Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

K úmluve medzi republikou Československou a kráľovstvom SHS, týkajúcej sa predmetu horeuvedeného, ktorá predkladá sa poslaneckej snemovne na schválenie, treba je zvláštneho zákona, ktorým sa majú uviesť zásady v úmluve stanovené do života. Zákon tento, ktorého návrh prijatý bol senátom (tisk 890 a 930), slúžiť má k zamedzeniu odchylností právnych názorov, definuje pojem peňažných ústavov spomínaných v Úmluve, opatruje Československému súčtovaciemu ústavu právnu basis k zisteniu a osvetleniu dlžníckeho pomeru peňažných ústavov, pokiaľ sa týkajú starých korún u jugoslávskych veriteľov v zákonných termínoch. Nesprávne, neúplné a nejasné informácie peňažných ústavov Čs. súčtovaciemu ústavu podliehajú trestu peňažnému.

Zákon určuje, že Čs. súčtovaci ústav má právo vyzvať peňažné ústavy, ktorých sa to týka k zaplateniu pod následkom exekúcie, ustanovuje však i opravné prostriedky peňažných ústavov. Konečne prikazuje rozdelenie vybraných čiastok ústavov uvedeným v článku 2, odst. 2. Úmluvy.

Zahraničný výbor uznávajúc vysoký význam spoľahlivosti dlhopisov československými bankami vydaných a v dôvere, že úmluvou nevzniknú mimoriadne škody peňažným ústavom založeným vyššou platebnou povinnosťou v prospech bankových dlhopisov dvoch bánk navrhuje poslaneckej snemovne, aby prijala usnesenie senátu i rezolúciu.

Úmluva obsahuje některé právní normy, jež jsou odchylné od všeobecných norem právních. Tyto umluvené normy mají míti ráz výlučně zavazující; aby nenastala kolise mezi právem domácím a úmluvou, jest třeba normám úmluvou stanoveným dáti moc zákona československého. K tomu směřuje zákon prováděcí, jehož návrh jest předložen. Úmluva obsahuje dále ustanovení, že dlužníci českoslovenští, pokud dlužníky jsou peněžní ústavy, za jednu korunu starorakouskou zaplatí věřiteli svému v S. H. S. 50 h a druhých 50 h že zaplatí účtovacímu ústavu v Praze, kteréžto místo peněz použije ke krytí pohledávek ústřední banky československých spořitelen a živnostenské banky v Praze, jež tyto mají za určitě naznačenými dlužníky v Krajině a Dalmacii.

Provedení této části úmluvy vyžaduje opatření dalších: Přesného zjištění, jaké ty dluhy našich peněžních ústavu ještě jsou; dalším opatřením jest vydobytí těchto pohledávek a konečně rozdělení peníze, který touto operací bude opatřen.

Výbor ústavně-právní projednal usnesení senátu N. S. R. Č. o vládním návrhu shora naznačeném ve schůzi dne 25. června 1929 a usnesl se navrhnouti poslanecké sněmovně přijetí zákona beze změny. Současně doporučuje ku přijetí svoji i senátní resoluci.

Právní pravidla obsažená v úmluvě mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 7. listopadu 1928 o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskými (nadále zvané "úmluva"), pokud upravují látku vyhrazenou zákonodárství Československé republiky, mají moc zákona.

Peněžními ústavy československými podle článku 2., odst. 1., úmluvy (§ 1) rozumějí se veškeré tuzemské ústavy uvedené v § 2 zákona ze dne 10. října 1924, č. 239 Sb. z. a n., o vkladních knížkách (listech); akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, a tuzemské filiálky stejných ústavů cizozemských.

(1) Peněžní ústavy československé (§ 2) jsou povinny, a to i tehdy, když snad již dříve podaly jakékoliv oznámení či přihlášku, oznámiti Československému zúčtovacímu ústavu v Praze do 15 dnů od účinnosti tohoto zákona své dluhy uvedené ve článku 1., odst. 1., úmluvy, pokud trvaly ve starých korunách rakousko-uherských ještě dne 3. října 1928, a to podle stavu ze dne 26. února 1919 a z 3. října 1928 a připojiti zároveň příslušné výpisy z účtů. V oznámení uvésti jest též veškeré skutečnosti potřebné k objasnění případu jakož i případné pochybnosti o povinnosti peněžního ústavu dluh oznámiti. Oznámení podati jest na tiskopisu, jejž dodá na požádání zdarma Československý zúčtovací ústav v Praze.

(2) Peněžní ústav, který oznámení v odstavci 1. uvedené včas nepodal, nebo dopustil se vědomě nebo z neomluvitelné nedbalosti jakékoliv nesprávnosti, neúplnosti nebo nejasnosti v oznámení, bude potrestán berní správou svého sídla (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi finančním ředitelstvím) pokutou do 50.000 Kč; kromě toho zaplatí Československému zúčtovacímu ústavu povinnou částku svého dluhu (čl. 2., odst. 1., úmluvy) dvojnásobně.

(3) Peněžité pokuty ukládané podle tohoto zákona připadají státu.

(1) Československý zúčtovací ústav provede o závazcích peněžních ústavů (§§ 2 a 3) potřebná šetření.

(2) Uzná-li Československý zúčtovací ústav, že jde o závazek peněžního ústavu (§ 2), který náleží do úpravy podle úmluvy (§ 1), vyzve peněžní ústav, aby povinnou částku podle čl. 2., odst. 1., úmluvy do 15 dnů Československému zúčtovacímu ústavu zaplatil. V opačném případě vrátí Československý zúčtovací ústav oznámení peněžnímu ústavu jako bezpředmětné.

(3) Proti těmto rozhodnutím (odst. 2.) není přípustna stížnost podle § 4 zákona ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a cizími, ani podle § 9 vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922, č. 264 Sb. z. a n., o československém zúčtovacím ústavu pro pohledávky a závazky v korunách rakousko-uherských; peněžní ústav může námitky proti nim uplatňovati toliko žalobou u řádného soudu příslušného podle sídla Československého zúčtovacího ústavu v Praze. Žalobu nutno podati nejdéle do 30 dnů po doručení rozhodnutí československého zúčtovacího ústavu. Československý zúčtovací ústav má ve sporech postavení soukromého věřitele; zastoupen bude českou finanční prokuraturou v Praze.

(4) Platební vyzvání Československého zúčtovacího ústavu (odst. 2.), proti němuž nebyla v předepsané lhůtě podána žaloba (odst. 3.), jest vykonatelno soudní exekucí.

Rozdělení vybraných částek bankám uvedeným ve článku 2., odst. 2., úmluvy (§ 1) provede Československý zúčtovací ústav podle výkazů, jež mu tyto banky na vyzvaní předloží. O případných stížnostech proti rozdělení, jež podati jest u Československého zúčtovacího ústavu do 30 dnů po doručení příslušného rozhodnutí, rozhoduje ministerstvo financí.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr financí v dohodě s ministry spravedlnosti a vnitra.

Vláda se vybízí, aby těm lidovým peněžním ústavům, které na základě úmluvy Československé republiky s královstvím SHS odvésti mají Československému zúčtovacímu ústavu 50% částky svého dluhu, pokud možno poskytla odškodnění.

Vláda se vyzývá, aby placení částky dle § 4 tohoto zákona lidovým peněžním ústavům bylo poshověno do té doby, až budou s to, aby bez otřesení své existence tyto obnosy mohly splatiti aneb aby byly jiným způsobem odškodněny.

V právní vědě je spor o to, zda je třeba, aby právní normy, jež byly přijaty v mezinárodních úmluvách, které byly řádně ratifikovány byly znovu formou zákona vyhlašovány, anebo zda stačí sama smlouva mezi státy uzavřená a parlamenty ratifikovaná. Také v tomto případě mohl by býti spor o to, zda nestačí schválení smlouvy mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců k tomu, aby právní normy ve smlouvě obsažené nabyly moci zákona. Právě proto však, že je tu spor o tuto věc, přikloňuje se rozpočtový výbor k tomu, že je bezpečnější vydati o tom zvláštní zákon, zvlášť vzhledem k tomu, že dotyčná úmluva obsahuje normy povahy obligatorní a k tomu takové, které se odchylují od našich všeobecných norem právních. Proto rozpočtový výbor pustil se do meritorního jednání, které záleželo v tomto případě v tom, aby srovnán byl předložený zákon senátem již přijatý se zásadami přijatými v uvedené mezinárodní smlouvě. Rozpočtový výbor jednal o tomto návrhu, provedl tuto práci srovnávací a poněvadž uznal, že normy v předloženém zákoně uvedené souhlasí, jmenovitě pokud finančního efektu se týče, se zásadami v mezinárodní smlouvě uvedenými, doporučuje poslanecké sněmovně přijetí zákona beze změny. Zároveň doporučuje ku přijetí přijatou resoluci v senátě, doplněnou v ústavně-právním výboru sněmovny. K těmto resolucím podotýká rozpočtový výbor, že je samozřejmé, že náhrada se může poskytovat jenom tenkrát, když ústav prokáže efektivní a bilanční ztrátu a poshovění že může býti povoleno jenom tenkrát, když dotyčný ústav prokáže skutečné potíže a osvědčí, že by okamžitým placením mohlo nastat otřesení dotyčného ústavu.