Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. inž. Nečase, dr. Dérera, Koudelky a soudr. vládě o československém rozhlasu,

II. posl. Štětky a soudr. min. veřejných prací a financí o odpírání mzdy dělníkům ve státních dolech příbramských za státní svátky,

III. posl. Dědiče a soudr. min. spravedlnosti a vnitra o konfiskační praxi proti dělnickému tisku v Plzni,

IV. posl. dr. Koberga a druhů min. spravedlnosti o užívání jazyků u okresního soudu v Moravské Ostravě,

V. posl. Schäfera, Roschera a soudr. vládě o krisi ve lnařském průmyslu ve východních Čechách,

VI. posl. dr. Czecha, Blatné a soudr. min. spravedlnosti o zrušení trestu smrti,

VII. posl. dr. Schollicha a druhů min. vnitra o přehmatu četnického strážmistra na Hlučínsku,

VIII. posl. dr. Schollicha a druhů min. financí o postupu cvikovské berní správy,

IX. posl. dr. Schollicha a druhů min. spravedlnosti o povýšení soudce Janauska v Jirkově,

X. posl. Blatné, Kirpalové a soudr. min. školství a nár. osvěty o poškození literních učitelek na odborných školách pro ženská povolání platovým zákonem.

XI. posl. inž. Kalliny a druhů min. vnitra o částečném zabavení letákového spisku "Zápolení sudetských Němců o vlast a právo", nákladem něm. strany národní v Karlových Varech,

XII. posl. Koczora a druhov min. školstva a nár. osvety o násilnej reštrikcii vyučovania maďarskému jazyku, o zanedbání a o pokuse naprostého zrušenia vyučovania jazyku maďarskému na štátnej škole v Šale nad Váhom,

XIII. posl. Koczora a druhov celej vláde o nárokoch obce Turiszakállas na spoločné pasienky a o prídele pôdy obyvatelstvu,

XIV. posl. Kleina a soudr. min. soc. péče o odnětí invalidní renty Janu Novákovi z Třeště,

XV. posl. dr. Czecha a soudr. vládě o chování italského konsula v Moravské Ostravě, jehož nelze prostě kvalifikovati,

XVI. posl. Krebse a druhů min. věcí zahraničních o ratifikaci úmluvy o vídeňské poštovní spořitelně ze dne 6. dubna 1922 a dodatečné úmluvy ze dne 23. února 1925,

XVII. posl. Simma, inž Junga, dr. Wollschacka a druhů vládě o vyplácení požitků pensistům, pensijního ústavu pro zaměstnance ve Vídni.

V technicky poměrně vyspělé Československé republice není dnes postaráno o rozhlas tak, jak toho vyžaduje zájem státu a potřeby obyvatelstva. Zvláště v posledních letech zůstal vývoj československého rozhlasu za rozhlasem států jej obklopujících.

Německo má dnes vybudovanou síť stanic rozhlasových tak, že téměř v každém místě Německa je možno poslouchat některou německou stanici na krystal. Dobře postaráno má o rozhlas i Maďarsko, Rakousko a v našem sousedství také Polsko.

Československá republika je vlastně dnes v rozhlase v zajetí zahraničních blízkých stanic. V naší republice nebylo ještě přikročeno k plánovitému vybudování rozhlasových stanic a dnešní stav je tedy jen výsledkem neúplného a nesystematického postupu. Proto jsou dnes jižní Čechy odkázány v radiu hlavně na Vídeň, česká sever a jihozápad na říšskoněmecké stanice. Pražskou stanici 5 kw je slyšeti intensivně a jasně vlastně jen ve Velké Praze a nejbližším okolí. Na Moravě a ve Slezsku je brněnská 2,4 kw rovně nedostatečná, je ji slyšet dobře na krystal jen v okruhu asi 15 km, jinak je proto Morava v radiu zájmovou sférou stanice vídeňské, stanic říšskoněmeckých a polských. V historických zemích je tedy síť stanic rozhlasových naprosto nevyhovující a je tu třeba nápravy.

Podotknouti však sluší, že rozhlasové společnosti říšskoněmecké, rakouské i polské chovají se v každém směru loyálně a vyhýbají se, stejně jako se to snaží činit rozhlas československý, jakékoliv taktice a politice, jež by mohla urazit city sousedního národa a zkalit dobrý sousedský poměr.

Jinak je tomu však na Slovensku a podk. Rusi. Tam není dosud přes velkou exponovanost obou zemí postaráno o řádný rozhlas. V těchto zemích poslouchá se pilně Moskva, Katovice, Řím a zvláště Budapešť, málo však Praha a ještě méně Bratislava. Nejhůř je na tom v rozhlase východních slovensko a Podk. Rus. Pro Bratislavu objednaná 10 kw stanice není stále instalovaná, ač půlroční dodací lhůta již uplynula. Nepatrná nynější ¹/₂ kw bratislavská stanice je naprosto nedostatečná. Podotknouti nutno, že jest ještě špatně umístěna, takže působí jako ¹/₄ kw stanice. Nemůže tedy bratislavská stanice nijak konkurovati se znamenitou a moderně vybudovanou budapešťskou stanicí. V Košicích pak má býti nyní zřizována 2 a ¹/₂ kw stanice, jež rovněž nemůže stačit, neboť pro Košice, pro východní slovensko a Podk. Rus je třeba nejméně 10 kw stanice, má-li býti plně obstarán úkol rozhlasu a mají-li tu býti dobře paralysovány útoky činěné proti republice nejvíce právě v těchto exponovaných částech republiky. Na P. Rusi není vůbec dnes o rozhlas postaráno. Tu se poslouchá dnes především Budapešť, v druhé řadě Moskva. Co to znamená v tomto kraji, kde pro velkou negramotnost lidu mluvené živé slovo může padat zvlášť na váhu, je očividné.

Při tom je potřeba zdůrazniti, že budapešťský rozhlas slouží dnes v první řadě irredentistické propagandě, slouží k rozvracení a znepokojování Slovenska a P. Rusi, k ohrožování míru ve střední Evropě a k urážení citů všech okolních národů a států. Z řady dokladů uvádíme proto jen některé:

1. Při kladení základního kamene k domu tisku v Budapešti rozesílána byla do okolních států rozhlasem tato slova:"Vy přestavitelé tisku maďarského, kažte našim bývalým maďarským bratřím z území nám vyrvaných, aby měli trpělivost a neztratili důvěru v sebe sami a aby užili všech úsilí pro konečný boj. Ať jsou přesvědčeni, že vzkříšení starého, velkého Maďarska není vzdáleno."

2. Při odhalení pomníku Košutova posílána byla z Budapešti rozhlasem tato slova Apponyiova:"Ať tento pomník připomíná každému věrnému Maďarovi, že nemá ochabovat v boji, pokud nebudou všechny křivdy odčiněny a dokud se nestaneme tak velikými, jak jsme kdysi byli."

3. O slavnosti při odhalení pomníku 600.000 maďarských mrtvých, kteří padli za světové války, proneseny byly radiem 20. května 1928 veliké řeči, jichž jádrem bylo, že pomník má sloužiti za připomínku nespravedlnosti na Maďarech vykonané. Mezi jiným vyslovena byla tato slova:"Ztratili jsme ²/₃ své vlasti. Ztratili jsme svoji čest, domy a lesy, ale neztratili jsme víru v Boha. Maďar nikdy nezapomíná a proto radiem, jehož vlny vzduchem letí, vzduchem, který jedině jest na tomto světě svobodný, volám k Vám v Košicích, kteří se tam v domkách hrbíte, i těm v Marmaroši a v Banátě, abyste se nehrbili, vzpřímili hřbety a pevně doufali, neboť naše naděje a vůle k obnově zocelily."

4. Dle sdělení německého občana Merganze (p. p. Tíš pri Vrbloch) znepokojuje budapešťské radio ustavičně obyvatelstvo slovenské i podkarpatské 17. května 1928 stěžuje si pan Mergant doslovně na budapešťskou stanici "daß sie eine sehr rege Propaganda treibt und daß man heute (d. i. am 17. 5. 1928) sieder nichts anderes als Politik hören konnte. Daß dadurch die Irredenta eine bedeutende Verstärkung erfährt, liegt ja auf der Hand. Zu wunern ist es nur, daß unser Rundfunk so vernachläßigt šird. Prag hört man hier nur mit großen Fadink, und Bratislava kann ich hier überhaupt nich hören, so viel Mühe ich mir auch der Slowakei ein grösserer Sender in Funktion sonst kann der ungarische Sender großen Schaden anrichten. Die budapester Station geht einem langsam auf di Nervan."

5. Radia v Budapešti je zneužíváno dokonce i příslušníky bývalého panující habsburského domu k jejich propagandě proti okolním státům a k rozeštvání obyvatelstva těchto států. Jako jeden z příkladů slouží slova, pronesená Jos. Habsburkem do budapešťského rozhlasu za přítomnosti říšského správce Horthyho dne 6. února 1928: "Pánové, jen to vám chci říci, že maďarská země, která přes tisíc roků zůstala spojena a dovedla se udržet, jest nyní rozprášena a proto bylo by zapotřebí opět ji spojiti, jak tomu bylo od pravěku. Vzhlédni na nás, Štěpáne, aby se celý maďarský národ vzkřísil z krvavé smlouvy, kterou nás svázali. Nebyla maďarská krajina, ale bude."

6. Budapeštský rozhlas roznášel při oslavě spolku Delvidéky Othon, jenž podporuje irredentu v Jugoslavii, tato slova: "Krutým je každé panství, ať je turecké, německé, nebo slovanské. Ale důvěřujeme v Boha, že až nastanou jarní povodně, zavlaje i obsazeném území purpurový prapor svatého Štěpána. Víme již dnes, že přijde den, kdy rozdrtíme na padrť pouta, jimiž jsme sevřeni."

7. Proti trianonské smlouvě vystupuje rozhlas v Budapešti stále. 4. srpna 1926 byla jím na příkl. vysílána tato slova: "Můžeme prohlásit celému světu, že zvítězíme i dnes směle po hanebném pro nás Trianonu."

8. Při převážení ostatků rákocziho vyhlašoval budapeštský rozhlas všem okolním národům, jaké rozechvění se zmocnilo maďarského národa, když tělesné pozůstatky Rákocziho spolu s jinými vynikajícími Maďary "kteří zemřeli ve vyhnanství, byly přivezeny zpět a pohřbeny k věčnému spánku v Maďarské zemi. Byly uloženy jednak v košickém dómu, jednak v evangelickém kostele v Kežmarku." ... "Jest však hrozné mám-li pomysleti, že největší hrdinové vlasti spočívali pouze několik let v maďarské půdě, neboť právě ta část, v níž byli pohřbeni, byla nám ukradena a proto není možno, aby v ní klidně leželi. Každý, kdo má kapku maďarské krve v těle, hrozí se této strašné skutečnosti. Proto ať každý Maďar probudí v sobě bojechtivost, neboť musíme dostat oba kostely zpět."

Těchto několik ukázek svědčí o tom, jak je třeba radikální nápravy budapešťského radia. Je zajímavo, že všechny ostatní státy Evropy řídí se v rozhlase všeobecnými zásadami slušnosti a taktu a že nezneužívají radia. Budapešťská stanice porušuje však neustále závazek, který ji ukládá její členství v Unii radiofonické. Porušuje tento závazek, ač zástupce maďarské rozhlasové společnosti Wurtscher učinil 5. července 1926 v "Union internationale de Radiofonie" závazné prohlášení, že nebude budapešťská stanice rozhlasu zneužívat a výslovně projevil politování nad případy, na něž si bylo zástupci sousedních států stěžováno.

Na Slovensku a na Podk. Rusi je třeba za daných poměrů postarati se již jednou o řádnou oficielní poslechovou službu maďarských stanic a čeliti všude rozvratným a mír ohrožujícím jejich tendencím. Je třeba především v těchto zemích využít všude živého mluveného slova a dbát toho, aby síla slovenských a podkarpatských stanic byla ekvivalentní skutečným potřebám v každém směru. Je až zarážející, že od počátku r. 1926 nebyla vybudována v republice žádná nová rozhlasová stanice. Při tom je Slovensko a Podk. Rus úplně pod vlivem radia budapešťského a vedle toho jsou obě země zaplavovány rozhlasem sovětského Ruska, které vybudovalo 64 velikých stanic. Je zajímavo, že veliká část vesnic na Slovensku a Podk. Rusi může chytat Budapešť na krystal. Radio na Slovensku a Podk. Rusi má relativně větší význam než v historických zemích, neboť jde tu o povznesení úrovně obyvatelstva a poučování krajů nejvíce vzdělání potřebujících, jde tu o ochranu republiky v krajích nejvíce napadených a propagandou nejvíce ohrožovaných, tedy o eminentně státní zájem.

Z přednesených důvodů obracejí se podepsaní k vládě Československé republiky s těmito naléhavými dotazy:

1. Jaké kroky míní vláda republiky podniknout na mezinárodním foru, aby učiněna byla přítrž dosavadní praxi budapešťské stanice rozhlasové, jež proti všem mezinárodním zvyklostem a úmluvám znepokojuje svým programem neustále sousední státy, uráží jejich city, agituje proti mírovým platným smlouvám a ohrožuje mír ve střední Evropě?

2. Je-li vláda ochotna zařaditi již do rozpočtu pro příští rok položky na vybudování řádné sítě rozhlasových stanic u nás, jak toho vyžaduje zájem státu a potřeby obyvatelstva a to v Čechách pražskou 50 kw stanici a relaistanice 1 kw v Plzni, Ústí a Budějovicích; v zemi moravskoslezské 10 kw stanice v Brně a Ostravě a 1 kw relaistanice ve Znojmě a Uher. Hradišti; na Slovensku a Podk. Rusi 10 kw stanice v Bratislavě a v Košicích a 2,4 kw stanice v Turč., Sv. Martině, Mukačevě a Akna-Slatině, resp. v těch místech, jež uznány budou za vhodné tak, aby všechna místa v Čechách, na Moravě a ve Slezsku i na Slovensku a Podk. Rusi mohla krystalem slyšet domácí stanice?

3. Je-li vláda ochotna za účelem popularisace radia a rozšíření kruhu odběratelů zavésti používání propagačních radioautobusů, jež se v Německu tak dobře osvědčily?

4. Je-li pak vláda při zvýšeném počtu posluchačů rozhlasu ochotna přikročit ke snížení poplatků, zejména u krystalu, kde dosavadní výše poplatku činí nejchudším vrstvám za nynějších životních a mzdových podmínek radio nesnadno přístupným?

5. Je vláda ochotna vysvětlit, proč ministerstvo pošt snížilo ve svůj prospěch kvotu z příspěvků odváděných Radiojournalu z 80% na 20% a proč ponechává sobě kvotu větší, když investiční náklady ministerstva pošt neodpovídají výši příspěvků?

6. Je vláda ochotna umožnit po zvýšení kvoty Radiojournalu, ab obsah programu československého rozhlasu byl všestranně obohacen a rozšířen a stal se schopným mezinárodní soutěže?

7. Je vláda ochotna působit v budoucnosti k tomu, aby při zřizování rozhlasových stanic, kabelových spojení a všech jiných budovacích i udržovacích pracech dávána byla při stejné nabídce přednost firmám domácím, zvláště pak příslušným podnikům státním?

V Praze dne 13. července 1928.

Dělníci zaměstnaní na státních dolech příbramských nepracovali za Rakouska dva dny v roce. Byly to den 4. července, na který připadá katolický svátek t. zv. Sv. Prokopa a den 18. srpna, na který připadaly narozeniny Františka Josefa Habsburka. Za oba tyto dny dostávali však dělníci mzdu. Od r. 1918 se oba tyto dny pracuje. Za to se nepracovalo ve státní svátky na 1. května a 28. října. Také za tyto dny dostávali dělníci mzdu přes to, že nepracovali až do r. 1927. Přednosta závodů ing. Bartoš v r. 1927 odmítl vyplatiti dělníkům mzdu za 1. květen, protože 1. května bylo v neděli, kdy se nepracuje tak jako tak, a proto prý dělníkům z¨mzda nenáleží. Za 28. říjen nechce správa státních dolů dělníkům dáti také nic, protože mzda za tento den patří prý pouze dělníkům, kteří mají uzavřenu kolektivní smlouvu, která pro státní doly příbramské uzavřena nebyla.

Státní správa jako zaměstnavatel se již proslavila mnohokrát tím, že šla v čele ostatních zaměstnavatelů. Dělníci tento fakt dobře pamatují ještě z doby snižování mezd. Také nyní odpíráním mzdy za státní svátky jde státní správa v čele jiných zaměstnavatelů. Celá otázka vyplácení mezd za státní svátky byla projednávána ve správním sboru státních báňských podniků, kde prohlásil zástupce ministerstva financí, že kdyby návrh na vyplácení mzdy za státní svátky byl přijat, bude toto usnesení vetovati. Tak se stalo, že zásluhou zástupce ministerstva financí návrh ve správním sboru státních báňských podniků neprošel.

Proto se tážeme ministra veřejných prací a ministra financí:

1. Vědí páni ministři, že se za státní svátky, za 1. května a 28. října, odpírá mzda dělníkům, za městnaným ve státních dolech v Příbrami?

2. Jsou páni ministři ochotni zameziti tomu, aby státní podniky nejednaly s dělníky hůře, než soukromí zaměstnavatelé, aby alespoň za státní svátky vyplácely dělníkům mzdy, jako to činí značná část soukromých báňských podniků?

V Praze dne 13. července 1928.

Časopis "Pravda" a "Jihočeský proletář", které vycházejí v Plzni, byly v poslední době často zabaveny pro otištění článků a zpráv, jichž zabavení bylo protizákonné. O tom zejména svědčí, že konfiskovány byly i citáty z řečí poslanců a senátorů, pronesených v plenárních schůzích obou sněmoven, takže dokonce i krajský soud plzeňský, do soud tiskový byl nucen nálezem čís. jed. Plz. 7/28-2 zrušiti zabavení článku, uveřejněné v těchto dvou časopisech 3. května t. r.

Plzeňské censurní úřady konfiskují i to, co propouští pověstná censura pražská. Zdá se, jakoby se plzeňským úřadům jednalo o rekord a ne o plnění prosté povinnosti úřední. V obou listech dne 10. července byla konfiskována i tato věta: "Policejním ředitelstvím pražským, které je už přímo odborně zařízeno na výrobu falešných dokumentů proti komunistům."

Censurním úřadům plzeňským se však nejedná jen o rekord v censurní hlouposti, nýbrž i o to, aby dělnickému tisku způsobily co nejvíce škod. Proto čekaly se zabavením obou listů až když byl celý náklad vytištěn a daly sbírati po prodejnách novin v Plzni list o celé dvě hodiny dříve, než bylo provedeno zabavení v tiskárně. Aby škoda byla co největší, čekali policejní zřízenci na náklad listu teprve na nádraží, tak aby mohli zrušiti nejenom náklad listu, nýbrž i poštovní známky.

Nejde v tomto případě o náhodu. Dne 4. července přišli policejní zřízenci do tiskárny, by zabavili list a když viděli, že celý náklad není ještě vytištěn, litovali, že přišli příliš brzo. Zdá se, že někteří fašisté na policejním řiditelství plzeňském se řídí podle světlého vzoru fašistů italských z doby před tím, nežli italští fašisté se dostali k stání moci. Je mezi nimi jen ten rozdíl, že útoky proti dělnickému tisku zřejmě nezákonné provádějí pomocí zřízenců, kteří jsou placeni z peněz vydřených na chudém obyvatelstvu.

Tážeme se proto pánů ministrů:

1. Znají tuto konfiskační praxi?

2. Vydala snad vláda nařízení podřízeným orgánům, aby protizákonně ničily dělnický tisk?

3. Co chtějí učiniti páni ministři, aby toto protizákonné jednání bylo zamezeno a aby vinníci byli potrestáni?

V Praze dne 14. července 1928.

V poslední době vyskytly se opětovně stížnosti, že u moravsko-ostravského okresního soudu jsou německé věci zásadně vyřizovány jen jednojazyčně česky, ačkoliv v obvodu okresního soudu bydlí přes 20% Němců a měl by tedy úřadovati aspoň dvojjazyčně. Na stížnost podanou v této věci presidiu krajského soudu v Moravské Ostravě oznámilo toto stěžovateli dne 2. března 1928, č. pres. 1709-17/28, že jde o pouhé nedopatření pro přetížení a slíbilo, že bude dbáti, aby se ta věc již neopakovala. Přes to však došla všechna další vyřízení v různých záležitostech opět jen česky. Proto musil na příklad právní zástupce dr. Erich Tertsch z Liberce podati znovu dne 15. června 1928 jazykovou stížnost k hájení svých jazykových práv presidiu krajského soudu v Moravské Ostravě. Také jiní němečtí advokáti a strany neustále si stěžují, že u moravsko-ostravského okresního soudu jsou zvykem čistě česká vyřízení na německá podání a že na zakročení proti tomu uvádí se zpravidla jako omluva, že by vyřízení spisů, kdyby k němu musil býti připojen německý překlad, trvalo příliš dlouho. Tato omluva není však správná, neboť soud nemá práva zkracovati někoho v jeho zákonitých nárocích na německá vyřízení, poněvadž je prý přetížen. Německá strana chce jen německé vyřízení a ráda se vzdá překladu do češtiny, kterého beztoho nečte. Podle § 2, odst 2 jazykového zákona mají německé strany nepochybný nárok na německá vyřízení u moravsko-ostravského okresního soudu. Soud není oprávněn dávati nebo měniti zákony, nýbrž jich pouze používati, nestranně se jimi říditi a tím býti obyvatelstvu příkladem, poněvadž soud jest také především povolán, aby dozíral, aby se obyvatelstvo řádně řídilo zákony a trestal poklesky proti tomu. Odporuje také smlouvě o ochraně menšin, znemožňuje-li se německé straně, aby dostala vyřízení, jemuž rozumí. Nemá-li soud času, aby tutéž věc opakoval ve dvou jazycích, kterou podle § 2, odst. 2, jazykového zákona má vydati také v jazyku podání, nechť přece prostě vypustí překlad do češtiny, jemuž německá strana nikdy nepřikládá ceny. Má-li však zůstati při nesmyslném zařízení dvojjazyčnosti v čistě německých věcech, pak nechť učiní opatření, aby byl ustanoven náležitý počet překladatelů, aby soud nebyl nucen páchati bezpráví a jednati proti zákonu. Ostatně netřeba vykládati, že německé vyřízení, zaručené jazykovým zákonem, i s otištěním také německého razítka, zabalením také do německé obálky a německé vyplnění adresy nezabere zajisté více času než čistě české vyřízení, které odporuje jazykovému zákonu a jemuž německá strana nerozumí. Má-li tedy kancelář moravsko-ostravského krajského soudu skutečně málo času na dvojjazyčná vyřízení a jestliže ministerstvo spravedlnosti nemá peněz, aby v čistě německých případech nařídí nebo trpí jednojazyčné německé úřadování. Takovýto postup byl by jistě účelnější a rozumnější a při tom v duchu jazykového zákona.

Podepsaní táží se nyní pana ministra spravedlnosti:

Víte o svrchu vylíčených nešvarech v oboru jazykového práva u moravsko-ostravského okresního soudu?

Co zamýšlíte učiniti, abyste obnovil zákonitý stav?

V Praze dne 10. července 1928.

Dne 12. května t. r. bylo ve východních Čechách zavřeno několik podniků lnářského průmyslu. Podnikatelé chtějí prý těmito opatřeními udržeti cenu příze na výši a stlačiti ceny lnu. Ale o osud dělníků, kteří jsou od té doby vydáni na pospas nejkrutější nouzi, se nestarají. Návrhy dělnictva, aby byla zavedena občas částečná práce, byly zamítnuty. tímto bezohledně provedeným zavřením závodů bylo nyní postiženo přes 6000 dělníků a dělnic. Jsou to dělníci u okresů trutnovského, vrchlabského a z okresu Hostinné. Zastaveny byly závody Faltisův v Trutnově a Mladých Bucích, Haasův v Trutnově, Walzlův v Proseči nad Nisou, Böhmův v Dolním Lanově a J. A. Rottrův v Hořejším Vrchlabí. Již před tím byly trvale zastaveny závody v Proseči nad Nisou a v Debrném, aniž pro dělníky v nich zaměstnané byl opatřen jiný zdroj výdělku. Mnoho dělníků postižených zastavením závodů lnářského průmyslu, zvláště starší, jsou bez jakékoliv podpory. Zaměstnání nenajdou, žijí tedy v nejkrutější bídě a potřebují naléhavě pomoci. Příštího měsíce, a to již 11. srpna, zaniká pro ostatní nezaměstnané lnářského průmyslu nárok na odborovou podporu v nezaměstnanosti a tím také nárok na státní příspěvek. O opětovném zahájení práce v závodech není naproti tomu ještě ani řeči. Naopak, říká se dokonce, že nynější krise bude ještě dlouho trvati. Sta dělníků a dělnic, ostatně již nyní pozbylo nárok na podporu, tak dělníci zastavených závodů Jerieových ve Vrchlabí a Lnářského průmyslu a. s. v Proseči nad Nisou a Debrném. Jest třeba, aby stát rychle a vydatně zasáhl penězi na podporu nezaměstnaných ve východních Čechách. Především jest však třeba postarati se o zaměstnání. Okresy a obce postižené krisí ve lnářském průmyslu, aby aspoň pro část propuštěných dělníků opatřily zaměstnání a chléb, navrhují nouzové práce, jako stavbu silnic a regulační práce na řekách a žádají o přidělení veřejných peněz. Jde o naléhavé práce, jichž si vyžádaly škody, způsobené povodní. Avšak i zde musilo by býti učiněno rozhodnutí rychle, nemá-li tamější nouze vzrůsti ještě více.

Podepsaní táží se tedy vlády:

Jest ochotna ještě před uplynutím nároků na podporu textilních dělníků ve východních Čechách, kteří ztratili zaměstnání, náležitě se postarati o další podporu oběti krise lnářského průmyslu?

Co zamýšlí vláda učiniti, aby v brzku opět došlo ve lnářském průmyslu ve východních Čechách k otevření zastavených závodů?

Jest ochotna poskytnouti peníze potřebné k provádění navržených nouzových prací?

V Praze dne 13. července 1928.

Že jest nutno co nejdříve zrušiti trest smrti, nemůže dnes již nikdo vážnými důvody popírati. Již pouze to, že justičního omylu nelze nikdy již napraviti, když byl trest smrti vykonán, musilo by stačiti k odůvodnění, aby tento druh trestu byl zrušen, kdežto pro jeho udržení není řádného důvodů. Zvláště selhává poukaz na odstrašovací theorii, - naprosto nepřihlížeje k tomu, že moderní trestní právnická věda tuto theorii již dávno překonala - poněvadž zkušenost učí, že vraždy v zemích s trestem smrti nejsou naprosto řidší než tam, kde této barbarské instituce již více není. Území, kde se užívá trestu smrti vývojem trestního práva, stále více se zužuje. V Holandsku je zrušen již od r. 1870, v Belgii od r. 1877, v Norvéžsku byl zrušen v r. 1905, v Dánsku jest sice ještě na papíře, ale od r. 1892 nebyl již vykonán. V Rakousku byl zrušen v r. 1918, rovněž jest zrušen v 15 z 25 kantonů švýcarských, v 8 státech Spojených států amerických, ve Finsku, na Litvě, v Argentině, v Brazílii, Kolumbii, Hondurasu, Peru, Uruguayi, Venezuele, Queenslandu. V Německu, kde trest smrti ještě platí, hnutí proti němu stále roste a dojem justičních omylů, které v poslední době vyšly najevo, toto hnutí jistě podstatně uspíší.

Tento vývoj v celém světě dokazuje, že se moderní trestní justice může velice dobře obejíti bez tohoto středověkého zařízení, aniž tím zločinnost vzrůstala. Bylo by tedy nejvýše na čase, aby i Československo vstoupilo mezi státy s moderním trestním právem, v nichž trest smrti je zrušen. Bohužel nelze v Československu zaznamenati žádných pokroků v tomto směru. Od založení státu bylo k smrti odsouzeno více než 100 osob a i když jen několik bylo skutečně popraveno, právě tato okolnost dokazuje, že trest smrti jest zbytečný. Pan ministr spravedlnosti sice v interviewu, jejž poskytl v září 1927, oznámil, že trest smrti v novém připravovaném trestním zákoně má býti zachován jen ve stanném řízení. Ale až k nové úpravě trestního práva vede ještě daleká cesta, jejíhož trvání nelze dnes naprosto odhadnouti a prohlášení, jímž ministr veřejného zdravotnictví ve zdravotním výboru poslanecké sněmovny při poradách o návrzích na zrušení §u 144 příkře ustoupil i od nepodstatného zmírnění, obsaženého ve studii návrhu trestního zákona, dosud uveřejněné, dokazuje, že přijetí pokrokového ustanovení do návrhu trestního zákona ještě ani zdaleka není uskutečněním tohoto pokroku. Při tom trest smrti bylo by lze zrušiti zákonem o dvou paragrafech v několika dnech. Dlužno tedy litovati, že justiční správa prostě si nevšímala návrhů (tisk I 1989 a II 52), v podaných poslancem Hillebrandem a soudruhy jak v prvém tak i ve druhém zákonodárném období a ničím nepřispěla k tomu, aby se o nich jednalo a aby byly usneseny.

Tážeme se tedy pana ministra:

Jest ochoten co nejdříve podati návrh zákona, jímž se ruší trest smrti?

V Praze dne 10. července 1928.