Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Stát přejímá správu Národního musea v Praze.

K tomuto účelu přísluší státu právo užívati budov a jiných věcí, sloužících v den účinnosti tohoto zákona k účelům Národního musea v Praze.

Náklady na správu a udržování Národního musea v Praze nese stát na svůj vrub, nemá však povinnost platiti zemi České a Společnosti Národního musea náhradu za užívání budov a věcí uvedených v §u 2.

V právních poměrech vztahujících se k Národnímu museu v Praze a trvajících v den účinnosti tohoto zákona, ale s výjimkou poměrů věcně právních a závazků hypotekárně zajištěných na budově Národního musea v Praze č. p. 1700/II, vstupuje stát na místo země České, pokud účinnost těchto poměrů se projevuje i za účinnosti tohoto zákona.

(1) Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1930. Již před tímto dnem lze provésti podle tohoto zákona opatření přechodná a opatření, jež zákon ke včasnému provedení předpokládá již v době předchozí.

(2) Zákon tento provede ministr školství a národní osvěty v dohodě se súčastněnými ministry.

Prostředí, z něhož Národní museum vzešlo, byly osvícenské snahy české šlechty na konci XVIII. století, v nichž se setkávala s ochotnou pomocí vlasteneckých buditelů. První popudy dali v letech 1770tých dějepisec Fr. Pelzl a v letech 1790tých A. Puchmajer. Snahy o založení musea nabyly však teprve v prvním desetiletí XIX. století konkretních forem: v roce 1814 prohlédl hrabě Šternberk na přání nejvyššího purkrabí Františka Antonína hraběte Kolovrata-Liebštejnského štýrskohradecké Johanneum, aby získal jakýsi vzor a v roce 1817 sestavil hrabě B. Berchtold po úradě s Jungmannem a Presslem osnovu stanov chystaného "Národního českého musea", jehož úřední povolení měl projednati profesor Jan Nejedlý. Než k tomu došlo, realisace musea stala se skutkem jinou cestou. Při likvidaci "Společnosti k podpoře nuzných v Čechách", založené v poválečné době pro zakoupení obilí chudině, vzdali se totiž četní členové svých bezúročných půjček ve prospěch nějakého vlasteneckého účelu a hrabě František Klebelsberg spolu s purkrabím Kolovratem a Kašparem Šternberkem označili za tento účel vlastenecké museum. Ve slavnostní schůzi 15. dubna 1818 věnovali Kolovrat, Šternberk a Hartmann své sbírky museu a jiní šlechtici uvolili se k ročním příspěvkům. Ve stanovách vytčeno, že museum má obsahovati vše, "což příroda neb lidská snaha ve vlasti naší vyvedly". Prvním presidentem byl hrabě Šternberk a ke správě sbírek založena Společnost vlasteneckého musea v Čechách. Sbírky byly od 1. července 1818 uloženy v klášteře svatojakubském, následující rok částečně na technice a u hraběte Hartiga, od roku 1820 v klášteře pavlánském a později v domě šternberském na Hradčanech. Tehdy doplněny stanovy ustanovením, že musejní sbírky jsou neprodejné a nerozlučné, majetkem členů Společnosti a českého národa vůbec. Když místnosti na Hradčanech nestačily, vyskytla se myšlenka novostavby na nábřeží dnes Masarykově, ale potom od ní upuštěno a v roce 1845 zakoupen pro sbírky od hraběte Jana Nostice dům na Příkopech.

Sbírky vyvíjely se s počátku jen v oboru přírodovědném; od roku 1841 na popud Františka Palackého, který odůvodnil, že museum má býti "jako vědeckým obrazem naší vlasti" obrácena pozornost i k oboru kulturně-historickému, a od té doby museum v duchu programu Palackého předvádí obě nedílné části celku, zemi i národ a podává obraz vývoje všech složek i vrstev českého lidu.

Museum mělo v politickém i kulturním vývoji národa českého v 2. polovici XIX. století veliký význam. Vedle sbírek byly ve Společnosti činny Matice česká, Sbor archaeologický a přírodovědecký, museum podnikalo přírodovědný i pravěký výzkum Čech, výzkum archivů českých, vydání pramenů českých dějin, díla Barrandova, časopisu Českého musea a Památek archaeologických, s kterýmiž podniky, do určitého času jedinými v naší vědecké literatuře, nerozlučně jsou spojena jména našich největších kulturních buditelů.

Ačkoli bylo Národní museum řízeno soukromou společností a od polovice 19. století a ještě více od r. 1891, kdy přeneseny sbírky do nové budovy, vystavěné nákladem země České, z části vydržována zemí (což se také jevilo ve změnách názvu pod vlivem poměrů politických a snah státoprávních, od "Vlasteneckého musea v Čechách" a "Národního musea" (1818) k "Českému museu" (1847) a "Museu království českého" (1855) přece bylo Národní museum považována vždycky za kulturní majetek a representaci národa celého a tento názor projevil se pod vlivem rozšířeného programu československého hned po převratě. Museum přezváno opět na Národní museum, Národopisná společnost českoslovanská odevzdala do jeho správy své sbírky a zemský správní výbor převzal všechny zaměstnance na svůj etat. Veřejné mínění velikou většinou usiluje odtud po celých 10 let trvání československého státu, aby bylo museum do správy státní převzato a zájmy odborných kruhů jsou s tím v souhlase, poněvadž vidí budoucnost ústavu ne v rámci teritoriálního programu, nýbrž v naplnění programu Františka Palackého, aby Národní museum bylo obrazem národa celého, ve všech jeho vrstvách a složkách. Také Společnost Národního musea jest odhodlána věnovati svoje sbírky, které tvoří většinu obsahu Národního musea, do majetku veřejného.

Za vylíčeného stavu věci vláda, pociťujíc morální odpovědnost za plnění kulturních úkolů ve všech oborech a tím také v oboru musejnictví po stránce ideové i organisační, předkládá tuto osnovu zákona.

Při zkoumání otázky příští úpravy poměrů Národního musea vstupem státu do těchto poměrů jako nejvhodnější projevila se forma zákonná, která svým charakterem vystihuje podstatu věci a svým právním významem a silou skytá jedině bezpečnou oporu pro vstup státu do všech právních poměrů musea po aktivní a pasivní stránce. Pokud jde o stránku materiální, má stát podle předložené osnovy převzíti jenom správu Národního musea s právem užívání budov a jiných věcí sloužících k účelům Národního musea, při čemž nemá se nic měniti na jiných věcně-právních poměrech. K tomuto řešení, které znamená, že nedotčena zůstává zejména otázka vlastnictví budov a sbírek, přiklonila se vláda zvláště proto, že naléhavost nové úpravy nedovoluje průtahů, které by jistě vznikly úpravou vlastnických poměrů. Status quo práv vlastnických a jiných práv věcných nebude překážkou v plnění úkolu vytýčeného touto osnovou státu.

Sbírky musea jsou uloženy jednak v budově na Václavském náměstí, jednak v bývalé vile Kinských na Smíchově. Správa Národního musea vyžaduje na osobních i věcných nákladech ročních 4,000.000 Kč.

K jednotlivým paragrafům osnovy se poznamenává:

Stát přejímá správu Národního musea. Pojmem správy je dostatečně vystiženo řízení vědeckého ústavu, které navrhovaným zákonem má na stát přejíti.

Zároveň se tímto paragrafem kodifikuje název musea v pojmenování "Národní museum" jako oficiální ve smyslu státním.

Národnímu museu v den účinnosti tohoto zákona slouží tyto budovy: Národní museum v Praze čp. 1700/II. jako majetek země České a villa Kinských v parku na Smíchově, patřící obci pražské a najatá zemí Českou k účelům Národního musea za uznávací činži 500 Kč na dobu do roku 1949.

Tímto paragrafem postihuje se i příslušenství těchto budov i všech ostatních věcí, sloužících k účelům Národního musea.

Z §ů 1 a 2 vyplývá, že se na věcně-právních poměrech k budovám a věcem, v §u 2 uvedeným, nic nemění.

V souvislosti je tu dlužno připomenouti, že převážná část sbírek a předmětů v Národním museu uložených a účelům jeho sloužících, jest vlastnictvím Společnosti Národního musea. Na tomto vlastnictví se nic nemění. Netřeba také zvláště připomínati, že zůstává nezměněn věcně-právní poměr i k oněm částem sbírek a k oněm předmětům, Národnímu museu sloužícím, které patří vlastnicky zemi a státu.

Z ustanovení, že správu jakož i náklad na ni a na udržování Národního musea přejímá stát na svůj vrub, vyplývá, že ode dne účinnosti tohoto zákona také příjmy z Národního musea jdou ve prospěch státu.

Jestliže podle §u 3 nemá býti stát povinen platiti zemi České a Společnosti Národního musea za užívání budov a věcí, uvedených v §u 2, jest tato výhoda rekompensována tím, že zase stát nemůže žádati na vlastníku věcí v §u 2 uvedených náhrady za případné a meliorace, poněvadž právě správa dotčených předmětů jde na jeho (státu) vrub.

Poněvadž stát převezme od 1. ledna 1930 veškeren náklad na správu a na udržování v dobrém stavu Národního musea, bude nutno ve státním rozpočtu na rok 1930 pamatovati na zabezpečení úhrady schodku, vyplývajícího ze správy Národního musea a z jeho udržování v dobrém stavu. Nepůjde při tom o nové výdaje, jež by dosud nebyly zatěžovaly veřejné svazky územní, ale jen o nové uspořádání dosavadní organisace úhradové.

Při převodu správy Národního musea na stát přichází v úvahu ještě řada různých právních poměrů, do nichž má stát vstoupiti na místo země, ovšem s vyloučením věcně-právních poměrů k předmětům v §u 2 uvedeným, které, jak už výše bylo dovozeno, zůstávají nedotčeny. Může tu jíti na př. o různé dodávkové smlouvy anebo o právní poměry, vyplývající z různých jiných obdobných smluv, o uznávací činži obci pražské za užívání villy Kinských a pod. Do právních poměrů tohoto druhu v den účinnosti zákona existujících vstupuje stát na místo země České jen potud, pokud se jejich účinnost projevuje ve správě Národního musea i po dni účinnosti tohoto zákona a pokud nejde o závazky vyplývající z hypotek, jež váznou v den účinnosti tohoto zákona na budově Národního musea v Praze čp. 1700/II. Tímto paragrafem zachycen je i případný vstup státu na místo země České, šlo-li by o služební poměr zaměstnanců Národního musea, poklad zemští zaměstnanci pro zmíněné museum činní nestali se již zaměstnanci státními po rozumu § 10 zákona č. 125/1927 Sb. z. a n.

První odstavec tohoto paragrafu upravuje počátek účinnosti osnovaného zákona 1. lednem 1930. Dlužno však předpokládati, že již před tímto dnem se projeví nutnost různých opatření rázu přechodného a zejména opatření přípravných, poněvadž stát má převzíti ústav velmi rozsáhlý, jehož zvládnutí vzhledem k jeho odbornosti a pestrosti agendy vyžaduje podrobné vniknutí do různorodých otázek vědeckých, personálních i věcných.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh zákona byl přikázán v obou sněmovnách výborům kulturnímu a rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.