Mohl jsem dnes přednésti jen zlomek naších žalob. Moje kritika nemá urážeti, nýbrž má jen vysloviti to, co v zájmu veřejného života, jehož účastníky jednou jsme, věcně dlužno vytknouti vládní metodě. Je to kritika, která buduje, bez které není pokroku. Zajisté že nejsou většinové strany nuceny starati se o tuto kritiku, mohou pevně se držeti posavadního systému, ale my podrželi jsme příliš často pravdu se svojí kritikou, vy sami nesete odpovědnost. Což vláda při uvítání, kterého se jí včera dostalo v obou komorách, nepoznala, že v uplynulém období bylo mnoho zhřešeno? Přepínali jste luk. Odkud jinak by přicházela tato živelně vypuknuvší nespokojenost? Nedáme se klamati okázale projevovanou nadějí pana ministerského předsedy. Zakládací opojení pominulo. Vyzývá parlament k věcné práci, když systémem "Pětky" úplně ho odvykl práci. Jak poctivě jsme se před šesti léty namáhali, abychom opojené přivedli k rozumu! Ale všechny naše návrhy byly zamítnuty, všechno varování před osudnými zákony zůstalo marné. Tím byly konstruktivní hlavy u nás, jak také u Čechů z veřejného života zapuzeny, pozbyly účastenství a zatrpkly. Hladkými slovy mluví pan ministerský předseda proti šovinismu, ale provádí dále všechna šovinistická opatření. Jeho program neobsahuje žádného precisního slibu, a my přirozeně jeho prohlášení zamítáme. Žádá smířlivost jen od jiných. Na urážlivých a nepraktických jazykových předpisech pro úřady a parlament nebylo změněno toho nejmenšího. Jak máme v komisích positivně spolupracovati, když tam následkem jazykových ustanovení nemůžeme býti ani zpravodaji, ani předsedy, a když vůbec nerozumíme, co se projednává? Je to šovinismus, žádáme-li možnost spolupracovati? Nejste si ještě vědomi rozkladu všeho veřejného života posavadním systémem. Aniž by toho pozorovali, Češi od dlouhé doby ztrácejí jak v zahraniční, tak také ve vnitřní politice. Oni však jako zaslepený hráč sázejí vždy dále na tutéž kartu. Nadšení lidu, spolehlivost armády a úřednictva ustoupily protivnému sporu a rozmrzelosti. Obraťte tudíž a přivoďte poskytnutím autonomie vyrovnání s Němci, Slováky a Maďary. Právě tak jako v Locarnu byly revidovány mírové diktáty, tak také zde musí dojíti k revisi ústavy a oktrojovaných zákonů. (Potlesk na levici.) Přes všechno zklamání zůstáváme ochotni ke spolupráci na této revisi. (Potlesk na levici.) Poskytněte nám naději na školskou autonomii a na samosprávu, na rovnost národnostních práv, na decentralisaci, kterou přece také žádá Slovensko, a ihned znovu se probudí tvořivá síla Němců v této zemi. Náš národ je svou povahou pořádku milovný a konstruktivní, smýšlí hospodárně. Použijete-li jeho dobrých sil, může to býti jen ve prospěch státu. Tak jako Německo uzavřelo narovnání s Francií a s Anglií, tak také musí býti začato s narovnáním mezi národy tohoto státu. Jestliže národové Evropy naproti tomu se přidrží svého marného sporu, pak pozbude tato část země konečně svého hospodářského a tím také svého kulturního postavení ve světě. (Potlesk a souhlas na levici.)

Místopředseda Valoušek: Slovo má pan sen. dr Brabec.

Sen. dr Brabec: Slavný senáte! Mohu prohlásiti se stanoviska svého osobního i se stanoviska klubu, jejž mám čest zastupovati, že vládní prohlášení panem ministerským předsedou zde pronesené obsahuje mnohé, s čím můžeme souhlasiti a co považujme za dobrý základ pro naši společnou a snášenlivou činnost na prospěch státu a všeho lidu v něm. Avšak současně odmítám všecko mluvení našich politických odpůrců o tom, že zde v tomto státě by nebyla dána každému občanu státnímu bez rozdílu národnosti, náboženství, nebo jiných kriterií možnost, aby svobodně žil a dal projev svému mínění. Ale ovšem trváme na tom, že každý musí tak činiti ve slušné formě, odpovídající zvyklostem parlamentním v celém světě ustáleným, že tak musí činiti poctivě podle skutečného svého přesvědčení a loyálně vůči státu našemu, jehož je občanem, a tuto loyolitu žádáme nejen při projevech zde uvnitř státu, nýbrž také zejména klademe důraz na povinnost této lokálnosti v chování a řeči vůči našemu státu za hranicemi, (Výborně!) a zejména na mezinárodních kongresech. A tu bych především projevil důtklivé přání, a vlastně naléhavou žádost, vzhledem k tomu co se dělo v našich sněmovnách při jich zahájení a při vládním prohlášení, a zejména ovšem co se dělo ve sněmovně poslanecké, aby proti všem rušitelům míru a všem hanobitelům státu bylo použito hned na začátku a bez ohledu všech předpisů zákona na ochranu státu a proti veřejnému násilí, (Výborně!) neboť to, co se dělo zejména v poslanecké sněmovně, to byly zločiny veřejného násilí, a musíme žádati, aby zákony, které jsme si dali, byly také skutečně prováděny, aby žádný občan státu nebyl ve své svobodě rušen a obmezován zvůlí a nekázní druhého občana, (Tak jest!) poněvadž pro nás svoboda znamená, ne že by mohl každý dělati a mluviti, co mu nevázanost a bláznivý mozek neb zlomyslnost okamžitě a spontánně vnukne, nebo docela aby mluvil podle rozkazu nějaké internacionály. (Sen. Bodnar: Co vy budete diktovati?) My nic nediktujeme, ale máme právo mluviti tak, jako vy, a děláme to ve formě slušné a parlamentní. My žádáme i vůči státu i všem spoluobčanům takové slušné loyální chování, jednání a mluvení, aby i ti ostatní ve státě měli stejnou možnost svobody. Měl jsem za nutno zde ten pojem svobody s našeho hlediska definovati, poněvadž jsou lidé, kteří myslí, že svoboda znamená něco tak, jak oni se chovají, aby dělali všechnu zvůli a při tom překáželi všem druhým. My nechceme nějakého násilí a nebudeme je také dělati, ale také žádné nesneseme, ani slovní, ani skutkové. A proti tomu neslušnému jednání a chování i zde v senátě, ač bylo mnohem mírnější, než ve sněmovně druhé, stavíme se na odpor v zájmu svém, i celého státu. (Výborně!)

Takové odzpívání násilnických písní, jakou je píseň "Deutschland, Deutschland über Alles", a jakými jsou písně, hlásající násilnické převraty, to jsou v parlamentu, v našich sněmovnách, zločiny a my můžeme jenom litovati, že těmto zločinům nebyla učiněna ihned energická přítrž. (Výkřik: Stříleli jste do lidu, hanba!) Nerozčilujte se!

A teď bych si dovolil několik speciálních poznámek k vládnímu prohlášení. Nemohu za to, že přes veškeren náš a našich nejbližších přátel odpor zůstal nám volební řád, obsahující sice všeobecné poměrné, tajné, hlasovací právo, a nevím ještě jaké, již od 21 let, ale při tom s vázanými kandidátními listinami, které arciť znamenají pro každého občana státního, že nevolí on, nýbrž že tak činí za něho vlastně jakýsi sbor lidí, totiž volební komité jednotlivých politických stran. To není žádná individuální svoboda voličova. Uznávám, že voličstvo a vůbec všichni dospělí občané se musí organizovati, že musí tvořiti politické strany, odborová a jiná sdružení, ale tyto organisace nesmějí se zmocniti jednotlivce do té míry, aby byl nucen ve všech podrobnostech konati jejich kolektivní vůli, často jen domnělou, anebo předstíranou kolektivní vůli, nýbrž podle našeho názoru volič musí míti právo do posledního okamžiku voleb dáti volný průchod svému přesvědčení. To je smysl voličské svobody podle nás a nesmí tedy býti volič nucen, aby odevzdal lístek straně anebo skupině bez práva změn a škrtů. Tak tomu jest jinde a ve svobodných státech, ve státech, které se těší svobodě po celá staletí a tak to žádáme také pro stát náš. Ovšem o té podrobné formě, o stylisaci změn zákona zajisté že chceme a musíme jednati.

Proto nejsem nijak nadšen, jak tomu dal výraz pan ministerský předseda, výsledky volebními. Vůbec ne! Ale uznávám, že ovšem pan ministerský předseda někdy i ke špatné hře musí dělati veselý obličej a chváliti výsledky, které ho snad netěší. Plně ovšem souhlasím s jeho názorem a jeho přáním, vztahujícím se k positivní práci. K tomu jsme zde všichni a myslím, že je to pole, na kterém bychom se mohli sejíti. Naše situace v parlamentě je těžká. Je zde asi 16 stran, z nichž žádná nemá tak početnou sílu, aby tvořila většinu, aby se chopila vlády ve státě a aby převzala veškerou odpovědnost. Nám dnes nezbývá nic jiného, než kompromis, dohoda. Ale prosím, aby dohoda byla poctivá, loyální, bez záludnosti a vypočítavosti, zejména vypočítavosti na odstranění a zeslabení spolupracovníka v budoucnosti. A to ovšem tedy předpokládá určité sebeomezování, určitý ohled na ostatní spolupracovníky. Co se týče zmínky pana ministerského předsedy o župním zřízení, tu bych ovšem dovolil si projeviti velké pochybnosti o tom, že župním zřízením se doděláme nějakého zdokonalení veřejné administrativy, jejího zjednodušení, jejího zlevnění. (Sen. Dyk: Právě naopak!) Ano, naopak, po stránce finanční již dnes jen za toho trvání župního zřízení nového na Slovensku víme, že na př. župa bratislavská má určité finanční obtíže a že není daleko toho, žádati výpomoci a zálohy od státu, jako to činí dnešní, ovšem desorganisované a ve své působnosti rozvrácené zemské správní výbory. Tedy zde budeme musiti věnovati svou pozornost po této stránce a velice uvažovati, jestli v zavedení župního zřízení také v ostatních částech našeho státu by bylo možno nalézti prospěch státu. (Výborně!)

Naopak, já vidím celou řadu nebezpečí u žup. Především je pravděpodobný velký nedostatek soběstačnosti. Župy nebudou moci udržovati ústavy humanitní, i jiné podobné ze svých prostředků. Následek toho bude, že se budou stávati odvislými od jiných správních orgánů státu, a to myslím, že není v zájmu, ani účelem župního zákona. Poněvadž zákonem župním mělo býti docíleno větší autonomie občanstva, většího zúčastnění se na veřejné správě, mělo býti docíleno součinnosti se správními orgány odbornými, a my bychom takovým způsobem spíše se dostali do určité nedůstojné finanční odvislosti těchto orgánů a proto musíme přemýšleti o tom návrhu, ne že rychle zavedeme župy po celém státě, nýbrž že tento zákon zformujeme, znovelizujeme, a myslím, že asi v mnohém ohledu budeme se vraceti k vyzkoušeným administrativním formám, jaké byly zavedeny v zemích historických. Arci když. (Výkřik: Župní svaz, ten nestačí!) Ano, správně podotčeno, župní zemské svazy, to není ten recept, který by nás vyléčil, poněvadž tyto župní svazy mají pouze určitou hospodářskou kompetenci, ale jim schází veškerá kompetence vládní, abych tak řekl, jim schází impérium a zde přicházíme k další otázce velice důležité v naší administrativě. My nechceme do budoucnosti, aby ministerstva byla řádnými instancemi, jen výjimečně ministerstva mají rozhodovati, ale pravidelně to musí býti ponecháno jiným organismům státním. Ministerstvům podle našeho přesvědčení náleží iniciativa ve správě státní, v zákonodárství, náleží jím povinnost organisace a náleží jim povinnost dozoru, a to jsou tři obory činnosti nejvyšších ústředních organismů státních takové důležitosti, že plně zaberou veškeru energii těchto centrálních úřadů. A pak můžeme od nich očekávati, že se jim podaří, že povedou stát takovým způsobem, jak si to představujeme, skutečně s náležitým zřetelem na všechny jeho části a všechny jeho vrstvy a s přehledem, který je k tomu potřebný.

Tedy my aspoň musíme tato zbožná přání projeviti, ale velectění, vy víte, že, když některé myšlenky se dobře vyjádří, když se vytrvale opakují, když se podle toho zařídí také jednání - a to je na nás členech zákonodárných sborů - že je možné i k těmto vzdáleným a vysokým cílům třeba jen pomalu se přiblížiti.

Přirozeně je zde potřebí jednati, poněvadž nelze pokračovati v dosavadním hospodářství, jak se to děje, kdy již, jak víte, zemské správní výbory potřebovaly celkem od státu zálohu přes 4 miliardy. Myslím, chceme-li zde dojíti k nějakým lepším výsledkům, chceme-li udržeti skutečnu rovnováhu ve finanční správě státu, že s tímto způsobem hospodářství musíme přestat. Tedy reorganizace je zde naléhavá, ale nepomůže nám k tomu zavedení župního zřízení, nýbrž musíme učiniti něco nového a musíme se vrátiti k nabytým zkušenostem ze zemských správ. Zemské výbory se zemskou politickou správou jsou články veřejné administrativy, které se osvědčily. Přirozeně my nemůžeme se vraceti k zemským sněmům. Náš stát a jeho jednolitost takovou myšlenku vylučují, ale zajímavo je, že právě při těchto myšlenkách bychom mohli také vyřešiti do jisté míry autonomistické požadavky našich státních občanů slovenských. Již v té věci byl učiněn jistý krok, poněvadž tam byla zřízena, pokud vím, zemědělská rada. Tedy již se zde to slovo "země" objevuje. Já se nebojím o jednotu státu, když budeme organizovati do jisté míry zemské celky a když místo zemských župních svazů zavedeme zemské správy politické i autonomní a když dáme příležitost svým spoluobčanům na Slovensku, aby jednak se vyškolili ve správě svých vlastních veřejných věcí a jednak aby svoji činností přispěli k rychlé konsolidaci našeho státu. Podotýkám, že také zemským župním svazům až dosud scházela veškerá exekutivní moc. A takový článek správy veřejné nemá žádné ceny.

Dále budeme žádati od vlády a naléhati na to, aby byla státem vydána jazyková nařízení a lázeňský řád, aby se již přestalo jednou s těmi stálými pochybnostmi, rozpaky, stížnostmi, které k nám přicházejí z území z velké části naší národnosti odcizeného, ať zněmčeného, nebo pomaďarštěného. Potřebujeme tady jistoty a pak jsem přesvědčen, že příslušníci národnostních menšin lépe se budou cítiti, poněvadž budou zbaveni zbytečného si stěžování, kverulantství, které je živeno více, abych tak řekl, nejistotou stavu, nežli nějakou skutečnou potřebou. (Výborně!)

Rovněž tak vítáme, že vláda chce řešiti již jednou úpravu požitků našich státních zaměstnanců, úředníků i zřízenců. Je skutečně nejvýš důležito, aby aparát správní mohl pracovati narušeně a abych tak řekl, zbaven starostí všedního života. Bez uspokojeného státního úřednictva a zřízenectva není možná žádná pravidelná, účelná, cílevědomá, veřejná správa. Musíme úhradu, které bude potřebí pro tyto potřeby, najíti za každou cenu. To je nezbytností státní, to je vydání státní, bez kterého se nelze obejíti, a zde musíme býti hotovi ke všem obětem, ať spočívají v určitém zvýšení státních příjmů, nebo v určitém zmenšení jiných státních vydání. (Výborně! - Výkřik: Na vojsko!)

Pánové, co se týče vojska, tu jistě já, který jsem měl tolik příležitosti pracovati na mezinárodních kongresech, rád bych viděl, aby rozpočet vojenský byl zmenšen, abychom tato vydání nemuseli činiti. Ale odpusťte, napřed musíme předělati lidi. Musíme si uvědomiti, že požadavku odzbrojení může býti teprve tehdy vyhověno, až budeme zabezpečeni, až budou dány záruky bezpečnosti našeho státu. Pak se splní ony touhy po zmenšení vojenského rozpočtu samy sebou. (Místopředseda Klofáč převzal předsednictví.) My jsme stát, který nemá za hranicemi nic co dělati, u kterého veškeré touhy imperialistické jsou přímo absurdní a naprosto vyloučeny. Tedy my jistě neudržujeme žádnou vojenskou moc za účelem nějaké dobyvačnosti, nýbrž čistě a prostě za účelem sebeobrany, a právo i povinnost sebeobrany patří každému i tomu nejmenšímu tvoru přírody, tím více národu, který po tak dlouhá staletí byl deptán, tyranizován a udržován v otroctví. (Výborně!)

Řekl bych ještě, že musíme klásti důraz, vítajíce jinak všechno to, co bylo v oboru sociálního pojištění učiněno a o čem si přejeme, aby se zdárně vyvíjelo, aby skutečně byly splněny ty účely a ta přání, která se k němu pojí v našich nejširších vrstvách, na to, že žádáme, aby pro soukromé úředníky a zřízence zůstalo i samostatné pojištění, poněvadž jinak myslíme, že by tyto vrstvy v tom společném pojištění se svými zájmy utonuly. V tom směru musíme říci, že vládní prohlášení nemluví dosti jasně, a proto na to upozorňujeme a to zdůrazňujeme. Kvituji s povděkem všechno, co bylo řečeno panem ministerským předsedou o podporování a rozvoji naší výrobní činnosti průmyslové, obchodní a živnostenské. Jistě nepochybuji o jeho nejlepší vůli v tomto směru.

Řekl několikrát, že klade velký důraz na zdravý hospodářský rozvoje podporování těchto oborů veřejné správy. Je předpokladem, abychom, k tomuto zdravému, hospodářskému rozvoji došli. Ovšem nepřejímáme naprosto žádné odpovědnosti, jakým způsobem byla prováděna pozemková reforma, prostě proto, poněvadž naše strana neměla rozhodujícího vlivu, a poněvadž máme také jisté obavy, že všechno nebylo šťastné, co se v tomto oboru naší činnosti dělo.

Konečně bych ještě řekl, že je u nás dobře zdůrazniti princip soukromého vlastnictví a soukromého podnikání, a že si nepředstavujeme činnost našeho státu tak, aby se míchal zbytečně do rozvoje a vývoje hospodářského života, že postačí, když nestranně bude plniti ty úkoly, které již má, a spíše když mnohé ve prospěch soukromého podnikání zrestringuje.

Postrádáme však velice v prohlášení pana ministerského předsedy, že nedotkl se žádným význačnějším způsobem národnostní otázky (Sen. Dyk: Výborně!) a hájení národnostního rázu našeho státu. Myslím, že těmto oborům se u nás nevěnuje dostatečné pozornosti, ačkoliv, jak v řeči oposičních řečníků slyšíme a slyšeli jsme, oni těmito myšlenkami se zabývají ve velmi vysoké míře a pořád se domáhají jakýchsi práv, která by podle našeho názoru znamenala pro náš stát nebezpečí, jeho ohrožení, po případě rozvrat. A my budeme musiti žádati, aby i naše vláda a naše příští zákonodárná činnost těmito otázkami se intensivně zabývala, nikoliv v nějakém nepřátelském smyslu k těmto národnostním menšinám, ale z toho hlediska, že se operuje i zde, i za hranicemi na mezinárodních kongresech s pojmem sebeurčení národů způsobem, jak to jistě slavný president Wilson nemyslil a nechtěl. On mluvil o sebeurčení národů, ale nemluvil o sebeurčení v jednotlivých částech, rozstříknutých v různých státech. Proč? Poněvadž takové sebeurčení je neproveditelné a přímo by ohrožovalo základní jeho požadavek, sebeurčení národů.

My, velectění pánové, konečně jsme dosáhli tohoto sebeurčení pro národ československý. Před námi ho již měla celá řada národů a zejména všichni ti, kteří vůči nám dnes volají po sebeurčení. Jak jim můžeme dávati to, co již dávno mají a co jim nikdo, nikdy nebral a neupíral? (Výborně!)

Velectění pánové! Přes to, že tyto otázky jsou velmi ožehavé, můžeme se jimi zabývati, když zachováme určitou míru objektivnosti, když tak budeme činiti sine ira, et studio, když tak budeme činit, jak si to představoval ten, jehož bodů se tolik a tak často naši odpůrci političtí dobodávají.

Bylo také mluveno o obchodních smlouvách, o přípravných pracích v zámoří k podpoře domácích a zahraničních organisací, o železnicích, o přípravných elektrisacích, hospodárném využití vodní energie se všemi těmi podrobnostmi, které nebudu opakovati. To všecko vítáme a přejeme si jen, aby tady bylo účelným způsobem postupováno a řekl bych jen, abychom nezapomněli na to, že je potřebí určitých prací za hranicemi, a zejména v zámoří: Máme v zámoří na půdě americké skoro 2 miliony příslušníků našeho československého lidu. Velectění, to jsou kolonie významné hospodářsky, kulturně i politicky. Obracím pozornost tohoto slavného sboru na tyto kolonie. Mám k tomu příčinu, poněvadž jsem je nedávno navštívil a viděl jsem, co ti lidé znamenají, jaké velké vážnosti se tam těší u občanů Spojených Států Severoamerických a i u kanadské vlády. Bylo mi to mnoha vynikajícími lidmi, bez mého dotazu, opakováno. Velectění, my s těmi lidmi neudržujeme dosti živé styky, jak by si bylo přáti. A já této příležitosti používám, abych na to upozornil, abychom nezapomínali, zejména když u nás tak často se hlásí naše národnostní menšiny zde i za hranicemi, že se jim tu neděje dosti po právu, že my máme také národnostní menšiny za hranicemi. (Výborně!) Máme je v rakouské republice, máme je ve státu uherském a jsou Srbové Lužičtí, ovšem bohužel skoro na vymření, ve státě německém, a když prosím se nám pořád volá od našich národnostních odpůrců po spravedlnosti pro menšiny v našem státě, kde všecko podle smluv mírových a mnohem více je jim poskytnuto, když pořád se volá s dalšími požadavky, tak řeknu, že nesmíme zapomínat podívati se na to, jak se mají tam ty malé naše národnostní menšiny a jestli jim také se děje aspoň tou měrou po právu jako národnostním menšinám zde.

Velectění, když spravedlnost, tedy spravedlnost všude a pro všecky, jinak to není žádná spravedlnost. A musím toto stanovisko dnes hájiti. Nesmím dovoliti, aby se s našimi národnostními menšinami zacházelo horším způsobem, než jak se zachází s národnostními menšinami v našem státě. A jsou to menšiny, musím říci, které se k těmto státům chovají krajně loyálně, které jsou věrnými a oddanými příslušníky státu, ve kterých bydlí, kteří tedy plní všecky povinnosti mezinárodními smlouvami jim ukládané a kterým se nedostává daleko těch práv a výhod, jako je tomu v našem státě. Je viděti že náš stát je spravedlivý a že dovede býti spravedlivý. A já, velectění, končím tím, že naši vůdčí myšlenkou musí býti spravedlnost ke všem dovnitř i na venek. Na té cestě se můžeme shodnouti a po té cestě se můžeme dodělati dobrých výsledků.

Za ty, za které mám právo dnes mluviti a mluvím, prohlašuji, že jistě všichni doslova s těmito názory budou souhlasiti a že vyvinou také tu činnost, které k tomu bude potřebí. (Výborně! - Potlesk stoupenců řečníkových.)

Místopředseda Klofáč: K slovu je dále přihlášen pan sen. Hartl.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! V prohlášení, které včera jménem německé národní strany, podal předseda našeho klubu dr Brunar, bylo sděleno zcela jasně naše stanovisko ke státu. Byly však také vyloženy důvody, ze kterých vládě a jejímu předsedovi nemůžeme projeviti sebe menší důvěru. Jsem toho dalek, abych toto prohlášení nějak chtěl doplniti, anebo rozšířiti. Přihlásil jsem se ke slovu jen proto, abych přednesl stížnost, kterou se stanoviska parlamentárního nutno vznésti proti panu ministerskému předsedovi, stížnost, která by musila nalézti porozumění a souhlas také u českých kolegů, pokud jsou ochotni také vůči vládě hájiti vážnost senátu.

Pan ministerský předseda, jehož nepřítomnosti lituji - neboť jest vždy trapno musit mluviti proti nepřítomnému - zpěčoval se totiž opětně přijmouti německé, snad tu a tam také české členy parlamentu, kteří s ním chtěli jednati ve veřejných záležitostech. Nejpříkřejší případ je zajisté ten, že čtyřčlenné deputaci německých národních parlamentních klubů, která chtěla přednésti stížnost proti brutálnímu národnostně šovinistickému provádění restrikce úředníků, dal vyříditi, že ji nepřijme, poněvadž věc není povahy všeobecně politické, a že dlužno tudíž o ní pojednati s dotčenými odbornými ministry. (Výkřiky.) Nechci pojednati blíže o tom, zdali vypuzení desetitisíců svědomitých státních zaměstnanců z úřadu, provedené přímo s rafinovanou krutostí bezprostředně před vánočními svátky, skutečně není věcí významu všeobecně politického. Kdo nemá pro tuto věc citu, tomu se ho nedostane ani nejpřesnějším dokazováním. Ale slavnému senátu chci alespoň na několika příkladech ukázati, jak zlovolně se restrikce jednostranně prováděla a provádí proti německým zaměstnancům. Při tom chci předem zdůrazniti, že úsporné důvody, z počátku alespoň předstírané, ukázaly se stále zřetelněji jako prázdná, vylhaná záminka, poněvadž většinou za propuštěné německé zaměstnance dosazena byla česká náhrada, takže t. zv. restrikce se utvářela jako, můžeme to již říci, dosti nestoudně prováděná národnostní záměna státního úřednictva. Slyšte jen několik zvlášť příznačných dat! V oboru pošty bylo Němců opětovně propuštěno: v Horním Litvínově 6, v Mostě 18, ve Varnsdorfu 8, v Teplicích 34, v Chomutově 50, v Ústí 60, v Karlových Varech 63, v Chebu 80 a u telefonního oddělení 10, kdežto 27 je jich ještě na restrikční listině. V Jablonci zvýší se počet posud restringovaných poštovních úředníků (14) o dalších 20. V Šumperku klesl počet německých poštovních úředníků od roku 1922 ze 33 na 17, počet Čechů přiměřeně stoupl. V okresích libereckém, jabloneckém a frýdlantském ze 70 poštovních úřadů, které vedli němečtí, zkušení a vyzkoušení přednostové, 60 úřadů pozbylo svých přednostů, kteří ovšem nahrazeni byli Čechy. Zbývajících 10 musí očekávati totéž. "Národní Listy" oznamovaly dne 7. t. m., že u pošty bylo již propuštěno 5000 úředníků a zaměstnanců.

Ještě horší jsou poměry u železnic. V obvodu olomouckého ředitelství bylo již dříve propuštěno 1932 zaměstnanců, z toho 1000 Němců, a dalších 1600, z toho 1300 Němců stojí na listině propuštění, které se nyní má prováděti. V Moravské Ostravě bylo již dříve propuštěno 671 Němců a 130 v době novější. V Podmoklech bylo 254 Němců, kteří jsou na restrikční listině, propuštěno již skoro vesměs. Na trati Falknov-Klingenthal bylo dne 25. listopadu propuštěno 30 německých dělníků na vrchní stavbě, kteří tam částečně byli zaměstnáni již po 10 roků. To jsou jen jednotlivá data.

O duchu, který v těchto opatřeních vládne, psalo "České Slovo" dne 8. nebo 9. prosince: "Bylo již celkem propuštěno dosud 9000 Němců a Maďarů. Jedná se ještě o dalších 5000. Je se obávati, že na místě Němců a Maďarů budou na konec propouštěni dokonce Češi." Vidíte, s naprostou nestoudností se zde prohlašuje, že jen Němce a Maďary dlužno propouštěti, že se bráníte tomu, aby tato t. zv. restrikce byla rozšířena také na Čechy.

A takovéto propouštění se žebráckými pensemi anebo odbyt provádí se právě před vánocemi. Ovšem jsou tomu úředníci již zvyklí, že bývají překvapováni takovýmito vánočními dárky pečlivého státu. Také úřednické zákony z prosince posledních obou let patří přece k tomu. Celý rozsah vytvořené bídy nelze ještě přehlédnouti, poněvadž vláda nevydává statistiku a mimo to lákáním k dobrovolnému vystoupení ze státní služby postaráno je o to, že se cifry o nucené restrikci zcela podstatně snížily. Víte, že se těm, kteří měli méně než 10 služebních let a kteří neměli nároku na pensi, nýbrž jen na odbytné, podle zákona slíbilo, že při dobrovolném vystoupení obdrží osminásobný měsíční plat jakožto odbytné. Bude-li však nuceně propuštěn, obdrží jen polovinu toho, a byl-li již nuceně propuštěn a prohlásí-li v nejbližších osmi dnech, že vystupuje dobrovolně, obdrží šestinásobný měsíční plat. To je lákání, jehož úmysl jest úplně jasný. Takovýmito prémiemi chcete pokud možno snížiti počet nuceného propuštění, poněvadž při přezkoumání chcete, aby platilo jen nucené propuštění. A takovouto do nebe volající věc prohlašuje ministerský předseda za věc, která nemá všeobecně politického významu. Odmítne deputaci čtyř vynikajících členů parlamentu, kteří tuto věc s ním chtějí věcně projednati, jednání to, které by si předseda vlády asi v žádném jiném státě vůči parlamentu nesměl dovoliti. Ostatně nebyli bychom směli ani od vyžádaného rozhovoru očekávati něco zvlášť potěšitelného, vzpomeneme-li si na rozmluvu zástupců všech německých klubů, také sociálně-demokratického, kteří se dne 31. srpna dostavili k ministerskému předsedovi. Tento liboval si v tom, že na přednesené stížnosti odpovídal zřejmými nepravdami, které by ani tehdy nebylo lze omluviti, kdyby se zakládaly na neznalosti skutečných poměrů. Pan ministerský předseda tehdy tvrdil, že se ani rdousení škol, ani pozemková reforma neprovádějí podle nějakých národnostních hledisek. Ohledně pozemkové reformy byl již příštího dne v "Národní demokracii", která přece také něco ví o metodách pozemkové reformy, prokázán pravý opak. List dovozoval, že nemůže uvěřiti, že by byl pan ministerský předseda prohlásil, že pozemková reforma se nesmí prováděti v národnostním smyslu. Což pan ministerský předseda neví, proč celý národ souhlasí s pozemkovou reformou? Že se nesmí popírati, ba že naopak dlužno přímo zdůrazňovati, že pozemková reforma má sloužiti odněmčení. A také ve spisech českého universitního profesora dra Pekaře "Omyly a nebezpečí pozemkové reformy" mohl by pan ministerský předseda nalézti leckteré užitečné poučení o protiněmecké povaze naší t zv. pozemkové reformy. Jestliže "Večer" ke konci října konstatuje, že ze 765.000 ha přidělené zemědělské půdy jenom 127.000 ha použito bylo na zbytkové statky, právem tak oblíbené, za přímo směšné ceny získané, jejichž počet tedy při průměrné výměře 200 ha činí 635, pak potřeboval by si pan ministerský předseda dát předložiti jen jména nabyvatelů těchto statků, aby poznal úplnou neudržitelnost svého tvrzení o národnostně nestranném provádění pozemkové reformy.