Das Zuckerkartell hat am 3. September beschlossen,
den Preis des Zuckers neuerlich um 60 Heller per kg zu erhöhen.
Diese Massnahme müsste nach der verbindlichen Erklärung
der Koalitionsparteien, dass die Regierung und die Mehrheitsparteien
eine Verteuerung des Zuckers nicht zulassen werden, direkt als
Provokation empfunden werden, wobei die Regierung freilich aufzuklären
haben wird, wie es kommt, dass ihre Erklärungen durch Kommuniqués
des Achterausschusses der koalierten Parteien ausgegeben werden.
Die neuerliche Erhöhung des Zuckerpreises hat in der ganzen
Bevölkerung einen Sturm berechtigter Empörung ausgelöst
und dies umso mehr, als die Massen der Verbraucher durch die seit
Wochen ansteigende Teuerung der übrigen Lebensmittel ohnedies
auf das Schwerste belastet werden. Dabei ist diese Verteuerung
trotz aller gegenteiligen Behauptungen der Karteilmagnaten in
der Lage der Zuckerindustrie absolut nicht begründet. Nach
dem bisherigen Verlauf der Zukkerkampagne ist sowohl der Inlandskonsum,
als auch der Export höher als im vorigen Jahre, sodass absolut
kein Grund vorhanden ist, eine Preiserhöhung vorzunehmen.
Die Politik des Kartells, den von den bekannten englischen Zollmassnahmen
drohenden Verdienstentgang vorweg auf die Konsumenten zu überwälzen,
bedeutet nicht nur eine unerhörte Ausbeutung der Konsumenten,
sondern ist auch vom Standpunkt der Zuckerindustrie selbst überaus
kurzsichtig. Da der Zuckerexport den Inlandskonsum um mehr als
das Doppelte übersteigt und selbst bei einem etwaigen Exportrückgang
um ein Gewaltiges übersteigen wird, ist es auf die Dauer
einfach unmöglich, den Gewinnentgang beim Export durch Steigerung
des Inlandpreises zu kompensieren. Diese Methode muss dazu führen,
dass der ohnehin unzureichende Zuckerkonsum noch mehr eingeschränkt
wird und die Zuckerindustrie zu dem Auslandsabsatz auch noch den
Inlandsmarkt verliert. Diese einzige Möglichkeit, die Krise
wirksam zu bekämpfen, besteht im Gegenteil in der Hebung
des inländischen Konsume. Der Zuckerkonsum auf den Kopf der
Bewölkerung berechnet, beträgt in England das Anderthalbfache,
in Dänemark beinahe das Doppelte des einheimischen Verbrauches.
Es bestehen also auf diesem Felde gewaltige Möglichkeiten,
deren Ausnützung allerdings nur durch eine radikale Herabsetzung
der Inlandspreise bewirkt werden kann. Wenn das Zuckerkartell
selbst sich zu einer solchen vernünftigen Politik nicht entschliesst,
so muss es durch entsprechende Massnahmen der Regierung, bezw.
durch gesetzgeberische Massnahmen hiezu gezwungen werden. Dies
könnte in erster Linie durch Suspendierung des Zuckerzolles
erfolgen, die durch Ermöglichung der Auslandskonkurrenz eine
Preisherabsetzung erzwingen würde. Eine solche Massnahme
könnte allerdings nur ein vorläufiger Schritt sein,
da sie ohne gründliche Reorganisation der Zuckerindustrie
deren Bestand bedrohen würde. Um das Uebel an der Wurzel
zu fassen, müsste vielmehr, so wie es in unserem Antrage
zur Behebung der Krise in der Zuckerindustrie (Druck 1645) vorgeschlagen
ist, die Umwandlung des Zuckerkartells in ein Zwangssyndikat unter
öffentlicher Kontrolle erfolgen, eine Massnahme, die bei
I4erabsetzung des Zuckerpreises den Ausgleich etwaiger Verluste
mit den gewaltigen Extraprofiten der technisch und durch ihre
Lage begünstigten Unternehmungen ermöglichen würde,
in weiterer Folge aber auch die technische Ausgestaltung der Industrie
und somit die Ermässigung der Gestehungskosten ohne Schädigung
der Arbeiterschaft herbeiführen könnte. Endlich ist
auch der Standpunkt des Finanzministers, dass eine Ermässigung
der steuerlichen Belastung des Zuckers mit Rücksicht auf
den Stand der Staatsfinanzen ausgeschlossen ist, ganz unhaltbar.
Nach den Berichten der Nationalbank haben bloss in den ersten
fünf Monaten des Jahres die Eingänge an Umsatzsteuer
und an Verbrauchssteuern, sowie die Ueberschüsse der
Tabakregie gegenüber der gleichen Periode des Vorjahres einen
Mehrbetrag von 253 Millionen Kč geliefert. Wenn diese Entwicklung
andauert, bedeutet das im Jahr eine Mehreinnahme von rund 600
Millionen Kronen, also mehr als den ganzen Ertrag der Zuckersteuer.
Es wäre daher die Beseitigung der Zuckersteuer nicht nur
das wirksamste Mittel zur Steigerung des Inlandkonsums, sondern
auch eine durchaus realisierbare Massnahme. Ueberdies enthält
unser schon erwähnter Antrag Druck 1045 auch angemessene
Bedeckungsvorschläge für den Fall der Aufhebung der
Zukkersteuer. Desgleichen müsste der Zukker von der Umsatzsteuer
befreit werden, und zwar nicht bloss der Exportzucker, damit diese
Massnahme nicht als Dumping angesehen wird und Gegenmassnahmen
hervorruft. Dabei müsste selbstverständlich dafür
Sorge getragen werden, dass die Steuerermässigung im vollen
Ausmasse dem Konsum zugute kommt.
Die Gefertigten fragen daher:
1. Ist die Regierung bereit, dem Abgeordnetenhause
eine Vorlage zu unterbreiten, durch welche der Zuckerzoll suspendiert
wird?
2. Ist sie bereit, dem Parlament die vollständige
Beseitigung oder wenigstens wesentliche Herabsetzung der Zuckersteuer,
sowie die Befreiung des Zuckers von der Umsatzsteuer vorzuschlagen,
wobei das volle Ausmass der Steuersenkung zur Preisherabsetzung
ausgenützt werden müsste?
3. Ist sie bereit, den im Antrag Druck 1645
geforderten Gesetzesantrag auf Umwandlung des Zuckerkartells in
eine Zwangsorganisation unter Staatsaufsicht und Kontrolle der
Genossenschaften und Gewerkschaften vorzulegen?
|
| ||
Cukerní kartel se dne 3. září usnesl,
že cenu cukru znovu zvýší o 60 haléřů
na kg. Toto opatření musilo by býti podle
závazného prohlášení koaličních
stran, že vláda a většinové strany
nepřipustí zdražení cukru, považováno
přímo za provokaci, při čemž
vláda musí ovšem prohlásiti, jak to
přijde, že její prohlášení
jsou vydávána prostřednictvím komuniké
Osmičky koalovaných stran. Nové zdražení
cukru vzbudilo mezi veškerým obyvatelstvem bouři
oprávněného pobouření, a to
tím spíše, když masy spotřebitelů
jsou beztoho velmi těžce zatíženy již
několik týdnů trvajícím zdražováním
ostatních potravin. Při tom toto zdražení,
přes všechna opačná tvrzení kartelových
magnátů v táboře cukerního
průmyslu, jest úplně neodůvodněno.
Podle dosavadního průběhu cukerní
kampaně jest jak domácí spotřeba,
tak také vývoz větší než
loňského roku, takže není naprosto důvodu
ke zdražování. Politika kartelu, úbytek
zisku, ohrožený známými anglickými
celními opatřeními přesunouti předem
na spotřebitele, jest nejen neslýchaným vykořistěním
spotřebitelů, nýbrž i stanovisko samotného
cukerního průmyslu jest nesmírně krátkozraké,
poněvadž vývoz cukru převyšuje
domácí spotřebu více než dvojnásobně
a i při případném poklesu vývozu
bude jej nesmírně převyšovati, jest
trvale prostě nemožno vyvážiti úbytek
zisku při vývozu zvýšením domácích
cen. Tento způsob musí způsobiti, že
se beztoho nedostatečná spotřeba cukru ještě
více zmenší a že cukerní průmysl
vedle zahraničního odbytiště ztratí
ještě také domácí trh. Tato jediná
možnost účinně potírati krisi
záleží naopak v povznesení domácí
spotřeby. Spotřeba cukru, počítáno
na hlavu obyvatelstva, činí v Anglii jeden a půlkráte
tolik, v Dánsku skorem dvakráte tolik jako spotřeba
domácí. Zde tedy jsou dány ohromné
možnosti, jichž lze ovšem využíti jen
radikálním snížením domácích
cen. Jestliže se k takovéto rozumné politice
neodhodlá cukerní kartel sám, musí
býti k tomu donucen vhodnými opatřeními
vlády nebo zákonodárnými opatřeními.
Bylo by to lze především provésti zrušením
cla na cukr, které by pak vynutilo snížení
cen, tím že by se umožnila zahraniční
soutěž. Takovéto opatření mohlo
by ovšem býti jen předběžným
krokem, poněvadž by bez důkladné reorganisace
cukerního průmyslu ohrozilo jeho trvání.
Aby bylo lze sáhnouti zlu na kořen, musil by býti
spíše, jak je to navrženo v našem návrhu
na zdolání krise v cukerním průmyslu
(tisk I645), cukerní kartel přeměněn
v povinný syndikát pod veřejnou kontrolou,
opatření, které by snížilo ceny
cukru a vyrovnalo případné ztráty
ohromnými mimořádnými zisky podniků,
které jsou ve výhodě technicky a svou polohou,
dále však by také mohlo způsobiti, že
by se průmysl technicky vybudoval a tím by se snížily
výrobní náklady bez poškození
dělnictva. Konečně i stanovisko ministra
financí, že snížení daňového
zatížení cukru se zřetelem na státní
financí jest vyloučeno, jest naprosto neudržitelné.
Podle zpráv Národní banky jen v prvých
pěti měsících roku příjmy
z obratové daně a ze spotřebních daní,
jakož i přebytky tabákové režie
vynesly proti stejnému období roku loňského
o 25,3 milionů Kč více. Potrvá-li
tento vývoj, znamená to v roce větší
příjem asi o 600 milionů, tedy více
nežli celý výtěžek cukerní
daně. Zrušení cukerní daně bylo
by tedy nejen nejúčinnějším prostředkem
ke zvýšení domácí spotřeby,
nýbrž i opatřením, které lze
dobře provésti. Mimo to již zmíněný
náš návrh tisk 1645 obsahuje také přiměřené
návrhy na úhradu, kdyby cukerní daň
měla býti zrušena. Cukr musil by býti
rovněž osvobozen od daně obratové, a
to nejen cukr vývozní, aby toto opatření
nebylo považováno za dumping a nezpůsobilo
odvetná opatření. Při tom mělo
by se ovšem pečovati o to, aby se snížení
daně dostalo v plném rozsahu k dobru spotřebitelů.
Podepsaní se tedy táží:
1. Jest vláda ochotna podati poslanecké sněmovně
návrh, jímž se ruší clo na cukr?
2. Jest ochotna navrhnouti sněmovně úplné
zrušení nebo aspoň podstatné snížení
cukerní daně, jakož i osvobození cukru
od daně obratové, při čemž by
se snížení daně musilo plně využíti
ke snížení cen?
3. Jest ochotna podati návrh zákona na přeměnu
cukerního kartelu v povinnou organisaci pod státním
dozorem a kontrolou družstev a odborových organisací,
jak se to žádá v návrhu tisk 1645?