Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Výbor pro veřejné zdravotnictví provedl o tomto návrhu zároveň ve spojení s návrhem o lékařských komorách (č. 2135) generální debatu, zvolil subkomisi, v níž vyslechl organisace lékařské a lékařskou fakultu, načež ve specielní debatě přijal shora uvedený vládní návrh s některými změnami a to z těchto důvodů:

Lékařská prakse podlehla v posledních desetiletích různým změnám, tím že bylo zavedeno nemocenské pojištění, v poslední době i sociální pojištění, že byly učiněny různé vědecké objevy, jejichž důsledky byly patrny v nových lékařských methodách, rozmohlo se ošetřování nemocných v léčebných ústavech a ambulantní léčení na klinikách, dále i preventivní medicina, konsiliární prakse, specialisace a další výsledky z tohoto rozvoje lékařského povolání. Tomuto vývoji v lékařské praksi neodpovídá stav našeho zákonodárství. Zákonné předpisy o lékařské praksi jsou - nehledě k zákonu z r. 1919 č. 419 Sb. z. a n. - zastaralé a roztroušené po různých zákonech, nařízeních, dekretech a patentech. Proto výbor pro veřejné zdravotnictví seznávaje tuto nesrovnalost mezi pokročilou lékařskou praksí a nedostatečným zákonodárstvím přiznal, že je třeba upravit celou látku s jednotného hlediska zákonem vyhovujícím potřebám přítomné doby. V podstatě přiklonil se výbor k vládní osnově a pokud ji nezměněnou přijal poukazuje se zde na důvody vládního návrhu.

Ve dvou podstatných věcech uchýlil se však výbor od vládního návrhu a to v základě jednání v subkomisi a v základě dobrozdání podaných odbornými organisacemi lékařskými a lékařskou fakultou:

Vládní osnova navrhovala, aby vládním nařízením upraveno bylo po slyšení fakult a lékařských komor udělování a užívání titulu "odborného lékaře" (očního, ženského a pod.); odborné organisace lékařské žádaly proti tomu, aby právo jmenování odborného lékaře bylo ponecháno lékařským komorám. Dosavadní stav byl ten, že skutečně lékařské komory udělovaly tento titul. V poslední době však v jednom konkrétním případě následkem stížnosti zabýval se touto věcí nejvyšší správní soud a rozhodl, že není žádného právního podkladu pro to, aby lékařské komory tento titul udílely.

Výbor rozhodl po delších úvahách spor tento v tom smyslu, že titul odborného lékaře má udíleti zemský úřad po dobrém zdání lékařské fakulty a příslušné lékařské komory. Podrobné předpisy vydají se vládním nařízením po dobrozdání lékařských fakult a lékařských komor. V nařízení tom bude stanoveno, že při souhlasném dobrozdání fakult a komor je při jmenování odborným lékařem zemský úřad dotyčným dobrozdáním vázán. V dotyčném nařízení bude také uvedeno, že při jmenovaní odborných lékařů bude dbáno toho, aby dotyčný lékař byl také obeznámen se zákony o sociálním pojištění a aby měl dostatečnou lékařskou praksi.

Výbor tímto svým rozhodnutím chtěl toto jmenování podložit náležitě vědeckou autoritou, ale při tom konečné jmenování ponechat - ovšem s určitým omezením - státní správě. Výbor byl toho přesvědčení, že to vyhoví i přáním praktických lékařů, jichž zájem je, aby spravedlivě, na základě skutečné kvalifikace dálo se toto jmenování a na druhé straně, aby bylo dáno do rukou takového orgánu, který by navenek dával dostatečnou záruku potřebné nestrannosti a také potřebné autority.

Druhá věc, při které se výbor odchýlil od vládního návrhu, obsažena byla v §§ 16 a 17 vládního návrhu. Šlo zde o t. zv. mobilisační povinnost lékařů v době mimořádných epidemií, živelních katastrof atd. Výbor nestál meritorně proti této povinnosti lékařů, uznával však, že toto ustanovení pro mimořádné doby nehodí se do zákona, který upravuje lékařskou praksi pro dobu normální. Ostatně výbor uznal, že státní správa má pro případy epidemií a nakažlivých nemocí dostatečných prostředků k mobilisaci lékařů v dosavadních zákonech: v zák. z 14./4. 1913 č. 67 ř. z. resp. oddíl 12 zák. čl. XIV/1876 a v zák. z 15./4. 1920 č. 332 Sb. z. a n., zák. z 13./7. 1922 č. 236 Sb. z. a n.

Z těch důvodů rozhodl se výbor škrtnout §§ 16 a 17, čímž nastalo potřebné přečíslování dalších paragrafů.

Vedle těchto hlavních změn učinil výbor ještě tyto drobnější změny event. vysvětlení vládní osnovy:

V §u 7 připojil vedle výroku trestního soudu ještě nález čestné rady lékařské komory.

V §u 8 odst. 2 neučinil žádných doplnění, ale bylo jednomyslně ve výboru konstatováno, že dotyčné povolení ordinace na několika místech může se státi podle §u 11 odst. 2 zák. o lékařských komorách jen po dobrozdání komor.

K §u 10 (první pomoc) bylo konstatováno, že k této první pomoci je lékař povinen i v noci.

K §u 13 připojen dodatek stanovící, že povinnost mlčelivosti přechází i na osoby, jimž lékař je povinen sdělení učinit.

Při §u 14 odst. 2 bylo jednomyslně konstatováno, že tyto statistické práce budou uloženy v první řadě lékařům státním, městským, obecním a teprve, kdyby šlo o okolnosti, jež by tito úřední lékaři nemohli znát, lze přistoupit k tomu, aby tyto zprávy podávali též soukromí lékaři.

V derogační klausuli § 19 doplněn byl odst. 2 tím, že se stanoví, že zůstává v platnosti též zákon ze 14. dubna 1920 č. 303 Sb. z. a n. o zubním lékařství a zubní technice. Doplňku toho bylo třeba vzhledem k tomu, jak v §u 9 upraveno bylo jmenování odborných lékařů.

Všude tam, kde žádá se slyšení komor nebo fakult změněno "slyšení" na "dobré zdání" podle přání lékařských organisací. Ku konci se podotýká, že přijmutím této vládní osnovy pokládá výbor za meritorně vyřízené petice č. 1450, 1452, 1455, 1456, 1457, 1460 a 1469.

To jsou důvody, pro které výbor přijal předloženou vládní osnovu v tomto znění:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Vykonávati lékařskou praksi na území republiky Československé jsou oprávněni, kdož jsou svéprávní a prokáží:

a) že jsou státními občany československými a

b) že mají diplom doktora veškerého lékařství některé university československého státu.

(2) Osoby, které pro marnotratnost byly částečně zbaveny svéprávnosti, neztrácejí, vyhovují-li jinak podmínkám předchozího odstavce, svého oprávnění k výkonu lékařské prakse.

(1) Lékařské diplomy, jichž bylo nabyto na universitách cizozemských, nahrazují průkaz uvedený v § 1 pod písm. b) jen, nostrifikovalo-li je ministerstvo školství a národní osvěty v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, vyslechnuvši prve profesorský sbor příslušné lékařské fakulty. Nostrifikace lékařských diplomů u cizích státních příslušníků je přípustná pouze v případech reciprocity.

(2) Předpisy o nostrifikaci cizozemských lékařských diplomů, o nejvyšším přípustném počtu těchto nostrifikací, jakož i o reversech, jimiž se zříkají práva vykonávati lékařskou praksi cizí státní příslušníci studující na zdejších universitách, budou vydány vládním nařízením po dobrozdání profesorských sborů lékařských fakult a po dobrozdání lékařských komor.

(3) Bez nostrifikace nahrazen je průkaz uvedený v § 1 pod písm. b) též diplomem doktora veškerého lékařství (diplomem ranlékařským, pokud diplom ten dosud je v platnosti), získaným do 31. července 1919 na některé universitě býv. monarchie rakousko-uherské osobou, která nabyla státního občanství československého podle některého z těchto předpisů: podle §§ 1, 2, 4, 9, 10 a 11 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé, podle rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši, uveřejněného vládní vyhláškou ze dne 18. prosince 1924, č. 20 Sb. z. a n. z r. 1925, podle smlouvy mezi republikou Československou a Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin, podepsané v Brně dne 7,.června 1920 a uveřejněné pod č. 107/1921 Sb. z. a n., podle smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních, podepsané ve Varšavě dne 23. dubna 1925 a uveřejněné pod č. 56/1926 Sb. z. a n., konečně podle ústavního zákona ze dne 1. července 1926, č. 152 Sb. z. a n., o udělení státního občanství československého některým osobám.

(1) Osobám, které na území inkorporovaném podle zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 76 Sb. z. a n. (Hlučínsko), vykonávaly do 1. května 1920 lékařskou praksi, nabyvše k tomu oprávnění podle předpisů říšskoněmeckých, je dovoleno konati praksi lékařskou na celém území republiky Československé, jsou-li státními občany československými.

(2) Totéž platí o osobách, které na území inkorporovaném podle opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé po rozumu § 54 ústavní listiny ze dne 23. července 1920, č. 450 Sb. z. a n. (Vitorazsko a Valčicko), vykonávaly do 31. července 1920 lékařskou praksi, nabyvše k tomu oprávnění podle předpisů rakouských, jsou-li státními občany československými.

Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy může v případech zvláštního zřetele hodných, dotážíc se lékařské komory, v jejímž obvodu žadatel hodlá se usídliti, svoliti k tomu, aby cizí státní příslušník, který jinak vyhovuje podmínkám uvedeným v § 1, pokud se týče v § 2, odst. 1., byl připuštěn k vykonávání prakse lékařské na celém území státu československého anebo v některé jeho části na určitou dobu nebo do odvolání.

(1) Cizí lékaři, kteří byli povoláni ku profesuře na některé lékařské fakultě státu československého, mohou, pokud na ní úřad profesorský zastávají, vykonávati lékařskou praksi, aniž podali průkazů předepsaných v § 1.

(2) Toto právo podrží i po normálním odchodu do pense, jestliže mezitím nabyli státního občanství československého.

Pokud smlouvami s jinými státy jsou či budou stanoveny podmínky, za nichž smějí lékaři, kteří jsou příslušníky těchto jiných států, vykonávati lékařskou praksi v oblasti československého státu, jsou směrodatny tyto smlouvy.

Osoby, které podle §§ 1 až 6 jsou oprávněny k výkonu lékařské prakse, ztrácejí toto oprávnění na dobu, po kterou jim výrokem trestního soudu nebo podle § 18 nebo nálezem čestné rady lékařské komory nebo podle jiných předpisů bylo zakázáno vykonávati jejich povolání.

(1) Lékař oprávněný vykonávati praksi může, pokud zákon jinak neustanovuje (§§ 4 a 6), usídliti se kdekoliv, je však povinen před zahájením prakse prokázati politickému úřadu I. stolice svého působiště (místa pravidelné ordinace), že vyhověl příslušným podmínkám tohoto zákona.

(2) Za jakých podmínek může se povoliti lékaři pravidelná ordinace na několika místech, určí se vládním nařízením.

(3) Změnu působiště, jakož i vzdání se výkonu prakse je povinen lékař ve lhůtě 15denní oznámiti, úřadu příslušnému podle ustanovení odst. 1. pro jeho dosavadní působiště, a jde-li o změnu působiště, též úřadu příslušnému pro nové působiště.

(4) Úřad přijímající oznámení podle odst. 1. a 3. vydá oznamujícímu o tom osvědčení.

(5) Shledá-li tento úřad, že osoba činící oznámení podle odst. 1. nevyhovuje příslušným podmínkám tohoto zákona (§§ 1 až 7), odepře vydati osvědčení a vysloví, že tato osoba není oprávněna vykonávati lékařskou praksi.

(6) Přestane-li osoba, která podle tohoto zákona oprávněně vykonávala lékařskou praksi, vyhovovati některé z podmínek v §§ 1 až 7 stanovených, vysloví politický úřad I. stolice, že a z jakých důvodů tato osoba není oprávněna dále vykonávati lékařskou praksi.

(7) O opatřeních podle odst. 4. až 6: uvědomí úřad současně příslušnou lékařskou komoru.

(1) Titulu "lékař", ať již samostatně či ve spojení s nějakým přídavkem, jako "praktický lékař", "pokladenský lékař", "tovární lékař" a pod., smí užívati toliko osoba, která podle předcházejících ustanovení tohoto zákona jest oprávněna vykonávati lékařskou praksi.

(2) Titul odborného lékaře (očního, ženského a pod.) uděluje příslušný zemský úřad po dobrém zdání lékařské fakulty a příslušné lékařské komory. Podrobné předpisy vydají se vládním nařízením po dobrém zdání lékařských fakult a lékařských komor.

(3) Profesoři a docenti lékařských fakult československých jsou oprávněni vykonávati odbornou praksi lékařskou a užívati titulu odborného lékaře pro obor, z něhož se habilitovali.

(4) Lékařům není dovoleno při výkonu jejich povolání užívati titulů v cizině nebo z ciziny získaných a podle zdejších předpisů neuznávaných.

Každý lékař, který se výslovně nevzdal výkonu lékařské prakse, je povinen, není-li nepřekonatelné překážky, poskytnouti první pomoc lékařskou při náhlých buď životu nebezpečných nebo jinak vážných onemocněních a nehodách.

(1) Za poskytnutou první pomoc náleží lékaři, pokud není k výkonu zavázán svým služebním postavením, přiměřená náhrada, jejíž výši stanoví, nedojde-li k dohodě, politický úřad I. stolice místa poskytnuté pomoci, přihlížeje ku platné sazbě. Tím není dotčeno ustanovení §§ 141 a 142 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 8. listopadu 1928, č. 184 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

(2) Obec, v níž bydlí nemajetný ošetřovanec, je povinna, nejde-li o platební povinnost nositele sociálního pojištění, s výhradou regresního práva proti tomu, kdo platiti je povinen, vyplatiti lékaři k jeho žádosti náhradu za první pomoc ve výši honoráře úředně stanoveného.

(3) O případu sepsané protokoly a podání jsou kolku prosty.

(1) Nejde-li o případy, kdy lékař je k výkonu zavázán svým služebním postavením (obecní [městský] či obvodní, pokladniční, tovární lékař a pod.), anebo nejde-li o první pomoc podle § 10, nemůže býti lékař nucen k tomu, aby přijal nemocného do ošetřování, pokud tím není ohrožen život nebo nebezpečím z prodlení zdraví nemocného.

(2) Nepřijme-li žádný lékař v místě neb v nejbližším okolí usedlý dobrovolně do svého ošetřování nemocného, jenž je způsobilý platiti, předseda (náměstek) příslušné lékařské komory určí lékaře, jenž jest povinen nemocného přijmouti do svého ošetřování, zajistí-li mu strana honorář. Až do tohoto určení ustanoví, je-li nebezpečí v prodlení, k žádosti strany politický úřad I. stolice ošetřujícího lékaře za stejných podmínek prozatímně.

(3) Lékař je oprávněn, ačli nejde o výkon, k němuž je zavázán svým služebním postavením, upustiti od dalšího ošetřování nemocného, pokud tím není ohrožen život nebo nebezpečím z prodlení zdraví nemocného, musí to však straně výslovně a včas oznámiti.

(1) Lékař je zavázán zachovávati tajemství jemu jako lékaři svěřené nebo známé. Tím se nemění ničeho na zákonných předpisech stanovících povinnost svědecké výpovědi před úřady nebo soudy a povinnost činiti oznámení úřadům nebo soudům.

(2) Pokud lékař podle smlouvy uzavřené s pojišťovnou zřízenou podle zák. č.221/1924 Sb. z. a n. ve znění zák. č. 184/1928 Sb. z. a n. nebo s jinými ústavy podle zákona zřízenými, jakož i podle smlouvy uzavřené s nemocenskými pojišťovnami soukromými sděluje zprávy o osobách jím vyšetřovaných, přechází předpis o zachování tohoto tajemství na všechny osoby, které z povinnosti služební nabudou vědomosti o lékařově sdělení.

(1) Každý lékař vykonávající lékařskou praksi podle tohoto zákona má upozorňovati na zdravotní závady, které při výkonu prakse zjistí, pokud podle platných předpisů není orgánů určených k tomu, aby na takové závady upozorňovaly. Jak a komu se mají tato upozornění činiti, určí se vládním nařízením.

(2) Podle potřeby a rozhodnutí úřadů mají lékaři vykonávající lékařskou praksi podle tohoto zákona spolupůsobiti při sbírání materiálu v oboru zdravotní statistiky. Podrobné předpisy vydají se vládním nařízením.

(1) Lékař smí vydati vysvědčení lékařské pouze po svědomitém nestranném vyšetření a přesném zjištění všech okolností, jež účel jeho vyžaduje, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

(2) Ve vysvědčení budiž vedle těchto okolností (odst. 1.) uveden vždy účel, za jakým se vysvědčení vydává. Označení nemoci možno vypustiti, je-li podle účelu vysvědčení postradatelné nebo z důvodných příčin povážlivé.

(1) Přestupky tohoto zákona a nařízení vydaných k jeho provedení trestají, pokud čin není stíhán podle zákonů trestních nebo zákona přestupkového (zák. čl. XL/1879), politické úřady I. stolice trestem na penězích (pokutou) od 100 do 10.000 Kč nebo trestem na svobodě od 24 hodin do 3 měsíců.

(2) Úřad provádějící trestní řízení ve smyslu odstavce předchozího je povinen, je-li osoba, proti níž se trestní řízení provádí, členem lékařské komory, vyrozuměti tuto komoru, že řízení bylo zahájeno, a může ji před vydáním nálezu ve věci slyšeti a přiznati jí za tím účelem lhůtu aspoň 15denní. Nedojde-li vyjádření lékařské komory ve stanovené lhůtě, není úřad v dalším řízení zdržován. Výsledek trestního řízení budiž sdělen politickému úřadu II. stolice a příslušné komoře.

(3) Přestupky, jichž se dopustili vojenští lékaři v činné službě, oznámí příslušný politický úřad I. stolice příslušnému vojenskému představenému, který učiní, nepřísluší-li stíhati přestupek soudům, další opatření ve smyslu zákona ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb. z. a n., o vojenském kázeňském a kárném právu, jakož i o odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním.

(4) Politický úřad II. stolice může po dobrozdání příslušné komory lékařské a po případném dobrozdání lékařské fakulty, vysloviti zákaz výkonu lékařské prakse na dobu nepřevyšující jeden rok.

(5) Zákaz výkonu lékařské prakse, po prvé na dobu ne delší 6 měsíců, je možný proti lékaři, který byl dvakráte pravoplatně potrestán pro některý přestupek §§ 10, 12 až 15 nebo pro obdobný čin trestný podle zákonů trestních nebo zákona přestupkového (zák. čl. XL/1879), a to jen do 4 měsíců ode dne, kdy druhé potrestání nabylo právní moci.

(6) Do rozhodnutí podle odst. 4. a 5. může postižený ve lhůtě 15denní podati u úřadu rozhodnuvšího stížnost k ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

(7) U lékařů vojenských a lékařů v civilní službě veřejné může zákaz podle odst. 4. a 5. vztahovati se toliko na výkon lékařské prakse mimoslužební.

(8) Pokuty uložené podle tohoto zákona plynou do státní pokladny.

Řízení podle tohoto zákona přísluší, pokud není jinak ustanoveno, politickým úřadům, pokud nutno rozhodnouti v nejvyšší instanci, ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Stížnosti do rozhodnutí a opatření, která se stala na podkladě odst. 5. a 6. § 8, dále §§ 9, 12 a 14 tohoto zákona, nemají účinku odkladného. Ustanovení to nevztahuje se na stížnosti do nálezů trestních ani na stížnosti podle § 16. odst. 6.

(1) Všechny zákony a předpisy o věcech tímto zákonem upravených pozbývají platnosti, pokud tomuto zákonu odporují. Zejména pozbývají platnosti:

a) nejv. patent ze dne 2. ledna 1770 (hlavní zdravotní normativ), pokud jím vydány byly instrukce pro lékaře a ranlékaře;

b) nejv. patent ze dne 10. dubna 1773 (doplněk ke hlavnímu zdravotnímu normativu), pokud jím vydány byly instrukce pro lékaře a ranlékaře;

c) dekret dvor. kanceláře ze dne 3. listopadu 1808, č. 16135, instrukce pro lékaře a ranlékaře;

d) dekret dvor. kanceláře ze dne 24. dubna 1827, č. 11840, o povoleních pro lékaře, ranlékaře a porodní báby, aby se mohli na určitých místech usazovati, pokud dekret se vztahuje na lékaře a ranlékaře;

e) dekret dvor. kanceláře ze dne 24. ledna 1832, č. 5981, o povinnosti poskytnouti lékařskou pomoc;

f) §§ 43 až 48 zák. čl. XIV/186, o úpravě zdravotnictví;

g) nařízení č. 4593/1901 V. K. M. (uh. kultu a vyuč.), o nabytí práva ku provozování všeobecné lékařské prakse;

h) nařízení č. 11843/1902 V. K. M. (uh. kultu a vyuč.), o jednoroční povinné nemocniční praksi;

i) zákon ze dne 15. července 1919, č. 419 Sb. z. a n., o oprávnění vykonávat lékařskou praksi na území státu československého.

(2) Ustanovení zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 303 Sb. z. a n., o zubním lékařství a zubní technice, zákona ze dne 14. dubna 1913, č. 67 ř. z., o zabránění a tlumení přenosných nemocí a 12. oddílu zák. čl. IV/1876 zůstávají tímto zákonem nedotčena.

Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a ministr školství a národní osvěty v dohodě se zúčastněnými ministry.

Výbor sociálně-politický zabýval se vládním návrhem zákona o výkonu lékařské praxe a usneseními výboru pro veřejné zdravotnictví k této osnově.

Výbor sociálně-politický, jemuž postoupena byla osnova prozkoumaná výborem pro veřejné zdravotnictví jako výborem odborným pro otázky zdravotní, pokládal se za povolánu posuzovati osnovu v prvé řadě s hlediska jejich vztahů vůči potřebám sociálním. S tohoto hlediska výbor sociálně-politický má za to, že úprava lékařské praxe jest i v zájmu sociální politiky žádoucí a to jak co do předepsané způsobilosti pro provozování praxe lékařské tak i co do provozu jejího samého.

Pokud běží o podmínky připuštění ku provozování lékařské praxe, uvažoval výbor o tom, zdali mezi podmínky tyto neměla by pojata býti též podmínka jisté doby předchozí nemocniční praxe, což v §u 1. osnovy není požadováno. Jakkoliv podmínka tato jest podle názoru výboru velmi důležitá a žádoucí, vyslovil přece výbor souhlas se zněním osnovy od podmínky té upouštějící a vzal na vědomí prohlášení zástupců vlády, že upuštění od takové praxe, kterou výbor pokládá za nejvýše žádoucí, děje se vzhledem k dočasným poměrům, které zatím nedovolují všeobecně tuto podmínku stanoviti, že však vláda dle svého prohlášení bude potřebu tuto míti na zřeteli a že ve vhodné době při reformě lékařského studia podá své návrhy, aby požadavku tomu mohlo býti vyhověno.

Pokud běží o podmínku státního občanství pro způsobilost lékařské praxe, poukázáno bylo v debatě na některé mimořádné případy, které odůvodnily udělení dispense od této podmínky po rozumu §u 4 osnovy. Bylo zejména zdůrazněno, že k případům toho druhu náleží zejména ty, kdy běží o lékařky, které splnily všechny předepsané podmínky pro provádění lékařské praxe, avšak dodatečně státního občanství pozbyly provdáním se a cizozemce. Takové případy jest pokládati po rozumu §u 4 za zvláštního zřetele hodné.

Jinak dlužno zdůrazniti, že mimo tyto případy jest při provádění §u 4 bráti zřetel v prvé řadě jen na příslušníky takových států, které s příslušníky našeho státu zacházejí v této otázce stejným způsobem.

Se sociálního hlediska jest schvalovati upravení otázky první pomoci lékařské a to jak co do otázky povinnosti lékaře k této pomoci, tak i co do úpravy otázky náhrady za první pomoc. Zejména dlužno schvalovati jak široký dosah povinnosti ku první pomoci, tak i to, že v příčině náhrady za první pomoc bylo šetřeno náležité kontinuity s předpisy o nemocenském a jiném sociálním pojišťování.

Rovněž souhlasí výbor s řešením otázky povinnosti ku léčení - mimo t. zv. první pomoc - tak jak věc jest upravena v osnově, kteráž vyhýbá se stanovení povinnosti k léčbě, pokud povinnost tato nevyplývá ze závazků služebních neb smluvních (u obecních, pokladních lékařů a pod.), avšak činí opatření pro případ, že by nemocný nenalezl lékaře, který by ošetřování jeho chtěl převzíti.

V příčině závazku zachovávati tajemství lékařské souhlasiti jest i s hlediska sociálního s návrhem výboru pro veřejné zdravotnictví, by povinnost zachování tajemství nebyla omezena jen na lékaře, nýbrž i na jiné osoby, které zvědí zprávy o nemocném od lékaře z důvodů služebních a pod., což týká se zejména i sociálních institucí (nemoc. a jiné pojišťovny).

Výbor sociálně-politický souhlasí s názorem výboru pro veřejné zdravotnictví v otázce t. zv. mobilisace zdravotní potud, že soudí rovněž, že tato materie neměla by býti pojímána do předpisů o praxi lékařské, nýbrž by měla býti řešena zvláště v rámci předpisů o veřejné péči zdravotní, zejména o zabraňování epidemií atd. Leč dlužno poukázati k tomu, že i mimo případy větších epidemií, může nastati potřeba mobilisace zdravotnických sil na př. při pohromách živelních a jiných katastrofách majících za následek ohrožení většího počtu lidských životů a lidského zdraví ve větším rozsahu a že bude i na tyto poměry - jak to vládní osnova ostatně činí - třeba pomýšleti. S touto výhradou souhlasí sociálně-politický výbor s návrhy výboru pro veřejné zdravotnictví, aby tato partie byla z osnovy vyňata a řešena zvláště.

Výbor navrhuje, aby sněmovna schválila osnovu v připojeném znění.