I teraz, keď sme sa odvolávali pri pojednávaní s vládou - boli sme u pána ministerského predsedu Švehlu, volali nás, boli sme tiež u pána ministra Hodžu (Sen. Kalčok: To je ten machr, ktorý nás naučil maďarskej politike!), boli sme u vlády a u tých ministrov - odvolávali sa aj na Ameriku: veď tí americkí Slováci a americkí Česi pomáhali budovať tú republiku. Im je republika vďakou povinná, že existuje. My sme sa odvolávali teraz na to: veď aj tí americkí Slováci, ktorí pomáhali budovať republiku a ktorí dali 60 miliónov korún československých na oslobodzujúcu prácu, aj tí požadujú dnes autonómiu. A čo nám bolo povedané? To, že sa nemôžeme odvolávať na Ameriku, lebo to je zahraničie. (Sen. Kalčok: Martinská deklarácia tiež!) Martinská deklarácia tiež to dokazuje. Teda nesmieme sa na Ameriku a amerických Slovákov a americkú pomoc odvolávať dnes a predsa to zahraničie dobré bolo, keď sa tvorila republika. Vtedy bola dobrá Amerika, dobrí boli Slováci americkí a dnes nechcú počuť a prijať memorandum amerických Slovákov. (Hlas: Nemali by nad kým požadovať!) Keď tak nesmie sa rešpektovať to zahraničie, pýtam sa, prečo trvá podľa novinárskych zpráv bývalý ministerský predseda v Paríži, v zahraničí, kam tiež podľa novinárskych zpráv na zotavenú odcestovať mal i bývalý pán minister Stříbrný, ba neviem, či je pravda, že i Bechyně mal ísť do Paríža, na zotavenú. Keď vzpomínam Bechyněho, vždy mi prijde na um, že kto je to ten Bechyně? To je ten človek, ktorý povedal, že radšej nech zahynie štát, ako by maly byť konfesijné školy. V Belgii a Holandsku je dosť konfesijných škôl a štát preto nezahynie, ba je mocný. Keď vzpomeniem Bechyněho, je to všetko charakteristické pre vládne účinky voči Slovensku a musíme na to reflektovať. (Sen. Časný: To byste těžko dokázal, že to Bechyně řekl! To není pravda!) Keď som osobne požadoval od ministra školstva Bechyněho, aby dal štátnu podporu internátu v Bratislave, kde stá slovenských študentov sa zdržuje, podporuje, vychováva, v tej Bratislave, ktorú chceme poslovenčiť a kde každý slovenský študent má byť podporovaný, v tej ešte maďarskej a nemeckej Bratislave, keď som pýtal podporu od ministra školstva Bechyněho pre ten internát, poneváč podpory sa dávajú kde inde internátom dosť, akú odpoveď som dostal od toho Bechyněho? "Nedám podporu, poneváč v tom internáte je jedna konfesia." Toto mi povedal, na to budeme prísahať a to budem svedčiť. Prosím, koľko máme takých obcí na Slovensku, kde je jedna konfesia a musia platiť dane a dávať vojsko štátu? Tedy má stiahnuť ten štát ruku svoju a podporu z tých obcí, kde je jedna konfesia? A tá konfesia, veď je 10 miliónov a Bechyně nedá podporu slovenským študentom v Bratislave preto, že je tam jedna konfesia.
Tedy ten Bechyně snáď tiež cestoval, bol v Itálii, cestoval i do Paríža. Povráva sa, že snáď i bývalý pán minister Šrámek atď. má tiež do Paríža cestovať. Je to zvláštne teraz. (Sen. Šimonek: Má?) Toto všetko som povedal podľa novinárskych zpráv, nech si noviny zodpovedajú za tie zprávy. Keď bol Hlinka v Paríži, bývalý minister s plnou mocou pre správu Slovenska dal ho preto na jeden rok zavreť na Mírov, čo tam v Paríži robil, to už je jeho vec. Malo sa to vyšetriť a malo sa konštatovať, ale nevyšetrilo sa nič a naši páni ministri sú dnes v Paríži, nevieme, čo tam vyjednávajú, o tom môžeme mať len tušenie, ale vieme iste, že keď domov prídu, na Mírov nepôjdu. Keď koalícia so svojou politickou múdrosťou bola u konca, keď už nevedela, kam z konopí a politickej situácie, išla sa liečiť do Paríža, lebo Paríž musí vedieť... (Sen. Sechtr: Tyto moudrosti byste nám mohli trochu půjčiti. - Výkřiky sen. Dúrčanského.) Prosím, nevyrušujte ma.
Místopředseda dr Brabec: Zachovejte, prosím, pánové, klid, ať může řečník pokračovati! Pán sen. Dúrčanský nemá slova.
Sen. dr Kovalik (pokračuje): Do pol noci tu zostaneme, nebudem môcť skončiť svoju reč. - Koalícia šla sa liečiť do Paríža, lebo Paríž musí vedieť, aká politika sa bude toho roku a budúci rok prevádzať v republike. To všetko vzpomínam v tom predpoklade, že vzpomenutí páni ministri sú v Paríži - za to vševedúci novinári zodpovedajú, ktorý často aj viac vedia, ako je pravda - to ale vedia tí páni novinári, že v politickej situácii je taký chaos, že už musí Hrad zakročiť, aby nezdravú situáciu sanoval a preto vypočuje mienky vodcov strán bývalej koalície. Či sa bude pýtať aj najväčšej strany národa slovenského - to ešte nevieme. - Čo sa ale môže dozvedieť od bývalých koaličných strán, ktoré voz republiky zaviezly do takého blata, z ktorého ten voz teraz je ťažko vytiahnuť, ktorá politika zapríčinila terajší politický chaos? Loď politiky našej teraz je taká, ako loď bez kompasu na rozbúrenom mori, ako ten cestovateľ, ktorý v nesmiernom pralese zablúdil z pravej cesty. - Ako sa dá z tohoto politického chaosu vymotať, ako prísť na pravú cestu? Odpoviem na to zas hneď a presne: Keď sa politika republiky postaví na ten základ, na ktorom republika Československá budovaná bola - totižto na rovnoprávnost autonómneho národa slovenského. Keď sa dom buduje, vykopú sa najprv základy a postavia sa základné múry. Akože bude stáť ten dom, keď sa potom steny nepostavia na tie základné múry, ale začnú sa stavať mimo nich? Musí sa kývať, hýbať ako terajšia politika, a Bože chráň, že by sa nezrútila. - Tak sa to robí u nás! Politika proti vôli autonomisticky sa osvedčivšej prevažnej väčšiny národa slovenského je protiparlamentárna a budí i v cudzine veľké prekvapenie. Väčšina národa slovenského sa osvedčila za autonómiu. Ani pri otázke tvorenia vlády, ani pri voľbe predsedníctva nepýtali sa tej strany najväčšej na Slovensku a myslíte, že to za hranicami nevedia? Čítam zahraničné noviny a výťahy zahraničných novín a všade sa písalo: to je neparlamentárné tak negligovať voľby. Vstúpi do vlády, nevstúpi, o tom rozmýšľa aj zahraničie.
Hneď po voľbách, keď sa ukázalo, že slovenský národ v 62 % sa vyslovil za autonómiu, vzbudilo to aj u vládnych strán prekvapenie a minister Hodža ponáhľal sa a prejavil v Bratislave, že Slovensko dostane autonómiu - takú nie po chuti národa slovenského, že bude župný sväz s hlavným županom a že táto bude tá autonómia. (Sen. ing. Klimko: Nech to tuná napred vyprobujú!) Ešte dosiaľ nepreviedli v historických zemiach sriadenie žúp, na to je Slovensko takým dobrým zkúšobným králikom.
Prišiel potom dr Kramář do Bratislavy a aj inde na Slovensko a veľmi vážne prejavoval, že treba riešiť slovenskú otázku, že Slovensku autonómiu treba dať... (Hluk.) Prosím, nevyrušujte, mňa nepresvedčíte, to je darmo. Tedy Kramář hovoril celkom vážne, že treba riešiť slovenskú otázku, že Slovensku treba dať autonómiu, a to zemskú správu so zemským hejtmanom alebo nejakými miestodržiteľom, alebo podobným veľkým pánom. Po voľbách hneď písaly skoro všetky české noviny, že sa staly veľké chyby voči Slovensku, že treba riešiť slovenskú otázku, že sa treba zaoberať otázkou autonómie. Hovorilo sa, rečnilo sa, oduševňovalo sa, písalo sa dosť, sľubovalo sa dosť, ale nespravilo sa nič. Tedy to sú len reči, sľuby, veľká láska oproti Slovákom, ale nerobilo sa nič, absolútne nič. U vedúcich ministrov bolo povedané našej strane: Vstúpte do vlády, budete mať jedného alebo dvoch ministrov a vymáhajte si vaše veci. Áno, a čo povie na to autonómny slovenský národ? Že za tanier šošovice predala strana svoje dedictvo, svoj program. Ľudová strana nerobí osobnú alebo stranícku politiku ako to robia iné strany, ale konzekventne povie: Splňte požiadavky rovnoprávneho národa slovenského, ako sme to vláde aj Prívetom trnavským na vedomie dali a bude v republike svätý pokoj, bude poriadok. (Souhlas ľudových senátorů.) Republika bude sa budovať na zdravých, prirodzených základoch, rovnoprávni Slováci a Česi budú viesť politiku republiky, nebude treba žiadnych experimentácií, nebude treba výpomoci úradníckych vlád, nebude treba volieb, nebude treba kombinovať Nemcov a Maďarov do vlády atď., nebolo by treba volať po triumviráte, fašizme, diktatúre a podobných veciach, gordíjsky uzol politiky byl by razom preťatý, republika by stála na základoch, na akých budovaná bola. Čo sa bojíte tej slovenskej autonómie? Veď ona posilní štát. Anglia, Nemecko, Spojené štáty Americké a iné štáty pozostávajú zo samých autonómnych štátov a sú silné. Čo sa bojíte slovenskej autonómie? Veď terajší chaotický politický stav, terajšia nerozhodnosť, terajšie experimentovanie, terajšie habkanie, terajšie stále žobranie u strán o odhlasovanie návrhov, terajšia politická konfúzia je o veľa horšia, ako autonómia slovenská. Je to nebezpečnejší stav, než autonomia Slovenska, ktorá uspokojí Slovensko a posilí štát. (Zpravodaj sen. Lukeš: To by musila být také hospodářská autonomie!) Však hovorme o tom. Je treba sadnúť ku stolu a začať pojednávať, prečo sa to všetko nerobí? Čo sa týče tej slovenskej autonomie, nemáme to ako gráciu dostať, veď je to základ republiky, veď pán prezident so zástupcami národa slovenského a legálnymi zástupcami národa českého takto vytvoril štát. Tedy nie je to grácia. Počul som od jedného ministra, že okolo slovenskej otázky krúti sa celá vnútropolitická situácia republiky. A to je pravda. Otázka slovenská sa riešiť musí, prv nebude poriadok a pokoj v republike.
Nájdu sa sem-tam hlasy rozumné, české, v novinách českých, ako "Čech", ale aj iné strany, nielen klerikálné. Nebojte sa tých klerikálov! "Preto", hovorili, "nemôžeme ľudákov do vlády vziať, poneváč sú to klerikáli." Pre Boha, keby nebolo klerikálov, nebolo by ani republiky, veď 10 miliónov klerikálov platí dane a dáva vojakov. Len tu sa boja tých klerikálov, tých ľudákov, ale nebojí sa ich Anglia, nebojí sa Amerika, Belgia a nebojí sa Holandsko, len tuná sa ich krátkozraké vlády boja.
Tedy nájdu sa také hlasy rozumné, ktoré hovoria, aby sa vláda dohodla so slovenskou ľudovou stranou ako reprezentantkou väčšiny národa slovenského a povedaly: Hlinkovi dajte ruku, pravicu, ale nie súdobné paragrafy bratislavskej sedrie. (Tak jest!) Dajte mu ruku priateľskú, múdru, politickú, bratskú, ale nie perzekúciu a odsudzovanie Hlinku a stá a stá Slovákov.
Komunisti povedali - oni chceli pretromfnúť ľudákov na Slovensku: My žiadame absolútne samostatné Slovensko. A či tá vláda pokutovala tých komunistov, čo to hovorili, ale ľudákov, keď si požadajú svoje práva v rámci republiky Československej, tých odsudzujú, zavierajú do žalárov. Koľko intervencií mám ja, to neviete vy. Povie niekto na nejakom shromaždení ľudovom: My sme nespokojní preto a preto, sme nespokojní, že nám odoberajú chleba, miesta atď. a už je v žalári.
Ja som hovoril, že táto úradnícka vláda by mohla jeden veľmi dobrý čin vykonať. Mala by dať amnestiu na Slovensku pre tie politické prečiny, keď sa to kedykoľvek dáva. Neviete, koľko ľudí trpí a koľko je ľudí odsúdených. S tým sa nekonsoliduje republika, s tým sa nezíska to Slovensko, ale vždy viac a viac odpudzuje. "Lex in codice, favor in iudice." A ten "favor" nevidíte v tých hlavách politikov, ani v českej žurnalistike. Niet porozumenia, pochopenia slovenskej duše, slovenskej mentality. Tam naše požadovanie je len štvanie a nič iného. Myslíte, že Slovákov nabijete na také kopyto, ktoré sa protiví ich mentalite? Nikdy, nikdy. Nedá sa ten národ slovenský, ten dobrý, pracovitý, oddaný, schopný národ prekrútiť, jeho mentalitu neprekrútíte. On je nábožný, nábožensky naladený; to sa má rešpektovať. Prečo sa otázka nunciova nerozriešila? Myslíte, že ten ľud to nevie a spí a nedbá o to? Veď to má pred očima. Prečo minister zahraničia dávno už neriešil otázku nunciovu? To patrí do komplexu všetkých politických otázok. Myslíte, že slovenský národ strpí všetko? Myslíte, že slovenská autonómia zahynie, keď na Slovensku je ticho? Áno, je ticho ako pod popolom, ale pod tým popolom tlie žeravé uhlie autonómie a národných práv slovenských. (Hluk. - Výkřiky. - Místopředseda dr Brabec zvoní.) Prosím, ja nemôžem hovoriť a chcem už končiť.
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím, račte zachovati ticho, aby mohlo býti pokračováno!
Sen. dr Kovalík (pokračuje): Keď národ slovenský nezahynul vtedy, keď bolo len niekoľko borcov národných, keď bol len jeden alebo dva časopisy, keď bola tá modlitebná knižka, o ktorej sen. dr Šrobár povedal, že udržovala národ slovenský pri jeho národnosti a jeho viere, teda keď vtedy nezahynul ten národ slovenský, ako hovorím, keď mal len niekoľko národných borcov a jeden-dva časopisy, pánovia, ten národ nezahynie a udrží si svoju samostatnosť dnes a vždy, keď už má milión borcov a má stá časopisov, brožúr a kníh autonomistických. Dnešná mládež slovenská je autonomistická. Tá pražská politika si myslí: však to Slovensko zaspí a však my ho prerobíme. Ale dnes už nezaspí! To národné povedomie samostatného národa autonomistického už dnes nezaspí, a preto čím som začal svoju reč, to teraz vzpomeniem, že tá Podkarpatská Rus i Slovensko dostanú tú autonómiu, a republika sa nezrúti, bude pevne stáť. Veď keď bolo kontemplované na takých základoch budovať republiku, tak prečo sa to neuskutoční? Ten národ slovenský dnes už ani nepočeštíte, ani nepremeníte, nechajte ho byť tak, aký je. Je to dobrý národ a podpora republiky. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.) Nechcem prezradiť kto to povedal, že ako sa Morava asimilovala, asimiluje sa i Slovensko. Nie, duše moje, to, čo som povedal, že dnes máme milión borcov, stá a stá časopisov a mládež, už sa to nedá na jedno kopyto nabiť a nie je to potrebné v republike. Prečo by nemohli dva slovanské národy vytvoriť jednu mocnú republiku, prečo nie? Ináč bude len boj. A tam bratia Rusíni, veď tí majú autonómiu, sú to bratia Slovani, prečo by nemohli byť v našej republike Slováci autonomní ako Rusíni, a nemusí to byť jeden národ. V Jugoslávii máte Srbov, Horvatov a Slovincov a drží sa každý. To sú Slovinci, to sú Horvati a to sú Srbi a predsa môžu vytvoriť jeden štát. Tedy ten národ neustane, kým nedostane autonomiu v rámci republiky. S tým počítajte, páni politikovia, ktorí sa tak ťažko dáte presvedčiť. S touto ideou sa musíte spriateliť, a potom najdete kompas pre tú politickú loď v rozbúrenom mori, a ten vás vyvedie z toho terajšieho politického chaosu, potom najdete zase tú pravú cestu v chaotickom pralese politiky.
Ľudová strana sa nenatíska, my sa nenatískame. (Výkřiky sen. Sechtra.) Ale prosím, pane kolego, veď už chcem skončiť. (Výkřiky ľudových senátorů.) Buďte ticho! Ľudová strana sa nenatíska, my sa nenatískame do vlády, nerobíme stranícku osobnú politiku. Keď by sme to robili, mali by sme jedného alebo dvoch ministrov. Nerobíme to, bojujeme za ideálnu vec, za správné základy republiky Československej. Za to bojujeme. Ľudová strana sa nenatíska, ona vie, že prijde doba - a už prichodí, už je tu - keď kategoricky, neúprosne bude tu stáť politický štátny raison: V záujme štátu, v záujme republiky s Hlinkovou ľudovou stranou pojednať sa musí. Tým končím. (Pochvala senátorů ľudových.)
Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. dr Havelka.
Sen. dr Havelka: Slavný senáte! Abych také k předmětu promluvil, řeknu jen větu, že návrh ústavně-právního výboru je panem referentem dostatečně odůvodněn.
Ale, slavný senáte, používám po příkladu svých ostatních pánů kolegů této debaty, abych jako - bohužel prozatím jediný - zástupce majitelů domů objasnil v parlamentě stanovisko majitelů domů a domků k jedné z nejožehavějších otázek, která stojí před řešením, totiž k otázce stavebního ruchu a k otázce bytové.
Po celých osm let dokazují majitelé domů, že příčinou krise bytové není nic jiného, nežli vázané bytové hospodářství a umělé snižování činže na zlomek hodnoty, kterou by měla míti podle valutárních poměrů. Přes oprávněné a nesčetněkráte pronášené protesty majitelů domů proti útisku, proti ožebračování majitelů domů, slyšeli jsme se všech stran, ano i se stran rozhodujících, že nelze činže zvýšiti, a to z důvodů hospodářských, které tak těžce doléhají na občanstvo. Ačkoli zjevná rozmařilost všude ukazovala, že nejsou to hospodářské důvody, které brání zvýšení činží, přes to přese všechno právo stalo se bezprávím, demagogie zvítězila nad vlastenectvím a sobectví jednotlivců nad zájmy státu. (Sen. Ant. Novák: To je zájem státu?) Ano bytová otázka je zájmem státním a malých lidí, o které se máte, pane kolego, vy starati podle svého programu.
Nyní konečně, když majitelé domů i sociálně-demokratičtí i komunističtí doznaně utrpěli tolik škod, když stát je v koncích, když majitelé domů utrpěli takové škody, jednak dávkou z majetku, jednak dávkou z fiktivního přírůstku na majetku, říká se, že činže se mohou zvýšiti. Ale ne pro majitele domů, činže mají se dostati jakémusi stavebnímu fondu na stavbu nových domů. Na rentabilitu domů, jakožto největší vzpruhu soukromého stavebního ruchu, nebere se žádného ohledu.
Tedy chystá se, slavný senáte, na majitele domů a domků - a hlavně na ty malé - nová nespravedlnost, nové prolomení soukromého vlastnictví, nové znehodnocení, nová konfiskace výnosu majetku. Hrozí nová úhona mravnosti a je to co nejhorší výstražné memento pro toho, kdo by chtěl stavěti, protože, jak nyní poměry jsou, majetek domovní stal se kořistným předmětem pro kohokoliv. Čeho nemohl dosáhnouti stát svými ohromnými prostředky, které přesahují 4 miliardy, to mají nyní dokázati ožebračení majitelé domů, kteří tu stojí zdeptáni, kteří stojí apaticky a pohlížejí kolem sebe na tu Sodomu a Gomorrhu, která začínala právě ničením majetku domovního.
Má býti zřízen stavební fond, tedy zase nový druh zprofanovaného hospodářství vázaného. Nehospodářství s takovými fondy je všeobecně známo. Stát dal 4 miliardy na podporu stavebního ruchu, a výsledek? Jděte kolem Prahy, tam máte řetěz bud, budek, vagónů, rafand atd. Jest obava, že všechny ty nectnosti, které se objevují u vázaného hospodářství u takových fondů, ať je to protekcionářství, ať jsou to i trestní přestupky, mohou se zase objeviti. Jak je možno žádati od majitelů starých domů, kteří mají domy v takovém stavu, že tyto domy potřebují opravy, aby činže zvýšené se jim nedostalo, ale aby se to přelilo do nějakých problematických cenných papírů? Totiž polovička zvýšeného nájemného má přijíti vůbec pryč a za polovičku má se dostati majitelům domů asi 4%ních papírů. To znamená, že za 100 Kč by měl ten papír cenu 25 Kč. Majitel domu chce peníze na opravu domu, on děkuje za všelijaké cenné papíry takového druhu. Kdyby měl na ukládání, koupí si jiné papíry, které nesou, a ne papíry, které budou státi 25 Kč.
Stanovisko majitelů domů, slavný senáte, je to, že se staví naprosto proti každému subvencování stavebního ruchu státem. Majitelé domů stojí na stanovisku, že činže patří majitelům domů tak, jako mzda dělníkům a služba úředníkům, stojí také na stanovisku proti t. zv. návrhu Bittermannově, který chce luštiti tuto stavební a bytovou krisi způsobem, jak jsem naznačil. K tomu majitelé domů jsou vedeni i tím, že i jinde měli takovou kalamitu a pomohli si z ní. U nás se počítá, píší se vědecká díla, ale na praxi a na to, co se děje v okolí se nehledí. Klasický příklad máme v Itálii. Ovšem slyšeli jsme z úst pana sen. Niessnera, že nynější režim v Itálii netěší se zvláštní přízni, že ten Mussolini je s jedné strany zbožňován, s druhé strany nenáviděn, s třetí strany vražděn. Upozorňuji však na něco: V Itálii, kde nota bene zuřila válka - u nás žádná válka nebyla - dostavily se takové stavební a bytové poměry jako jinde. Jednou z prvních starostí fašistické vlády, když se dostala k moci r. 1922, bylo, aby zasáhla do těchto poměrů. A stalo se to skutečně způsobem energickým. Na začátku roku 1923, Mussolini - tedy všechno se kryje jeho jménem - dal smluvní svobodu činží. Pronajímatelé domů a nájemníci mohli si činži volně umluviti. (Sen. Ant. Novák: To by to dopadalo!) Já vám, pane kolego, hned řeknu, jak to dopadalo. Pro spory mezi nájemníky a majiteli domů, stanovil smírčí soud, který byl složen jednak z nájemníků, jednak z majitelů domů. Ale, jak už je to jeho povaha, pohrozil majitelům domů, jestliže budou zneužívati této smluvní svobody, že zavede znovu ochranu nájemníků. Ponechal ještě výpověď, připustil jen volnou úmluvu ohledně činží.
Následkem toho ještě dále pro nové domy poskytl úlevy... (Sen. Ant. Novák: Nyní máme zákon o porotách na Plodkarpatské Rusi!) Všichni Vaši kolegové toho využili. Já mám totéž právo. (Sen. Ant. Novák: To je zajímavé!) Vás bude ještě všelicos zajímati. (Sen. Ant. Novák: Jistě, mne všechno zajímá!) Vláda poskytla daňové úlevy až na 25 let. Toto opatření mělo takový vliv, že se skutečně osvědčilo. Vzájemnou dohodou nájemníků a pronajímatelů bylo ve starých domech nájemné asi třikrát, v některých čtyřikrát zvýšeno - tedy dobrovolně - proti cenám v r. 1914. Tím se přiblížily, o tom se vždy u nás bájí - činže ve starých domech činžím v nových domech. V Miláně činilo průměrné zvýšení činží malých bytů ve starých domech proti roku 1914 238 %, v nových 410 %, v Turíně toto rozpětí je od 300 % do 450 %, v Římě od 350 % do 500 %. Ale hlavní následek toho byl, že se rozmohl úžasně stavební ruch. Dovolím si uvésti číslice; cituji z "Národních Listů". "V Miláně, kde r. 1922 bylo postaveno bytů o 7989 místnostech, bylo r. 1923 dokončeno 9806, r. 1924 už 16.038 a r. 1925 dokonce asi 34 tisíc nových místností, celkem za 4 roky 68 tisíc obytných místností. V Římě byl stavební ruch ještě intensivnější: tam za 3 roky platnosti zmíněných dekretů bylo postaveno nových bytů o 81.000 místnostech, kdežto za poslední rok předchozí bylo obytných místností postaveno jen 12.868."
Italská vláda šla dále. Na základě těchto výsledků rozhodla se, že dnem 30. června ruší se v Itálii zákony na ochranu nájemníků vůbec. Je tedy z toho viděti, že Itálie je první zemí, kde se podařilo definitivní řešení bytové a stavební otázky. To je v cizině.
Teď vám řeknu krátký případ, jak se řeší bytová otázka u nás. Cituji vám jen 4 řádky "Večerníku Právo Lidu" z 22. března 1926. "Jak se u nás bytová otázka řeší?" Píše doslova: "Naskytne se nám příležitost, abychom dělnické veřejnosti a zejména nebydlícím řekli, jakým způsobem komunisté na pražské radnici obsazují byty v nových obecních domech. Dokážeme jim, že byty v obecních novostavbách zadávají hlavně komunistickým agitátorům bez ohledu na to, zda bytů potřebují, nikoli však dělníkům, ty nechávají komunisté "bydleti" ve vagónech a starých dřevěných boudách, ačkoli měli dosti příležitosti ubytovati je v obecních novostavbách."
To je list seriosní, nemám příčiny mu nevěřiti.
Ještě jednu ilustraci, jak daleko to jde u nás, jak ty seriosní časopisy nalítnou na zprávy až směšné. Ve "Večerníku Českého Slova" z 29. ledna 1925 bylo uveřejněno pod titulem: "Včera 60 rodin bylo v Praze vyhozeno z bytů" doslovně: "Ve Velké Praze jen včera bylo 60 rodin deložováno - prostě řečeno, vystěhováno na ulici. Ty rodiny nemají vůbec kde spáti. Prostě se jim otevřel dosavadní byt, nábytek, šatstvo, zařízení zkrátka obecní zřízenci vzali, a plačte si a naříkejte, jak chcete, naházeli do skladiště v Hradební ulici. Velké obecní skladiště věcí rodin deložovaných na Františku proti Sokolovně je totiž již úplně přecpáno. Budiž poznamenáno, že se takový byt otevře třeba paklíčem, nejsou-li lidé zrovna doma, a než se vrátí, mají své věci v té hadrárně na Františku. Nábytek jim tam vystěhují čistý, stejně peřiny, šaty a jiné věci. Když to po čase, najdou-li někde nějaký koutek k bydlení, dostanou zpět, hýbají nábytkem štěnice a šaty jsou plny blech, prachu atd. Nenahradí to těm lidem ovšem nikdo. Kde těchto 60 rodin včera z bytů vyhozených spalo, ví bůh, stejně jako kde budou spáti zítra a všechny dny příští. Poukázány byly do domu hrůzy na Fišpanku, aby se tam vyspaly - mají také malé děti - mezi zloději" - a pak je zde ženské epitheton, ale ne ornans.
Pánové, takové jsou zprávy, taková je mentalita, abych užil toho okřídleného slova, že časopis tak seriosní, jako je "České Slovo", nalítne a toto uveřejní. Když to vyšlo ven, byl požádán pan primátor, aby zavedl šetření. Šetření mělo ten výsledek, že okresní soud pro Staré Město a Josefov odpověděl, že od 1. ledna do 15. února byla provedena pouze 4 exekuční vyklizení a že deložování bytů se děje v nejlepším pořádku a že vůbec nepřišla žádná stížnost na úřad. A dokázalo se, že 28. ledna bylo provedeno jedno jediné vyklizení, kdežto, podle zprávy toho časopisu, který jistě naběhl, mělo to býti 60 rodin, jež byly vyhozeny na ulici.