Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ústavně-právní výbor jednal již jednou o tomto usnesení senátu a doporučil ve své zprávě ze 17. listopadu 1927 (tisk sněm. 1350) poslanecké sněmovně, aby je přijala beze změny. Poslanecká sněmovna vrátila však usnesení senátu ústavně-právnímu výboru, aby je,,přihlížeje k námitkám, které byly předneseny při jednání o něm v plné schůzi sněmovny, znovu projednal a podal o něm novou zprávu. ústavně-právní výbor zvolil k projednání usnesení senátu subkomitét, jemuž byl předlo:žen písemný posudek univ. prof. Dra A. Miřičky, vyžádaný o tamto návrhu zákona ministerstvem spravedlnosti, a pojednal o usnesení senátu znovu dne 3. července t. r. přibrav k jednání jalo experta prof. Dra Miřičku.

Při tomto jednání byla nejprve uvážena hlavní výtka, která se činí této osnově zákona, že totiž neunifikuje, nýbrž se spokojuje formálně souběžnou novelisací různých ustanovení obého trestního práva, pokud se obírají látkou v této osnově upravovanou. Ústavně-právní výbory, vyslechnuv vývody experta prof. Dra Miřičky po stránce právní a vývody zástupců vlády po stránce administrativní, uznal, že űplná unifikace příslušných ustanovení obou trestních zákonů by byla spojena po stránce právní s neobyčejnými obtížemi, po stránce administrativní že je pak t. č. téměř nemožná; souhlasí proto s konečným závěrem vývodů experta prof. Dra Miřičky, že způsob řešení, jaký navrhuje vládní návrh ve znění přijatém senátem, je t. č. nejjednodušším způsobem vyřešení této otázky. Nelze sice nepřiznati, že touto osnovou nedociluje se naprosté unifikace i v podrobnostech, nutno však opět uznati, že ve skutečnosti dospěje se navrhovanými prostředky i při různé úpravě v podrobnostech ke stejnému cíli. S tím lze se spokojiti tím spíše proto, že tato novelisace jeví se toliko jako provisorium a příprava reformy trestního zákona v intencích jeho osnovy a sleduje také účel, aby provedení této reformy setkalo se s obtížemi co nejmenšími.

Ústavně-právní výbor uznal proto vládní návrh ve znění usnesení senátu zásadně za vhodný podklad jednání. Při tom přičinil však na návrh subkomitétu hlavně podle posudky prof. dra. Miřičky některé změny, k jejichž odůvodnění a vysvětlení budiž uvedeno toto: Největší změny provedeny byly v čl. II. usnesení senátu, vymezujícím okruh osob, které mohou býti na území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus zadrženy v donucovacích pracovnách.

Podle § 5 zák. čl. XXI/1913 je na Slovensku a Podkarpatské Rusi odkázání do donucovací pracovny přípustné jen při kvalifikované potulce a zahalečství, kdežto podle vládního návrhu bylo by to na ostatním území republiky při týchž v podstatě trestných činech možné již při prvním odsouzení. Ústavně-právní výbor chtěje dosáhnouti jakéhosi sblížení navrhuje proto, aby i na tomto území bylo odkázání do doručovací pracovny přípustné jen po dvojím skutečném potrestání. Tím bude vyloučeno, aby tam byly odkázány jiné živly, než notoricky zahálčivé. V tomto směru byl proto změněn čl. II. lit. a) návrhu.

Také v liteře b) téhož článku byly provedeny změny potud, že ke kvalifikaci zpětnosti nemá tu stačiti, aby předchozí trestné činy byly spáchány z "některé takové pohnutky", jak praví usnesení senátu, nýbrž má býti nutným, aby byly spáchány "z některé uvedené pohnutky", t. j. ze zahálčivosti, z ničemné lehkomyslnosti nebo hrubé zištnosti. Usnesení senátu, tak jak zní, by totiž nevylučovalo, aby při zpětnosti byl počítán i čin spáchaný z některé podobné pohnutky, jak byly právě uvedeny, což by činilo toto ustanovení hodně neurčitým.

Není dále důvodu, aby při zpětnosti byly počítány jen dřívější zločiny a přestupky, jak by tomu bylo podle usnesení senátu, a nikoliv i dřívější přečiny, které mohou býti rovněž spáchány z uvedených pohnutek. Proto nahrazena slova "za zločin nebo přestupek" v čl. II. lit. b) slovy "za trestný čin".

Konečně byla připojena v případech čl. II. lit. b) ještě další podmínka přípustnosti odkázání do donucovací pracovny, spočívající v tom, že vinník musí býti cizímu majetku nebezpečný. Tím se stávají planými také obavy, že by do donucovací pracovny mohli býti odkázáni i provinilci političtí.

Konečně zűstavuje usnesení senátu pochybnosti ještě v tom směru, zda vinníkem, který v posledních pěti letech před spácháním zločinu, o nějž jde, si odbyl již dvakráte trest na svobodě, rozumí se jen takový vinník, který si v těchto pěti letech odbyl celý trest, či stačí-li, když do této lhůty spadne ukončení výkonu trestu. A by tato pochybnost byla odstraněna, usnesl se ústavně-právní výbor tuto podmínku zpětnosti upraviti jasněji, a ježto táž podmínka má význam i pro zpětilost podle lit. a), společně pro lit. a) i b) tohoto článku v nové, samostatné větě.

Další změna provedena byla v čl. III. č. 3. Podle usnesení senátu mělo by býti podmíněné propuštění z trestu provinilce, který po odpykání trestu by mohl býti ještě zadržen v donucovací pracovně, možné jen se souhlasem politického úřadu II. stolice příslušného, rozhodnouti o tomto zadržení. ústavně-právní výbor nepovažovati za vhodné, aby rozhodnutí komise pro podmíněné propuštění z trestu, složené převahou ze soudců, bylo třeba jen ve formě souhlasu přezkoumáno úřadem správním. Na druhé straně však uznal, že při podmíněném propouštění z trestu takových vinníků třeba postupovati zvláště opatrně a že se proto doporučuje, aby komise pro podmíněné propuštění vyslechla aspoň před svým rozhodnutím politický úřad II. stolice, spolu odpovědný za bezpečnost, a nespokojila se zprávami úřadů podřízených.

V článku V. byl z odst. 6, upravujícího podstatně odlišnou látku než předcházejících pět odstavců téhož článku, utvořen nový článek VI. stejného znění. K němu bylo pak připojeno jako odst. 2 ustanovení, že zkušebná doba při podmíněném propuštění z donucovací pracovny činí i na Slovensku a Podkarpatské Rusi dvě až pět let, místo dosavadního jednoho roku, jak ustanovovala první věta § 16 zák. čl. XXI/1913. Tím docíleno naprosté unifikace, pokud jde o délku zkušebné doby při podmíněném propuštění z donucovací pracovny a nucené pracovní kolonie.

V důsledku této změny bylo nutno přečíslovati i další články a změniti i citaci v dosavadním čl. VII. odst. 2.

Na konec budiž opraven omyl, vloudivší se do zprávy ústavně-právního výboru č. tisku 1350. článkem IV. návrhu nebyla zrušena instituce samovazby, která je i dnes nepostradatelnou součástí výkonu trestů na svobodě, nýbrž má býti zrušeno toliko zkracování trestu samovazbou, jak nastávalo podle § 4 zák. č. 43/1872 ř. z. u osob odsouzených soudy mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Ústavně-právní výbor doporučuje toto poslanecké sněmovně, aby usnesení senátu s oběma jím přijatými resolucemi schválila v připojeném odchylném znění.

Rozpočtový výbor ve své, schůzi dne 11. července 1928 připojil se k usnesení výboru ústavně právního a doporučuje poslanecké sněmově ke schválení usnesení senátu v odchylném znění.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Země zřídí nucené pracovní kolonie.

(2) Stát nahradí zemím nutné a účelné náklady na zřízení nucených pracovních kolonií a bude podle potřeby a účelnosti přispívati na ostatní náklady, avšak jen potud, pokud přes hospodárné vedení tyto náklady na nuceně pracovní kolonie téže země trvale převyšují příjem z nich plynoucí.

(3) Nucené pracovní kolonie jsou zvláštním druhem donucovacích pracoven a sluší na ně užíti ustanovení zákona ze dne 24. května 1885, čís. 90 ř. z. o donucovacích pracovnách a ústavech polepšovacích, pokud se v tamto zákoně neustanovuje nic jiného.

(4) Podrobná ustanovení o nucených pracovních koloniích a o zadržení v nich vydána budou vládním na řízením.

§ 7, odst. 2 zákona ze dne 24. května 1885, č. 89 ř. z. o tom, kdo může býti držen v donucovacích pracovnách a polepšovacích ústavech, bude zníti takto:

Soud může v rozsudku vysloviti, že odsouzený smí býti držen v donucovací pracovně,

a) odsuzuje-li pro některý z přestupků uvedených v § 1 až 6 tohoto zákona vinníka, který si již odbyl dvakráte trest za některý z těchto přestupků,

b) odsuzuje-li pro zločin spáchaný ze zahálčivosti nebo z ničemné lehkomyslnosti nebo z hrubé zištnosti vinníka, který si odbyl již dvakráte trest na svobodě za trestný čin spáchaný z některé uvedené pohnutky a je cizímu majetku nebezpečný.

Při tom nehledí se na takové předchozí tresty, od jichž výkonu uplynulo do spáchání činu, o který nyní jde, pět let.

Zák. č. 90/1885 ř. z. mění a doplňuje se takto:

1. § 6, odst. 2 zní:

Do donucovací pracovny nesmějí býti přijímány osoby:

1. k jakékoliv práci nezpůsobilé,

2. duševně choré (blbé, pomatené),

3. stižené nakažlivým neduhem nebo nemocí, pokud nemohou býti léčeny v ústavě, 4. těhotné a kojící.

2. § 7, odst. 1 zní:

Vysloví-li trestní soud o někom, že smí býti držán v donucovací pracovně, přísluší politickému úřadu II. stolice rozhodnouti o tom, má-li býti zadržení uloženo, a naříditi jeho výkon. Přikazuje kárance do jednotlivých ústavů má politický úřad II. stolice přihlížeti k tomu, aby do téhož ústavu byli přijímáni káranci pokud možno stejné povahy a nebezpečnosti. Káranci choří nebo jen k lehčím pracem způsobilí buďtež přikazováni do zvláštního oddělení některého ústavu.

3. K § 8 dodává se tento třetí odstavec:

Odsouzení, kteří podle výrok u soudu smějí býti zadrženi v donucovací pracovně, smějí býti z trestu podmíněně propuštěni jen po slyšení politického úřadu II. stolice příslušného rozhodnutí o zadržení v donucovací pracovně. Byl-li odsouzený z trestu podmíněně propuštěn, lze dodatečně naříditi jeho zadržení v donucovací pracovně jen tehdy, když podmíněné propuštění z trestu bylo odvoláno.

4. § 9 bude zníti:

Káranci přikázaní do donucovací pracovny jen podle § 7, odst. 2. lit. a) zák. č. 89/1885 ř. z. zůstanou v ní nejméně šest měsíců, nejdéle tři roky; ostatní zůstanou tam nejméně jeden rok, nejdéle pět let.

Po uplynutí nejkratší doby, pro kterou musí v ústavě pobýti, mohou býti káranci, kteří svým chováním poskytují jistotu, že se polepší, podmíněně propuštěni na zkušebnou dobu dvou až pěti let. Podmíněné propuštění budiž odvolá,no, vyjde-li za zkušebné doby najevo, že se propuštěný nepolepšil. Bylo-li podmíněné propuštění odvoláno, pokračuje se v zavření v ústavě, při čemž doba ztrávená na svobodě se nevčítá do doby, po kterou káranec může býti ještě v ústavě zadržen.

Rozhodnouti o podmíněném propuštění a o jeho odvolání přísluší komisi uvedené v § 7.

Zrušuje se § 4 zákona ze dne 1. dubna 1872, č. 43 ř. z. o výkonu trestu na svobodě v samovazbě a o zřízení komisí pro výkon trestu.

(1) V týchž případech, ve kterých soud může nebo má podle zák. čl. XXI/1913 o veřejně nebezpečných zahalečích odkázati vinníka do donucovací pracovny, má vysloviti v rozsudku vždy, že odsouzený může býti dán pod policejní dohled.

(2) Naříditi policejní dohled, jehož přípustnost byla soudem podle čís. 1. vyslovena, přísluší politickým (státním policejním) úřadům I. stolice. Starostové obcí jsou povinni spolu dohlížeti na osoby pod dohled dané a vykonávati nařízení úřadů k tomu se vztahující.

(3) Nikdo nesmí býti dán pod policejní dohled na delší dobu než na tři roky, počínajíc ode dne, kdy byl z trestu propuštěn. Je-li osoba jsoucí pod policejním dohledem znovu odsouzena pro trestný čin, za který lze vysloviti přípustnost dání pod policejní dohled, může býti policejní dohled prodloužen na tři roky, počínajíc ode dne propuštění z posledního trestu.

(4) Ten, kdo byl dán pod policejní dohled, smí býti v osobní svobodě omezován jen potud, pokad to dopouštějí následující ustanovení:

a) úřad, který nařídil policejní dohled podle čís. 2., může mu zakázati pobyt v určitém okrsku nebo místě vůbec, nebo mu vykázati určitá místa pobytu a uložiti mu za povinnost, aby se z tohoto místa nebo z místa, které si sám za pobyt zvolil, bez dovolení nevzdaloval; pobyt v domovské obci nesmí se mu však nikdy zakázati.

b) Kdo byl dán pod policejní dohled, je povinen každou změnu svého obydlí ještě téhož dne oznámiti bezpečnostnímu úřadu, na každé vyzvání se k tomuto úřadu dostaviti a dáti zprávu o svém zaměstnání, o své výživě a výdělku, jakož i o svém styku s jinými lidmi.

c) Bezpečnostní úřad může mu uložiti, aby se v určitých lhůtách u něho osobně hlásil, může mu zakázati, aby se zúčastnil určitých shromáždění, aby navštěvoval určité místnosti a v noci nebo tehdy, kdy se neobyčejně mnoho lidí sejde, svoje obydlí bez nutné příčiny opustil.

d) příčiny policejního dohledu smí býti u něho kdykoliv provedena prohlídka domu nebo jeho osoby.

Kdo, byv dán pod policejní dohled, jedná proti povinnostem neb omezením uloženým mu podle lit. a) až c), potrestá se soudem za přestupek vězením od osmi dnů do tří měsíců.

(5) Opatření pod čís. 4. uvedených budiž užito jen potud, pokud jich okolnosti vyžadují, a vždy tak, aby se co nejvíce šetřilo pověsi a výdělku osoby dané pod policejní dohled. Tato opatření buďtež zrušena ihned, jakmile jich není již potřebí.

(1) V týchž případech, ve kterých soud műže nebo má podle zák. čl. XXI/1913 odkázati vinníla do donucovací pracovny, může místo toho vysloviti, jeví-li se to hledíc k menší nebezpečnosti vinníka účelným, přípustnost jeho zadržení v nucené pracovní kolonií. V takovém případě nemůže však naříditi, aby v nucené pracovní kolonií byl také vykonán trest vězení. Osoby, odkázané do nucené pracovní kolonie, zůstanou v ní nejméně šest měsíců, nejdéle tři roky.

(2) Zkušebnou dobu při podmíněném propuštění z donucovací pracovny (§ 14 zák. čl. Í?I/1913) určí dozorčí úřad mezi dvěma až pěti lety. Tím se nahrazuje první věta § 16 zák. čl. XXI/1913.

Ozbrojené dozorčí orgány v trestnicích, soudních věznicích, donucovacích pracovnách, nucených pracovních koloniích a polepšovnách smějí při výkonu své služby užíti zbraně, šetříce předepsané opatrnosti, jen v těch případech, ve kterých smějí ji podle zákonných ustanovení použíti příslušníci četnictva.

(1) Zákona budiž užito ode dne, kdy nabude účinnosti, i na tresty v samovazbě již vykonávané.

(2) Den, kdy nabudou na Slovensku a v Podkarpatské Rusi účinnosti ustanovení čl. I. odst. 1. a 2. a čl. VI. odst. 1. tohoto zákona, bude ustanoven vládním nařízením.

(3) Provésti tento zákon ukládá se všem členům vlády.

I. Vláda se vyzývá, aby učinil příslušná opatření, by trestanců umístěných v nucených pracovních koloniích podle možnosti nebylo používáno k výrobě zboží, kterým by se konkurovalo na úkor řemeslných živností výdělečných.

II. Vláda se vybízí, aby učinila potřebná opatření, by se trestanců v nucených pracovních koloniích nepoužívalo k takovým pracem, kterými by průmyslovým a zemědělským dělníkům v jejich mzdách způsobovali soutěž.