Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Majitel cukrovarského podniku, jehož provoz definitivně zastavuje je povinen zaopatřiti zaměstnance tohoto podniku způsobem předepsaným tímto zákonem.

Způsob zaopatření může býti:

1.) Pense; na tuto mají nárok všichni zaměstnanci rušeného podniku, kteří v něm déle jak 20 let pracovali a jsou aspoň 60 roků staří nebo tací, kteří v podniku tom utrpěli újmu na svém zdraví, která podstatně snižuje jejich způsobilost nalézti si jiné zaměstnání.

2.) Odbytné v penězích. Toto musí obnášeti: při nejméně 5leté pracovní době v zrušeném podniku celkové služné zaměstnance i se všemi přídavky a vedlejšími platy za 1 rok; při pracovní době v tomto podniku delší jak 5 let, ne však 10 let, celkové služné i se všemi přídavky a vedlejšími platy za 2 a půl roku; při delší jak desítileté služební době v podniku celkové služné i se všemi přídavky a vedlejšími platy za dobu 5 let.

3.) Náhradním zaměstnáním. Toto náhradní zaměstnání musí odpovídati svým významem, platem a celkovou povahou dosavadnímu zaměstnání postiženého zaměstnance. Jestliže místo tohoto náhradního zaměstnání je mimo obvod zrušeného podniku je majitel jeho povinen postarati se zaměstnanci o vhodný byt v novém působišti a mimo to nahraditi mu výlohy stěhovací.

Poskytnutá pense musí obnášeti aspoň tolik, kolik by činila pense podle zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n. předpokládaje, že postižený zaměstnanec byl by po celou dobu svého zaměstnání v zrušeném podniku pojištěn se mzdou podle poslední výplaty.

Propuštění zaměstnance z náhradního zaměstnání (§ 2, odst. 3.) může se státi jen z důležité příčiny, jestliže s tím vysloví souhlas závodní výbor, kde tohoto není řádný soud.

Povinnost zaopatřiti zaměstnance zrušeného cukrovarského podniku náleží jeho majiteli případně jeho právnímu nástupci. Pohledávky z tohoto zákona vzešlé mají přednostní pořadí před závazky soukromoprávními.

Provésti tento zákon náleží ministru sociální péče. Platnosti nabývá dnem vyhlášení.

Každého roku některý z cukrovarů je zavřen, protože ostatním se vyplatí jej vykoupiti, zrušiti a posíliti se jeho výrobní kapacitou. To se děje bez ohledu na jiné zájmy, rozhodující jsou jen zájmy kartelu cukrovarnického.

A přece jsou tím dotčeny značně zájmy jiné, které by při nejmenším zasluhovaly stejné ochrany, o něž však se nedbá. Především jsou to zájmy existence četných trvalých dělníků, zřízenců a úředníků rušených cukrovarských podniků, jichž se vůbec nedbá Tito zaměstnanci obvykle obdrží výpověď a nikdo se nestará, zda najdou jiného zaměstnání a bytu a co s nimi bude. Často jsou mezi nimi lidé, kteří po několik desítiletí sloužili podniku a lidé, kteří se v něm připravili o zdraví; jsou vypovězeni stejně tak jako ostatní zaměstnanci. Tak bezcitně postupovalo se v Kostelci n. L., ve Svojšicích a všude jinde. Bylo pokládáno za štěstí, jestliže někteří ze zaměstnanců zrušeného podniku byli převzati jinam do podobného podniku. Zpravidla však se o osud těchto lidí nikdo nestará, neboť majitel rušeného podniku stojí na stanovisku, že právně není vůči nim ničím povinen.

V cukrovarské výrobě děje se koncentrace tím způsobem, že výrobní kapacita jedněch podniků přenáší se na podniky jiné při čemž podniky prvé se ruší. Majiteli takto rušeného podniku zaplatí se zvláště výhodná cena, která mu umožňuje bez risika podnikového dosáhnouti značné roční renty. Cena ta přenáší se na podniky ostatní, v jichž prospěch rušení podniku se stalo, které pokládají to ovšem za položku všeobecné režie, podle níž pak provozuje cukrovarský kartel svou cenovou politiku.

Tomuto cukrovarskému kartelu přináší oběti stát, konsumenti i řepaři. Stát slevami na daních a jiných výhodách, které činí ročně 95 mil. korun, konsumenti tím, že platí kartelu za cukr o mnoho více, než je odůvodněno a než mu platí konsument v cizině řepaři tím, že mu prodávají řepu pod cenou.

Rušení jednotlivých cukrovarů děje prý se v kolektivním zájmu a proto cukrovarský kartel bohatě odškodňuje jejich majitele, jimž zaručuje značný roční důchod. Avšak stejně tak je třeba postupovati vůči zaměstnancům rušených cukrovarů, také těm je třeba zajistiti živobytí. Dosavadní způsob nakládání s těmito zaměstnanci je nesvědomitý a krutě nespravedlivý.

Krise v cukrovarnictví vynutí si rychlejší koncentrační postup, jemuž nezabrání ani ohledy stranicko-politické.

Proto je třeba opatření na ochranu zaměstnanců cukrovarů, ohrožených na existenci. Nikdo nemůže chtít, aby tento koncentrační proces dál se na útraty zaměstnanců a jen ve prospěch podnikatelů. Toto opatření má poskytnouti navrhovaný zákon.

Provedení tohoto zákona nezatíží státní pokladnu.

Návrh tento buď přikázán k projednání ve sněmovně výboru zemědělskému a sociálně-politickému, v senátě výboru sociálně politickému.