Druhou událostí je, jak otevřeně doznávám, od oposice již dávno očekávaný pád ministerstva Švehlova, zároveň však také, co po mém názoru je nejvíce zahanbující, že ve státě, který se nazývá republikou a ještě k tomu demokratickou, došlo tak daleko, že na místě parlamentárního ministerstva dosazen býti musil úřednický kabinet. Vzpomínám-li na uplynulé doby, napadá mně zde slovo, které president tohoto státu kdysi, dne 21. ledna 1906, promluvil v Pardubicích. Tehdejší rakouský poslanec Masaryk řekl tehda: "Často si myslím: kdyby nám dnes císař hodil český stát, musili by se černoši z Afriky přijíti podívat, jaké lidi má v čele." Zdá se, jakoby byl president již tehdy mohl se trochu dívati do budoucnosti. Náhlý pád vlády Švehlovy byl tím podivnější, ježto krátce před tím jistý ministr - slova ovšem nepochází od něho, vyřkl je před dvěma léty dříve Msg. Šrámek - řekl: my Češi, v mnohém se nedohodneme, ale dohodneme se v tom, že se musíme dohodnouti.
Vidíte, že skutečnosti usvědčují slova ze lži. Chci se jen zmíniti, že toto úřednické ministerstvo je jediným úřednickým ministerstvem v Evropě. Zdá se sice, jako by také v Polsku nyní k tomu mělo dojíti, to však není jisto. Ale bude se tvrditi, že my přes úřednické ministerstvo žijeme zde ve vzorném demokratickém státě. Odpusťte, řeknu-li, že se asi nikde, v žádném státě slova "demokracie" tolik nezneužívá, jako zde. Kdybychom skutečně žili v demokratickém státě, pak nesměli byste přece nám odpírati naše právo a náš nárok na demokracii. To samo je důkazem toho, že zde o nějaké demokracii nemůže býti řeči. Demokracie! Prosím, připouštím: demokracie navenek, to slyšíme velmi často: volnost, mírumilovnost vůči všem národům. Ale uvnitř státu: znásilňování a zbavování milionů a milionů lidí jejich svéprávnosti. Mluvím-li o mírumilovnosti, vzpomínám si na nedávné schůzky našich zástupců a zástupců Rakouska v Praze a ve Vídni, jak náherně krásná slova o přátelství jsme tehdy slyšeli na obou stranách. Ale nesmí se při tom zapomínati, že diplomaté mluviti musí zcela jinou řečí, nežli jim srdce předpisuje. Jsem přesvědčen, že takovéto řeči a přípitky obyčejně nejdou od srdce.
Třetí událostí tedy, která pro náš stát může míti nevšední význam, je zhroucení koalice. Koalice nebezpečné přímo netoliko nám, oposici a menšinám, nýbrž také Čechům a celému státu. Jaké zlo v šesti letech, kdy tato koalice panovala, bylo způsobeno, naznačil předešlý pan řečník. Na něco chci obzvláště poukázati, o čem se také pan řečník přede mnou již zmínil, že právě touto koalicí parlament jako takový přímo byl ubit. Parlament přece dosud nebyl ničím jiným, nežli "Pětkou" a později "Šestkou" hnaný mechanický hlasovací stroj. Nehledě k jeho úloze jakožto přípřeže pro zbavení Němců a všech menšin jejich práv vůbec, nebyl ničím jiným, nežli hříčkou v rukou několika mužů, ani ne stran, kteří ho snížili k nedůstojnému a bezmocnému nástroji. My všichni, také většina, také vy, měli bychom se radovati z toho, že tento, abych tak řekl, jedovatý vřed byl odstraněn z tohoto státu. Vzpomínáme-li si na poslední hodiny koalice a starého parlamentu, zejména na poslední násilný čin, který na nás spáchaly, totiž prováděcí nařízení k jazykovému zákonu, můžeme říci: jak žil, tak zemřel. Kdyby někdo jednou chtěl postaviti náhrobky koalici, bývalému parlamentu a ministerstvu Švehlovu, pak mohly by míti stejný nápis: Mnoho, velmi mnoho, nesmírně mnoho ztratil stát po tu dobu na nich. My Němci, o kterých se vůbec nechce věděti, že jsme také v tomto státě, ačkoli čítáme 3 1/2 milionů, jak vykazuje sčítání lidu, jež jste sami prováděli, odsouzeni jsme byli přímo rafinovaným jednacím řádem k bezúspěšnému mlčení, anebo také k bezúspěšným řečem. Víme, kdo dělal jednací řád. Byli to vyzkoušení obstrukčníci ze starého vídeňského parlamentu. Věděli, jak se tento jednací řád musí dělati. Nebyli jsme v tomto parlamentě posud ničím jiným, nežli statisty v tomto, řekněme, národním státním divadle.
Přecházím-li nyní k úřednickému kabinetu, chtěl bych poznamenati, že je zdánlivě v tomto státě dějinnou nutností, aby vždy po volbách do parlamentu dosazen byl úřednický kabinet. Když roku 1921 musilo ministerstvo Tusarovo podati demisi, dosazen byl na jeho místo úřednický kabinet se šéfem politické zemské správy na Moravě Černým v čele. Musíme však poněkud srovnati poměry tehdejší a dnešní. Dnes je situace zcela jiná. Je přímo zoufalá. O tom není sporu. Nezávidíme ministerskému předsedovi jeho úlohu, je to velmi nepěkná úloha, kterou převzal. Tehdy bylo úlohou Černého sestaviti všenárodní koalici. Dnes jsou to přímo trhliny, trosky, chaotické poměry a bezradnost v koalici, jež brání utvoření parlamentní vlády, a koalice musila by zahynouti svou vnitřní nepravdou a svou vnitřní nemožností. Tehdy v roce 1921 jednalo se jen o akutní vládní krisi. Budete se jistě pamatovati, Šrámek a Rašín potírali co nejvíce ministerstvo Tusarovo, ale obrátili ihned, když dosazeno bylo ministerstvo Černého. Dnes mají se věci zcela jinak. Akutní vládní krise je jen částečným zjevem vnitřní, chronické a nevyléčitelné koaliční krise. A my nalézáme se zároveň v hospodářské krisi - neříkám tím příliš málo - která může vésti ke státní krisi.
Abych mluvil o systému všečeské koalice; zdali je jí třeba, o tom nemluvíme. Chci poukázati jen na rozpory v koalici, na delší dobu nepřeklenutelné, které čím dále tím více znemožňují úspěšné působení koalice v zájmu státu. Následkem toho bylo přece ochromení parlamentu. Víte, že my zástupcové lidu sem a tam býváme svoláváni. Předměty, které se projednávají, následkem omezené pracovní látky, nejsou dalekosáhlého významu, jsou to většinou případy imunitní. Pak jsou zase prázdniny. Říkám to přímo a otevřeně, je škoda peněz a času, který zde v parlamentě, bohužel, musíme ztráviti. Když pak se tážeme, zdali zde přece jednou nastane nějaká změna, musíme si říci: povrchní lékař léčí nemoce podle zevnějších znaků, podle symptomů nemoci. A naši lékaři, kteří tento stát zde ošetřují, jsou, abych se mírně vyjádřil, velice povrchní. Zdejší lékaři, správcové státu, po mém názoru se ještě ani nepokusili zjistiti to nejdůležitější při nějaké nemoci, diagnosu, původ nemoci. Udělali si to velmi lehké a obzvláště pan Švehla. Zdá se také, že se velmi dobře vyzná v bibli: zlobí-li tě oko, vyrvi je, nechce-li parlament pracovati, rozpusť ho! A touto zásadou domníval se pan Švehla, že se zachrání. To je jasno. Neboť proč rozpustil předčasně parlament? Měli jsme v senátě žíti ještě 2 1/2 roku. (Sen. Hrejsa: Sociální demokraté to chtěli!) Němečtí, nebo čeští? (Sen. Hrejsa: Čeští!) Nu, my nemůžeme zkoumati, co se dálo uvnitř české koalice. Poněvadž Švehla souhlasil, musila, ježto přece jedna frakce sama nemůže rozhodovati, býti v koalici pro to většina. Podle tohoto receptu jednal ministr Švehla a v říjnu loňského roku rozpustil skutečně parlament. A byl si také jist, že tento recept povede k cíli. Tu lze použíti výroku: operace se podařila, pacient zemřel. (Sen. Hrejsa: Tak zle není!) Vy říkáte že nikoli, jiní říkají ano, vždyť uvidíme, co přinesou nejbližší dni. Ministerský předseda Švehla počítal s tím, že se strany navrátí do parlamentu s větší chutí a vůlí k práci. Ale v tom se pan Švehla zklamal. Neboť jednotlivé strany převzaly ve volebním zápase, který jak u nás, tak také u vás byl veden velmi prudce, závazky, a tyto závazky snaží se nyní provésti. A závazky stran a zájmy stran jen příliš často nelze uvésti v soulad se zájmy koalice. Poněvadž čeští sociální demokraté dělali politiku příliš nacionalistickou, musili to zaplatiti tolika mandáty. Na druhé straně je jisto, že rozpuštění sněmovny bylo velkou chybou. I když také říkáte nikoli, tož poukazuji na jednoho řečníka v poslední schůzi ve druhé sněmovně - je to enfant terrible českých stran v tomto státě dr Kramář - jenž zjevně doznal, že rozpuštění sněmovny bylo hrubou chybou. Vzhledem na výsledek voleb, jenž pro koalici byl přímo zničující, musilo býti ministerstvo přetvořeno. A přišlo ministerstvo Švehlovo II. Jak těžkým byl tehdy porod ministerstva Švehlova čís. II., je nám všem ještě v paměti. Tři měsíce žilo, a poněvadž nebylo schopno života, odešlo na onen lepší svět a my pravíme: bůh popřej mu pokoje a nechť se nenavrátí! Připomínám dále na to, jak těžkou byla volba předsedy v této sněmovně. Jednání trvalo po celé měsíce, nebylo lze se shodnouti, jednoho dne byl senát konečně svolán na 4. hodinu odpolední, v 9 hodin konečně schůze začala a výsledek byl zase ten, že jste se shodli na provisoriu pro l měsíc. Měsíc přešel, předseda byl zvolen znovu, ale jen na dva roky, po dvou letech musí učiniti místo jinému. To jsou skutečnosti, přes které se nelze přenésti. Ale aby se vládním stranám a vašim šovinistům, řekněme vašim fašistům něco poskytlo k jejich uklidnění - čas od času musí se vždy něco státi pro jejich povzbuzení - a aby zároveň drážděním vnitřního nepřítele - je jen otázkou, kdo je větším vnitřním nepřítelem tohoto státu, zdali my, nebo vy - poslanci a senátoři byli učiněni povolnějšími, bylo zrovna skoro posledního dne trvání koaličního ministerstva vydáno tak dlouho zadržované prováděcí nařízení k jazykovému zákonu. To všechno nepomohlo, všechna snaha a námaha byla marná a důvtipný Švehla byl hotov se svojí latinou a se svým zdravím. Říkalo se totiž, že to jsou zdravotní ohledy, které ho nutí, aby jel na jih. Ale také poslední manévr s volbou sociálně-demokratického ministra Bechyně - jenž jak známo odepřel svůj podpis pod prováděcí nařízení k jazykovému zákonu, poněvadž on a jeho sociálně-demokratický ministerský kolega je považovali jako těžké bezpráví vůči Němcům - jeho zástupcem naprosto se Švehlovi nepodařil a nepomohl mu přes nepřekonatelné překážky a proto viděl se nucena sáhnouti k poslednímu, pro republiku a ústavní stát vůbec zahanbujícímu prostředku. Co učinil ve své tísni? Ustanovil úřednický kabinet. Musíme se tázati, zdali tím je něco získáno. Byla tím odstraněna se světa krise, budou nyní české strany - Němci nepřicházejí bohužel v úvahu - povolnějšími, nastane nyní změna, která béře ohled na menšiny? Existují přece již rozumní lidé, kteří, pokud jde o postavení Němců, jsou jiného názoru. Zmiňuji se jen o presidentu státu, jenž v červenci 1919 řekl pražskému dopisovateli časopisu "Zeit": "Já pro svou osobu zasazuji se o to, aby Němcům všechna práva zůstala zachována a aby o žádné nebyli zkráceni. O nějakém potlačování Němců nemůže, nesmí a nemá býti ani řeči." (Sen. dr Soukup: Kdo to řekl?) President Masaryk k pražskému dopisovateli časopisu "Zeit" roku 1919. Víme, že také jiní lidé ve svých řečech již něco podobného naznačovali, poněvadž vědí, že to tak dále nepůjde. Ale máme zde opačný proud, který se ztělesňuje v osobě dr Kramáře. V zápase mezi Kramářem a Masarykem bohužel vždy ještě zvítězil dr Kramář.
Připouštím, že úřednická vláda jistě povede správu lépe, nežli tomu bylo dosud, tím spíše, že to jsou pořádkumilovní zdatní úředníci ještě ze staré rakouské školy. Ale úřednická vláda učiní snad také mnohé, zač by parlamentní ministerstvo odium na sebe nevzalo. Ale jedno nebude moci učiniti, poněvadž přece je povahy nepolitické, změniti totiž celkovou politiku ve státě. Nebude patrně ničím jiným, nežli čím ve starém Rakousku bylo již ministerstvo Taaffeovo, totiž výpomocí v nouzi, bude se zrovna tak protloukati a vytloukati klín klínem. Snad je vláda Černého II povolána nejen k tomu, aby koalici pomohla z rozpaků, nýbrž pověřena je také důležitější úlohou. Chceme vyčkati a podle skutků vlády zařídíme své další politické stanovisko.
Chtěl bych nyní na vás adresovati otázku: kdy dojdete přece jednou k poznání, že to tak dále nepůjde a nemůže jíti; poněvadž to není v zájmu státu? Přes to se nepřenesete, že základním problémem tohoto státu nehledě k problému sociálnímu je problém slovenský a v prvé řadě problém menšinových otázek. Největším neštěstím je, že se ani nechcete pokusiti, abyste tento tak důležitý problém jednou řešili, ačkoli by vám přece tato krise měla dokázati, že právě národnostní blud znemožňuje jakoukoli práci v zájmu státu. To přece musí uznati každý politický začátečník, že lid přece nemůže býti trvale považován za předmět panování a vykořisťování. Klasickým příkladem toho je jazykové nařízení, které jasně dává poznati domýšlivost vedoucích kruhů a které jasně ukazuje, že se v posledních 6 letech poměr menšin k českému národu nezlepšil, že je právě takový, jakým byl před 6 lety, že jsme se ani trochu k sobě nepřiblížili, že se naopak propast mezi námi a vámi - a není to naší vinou - den ze dne zvětšovala. Vždyť vy dnes jdete dokonce ještě dále: co jste tehdy, když jste ještě měli své revoluční Národní shromáždění, neučinili, vy přece mluvíte již o změně volebního řádu. To čteme v novinách, které přece dlužno bráti vážně a které také mají vliv. Mluví se dnes také o diktatuře. Vlastně ji přece již máme, neboť methody dnešní nejsou přece ničím jiným, nežli diktaturou. Pravím tedy, že třeba obrátiti. Je jen otázkou, zdali se tento obrat podaří úřednickému ministerstvu. Pravím, že nikoli, tím méně, dívám-li se na krátký obsah vládního prohlášení. Mohlo by se skoro říci: vládní prohlášení v kapesním formátu, tři slova: >Altvater, Gessler, Jägerndorf!< Vidíme bohužel, že nynější vláda vstupuje zase do šlépějí staré koalice. Ministerský předseda Černý učinil se takřka vykonavatelem poslední vůle pana Švehly. On je, promiňte, správcem konkursní podstaty všečeské koalice.
Zdá se tudíž, že o nějakém obratu bohužel není řeči a je tudíž vyloučena jakákoli snaha docíliti zde práce schopné a ke práci ochotné většiny. Co nesvedly vlády Švehla I a Švehla II, to se také nepodaří ministerstvu Černý II. Půjde-li to tak dále se zastupováním zájmů koalice, nebude to míti žádného úspěchu. Podívejte se přece na heterogenní živly ve své koalici! Je to, řekl bych, oheň a voda, jež zde jsou pohromadě. Vypíšete-li zase volby, budou tyto míti pro vás ještě horší výsledek a do sněmovny vejde levice, nemyslím jen my, nýbrž komunisté, ještě silnější. Pravím, že by vedoucí politikové v tomto státě měli konečně dojíti k poznání, že se nalézají na scestí. Musí jednou dojíti k poznání, že tento stát není žádným národním státem, nýbrž státem národnostním. I když potřásáte hlavou, pak vám pravím, že to je vašim neštěstím a neštěstím, vašeho státu. Národní stát a národnostní stát nejsou přece žádné právnické pojmy, nýbrž naznačují jen předmět, a sčítání lidu ukázalo, že ve státě tomto žije tolik a tolik národů, dokonce přes polovinu oproti českému 6,3:6,8 milionů, to je poměr sčítání lidu; ale i kdybyste měli většinu, nemohli byste stále ještě říci, že to je národní stát. Kdybyste si stát zařídili jako národnostní stát, čímž přece skutečně je, bude to jen ve váš prospěch. Neučiníte-li tak, musíte nésti sami následky toho, které jednou mohou býti osudnými. K podstatě národnostního státu náleží, aby se s menšinami alespoň jednalo, abychom se s nimi dorozuměli. Jsem pevně přesvědčen, že obzvláště bez dorozumění s Němci jakožto s největší menšinou v tomto státě trvale to nepůjde a že další trvání státu je nemožné. Ale dorozumění po mém názoru může se státi jen na základě úplné rovnoprávnosti všech národů ve státě. Bylo zde již dnes řečeno, že idea národního státu je pro vás fata morgana, sebeklamem, který pášete na vlastním národě. Trváte-li snad na odnárodňování menšin, abyste si tímto způsobem vytvořili národní stát, čehož nikdy nedosáhnete, myslím, že to může býti pro tento stát osudným.
Pravím to zcela otevřeně a toto stanovisko jsem vždycky zastával: my Němci nebojujeme proti českému národu a nebojujeme také proti tomuto státu. Prosím, abyste to vzali na vědomí. Bojujeme a musíme bojovati proti systému. Musíme bojovati proti násilí, které se na nás páše. Radíme vám: přemýšlejte jednou klidně a rozvažujte, odkud přichází pomalu, ale jistě působící jed pro tento stát. Jestliže jako klidní a rozumní lidé se posadíte a budete přemýšleti o této otázce, pak neobávám se odpovědi. Jedno vám mohu říci: dopadne-li tato odpověď nepříznivě, neobávám se o nás Němce, o naši budoucnost, přes všechno to, čeho jsme se zde dožili a čeho se dožíváme a co se na nás spáchalo. Snad přijde doba, kdy budete litovati, že jste obrátili příliš pozdě, kdy budete litovati, co jste učinili, ba může jednou přijíti doba, kdy se budete moci obávati o svoji budoucnost. Nechť třeba koalice také tentokrát, puzena jsouc ne vždy idealismem, nýbrž jinými momenty, zejména šovinistickými atd., zase se shledá a zase začne tam, kde po pádu Švehlově skončila. Nechť třeba také v pestré směsi po sobě přijdou dvě, tři anebo čtyři úřednické vlády, přijde den, kdy také jiní pánové, nežli president tohoto státu, a jak se v poslední době zdá, také ministr věcí zahraničních, nahlédnou, že to bez Němců nejde, ale ještě méně proti Němcům. Budete musit konečně dojíti k poznání, že to je v zájmu státu samého, že neustálé briskní jednání s německým národem a s jinými menšinami vůbec stát mnohem více poškozuje, nežli prospívá vědomí, že tyto menšinové národy jsou udržovány pode jhem. Nevzdávám se přes to naděje, že jednou v tomto státě bude jinak. Bývalý poslanec Stránský mladší jakožto zástupce nové nikoli bezvýznamné strany, byť zde ještě nebyla zastoupena, řekl nedávno: Je spolupráce Němců nebezpečím pro stát? A dochází k závěru, že netoliko není nebezpečím, nýbrž že je jí třeba v zájmu tohoto státu. Praví dále: Snahu presidentovu, časem přibrati také Němce ke spolupráci, může jen politický podvodník vykládati tak, jakoby se tím Češi zase dostali pod německou svrchovanost. To je samozřejmě nemožno. Ať chcete, čili nic, budete se přece jednou musit dáti cestou, kterou jsem naznačil; chcete-li si tento stát udržeti a hospodářsky, finančně a národně státně upevniti, pak musíte upustiti od této politiky násilí. Přiznávám, že pro vaše strany patří k tomu dnes jistá odvaha, to vůbec nechci popírati, poněvadž bohužel směřujete proti všemu, co není české, poněvadž jedna strana snaží se druhou předstihnouti v boji a v nenávisti proti všemu německému. (Sen. Hrejsa: Ale kde pak!) Ano, ano, je tomu tak, patří k tomu jistá říznost pro stranu, aby upustila od tohoto posavadního smýšlení. Ale jsem přesvědčen, že se jednoho dne dáte touto cestou, pak nastane také doba, kdy v tomto státě nastane potřebný klid a mír. A my Němci nežádáme ničeho jiného v tomto státě, nežli klid a mír a tudíž úplnou rovnoprávnost.
Ke konci chci se ještě zmíniti o slovech, která president vyřkl ve svém díle "Světová revoluce" 1925. Praví: "Nikoli láska k národu, nýbrž šovinismus je nepřítelem národů a lidstva. Láska k národu, praví, nepodmiňuje nelásku k jiným národům. Dějiny ukazují, že všechny státy padly šovinismem, ať národnostním, politickým anebo stavovským anebo náboženským šovinismem". Můžeme vám jen raditi, abyste si slova presidentova v zájmu tohoto státu zapsali hluboko do srdcí a abyste podle nich zařídili svoji příští politiku. Bude to v zájmu a ve prospěch pro tento stát a všechny jeho národy. A tím chci skončiti. (Souhlas na levici.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Kovalik. Uděluji mu slovo.
Sen. dr Kovalik: Slávný senát! Máme pojednávať otázku porôt na Podkarpatskej Rusi. Podľa mierových smluv, podľa ústavnej listiny patrí Podkarpatskej Rusi autonomia a na základe clevelandskej, moskevskej a pittsbourgskej dohody, ktorú legální zástupci národa slovenského a národa českého utvorili, požadujeme my do ústavnej listiny prijať autonomiu Slovenska. O tom počas mojej řeči podrobnejšie sa ešte zmienim.
Poneváč v poradě predsedníctva senátu a klubových predsedov bolo usnesené, že z príležitosti nastolenia úradníckej vlády a z toho povstalej politickej situácie pri pojednávaní vládnych predlôh bude prevedená všeobecná politická debata, ktorej sa už včera a dnes iné strany zúčastnily - aj naša Hlinkova slovenská ľudová strana chce niekoľko slov povedať o otázkách aktuálnych a všeobecnej politickej situácii. Medzi aktuálné otázky v prvom rade patrí úprava úradnícka, v druhom rade včera agrárnou stranou navrhované zavedenie pevných hospodárských ciel, v treťom rade sníženie daní, a snáď volebná reforma atď.
Čo sa týče úpravy úradníckej, k tej prehovoríme a zaujmeme svoje stanovisko, keď návrh zákona bude Národnému shromaždeniu předložený, co sa týče sníženia daní, o tom možeme už dnes prejaviť, že sníženie daní je už od rokov jedným z najvážnejších a najprvších požiadavkov našej strany. Žiaľbohu však nielen že sa nič nekoná pre sníženie daní, ale teraz v hospodárskej a politickej krízi s tou najväčšou vehemenciou začínajú sa bezohľadne vymáhať naraz mnohoročné dane, teraz, keď l'ud slovenský nie je v stave platit ani jednoročné dane, tým menej naraz mnohoročné dane.
Poviem tu jeden veľmi zaujímavý prípad. Komisie sú stranícky sostavené. Generálne finančné riaditeľstvo sa opýtalo zemedelskej rady, aby podala menoslov do komisie súcich ľudí, a zemedelská rada sa obrátila telefonične na hlavný sekretariát agrárnej strany a podľa údajov tohoto podala menoslov. (Výkřiky.) Je to ohromná anomália a straníckosť pri vyrubovaní a inkasovaní daní. Roku 1924 slovenské roľníctvo bolo zastihnuté živelnou pohromou, ktorá bola uznaná finančným riaditeľstvom až do 66 % škody, že... (Výkřiky.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím o ticho! (Výkřiky.) Prosím o ticho, není možno pokračovati!
Sen. dr Kovalik (pokračuje): Tedy finančným riaditeľstvom bola zistená škoda do 66 % a bolo sľúbené sníženie daní do týchto 66 %. Ale prez to dnes ich v plnej miere inkasujú.
Čo sa týče otázky pevných hospodárskych ciel, k tomu dnes nakrátko len to chcem poznamenať, že naša strana je všenárodná strana, ktorá háji záujmy všetkých vrstiev národa slovenského, ktorá sa usiľuje, aby všetky vrstvy národa v harmónii, v súlade spolu mohly nájsť svoje existenčné podmienky, ktorá strana tedy bude vedieť obhájiť aj záujmy slovenského roľníctva, ktoré tvorí najväčšiu časť obyvateľstva Slovenska, t j. 67 %. Slovenské roľníctvo môže byť presvedčené o tom, že ľudová strana bude jeho záujmy úprimne podporovať a hájiť. Slovenská ľudová strana ako všenárodná, celý slovenský národ v jeho 62%ovej prevažnej väčšine zastupujúca strana svoju politiku prevádza v záujme celého Slovenska ako rovnoprávnej časti republiky Slovenskej, kdežto maloroľnícka a i sociálne-demokratická strana aj iné strany prevádzajú len stranícku a svoju mocenskú politiku a preto nastaly také kritické pomery, že na pr. agrárna strana, aby hájila svoj stranícky prestiž, kategoricky požaduje: hospodársky pevné clá musia byť, a socialistické strany kategoricky požadujú: hospodársky pevné clá nesmú byť. Vôbec v republike doposaváď sa prevádzala stranícko-mocenská politika, ktorá priviedla k dnešnému chaotickému politickému stavu, diskreditovala parlamentarizmus, degradovala demokratické zásady tak, že sa už začína hovoriť o fašizme, o triumviráte, o diktatúre, čo by znamenalo krach parlamentarizmu, krach ústavy. Hovorí sa o pribraní Nemcov a Maďarov do vlády, hovorí sa o nových vládach atď., kujú sa tedy všelijaké plány.
Prečo povstala táto nezdravá, ba môžem povedať osudná politická situácia? Odpoviem hneď a stručne: preto, poneváč politika rozhodujúcich faktorov hned pri prevrate a po prevrate nepostavila sa na ten zdravý základ, na ktorom republika pôvodne budovaná bola, totižto na rovnoprávnosť národa slovenského s národom českým, na rovnoprávnosť Slovenska a zemí českých. Clevelandská, Moskevská a Pittsbourgská dohoda právoplatne zabezpečila autonómiu Slovenska, tvorili ju legálni zástupci národa slovenského a národa českého pri súhlase doma bývajúcich Slovákov a Čechov. Americkí Slováci venovali na oslobodzujúcu prácu 600 tisíc dolárov (Hlas: Aj životy!), čo reprezentuje sumu 60 miliónov korún našich.