Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zákonné předpisy o lékařské praksi jsou, nehledíc k zákonu č. 419/1919 Sb. z. a n., zastaralé a roztroušené po různých zákonech, nařízeních, dekretech, patentech a pod. a proto jeví se potřeba upraviti celou látku s jednotného hlediska zákonem vyhovujícím potřebám přítomné doby.

Vždyť lékařská věda sama o sobě jest poměrně mladá, její nejzákladnější objevy nejsou mnoho přes sto let staré. Uvážíme-li, že v medicině jest třeba desetiletí, než vědecké objevy přejdou v praktické užívání - pro nutnost získávati zkušenosti o jejich praktickém významu a upotřebitelnosti a pro nemožnost experimentovati s lidskými životy a lidským zdravím - uvědomíme si, že můžeme o lékařské praksi mluviti sotva po dobu tří generací, ale i to jen subjektivně, se stanoviska lékařů. Neboť objektivně, se strany širokých vrstev obyvatelstva došlo k uvědomění si, že lékaři tu jsou a svou vědu prakticky zužitkují, opět po delší době, vlastně teprve v druhé polovici minulého století.

Lékařská prakse v posledních desetiletích podlehla různým změnám, tím že bylo zavedeno nemocenské pojištění, v nejnovější době též sociální pojištění a že byly učiněny různé vědecké objevy, jejichž důsledky byly patrny v nových léčebných methodách rozmohlo se ošetřování nemocných v léčebných ústavech a ambulantní léčení na klinikách, dále i preventivní medicina (poradny pro potírání lidových nemocí, poradny pro matky a kojence), konsiliární prakse, specialisace a další výsledky z tohoto rozvoje lékařského povolání.

Není proto pochyby o tom, že už byla palčivá potřeba roztroušené předpisy o lékařské praksi shrnouti v jeden přehledný celek, vyloučiti při tom vše, co dnešním poměrům neodpovídá, a vyplniti vhodnými předpisy četné mezery, které tu zely. Při tom se ukázala nutnost pojmouti do nového zákona příslušná ustanovení nového, této věci se týkajícího a celkem užšího již cit. zákona č. 419/1919 Sb. z. a n., a to jednak z důvodů formálních jednak věcných.

Vytčenému účelu slouží předložený návrh zákona o výkonu lékařské prakse. Definice lékařské prakse osnova neobsahuje úmyslně, poněvadž, jak mámo, definice takového pojmu nemůže býti nikdy úplná a drobné její neúplnosti by v životě mohly těžce dolehnouti na některé nevinné jednotlivce, kdyby ustanovení mělo moc zákona. Přes to však jeví se potřeba, aby alespoň zde v hrubých rysech byl vyznačen rozsah lékařské prakse tak, aby bylo patrno, které výkony lékařské dlužno posuzovati podle ustanoveni vládního návrhu zákona. Poněvadž lékařskou praksí jest jednak rozpoznávání nemoci po případě rozpoznávání příčiny smrti, jednak léčení osob, jednak udržení zdravotního stavu, bylo by pod pojem lékařské prakse zahrnouti veškeré výkony pro diagnostiku (vyšetření zdravotního stavu člověka, vyšetření jeho sekretů a exkretů, krve atd., vyšetření histologické, sero- a bakteriologické, röntgenologické), kurativní činnost a ochranu před nemocemi. Kurativní činností jest každý zákrok, který směřuje ke zlepšení zdravotního stavu nebo k uzdravení; jsou to zákroky, při nichž se používá léčiv, mechanických a fysikálních prostředků (jako mechanotherapie, léčebná masáž, elektrisace, faradisace, röntgenotherapie, radiotherapie, léčení horským sluncem, diathermie), lázní a pramenů, dále výkony operativní a konečně psychotherapie včetně sugesce, hypnosy, tak zv. magnetismu a pod.

Ochrana před nemocemi v širším slova smyslu není úkolem specielně lékařským, neboť k ní mají směřovati veškeré složky společnosti lidské, aby zdraví lidstva bylo uchováno.

Spadají sem však některé výkony, které pro svoji závažnost a proto, že je k nim třeba znalostí lékařských, musí býti vyhrazeny lékařům. Sem patří zejména zákroky k docílení imunisace (preventivní očkování). Kromě toho by lékařskou praksí byly i takové výkony, kterých je třeba ke zjištění příčiny smrti na mrtvolách (tedy pitva mrtvoly, vyšetřování mikroskopické a makroskopické jednotlivých orgánů, sekretů, exkretů atd., jakož i vyšetřováni bakteriologické a serologické).

K § 1. Úvodní ustanoveni vládního návrhu předvádí pouze znění posud platné, že se totiž i pro léčení lidí vyžaduje průkaz způsobilosti. Novinkou, ovšem jen formální, jest podmínka svéprávnosti, jejíž uvedení přímo v zákoně prakse vyžaduje. Požadavek svéprávnosti jest v odstavci vysvětlen v tom smyslu, že částečná ztráta svéprávnosti pro marnotratnost neodnímá lékaři právo k výkonu lékařské prakse, vyhovuje-li jinak všem zákonným podmínkám.

Původně bylo úmyslem zavésti rok nemocniční prakse po promoci povinný, jehož absolvování by teprve mělo opravňovati k lékařské praksi. Poněvadž lékařský diplom sám o sobě podle dosavadních předpisů opravňuje k lékařské praksi a poněvadž i jinak proveditelnost návrhu narážela na nepřekonatelné obtíže, bylo od tohoto úmyslu upuštěno v předpokladu, že při reformě lékařského studia bude řešena otázka zavedení povinného praktického výcviku v nemocnicích.

K §u 2. Odstavec 1. a 2. jednají o diplomech, jichž bylo nabyto na universitách cizozemských, a o jejich nostrifikaci.

Diplomů ranlékařských, zmíněných v odstavci 3., nelze již nabývati. Podle zákona ze dne 17. února 1873, č. 25 ř. z. (§ 2), bylo možno jich nabýti toliko do konce roku 1875. Poněvadž však někteří jejich držitelé ještě žijí a lékařskou praksi konají, musí zákon k nim přihlédnouti.

K §u 5. Výjimka stanovená v tomto paragrafu jest samozřejmá. Nutno však trvati na tom, aby platila pouze pro vynikající cizí odborníky povolané k profesuře, nikoliv však též pro docenty a asistenty. Takový jest také dosavadní právní stav. Když vynikajícím cizím lékařům, pokud jsou činnými universitními profesory se přiznává právo konati praksi, bylo by nespravedlivo je bráti profesorům pensionovaným. Takové omezení by mohlo býti důvodem, pro který by vynikající cizinci mohli odmítnouti přijmouti profesuru. Nutno však tuto výhodu omeziti na případy normálního odchodu do pense a na opatření si československého státního občanství.

K §u 6. Dbáti o to, aby mezistátními smlouvami byla v každém jednotlivém případě uhájena reciprocita, jest povinností úřadu, které netřeba dávati do zákona. Ze stylistice § 6 jest patrno, že uzavřené státní smlouvy mají resp. budou míti platnost zákonnou bez dalších formalit, i když by obsahovaly podmínky odchylné od ustanovení § § 1-5.

K §u 8. § 8 pojednává o povinnostech lékařů vůči úřadům při zahájení prakse. Zpravidla smí lékař ordinovati pouze na jednom místě. Ustanovením tohoto paragrafu není však lékař obmezován na praksi jen v obci nebo v osadě, ve které bydlí, nýbrž může, maje toto jedno bydliště a působiště, vykonávati praksi i v obcích jiných (sousedních), po případě i v ústavech, jakož i může vykonávati praksi konsiliární.

Vykonáváním prakse na několika místech rozumí se takový stav, že lékař má v několika obcích své východní působiště, čili bydliště, na př. lékař v zimě ordinuje v městě a v létě změní dočasné své bydliště a ordinuje v některých lázních. V obou těchto místech má své působiště a bydliště čili ordinuje na dvou místech.

Ovšem, ježto ordinace tyto dějí se časově odděleně (v létě v místě X, v zimě v místě Y), není to případ, který by se měl upravovati podle odst. 2. nařízením, ježto jest upraven již zákonem. Nařízením bude nutno upraviti jen ty případy, kdy půjde o vykonávání prakse na dvou nebo snad i několika místech v témž časovém období na př.: ráno ordinuje lékař v ordinaci v místě X, odpoledne v ordinaci v místě Y. Takové případy mohou býti praktické zejména na Podkarpatské Rusi, kde je lékařů dosud nedostatek, takže v zájmu poskytování lékařské péče jsou lékaři nuceni ordinovati na dvou místech, ačkoliv bydliště nemění.

Tak zv. prakse potulná není v tomto zákoně přímo zakázána, avšak z ustanovení odstavce 1. § 8 jest patrno, že se nedovoluje, poněvadž každý lékař má se usaditi a není-li usazen, nýbrž provozuje-li praksi pouze cestováním z místa na místo, nevyhovuje úplně podmínce tohoto ustanovení. Zákaz potulné prakse je vysloven v § 21 současného vládního návrhu zákona o lékařských komorách. Pojetí tohoto ustanovení do vládního návrhu zákona o lékařských komorách jest odůvodněno v důvodové zprávě připojené ke zmíněnému vládnímu návrhu zákona. Za kočovnou praksi nelze označiti vyšetřování a ošetřování nemocných ve zdravotních vlacích a pohyblivých jednotkách určených k potírání epidemií.

K §u 9. § 9 upravuje otázku titulů osob provozujících lékařskou praksi. Tímto ustanovením poskytuje se titulům "lékař", "praktický lékař", "pokladenský lékař", "tovární lékař" a pod. a "odborný lékař" zákonná ochrana. Neběží při tom jen o stavovskou výsadu, nýbrž také a hlavně a ochranu občanstva.

Předpisy regulující oprávnění titulu odborného lékaře nebyly přímo pojaty do zákona. Jest přivozeno, že od těch, kteří se výhradně věnují určitému oboru medicíny, dlužno žádati zvláštní znalosti v tomto oboru. Takové předpokládá obecenstvo, takové ohlašuje název "odborného lékaře". Příslušné předpisy musí býti podrobné, čímž se vymykají rámci zákona. Nad to třeba uvážiti, že nebudou asi moci býti jednotné pro všechny obory medicíny a že bude třeba je přizpůsobovati změněnému nazírání. Takovou změnu však lze vždy snadněji provésti nařízením. Proto obsahuje zákon pouze zmocnění k jejich úpravě. Toto zmocnění nevztahuje se na tituly odborných lékařů, které již byly upraveny zákonem (zák. čís. 303/1920 Sb. z. a n. o zubním lékařství a zubní technice).

Profesorům a docentům lékařských fakult zákon přímo přiznává titul odborného lékaře v oboru, pro který se habilitovali. Novinkou v tomto paragrafu jest odstavec 4., kterým se nedovoluje lékařům při výkonu jejich povolání užívati titulu v cizině anebo z ciziny získaných a podle zdejších předpisů neuznávaných.

Tímto ustanovením zabrání se tomu, aby obecenstvo, které v titulech často vidí větší odborné znalosti, nepomíjelo neodůvodněně lékařů stejně, ano i lépe kvalifikovaných, kteří však cizích titulů nemají.

K §§ 10 - 11. Denní prakse ukazovala již po léta na nutnost, aby poměry poskytování první pomoci byly zákonitě upraveny. Nemůže býti pochybno, že stát má k tomu nejen právo, ale i povinnost. Vždyť ochrana života, a zdraví občanstva patří k předním jeho úkolům. Pokud se tak dělo dosavadními předpisy, bylo to nedostatečné, neboť se jimi vyslovovala pouhá povinnost lékaře poskytnouti první pomoc bez bližšího vysvětlení. A toto ustanovení neplatilo ani všude, na př. neplatilo následkem dávného úředního nedopatření v Čechách (výnos místodržitelství č. 55285 ze dne 16. října 1873). Tomu odpomáhá předložený návrh §§y 10. a 11.

Vládní návrh zákona tu ukládá povinnost poskytovati první pomoc každému lékaři bez rozdílu (tedy na př. i vojenskému lékaři, třeba nekoná soukromou praksi), a osvobozuje od této povinnosti jen lékaře, kteří se výslovně vzdali výkonu lékařské prakse.

Všeobecná zásada, že uložená povinnost dává také právo, nebyla dosud uplatňována a proto vadla pouhá povinnost lékařů k poskytování první pomoci k zneužívání, nesrovnalostem a nešvarům. Aby se jim čelilo, dlužno statuovati také povinnost, aby za práci byla poskytnuta odměna a jaká. O její výši byly totiž neshody na denním pořádku, což mělo přirozeně v zápětí i obtíže při příštích případech první pomoci. Aby se jim čelilo, dává vládní návrh právo stanoviti výši odměny politickému úřadu, který tedy bude posuzovati, které položky sazby lékařské v tom kterém případě nutno použíti. Stanovení výše honoráře politickým úřadem podléhá podle § 105 ústavní listiny přezkoumání řádným soudcem, ježto jde o nárok z titulu soukromoprávního.

O tom, kdo je povinen hraditi náklady za první pomoc, platí předpisy o chudinském opatření, sociálním pojištění, po případě jiné zvláštní nebo všeobecné předpisy práva soukromého nebo veřejného.

Druhá věta 1. odst. §u 11 byla pojata do vládního návrhu proto, aby ustanovením věty prvé tohoto odstavce nebylo snad zrušeno dosavadní ustanovení prvého odstavce §u 11 zákona čís. 221/1924 Sb. z. a n., podle něhož může lékař, který poskytl první pomoc pojištěnci, požadovati na pojišťovně úplatu až do výše sazby sjednané s lékaři vykonávajícími u pojišťovny službu. Platná sazba lékařská, která vydána bude podle ustanovení 2. odst. §u 25 současného vládního návrhu zákona o lékařských komorách vládním nařízením, mohla by totiž býti odlišná od sazby sjednané s lékaři pro obor sociálního pojištění.

Vládní návrh zákona však ustanovuje, že obec pobytu ošetřovaného jest povinna, aby za podmínek tam stanovených lékaři vyplatila honorář zálohou. Tím neukládá se obcím vlastně žádná povinnost, tím se dává jenom nová tvářnost jejich dosavadní povinnosti chrániti zdraví jejích obyvatel. Postará-li se obec o zaručení první pomoci při úraze a nemoci, dá tím jenom výraz své péče o zdraví obyvatelstva a přikročí od konání povinností k mrtvým k jejich konání k živým. Fakticky neznamená toto ustanovení žádného finančního zatížení obcí, poněvadž jest pouze jejich spolupůsobením pro získání úplaty za poskytnutou první pomoc, a to nikoliv ve všech případech.

K §u 12. Poměr mezi lékařem a nemocným jest příkladem poměrů osobitých, založených pouze na osobní důvěře. V zájmu lidstva musí býti tento důvěrný poměr zachován, střežen, a kde byl porušen, restituován. K jeho ochraně jsou věnována některá ustanovení vládního návrhu, která ovšem musí chrániti jak nemocného tak lékaře před jakýmkoliv nátlakem, který by důvěrnost jejich poměru porušoval.

Sem patří především ustanovení §u 12, kterým se pouze fakticky stav uzákoňuje.

Není vyloučeno, že nezasvěceným není tento skutečný a jedině možný stav znám a že, uvědomí-li si jej, vznikne v nich obava, že zdraví lidu jest v nebezpečí, není-li tu povinnost, aby lékař musel převzíti trvale léčení a nesměl se vzdáti léčení převzatého.

Tu především nutno si uvědomiti zásadní rozdíl mezi povinností, aby určitý lékař ošetřoval určitého nemocného, a mezi sociálním požadavkem, aby každému nemocnému dostalo se lékařského ošetřování, a to až do vyléčení. Povinnost prve zmíněná ustupuje do pozadí, je-li vyhověno požadavku druhému.

Mohlo by se zdáti, že stát má povinnost každému svému občanu zaručiti v každém případě trvalé léčení. To by ovšem byl stav ideální. Avšak právě tak jako nemůže stát zaručiti každému svému občanu výživu za všech okolností, nýbrž může se pouze starati o to, aby si ji občané mohli zaopatřiti, právě tak dostává stát své povinnosti k nemocným svým občanům úplně tím, že se stará o možnost, aby si léčení mohli opatřiti. To činí zákony o zdravotní policii, o nemocenském pojištění, o chudinském opatření, o válečných poškozencích, o nemocnicích a jiných léčebných ústavech a konečně děje se tak tímto vládním návrhem zákona. Ba ve zdravotní péči jde stát dále, nežli v péči o výživu; kdežto tam se po něm nežádá, aby hladové nasytil, nečeká se, až se po něm bude žádati, aby při ohrožení života nemocí nebo úrazem se postaral o pomoc, ale sám tímto vládním návrhem zákona ukládá lékařům povinnost poskytnouti první pomoc při nebezpečí v prodlení.

Ostatně ustanovení §u 12 je tak sklausulováno (pokud tím není ohrožen život nebo nebezpečím z prodlení zdraví nemocného), že je vůbec vyloučen případ, aby skutečně potřebnému se nedostalo lékařského ošetření. Tu nutno připomenouti, že do zákona nelze pojmouti vysvětlujícího ustanovení o tom, kdy je život i zdraví ohrožen, protože pravidla pro to platná podléhají individuelním změnám. To je quaestio facti, o níž nutno rozhodnouti v každém případě zvláště.

Stejně nemožno stanoviti v druhém odstavci §u 12 přesnou lhůtu, v níž lékař oznámí straně, že od dalšího léčení upouští. O tom, co znamená ustanovení zákona, že je lékař povinen oznámiti to straně "včas" platí totéž, co bylo řečeno o tom, kdy je život a zdraví ohroženo.

Dále nutno na tomto místě opakovati, že by byl ideálním stav, kdyby bylo každému nemocnému zaručeno trvalé lékařské ošetření. Tomuto ideálu možno se hlavně z důvodů finančních blížiti toliko po etapách. Takové ošetřování jest již nyní zaručeno nemocným stiženým některou nemocí přenosnou (zákon epidemický ze dne 14. dubna 1913, č. 67 ř. z., a 12. odd. zák. čl. XIV/ 1876), nemocným stiženým některou nemocí pohlavní (zákon č. 241/1922 Sb. z. a n.) a konečně všemi zákony o nemocenském pojištění. Z toho jest viděti, že se lékařské ošetřování zaručuje především nemocným, kteří svou nemocí ohrožují zdraví jiných a dále nemocným, kteří jsou pro případ nemoci pojištěni.

I není pochyby o tom, že stát koná v tom směru svoji povinnost, aby se dostal k naznačenému ideálu, při čemž možno aspoň do jisté míry s jedné strany ponechati nemocnému svobodnou volbu lékaře s druhé strany pak i lékaři svobodnou volbu pacientů. Ostatně pokud lze za posledních 30 let zjistiti, nevyskytl se za faktického stavu, který se nyní má uzákoniti, ani jeden případ, kde by někomu léčení bylo odepřeno. Vyskytují se sice stížnosti do odepření první pomoci, těm však úplně vyhovuje ustanovení §u 10 o povinné první pomoci a trestní sankce na neplnění této povinnosti.

Protějškem k jakémusi právu lékařů podle §u 12, které jest v zájmu poskytování lékařského ošetření přísně zaklausulováno, jest právo nemocného, kdykoli měniti lékaře. To však dávati do zákona jest zbytečno, poněvadž jest to samozřejmé a omezeno, pouze předpisy, jež mají zaručiti účelnou a při tom úspornou léčebnou péči v oboru sociálního pojištění.

Úprava substituce lékařů a jejich nedělního klidu jest zajisté v zájmu veřejném a byla by žádoucí. Proveditelná jest však jenom v místech, kde působí několik lékařů. V takových však bývá zpravidla nějaký léčebný ústav a v tomto bývá lékařská služba permanentní, takže o možnost, získati nutnou lékařskou pomoc v místě jest postaráno. Pro zdravotní obvody o jednom lékaři pak postačí zajisté úprava substituce na základě zákona z 15. dubna 1920, čís. 332 Sb. z. a n., a zákona ze dne 13. července 1922, čís. 236 Sb. z. a n.

K §u 13. Ustanovení tohoto paragrafu jednajícího o lékařském tajemství jest převzato ze starších předpisů. Povinnost zachovávati tajemství je lékaři uložena v § 498 tr. zákona, § 328 zák. čl. V/1878 a § 9 zákona č. 241/1922 Sb. z. a n. O zproštění svědecké povinnosti v tom směru jednají § 299, č. 4 uh. civilního řádu a § 205, č. 2 uh. trestního řádu. O povinnosti oznámení jednají § 359 tr. ř. a § 87 uh. tr. ř. a § 84 tr. ř. (lékaři vrchnostenští) a konečně § 7 zákona čís. 241/1922 Sb. z. a n.

K §u 14. Ustanovení 1. odst. tohoto paragrafu má za účel usnadniti úřadům odstraňování zdravotních závad (jako nedostatků asanačních). Výslovně se upozorňuje, že povinnost lékařům tu uložená týká se jen takových případů, kdy podle platných předpisů není tu orgánů zvláštních, k tomu určených.

K §u 15. Ustanovením tohoto paragrafu má býti hájen zájem veřejnosti, aby totiž vysvědčení lékařská nebyla vydávána bez důkladného vyšetření. Může sice vydání nepravého vysvědčení býti za určitých podmínek deliktem, který trestá soud (podle uh. práva jest vydání nepravého vysvědčení přečinem za podmínek § 408 zák. čl. V/1878), avšak to - jak zkušenost učí - nepostačuje.

K §u 16. Nad jiné závažnou novinkou jest ustanovení, kterým se v případě zdravotního nebezpečí (zemětřesení, epidemií, povodně a pod.) dává úřadům právo, použíti lékařů bez rozdílu pro úkoly veřejné zdravotní služby. Jest to analogon branné povinnosti na obranu ohrožené vlasti: tak jako tu všichni obyvatelé podle svých zkušeností jsou povinni dáti své služby k disposici, tak zde se činí k boji proti nemocem povinnými nejpovolanější lékaři. Dosud tu narážel stát na obtíže často nepřekonatelné; byl nucen vyzývati lékaře a lékařské korporace, aby mu pomohli najíti vykonavatele jeho zdravotních předpisů. Tuto mezeru odstraniti jest právě účelem tohoto paragrafu.

V praksi utváří se provádění tohoto ustanovení asi takto: Objeví-li se na př. nebezpečí epidemie, nebude použito ihned § 16 vládního návrhu, nýbrž úřad učiní opatření především podle jiných dosud platných předpisů, na nichž se touto osnovou ničeho nemění. Jsou to zákony ze dne 14. dubna 1913, č. 67 ř. z., o zabránění a tlumení přenosných nemocí, resp. oddíl 12. zák. čl. XIV/1876 o úpravě zdravotnictví. Podle těchto předpisů tedy bude k tlumení epidemie použito hlavně lékařů státních, jimiž jsou nyní též obecní a obvodní lékaři (zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., a zákon ze dne 13. července 1922, č. 236 Sb. z. a n.) po případě zvláštních epidemických lékařů podle citovaných zákonů. Teprve když by se těmito opatřeními nevystačilo k potlačení epidemie nebo šlo-li by o jinou zdravotní katastrofu, tedy v případech zvláště vážného nebezpečí zdravotního, sáhne se k "mobilisaci" podle § 16 vládního návrhu.

Tato "mobilisace" musí však stále býti připravena, aby byla kdykoli možnou. Příprava v úřadě samotném jest věcí úřadu. Mimo úřad bude záležeti v tom, že lékařská komora založí a pravidelným doplňováním a opravováním povede seznam neúředních lékařů, které lze v případě nutnosti "mobilisovati". Při tom zajisté přihlédne ke všem v této příčině důležitým okolnostem, jako jsou: věk lékařův, jeho rodinné, služební a výdělkové poměry, postradatelnost v místě a jeho přání. Ku přípravě patří také ujednání o odměně, o níž se nesmí vyjednávati, až "mobilisace" nadejde, která musí být sjednána vždy napřed, nejméně na jeden rok.

Při vypuknutí epidemie anebo při jiných zdravotních katastrofách může býti v zásadě použito všech lékařů bez rozdílu, pouze lékaři vojenští a lékaři starší 60 let jsou vyňati z této všeobecné povinnosti. Ohledně vojenských lékařů děje se tak z důvodů jejich služebního zaměstnání. V době mimořádných poměrů zdravotních jest také úkol vojenské zdravotní služby mimořádný a ochrana vojska před infekcí po případě před zdravotní katastrofou, vyžaduje mimořádné péče vzhledem ke hromadnému ubytování. Pokud přesto by mohla vojenská správa pomoci civilnímu obyvatelstvu, stanoví předpis o vojenských asistencích. Osvobození lékařů 60tiletých jest vysvětlena menší jejich fysickou zdatností. U lékařů klinik může se povolání podle § 16 díti jen v dohodě s ministerstvem školství, u lékařů státních, ustanovených mimo obor ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, v dohodě s jejich nadřízeným úřadem.

K § 17. Je přirozeno, že stát má povinnost postarati se o lékaře, stal-li se v takové jeho službě invalidou, a případně o jeho pozůstalé.

Podle zákona epidemického č. 67/1913 ř. z. platí v té příčině ustanovení, že se jim poskytují zaopatřovací požitky podle VIII. hodn. tř. státních úředníků, na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí v tom směru §§ 86 - 88 zák. čl. XIV/1876. Nelze upříti, že tato náhrada za ztrátu výdělečné schopnosti anebo za ztrátu živitele není dostatečná. Proto zákon v tomto paragrafu určuje výši odpočivných zaopatřovacích platů sice obdobně s § 34. zák. č. 67/1913 ř. z., avšak se zřetelem k výši platů podle nyní platného zákona platového. Při tom minimum odpočivného platu bylo poměrně zvýšeno.

Při všem tom zůstává tu stále ještě mezera nejcitlivější: jak postarati se a pozůstalé toho lékaře, který, nejsa úředníkem a vykonávaje svoje volné povolání, rozpoznal jako první počínající epidemii, upozornil na ni a tím nejpodstatněji přispěl k jejímu utlumení, ale sám jí padl za oběť, zaznamenáváme takové případy a bude nezbytno učiniti pro ně vhodná opatření.

K § 18. Ustanovení dávající úřadům právo zakázati lékaři vykonávání lékařské prakse a tím znemožniti, aby se živil povoláním, kterému se věnoval a na něž se výhradně připravil, zdá se na pohled krutým, jest však jen oprávněnou ochranou veřejných zájmů. Nelze jinak, ježto i ve stavu lékařském mohou se vyskytnouti příslušníci nehodní, kteří důsledně nezachovávají předpisů zákonných.

Na takové lékaře nestačí obvyklé tresty a pokuty. Tu třeba trestu nejostřejšího, aby byli od svého počínání odvráceni, což jest i v zájmu celého lékařského stavu, neboť z činnosti jednotlivců padá příhana na stav, a lid rád sevšeobecňuje. Ukládati tresty za přestupky tohoto zákona, tedy za přestupky dotýkající se především zájmů veřejně-zdravotních (a contrario přestupků stavovských trestaných - až na určité výjimky - stavovskou korporací), svěřuje se úřadům politickým s výjimkou stíhání lékařů v činné vojenské službě (odst. 3.). Ukládati pak zostření trestu, jakým jest opatření podle odst. 4. a 5., svěřuje se bez výjimky tedy i ohledně lékařů vojenských v činné službě, úřadům politickým. Podle odstavce 2. a 4. dává se však lékařským komorám, po případě lékařským fakultám možnost, aby se předem ve věci vyjádřily. Jest více než pravděpodobno, že nejvyššího trestu, k němuž lékařský provinilec může býti odsouzen a jakým zákaz vykonávání lékařské prakse nesporně jest, nebude snad vůbec třeba vyřknouti, že stačí vědomí, že může býti vyřknut.

§§ 19-22 nepotřebuji zvláštního odůvodnění.

Nové náklady nevznikají tímto zákonem státu žádné, neboť náklady, které vzniknou případným uplatněním §§ 16 a 17, tu jsou téměř ve stejné míře i teď, a jsou úplně hrazeny dosavadními úvěry ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Naopak, vznikají státu příjmy podle §u 18 osnovy.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh zákona byl přikázán v poslanecké sněmovně výborům pro veřejné zdravotnictví a sociálně-politickému, a v senátu výboru sociálně-politickému za účelem podání zprávy ve lhůtě nejkratší.