Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Řízení a úpravě kompossesorátu Dubavá - Krásná Šora, zahájena byla v roce 1857 a trvalo celou řadu let, takže teprve v roce 1880 mohlo býti přikročeno k jednaní o stanovení klíče, to jest poměru, jakým participují jednotliví kompossessoři na pracích ve prospěch kompossessorátu a na užitcích z něho.

O tom, v jakém poměru mají jednotliví kompossessoři kompossessorátu užívati, vznikl však spor, který se vlekl plných 32 roků, než vynesla soudní stolice v Marmarošské Sihoti jako I. instance rozsudek ze dne 3. února 1912. Proti tomuto rozsudku podala prokuratura v Marmarošské Sihoti odvolání, které soudní tabule v Debrecíně zamítla rozsudkem ze dne 10. dubna 1912. Bylo však podáno odvolání, o kterém rozhodla kurie v Budapešti dne 1. dubna 1913. Tím byl tedy klíč definitivně určen.

Dle tohoto definitivního určení sestává Dubovo Krasnišorský kompossessorát ze 406 klíčů, z nichž 397 vlastní stát, ostatní klíče pak vlastní soukromí kompossessoři.

Nezávisle na tomto sporu podal maďarský erár svého času žalobu o t. zv. urbariální likvidaci. Bylo to 12 bodů, které musely býti vyřešeny, totiž otázka usurpace pozemků, mýtin, umístění mrchoviště, kopání hlíny, školní fond, příspěvky na řecko-katolického a římsko-katolického a kněze, vyloučení obecního lesa a obecních pastvin, zjištění co patří kompossessorátu a co jest soukromé neb obecní a rozdělení příslušného jmění.

K vyšetření těchto všech otázek podal maďarský stát u soudní stolice v Marmarošské Sihoti žalobu, kterážto žaloba došla na soud dne 7. července 1897 pod č. j. 12.107 urb. Po třech a půl roku, t. j. dne 15. prosince 1900 vynesl soud rozsudek, proti němuž bylo podáno odvolání k tabuli v Debrecíně. Tato rozhodnutí ze dne 25. listopadu 1902 vrátila věc I. instanci k novému projednání. I. instance rozhodla znovu dne 26. února 1910. Proti tomuto rozsudku bylo podáno opět odvolání, o němž tabule v Debrecíně rozhodla dne 4. listopadu 1910. V důsledku dovolání přišla věc v III. instanci ke kurii v Budapešti, která o ní vynesla rozsudek dne 2. května 1911.

Nyní. tedy mohlo dojíti k faktickému vydělení jednotlivých dílu kompossessorátu.

Největším kompossessorátem byl stát, který měl vedle sebe, pouze jediného kompossessora, totiž dědice po zemřelém Jankelovičovi, které bylo nutno předem zjistiti. Zjišťování toto potkalo se s nemalými obtížemi, takže ještě v prosinci 1927 nemohl se konati rok u veřejného notáře v Tiačevě, kde projednávána byla pozůstalost po zemřelém Jankelovičovi. Dále sdělaní notářova pokračování v řízení měla hlavni potíže v tom, že dědici v Rumunsku bydlící nemohli si opatřiti pasy a nemohli se dostaviti k rokům určeným k projednávání pozůstalosti. Následkem toho bylo možno dědice Jankelovičovi, tedy soukromé kompossessory, zjistiti teprve během roku 1928.

S těmito soukromými kompossessory, pokud se týče se zástupci, zahájilo ministerstvo zemědělství jednání a konečnou úpravu vlastnictví celého kompossessorátu tím způsobem, že by se jejich podíly buď československým státem odkoupily anebo jim in natura vydělily.

Dle docílené dohody bylo pak výnosem ministerstva zemědělství ze dne 13. dubna 1929, č. j. 27.668/28 ředitelství státních lesů a statků v Buštině uloženo, aby soukromým kompossessorům jich podíly ve výměře a na ploše jim na základě soudního rozhodnutí náležející odměřilo a přidělilo.

Otázku tuto dlužno tedy považovati za definitivně vyřízenou.

Poněvadž pak v komplexu celého kompossessorátního území jest několik set enkláv jest z důvodů lesního hospodářství účelné a nutné, aby tyto enklávy byly vyvlastněny a aby vlastníkům jejich v záměnu byla přidělena jiná půda kompossessorátní. Během řízení však vznikl o tyto enklávy spor tak, že bylo nutno, aby budapešťská finanční prokuratura podala žalobu, o níž rozhodla sedrie v Marmarošské Sihoti dne 17. srpna 1912.

Proti tomuto rozsudku podala zmíněná prokuratura odvolání. Tabule debrecínská rozhodnutím ze 26. listopadu 1912 vrátila věc I. instanci k novému rozhodnutí. I bylo o věci znovu jednáno před sedrií v Marmarošské Sihoti, která vynesla dne 30. dubna 1914 rozsudek, proti němuž apelovala opět finanční prokuratura k tabuli debrecínské, která rozhodla dne 19. listopadu 1914. Finanční prokuratura padala odvolání, které však pro vypuknuvší mezitím světovou válku nebyla debrecínskou tabulí vůbec poslána kurii do Budapešti.

V tomto sporu jedná se o 313 enkláv, o nichž nebylo docílena dohody a které jsou tedy do dnes spornými. Těchto 313 enkláv, o nichž nebylo docíleno dohody, representuje zaručeně velkou půdu a otázka, zda a jaké odškodnění za ně bude dáno, má značný vliv na konečné rozdělení.

Vyřešení této otázky jest možné dvojím způsobem, buď na základě dovolání k nejvyššímu soudu náhradou za zmíněné dosud i nevyřízené dovolání budapešťské finanční prokuratury, které by nyní podala finanční prokuratura při hlavním finančním ředitelství v Užhorodě, neb nastoupením smírného řešení. V každém případě však nutna před úplným vyřešením připraviti věc přesným vyměřením oprávněnými geometry, jichž úkolem by bylo vymeziti v přírodě půdu kompossessorátu, dále jednotlivé částky, které připadnou výměnou za enklávy, jakož i vymeziti podíly jednotlivých účastníků. Celá plocha kompossessorátu měří 34.000 urb. holdů a asi 200 urb. holdů pastvin (urb. hold = 1.200 čtver. sáhů).

Jest přirozeno, že věc tak dalekosáhlého významu a při tom tolik zkomplikovaná musí býti právnicky odborně a pečlivě prostudována a zpracována. Vždyť zde může se vyskytnouti a také zajisté se vyskytne celá řada otázek, na které bude moci se odpověděti jen po naprosto řádném zpracování celé látky.

Za tím účelem vyžádala si finanční prokuratura v Užhorodě spisy od soudní stolice v Chustu. Bylo jich sice přirozeně veliké množství, avšak po jich pročtení byla shledáno, že mnohé důležité listiny scházejí. Bylo po nich pátráno u soudní stolice v Chustu a když tam nenalezeny, bylo nařízeno pátrání v Rumunsku a Marmarošské Sihoti. Odtamtud dostala finanční prokuratura pouze část scházejících spisů, bylo tedy nutno pátrati po ostatních v Maďarsku u tabule v Debrecíně a tak posléze podařilo se užhorodské finanční prokuratuře nejdůležitější spisy dostati a tím teprve nabýti nejen souvislého přehledu, nýbrž dostati do rukou i onen shora zmíněný dovolací spis budapešťské prokuratury.

Tímto způsobem bylo možno teprve opatřiti potřebný materiál k event. pokračování v soudním sporu podáním odvolání k nejvyššímu soudu.

Ministerstvo zemědělství bylo by však ochotno pojednati věc smírnou cestou, najde-li i na druhé straně příslušnou ochotu a porozumění pro odůvodněné požadavky urbarialistů.

Po tomto vysvětlení sděluje se k jednotlivým bodům interpelace toto:

Vláda jest ochotna přikázati příslušným úřadům, aby neprodleně učinily všechna opatření, aby tento spor byl úplně likvidován.

Ředitelství státních lesů a statků v Buštině vede přirozeně v patrnosti všechno dříví, které bylo vykáceno v kompossessorátních lesích od 1. ledna 1927 a ze strženého výtěžku budou ukojeny všechny oprávněné nároky zájemníků. Stržené peníze za výtěžek z těchto lesů vedou se účelně v patrnosti tak, že není třeba je ukládati zvlášť do soudního depositu.

Hospodaření na kompossessorátních lesích ředitelstvím státních lesů a statků v Buštině děje se přesně na podkladě platných předpisů zákonných a v rámci hospodářských plánů, takže o nějakém vykořisťování těchto lesů nemůže býti řeči.

Jak již z předu řečeno, bylo ředitelství státních lesů a statků v Buštině uloženo, aby soukromým kompossessorům jich podíly odměřilo a přidělilo.