Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ostřihomské arcibiskupství a ostřihomská kapitula žalují republiku Československou u československo-maďarského rozhodčího soudu v Haagu podle článku 250 trianonské smlouvy proto, že republika Československá po převratu dala pod závoru všechny nemovitosti na jejím území ležící, jichž byli žalobci před převratem beneficiáty. Obě žalobní strany žádají, aby vzpomenutý mezinárodní soud donutil republiku, vydati všechny v žalobě uvedené nemovitosti se vším živým i mrtvým inventářem žalující straně, případně nahraditi plnou hodnotu a mimo to zaplatiti ušlý užitek.

Ostřihomský arcibiskup v žalobě odhaduje peníz, jejž třeba nahraditi, na 100 milionů zlatých korun mimo fundus instructus a ušlý zisk. Ostřihomská kapitula odhaduje v žalobě plnění náhrady za zabrané kapitulní statky na 35 milionů zlatých korun, rovněž mimo inventář a zisk.

Kdyby československo-maďarský rozhodčí soud vyhověl v celku nebo ve značné části žalobě maďarských beneficiátů, musil by československý stát hraditi stamiliony, případně miliardy. Nehledě k právnímu a politickému významu tohoto sporu a nehledě k jeho reflexi na otázky pozemkové reformy nejen u nás, ale i v jiných státech, zejména ve státech Malé Dohody, je nesporno, že tímto sporem jsou tangovány finanční zájmy státu a že by našemu státu byla uložena nová těžká břemena, kdyby i jen částečně bylo vyhověno žalobě.

Před jmenovaným mezinárodním rozhodčím soudem vede obranu republiky ministerstvo zahraničí, do jehož kompetence, tyto záležitosti náleží. Je nesporno, že pro velikou důležitost věci toto ministerstvo nemůže samo učiniti rozhodující, nebo rozsudku prejudicující kroky, ale že musí předložiti všechny otázky s tím související ministerské radě. Rovněž není myslitelno, že pro komplikovanost a delikátnost právních otázek by nebylo vyžádáno před každým krokem dobrozdání ministerstva spravedlnosti a vzhledem k otázkám starého uherského práva, jichž se spor stále dotýká, také dobrozdání ministerstva unifikací. Konečně je nemyslitelno, že by ve věci tak velikého finančního dosahu pro stát bylo možno pominouti rozhodnutí nebo dobrozdání ministerstva financí.

Z novinářských článků poslance vládní koalice a generálního tajemníka vládní ludové strany p. Pavla Macháčka, uveřejněných v oficiálním orgánu ludové strany, dověděla se veřejnost, že do běhu vzpomenutých dvou mezinárodních sporů zasáhlo ministerstvo školství, aniž o tom učinilo oznámení kompetentním ministerstvům a aniž si od nich vyžádalo dobrozdání.

Ve sporu, v němž je žalován československý stát a jehož vedení nepatří do kompetence ministerstva školství, toto ministerstvo, aniž se dorozumělo s příslušnými resorty, pustilo se do vyjednávání s právním zástupcem žalující strany, v určitých částech uznalo nárok stran na plnění povinností v žalobě uvedených a na tomto základě dalo vyplatiti ostřihomskému arcibiskupství 7 milionů Kč a ostřihomské kapitule 16 milionů Kč.

V některých prohlášeních ministerstva školství byly tyto výplaty označeny za úplně oprávněné a korektní (komuniké, uveřejněná v denních listech 4. dubna a 12. února 1929). Některé vládní listy, "Slovenská Politika", "Slovenský Deník" schvalovaly rovněž postup ministerstva školství a "Slovenská Politika" na př. napsala dne 13. března t. r. toto:

"Tento veliký majetek ostřihomských kapitulníků (kapituly), třeba leží na našem území státním, je považován za jejich nesporný majetek a nesporně celý výnos z něho připadá jim, tak jako majetek kteréhokoliv jiného zahraničního velkostatkáře připadá jen jemu. Nad tímto majetkem má republika jen jedinou moc a sice tu, že jej podrobila pozemkové reformě dle příslušného zákona."

Tento postup ministerstva školství, schvalovaný také některými vládními listy, je povážlivý nejen proto, že bez dorozumění s kompetentními resorty zasáhl do sporné otázky a sporu, jehož vedení nepatří vůbec do jeho kompetence, ale také proto, že ministerstvo školství zaujalo ve věci jiné stanovisko, než jaké musí hájiti zástupce naší republiky ve sporu, vedeném před mezinárodním soudem. Je povážlivý také proto, že některé ve sporu uplatňované nároky maďarské byly uznány tím, že maďarským beneficiátům byly vypláceny "zálohy".

Toto uznání právní podstaty některých; nároků ostřihomských beneficiátů je však i právnicky neodůvodněno. Ostřihomští beneficiáti nemají nárok ani na statky, ležící na Slovensku, ani na inventář ani na popřevratové užitky těchto statků. Ani ostřihomský arcibiskup, ani ostřihomská kapitula z vlastních soukromých peněz nevložili do těchto statků ani haléře, nemají tedy soukromoprávních nároků na vrácení, případně odškodné. Podle uherského práva vlastnictví církevních statků náleželo uherskému státu (koruně) a církev měla ze statků jen užitek.

Ostřihomský arcibiskup i kapitula byli nejen církevními hodnostáři, ale i státoprávními funkcionáři: Tyto dvě funkce, církevní i státní byly nerozlučitelné. I tak zv. církevní majetky měly tento nerozlučitelný dvojí ráz: stát byl vlastníkem, církev uživatelem. Nárok ostřihomských beneficiátů proti uherskému státu nebyl tudíž povahy soukromoprávní, ale vyplýval z veřejnoprávního charakteru.

Rozpadem starého Uherska a utvořením republiky Československé přešla všechna práva uherského státu, pokud. jde o teritorium Slovenska, na československý stát a pro veřejnoprávní charakter požívacího práva církve je evidentní, že tento nárok vůči československému státu nemohou uplatňovati cizí veřejnoprávní a církevní korporace (maďarské), nýbrž beneficiáti, kteří na území republiky zaujímají nebo později zaujmou, místo arcibiskupství ostřihomského a ostřihomské kapituly.

Republika Československá není nejen povinna vydati sporné statky, jejich inventář a užitky ostřihomským beneficiátům, ale ani není oprávněna tak učiniti, neboť podle právního stavu, jejž převzala po Uhersku, je povinna statky a jich užitky zabezpečiti pro československé církevní beneficiáty a také popřevratové užitky odevzdati těmto československým beneficiátům.

Jakékoliv vydání užitků nebo inventáře nebo hodnoty těchto užitků a inventáře neoprávněným beneficiátům ostřihomským znamená tudíž vážné poškození republiky Československé, jež ručí za užitky a statky domácím oprávněným beneficiátům. Podle tohoto právního stavu a pro zabezpečení těchto povinností byly velkostatky, ležící na Slovensku a užívané před převratem arcibiskupstvím a kapitulou ostřihomskou převzaty do vnucené správy československým státem. Výplaty, jež učinilo ministerstvo školství, mařily a maří účel tohoto opatření československé vlády.

Podepsaní se táží:

1. Jak odůvodňují pan ministerský předseda a páni ministři postup ministerstva školství při výplatě 23 milionů Kč neoprávněným beneficiátům ostřihomským, zejména jak odůvodňují tento krok vzhledem ku sporu, jehož vedení nepatří do kompetence ministerstva školství?

2. Z jaké pohnutky jednalo v této věci ministerstvo školství, aniž se dříve dorozumělo s kompetentními ministerstvy a s ministerskou radou?

3. V jakém vztahu jsou výplaty neoprávněným ostřihomským beneficiátům k tak zv. modu vivendi a zda tento modus vivendi opravňuje ministerstvo školství k takovým výplatám?

4. Z jakého důvodu nezasahovala kompetentní ministerstva včas, aby bylo zabráněno výplatám 23 milionů Kč, zejména proč neprotestovala proti úmyslům ministerstva školství takové výplaty učiniti, proč neoznámila věc ministerské radě, proč trpěla překročení kompetence ministerstvem školství, proč krátce neučinila včas všechno, aby v tak důležité věci byly uhájeny zájmy státu?

5. Co míní učiniti pan předseda vlády a páni ministři, aby výplaty, ministerstvem školství učiněné, a stanovisko tímto úřadem zaujaté neprejudikovaly rozhodnutí haagského soudu? Zda jsou ochotni rozhodně zameziti snahy ministerstva školství a jasně a důrazně prohlásiti, že s výplatami 23 milionů Kč vláda republiky Československé neměla a nemá nic společného? Zda jsou ochotni prohlásiti, že takové výplaty nebyly činem československé vlády, že vláda s nimi nesouhlasí a že právní stanovisko, jež k výplatám vedlo, se protiví stanovisku československé vlády?

6. Co míní učiniti páni ministři, aby v československém vládním tisku se neobjevovaly články, jež posilňují stanovisko zahraničních činitelů ve sporu, jejž oni vedou proti republice Československé?

7. Co míní páni ministři učiniti, aby v budoucnu se neopakovaly podobné případy?