A nyní rdousení škol: nechci o tom dnes obšírně mluviti a chci uvésti jen několik málo dat o plánovitém mrzačení německého obecného školství. Hrozivý rozsah tohoto kulturního skandálu lze nejlépe seznati z toho, že Němci ztratili v Budějovicích 80%, v Praze 75%, v Plzni 72%, v Ústí, Jablonci, Liberci - město a okres - a v Německém Brodě skoro polovinu svých školních tříd.

Můžete něco jen trochu podobného postaviti po bok takovémuto zlovolnému uvržení německého školství o několik desetiletí nazpět v jeho vývoji, jenž vytvořen byl vlastní silou? Ale chci vám ukázati jinou stránku této do nebe volající kulturní hanby. V jednom z našich nejvýše vyvinutých školních okresů, v libereckém venkovském okresu měli jsme roku 1918 vedle jedné sedmitřídní 15 šestitřídních obecných škol. Tyto velice cenné mnohotřídní školy úplně zmizely. Ze 22 pěti- a čtyrtřídních škol čítáme dnes ještě jen 1 pětitřídní a 1 čtyrtřídní. Naproti tomu stoupl počet níže organisovaných a proto přes všechnu obětavou svědomitost učitelů méněcenných tří-, dvou- a jednotřídních škol ze 20 na 48. To jsou ssutiny obecného školství mého domovského okresu. Při tom obce úplně ztratily své jednotřídní školy a další 4 školy s 5 nebo 4 třídami byly ve větších obcích úplně zrušeny. Naše obecné školství bylo tím uvrženo zpět na stav, který překonaly již před půl stoletím. Pokládáte nás za tak krátkozraké, abychom nepoznali, kam toto mrzačení školství má vésti? Náš dorost má vstupovati do života s nedostatečným školským vzděláním a tím také se zmenšenou výdělečnou zdatností. Náš lid, který ve svém školním vzdělání stojí posud tak vysoko, má již ve svém příštím pokolení býti snížen na národ kulturně méněcenný, kdežto vy své školství ze státních prostředků opatřujete přímo skvěle. To je smysl a úmysl celého rdousení školství. A tu tvrdí pan ministerský předseda, že podkladem rdousení škol jsou jedině a výhradně opatření úsporná, ale věru nikoli národnostní důvody! Zdali toto tvrzení pronesl z neznalosti skutečného stavu věcí, anebo proti lepšímu vědomí, je nám především lhostejno. My jen konstatujeme nesprávnost jeho tvrzení a odvozujeme z toho, že nemůžeme pro něho míti důvěry. My tudíž také přirozeně jeho vládní prohlášení nevezmeme na vědomí. (Potlesk a souhlas na levici.)

Místopředseda Klofáč: Ke slovu je přihlášen pan sen. Pánek.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Jménem klubu senátorů československé strany socialistické jsem zmocněn učiniti toto prohlášení. Včera přednesl pan ministerský předseda programové prohlášení nové vlády, jež vyniká svojí obsažností, svojí bohatostí, a nám nezbývá jistě nic jiného, nežli si přáti, aby program, vytyčený novou vládou, byl také skutečně v příštím zákonodárném zasedání splněn. Nic nepodrývá zhoubněji autoritu vlády a parlamentarismu vůbec, jako nesplněné programy a nedodržené sliby, o čemž, myslím, že nejlepší svědectví podává výsledek posledních voleb, kde také jsme šli s nesplněným programem do volebního zápasu. Má-li býti však program splněn, musí tu býti především vzájemná spolupráce, která ovšem také předpokládá vzájemnou důvěru a úctu všech těch, kteří se na společném programu usnášejí. Strana československých socialistů prohlašuje, že k této spolupráci se přihlašuje, neboť svůj úkol a svoje poslání spatřuje v positivní práci, a nikoli v planých řečech a v neplodném radikálničení. (Souhlas.)

Jak jsem již pravil, vyžaduje vzájemná spolupráce také vzájemné důvěry a úcty všech těch, kteří se dohodli převzíti odpovědnost za tento stát. Varoval bych proto, aby vítězství té či oné strany, nahodilý zisk několika tisíc hlasů, nebo dvou až tří mandátů měl vésti k porušení rovnosti v koaličním systému, zejména však principu, na němž spočívají základy dosavadního politického seskupení většinových stran, a to již od samotného počátku trvání našeho státu. Nad vládním systémem, jenž má a musí míti přechodnou povahu, stojí princip stran, různost světových názorů, jež mohou sice připouštěti úchylky v metodách a taktice, nikdy však nemohou ani písmenou uchýliti se od základních fundamentů, na nichž je vybudován náš hospodářský život a celé naše hospodářské dění. Opustiti tuto základní linii, toto jedině možné, zdravé a nezbytné proudění od pólu k pólu znamenalo by zmrtviti politický život, a to my bychom jako strana, stojící na jednom z těchto pólů - a já zdůrazňuji, že z nás nemluví snad nahodilý zisk 4 mandátů, které jsme nově získali do senátu - nesnesli cosi podobného, i kdyby to mělo znamenati pro nás novou politickou orientaci. Z nás nemluví náladovost, nýbrž opravdová, upřímná snaha chtíti spoluvládnouti, spolurozhodovati a společně převzíti odpovědnost jako rovní mezi rovnými, a ne snad jako jakási "quantité néglieable". Navazuji na slova našeho předsedy Václava Klofáče, pronesená v posledních okamžicích života předešlého senátu, že v koalici nutno spatřovati sdružení stran, které opravdu a upřímně milují tento stát - a já k tomu dodávám - více než samy sebe (Výborně!) a který dále pravil, že uvnitř koalice musí panovati vzájemná úcta a důvěra a zejména otevřenost a zmužilost, přiznat vždy a za všech okolností nezáludně a nedvojsmyslně barvu. To co platilo tehdy, platí, a to ještě mnohem více dnes, kdy poměry, jak se vytvořily volbami, jsou mnohem těžší a mnohem svízelnější.

A nyní k programu. Se zadostiučiněním kvitujeme slova pana ministerského předsedy ohledně požitkového systému státních zaměstnanců, od jehož realizace učinili jsme závislým svůj vstup do vládní většiny, ale také - a to podškrtávám - setrvání v ní. (Výborně!) Varujeme proto před zbytečnými průtahy, zejména však, aby předloha byla dána k ústavnímu projednání dříve, než by byla úplně dohodnuta v státně-zaměstnanecké komisi. Konstatuji jako člen této komise, že k plné dohodě posud nedošlo, a že zbývá ještě řada sporných otázek. Zdůrazňuji pouze některé. Učitelé národních škol, soudci, vojenští gážisté, četnictvo, bezpečnostní stráž, úprava provisorní doby, 35letá služební doba pro zřízence, oficianti, veřejní zaměstnanci, z nichž cituji zejména okresní cestáře a pod. Při této příležitosti zdůrazňuji, že trváme na tom, aby ženám, zaměstnaným ve veřejných službách, při stejných povinnostech, zaručena byla také stejná práva, a zejména aby jim byla zaručena ochrana mateřství a aby v těchto věcech nastala úplná rovnost v úřadech, které ještě namnoze postrádáme. Zejména nemůžeme se smířiti s tím, aby některá dosavadní ustanovení, upravující právní stav té které kategorie veřejných zaměstnankyň byla rušena nebo měněna v jejich neprospěch, nýbrž naopak musíme trvati na tom, aby právní stav rozšířen byl i na druhé zaměstnankyně ve veřejných službách.

Pokud se týče úhrady požitkového systému, souhlasíme plně s panem ministerským předsedou, že parlament musí ji nalézti. Zdůrazňujeme však, že veškeré příjmy, plynoucí z úhradových opatření, svého času parlamentem povolených, musí býti výhradně použity k vytknutému účelu, zejména také finanční efekt, plynoucí z restrikce, který nikým nesmí býti popírán. Kdo mluví, že restrikce nic nevynese, ten mluví proti podstatné části potřebné úhrady. (Výkřik: To by musilo býti doloženo číslicemi!) Zajisté je to číslicemi doloženo. (Výkřik: To vám právě málo vyneslo!) Vyneslo velice mnoho, v letošním rozpočtu máme 225 mil. Kč jen pro prvý rok. Pro druhý rok, pro třetí, čtvrtý atd. už to bude více, takže během několika let všechno, co bude vyžadovati ten požitkový systém na vyšším nákladu, může býti kryto právě restrikcí, ale nesmí výtěžku této restrikce býti použito k jinému účelu. Stejně s povděkem kvitujeme, že v programu vlády nalézáme nutnost reformy správy a zjednodušení úředních výkonů jakožto nezbytnou součást restrikce a úspor ve státní správě, a dlužno velice proto litovati, že nedošlo již k ustavení příslušné komise, ačkoliv jsme k tomu vázáni zákonem. Po periodě věnované veřejným zaměstnancům musí nezbytně dojíti na periodu, kdy upravíme právní poměr zaměstnanců soukromých, jehož vrcholem má býti nový zákon o t. zv. obchodních pomocnících, řekl bych jakási služební pragmatika zaměstnanců v soukromých službách, dále zákon o závaznosti kolektivních smluv, úprava nemocenského a pensijního pojištění soukromých úředníků a zřízenců, kde trváme na samostatném nemocenském pojištění úředníků a zřízenců soukromých, jakož i konečně jiná opatření sociálně-politického rázu upravující právní poměr soukromého zaměstnanectva, dělníků i úředníků. Také kvitujeme vděčně záruku vlády, že chce upraviti starobní a invalidní pojištění zestárlých osob. Vítáme dále prohlášení vlády ve příčině naší měny a přejeme si, aby uzavírání zahraničních půjček dalo se vždy s náležitou obezřejmostí, dále, aby bezodkladně také došlo k spravedlivé berní reformě, jejíž podstatnou částí nesmí býti snad jen pouze nutné a naléhavé snížení daní a břemen, nýbrž i dokonalé zjednodušení berní administrativy. (Výkřik: To na druhém místě, tam to prvé dříve!) Snad jste to myslil, pane kolego, obráceně. Nejdříve snížení daní. (Výkřik: Spravedlivé rozvrstvení daní!). Zajisté jsme pro spravedlivé rozvrstvení daní. Pro to jsme a budeme vždycky. Nás dostanete na to vždycky, jsme vždycky pro každý spravedlivý postup. (Výkřik: Ale jak to bude s dohodou?) To je pak jiná otázka. My se dohodneme a musíme se dohodnouti ve příčině úpravy daňové reformy. Nezměněným zůstane naše stanovisko i ohledně zahraniční politiky, která vykazuje celou řadu značných úspěchů korunovaných smlouvami v Locarnu a v Londýně, kterými státu našemu zabezpečuje se mír a jeho bezpečnost. Žádáme, aby se postupovalo jako dosud mírumilovnou cestou dohody se všemi státy, nevyjímaje ani Rusko, k jehož konečnému uznání vlády de jure budiž neprodleně přikročeno tak, jako jsme to již žádali dříve. Stejně neměníme ničeho na svém stanovisku vůči Vatikánu prohlašujíce, že budeme vždy a za všech okolností hájiti suverénní práva tohoto státu a jeho representantů a že nepřipustíme jakéhokoliv vměšování. (Výkřik: To jste zavinili vy!) Měli jste hlasovati s námi a nemusela ta položka do rozpočtu přijíti. Nepřipustíme jakéhokoli vměšování do našich vnitřních záležitostí, ať přichází od kohokoli a pod záminkou jakoukoli. S reformou školství jak národního, tak středního, jakož i s úpravou učitelstva na školách národních žádáme, aby největší péče byla věnována odbornému školství, abychom naši mládež svedli na docela jiné pole praktického života a vychovali z ní dobré živnostníky, obchodníky, průmyslníky a zemědělce. Stejně vítáme připravovanou kodifikaci občanského a trestního zákoníka, jakož i souhlasíme se všemi opatřeními, jež vláda chystá na poli veřejné dopravy, technických projektů a ohledně stavebního ruchu. Vřele vítáme ohlášenou reformu vojenské správy, zejména však snížení zákonné presenční doby, aniž bychom si ovšem přáli, aby ohlášenými změnami snížena byla nutná obrana státu, pro níž se nelekáme žádných obětí.

Pokud se týká zemědělství, žádáme především reformu správy pozemkového úřadu, jakož i záruky, že zlidovění půdy chystané ve velkém měřítku na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jakož i kolonizace na zabrané půdě díti se bude objektivně a spravedlivě. Stejně v otázce znárodnění lesů.

Ve vládním prohlášení postrádáme opravu volebního řádu, což pokládáme v budoucnosti za nezbytné opatření. Z toho důvodu také předkládá naše strana příslušné návrhy, obnovující systém individuelních voleb při zachování systému poměrnosti.

Pokud se týče správy státní ve vlastním slova smyslu, přejeme si přirozeně župní zřízení. Dále aby na Slovensku a Podkarpatské Rusi změněn byl dosavadní politický kurs, abychom se co nejúžeji přiblížili k lidu, s nímž chceme a musíme tvořiti jeden státní celek. Rozumnou cílevědomou politikou, která musí býti ne v konečném cíli, ale v metodách a taktice, odlišné od politiky v zemích historických, nejlépe odstraníme všechny odstředivé snahy a pokusy po nemožném dualismu. Čím dříve vyřešíme t. zv. slovenskou otázku, tím spíše nastane klid a pokoj v tomto státě, neboť vyřešením otázky slovenské autonomistické vyřídí se také otázka německá. Až Němci ztratí tohoto nepřirozeného spojence, jistě že u nich dojde k jiné orientaci.

Pan ministerský předseda zakončil vládní prohlášení vřelým apelem na senát. Řekl, že senát v minulém období zákonodárném měl zvláštní úlohu a že za těch 6 let vytvořil si určitou tradici, tradici snášelivosti. Ano, zcela správně, je tomu tak a bylo by bývalo tomu ještě lépe, kdyby byl vždy našel na příslušných místech porozumění a podporu pro tuto naši snahu. Tomu však vždy nebylo tak, naopak senát byl mnohdy zanedbáván a podceňován, ačkoli podobnou taktikou, ať již vycházela se strany kterékoli, nepoškozován byl jen význam senátu, ale parlamentarismu vůbec, a jistě že by nebylo žádoucí, aby na této cestě bylo pokračováno a aby s opačné strany byla vytvořena podobná nebezpečná tradice. To by nebyla práce pro jednu komoru, jak se mylně za to má, nýbrž pro systém docela jiný.

Senát setrvá na svojí dosavadní linii, žádá však stejné autority, stejného respektu práce, aby slova pana ministerského předsedy dostala také svůj hmotný obsah. Opakuji závěrečná slova pana ministerského předsedy: "Chceme raziti cestu politické snášelivosti, chceme býti staviteli mostů, jež by překlenuly ostrosti a protivy, jež tak často propukávají v našem politickém životě, ale je nám potřebí k tomu určitých předpokladů. Především rovnosti, pokud je nám zaručena ústavou, vzájemné úcty, vzájemného respektu a uplatnění zásad iniciativy zástupců lidu v obou zákonodárných sborech".

Za těchto předpokladů i my se hlásíme rádi a ochotně ke společné práci. Jménem československých socialistů, sdružených v klubu senátorů, prohlašuji, že vládní prohlášení, prohlášení pana ministerského předsedy, béřeme na vědomí. (Výborně!)

Místopředseda Klofáč: Ke slovu je přihlášen pan sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Především si dovoluji jménem své strany oznámiti, že se v plném rozsahu připojujeme k prohlášení, které v poslanecké sněmovně podal náš přítel Hillebrand. Probírám-li hned s počátku exposé pana ministerského předsedy, prosím, abyste mně dovolili, abych začal odzadu. Ministerský předseda líčil nadmíru přívětivými a pohnutými slovy postavení senátu, jeho vážnost a všechny možné zásluhy, kterých si získal, anebo kterých prý si získal, a vylíčil nám úlohy, které senát má. Řekl jsem již včera, že mi není známo, odkud ministerský předseda to ví, poněvadž se našich porad nikdy nezúčastní. Nemyslím však, že úcta k senátu může obzvlášť stoupnouti při pohledu na prázdná místa na ministerských křeslech. Po prohlášení ministerského předsedy všichni ministři krátce potom úprkem opustili tuto síň a od té chvíle sedíme zde zase sami. Chce-li nás ministerský předseda poučovati, žádal bych ho velmi zdvořile, aby, pokud jde o ocenění vážnosti senátu, začal sám u sebe.

Ministerský předseda v úvodu poznamenal, že zde máme demokratické, všeobecné, rovné, poměrné právo hlasovací. Je to pravda, máme skutečně všeobecné rovné poměrné právo hlasovací? Nemáme je. Všeobecné právo hlasovací bylo odstraněno tím okamžikem, kdy jste zavedli stálé voličské seznamy. Neboť těmito stálými voličskými seznamy a jejich následky pozbyly desetitisíce a desetitisíce státních občanů svého voličského práva. Měli jsme při posledních volbách stálé bydliště osmi měsíců, od 15. března do 15. listopadu, a nelze tudíž více mluviti o všeobecnosti volebního práva. (Sen. dr Krouský: Navrhujeme v tom směru změnu!) Bude nás těšiti, jestliže zákon o stálých voličských seznamech změníte podle našich požadavků v tom směru, aby před volbami bylo možno nové reklamační řízení. (Sen. dr Krouský: V tom smyslu je podán již návrh!) Prosím! Nemáme také více rovného volebního práva, pohlédnete-li na cifry, které vyplývají z posledních volebních výsledků, seznáte, že jsou poslanci, kteří jsou zvoleni 21.000 hlasy, a poslanci, kteří potřebují 24.000 hlasů, že jsou senátoři, kteří mají 34.000 hlasů a senátoři, kteří mají 46.000 hlasů. A pánové, poslední volební reformou, novými ustanoveními o třetím skrutiniu, odstranili jste také poměrné právo volební. Neboť osvojili jste si hlasy, které nebyly odevzdány pro vás, nýbrž proti vám. Nemůžeme tudíž více mluviti ani o všeobecném, ani o rovném, ani o poměrném hlasovacím právu v tomto státě, a tím je roztržena a prolomena poslední papírová stěna, za kterou jste vždy skrývali svoji demokracii, a způsob demokracie v tomto státě je před celým světem viditelný ve své nahotě.

Ale je také potřebí, abychom se také ještě jinak zabývali trochu volbou. Dostali jsme se pomalu - nikoli zde v historických zemích, ale tam na Slovensku a v Podkarpatské Rusi - do poměrů, které jsou moderního státu nedůstojny, do poměrů, které jsme dříve označovali slovem "maďarské" volby. Již několik řečníků přede mnou zabývalo se těmito věcmi, a já chtěl bych se zde jedné kapitoly těchto voleb ze dne 15. listopadu dotknouti proto, poněvadž se týká strany, která ani v poslanecké sněmovně, ani v senátě není zastoupena, která na základě tohoto volebního práva a na základě praktik vlády a obzvláště praktik české strany agrární přišla o své mandáty. Jest to strana židovská. Válčím s touto stranou od dvaceti let. Ale to mně nemůže zabrániti, abych zde neuvedl, co se v tomto směru stalo, jakých neslýchaných volebních zneužití a zneužití vůbec se zde dopustily vláda a panující strana agrární. V Podkarpatské Rusi a v několika volebních okresech na Slovensku kandidovala židovská strana. Vládě bylo trapno a nepříjemno, že zástupcové této strany mají přijíti do parlamentu, a s pomocí vlády založena byla židovská protistrana, židovská hospodářská strana. Zakladatelem této strany byl pan viceguvernér v Podkarpatské Rusi Rozsypal, (Předsednictví převzal místopředseda Valoušek) který použil několika ortodoxních rabínů, aby založil protistranu. Byl to jakýsi pan Markus Ungar z Prahy, který společně s panem Rozsypalem a se sekčním šéfem Kubátem v ministerstvu vnitra založil židovskou hospodářskou stranu. K tomu si přibral dva nebo tři rabíny. Tito pánové obdrželi od vlády anebo od agrární strany - to nevím - peníze k provedení těchto voleb. Pan Markus Ungar obdržel 100.000 korun pro tyto volby. Dal z toho 20.000 korun nějakému vůdci této hospodářské strany, a vrátil potom, když škrtnut byl z listiny hospodářské strany, panu Rozsypalovi zase 80.000 korun. Mám před sebou znění potvrzenky pana Rozsypala. Do schůzí Židů v Podkarpatské Rusi šli zástupcové vlády, kde prohlašovali, že židovská strana je státu nepřátelská strana, že si vláda přeje, aby Židé v těchto zemích volili hospodářskou stranu. Vládní úředníci ve veřejných schůzích lidem tam vyhrožovali odnětím licencí, živnostenského oprávnění a všemi možnými škodami, nebudou-li hlasovati pro vládní listinu, a to pro listinu agrární strany, anebo židovské hospodářské strany. K tomu přistoupila ještě celá řada jiných okolností. Židovská strana podala v této věci stížnost k volebnímu soudu, ze které vysvítají tak příkré, tak neslýchané pokusy působení na volby vládou a obzvláště českou agrární stranou, že musíme říci, že také zde zase nastávají všechny ony praktiky, kterých se svého času užívalo v Uhrách, že také zde opětně se děje pokus tam, kde to je ještě možno, v těchto poněkud zaostalých zemích, působiti na výsledek voleb hrozbami, sliby a všemi možnými nedovolenými prostředky. Pan Rozsypal při tom tvrdil - zdali mluvil pravdu, nevím - že jednal v dohodě a se svolením pana ministerského předsedy. (Výkřiky německy: Slyšte! Slyšte!) Zdali je to pravda, ovšem nevím, ale za to má zodpovídati pan Rozsypal. Již v posledním zákonodárném období označil, myslím, pan kolega Klofáč zde způsob, jakým pan Rozsypal vládne v Podkarpatské Rusi, a zdá se býti nejvýš na čase, aby tento pán konečně jednou zmizel.

Tak, pánové, vidíme, že všeobecné volební právo jest odstraněno, že rovné volební právo jest odstraněno a že poměrné právo jest odstraněno, jakož i že v této zemi panuje působení na volby všeho druhu. Co pak ještě zbývá z velikého demokratického volebního práva? Ničeho! V tomto směru poklesli jste daleko zpět za dobu převratu. Svými zákony porušili jste zásady ústavy, která slibuje všeobecné a rovné poměrné právo hlasovací, a vy jste tímto způsobem ústavu změnili a zničili.

Chtěl bych se nyní jen několika málo slovy zabývati tím, co pan ministerský předseda řekl o našich zahraničních poměrech. Projevuji zde naději, že náš ministr věcí zahraničních pan dr. Beneš, který, jak jsem četl, včera nebo předevčírem se zase jednou k nám vrátil, přece konečně jednou najde příležitost, aby nám zde ve sněmovně podal vysvětlení o zahraničních věcech, že budeme míti příležitost projeviti k tomu svoje mínění. Smlouva Locarnská velebena je v exposé jako výsledek vaší politiky všech let od trvání tohoto státu. Pánové, to je přímo směšné. Smlouva Locarnská je přece desavouováním této politiky, neboť smlouva Locarnská není ničím jiným nežli roztržením smlouvy Versailleské, na které se zakládá vaše politika a politika našeho zahraničního úřadu. Smlouvou Locarnskou byla smlouva Versailleská protržena na stu místech a většina zásad, ze kterých smlouva Versailleská vychází, stojí v tak diametrálním rozporu k zásadám a duchu smlouvy Locarnské, že je to přece poněkud - jak to mám říci - smělé tvrditi, že smlouva Locarnská je přímým následkem, anebo výsledkem politiky našeho pana zahraničního ministra. Kde potom zůstává dnes ještě zásada potlačení, povalení Německa, vyslovená ve smlouvě Versaillesské? Smlouva Versailleská byla mírovým diktátem, jenž Německu byl uložen, které ho musilo přijmouti, anebo, pakli ho zamítlo, musilo nésti následky obsazení. Ale nemluvím vůbec o smlouvě Versailleské. Přemýšlejte přece jen, jak dlouhá byla cesta od ultimata v Londýně v květnu 1921 až ke smlouvě Locarnské v září 1925, a zdali dnes ještě lze mluviti o tom, že to je důsledkem tehdejší politiky! Smlouva Locarnská je doznáním neplodnosti tehdejší politiky, nemožnosti tehdejší politiky, jest úplným odklonem od politiky, kterou státy dohodové až k volební porážce Poincaréově vedly ve Francii a až ke dni před smlouvou Locarnskou v Československu. Tak se má věc ve skutečnosti. Všeho toho, co se projevuje slovy "Německo musí přijmouti, co se mu uloží", jež není. Slyšeli jsme již dříve z úst našeho přítele dr Soukupa, že si přeje, aby se s Německem jednalo jako s rovným mezi rovnými. Nuže, jednalo se s Německem ve smlouvě Versailleské, v londýnském ultimatu jako s rovným mezi rovnými? Můžete vůbec ještě mluviti o tom, že obě tyto věci lze házeti do jednoho pytle? Máme svoje pochybnosti proti smlouvě Locarnské a nikdy bychom nepřipustili, aby se smlouvy Locarnské užilo jakožto nástroje proti sovětskému Rusku. Vím, že ruská vláda v ní spatřuje semknutí západoevropských a středoevropských států proti Rusku. Pokud my, sociálně-demokratické strany všech zemí, máme se zabývati touto smlouvou, nestrpíme nikdy, aby z ujednání v Locarně vznikl osten proti sovětskému Rusku, a projevujeme naději, že nebude trvati příliš dlouho, že také sovětské Rusko přistoupí k tomuto systému smírčích soudů, a obzvláště, na co klademe hlavní důraz, k odzbrojení, které pak následuje. Pánové! Jednoho důležitého bodu, když již o tom mluvím, postrádáme v exposé. Nevyjadřuje se o uznání sovětského Ruska. Tato otázka vzrůstá znenáhla v evropskou blamáž. Znenáhla budete před celou Evropou státi jako blamovaní Evropané, pakli tuto otázku konečně jednou neupravíte. Převážná většina obyvatelstva žádá uznání Ruska, toto uznání posud ztroskotalo na sterilní umíněnosti strany, snad jedné osoby. Ale na politiku státu nemůže míti vlivu malá strana v tom způsobu, aby životní a hospodářské zájmy utrpěly škodu. Proto žádáme, jak již nesčetněkrát od prvního dne, od doby, kdy jsme stáli na této tribuně, uznání sovětského Ruska. Není žádného důvodu proti tomu. Již kolega dr Soukup řekl, že si Rusové mají utvořiti vládu podle svého způsobu, jako bohužel vy tvoříte svoji vládu podle svého způsobu. (Sen. Petřík: Když jsme uznali Italii, tak máme také uznati Rusko!) To chci říci. Dovedete-li krví potřísněnému Mussolinimu podati ruku, pak musíte také uznati Rusko. Uspoří se vám poslední výmluva pro neuznání Ruska. My ovšem byli bychom si přáli, aby ministr věcí zahraničních proti Mussolinimu zaujal to stanovisko, jaké projevili naši přátelé Macdonald a Vandervelde, kteří tomuto muži ruku nestiskli a kteří se ho stranili. My nemáme žádného vlivu na ministra, my ho k tomu nutiti nemůžeme. Pan ministr sám opětovně prohlásil, že si sám přeje uznání Ruska, a že to jsou vnitro-politické důvody, které dosud uznání Ruska bránily. Žádáme, aby tato otázka konečně jednou byla upravena, a litujeme, že strany, které si přejí uznání Ruska, neměly síly a vlivu, aby do vládního prohlášení dostaly dotčený pasus.

Ve vládním prohlášení mluvilo se také velmi mnoho o reformě správního řízení. Praví se, že nastane zjednodušení, které má býti způsobeno obzvláště novou úpravou žup. Pánové, již to je velice bolestná otázka a byli bychom si přáli dalšího prohlášení, zdali vláda jest ochotna udržeti nynější rozdělení, jaké máme, aneb zdali chce povoliti naléhání jistých nacionalistických stran a předsevzíti rozdělení žup v horším smyslu, anebo zdali, jak by bylo spravedlivo, mají župy zůstati rozděleny tak, jak odpovídají národnostnímu osídlení. Otázka reformy správy je netoliko otázkou zjednodušení správního řízení, kterého samozřejmě nejvyšší měrou je si přáti, neboť naše poměry v správních úřadů, obzvláště u úřadů II. stolice ve správním řízení stávají se znenáhla nesnesitelnými a nemožnými. Každý spis, který jde na zemskou politickou správu, musí projíti 6-8 místy, která mezi sebou žárlivě bdí nad tím, aby žádné mezi nimi nebylo vynecháno, a co je nejhroznějšího, zahnízdila se praxe, že se spisy od zemské správy politické posílají k dobrozdání onomu ministerstvu, které by mělo rozhodovati o rekursu. Tedy III. instance dává II. instanci pokyny, jak má rozhodnouti, jednání to zcela nemožné, neslýchané a protizákonné. Tak děje se ve věcech státního občanství, každý spis musí jíti dříve na ministerstvo vnitra. Tak děje se také s celou řadou jiných věcí. To musí býti odstraněno, to je opovážlivost ústřední moci, která trvale zůstati nemůže. Představujeme si reformu správy v tom způsobu, že se především vezme zřetel na rychlost řízení a že nastat musí spolupráce s obyvatelstvem. Představujeme si podobně jako soudní řízení, jakýsi druh ústního řízení, a nikoliv tak, že se všechno vyřizuje z mrtvých spisů, nýbrž že se v ústním kontradiktorickém jednání zjistí a vyvrátí námitky. Pro nás jedná se hlavně o řádnou a dobrou správu.

Velmi příznačným je vládní prohlášení, pokud se zabývá Podkarpatskou Rusí. Myslím, že nedojdeme k žádnému úplnému výsledku, vezmeme-li do rukou jedině toto poslední vládní prohlášení, nýbrž, abychom správně usuzovali, musíme vzíti do rukou také vládní prohlášení ministerského předsedy dr Švehly ze dne 24. října 1922. Již proto, poněvadž poukázal na kontinuitu této vlády s dřívější vládou, ovšem nestává tato kontinuita plnou měrou, jak si dovolím ještě prokázati. Tehdy v roce 1922 se řeklo: "V Podkarpatské Rusi se bude pracovati k tomu, aby učiněny byly všechny přípravy pro úpravu státoprávního poměru podle ústavy a ve smyslu mírové smlouvy St. Germainské." Dnes se praví v nynějším vládním prohlášení zcela krátce: "Ústavní listina a mírové smlouvy budou vodítkem." Bod. Od posledního vládního prohlášení uplynuly 3 roky a nemyslím, že jsme se podstatně přiblížili dodržení mírových smluv a ujednání, pokud jde o Podkarpatskou Rus. Myslím, že dnes jste od toho vzdáleni stejně jako tehdy, abyste totiž provedli mírové smlouvy a autonomii v Podkarpatské Rusi, která ve smlouvách je přiznána. Buďto tato země není zralou pro autonomii, pak neměli jste přiznávati autonomii, abyste si tuto zem osvojili, anebo musíte splniti své slovo. Všechno druhé je protizákonné a musí mezi obyvatelstvem Podkarpatské Rusi podkopávati právní vědomí a způsobuje to ony následky, které jsme obzvláště v Podkarpatské Rusi doposud viděli. Vláda je zde zajisté k tomu, aby v prvé řadě dbala zákonů. Dotknu-li se kapitoly, ve které se ukazuje, že není úmyslem vlády dbáti zákonů - míním kapitolu státních úředníků a státních zaměstnanců - činím tak proto, abych prokázal, jakým způsobem vláda udržuje kontinuitu správy. § 3 restrikčního zákona ze dne 22. prosince 1924 praví výslovně: "Vládě se ukládá, aby šetříc shora uvedených zásad předložila do 31. prosince 1925 návrh zákona o jednotné úpravě správního řízení a o vymezení příslušnosti jednotlivých ministerstev, jakož i potřebné návrhy zákonů k provedení ostatních opatření svrchu vytčených, pokud jich nelze provésti cestou nařizovací nebo administrativní." Máme 19. prosince 1925, ze závazku v zákoně přejatého na provedení správní reformy není splněno toho nejmenšího, a tak vidíme na tomto příkladě, že tato vláda, která si tolik domýšlí o své úctě k zákonům, sama zákona nedbá, tak jako restrikčního zákona také v mnohých jiných bodech těžce nedbala. Restrikce v témž zákoně byla pojata do souvislosti s úpravou platů státních úředníků, a pan ministerský předseda před rozpuštěním dřívější sněmovny dal své slovo, že úprava platů bude provedena do konce tohoto roku. Musil nyní vzíti své slovo zpět; také to se již nemůže státi, protože koalice nebyla s to utvořiti včas vládu, poněvadž bylo potřebí více nežli 4 neděl mezi volbami do parlamentu a zahájením parlamentu. Na poměrech v koalici ztroskotává také zatím úprava platů státních úředníků (Sen. Löv [německy]: Stříbrný dal při restrikci také své slovo!) Osobou Stříbrného budu se zabývati později.