Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Zimák. Dávám mu slovo.

Sen. Zimák: Slávny senát! Jedná sa a záležitosť, ktorá je nám veľmi nemilá a boli by sme opravdu radi všetci, ktorí si vážime tento štát, aby sa neboly staly udalosti, ktoré zavdávajú príčinu k tejto debate. Boli by sme veľmi šťastní, keby sa všetci občania tohoto štátu bez rozdielu národnosti cítili tak doma, ako sa cítime my, ktorí sa hlásime k jednotnému národnému kmeňu československému. Žiaľ, že tak nie je. Ale je si treba predložiť; otázku, kto že je na tom vinný? My, ktorí sme predchnutí duchom moderného svetového názoru, duchom socializmu, ktorý ukazuje cestu k dorozumeniu národov, k priateľskému spolužitiu národov, považujeme za škodcov tohoto priateľského styku tých, ktorí úmyselne zasievajú nešváry a zášť medzi národmi, a to preto, aby z týchto nešvárov ťažili pre svoje sebecké ciele či osobný čin triedny. Cítim a viem, že keby od nás záviselo radi by sme videli, aby každý občan tohoto štátu bol v úrade obsluhavaný jeho vlastnou materinskou rečou. Ovšem, to by tiež záviselo na iných činiteľoch než sú Vládní. Ovšem je otázka, kto nesie vinu na tom, že vláda v 8. roku jestvovania tohoto roku bola nútená vydať nariadenie, ktorým sa získava prístup štátnej reči do tých miest, kde sa jej v dôsledku nedobrej vôle našich inorečových občanov kládli doteraz prekážky. Tieto jazykové nariadenia zavdaly príčinu nie k zrovna žiadúcnym udalostiam, o ktorých uznal slávny senát za nutné a súrne pojednávať; mne nenapadá, aby som ospravedlňoval postup polície v Karlových Varoch, a neradi by sme videli, že v tom páde, keď sa policajný orgán dopustil prehmatu, aby neniesol tento policajný orgán dôsledky tohoto prehmatu. Rád by som videl dokonca, aby výklad pána ministra, v tých častiach, na ktoré bolo pokrikované "das ist nicht Wahr", aby veci boly vyšetrené a skalopevne sa dokázalo, kto hovorí pravdu a kto nepravdu. Neradi by sme videli, aby tí, čo hovorili nepravdu, boli vysokí štátni hodnostári, dokonca minister hovoril, čo by pravde neodpovedalo, a hovoril to na základe nie celkom pravde odpovedajúceho referátu jeho podriadených orgánov, nech sa potom pán, minister o to postará, aby tá škvrna nepravdivosti nezostala na ňom.

Teraz by som sa však dotkol toho, jestli je to opodstatnené alarmovať mestá v tejto republike, kde zakorenil duch toho tzv. "Deutschland über alles", alarmovať 70 miest na doklad, že taký je počet tých miest, v ktorých Nemcov uráža čeština.

Čo znamená jazykové nariadenie? Ono nariaďuje trojaký režim. V okrese, kde je viac než ²/₃ národnostnej menšiny, tam sa zavádza jednojazyčné úradovanie, totiž bude sa úradovať v reči národnostnej menšiny. Okresy, v ktorých je viac než 20% obyvateľstva národnosti nečeskoslovenskej, tam sa bude úradovať v oboch rečiach, štátnej i v reči národnostnej menšiny. Len v tých okresoch, v ktorých niet 20% obyvateľstva neštátneho jazyka, bude sa úradovať jazykom štátnym i jazykom národnostnej menšiny. Ostáva však pre osobný styk s úrady reč materinská toho ktorého národa. Len písomne sa bude úradovať v reči štátnej.

Tedy podľa toho v 107 okresoch, ktoré sú obývané 2,243.644 Nemcami, tam zostane reč česká predsa len popoluškou, a český človek ostane naďalej tým tzv. "tschechisches Gesindel". Vo 34 okresoch, ktoré obýva 753.220 Nemcov, bude tlakom vládneho nariadenia štátny československý jazyk postavený na roveň jazyku nemeckému. Každý môže úradu predložiť svoje podanie v jazyku českom alebo nemeckom, odpoveď na to dostane v reči štátnej ale aj v reči nemeckej. Ostáva len 30 okresov, v ktorých býva nemecká menšina pod 20% v celkovom počte 134.066 duší, kde sa dáva prednosť českej reči, tam sa žiada, aby podania k úradom boly predkladané v štátnej reči, čo však nemení nič na tom, že stránka má právo pojednávať ústne v svojej reči materinskej.

Na Slovensku nenašly menšiny príčiny k demonštráciám pre jazykové nariadenia. Nemci pocítili totiž tú istú päsť maďarských grófov a džentríkov, ktorá bila Slovákov a ktorá na území maďarskom nestrpela rozprestieranie plášťa, matky Germánie. Nemci si síce trochu na Slovensku platonicky zasťažovali a ako sme práve počuli od pána sen. dr. Grosschmida aj Maďari len toľko robia, ale v celku a veľku nerobia jazykové nariadenia rozruchu. Na Slovensku, podľa jazykových nariadení, ostáva 12 okresov a na Podkarpatskej Rusi 1 okres, ktorý obýva 435.427 Maďarov, ako okresy, kde sa bude úradovať maďarsky. V 11 okresoch na Slovensku a v 3 na Podkarpatskej Rusi sa bude úradovať v štátnej reči vo slovenskom znení a tiež maďarsky. V týchto okresoch býva 252.254 Maďarov. Len v ostatných okresoch, kde býva 51.000 Maďarov, budú títo postihnutí tým, že sa bude od nich žiadať, aby písomné po dania predkladali v štátnej reči slovenskej, ale zostáva im právo pekne bez poníženia hovoriť pred úrady vo vlastnej svojej materinskej reči.

Bárs by toho práva aspoň 50% maly naše menšiny v Maďarsku!

Pán sen. dr. Grosschmid zopakoval reči, ktoré sme bezpočtukrát už počuli tu i v snemovni. To večné sťažovanie na nedostatok škôl na Slovensku, utlačovanie i na tú strašnú hrúzu, že maďarská menšina nemá univerzity na Slovensku. Ja bysom sa pýtal, keby tá univerzita naozaj boha, čo by s tým dorastom z tejto univerzity na Slovensku chceli podniknúť? Ale pán sen. dr. Grosschmid zvlášte si sťažoval a opakoval tú vec, že tie hory a rieky idú smerom k Budapešti, že tedy stala sa veľká krivda, keď sa im urobila hraničná čiara, že tie vedy to Slovensko neodniesly do Budapešti i s tými horami. My považujeme vec za odbytu a, pozeráme celkom ináč na minulosť a budúcnosť. Nechceme opravdu veriť, že by ti maďarskí vedátori, ktorí nám predpovedali, že naddĺž táto Československá republika vydrží 7 rokov, že tie vody, ten náš Váh a Hron náš odnesú zase smerom k Budapešti. My sme v tieto teórie neverili a nebudeme im veriť.

Čo sa sťažnosti pána sen. dr. Grosschmida ohľadne škôl týka, je škoda, že nemám pri ruke štatistiku, ale v zasadaní predošlého senátu som túto štatistiku predčítal a dokazoval som, že hlavné mesto Budapešť má pomerne k počtu obyvateľstva asi toľko učiteľských síl na obecných a meštianskych školách a že jedna učiteľská sila pripadá tato asi na toľko žiakov, ako je to na Slovensku, kdežto v Budapešti žije kompaktná masa maďarská, kým na Slovensku sa Maďari rozptýlení. Tedy s tou krivdou v školstve je veľmi bledý doklad.

Na protiváhu uvádzam toto: Pán sen. dr. Grosschmid si sťažoval, že Maďari nemajú univerzity na Slovensku. Páni, my sme nemali na Slovensku jedinej strednej školy. (Hlas: A meštianky!) My sme mali posledné tri školy a tie nám Maďari v r. 1870-71 zatvorili. Vtedy sobrali Maďari imanie Matice Slovenskej, na ktorú aj Franc Jozef venoval 100.000 zl. Z tých peňazí spravili si protislovenskú spoločnosť v Budapešti a z týchto vydávali tzv. "Slovenské Noviny". Slovenský ľud ich menoval "Slonoviny". Tými chceli otravovať dušu slovenského ľudu. Nuž, tri slovenské stredné školy zatvorili s odôvodnením, že niet slovenských učebníc, že používajú učebnice cudzieho štátu. Používaly Na totiž poväčšine učebnice české, poneváč slovenských nebolo a maďarská vláda necítila v sebe tej najmenšej mravnej povinnosti, dbať o to, aby slovenské gymnázium malo tiež slovenské školské učebnice. Zkrátka striasla so seba povinnosť ako pes blchy a povedala: "Slováci nemajú kníh, ergo nemôžu mať školy." Tak to vo skutočnosti vyzeralo s tou maďarskou pečlivosťou o školstvo.

Slávny senát! Na tom území Československej republiky, kde skôr človek Slovák nebol považovaný za Slováka, kde sa povedalo o ňom: "Tót nem ember!", tam zjednal náš zákon práva slovenčine, táto reč stala sa rečou štátnou. Skôr - aby som ešte snáď lepšie ilustroval pomery ako protiváhu ku sťažnostiam pána sen. Grosschmida, upozorním na toto: Skôr nemohol byt, ku príkladu, členom poroty, totiž toho sboru, kde súdili Slováka alebo Nemca, človek, ktorý náležíte neovládal maďarčinu ako štátnu reč. Ba ešte ďalej. Keď aj vedel maďarsky, nemohol byť členom poroty človek, ktorý niesol na sebe štempel robotníka.

Kto to tak všetko pozná a vzpomína na staré časy a vidí rozdiel, ktorý priniesla republika, musí povedať, že všetko to, čo sa snáša z nemeckej strany na hanobenie tohoto štátu, že všetko toto je napínanie síl na umelé vzbudzovanie rozhorčenia.

Konečne, páni z nemeckého tábora, je vám to ešte aj dnes hanbou hovoriť oficiálnou rečou tohoto štátu, v ktorom je vám treba žiť a byť a snášať jeho osudy so strasťami a slasťami?

Hľaďte, 7 rokov sme boli bez jazykových nariadení. Nuž, ale keď človek prišiel do niektorého mesta do gruntu zgermanizovaného, bol som, ku príkladu, svojho času v Podmokloch, cítili ste, ako by ste boli v tom štáte, ktorý má byť "über alles".

To už na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi bolo menej tej zpupnosti a vzdoru a viac pochopenia pre nové zmenené pomer y. To treba priznať. Tam nájdete v každom meste orientačné tabuľky, názvy ulíc, firmy obchodov, pekne vo dvoch alebo i v troch rečiach. Na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi neznamenajú jazykové nariadenia pre Maďarov a Nemcov zhoršenie doterajšieho ich jazykového práva a preto boly prijaté bez rozčuľovania.

Charakteristické je, že pán sen. Hartl sa rozčuľoval nad tým, že kdesi mala byť poškvrnená nemecká krčma českým nápisom.

Ja a moji súdruhovia ťažko nesieme, že v tomto umelom rozčuľovaní nesú prápor tí kolegovia, s ktorými sme spojení istou ideovou páskou. Kolega dr. Heller a s ním jeho súdruhovia urputne protestovali proti údajom pána ministra vnútra dr. Noska, že sa udajne pokrikovalo v Karlových Varoch za zástupov na štátne orgány "Tschechische Hunde", "Tschechisches Gesindel" a pod. Ja rád verím, že protestujúci páni senátori nemeckí to nepočuli a neželali si to počuť a že si ani neprajú, aby nemecký ľud bol tak ďalej vychovávaný, že by ľud český považoval za "Gesindel", za psov atd. Nuž, ale, tu by nemeckí súdruhovia nemali dávať príležitosť k tomu, aby sa tak krajnou nacionalistickou výchovou preplnené nádoby mohly produkovať za ich asistencie. Nemeckí súdruhovia by sa nemali stavať do čela tej stráže, ktorá stojí na sudetskom území, aby sa tam reč národa dominujúceho v tomto štáte nedostala.

A ja si predkladám otázku z môjho socialistického stanoviska. Získa tým, či ztratí tým nemecký robotník, keď sa vedľa svojho materinského jazyka naučí česky? Ja som nadobudnul presvedčenia, že človek robotník skôr sa vedel uchytiť a nestal sa vždy tak bezmocným predmetom vykorisťovania, keď vedel viac, než jednu reč. Človek robotník, ktorý je viazaný na jedno miesto istými okolnosťami, ku príkladu ne znalosťou inej reči, býva na tom skoro pravidelne horšie, než ten, ktorý má otvorenejší priestor.

A keď pre robotníka bolo by pošetilé, neobohatiť svoje vzdelanie ďalšou rečou, v našom prípade rečou štátnou, potom neviem, jestli je to od nemeckých súdruhov zrovna správne, zradzovať robotníctvo pred štátnou rečou, jestli je to spasiteľné pre štátne a verejnoprávne úradníctvo v tom tzv. sudetskom území, keď toto úradníctvo posmelujú, aby zostalo odcudzené znalosti českého jazyka. (Sen. dr. Heller [německy]: My jsme přece podali návrh na zavedení české vyučovací řeči! Jak nám to můžete říci?) A predsa sa staviate proti tomu, aby sa ten český jazyk tam nedostal: (Sen. dr. Heller (německy): Ale vždyť to není správné! My jsme to přece navrhovali!)

Ja žijem v tom presvedčení, že znalosť jazykov prispieva k dorozumeniu národov, k priateľskému spolužitiu národov. A ako je známo, toto dorozumenie je jedna z ciest, vedúcich k cieľu socializmu. Jestli sme si dali na prápor náš devízu "proletári sveta spojte sa", potom sa musíme postaviť aspoň my socialisti pod ten prápor prostí, bez nenávisti národa proti národu. (Sen. dr. Heller [německy]: Ale jazykové nařízení k tomu nepřispěje!) Pánovia, jazykové nariadenia možno, že k tomu neprispievajú, ale ešte menej k tomu prispievajú tí naši súdruhovia, ktorí podporujú tú ideológiu, ktorá vyplýva z piesne "Deutschland, Deutschland über alles". Táto ideológia nesmeruje iste k rovnosti národov, ona žene k povýšenosti a panovačnosti nad národmi... (Hluk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Zimák (pokračuje): ... a ona bola zbrocená krvou národov. Pri ceste k rovnosti národov stojí tu duch demokracie, duch viac než pol sta svetovou vojnou uvolnených malých národov európskych. Deutschland nestojí dnes nad európskymi národy, ale chodí do Ženevy prispôsobiť sa európskej demokracii.

Keď takto chodia predstavitelia dnešného Nemecka do Canosy, vyprosťujú sa z tej ideológie panovačnosti a je veru škoda, že naši Nemci, tí sudetskí, sa nesnažia taktiež sa vyprostiť z tejto ideológie. Aspoň karlovarské udalosti niesly sa v tomto duchu. Počuli sme s celou tragičnosťou líčenie, o tých udalostiach v Karlových Varoch, kde udajne bol rozohnaný 10 tisícový zástup.

My vezmeme sdelenie pána ministra, ktoré dal v odpoveď na interpeláciu na známosť. Na nás totiž nepôsobí ten medikament, ktorý má zbudovať rozrušenie, ktoré chceli nemeckí rečníci vyvolať. To je totiž tak, keď sa dlhú dobu používa jeden a ten istý medikament, tak si naň organizmus zvykne a nereaguje naň. Tedy tie ulice bez kameňov tá tichá návšteva pod okny okresného úradu, to sú nám známe veci. My sme totiž tiež bojovali a používali týchto metod a toho spôsobu ako to tu bolo líčené. Náš boj mal ovšem mravnejší podklad. My sme sa tlačili k národnostné vyrovnávajúcej čiare, tlačili sme sa k rovnosti, nemali sme túžieb panovať nad voľakým, čo svedčí z našich piesní, ktorými sme sa oduševňovali. Prisámbohovali sme sa, že "márne sú proti nám vzteky", živili sme sa nádejou, že príde doba, kedy blesky hromov nad Tatrou budú znamenať slobodu podtatranského ľudu, budú znamenať tú slobodu, ktorou sa nebudeme cítiť ničím viac, než rovným medzi rovnými. Naša snaha bola snahou mravnou a takou ostáva aj dnes, keď si opäť dovoľujeme volať na našich tak maďarských ako nemeckých spoluobčanov, aby popustili zo svojich túžieb po nadvláde a poznali, že my si prajeme, aby sa tak cítili doma, ako sa cítime my, a aby od tej výbojnej piesne "Deutschland, Deutschland über alles" prešli k našej utešenej, melancholickej síce, ale predsa víťaznej piesni "Kde domov môj".

Verím, že jazykové nariadenia, ktoré daly zámienku k demonštrácii a intermezu v Karlových Varoch, ktoré má dnes tú svoju dohru, že tieto jazykové nariadenia by sniesly korektúru, ale k tej by mohlo dojsť na základe dorozumenia, ktorého predpokladom je úcta k štátnemu jazyku aspoň taká, akú chová každý k reči svojej materinskej.

Jestli tak sa stane, upútané budú naše mysle na hospodárske vybudovanie tohoto štátu, ku ktorému sme viazaní našim žitím a bytím. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Listina řečnická je vyčerpána. K věcné poznámce přihlásil se pan sen. Dyk. Ve smyslu §u 44, odst. 3, jednacího řádu dávám jemu slovo k věcné poznámce.

Sen. Dyk: Vážený senáte! Budiž mně dovoleno, abych zde ocitoval několik vět ze stenografického protokolu revolučního shromáždění. Je to řeč zástupce národně demokratického klubu dr. Kramáře. Praví:

"A když pak k tomu přijde ještě - a to je to nejstrašnější -- zákonné ustanovení, že provedení má se státi cestou nařizovací podrobnějšími předpisy, pak - promiňte, pánové - vy sami otvíráte jazykový boj v celé republice Československé takovým způsobem, že nebudete s to, abyste to v budoucnosti zodpovídali. A jestliže kolega Stivín řekl - a já s ním úplně souhlasím - že nechceme, aby do budoucího Národního shromáždění nebyly zanášeny jazykové boje, pak to musíte udělati jinak, pak nesmíte dáti úpravu jazykových poměrů pro budoucnost nařízením s nejasnými pojmy v zákoně, nýbrž musíte, když nemůžete jisté věci pro jejich podrobnost upraviti zvláštním zákonem, aspoň fundamenty těchto nařízení, základní jich pojmy dáti do ústavního zákona precisně a určitě, aby o nich nikdo nemohl pochybovati. To je vaší povinností, a když to uděláte jako základní zákon, máte aspoň jistotu, že Němci, třeba snad ze začátku protestovali - a oni budou protestovati proti všemu, vždyť je to věc, se kterou musíme počítati - nebudou prodlužovati boj, který je a priori bezvýsledný."

A dále: "... to, co my chceme, odpovídá tomu, co chce kolega Stivín: abychom si v budoucím Národním shromáždění nenadělali sami tisíce možností, aby každou chvíli přišel Němec s vyřízením nějakého auskultanta nebo okresního soudce, že to neodpovídá státnímu základnímu zákonu, poněvadž ten by byl nejasný, nebo že nařízení - a to podškrtávám které vydala vláda, neodpovídá rovněž těmto zákonům, abychom tak měli stálý boj o jazyková nařízení, jako jsme to měli v Rakousku. Pak by dělali Němci, co vytýkali nám, totiž "Erpressungspolitik", a já docela upřímně řeknu, že se bojím, že by se jim někdy podařila! Tedy v této věci se mi zdá, že je skutečně dobře, abychom v tomto zákoně mluvili velice jasně a určitě."

Cituji tato slova, poněvadž průběh celé této debaty dal jim satisfakci, ježto dokázal, že mohli jsme si uspořiti mnoho zbytečných debat a Němcům mnoho zbytečných řečí, kdyby v jazykovém zákoně bylo více přesnosti a jasnosti.

Budiž mi dovolena ještě druhá poznámka. Navazuji na vývody řečníků německých, poněvadž právě z nich a z jejich výkřiků plynou pro nás určité direktivy. Oni nám ukázali, že to, co se nestalo na sklonku zasedání minulého parlamentu, je nutno dnes. To je novela živnostenského řádu. Této novely je nezbytně třeba, má-li se znemožniti potupa státního jazyka v aféře nápisové. A za třetí: V rozčilení debaty byli jsme málem prohlášeni za vrahy. Vzpomínám na Corneilleův výrok: "Těm, které zabíjíte, se vede dosti dobře." Já aspoň, pokud jsem během celé této debaty měl tu čest pozorovati pány kolegy v německých lavicích, došel jsme k tomu mínění, že je u nich spíše růžová nálada, než černé myšlenky a obava o budoucnost svého lidu. (Sen. Fritscher [německy]: Pane kolego, to je šibeniční humor!) A přál bych si, aby v této růžové náladě mohli býti také naši čeští lidé, naši hraničáři. (Hluk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Dyk (pokračuje): Kolega Pánek mínil, že kolegům německým běží o zničení republiky. Já myslím, že to není tak zlé, mluví-li o pekle této republiky, neboť z celého jejich chování vidím, že se jim z tohoto pekla nechce. Neběží jim o to, aby republiku zničili, nýbrž běží jim spíše o to, aby republiku a nás napálili. Je to jejich právo, (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: O nikoliv!) ale je také naším právem a povinností, abychom se nedali napáliti. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban: K věcné poznámce přihlásil se pan sen. dr. Heller. Ve smyslu §u 44 dávám jemu slovo.

Sen. dr. Heller (německy): Párové! Opravuji věcně, že pan sen. Dyk nepřednesl žádné věcné opravy, nýbrž že pronesl řeč.

Místopředseda dr. Hruban: Budeme hlasovat.

Ve smyslu §u 65 jednacího řádu je tuto rozpravu zakončiti hlasováním, zdali senát schvaluje prohlášení pana ministra, čili nic. Senát se však může usnésti, že hlasování odkládá.

Návrh na odložení hlasování podán nebyl, budeme tudíž hlasovati o schválení prohlášení pana ministra.

Žádám pány a dámy, aby se posadili. (Děje se.)

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Kdo schvaluje prohlášení pana ministra, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina, tím senát schválil prohlášení pana ministra vnitra.

Budeme pokračovati v jednání.

Druhým odstavcem dnešního denního pořadu je

2. Zpráva I. branného výboru, II. sociálně-politického výboru, III. rozpočtového výboru o vládním návrhu zákona (tisk 16), kterým se doplňuje § 81 zákona o vojenských požitcích zaopatřovacích. Tisk 34.

Zpravodaji jsou: za výbor branný sen. Sehnal, za výbor sociálně-politický sen. Hrejsa, za výbor rozpočtový sen. Klečák.

Dávám slovo zpravodaji výboru branného panu sen. Sehnalovi.

Zpravodaj sen. Sehnal: Vážený senáte! Vláda přípisem datovaným z 22. prosince 1925 předložila návrh zákona, kterým se doplňuje § 81 zákona vojenských požitcích zaopatřovacích. Zákon tento má pouze 2 články a branný výbor při svém jednání vypustil ve článku prvním slova: "na konci". V další větě se praví, že ministr národní obrany se zmocňuje, aby v dohodě s ministrem financí zákon provedl. Nyní navrhovaný článek I. tohoto zákona rozšiřuje tuto dohodu ještě na nejvyšší účetní kontrolní úřad. Toto rozšíření na povolání také nejvyššího účetního kontrolního úřadu je odůvodněno tím, aby kontrola nepřišla již pozdě, po výkonu, jak se dosud dělo, poněvadž de facto již článkem druhým povolujeme to, co už bylo učiněno.

Článek II. navrhovaného zákona praví, že se tomuto zákonu přiznává zpětná účinnost. V původním návrhu stálo dnem 1. ledna 1920. Poněvadž povolovat účinnost dnem 1. ledna 1920 je absolutně nemožná věc, poněvadž účinnost tohoto zákona přijde právě v den vyhlášení, opravil branný výbor čl. II. tím způsobem, že se praví: "Zákonu tomu přiznává se zpětná platnost od 1. ledna 1920." Děje se tak zejména proto, poněvadž ministerstvo financí žádalo, aby teto se stalo zákonem tímto způsobem, poněvadž doposud skutečně ministerstvo národní obrany vyplácelo v relaci, jak nyní je žádoucí. (Místopředseda dr. Soukup ujal se předsednictví.)

Předloženým návrhem, jímž se zabýval branný výbor ve své schůzi, má býti získán zákonný podklad pro správný výkon zákona ze dne 17. února 1922, čís. 76 Sb. z. a n., o vojenských požitcích zaopatřovacích, jehož tendence je skutečné, aspoň postačitelné zaopatření osob, nároky na zaopatření majících. Podle dnešního stavu zákonného, opírajícího se o výše uvedený zákon a na jeho podkladě vydané vládní nařízení ze dne 6. října 1923, čís. 186 Sb. z. a n., dává možnost jen výplaty v Kč, pokud se týče, v její kursovní hodnotě k cizí měně.

§ 81 zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., v odst. 4. přiznává a upravuje právo příslušníků československých legionářů, pokud se stali invalidními, i tehdy, když jsou příslušníky cizích států - s výhradou vstoupení jich do služeb těchto států - v odstavci 5., pak nároky pozůstalým po zemřelých - padlých - legionářích, i když nebyli, pokud se týče, nejsou československými příslušníky. A tu by bylo jistě nespravedlivo, kdyby příjmy těchto osob, nucených poměry své příslušnosti, poměry rodinnými nebo jinými, žíti na území Spojených států severoamerických, kdež kupní síla dolaru v tamějších poměrech je daleko menší než kupní síla Kč zde u nás, nebyly upraveny tak, aby odpovídaly tamějším poměrům. Proto správně návrh zákona dává možnost zvýšení relace na hodnotu, respektive sílu kupní, z nynější možnosti výplaty jen podle kursovní ceny naší koruny. Jen tak vyrovnati možno požitky osob výše uvedených, v Americe žijících s požitky, které berou z téhož zákona osoby ve vlasti, a dosíci tak přibližně stejné životní úrovně.

Stát takto vykonává jen povinnost svoji vůči těm, jímž jest za svůj vznik spoluzavázán.

Zpětná platnost od 1. ledna 1920 je věcí jen formální a úhrada pro osoby, jichž se zákon bude týkati, a to: 42 invalidů - legionářů s trvalým zaopatřením, 19 invalidů legionářů s dočasným zaopatřením, 5 vdov po padlých nebo zemřelých legionářích a 13 sirotků po padlých nebo zemřelých legionářích, tedy celkem 79 příjemců v celkové výši 1,100.000 Kč je zajištěna v rozpočtu na rok 1926 v kapitole VIII., tit. 2. a tit. 3., § 2 státního rozpočtu, kdež zařazena je částka 62,045.000 Kč.

Výbor branný uznav veškeré okolnosti v důvodové zprávě k vládnímu návrhu uvedené navrhuje slavnému senátu schválení předložené osnovy zákona ve znění dole uvedeném, ne v tisku 16, nýbrž 34.

Prosím slavný senát jménem výboru branného, aby tento návrh schválil tak, jak je v senátním tisku čís. 34 vytištěn. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup: Dávám slovo zpravodaji za výbor sociálně-politický panu sen. Hrejsovi.

Zpravodaj sen. Hrejsa: Slavný senáte! Zákonem čís. 26 z r. 1922 byly upraveny požitky zaopatřovací našich legionářů. V § 81 tohoto zákona bylo řečeno, že ministr národní obrany v dohodě s ministrem financí může stanoviti relaci mezi korunou československou a americkým dolarem podle kursu hodnoty dolaru, případně koruny a podle této relace vypláceti požitky zaopatřovací s výpomocemi a přídavky těmto našim legionářům, kteří v Americe zůstali, nebo se tam odstěhovali, případně jich pozůstalým. Jelikož ale skutečná cena amerického dolaru podle kupní jeho síly je menší, než koruna československá, lidé tito, naši legionáři, případně pozůstalí, zkracováni jsou při pobírání těch zaopatřovacích požitků a je spravedlivo a slušno, aby tito příslušníci naši, kteří obětovali svou krev a nasadili svůj život, kdy stali se nezpůsobilými výdělečné schopnosti, byli zaopatřeni tak, aby mohli slušně uhájiti živobytí. Jedná se pouze o 79 osob, invalidy, nebo jich příslušníky, případně příslušníky padlých.

Výbor sociálně-politický se připojuje k usnesení výboru branného a navrhuje také slavnému senátu, aby tato předloha zákona čís. 34 byla schválena.

Místopředseda dr. Soukup: Za výbor rozpočtový pan sen. Klečák. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. Klečák: Slavný senáte! Když za světové války lidské vášně rozběsnily se na tolik, že lidská krev nebyla měřena na náprstky, ale tekla celými potoky, v tvé chvíli, kdy národové povstali proti národům a kdy zdálo se, že celý svět je oddán myšlence naprostého zničení, u nás doma, v českých zemích a také i na Slovensku jsme si uvědomili, že nadešla chvíle, která pro nás mohla znamenati buď nový život, nebo otroctví, ve kterém žili jsme celá staletí. Pravda, tisíce a statisíce věrných českých duší bylo nuceno postaviti se pod prapory, pod nimi sloužiti; to považovali jsme za nejtěžší úkol ve svém životě, poněvadž byly to prapory, které pro nás nemohly znamenati žádné povýšení, nýbrž naopak byly to prapory, které znovu a znovu dokazovaly jen ponížení a nešťastný život našeho národa. A v té chvíli, kdy statisíce našich duší stála ve službách cizích zájmů, cizích tužeb, na širokých pláních téměř celého světa shromažďovali se ti, kteří si uvědomili, že třeba státi se mstiteli doby, která pro nás znamenala jen utrpení. Vedle pobratimského národa srbského žádný národ v celé Evropě nemůže pochlubiti se tím, že, jakmile zaznělo heslo "Zápas -za právo, pravdu a spravedlnost" života českého lidu, že v té chvíli sta a tisíce nadšených věrných duší opouštělo své ženy, opouštělo své děti, dávaly stranou štěstí jejich a šikovaly se tam, kde šlo o bytí a nebytí našeho národa. Ve službách svého národa, v té vroucí neskonalé lásce k národu a domovině tisíce jich padlo. Tisíce se jich navrátilo ke svým ženám, ke svým dětem a sta a tisíce vrátili se jenom jako mrzáci, kterým bohužel v tom těžkém životě dneska nezbylo nic jiného nežli v určité části žádati, aby v tom jejich zmrzačení podalo se jim pomocné ruky. V návrhu zákona, o kterém nyní hovoříme jedná se jenom o 79 jedinců. Může se namítnouti, že vedle těch 79 příjemců je zde tisíce a tisíce těch, kteří taktéž požívají té skrovné odměny za to své utrpení, které prožili ve světové válce, ale já chci poznamenati, že vládní návrh neznamená, že se chtělo těm 79 příjemcům dávati snad více, nežli požívají ti, kteří jsou snad v našich zemích, pokud tvoříme dohromady Československou republiku. Jedině ta těžká valuta americká přivádí nás k tomu, abychom slavnému senátu doporučili ke přijetí návrh, kterým se mají vyrovnati protivy mezi valutou americkou a mezi valutou naší.

Rozpočtový výbor pojednal o návrhu tomto 3. března. Jménem rozpočtového výboru prosím slavný senát, aby schválil osnovu tohoto zákona bez ohledu, že se snad jedná o počet poměrně malý, ale obráceně bych chtěl dodati, že jedná se právě o ty, kteří doma v cizině mohli zůstati u svých rodin, ale nezůstali, šli konati svojí povinnost, povinnost, která jim velela sloužiti svému národu, sloužiti svému lidu, aby národ zotročený stal se opětně národem svobodných a volných lidí. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Zahajuji debatu. Navrhuji lhůtu řečnickou čtvrt hodiny. Námitek není? (Nebylo.)

Návrh můj je schválen. Ke slovu je přihlášen pan sen. Jokl, jemuž uděluji slovo.

Sen. Jokl (německy): Dámy a pánové! Proti předložené osnově zákona, proti zásadě v osnově zákona obsažené, nemáme nijakých námitek. Proti čemu se bráníme, je způsob, jakým věc sama sebou oprávněná se provádí. Především pociťujeme jako veliký nedostatek, že celé předloze vtisknuta je pečeť největšího protekcionářství, neboť nejedná se o tisíce, jak předešlý řečník s velkým pathosem tvrdil, nýbrž tato předloha vztahuje se jen na celých 79 československých legionářů, kteří bydlí ve Spojených státech. Těmto 79 válečným poškozencům legionářům, respektive jejich příslušníkům, má valutárním postavením na roveň poskytnuto býti zlepšení jejich existenčních podmínek. Vláda se zmocňuje to provésti, ale druhá věc, která je velice na pováženou, je skutečnost, že se zákon dělá se zpětnou platností od roku 1920. Nevím, zdali za to ve veřejnosti budete moci odpovídati, Musíme vytýkati, že se zde řeší jen tato věc pro československé legionáře ve Spojených státech, kdežto přece, jak známo, také v jiných státech ciziny žijí takovíto váleční poškozenci legionáři. K tomu však ještě přistupuje, že zde tvoříte hranici mezi válečnými poškozenci československými legionáři a válečnými poškozenci vůbec. Máme mnoho tisíc válečných poškozenců, kteří bydlí v cizině a kteří následkem okolnosti, že jejich důchod není v žádném poměru k drahotním poměrům země, ve které bydlí, těžce jsou poškozeni. Máme mnoho československých válečných poškozenců, kteří bydlí v Německu. Chci sděliti jen několik cifer, abyste seznali, v jak smutných poměrech jsou nuceni žíti tito váleční poškozenci. Válečný poškozenec, který byl prohlášen s 20 - 25% invalidním, béře měsíční důchod 45 Kč, to je 562 říšských marek. Nechci vám sdělovati všechny stupně, béřu jen poslední. Válečný poškozenec, který byl prohlášen s 85 - 100% invalidním, béře měsíční důchod 37 marek 50 feniků. Ještě příkřejší jsou poměry, pokud přicházejí v úvahu pozůstalí. Nejvyšší důchod obnáší zde ročně 300 Kč, předpokládaje, že nutno pečovati o 4 děti. Sotva s 8 markami týdně má vystačiti válečná vdova se 4 dětmi. Myslím, že nebude nikdo popírati, že tento obnos nestačí, aby se nasytili jen suchým chlebem.

Při této příležitosti musím poukázati také na veliký nedostatek našeho zákona o péči o válečné poškozence, totiž na okolnost, že lhůta pro přihlášku k důchodu byla vyměřena příliš krátce. Denně na nás naléhají váleční poškozenci a válečné vdovy, bydlící v cizině, kteří neznajíce zákonitého ustanovení a lhůt zameškali přihlášku, stojí zde nyní bez ochrany a marně se dožadují svého důchodu. Ale zvláštní nedostatek, který můžeme prokázati v celé řadě případů, je v tom, že se váleční poškozenci u jednotlivých konsulátů prokazatelně přihlásili včas, ale přes to žádného důchodu nedostávají. A tu zdá se, že obzvláště u konsulátu ve Vratislavě panuje veliký nepořádek, neboť odtud přichází k nám nejvíce stížností, že se nepátrá po přihláškách válečných poškozenců, že tyto přihlášky patrně byly zcela jednoduše dány ad acta, i je potřebí mnohých intervencí a velikého nátlaku, aby těmto válečným poškozencům bylo dopomoženo k jejich právu. Musíme při této příležitosti žádati s veškerým důrazem, aby o všechny oběti války, které bydlí v cizině, lhostejno ať to jsou váleční poškozenci českoslovenští legionáři, anebo váleční poškozenci vůbec, stejnou měrou bylo postaráno jako v předloze.

Musíme tudíž předloženou osnovu zákona, i když budeme pro ni hlasovati, považovati se stanoviska zákonodárné techniky za záplatování a litujeme jen, že vláda nepřikročuje k tomu, aby provedla úplně sjednocení naší veškeré péče o válečné poškozence, za samozřejmého předpokladu, zjednati zlepšení oproti nynějším poměrem. Jsme již jednou nedůvěřivými následkem zkušeností, kterých jsme v tomto státě v poslední době získali, obzvláště v oboru sociální politiky, pročež musíme konstatovati, že se domníváme, když vláda s tímto oborem jedná tak macešsky, že dlužno to odůvodniti netoliko všeobecnou nemohoucností naší byrokracie řešiti takovéto otázky, nýbrž že nutno to odůvodniti také vědomou sabotáží sociálně-politického zákonodárství vůbec. Mohu pro to uvésti velmi drastický příklad, školský příklad, který nás opravňuje k tomu, abychom na provádění sociálně-politických zákonů v tomto státě pohlíželi s největší nedůvěrou.

Je to provádění zákona o vyživovacích příspěvcích. Provádění tohoto zákona pro příslušníky osob, povolaných k vojenskému cvičení, je přímo veřejným skandálem a možno prokázati, že rok od roku týž zákon v praksi vždy více byl zhoršován. Tento zákon, jenž zaveden byl pro osoby povolané ke konání vojenské služby, pochází z roku 1921. Platil původně jen pro jeden rok, poněvadž se prohlásilo, že jest úmyslem sebrati nejprve během prvního roku potřebné zkušenosti, aby se pak vypracoval konečný zákon. Ale jako při mnohých jiných, obzvláště sociálně-politických zákonech v tomto státě, bylo tomu také tak při tomto zákoně. První rok uběhl, nová osnova zákona nebyla připravena, nýbrž usneseno jednoduše prodloužiti platnost starého zákona, který má býti v platnosti tak dlouho, až dojde k novému zákonu. Při této příležitosti, při této proměně provisorního zákona v zákon definitivní, ubezpečil zástupce ministerstva vnitra v poslanecké sněmovně á myslím také v senátě, že za několik málo měsíců bude předložen Národnímu shromáždění nový zákon o vyživovacích příspěvcích. Bylo prohlášeno, že potřebné zkušenosti byly sebrány, a že se nyní přikročuje k vypracování nového zákona. To bylo roku 1922, myslím v zimě, když tento slib byl dán. Od té doby uplynuly skoro 4 noky a čekáme stále ještě na předložení slíbené osnovy zákona. Vláda byla v těchto 4 letech opětovně upozorňována na svoji povinnost, byla opětovně vyzvána, aby splnila svůj slib. Byly v té příčině jak v poslanecké sněmovně, tak také v senátě podány příslušné resoluce. Ale toho nikdo nedbal a nikdo se nestaral o provedení resolucí, nýbrž naopak systematicky bylo provádění, byla prakse zákona zhoršována. Zhoršení zákona spočívá v libovolném, každého roku se měnícím výkladu §u 4 dotčeného zákona. Když se stalo usnesení o tomto zákoně, bylo k mému návrhu, jak neskromně zde podotýkám, k mému návrhu připojeno, že nejen nemajetné, nýbrž také takové osoby mají nárok na vyživovací příspěvek, které ve své výživě jsou odkázány na výdělek mužův; a tehdy v diskusi o zákoně nikdo nepopíral, že příslušníci toho, kdo béře mzdu a plat, za všech okolností mají nárok na vyživovací příspěvek. Ačkoli to bylo zcela jasně vysloveno, obrací se to právě v poslední době v pravý opak. První pokus připraviti dotyčné lidi o jejich nárok, byl proveden tak, že se prohlásilo: když některý dělník na venkově má malý domek, kde bydlí jen sám se svojí rodinou, nepovažuje se více za nemajetného a jeho příslušníci nemají nároku na vyživovací příspěvek, když narukuje. V příštím roce šlo se pak dále a prohlásilo se, jestliže žena společně se svým mužem chodila do práce, jak to v průmyslových městech, kde obzvláště je textilní průmysl, přece je skoro pravidlem, pak prohlásí se zcela jednoduše, že existence ženy není závislá od výdělku mužova a že ona následkem toho také nemá žádného nároku na vyživovací příspěvek, když muž narukuje. Nyní před několika týdny nebo měsíci vyšlo nařízení ministerstva vnitra, které je přímo vrcholem všeho. V tomto výnosu se praví, že ženy, které tělesně jsou schopny jíti za výdělkem, lhostejno zdali dříve výdělek měly, čili nic, bez ohledu na počet dětí, nemají nároku na vyživovací příspěvek. Vidíte, že ten, kdo v ministerstvu vnitra dohlíží nad zákonem, je přímo umělcem v přeměňování.

Slavný senáte! Velevážené dámy a pánové! Předkládáme vám resoluci, ve které vládu důrazně vybízíme, aby učinila skutkem to, co jsem vám zde přednesl, aby parlamentu předložila dotčené osnovy zákona. Potřebujeme nejen válečného podomního obchodníka, nýbrž potřebujeme také člověka - a tohoto člověka máme nalézti v ministerstvu vnitra - který má pečovati o to, aby škody, které nám působí militarismus za míru, byly také vyléčeny a zmírněny. Prosíme vás, abyste hlasovali pro naší resoluci. (Souhlas na levici.)