Ovšem, trváme na urychleném vyřízení celní otázky, poněvadž zemědělství potřebuje nutné ochrany, jsouc dnes vydáno na pospas těžké konkurenci zahraniční. Této ochrany dá se nejlépe docíliti částečným zákonem vzhledem k tomu, že vypracování úplného celního tarifu si vyžádá nutně doby daleko větší, než může zemědělství čekati.

Konečně potřebujeme cel i pro vyjednávání mezinárodních obchodních smluv, a trváme na tom, aby v tomto jednání nenastaly žádné průtahy, poněvadž těchto smluv žádají i důležité zájmy našeho průmyslu. Končím. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec: Dalším řečníkem je pan sen. Skalák. Uděluji mu slovo. (Hluk.) Pánové, račte zachovati klid!

Sen. Skalák: Slavný senáte! Otázka, která se vynořila uprostřed těžké krise dosavadního koaličního režimu vládního, otázka agrárních cel není jen věcí povahy hospodářské, nýbrž věcí významu vysoce politického. To dokazuje především spěch, s jakým strana agrární vynesla ji na forum zákonodárné, ukazujíc svým dosavadním socialistickým spojencům, že dík jejich dosavadní pomoci cítí se nyní tak silnou, že troufá si přijíti s jedním z nejožehavějších a v masách pracujícího lidu nejproskribovanějších svých požadavků. Dále svědčí o tom jiný fakt velmi významný, že dík projednávání otázky obilních cel došlo k novému roztřídění stran a směrů na půdě parlamentu a že, třeba jenom na chvíli a velmi podmínečně, shlukly se na jedné straně měšťacké strany všech národností, které se dosud navzájem potýkaly, na druhé straně pak zůstaly strany, které s větší nebo menší oprávněností tvrdí, že hájí zájmy dělnictva a pracujících vrstev vůbec. I když víme, že toto rozvrstvení není trvalé a že co nejdříve za heslem >zájem státu< vznikne nová koalice, mluví i tato krátká episoda pro dělníky řečí významnou, že jediným hnacím motivem této společnosti je pouhý hmotný třídní zájem, a že všecky radikálně nacionální, demokratické a jiné fráze, kterými ohánějí se měšťáci různých národností, mají jen ten účel, aby jejich společný třídní zájem obratně zakrývaly.

Tím se stala otázka zavedení pevných agrárních cel názornou pomůckou na odhalení pravé povahy oné společenské vrstvy, která má v rukou skutečnou sociální moc a vládu, na odhalení skutečné samovlády buržoasie.

Pánové, je skutečně zajímavé, jak argumentují zastánci obilních cel, a to nejenom laikové, nýbrž i odborníci. Měli jsme příležitost slyšeti jednoho z nich, prof. Brdlíka v rozpočtovém výboru, který na základě ohromného aparátu cifer a diagramů prokazoval nezbytnost zavedení zemědělských cel, nemá-li dojíti ke zkáze všeho zemědělství, v prvé řadě zemědělce malého, poněvadž není oportunní postrkovati do popředí zájmy velkostatkářů. A tu bylo zajímavo pozorovati, že fakta číselná, uváděná panem prof. Brdlíkem, připouštěla zcela jiné závěry, než jaké vyvozoval z nich on sám. To svědčí o tom, že ani t. zv. znalci nemohou se vymknouti z ideologické zaujatosti své třídy, a že jejich hodnocení statistiky a jiných podobných pomůcek je a bude vždy podloženo názorem oné třídy, ke které příslušejí a jejíž zájmy ve skutečnosti hájí. Pan prof. Brdlík tvrdil, že proti předválečným cenám ztratili zemědělci 3 miliardy. Nuže takovou ztrátu už bychom musili někde viděti. Doposavad není žádných známek, které by svědčily o tom, že zemědělci v Československu byli válkou a poválečným hospodářstvím tak těžce poškozeni, jak se tvrdí. To jsou věci všeobecně známé. Pravý opak je pravdou. To dokazuje i statistika. Sáhneme-li ke statistice odborníků, ale ne - jak mínil řečník přede mnou - k nějaké vymyšlené v redakci bolševického listu, nýbrž agrárních odborníků zemědělských tak, jak ji na př. podává v posledním čísle Zemědělského přehledu prof. dr Frankenberger, vidíme, že fakta číselná uvádějí nás docela na jinou půdu. Vidíme, že čísla podaná odborníkem zemědělským nesvědčí o žádné krisi cenové, nesvědčí ani o žádných ztrátách, které by zemědělství utrpělo. Ovšem pan dr. Frankenberger provádí své důkazy stejnou metodou, jako pan prof. Brdlík, že zatajuje skutečně správné a jedině možné závěry a uvádí závěry docela jiné, které jsou logicky úplně neočekávané. Z dat uvedených v článku pana dr. Frankenbergra vidíme, že nejvyšších cen obilních bylo dosaženo hned r. 1921 po zrušení vázaného hospodářství. Jeví se v nich samozřejmě tendence dosáhnouti výše spekulačních lichvářských cen v soukromém obchodě v době válečné. Oproti roku 1913 byly v období 1921 průměrné ceny pšenice vyšší 11krát, žita, 15krát, ječmene 15krát a ovsa 14krát. Hned v následujícím období 1922/23 klesly ceny obilí v souvislosti se zhodnocením koruny, načež stoupaly po odbourání dělnických mezd zcela autonomně a beze vší regulace v letech 1923/24 a 1924/25, způsobujíce známou vlnu drahoty, vůči které vládní činitelé nepodnikali nic, než že dali stříleti do demonstrantů. Pak následuje pokles v období 1925/26, tedy stav přítomné doby, při čemž zaznamenává pšenice cenu 7kráte vyšší, žito 8,1krát, ječmen 10,4krát, oves 9krát vyšší proti roku 1913. V tomto poklesu záleží prý krise zemědělství, pro niž se zavádějí cla. Zatím však tyto ceny stojí vysoko nad paritou předválečné koruny a poukaz, že rok 1924/25 znamená silný pokles proti roku 1921, ukazuje slabost celé argumentace. Bylo by potřebí velmi mnoho odvahy - mírně řečeno - žádati, aby dnešní ceny obilí stály, tak vysoko jako v době největšího poklesu koruny, kdy nestála 15 centimů jako dnes, nýbrž 8 a také 6 a 5 centimů. Od té doby stalo se mnoho a mnoho změn; mezi jinými snížen byl důchod dělníků, zřízenců a středních stavů o 30 až 40 i 50%. Dnešní ceny tedy stále ještě udržují vyšší úroveň proti předválečné, jak je viděti na ceně valuty, a mohlo by býti nanejvýše mluveno o klesající hladině mimořádných zisků, nikoli o krisi produkce samé. Ale přes to naleznou se odborníci, kteří mluví jako citovaný právě pan dr. Frankenberger o >vykořisťování zemědělství konsumentskou politikou<. O nějakých >ztrátách< 3 miliard, o nichž se zmiňoval pan prof. Brdlík, teprve nemůže býti řeči.

Než i k těm cenám, jak jsem je citoval, je potřebí něco připomenouti. Jsou to ceny bursovní, to jsou ceny, které obdrží za obilí de facto hlavně velkoproducenti. Naproti tomu malí producenti, pokud prodávají, obdrží ceny nižší, ale pokud kupují a spolu s nimi pak celá ohromná třída konsumentů, dělníků a středních stavů, platí sami ceny daleko vyšší. V tom je anomálie, ba přímo úplný krach dnešní soustavy hospodářské, že snížení cen zemědělských produktů nemělo žádného nebo skoro žádného vlivu na ceny v drobném, čili že konsumentů nedostalo se dosud žádné úlevy cen, a již zase jim hrozí nové zdražování z titulu nově žádaných pevných zemědělských cel. Pánové, není žádným tajemstvím, kdo se obohacuje tímto zvýšením rozdílu mezi pokleslou cenou nákupní a zůstávajícími cenami prodejními v malém. A tu prohlašuji:

Pokles cen zaznamenaný v poslední době není tak veliký, aby nemohl býti považován za přiměřené přizpůsobení všeobecné cenové hladině na paritě ceny koruny. K zavedení cel není proto důvodu. Naproti tomu bylo by povinností vlády, aby stíhala onu třídu velkozprostředkovatelů, která ze zvětšeného rozdílu se obohacuje. V tom smyslu je dnešní vymáhání obilních cel - v tom smyslu je také přípověď ministerského předsedy ohledně chystané předlohy zemědělských cel přímou ochranou této zlodějské bandy, která podle stokrát dokázaných zkušeností nedá si nikdy dobrovolně vyrvati, co jednou uchvátila.

Je přímo naivností, vyslovil-li pan prof. Brdlík naději, že cla vtlačí podnikatelské zisky zpátky do kapes zemědělských výrobců. Stejně tak naivní je tvrditi, že část nadzisku třídy zprostředkovatelské dostane stát. S tím ovšem, že státní důchody clem se zvýší, je třeba počítat, avšak nelze počítati s tím, že ceny zůstanou takové, jaké jsou. A to je věc, kterou nám pánové z agrární strany chtějí dokázati. Naší povinností je, podívati se střízlivě faktům do očí a říci dělníkům a konsumentům vůbec, že se zavedením obilních cel půjdou ceny vzhůru a s nimi ztížení jejich existence.

Pravda nepokrytá je, že disparita cen ve velkém a cen v malém, resp. prodejní ceny malozemědělce a nákupní ceny konsumenta je obrovská a obě tyto vrstvy jsou jí těžce poškozovány. Ale kdo jiný, nežli vláda, zejména její orgán, ministerstvo zásobování, měl vykonati zde svoji povinnost a sraziti zprsotředkovatelům hřebínek? To se nestalo a nestane, poněvadž lidé tvořící tuto vládu musí dopřáti lichvářských zisků jednou průmyslníkům, podruhé zprostředkovatelům, po třetí velkoagrárníkům.

Pan prof. Brdlík mínil s nemístnou ironií: >Kdyby toho - totiž poklesu obilníchcen - byl využitkoval průmysl, byl bych tomu ještě rozuměl, byla by to kriseozdravující.< Pan profesor ví, že průmysl není regulativním orgánem výroby, a jeho výrok má tedy za účel zakrýti pravého vinníka. A jestliže na této úrovni pohybuje se agrární věda národohospodářská na vysokém učení, nedivme se, že její popularisátoři v orgánu bývalého ministerského předsedy šli ještě dále a balamutili své čtenáře cynickým dotazem, proč komunisté se nepostarali o to, aby byla odstraněna disparita mezi cenami, které dostává zemědělec za své produkty, a mezi cenami, které platí konsument. Kvalitativně vskutku není rozdílu mezi vědou agrárních redaktorů a vědou agrárních odborníků. Obojí stojí na stejném niveau, obojí mají za svůj cíl zastírati skutečný stav věcí a klamati své příslušníky a celou veřejnost. (Tak jest!)

Současná krise, ale nemíním jen krisi drobných a středních zemědělců, nýbrž především také již dávno trvající krisi dělníků a gážistů, plynoucí z obrovské disparity cen a důchodů, není řešena tím, kým řešena býti má, totiž státem a vládou. Tyto orgány měšťácké společnosti v otázce generelní regulace cen vůbec selhávají a bankrotují. Nevidíme to ponejprv, je potřebí přiznat, že takové případy už jsme zde měli. Takový bankrot už zde byl v době provádění t. zv. deflačního plánu Rašínova. Tehdy běželo o rychlé přizpůsobení všeobecné hladiny cenové zvýšené valutě. Toto přizpůsobení bylo zahájeno útokem na dělnické mzdy a platy státních a veřejných zaměstnanců. Jen proto provedeno snížení mezd hluboko pod předválečnou paritu. U většiny odborů jsou mzdy a platy, ale v prvé řadě skutečné důchody rodin dělnických a zřízeneckých sotva čtyř-, pěti- až šestinásobkem předválečných. Zato inflace zisků bank, železáren a hutí, podniků těžkého průmyslu a textilu zůstala nedotčena. Nominelní zisky, kterých tato třída podnikatelská dosáhla r. 1921, v době nízké valuty, přetrvaly všechna další léta až dodnes. A tato okolnost jest jedinou příčinou disparity mezi výrobky zemědělskými a průmyslovými, nikoli mzdy dělníků. Vůči třídě kapitalistických magnátů ukázaly vlády úplné slabošství. Nesocialisovalo se, nenacionalisovalo se, nechala se zvůle velkému kapitálu, a to je až podnes hlavní příčinou vysokých cen průmyslových výrobků, přesto, že dělníci, horníci, skláři, textilníci atd. slevili na mzdách až do krajnosti.

Dnes jen největší pokrytec mohl by naříkati, že na disparitě cen výrobků průmyslových nesou nějaký podíl dělníci. Každý, kdo čte bilanční zprávy průmyslových podniků a velkobank, které jsou na těchto podnicích zúčastněny, ví, kde jsou ti praví vinníci, ví, že pravým vinníkem je vláda, která, pokud se týče regulace celé soustavy výrobní, neprovádí vůbec žádnou ingerenci a je vinna všeobecnou anarchií, ve které hrají dnes té, zítra oné kategorii vyděračů, a ve které všichni pracující dělníci, zřízenci, úředníci, malí a střední rolníci nesou tuto vyděračnou čeládku na svých hřbetech.

Pánové, poukazuje se často na to, že obilní cla jsou v Rusku také. To je omyl, nebo vědomá lež, Ruský celní sborník z 8. ledna 1924 výslovně hned v prvém článku stanoví: >Obilí v zrnech, všeliké, kromě rýže, nepodléhá zdanění.< Ale Rusko je mimo to také jediným státem, který provádí cenovou politiku, t. j. ve vlastním slova smyslu všeobecnou cenovou politiku. Její provádění je totiž základní metodou státu. V Rusku veškeří činitelé hospodářští a veškerá opatření zákonná usměrněna jsou k jednotnému hospodářskému plánu ve státě, jehož cílem je dosíci nejvyšší možné výkonnosti a na druhé straně nejvyššího možného důchodu pracujících vrstev, a těmi jsou v Rusku všichni. Jestli snad není dosud nějakého ideálního stavu ani v jednom, ani v druhém směru, to není věcí rozhodující, poněvadž Rusko je nejvíce postiženo jak světovou, tak i občanskou válkou a jest a bylo od celého světa isolováno, poněvadž se nechce svých socialistických method vzdáti a proto nemůže tak rychle obnoviti své hospodářství, jak to mohly učiniti státy jiné. V Rusku také státní správa, zejména vedení národohospodářské, neustále se snaží, aby regulovalo souhrn sil hospodářských ve státních hranicích. Tím, že provádí opravdu cenovou politiku, má vláda v Rusku vliv na vytvoření cen a nenechá jejich vytvoření pouhé náhodě a anarchistickému zasahování jednotlivců; nýbrž podrobuje tvoření cen prospěchu obecnému. Takováto cenová politika, která by přihlížela jedině k potřebám všeho pracujícího lidu bez rozdílu, u nás se nedělá a dělati nebude, dokud nepřijde opravdová vláda dělníků a venkovského pracujícího lidu. (Tak jest!)

Jak naproti tomu nesmyslně, protisociálně, protidělnicky a protilidově počíná si dnešní režim, který dbá jen cenové politiky s hlediska jednotlivých kategorií kapitalistických, je vidno z povzdechů prof. Brdlíka nad další zkázou, která prý hrozí zemědělství. Pan profesor uvádí, že nyní jsou stáje plné dobytka, a až bude schválena polská smlouva a přestane výkrm zelenou pící, dojde ke katastrofě, přijde nová krise, krise odbytová.

Pánové, rozumíte poněkud tomuto výkřiku kapitalistické anarchie? Nic regulovati, nikam zasahovati, ale nechávati zvůli přírodnímu vývoji jednotlivých odvětví výrobních, a přijde-li pohroma, lamentovati a hledati spásu v protekcionářství, zřizování bariér, umělém podpůrnictví bohatých na účet chuďasů. Tak protisociálními jsou tyto případy, že přímo křičí proti celé dnešní nesmyslné soustavě. Téže povahy, přímo zločinné povahy, bylo ničení národního jmění svého času prováděné t. zv. odbouráváním průmyslu, a je jistě pozoruhodné, že p. prof. Brdlík přihlásil se na valné hromadě zemědělců Velké Prahy právě mezi přívržence této zpátečnické methody, že ještě dnes měla by býti další třetina průmyslu odbourávána. On si myslí, že se můžeme vrátiti do středověku, on si myslí, že stát se může státi soběstačným v agrární výrobě tím, že zardousíme jednu třetinu průmyslu, ale musil by také míti odhodlanost říci, že je potřebí zardousiti jednu třetinu existencí dělnických, jednu třetinu dělnických mužů, žen a dětí nemilosrdně a nelítostně, poněvadž to žádá zájem celku, t. j., žádá to zájem jedné nejdůležitější kategorie, která to prý všecko živí.

My jsme slyšeli od téhož pána v rozpočtovém výboru argument, že prý - a to je vědec, to je profesor - za starého Rakouska živil zemědělec 81 krků a dnes v Československé republice živí zemědělec 153 krků! Tedy tak zpopularisována přímo, odpusťte mi, na niveau dryáčnictví je věda národohospodářská, tradovaná agrárními odborníky. My ovšem, pánové, dnes víme, že t. zv. národohospodářství jak je zepsuto těmito odborníky, má svůj název od toho, že neslouží zájmům národa, nýbrž zájmům velkokapitalistů tohoto národa.

Také argument, že ochrany celní je potřebí, abychom mohli uzavírati obchodní smlouvy s cizinou, který uváděl ve výboru pan ministr Dvořáček, je prazvláštní povahy. Ve skutečnosti je věc tato: kdykoliv došlo k projednávání nějaké obchodní smlouvy, vždycky přišli agrárníci a položili na stůl své ultimatum: nedovolíme, dokud nedostaneme svá cla.

Jedině v tomto smyslu potřebuje ministr zahraničí a ministr obchodu do rukou cla, aby jimi mohl uspokojiti toho, kdo je překážkou uzavírání obchodních smluv zde uvnitř hranic státu. Ale nyní tedy pánové z ministerstev budou míti cestu otevřenou, až cla zemědělská dostanou pod střechu. Teď však se poměry obrátí, mají-li oni upravenou cestu uvnitř republiky, docela jinak to bude vypadati, až přijdou s nabídkou obchodních smluv po uzavření zemědělských cel. Na zavedení autonomních cel, zejména zemědělských, neodpovídá nikdy druhý stát požadavkem, že bude ochoten uzavírati smlouvy obchodní, nýbrž pravým opakem: vypovídáním obchodních smluv, pokud jaké ještě jsou, a přímo celní válkou. (Tak jest!) To je historie všeobecně známá z poměrů starého Rakousko-Uherska a Srbska před světovou válkou. Ostatně, jakou cenu měla by pro agrárníky cla, když ministerstvo zahraničí by mělo současně plnou moc redukovati je na nulu? Ale přes to pánové říkají, i z agrárních kruhů, že je toho z toho důvodu potřebí, že se tím umožní uzavírání obchodních smluv. Pánové neměli by to říkati, že cla chtějí jen proto, že vědí, že z nich nic nebudou míti. Této argumentaci nevěří nikdo, Chtějí dosáhnouti monopolního ovládání cen obilí vůči domácímu konsumentu, a to je vše.

Pánové Donát, Sáblík a ostatní mluví ve své důvodové zprávě o tom, že zemědělská cla budou míti účinek na zintensivnění výroby v zemědělství, aby mohlo býti dosaženo hospodářské soběstačnosti v úhradě životních potřeb všeho obyvatelstva. Tvrditi něco podobného je skutečně obdivuhodné, neboť dnes tomu nemůže věřiti než naprostý ignorant, že by stát jako Československo mohl býti samostatný a soběstačný. Toho není možno vůbec v dnešních malých nepatrných hranicích ani pro jeden středoevropský stát, tím méně pro Československou republiku, o níž dávno se říká, že je přeprůmyslněná, že převzala od státu rakouského více průmyslu, než může udržeti. Dokud nebudou potřebné bílkoviny, uhlohydráty a tuky vyráběny v továrnách, nelze počítati s tím, že Československo obejde se bez velmi silného dovozu obilí a mouky z ciziny, poněvadž už dávno přestalo býti zemí převážně zemědělskou.

Co se týče účinku zemědělských cel na intensitu hospodářství, o tom vyslovil se prof. Philippovich už roku 1914 těmito slovy: >Je starým faktem, že umělé zvýšenícen obilí nezpůsobuje nikdy zvětšení sklizně, nýbrž pouze zvýšení ceny sklizněa tím také zvyšení cen pozemků. Národnímu hospodářství nevzniká tím žádný užitek,nýbrž jen spravedlivá škoda, poněvadž prospěch z toho nemá celá společnost, nýbržjen malý počet jednotlivců. Je to vědomá lež, tvrdí-li agrárníci, že clazvelebují hospodářství. Až do 100 měřic půdy nehraje příjem za prodané obilížádnou roli v domácnosti rolníkově, poněvadž téměř celou sklizeň spotřebujejednak pro sebe, svou rodinu a čeládku, jednak pro dobytek a novou setbu.<

Dále pokračuje: >Z toho je vidno, že veliká většina rolníků nemá na obilníchclech žádného zájmu. Naopak, velké množství rolníků, obzvláště v hornatýchkrajinách, musí obilí ještě přikupovati. VHaliči, kde je přes l milion rolníků, nemá z nich celých 81% více než 5 ha půdy.Mají tito lidé užitek z obilního cla? Ne, nýbrž užitek má pouze asi 11.000velkosedláků s více než 100 ha půdy. Agrární cla prospívají jen velkostatkářůma spekulantům, rolnictvu však clo neprospívá. Výnos sklizně se jím nezvyšuje.< V letech 1903 až 1912 - to je období, o kterém se zmiňuje, kdy už platila cla v Rakousku, kdy se mělo ukázati, jak působila cla na intensitu hospodářství - činila sklizeň žita stále průměrně 13 q z l ha a pšenice 13,3 q. Ze zvýšené ceny obilí těží vlastně jen statkář. Zdražení potravin způsobuje však zdražení všech potřeb a rolníci, kteří obilí jen v nepatrné míře prodávají, musejí za ostatní své potřeby platiti více. Vyšší ceny obilí zvyšují sice cenu půdy, avšak ani z toho nemá stav rolnický užitku. Lehkomyslný rolník může pozemky více zadlužiti. Při dělení dědictví pak musí následkem vyšší ceny pozemků ten, kdo hospodářství přejímá, vyplatiti ostatním dědicům větší obnosy, takže béře na sebe větší závazky, než dříve bylo nutno.