Vláda nám slibuje také berní reformu. Také v prohlášení ze dne 24. října 1922 se praví: "Naléhavým požadavkem je reforma berního systému, pro kterou přípravy byly učiněny tak, že pro rok 1924 dojde k zásadnímu zjednodušení a k úplnému sjednocení berního systému a k přiměřenému rozdělení daňových břemen." Již v roce 1924 měla tedy býti provedena a vstoupiti v platnost berní reforma. Máme konec roku 1925 a není ještě ani stopy po nějaké berní reformě. Pan ministr financí sice včera v poslanecké sněmovně prohlásil, že doufá, že berní reforma vstoupí v platnost dne 1. ledna 1927, po tomto příkladu však nesmíte se diviti, stavíme-li se k takovémuto slibu poněkud skepticky. Roku 1922 slibována byla pro rok 1924, a roku 1925 slibuje se pro rok 1927. Uvidíme, pro kterou dobu bude slíbena při příštím rozpuštění parlamentu! Ale jak jinak také prohlášení vlády jsou nepravdivá, vysvítá z toho, že rovněž v prohlášení z roku 1922 vláda slibovala snížení uhelné dávky, ale s výslovným připomenutím, že snížení uhelné dávky musí v plném rozsahu býti k dobru konsumentům. Od té doby snížena byla uhelná dávka ze 42% na 10%, od té doby sníženy byly mzdy horníků o více než 40% a celé snížení cen uhlí obnáší od roku 1922 sotva 20%. Vláda tedy slíbila, že snížení uhelné dávky přijde k dobru konsumentům a nebylo to dodrženo, a z vysokých dividend hornických podniků vidíme, komu ve skutečnosti připadlo k dobru snížení uhelné dávky právě tak jako snížení mzdy horníků. Žádáme od berní reformy především zjednodušení našeho berního systému. Tento je tak nepřehledný a komplikovaný, že člověk s normálním rozumem ho vůbec nemůže ve všech oborech pochopiti, a je špatné a nevýhodné, že dnes skoro každý podnikatel musí sobě vydržovati zvláštního berního referenta, aby vůbec mohl věděti, co má platiti na daních, i když naprosto také nemohu zneuznávati, že druhou úlohou daňových referentů je, platiti pokud možno málo daní. Shledáváme sice nejasné slovo o spravedlnosti při rozdílení břemen. Neshledáváme ve včerejším vládním prohlášení jasného slova o tom, že se sníží nepřímé daně. Žádáme především snížení nepřímých daní, těch daní, které postihují onu část obyvatelstva, která nemůže platiti daní vůbec, anebo nikoli ve velké míře. Žádáme především zvýšení existenčního minima. Obnos 6000 Kč jakožto existenční minimum je za dnešních poměrů směšností. Drahota stoupla desateronásob proti době předválečné, existenční minimum pětinásobně. Žádáme tudíž, aby daněprosté existenční minimum zvýšeno bylo ze 6.000 Kč na 12.000 Kč. Četli jsme v novinách, že existenční minimum má býti zvýšeno u ženatých na 7.000 Kč a u těch, kteří mají 2 děti, na 8.000 Kč. Přál bych pánům, aby žili s jedním nebo 2 dětmi se 7.000 Kč nebo 8.000 Kč ročně. A přál bych vám obzvláště, abyste jednou takový rok žili u náš v severních Čechách, v oné části země, která ze všech je nejdražší, kde všechno je mnohem dražší než ve vnitrozemí, všechny byty, potraviny a průmyslové výrobky jsou dražší, nežli zde. Přál bych těm pánům, aby tam musili žíti se 6.000 Kč nebo 7.000 Kč a aby z těchto malých výdělků musili ještě platiti daně. Jestliže některý pán před chvilkou zvolal "rozdělení daní na všechny části obyvatelstva" pak pravím: "na ty části obyvatelstva, které vydělávají tolik, že mohou platiti daně." A to dnes dělnictvo až na zcela nepatrné, sotva v úvahu přicházející výjimky, nemůže. Vládní prohlášení se přece vychloubá vaší stabilizovanou měnou, vaším konsolidovaným hospodářstvím. Ale komu to vděčíte? Výhradně dělníkům, zaměstnancům, malým živnostníkům, malodomkářům. Na zádech těchto lidí jste svoji měnu stabilizovali a konsolidovali své daně, nikoli na zádech velikých bank, které rok od roku mohutněly, nikoli na zádech průmyslu, který rok od roku, obzvláště 1924 zase platil zvýšené dividendy. Anebo dokonce na útraty zemědělství, které rok od roku mělo skvělé žně při vysokých cenách obilí a obrovské ceny cukrovky a v některých krajinách ony přímo šílené ceny chmele při skvělé úrodě! Celá hospodářská konsolidace dala se na útraty dělníků, kteří při nízkých mzdách, při nezaměstnanosti a při zkrácené době pracovní vám umožnili konsolidovati hospodářství. Věru, dělnictvo této země bez rozdílu národností projevilo trpělivost, kterou věru dlužno obdivovati, a jestliže dnes můžete poukazovati k tomu, že vaše měna je stabilizována, že vaše hospodářství je konsolidováno, pak musíte se především poděkovati u těch, kteří tomu napomáhali, nikoli u těch, kteří ze stabilizace měny a z konsolidace hospodářství nahromadili miliony a miliardy, jak to učinily obzvláště naše velké banky, část průmyslu a část zemědělství.

Nechci dnes již promluviti příliš mnoho slov o státních zaměstnancích, učinil tak náš kolega Hillebrand v poslanecké sněmovně dostatečně, učinila tak celá řada řečníků zde. Ale něco chtěl bych přece ještě připojiti propouštění státních úředníků a obzvláště německých zaměstnanců u železnic a u pošty bylo prováděno s tvrdostí, krutostí a bezohledností, která převyšuje všechnu míru. Obávali jste se přece, posaditi nám sem na tuto lavici pana Franke. Nemyslím, že by zahájení našeho senátu bylo se provedlo tak poměrně klidně, kdybychom byli musili zde zase uvítati tohoto pána. Tento muž stal se pro nás nesnesitelným. Chci přednésti z mnoha případů jen jeden.

V Schönbrunu přejeta byla dne 16. října tohoto roku voznímu mistru Krischke pravá noha. Přišel do nemocnice, pravá noha byla mu amputována. Po deseti dnech, dne 26. října, obdržela nemocnice vyrozumění, že Krischke byl dnem 1. listopadu ze státní služby propuštěn a že tedy železniční správa pro něho nebude také platiti nemocenské výlohy. (Výkřiky: Fuj!) S vysokou horečkou byl tento muž dne 30. listopadu. vypuzen z nemocnice a musí si nyní útraty své nemoci platiti sám. Znáte výrok Grillparzerův "od humanity přes nacionalitu k bestialitě" (Výkřiky německy: Velmi dobře!). Zdá se mi, že jistí pánové se na tomto žebříku dostali již na nejvyšší příčku. (Souhlas a potlesk na levici.) Po tisících byli naši železničáři propouštěni. Data přednesl obšírně náš soudruh Schiller ještě před skončením parlamentu. Chci je jen doplniti. V obvodu olomouckého ředitelství je celkem 21.794 zaměstnanců. Restringovati se má 10%. V obvodu jen jednoho ředitelství bylo však propuštěno 2500 německých úředníků, více nežli 10%, skoro 15% zaměstnanců a skoro výhradně Němci. (Výkřiky [německy]: Slyšte! Slyšte!) Den po volbách vyhnáno bylo v Krnově sta a sta německých zaměstnanců. Až do dne po volbách se čekalo, poněvadž nechtěli míti kravaly již před volbami, a nyní zase před vánocemi hrozí dalším stům železničních zaměstnanců propuštění. Projevujeme pevnou naději, že se systém Bechyňův bude podstatně lišiti od systému Frankeova. Doufáme v to, počítáme s tím, a byli bychom nesmírně zklamáni, kdyby tomu tak nebylo. Co se týče ministerstva pošt, kam přece nyní vešel duch tak zbožný, jsem přesvědčen, že již křesťanská láska k bližnímu sama pohne pana ministra pošt, aby s lidmi tak krutě nezacházel a je na dlažbu nevyhazoval. Myslím, že alespoň mohu v to doufati a doufám, že se pan ministr pošt ve svém oboru bude zabývati jinými věcmi, nežli zdali na zdravotním ústavě umístěny budou sochy více nebo méně oblečené. My jsme o celé činnosti pana ministra Šrámka v ministerstvu zdravotnictví neslyšeli vlastně nic jiného. Po léta, kdy byl ministrem zdravotnictví, leželo ministerstvo zdravotnictví ladem. (Sen. Hampl [německy]. On zůstal zdráv!) Ano, on zůstal zdráv! Ale konečně slyšeli jsme o jednom činu. Zakázal umístění těchto neoblečených soch na ministerstvu zdravotnictví. Vykonal tedy svoji povinnost úplně. Bude-li v ministerstvu pošt pracovati stejně, bude se jeho činnost vztahovati asi především na to, zdali se snad na poštovních známkách nenalézá nějaká postava, která není úplně oblečena, zajisté to činnost ministra důstojná. (Výkřiky.) Zajisté pan kolega Šrámek pracoval velmi mnoho v "Pětce", ale nikoli v ministerstvu zdravotnictví. Šuplíky tam jsou toho důkazem.

Je zvláštní, pan ministr věci zahraničních poskytl několika žurnalistům v Londýně interview, co přece učinil velmi rád, a pravil, že duch Locarna, který nyní zavládl ve zahraničních stycích států, musí býti také vnesen do vnitřních styků národů. V téže době podepsal pan ministr věcí zahraničních provolání české socialistické strany, která se vychloubá, kolik německých zaměstnanců za spolupůsobení českých socialistických ministrů bylo již propuštěno ze služby železniční a poštovní. Má to snad býti duch Locarna, kterého přenesl do vnitra, anebo je to duch Locarna, jenž pohnul pana posl. Frankeho v době, kdy ještě byl správcem ministerstva, že ve volební řeči, kterou měl v salonním voze, uvedl, že se mu podařilo snížiti počet německých poštovních zaměstnanců ze 60 na 18% celého počtu, a kde projevil naději, že se mu podaří odstraniti také ještě tento zbytek? To je ten duch Locarna, přenesený do vnitra státu. Pak žádáte, abychom uvěřili slovům pana ministerského předsedy, kterých zde včera užil? Slov slyšeli jsme dosti, jsme přesyceni a přeplněni slovy. To, co řekl o nenávisti, která vznikla z války, o neplodnosti, která vzniká z nenávisti, o následcích nenávisti, o snášenlivosti, to nejsou jeho myšlenky, to jsme zde již slyšeli stokráte. Taková byla slova, a skutky provedli páni Franke a soudruzi. Ano, skutky ukazují, že tato nenávist, tato nesnášenlivost, tato bestialita žijí ještě dnes u velmi mnohých a bohužel také směrodatných lidí. Nadmíru příznačné je to, co stojí ve vládním prohlášení o rozluce církve od státu. Těší mne, že o tom mluvím v přítomnosti našeho nového ministra národní obrany, který z roucha železničáře se převlékl do roucha vojína. V prohlášení, které podala vláda Tusarova, bylo jasně a zřetelně řečeno "rozluka církve od státu". V prohlášení, které podala vláda Černého, stálo zřetelně a jasně "odluka církve od státu". V prohlášení ze dne 24. října 1922 zní to již poněkud jinak. Tu se praví: "Z rozvinutí posavadních teoretických výprav pro úpravu poměru mezi státem a církví se ukazuje, že tato otázka bez ohledu na její politický směr je velikou úlohou administrativní. Vláda. pečuje o to, aby úprava tohoto poměru po této administrativní stránce důkladně byla připravena; přihlížejíc ke konečné úpravě celého komplexu těchto otázek zamýšlí vláda předložiti Národnímu shromáždění v nejkratší době několik speciálních zákonů". (Výkřik německy: Zákon o svátcích!) Tímto speciálním zákonem byl tak proslavený zákon o svátcích. A dnes se praví ve vládním prohlášení zcela krátce: "Při řešení otázek, které vyplývají z poměru mezi státem a církví, bude vláda, pokud jde o obsah a methody, pokračovati v postupu dřívější vlády." To znamená: vy nebudete, pokud jde o odluku církve od státu, činiti právě tak ničeho jako dřívější vláda. Bylo by bývalo mnohem poctivějším, kdybyste po pravdě byli doznali, že vláda, ve které zasedají tři ministři lidové strany, na odluku církve od státu přece nemůže pomýšleti. To by bylo bývalo poctivější, tomu by byl každý rozuměl, ale vy se kolem těchto skutečností kroutíte s různými frázemi, abyste obyvatelstvu namluvili, jako by se vůbec ještě pomýšlelo na odluku církve od státu. Něčím jiným je, jak náš pan ministr národní obrany srovnati může toto stanovisko se stanoviskem, které zastupoval při aféře Marmaggiho, když pan ministr jako rytíř Jiří - jmenuje se přece také náhodou Jiří - svůj ministerský portefeuille s odvážným gestem odhodil pro aféru Marmaggiho a když se ve schůzi svých stoupenců myslím, že to sám pociťoval jako nechutné - dal stavěti do jedné řady s Amosem Komenským a Husem. Amos Komenský a Hus nebyli by podepsali toto vládní prohlášení. (Veselost.)

Pánové! Chtěl bych jen ještě několika slovy promluviti o tom, co ve vládním prohlášení jest obsaženo, pokud jde o sociální zákonodárství. Srovnáme-li, kolik místa vládní prohlášení věnuje zvelebení zemědělství, průmyslu, obchodu a živností, a co praví o opatřeních sociální politiky, přijdeme k výsledku velice zarmucujícímu. Pokud možno slavnostně se vyličuje, jak vláda jest ochotna podporovati zemědělství, průmysl a živnosti. Nemáme ničeho proti tomu; pokud se to týká oněch odvětví zemědělství, průmyslu a živností, které toho nezbytně potřebují, mají býti přímo podporovány. Zvelebování zemědělství, průmyslu a živností zákonitými opatřeními je přece samozřejmou povinností vlády, samozřejmostí, které také my můžeme jen přisvědčiti. Ale podívejte se přece, jak hubený proti tomu jest odstavec, který jedná o sociální politice a sociální péči vůbec. Tu se klade hlavní důraz na provedení starobního pojištění. Mluví se jen ještě o tom, že má býti provedeno pojištění osob přes 60 let starých, slib, který nám byl dávno dán, ale dosud splněn nebyl. Pak se mluví jen ještě o změně stávajících již zákonů, úrazového pojištění, nemocenského a pensijního pojištění soukromých zaměstnanců, slibuje se zákon o pojištění žurnalistů, a mluví se o tom, že se vláda připojí ke zmezinárodnění dělnického práva. Ale o všech ostatních tak důležitých požadavcích dělnictva není ve vládním prohlášení ani slovem zmínky. Především, pánové, nepřemýšleli jste o tom, zdali bude možno udržeti gentský systém. V několika málo měsících svého trvání ukázal se gentský systém jako neproveditelný a pro dělnictvo nejvýš neblahý a škodlivý, a my musíme v prvé řadě žádati nahrazení gentského systému státním pojištěním proti nezaměstnanosti. O válečných poškozencích, o skandálech zemských úřadoven pro válečné poškozence není v tomto celém vládním prohlášení ani řeči, jako by poměry válečných poškozenců ve skutečnosti byly definitivně a pro všechny časy uspokojivým způsobem uspořádány. Pánové, žádáme především odstranění zákona o teroru, který zničil koaliční svobodu dělníků. Bylo chybou, velikou chybou, že se tehdy se svolením socialistických stran stalo usnesení o zákonu o teroru, i vybízím vás, abyste tuto chybu napravili odstraněním zákona o teroru, který není ničím jiným, nežli zákonem na ochranu stávkokazů.

O naléhavě nutné úpravě zprostředkování práce, o které tak nesmírně špatně je postaráno, není ve vládním prohlášení ani zmínky. O vybudování živnostenské inspekce, o stycích dělnictva se živnostenskou inspekcí není řeči, poněvadž by se to pánům měšťákům nehodilo, poněvadž živnostenská inspekce musí zůstati takovou, jakou je: bezúčinnou. Není řeči o tom, co se stane se zákonem o dělnických soudech. Myslím, že se zde stalo o něm usnesení, ale zůstal někde vězeti. Kdy bude obnoven? Co se s ním stane, o tom není řeči, o tom si vláda starostí nedělá, že valná většina dělníků, chtějí-li dosíci svého práva, dnes ještě musí jíti obtížnou cestou obyčejných okresních soudů. Žádáme zřízení těchto dělnických soudů všude tam, kde v zemědělství a v průmyslu je větší počet dělníků. Jen prázdným slovem tam, kde se mluví o hornictví, děje se zmínka o vybudování závodních výborů. Co je se závodními výbory v průmyslu, které naléhavě potřebují úpravy a zlepšení, které tak, jak jsou, se prokázaly býti nezpůsobilými k dosažení účelu, pro který byly zřízeny? Konečně žádáme s veškerou energií zavedení úrazového pojištění pro lesní a zemědělské dělníky. Jak vidíte: jen něco vyňato z počtu požadavků, které musíme klásti v zájmu života a zdraví dělníků, jen několik málo požadavků, a my vidíme, že vládní prohlášení, které jinak nemůže dosti učiniti, pokud jde o požadavky průmyslu a obzvláště o požadavky zemědělství, přes tyto věci přechází mlčky. Samozřejmě je z tohoto vládního prohlášení zřetelně patrný nesmírně oslabený vliv dělnických stran, socialistických stran v této vládě. Dožijí se ještě mnohého v této vládě, co jim učiní obtížným zůstati v této většině, co těžko lze sloučiti s jejich socialistickým svědomím. Ale pánové toto prohlášení je, pokud jde o sociální politiku a sociální péči, již zahájením toho, co od této většiny máte očekávati.

Nyní musím také promluviti slovo o tom, že s výjimkou několika zcela bezvýznamných a nezávazných narážek - nemůžeme to již ani nazvati frázemi - o národnostní otázce ve vládním prohlášení vůbec není řeči. Pro pana ministerského předsedu zdá se, že národnostní otázka v Československu neexistuje. Pan ministerský předseda se patrně domnívá, že v této příčině je všechno v nejlepším pořádku. Pánové, klamete se, jestliže se domníváte, že může nastati pokoj v tomto státě, dříve než rozřešíte národnostní otázku. Klamete se, a pravím vám to vždy znovu, jestliže se domníváte, že je možno 5 milionů lidí - a jestliže k tomu počítáte Slováky, kteří se přece také cítí utiskovanými, alespoň veliká jejich část - 6 milionů lidí lze dáti potlačovati od druhých 6-7 milionů lidí. Necítíme se přece utiskovanými od všeho českého lidu, nýbrž od těch, kteří tvoří všenárodní koalici. Domníváte-li se, že je to stav, který trvale můžete udržeti, pak se mýlíte. Nejsem žádný farizej a pravím otevřeně, že mně především záleží na udržení oné vrstvy lidí, které jsem zasvětil svůj život, a to je německá dělnická třída v této zemi - pro mne přichází stát a všechno ostatní teprve ve druhé řadě. V tom se lišíme. Ale zdůrazňuji to proto, poněvadž přes toto doznání chci říci, že řešení národnostní otázky je mnohem méně v zájmu německého obyvatelstva a německé dělnické třídy v tomto státě, nežli v zájmu státu samého. My to přežijeme. Vy zde 3¹/₂ milionů Němců, ¹/₂ milionu Maďarů a 1¹/₂ milionu Slováků nezničíte s veškerou touto brutalitou, všemi těmito opatřeními nás nezničíte následkem vysokého kulturního stupně, na kterém stojí německé obyvatelstvo a obzvláště němečtí dělníci a rolníci. To se vám nepodaří. Ale podaří se vám, půjdete-li tak dále, že tento stát nebude více existovati, vy nám mezi tím časem způsobíte nesmírně bolu, budeme to musit snésti v plném vědomí, že na konci tohoto utrpení státi může jen naše vítězství. Varuji vás před touto politikou. Zde žije 13 milionů lidí, kteří, pokud to třídní poměry připouštějí, klidně by vedle sebe mohly žíti v míru. Vy tomu zabraňujete svojí politikou, vy tomu zabraňujete opatřeními za účelem utiskování, která stále ještě nazýváte opatřeními odvetnými, reparacemi. Ale tak jako ve velké politice pomalu politika reparací, politika odvety ztroskotala, tak jako ve velké politice na místo diktátů ve Versailles a Londýně nastoupila smlouva Locarnská, tak musí také v naší zemi na místě diktátů z Prahy nastati smlouva mezi Prahou, mezi zeměmi a národnostmi. (Souhlas a potlesk na levici.) To jest nutná reparace, to je nutný následek v tomto státě. Dříve nebude klidu. Divíte se, že včera zde a naproti v poslanecké sněmovně bylo tolik hluku. Bylo zpíváno, jako by zde byl zpěvácký spolek, a to se všech stran, také s vaší strany. Nemůžete si do toho stěžovati. Snad to souvisí s místností, že se tam naproti musí pěstovati hudba. Ale myslím, že, když se zpěv odsuzuje, musí se odsuzovati na všech stranách. Nemyslím, že nás sem obyvatelstvo poslalo proto, abychom zpívali. Ani píseň "Deutschland, Deutschland über Alles", ani "Kde domov můj" sem nepatřejí. Zpívati můžeme jinde. Ale vy se divíte kraválu, a žasnete. Ale není všechno to výhradným následkem vaší politiky?

Přicházím ke konci. Kam vede vaše politika? Řeknu vám to vede tam, kam šla politika Italie, kam šla politika Maďarska, Bulharska a jiných zemí, přímo k fašismu! Je nesmírným omylem socialistických stran, jestliže se domnívají, že fašismu v tomto státě zabrániti mohou tím, že se sloučí s měšťáctvem. Zabráníte fašismu, jestliže budete potírati tyto směry, nikoli však, jestliže se s nimi sloučíte. Dojdete jednoho dne k poznání a tento den bude zároveň dnem vykoupení pracujícího lidu v této zemi. Až do tohoto dne budeme ve své práci pokračovati.

Chtěl bych se jen ještě třemi slovy obrátiti k našim přátelům na nejkrajnější levici. Kolega Schubert. (Sen dr Hilgenreiner [německy]: Přátelé?) Mluvím-li o vás, řeknu také "přátelé", jenže to může býti trochu odstupňováno. Kolegovi Schubertovi se zráčilo nás zde napadnouti. Pánové jsou zde většinou nováčkové. My jsme zde v této síni dodržovali praxi, že jsme se svými povinnostmi socialistickými nepovažovali za slučitelné, aby se socialistické strany navzájem v přítomnosti měšťáckých stran napadaly a urážely. Prosil bych vás naléhavě, abyste našeho příkladu následovali. Máme venku hojnost příležitosti, abychom se vypořádali před dělnictvem. K tomu jsme ochotni. Jestliže se však domníváte, že musíte přenésti boj sem, ohlašujeme vám, že se dovedeme postaviti, že si od vás nedáme líbiti toho nejmenšího. Přejeme si vyhnouti se boji v přítomnosti měšťáckých stran, poněvadž se domníváme, že zde není k tomu místo. Kdyby však boj nám byl vnucen, provedeme ho s veškerou energií a se všemi důsledky.

Přicházím ke konci. Vládě, která v tomto prohlášení jasně ukazuje, že je vládou měšťáckých stran, že je vládou Šrámkovou, která se zove Švehlovou - to ukazuje jasně odstavec o rozluce církve od státu - vládě, která v odstavci o sociální politice ukazuje, že není jejím úmyslem vyhověti požadavkům dělnictva, vládě, která je jednostranně měšťácky nacionalistická, takovéto vládě odpíráme důvěru a budeme hlasovati proti tomu, aby vládní prohlášení bylo vzato na vědomí. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda: Dále má slovo pan sen. dr Havelka.

Sen. dr Havelka: Slavný senáte! Účinnou podporou republikánské strany, se kterou spojuje majitele domů nejen existenční podklad, totiž pozemek, pozemek venkovský, který dává potraviny, pozemek městský, který dává svým domem postaveným občanstvu bydlení, dostalo se parlamentního zastoupení straně československého domova.

Tím majitelé domů, jako takoví, získali veřejnou tribunu, kde mohou reklamovati svá práva, kde se mohou domáhati svých práv, kde mohou také pracovati k tomu, aby konečně byly odstraněny poslední zbytky toho proklínaného a prokletého válečného a poválečného hospodářství, které spočívá jako můra na majetku domovním, a to ke škodě nejen majitelů domů, nýbrž ke škodě a snad ještě větší škodě všech pořádných nájemníků a konec konců i ke škodě státu. Pan ministersky předseda ve svém exposé zmínil se o programu hospodářském.

Slavný senáte! I strana československého domova, jejíž, bohužel, posud jediným representantem zde jsem, není stranou 0politickou v pravém slova smyslu, nýbrž je stranou zájmovou, stranou majitelů domů a domků, je stranou hospodářskou. Neboť politická strana není nic jiného než dobrovolná organisace, sdružení lidí stejně smýšlejících, kteří mají stejný názor na to, jak poměry ve státě mají býti uspořádány, aby jejich zájmy, ať již hospodářské nebo kulturní byly dobře opatřeny. Hospodářské poměry mají nyní takový tlak, který nové strany a strany nynější tvoří na základě zájmovém, jak to vidíme u dělnictva, živnostnictva, zemědělstva a také u majitelů domů. Ale to nedostačí ještě k tomu, aby některá strana byla politickou stranou, aby se jen omezovala na hájení hospodářských zájmů svých příslušníků. Ne. Má-li to býti politická strana, musí zaujati jasné své stanovisko také k otázkám celostátním, uvádím příklad, k otázce rozluky církve od státu.

A slavný senáte, takovou stranou v pravém politickém smyslu strana československého domova, strana majitelů domů a domků není. Strana československého domova má za program a cíl, aby majitelům domů jako všem ostatním dostalo se volné disposice nad majetkem domovním, aby práva, která jim byla uzmuta, byla jim vrácena, aby byla snížena břemena daňová. (Sen Toužil: Činže!) Ano, činže, protože činže to není to, co přijde majitelům domů, to tvoří dávky, které platí nájemníci a každý majitel domů je odvádí. A majitel domů není ve vlastním slova smyslu majitelem, nýbrž státním neplaceným podomkem.

Cílem naší strany je, jak jsem již pravil, to, aby disposiční právo majiteli domu bylo vráceno, aby daňová břemena, která tak tlačí majetek domovní, byla snížena a konečně, aby nastalo v našem státě všude za každých okolností šetření. (Sen. Toužil: A souhlasíš s tím, aby byla zvýšena činže o 400%, jak jste psali v novinách?) To si dáme do komise.

Slavný senáte! Já apeluji na vás, až přijdeme s určitými návrhy, s vypracovanými osnovami, zvláště apeluji na všechny majitele domů bez rozdílu stran - jsou to zvláště majitelé domů organisovaní ve straně komunistické (Smích. Obrácen k sen. Toužilovi.) žádám Tebe a všecky, kteří máte činžovní dům: řekněte ve svých klubech nahou pravdu, jak se ten majitel domů má. Ne ten milionář, který má činžovní paláce na hlavní třídě, ale ten malý člověk, ten dělník, který si takřka cihly na stavbu nosil, a jsem přesvědčen, že vaši soudruzi - majitelé domů, vám řeknou holou pravdu, co takový malý majitel domu - a o ty nám jde - (Sen. Toužil: Proč se domácí s tím zlobí, ať to prodá!) zkusí, to není očistec, to je peklo hotové. A protože ve vládním prohlášení pana ministerského předsedy spatřujeme my majitelé domů tu možnost, že se nám stane po právu, že práva, která nám byla uzmuta, budou nám vrácena, tedy prohlašuji, samo sebou jako organisovaný příslušník republikánského klubu, ale také jako majitel domu, že budu hlasovati pro votum důvěry vládě, protože máme to přesvědčení a tu naději, že v dohledné době se splní to, co se splnilo u jiných stavů, aby majitelé domů mohli říci: "Můj dům, můj hrad, a ty nečisté a zlodějské ruce od mého domu pryč." (Potlesk.)

Předseda: Slovo má dále pan sen. Dúrčanský.

Sen. Dúrčanský: Slávny senát! K včerajšiemu vládnemu prehláseniu pánom ministerským predsedom Švehlom chcem len toľko poznamenať, že vládna majorita nie je v skutku majoritou, a síce čo dôkaz vám tu ukážem a poukážem, čo v samej ústavnej listine v paragrafe 128 je napísané - budem vám to po česky citovať, aby ste to dobre porozumeli - že všetci štátni občania republiky Československej sú si pred zákonom plne rovní a požívajú rovných práv občianskych a politických, nehľadiac na to, akej sú rasy, ani národnosti, alebo jazyka alebo náboženstva. A pýtam sa slávnej vlády, či mandáty rozhodne podľa tohoto kľúča vzpomenutého v paragrafe ústavnej listiny boly rozhodné? Myslím, že nie. Študujte to! A to podľa kľúča volebného pánom bratom Čechom a Moravanom by patrilo voliť 220 poslancov, kdežto vy volíte 230. To jest Slovensku by patrilo 70 poslancov a vám 230. Teraz na Podkarpatskej Rusi tiež volíte na základe tohoto nesprávneho volebného kľúča o 4 poslancov viac, než vám patrí. Tak sme ošmeknutí o 14 poslancov a k tomu použili ste ešte 340.000 opozičných hlasov v treťom škrutiniu, a tak vo skutočnosti už na tomto základe vládna majorita nie je majoritou vládnou. (Tak jest!) K tomu všetkému, slávny senát, chcem len prehovoriť to, lebo v r. 1920 tu bolo prehlásené, že ľud prehovoril, že ľud po demokraticky smýšľal a že demokratická vláda má právo panovať, lebo že Slovensko prehovorilo. Ja teraz k tomu celému hovorím to, že i dnes Slovensko prehovorilo. (Tak jest!) A ja teraz môžem tiež povedať, čo vtedy páni povedali, že v mene národa slovenského len oni môžu rozprávať, a ja teraz poviem, že my môžeme teraz menom národa slovenského rozprávať. (Sen. Sechtr: Maďarského!) Pane kolego, ja vám odpoviem. Som dlho trpelivý, ale ak vy budete z flobertky strieľať na mňa, budem ja strieľať z väčšieho kveru.