Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. Hrušky, Můni a soudr. min. vnitra o - - - vrchního policejního komisaře Plocara na Žižkově dne 20. května 1928,

II. posl. Vrtaníka a soudr. min. vnitra o - - - chování četnictva vůči stávkujícím cihlářům a zejméua četnického strážmistra Heba z Olešnice vůči dělnickým ženám v Kostelci n. Černými Lesy dne 22. května 1928,

III. posl. dra ScholIicha a druhů min. spravedlnosti o zabavení libereckého časopisu ťDeutsche VolkswachtŤ ze dne 16. června 1928, č. 25,

IV. posl. dra Czecha, Blatné a soudr. min. soc. péče a veřejného zdravotnictví o zkracování německé péče o mládež při rozdělování státních subvencí.

Již bezpočtukráte poukázali jsme na - - - československé policie proti pracujícímu lidu a zejména proti příslušníkům komunistické strany Československa. Dnes předkládáme zde nový takový doklad - - - o fašistických metodách pražské policie proti zástupcům širokých vrstev pracujícího lidu a to jako členům samosprávných a samosprávou dosazených korporací. Je to případ tím křiklavější, že je to současně doklad o úplném suspendování nejprimitivnějších práv pravoplatně dle dosud platných zákonů zvolených zástupců lidu v samosprávných sborech neb institucích samosprávou dosazených a jmenovaných. Nad dosud platné právní řády je postavena neobmezená pravomoc hrubé síly a neurvalosti policejních orgánů, šlapajících beztrestně, s bezpříkladným cynismem po posledních chatrných zbytcích práv a svobod občanských v ťdemokratickém státěŤ.

Městskou radou pražskou bylo schváleno ustavení pořádkových výborů pro kolonie nouzových domků a bud, které by dbaly nad pořádkem v kolonií, aby různá zlotřilá individua neztrpčovala život a neohrožovala řádné obyvatele kolonií, rekrutující se ponejvíce z řad dělníků. Současně má pořádkový výbor dohlížeti, aby se kolonie nestaly eldorádem různých ničemů a spekulantů s lidskou bídou v důsledku bytové krise (pronajímání domků a půdiček bud ku přespávání za horentní lichvářské nájemné atd.). Pořádkový výbor má se dále starati také, aby v zájmu pohodlí a slušného bydlení byly domky a boudy alespoň trochu upraveny a přizpůsobeny lidskému obydlí.

Podobný pořádkový výbor pečující svědomitě o potřeby kolonie a hájící zájmy kolonie i proti přehmatům úřadů byl zvolen také pro kolonii na Žižkově nalézající se na Červené Skále, na vrchu ťU křížeŤ, v Chelčického ulici a v Poděbradově třídě v několika ohradách. Členové tohoto pořádkového výboru byli řádně oznámeni magistrátu hlavního města Prahy.

Jedna z těchto ohrad v Poděbradově třídě, postavená na pozemku p. Kastla, náležela panu Rejzkovi, který v ní nastavěl jednotlivé boudy a pronajal je za lichvářské peníze, jdoucí do tisíců. Před rokem dostal Rejzek od majitele pozemku výpověď a jelikož měl s nájemníky bud smlouvu, byl by musel vraceti veliké obnosy za dobu, kdy boudy nebyly obývané. V důsledku toho byla mezi Rejzkem a všemi nájemníky bud a právním zástupcem p. Kastla, dr. Švarcem, uzavřena řádná smlouva, dle níž Rejzek odevzdal boudy do přímého vlastnictví dosavadním nájemníkům, kteří potom platili nájemné pouze z pozemku do rukou právního zástupce majitele pozemku. Ve smlouvě se také praví, že až bude kolonii nutno bezpodmínečně zrušiti, připadne materiál z bud Rejzkovi, resp. že je povinen postarati se o jeho odklizení. Na podkladě této dohody stal se majitelem jedné boudy také p. Vondráček, který dal Rejzkovi více než 5.000 Kč a bydlil v boudě necelé dva roky. Nyní obdržel byt a hlásil tudíž pořádkovému výboru, že by boudu úplně zdarma přepustil p. Pospíšilovi, který bydlí s rodinou v ohradě p. Hausra v maličkém kurníku rozměru 3X2 m. Tuto boudu je nutno zrušiti z důvodů bezpečnostních, poněvadž v ohradě Hausrově jsou boudy tak na sebe natřískány, že při ohni by tam uhořeli všichni obyvatelé i s dětmi.

Členové pořádkového výboru: Řepa, Dostál, Hodina a Karel šli v sobotu dne 19. května do této boudy s Vondráčkem, který chtěl v jejich přítomnosti byt Pospíšilovi odevzdati. Když se Pospíšil chtěl za přítomnosti členů pořádkového výboru do bytu nastěhovati, postavil se Rejzek mezi dveře a prohlásil, že byt po vystěhování Vondráčka náleží jemu. Když byl upozorňován, že se bytu zřekl a odevzdal jej do vlastnictví Vondráčkova a že dle smlouvy má teprve při rušení kolonie nárok na materiál, začal pustě hulákati. Povstala z toho ostřejší a živější kontroverse a vysvětlování mezi ostatními majiteli bud, členy pořádkového výboru a Rejzkovou rodinou, k čemuž se přidalo ještě několik zvědavců, přilákaných hulákáním Rejzkovým. Docela všední episodka, jakých se denně na sta přihází mezi sousedy a která byla na konec urovnána oboustrannou dohodou, že příští den t. j. v neděli ráno dostaví se obě strany na policejní komisařství v Žižkově, kde na podkladě předložených písemných dokladů bude zjištěno, komu byt náleží a kde bude rozhodnuto, kdo má právo jím disponovati.

Dle uvedené dohody dostavili se jmenovaní v neděli ráno 20. května o půl 9. hod. dopolední na policejní komisařství v Žižkově. Přítomni byli za pořádkový výbor Hodina Antonín, František Dostál a svědkyně Aloisie Rosecká. Za druhou stranu Rejzek, jeho družka a p. Hauser František. Dále dle úmluvy majitel bytu Vondráček Karel a Pospíšil František, který měl byt převzíti.

Službu konající vrchní policejní komisař Plocar, jakmile spatřil členy pořádkového výboru, byl přiveden do zuřivé extase. Ani nevyslechnuv, o co se jedná, a nevěnuje pozornost přednášenému, aby potom na základě dokladů jako úředník t. zv. vrchnostenského úřadu a bezpečnostního orgánu spravedlivě a nestranně rozhodnul na čí straně je právo, obořil se na ně a se vzteklými posuňky častoval Hodinu a Dostála, jako členy pořádkového výboru, ničemnou a neodůvodněnou záští sršícími poznámkami, čímž pochopitelně dodal odvahu Rejzkovi, by na ně udával čiré nesmysly.

Celé jednání bylo skončeno ve dvou minutách, totiž pokud se jednalo o Dostála a Hodinu. Rejzek ani ještě nezačal mluviti a komisař Plocar již začal proti Hodinovi a Dostálovi sprostě vykřikovati: ťTak oni tedy Vás přepadli?Ť, ťHm, ťČerná rukaŤ, já jim to ale ukážu!Ť a obrácen k Hodinovi dodal vztekle: ťTo je tedy ten jejich advokát a sovětský komisařŤ a počal mu spílati. Je pochopitelné, že Hodina se proti takovému jednání okamžitě spolu s Dostálem ohradil prohlášením, že nejedná za svoji osobu, nýbrž ve funkci člena místní rady, jelikož má na starosti kolonie a zdůraznil, že s Dostálem jsou tam ve funkci členů pořádkového výboru, schváleného městskou radou.

Plocar však na ně vztekle vylítnul a křičel, aby mlčeli a že prý jim osladí pořádkový výbor. Zavolal strážníky a ukázal na Hodinu a Dostála, přímo už sípavě a jako smyslu zbavený křičel: ťOkamžitě zatknout a zavřít!Ť

Policie oba členy pořádkového výboru odvlékla násilím dolů do separace, při čemž bylo s nimi jednáno hůře než s nějakými sprostými zločinci nebo vrahy. Přítomná svědkyně, paní Rosecká, postavila se energicky na jejich obranu a dožadovala se, aby byli vyslechnuti. Komisař Plocar ji však hrubě odbyl, aby mlčela nebo že ji dá také zavřít. A když nechtěla ustoupiti a prohlásila, že je to hrubé bezpráví, a žádala, aby s ní byl zaveden protokol, skočil k ní Plocar a surovým způsobem jí vyhodil z kanceláře na chodbu.

Když členka městské rady Hodinová byla na policejním komisařství intervenovati a legitimovala se jako člen městské rady prohlásil Plocar zpupně: ťJá se Vám na celou městskou radu vy....!Ť a častoval ji opět sprostotami.

Je přímo úžasné, že takový - - - člověk naprosto neodpovědný je pověřen tak důležitou službou a může libovolně rozhodovati o svobodě a právech občanů. - - - může libovolně potupiti člena městské rady pražské a jako nejhoršího lupiče uvrhnouti do separace člena místní rady a pořádkového výboru, schváleného městskou radou.

Jako svědky tohoto - - - uvádíme:

1. Hlodina Antonín, Žižkov, Červená Skála čís. 10, člen místní rady a pořádkového výboru.

2. Dostál František, Žižkov, Poděbradova třída, Rejzkova ohrada, člen pořádkového výboru.

3. Vondráček Karel, Žižkov, Lucemburská 11.

4. Rosecká Aloisie, Žižkov, Poděbradova třída, Rejzkova ohrada.

5. Hodinová Anežka, Žižkov, Červená Skála č. 9.

Z příkazu toho - - - a vyloženého fašisty byli zatčení členové pořádkového výboru dopraveni z policejního komisařství na pověstnou ťčtyřkuŤ. Odtud byli přes všechny své protesty dopraveni do věznice zemského trestního soudu na Pankráci s návrhem, aby na ně byla uvalena řádná vazba, poněvadž prý zde je nebezpečí dorozumění se se svědky. V pankrácké věznici byli vězněni až do 30. května do 3. hod. odpolední, tudíž celkem 11 dní a 6 hodin.

Je pochopitelné, že toto - - - vyvolává v celém okolí velké pobouření občanstva a proto se táží podepsaní:

1. Ví pan ministr o provokativním a neodpovědném jednání policejního komisaře Plocara na Žižkově?

2. Souhlasí pan ministr s tímto jednáním jmenovaného policejního komisaře a zejména s jeho potupením člena městské rady hlavního města Prahy?

3. Je pan ministr ochoten naříditi bezodkladné přísné vyšetření tohoto případu a potrestání zpupného policejního komisaře?

4. Co hodlá pan ministr učiniti, aby se neopakovaly podobné nepřístojnosti, že - - - policejní komisař uráží členy pořádkového výboru, bezdůvodně je vězní a uráží dělnické členy městské rady hlavního města Prahy?

5. Je pan ministr ochoten jednou pro vždy poučiti policejní orány o slušném chování vůči zástupcům širokých vrstev pracujícího lidu?

V 10. roce Československé ťdemokratickéŤ republiky je již pravidelným zjevem, že proti každé snaze dělnictva o větší skývu chleba pro hladovějící rodiny se používá četnictva a celého státního mocenského aparátu, neboť jest to pouhý důsledek dnešní reakce v Československu. Avšak to, co se stalo 22. května 1928 v Kostelci nad Čer. Lesy, přesahuje již všechny meze a je novým důkazem, že v Československu je pracující lid vydán - - -

Cihlářské dělnictvo zaměstnané u fmy Jaroslav Veselý v Kostelci nad Čer. Lesy žije v těžkých hospodářských poměrech a proto se již dávno dožaduje zvýšení mezd o 15%. Po několikatýdenním jednání se zástupcem fmy a s tajemníkem organisace zaměstnavatelů Haldou byl tento spravedlivý požadavek dělnictva provokativně zamítnut. Dělnictvu nezbude tedy nic jiného, než vstoupiti do stávky. Tajným hlasováním rozhodlo se dělnictvo jednomyslně pro stávku a také ji skutečně 18. května t. r. jednotně zahájilo. Vypuknutí stávky bylo urychleno ovšem také provokativním počínáním popoháněčů a novým zhoršením pracovních a mzdových poměrů. Jiná léta dostávali dělníci za každých 1000 vyrobených cihel zaplaceno Kč 50 a to i tehdy, když některé cihly při vypalování, neb pod. byly poškozeny. Nyní však správa cihelny počala tyto ťztrátyŤ dělníkům odpočítávati, takže tyto srážky činily někdy až 20-25%. Vedle toho však žádala na každý tisíc 20 cihel nádavkem, ač sama prodávala v poslední době tisíc cihel až za Kč 330.-, t. j. o Kč 50.- dráže než dosud. A při poslední výplatě nedostala ani polovina dělníků správně vyplacenou mzdu podle počtu vyrobených cihel, nýbrž správa cihelny jim prostě dávala co chtěla. Ihned při vypuknutí stávky bylo správě cihelny dáno k disposici četnictvo, které sem bylo stáhnuto z celého okolí. Četníci stávkující dělníky ustavičně všemožně šikanovali a stále ještě rozhánějí stávkové hlídky.

Navážení a vyvážení cihel obstarával v době stávky neúnavný stávkokaz Růžička, který se všemožně snaží zavděčiti správě cihelny a pracuje dnem i nocí. V noci z 21. na 22. května se mu však přihodila nějaká nehoda, při které utrpěl lehčí zranění, což při nedostatečných bezpečnostních opatřeních není ničím zvláštním. Růžička však z popudu různých popoháněčů a zavilých nepřátel stávkujících udal, že v noci byl stávkujícími bit. Označil 4 dělníky, které prý má v podezření. že ho v noci za zrádné stávkokazectví vyplatili. Poněvadž zde běželo o udání a 0 ochranu stávkokaze, byli tito čtyři dělníci 22. května o půl 7. hod. ranní vyburcováni a četnictvem odvedeni k okres. soudu. Přes to, že jim bylo slíbeno, že po výslechu budou ihned zase propuštěni, byli krátce po poledni dopraveni autobusem do Prahy do vazby. Když se o tom dozvěděly ženy zatčených dělníků a když viděly, že jejich mužové jsou v řetězech vedeni k autobusu a mají býti odvezeni k zem. trest. soudu, rozhodly se jeti s nimi a to i dětmi, neboť byly úplně bez prostředků.

Jakmile však manželky zatčených dělníků vstoupily i s dětmi do autobusu a prohlásily, že chtějí býti zavřeny společně se svými muži, kteří přece bojovali jenom o větší skývu chleba pro hladovějící děti, počali jim četníci brutálně spílati a vyhrožovati. Nejbrutálněji si počínal strážmistr Heb z Olešce, který manželce dělníka R vyrval z náruče nemluvně zabalené v peřince a chtěl je vyhoditi ven z auta. Napadená matka své dítě ovšem bránila, takže rozzuřenému ťochránciŤ československé demokracie zůstala v ruce jenom prázdná dětská peřinka, při čemž Heb vykřikoval, že má chuť dítě na místě probodnout. Toto surové a pochopské jednání potvrzuje celá řada svědků.

Dělníci M. a S., kteří těmto ženám pomáhali nastupovati do autobusu, byli četníky ztýráni a zbiti pažbami ručnic. Na konec byli oba dělníci zatčeni a ponecháni ve vazbě u okres. soudu v Kostelci. Ženy, které jely se svými zatčenými muži do Prahy, byly rovněž zatčeny pro ťshluknutíŤ. Děti jim byly odebrány a ženy držány až do večera 23. května ve vazbě.

Je samozřejmé, že toto - - - - jednání četnictva a zejména četníka Heba z Olešce rozhořčení dělnictva ještě více roznítilo a proto táží se podepsaní:

1. Ví pan ministr o šikanování stávkujících četnictvem v Kostelci nad Čer. Lesy?

2. Souhlasí pan ministr s tímto bestiálním týráním dělnických žen a matek?

3. Jest pan ministr ochoten naříditi bezodkladné přísné vyšetření tohoto případu?

4. Jest pan ministr ochoten naříditi přísné potrestání zpupného četníka Heby?

5. Co hodlá pan ministr učiniti, aby se neopakovaly - - - že četník rve matce z rukou nemluvně a vyhrožuje jeho probodnutím?

6. Je pan ministr ochoten jednou pro vždy zameziti používání státních orgánů a zejména četnictva proti dělníkům v jejich hospodářských bojích?

Číslo 25 časopisu,ťDeutsche VolkswachtŤ, vycházejícího v Liberci, ze dne 16. června 1928 bylo zabaveno pro tato místa: V článku ťNěmecko-sociální projevŤ: ťTaké utrpení německo-sudetského národa, který má býti podobnými prostředky oloupen o svůj svéráz, jest článkem v nekonečném řetězu zbavování práv, který nám ukovali zpupní držitelé moci a tyrani.Ť

Ze zprávy ťHarcov (schůze obecního zastupitelstva)Ť: ťDále uvedli němečtí socialisté zadání bytu v obecním domě a při tom bylo zjištěno, že členové obecního zastupitelstva německých koaličních stran, aby se zachovali ťpanu PekárkoviŤ, přenechali v obecním domě byt jedné rodině, aby se do uprázdněného mohla nastěhovati česká. Kde je národní prospěch? Prozatím pokládáme za zbytečné mluviti o tom více a našim německým členům obecního zastupitelstva připomínáme heslo pana Pekárka, aby se jím řídili: ťDarebák, kdo nejde se svým národem.Ť

Obě místa nepřekročují zajisté míru dovolené kritiky, i kdyby se použilo nejpřísnějšího měřítka. Příčinou zabavení musí tedy býti jiné důvody, snad také úmysl, tento oposiční německý časopis finančně poškoditi neustálým zabavováním a tím jej umlčeti. Již v dřívější interpelaci měli jsme příležitost uvésti stejné příklady a ukázati, že dohlédací úřad postupuje proti tomuto časopisu zvlášť přísně a nic mu nepromine.

Podepsaní táží se tedy pana ministra spravedlnosti:

Jste ochoten poučiti státního żástupce v Liberci, aby prováděl censuru v demokratickém státě podle mírnějších a svobodomyslnějších zásad a že jest neodůvodněné neustále stíhati a zabavovati časopis ťDeutsche VolkswachtŤ a že to škodí vážnosti republiky?

Sociální poměry doby poválečné kladou na všechny organisace sociální péče, jak veřejné tak soukromé, vyšší požadavky. Zvláště Zemská komise na ochranu dětí a -péči o mládež nebo jejich okresní úřadovny musí obstarávati ohromné pole působnosti a tento svůj úkol také vzorně vykonávaly. Bohužel podpora, které se jim dostávalo od vlády, ani zdaleka neodpovídala velkému významu a ohromné práci, kterou tyto organisace musily zdolati. Podle informací, které jsme si opatřili, německá zemská komise pro Čechy obdržela v létech 1921 až 1927 od obou příslušných ministerstev dohromady tyto částky:

Na Moravě činí příslušné číslice:

Německá okresní organisace pro péči o mládež ve Slezsku nebo Zemská komise dostaly v celku:

tedy celkem asi půl procenta rozpočtených částek. Při tom dlužno zdůrazniti, že zvláště ministerstvo zdravotnictví obdařilo německou péči o mládež mimořádně skrovně. Na příklad německým organisacím na Moravě poskytovalo průměrně čtvrtinu procenta, jen výjimkou roku 1922 0.45% částek určených pro péči o mládež, ačkoliv německé obyvatelstvo na Moravě činí přes 4% celkového počtu obyvatelstva. Celkem s nepatrnými odchylkami dostalo se účelům německé péče o mládež každoročně asi 4 % z peněz na to povolených, ačkoliv německé obyvatelstvo činí plnou čtvrtinu veškerého obyvatelstva republiky.

Interpelanti jsou si sice vědomi toho, že veškeré peníze zařazené v rozpočtu na ťpéči o mládežŤ nebyly vydány na subvence. Přes to však z uvedených číslic jest jasné, že německé sociální organisace byly velmi zkráceny, při čemž dlužno uvážiti, že potřebám německého obyvatelstva dostalo se téměř výhradně jen částek přikázaných německým Zemským komisím. Ministerstvo sociální péče téměř pravidelně asi polovici přikázaných peněz přidělovalo ústavům pro péči o mládež na Slovensku a i když naprosto uznáváme, že toto území z mnoha důvodů vyžaduje zvláštní péče, přec vláda neměla na druhé straně přehlížeti, že právě německé okresní sociální úřady v dobách těžké hospodářské krise musily se starati o vyloženě nouzová území. poněvadž právě průmyslové pohraniční kraje státu, které jsou převážně obydleny Němci, již za války, ale i v poválečných létech krise byly zvláště těžce postiženy nedostatkem potravin a nezaměstnaností, čímž ovšem neobyčejně trpěl mladistvý dorost těchto krajů. Proto musíme pokládati 4%ní subvenci čtvrtině veškerého obyvatelstva proti 50%ním nákladům na slovenské ústavy za kruté a ničím neodůvodněné zkrácení německých sociálních organisací.

V dřívějších létech mohly německé Zemské komise nebo jejich okresní úřadovny udržeti svou rozsáhlou sociální činnost tím, že byly podle možnosti podporovány samosprávnými sbory. Ale novou úpravou samosprávných financí bylo samosprávným sborům se sociální činností naprosto také znemožněno podporování okresních organisací pro péči o mládež. Zemské výbory vesměs škrtly částky, které pro tyto účely byly zařazeny do obecních a okresních rozpočtů. To však znamená pro sociální péči o mládež přímo finanční pohromu, takže jest nutno, aby stát, který má zajisté nejvyšší zájem na činnosti organisací péče o mládež, nestaral se již tak skrovně o tyto požehnané instituce jako dosud.

Tážeme se tedy pánů ministrů:

1. Jak odůvodníte zřejmé zkrácení německé péče o mládež při rozdělování státních subvencí?

2. Jste ochotni, zvláště vzhledem k neutěšené finanční situaci Zemských komisí na ochranu dětí a péči o mládež, příště tyto instituce podporovati vydatněji než dosud?

3. Jsme ochotní, jak jsme několikráte navrhovali, dáti rozdělovati subvence pod kontrolou veřejnosti výborem složeným ze všech stran?

V Praze dne 13. července 1928.

Die Folge 25 vom 16. Juni 1928 der in Reichenberg erscheinenden ťDeutschen VolkswachtŤ verfiel wegen folgender Stellen der Beschlagnahme: Aus dem Aufsatz ťEine deutsch-soziale KundgebungŤ: Auch die Leiden des sudetendeutschen Volkes, das mit ähnlichen Mitteln seiner Eigenart beraubt werden soll, ist ein Glied in der endlosen Kette von Entrechtungen, die uns übermütige Macht- und Gewalthaber schmiedeten.Ť

Aus einem Berichte ťHarzdorf (Gemeindevertretersitzung)Ť: ťDes weiteren wurde von den Deutschsozialen die Wohnungsvergebung im Gemeindehause angezogen und dabei die Tatsache festgestellt, dass um ťPan PekarekŤ einen Gefallen zu tun, die Gemeindevertretungsmitglieder der deutschen Koalitionsparteien einer Partei im Gemeindehause eine Wohnung überliessen, damit die leerwerdende von einer tschechischen bezogen werden konnte. Wo bleiben da die nationalen Belange? Vorläufig mehr darüber zu sagen, halten wir für überflüssig und sei nur unseren deutschen Gemeindevertretern der von ťPan PekarekŤ gebrauchte Ausspruch ťEin Schuft, der nicht zu seiner Nation haltŤ vor Augen geführt und zur Danachachtung empfohlen.Ť

Beide Stellen überschreiten gewiss nicht das Mass erlaubter Kritik, selbst wenn der schärfste Masstab angelegt wird. Es müssen daher für die Beschlagnahme andere Gründe massgebend sein, vielleicht auch die Absicht, dieses oppositionelle deutsche Blatt durch ständige Beschlagnahme finanziel zu schädigen und dadurch mundtot zu machen. Wir hatten schon in einer früheren Interpellation Gelegenheit, gleiche Beispiele anzuführen und zu zeigen, dass die Aufsichtsbehörde diesem Blatte gegenüber eine besondere Schärfe und Nachsichtstellung einnimmt.

Die Gefertigten fragen daher den Herrn Justizminister:

Sind Sie bereit, dem Staatsanwalte in Reichenberg eine Belehrung darüber zugehen zu lassen, dass die Zensur in einem demokratischen Staate nach milderen und freieren Gesichtspunkten durchzuführen ist und dass seine ständigen Verfolgungen und Beschlagnahmen der ťDeutschen VolkswachtŤ ungerechtfertigt und dem Ansehen der Republik abträglich und schädlich sind.

Die sozialen Verhältnisse der Nachkriegszeit haben an alle Organisationen der sozialen Fürsorge, 5ffentliche wie private, erhöhte Anforderungen gestellt. Insbesondere haben die Landeskommissionen für Kinderschutz und Jugendfürsorge bezw. deren Bezirksstellen ein ungeheueres Arbeitsfeld betreuen müssen und sind dieser Aufgabe auch in mustergültiger Weise nachgekommen. Leider hat die Unterstützung, die ihnen seitens der Regierung zuteil geworden ist, der grossen Bedeutung und den gewaltigen Anstrengungen, welche diese Organisationen machen mussten, bei weitem nicht entsprachen. Nach den Informationen, die wir eingeholt haben, hat die deutsche Landeskommission für Böhmen in den Jahren 1921-1927 von beiden in Betracht kommenden Ministerien zusammengenommen nachstehende Betrüge erhalten:

In Mähren betragen die entsprechenden Ziffern:

Die Deutsche Bezirksjugendfürsorge-Organisation Schlesien bezw. die Landeskommission haben im Ganzen erhalten:

also im Ganzen etwa ¹/₂% der zur Verfügung stehenden Betrüge. Dabei ist hervorzuheben, dass insbesondere das Ministerium für Gesundheitswesen die deutsche Jugendfürsorge ausserordentlich karg bedacht hat. Es hat beispielweise den deutschen Organisationen Mährens im Durchschnitt ¹/₄, nur ausnahmsweise im Jahre 1922 0.45% der für die Jugendfürsorge zur Verfügung stehenden Beitrüge zukommen lassen, obwohl die deutsche Bevölkerung Mährens mehr als 4% der Gesamtbevölkerung des Staates ausmacht. Insgesamt sind mit geringen Schwankungen den Zwecken der deutschen Jugendfürsorge alljährlich etwa 4¹/₂% der disponiblen Mittel zugeflossen, obwohl die deutsche Bevölkerung fast ein volles Viertel der Gesamtbevölkerung der Republik bildet.

Nun sind sich die Interpellanten dessen bewusst, dass nicht die in der Budgetpost ťJugendfürsorgeŤ ausgeworfene Gesamtsumme für Subventionen verwendet worden ist. Trotzdem wird aus den angeführten Ziffern klar, dass die deutschen Fürsorgeorganisationen arg verkürzt worden sind, wobei bedacht werden muss, dass den I3edürfnissen der deutschen Bevölkerung fast ausschliesslich nur die den deutschen Landeskommissionen zugewiesenen Betrüge zugeführt worden sind. Das Ministerium für soziale Fürsorge hat fast regelmässig etwa die Hälfte der ihm zur Verfügung stehenden Mittel den Jugendfürsorgeanstalten der Slowakei zugeführt und wenn wir auch durchaus anerkennen, dass dieses Gebiet aus mehrfachen Gründen einer besonderen Fürsorge bedarf, so hätte die Regierung doch andererseits nicht übersehen sollen, dass gerade die deutschen Bezirksfürsorgn in den Zeiten der schweren Wirtschaftskrise ausgesprochene Elendgebiete zu betreuen hatten, da gerade die industriellen Randgebiete des Staates, die überwiegend von Deutschen bewohnt werden, schon während des Krieges, aber auch in den Krisenjahren der Nachkriegszeit von Nahrungsmittelmangel und Arbeitslosigkeit besonders hart betroffen waren, worunter naturgemäss der jugendliche Nachwuchs dieser Gebiete ganz besonders zu leiden hatte. Es muss daher die 4%ige Subventionierung eines Viertels der Gesamtbevölkerung gegenüber einer 50%igen Aufwendung für die Institute der Slowakei als arge, durch nichts gerechtfertigte Verkürzung der deutschen Fürsorgeorganisationen charakterisiert werden.

In den früheren Jahren haben die deutschen Landeskommissionen bezw. deren Bezirksstellen ihre umfassende Fürsorgetätigkeit dadurch aufrecht erhalten können, dass sie von den Selbstverwaltungskörpern nach Kräften unterstützt worden sind. Aber durch die Neuregelung der autonomen Finanzen ist den Selbstverwaltungskörpern mit der sozialen Fürsorgettigkeit auch die Unterstützung der Bezirksjugendfürsorgen ganz unmöglich gemacht worden. Die Landesausschüsse haben die für diese Zwecke in die Gemeinde- und Bezirksvoranschlge eingesetzten Betrüge durchwegs gestrichen. Das bedeutet aber für die Jugendfürsorge geradezu eine finanzielle Katastrophe, die es notwendig macht, dass der Staat, der doch unstreitig das höchste Interesse an der Tätigkeit der Jugendfürsorgeorganisationen hat, nicht mehr in so karger Weise wie bisher für diese segensreichen Institutionen Sorge trägt.

Wir fragen daher die Herren Minister:

1. Wie rechtfertigen sie die offensichtliche Verkürzung der deutschen Jugendfürsorge bei der Verteilung staatlicher Subventionen?

2. Sind sie bereit, in Hinkunft, insbesondere mit Rücksicht auf die trostlose finanzielle Situation der Landeskommissionen für Kinderschutz und Jugendfürsorge, diese Institutionen ausgiebiger als bisher zu unterstützen?

3. Sind sie bereit, wie dies unsererseits wiederholt angeregt wurde, die Verteilung der Subventionen unter Kontrolle der Oeffentlichkeit durch einen aus allen Parteien zusammengesetzten Ausschuss vornehmen zu lassen?