tolik, že by úplně stačila 1/3 (jedna třetina). Mimo to stále jezdí tolik kontrolorů z košického ředitelství, že to jest úplně zbytečné.

Ministerstvo nahradilo propuštěné nebo pensionované síly, které byly všechny zkušenými, dobrými odbornými dělníky, takovým novým rozmnoženým personálem, jenž po stránce odbornosti a svědomitosti jest daleko za personálem dřívějším. Košické ředitelství více hledí na politiku, než na zájmy železnic, ředitel Dolanský často jezdí na Podkarpatskou Rus, ale nikoliv na revisi odborných věcí, nýbrž aby se lépe seznámil s restauracemi.

Všeobecně jest známo, že nepřiměřeně větší personál na Boržavské železnici snižuje důchody této trati, což nemůžeme považovati za racionální hospodaření.

Tato účelná politika na Boržavské železnici zničila existenci četných zřízenců, bývalých zkušených pracovníků této dráhy, kteří jako zdejší rodáci ztratili nevinně a bez příčiny službu nebo jsou nuceni s malým výslužným hladověti.

Podle toho, co jsem výše uvedl, táži se pana ministra:

1. Je-li ochoten učiniti všechna opatření, aby propuštění úředníci a zřízenci Boržavské železnice byli znovu přijati do služby nebo v nejhorším případě aby jim bylo vyměřeno takové výslužné, z něhož by mohli žíti?

2. Je-li ochoten reorganisovati osobní stav této Boržavské železnice tak, aby počet zaměstnanců odpovídal racionálnímu hospodářství a hmotným zájmům státu a aby byli přijati do služby lidé narození na Podkarpatské Rusi?

Podstatnou překážkou účinného provádění samo o sobě dobrého zákona ze dne 17. června 1883 o ustanovování živnostenských inspektorů jest vedle nedostatků výkonné moci inspektorů to, že počet osob zaměstnaných inspekcí jest příliš nepatrný a že tedy nelze prováděti skutečně pronikavou kontrolo, jak by ji měli živnostenští inspektoři prováděti. Aby tento nutný dozor měl nějaký účinek, bylo by ovšem třeba, aby nejen bylo ustanoveno více inspektorů, nýbrž především, aby byly inspekcí pověřeny osoby, které jsou dobře obeznámeny s provozovacími poměry i s životními poměry a s duší dělníků. Odborové organisace proto tedy již dávno vznesly požadavek, aby živnostenskou inspekci prováděli sami dělníci ze závodů. Pro dělnice bylo by však zvláště třeba, aby byly ustanovovány také inspektorky, poněvadž podle zkušenosti ženy vůči mužům jsou zastrašeny a uzavřeny, takže odhalení mnoha a právě nejkřiklavějších nešvarů bylo by možno jen tehdy, kdyby potřebná šetření u žen mohla konati žena.

Proto se podepsaní táží pana ministra:

Jest ochoten učiniti nutná opatření nebo podati příslušné návrhy zákonů, aby živnostenskou inspekci prováděli dělníci ze závodů, zvláště však také ženy.

K zákonu o ochraně domácího trhu práce ze dne 13. března 1928, č. 39 Sb. z. a n. vydalo ministerstvo sociální péče pod č. j. 4507/III/E-1928 ze dne 23. března 1928 všem politickým úřadům II. stolice prováděcí předpisy, které jdou ještě daleko za meze beztoho ostrých zákonných ustanovení o ochraně domácího trhu práce. Dovoluji si zvláště poukázati na toto:

1. V odst. 4 prováděcích předpisů se praví: "Za cizince jest považovati všechny osoby, které mají průkaz o cizozemském státním občanství nebo které nemohou prokázati československé státní příslušnosti." - Proti tomu ustanovuje § 1 zmíněného zákona: "§ 1. Zaměstnávání cizích státních příslušníků (cizinců) na území Československé republiky podléhá po dobu nepříznivého stavu na domácím trhu práce ustanovení tohoto zákona." Zákon tedy mluví jen o příslušnících cizího státu, nikoliv však o zaměstnancích, kteří nejsou příslušníky žádného státu a tedy "nemohou prokázati své státní příslušnosti." Toto poslední ustanovení prováděcího nařízení nemá tedy zákonitého podkladu.

2. Zákonitým ustanovením příčí se dále 5. odstavec prováděcích předpisů, jenž zní: "Cizinci kategorie ad 1) mohou býti zaměstnáváni tuzemskými zaměstnavateli bez úředního svolení jinak předepsaného, jsou však povinni prokázati politickému úřadu II. stolice, že se na území zdejšího státu zdržují od doby před 1. květnem 1923 nepřetržitě a vyžádati si o tom osvědčení ve smyslu §u 2 ..." Proti tomu ustanovuje § 2 zákona: § 2. (1) Ustanovení tohoto zákona se nedotýkají cizinců, kteří přišli na území Československé republiky před 1. květnem 1923 a zdržují se zde od té doby nepřetržitě.(2) Cizincům, kteří prokáží okolnosti uvedené v předchozím odstavci, bude o tom vydáno osvědčení úřadem uvedeným v §u 5." Toto znění §u 2 zákona nepřipouští nikde výkladu, že by cizozemci byli povinni prokázati politickému úřadu II. stolice svůj nepřetržitý pobyt a vyžádati si osvědčení podle §u 2. Podle zákonných ustanovení naprosto stačí, když cizinec, jehož pobyt úřad shledá závadným, prokáže, že před 1. květnem 1923 přišel na území Československé republiky.

3. Podle mého mínění nejsou ani ustanovení 6. odstavce prováděcích předpisů odůvodněna zákonem. Tam se praví: "Osvědčení toto má platnost tak dlouho dokud cizinec svého pobytu ne zdejším území nepřeruší ... k úřednímu vyzvání bude ovšem cizinec povinen prokázati svůj nepřetržitý pobyt v Československé republice od doby vydání osvědčení. Nebude-li cizinec moci prokázati způsobem pochybnosti vylučujícím, že svého pobytu zde po vydání osvědčení nepřerušil, jest osvědčení předložiti politickému úřadu II. stolice k přezkoumání." § 2 zákona, o nějž se tyto předpisy mají opírati, praví jen (viz doslovné znění pod 2.), že cizozemcům, kteří před 1. květnem 1923 přišli do Československé republiky a od té doby se zde nepřetržitě zdržují, bude vydáno osvědčení. Slova "od té doby" lze podle mého mínění vykládati jen tak, že se cizozemští zaměstnanci musejí nepřetržitě zdržovati nejméně od 30. dubna 1923 až do dne, kdy zákon nabyl účinnosti, tedy do 26. března 1928. Prokáží-li to, vydá se jim osvědčení podle §u 2, odst. 2. Jest tedy nezákonité, činí-li prováděcí nařízení platnost osvědčení vydaného podle §u 2 závislou na nepřetržitém pobytu po té, co zákon nabyl působnosti a ukládá-li cizincům povinnost prokázati úřadu na jeho žádost nepřetržitý pobyt od doby, kdy osvědčení bylo vydáno.

4. V této souvislosti budiž poukázáno i na 12. odstavec prováděcích ustanovení, jenž zní: "Cizinec, jehož osvědčení pozbylo platnosti, může nastoupiti zaměstnání v Československé republice jen za podmínek uvedených v §u 3 zákona." V zákoně o ochraně domácího trhu práce samém není ustanoveno, za jakých podmínek osvědčení vydané podle §u 2 ztrácí svou platnost. Proto podle mého mínění jsou i ustanovení právě uvedeného 12. odstavce prováděcích předpisů nezákonitá.

5. 8. odstavec prováděcího nařízení ustanovuje: "Krátkodobá přerušení pobytu možno pominouti, jsou-li odůvodněna zvláštními poměry osobními nebo rodinnými a pokud nepřesahují v jednotlivém případě doby třech týdnů a během kalendářního roku doby šesti týdnů . . ." Zde není nikde řeči o tom, že mezi členy podvýboru delegace za vyjednávání o německo - československou obchodní smlouvu byla sjednána tyto dohoda o právu usazovati se: "Pro zahájení nebo pokračování v nějaké činnosti není přerušením pobytu, nepřesahuje-li běhen 12 měsíců úhrnem 6 týdnů. Se zřetelem na lhůty uvedené v odst. 1. není přerušením pobytu, byl-li pobyt přerušen z nějakého důvodu podle své povahy přechodného, n. p. plnění branné povinnosti, vzdělání přerušení pobytu odůvodněné povoláním."

Srovnáme-li tuto dohodu s výše uvedeným zněním 8. odstavce prováděcích nařízení, poznáme jasně, že se při vydání prováděcího nařízení nepřihlíželo k těmto mezistátním úmluvám. Podle této dohody není přerušením pobytu, i když v jednotlivém případě trvá 6 týdnů. Ale podle prováděcího nařízení může býti krátkodobé přerušení prominuto, nepřesahuje-li v jednotlivém případě 3 týdnů nebo v jednom roce 6 týdnů, ale prominuto býti nemusí. Rovněž konání branné povinnosti, přerušení za účelem vzdělání a přerušení pobytu odůvodněné povoláním nelze považovati za přerušení pobytu, kdežto prováděcí předpisy mluví jen o tom, že i plnění činné vojenské povinnosti může býti prominuto; o jiných možnostech přerušení pobytu se vůbec nezmiňuje. Prováděcí nařízení nedbá tedy vůbec této smlouvy uzavřené mezi Německem a Československou republikou, což ani nemůže přispěti k tomu, aby to mělo příznivý vliv na jednání o obchodní smlouvu mezi těmito oběma zeměmi, ani nemůže zajistiti blahovolné nakládání c československými státními příslušníky v německé říši.

6. Zákonitým ustanovením příčí se i poslední věta 29. odst. prováděcích ustanovení, jež praví: "Ustanovení §u 10 o hlášení vstupu cizince do práce nebo vystoupení z práce týká se všech cizinců na území Československé republiky zaměstnaných." - Proti tomu dlužno konstatovati, že § 2 zákona výslovně ustanovuje: "Ustanovení tohoto zákona se netýkají cizinců, kteří přišli na území Československé republiky před 1. květnem 1923 . . ." §u 10 zákona lze tedy rozuměti jen tak, že povinnost hlásiti se mají jen cizinci, kteří přišli do Československé republiky po 1. květnu 1923.

7. 35. odstavec prováděcích předpisů zní: "Politické úřady I. stolice ... buďtež vybídnuty, aby prováděly svými orgány přísnou kontrolu cizinců v jejich úředním obvodu zaměstnaných," - Jak byť jen z jediného ustanovení zákona o ochraně domácího trhu práce lze vyvozovati, že cizinci mají býti pod zvláště přísnou kontrolou, jest pro mne záhadou. Oprávněnou byla by rozhodně kontrola, která se vztahuje na podnikatele, kteří zaměstnávají cizince, neboť podle zákona mají jen zaměstnavatelé žádati o svolení k zaměstnávání. Toto ustanovení prováděcího nařízení postrádá tedy všelikého zákonitého podkladu a jest jen k tomu, aby příslušníky cizích států vydalo všanc trýznění podřízených úředních orgánů a aby byla vytvořena soustava špehování cizinců.

8. Zákonitým ustanovením příčí se konečně i obsah 37. odstavce prováděcího nařízení, v němž se praví: "Politickým úřadům I. stolice budiž současně uloženo, aby veřejnými vyhláškami upozornily cizince, že jsou povinni, chtějí-li použíti výhody, vyplývající z ustanovení §u 2, podati u příslušného politického úřadu II. stolice řádně doloženou žádost o vydání osvědčení podle §u 2 nejdéle do 30. června 1928." - Jak neudržitelné jest toto opatření, vyplývá zřejmě z §u 2 zákona, již několikráte zmíněného, jehož 2. odst. zní: "Cizincům, kteří prokáží okolnosti v předchozím odstavci (nepřetržitý pobyt od 30. dubna 1923), bude o tom vydáno osvědčení úřadem uvedeným v §u 5 (politickým úřadem II. stolice)." Požadavek, aby žádost o toto osvědčení byla zemské politické správě podána do 30. června 1928, není odůvodněn žádným ustanovením zákona. Zemská politická správa nemá tedy podle znění zákona naprosto práva odnímati žádosti o vydání osvědčení podle §u 2, které dostala teprve po 30. červnu 1928.

Výše uvedená místa prováděcího nařízení mohou beze vší pochybnosti citelně poškoditi zaměstnance cizí státní příslušnosti, a toto poškozování nemá podkladu v zákonitých ustanoveních. Poněvadž takový výklad zákona o ochraně domácího trhu práce, beztoho v cizině nevlídně přijatého, vyzývá k obranným opatřením na škodu československým zaměstnancům zaměstnaných v cizině, táži se pana ministra sociální péče:

1. Jest pan ministr ochoten tato nezákonitá opatření prováděcího nařízení co nejdříve odvolati přiměřenými pokyny politickým úřadům I. a II. stolice?

2. Jest pan ministr ochoten naříditi, aby všem cizozemským zaměstnancům, kteří byli poškozeni tímto zněním prováděcího nařízení, dostalo se úplného dostiučinění?

"Demokracie jest diskuse!", řekl president Masaryk! Vedle principu svobodné volby jest nejdůležitějším právem pravé demokracie právo svobodné diskuse a volné kritiky všeho, co podléhá odpovědnosti a kontrole lidu, který je přece v československém státě zdrojem veškeré moci. Bohužel, musíme s politováním konstatovati, že konfiskační prakse v letošním jubilejním roce daleko více upomíná na starorakouský byrokratický a absolutistický režim, než jest zdrávo demokratickému vývoji československého státu, který jest a také musí býti dítětem Nové Evropy. Dokladem tohoto tvrzení jest konfiskace časopisu "Nový Bezručův Kraj", vycházejícího v Mor. Ostravě, kde v čís. 18. z 28. dubna 1928 skonfiskovány byly na první straně v referátu o ostravské schůzi poslance Fráni Zeminové tyto věty:

1. Nadpis: "Konec zločinů na pracujícím lidu!" a v podtitulu slova: "O zločinech vládnoucí reakce na pracujícím lidu."

2. V třetím odstavci skonfiskována byla věta: "Vrací se staré Rakousko Šrámkovo, bodáky, pendreky. Padlo však jednou a musí padnouti i podruhé! A definitivně!"

3. V odstavci 6. - slova: "V této koalici se volně pohybují velezrádci. Nám však nesmějí vládnouti cizáci."

4. V odstavci 10. úvodní věta: "Na prvního května půjdeme si pro republiku! Musíme provádět 28. říjen 1918 znovu, ale důkladněji."

5. V témže odstavci závěrečná věta: "Smeteme, co nám bude v cestě, protože chceme, aby byla republika spravedlivá, pokroková a demokratická!"

Jest zajisté velmi zajímavým a charakteristickým dokladem pro ducha, který vládne dnes v úřadech a na povolaných místech v republice, že úřední censura konfiskuje i prohlášení poslance, že chceme, aby byla republika spravedlivá, pokroková a demokratická! Tedy v desátém jubilejním roce jest volání po spravedlivé, pokrokové a demokratické republice zločinem, který v zájmu klidu a pořádku musí býti potrestán konfiskováním oněch prý pobuřujících slov . . .

Stejně zajímavým jest, že krajský jako tiskový soud v Mor. Ostravě vyslechnuv státního zástupce, uznal v neveřejném sedění, konaném dne 30. dubna, o návrhu státního zastupitelství v Mor. Ostravě ze dne 29. dubna 1928, čj. TLZ 74/28, že tyto zabavené věty tvoří skutkovou podstatu přečinu podle §u 300 tr. z. a podle §u 14/5 zákona na ochranu republiky. Odůvodňuje potvrzení konfiskace, že haněním a nepravdivým udáváním skutečnosti hledí jiné povzbuditi k zášti a opovrhování vládou, tedy veřejným úřadem, pro její úřední činnost a že způsobem štvavým hanobí republiku tak, že to může snížiti její vážnost a ohroziti obecný mír v ní.

Při májové oslavě, kterou konala československá strana národně - socialistická v Opavě letošního 1. května, zabaveny byly státní opavskou policií v průvodu dvě standardy pro závadné prý obrazy a nadpisy. Na první zabavené standardě byla vymalována mapa slezské země, nad ní pak slezská orlice v rozpětí, raněná šípem, který jí trčí ještě v prsou, a z rány teče silně krev. Na levé straně obrazu stojí národní demokrat a míří na raněnou orlici druhým šípem, při čemž povzbuzuje ho německý křesťanský sociál slovy: "Nur gut zielen, Herr Kollege!" Na pravé straně byl vyobrazen hrob, který kopali ostatní členové koalice jako hrobníci slezské samostatnosti; u hrobu pak stál kněz s kropáčem. Mezi hrobem a mapou Slezska byl nápis: "Viribus unitis!" K orlici sletují se s pravé i s levé strany se shora bílé holubice, mající v zobácích červenobílý karafiát jako symbol československé strany národně - socialistické. Smysl tohoto obrazu byl tento: Protože koaliční strany mlčí ke zničení slezské samostatnosti, tedy alespoň příslušníci českoslov. strany národně - socialistické chtějí pomoci raněné a opuštěné slezské orlici a posílají jí jako poslední pozdrav červenobílé karafiáty.

Na druhé standardě pak nahoře byla vymalována kniha s nápisem: "Zákon o sociálním pojištění." Na knihu vztahuje ruku národní demokrat. Dole na levé straně stojí zástup dělníků a invalidů o berlích, a v jejich prvních řadách dělník žene se s velkým kladivem na ochranu ohrožené knihy. Zástup při tom volá: "Nedáme svoje vymoženosti a chráníme svůj zákon!" S pravé strany vztahuje ostatní koalice s knězem v čele ruce po knize s křikem: "Zač nám to dáte? My to koupíme!" Při tom národní demokrat nad knihou volá k zástupu dělníků: "My vám dáme za ni generálské pense!"

Oba obrazy na standardách charakterisovaly pouze činy dnešní vládní koalice, pokud se týká sloučení Slezska s Moravou a zhoršení zákona o sociálním pojištění. Neměly naprosto pobuřujícího smyslu a neohrožovaly nikterak klid a pořádek, nýbrž jen obrazem ostře kritisovaly to, co denně čteme ve veřejném tisku a slyšíme na přečetných veřejných schůzích a táborech. Přes to však byly oba obrazy zabaveny a uschovány na opavském policejním ředitelství.

Proto táží se podepsaní obou pánů ministrů, zda-li jsou ochotni zrušiti jak konfiskaci v Novém Bezručově Kraji, tak i zabavení obou obrazů na májových standardách v Opavě?

Odborný časopis dělníků oděvnického průmyslu "Bekleidungsarbeiter", který jest tištěn v Podmoklech, podléhá tedy censuře děčínské okresní politické správy, jinak známé svou přílišnou horlivostí, byl dne 15. dubna zabaven. Zabavena byla místa ze zprávy o projevu pražského dělnictva proti zhoršení sociálního pojištění tohoto znění:

"Nerozhodují tedy důvody, nýbrž gumové obušky, šavle strážníků, karabiny a bodla. Takto chce smečka nepřátel dělnictva sociální otázky řešiti."

Dále:

"Odcházejícím dělníkům dala pak policie pocítiti svou odvahu. Ve všech ulicích došlo najednou k násilnostem. Moc policie záležela v tom, že pendreky a pažbami pušek bila do dělnictva. Na jednotlivých místech došlo také ke střelbě."

Zbytečnost této konfiskace vysvítá již z toho, že závadná místa vyšla již týden před tím bez závady v časopise "Internationaler Metallarbeiter". Tento časopis tiskne se v Karlových Varech a karlovarská státní policie pokud jde o hájení státobčanských svobod nevyznamenává se, jak známo, právě svobodomyslností.

Tážeme se tedy pana ministra, schvaluje-li nynější konfiskační praksi?

Česká chmelařská společnost koupila tento dům dne 1. března 1922 za 1,100.000 Kč. Dne 9. listopadu 1923, tedy v poměrně krátké době, prodala dům státu za 3 miliony Kč. Vydělala tedy v 1¹/₂ roce Česká chmelařská společnost 1,900.000 Kč a to již peněz po r. 1922 zhodnocených. Výdělek tento byl nepřiměřený, přímo lichvářský a nás zajímá, věděla-li státní správa, o kolik přeplácí starý, dvoupatrový dům.

Státní správa odevzdala dům Nejvyššímu kontrolnímu úřadu pro rostoucí jeho agendu. Ukázalo se však, že dvoupatrový dům, osazený nájemníky, naprosto nestačí ani pro nejnutnější úřadovny a proto ministerstvo financí povolilo nástavbu dvou pater.

Nástavbu prováděla stavitelská firma ing. Bečka s úžasnou technickou lehkomyslností. Na staré, slabé základy postavena dvě mohutná patra a tam přestěhovány úřadovny Nejvyššího kontrolního úřadu.

Nástavba stála zase ohromné peníze státní! A nyní přetížený dům se hroutí, marně celý les trámů zajišťuje stavbu zevně i uvnitř. Nájemníci jsou ohroženi na životě a úřadovny Nejvyššího kontrolního úřadu se musí vystěhovati.

Je to krvavá ironie, že se na stavbu úřadu, který má přísně dozírati, aby se státními penězi nehazardovalo, vyhodili 5 - 6 milionů Kč úplně marně!

Když si připomeneme, jak ostře, ano někdy i krutě se vymáhají daně malých domkářů, živnostníků, gážistů i dělnictva třeba i exekucemi, musí poslance jakož i všechno ostatní poplatnictvo ohromovati toto vyhazování státních peněz daněmi těžce sehnaných, proto se právem tážeme:

1. Kdo za státní správu kupoval od České chmelařské společnosti dům č. p. 644 v Praze ve Štěpánské ulici?

2. Věděla státní správa, zač Česká chmelařská společnost dům koupila, když ho za tak ohromný peníz 3,000.000 Kč státu prodávala?

3. Bylo zjištěno stáří domu a technická nemožnost velké nástavby?

4. Kdo zadal stavbu firmě inž. Bečka a syn?

5. Kolik stála nástavba dvou pater a na jaký celkový peníz přišel státu dům č. p. 644 v Praze II.?

6. Měl možnost Nejvyšší kontrolní úřad zkoumati přemrštěnou cenu kupní, jakož i technicky závadnou nástavbu?

7. Proč za ty vyhozené miliony nepostavila se jinde nová, řádná, moderní, době a potřebám vyhovující budova pro Nejvyšší kontrolní úřad, jehož důležitost je nepopiratelná?

V tomto pohraničním městě panují enormní drahotní poměry a státní zaměstnanci jsou po většinou nuceni obstarávati své nákupy životních potřeb v okresním městě Nejdku, vzdáleném 2¹/₂ hodiny cesty.

Není zde české školy, aby český státní zaměstnanec mohl svým dětem poskytnouti vzdělání v mateřském jazyku, a nechce-li děti odnárodniti, musí vydržovati je na českých školách ve vnitrozemí značným nákladem, který snižuje jeho existenční úroveň pod minimum.

Není zde bytů, zejména pro zaměstnance ženaté.

Přes tyto všechny obtíže mají státní zaměstnanci V Hirschenstandu nejnižší činovné, skup. D. Není také postaráno o to, aby se po určité době dostali zpět do vnitrozemí.

Z těchto důvodů táží se podepsaní vlády:

1. Zná tyto poměry?

2. Jest vláda ochotna zařaditi obec Hirschenstand do skupiny C. činovného a tím aspoň částečně zmírniti neutěšené poměry tamních státních zaměstnanců?

3. Jest ochotna vypomoci neb přídavky umožniti zejména ženatým zaměstnancům, aby mohli své děti dáti na vzdělání ve vnitrozemí aneb postarati se o českou školu?

4. Jest vláda ochotna postarati se o ubytování státních zaměstnanců v tomto služebním místě a přemístiti po určité době tyto zaměstnance do vnitrozemí?

5. Jest vláda ochotna sděliti podepsaným, co podnikla k zmírnění neutěšených poměrů státních zaměstnanců v Hirschenstandu?