Zdravé snahy, směřující k tomu, aby zemědělství společným podnikáním budovalo zemědělský průmysl, naleznou u vlády vždy porozumění a přiměřené podpory. Stálou pozornost bude vláda věnovati pozemkové reformě, která přichází právě nyní k svému vyvrcholení.<
Slavný senáte! Chce-li z tohoto odstavce vládního prohlášení někdo vyvozovati, když je tu tak zdůrazněno to podporování zemědělského vzdělání a všech možných odvětví zemědělství, že vláda slíbila pevná a vysoká cla zemědělcům, pak prosím, nemůže to býti tak vykládáno a naše strana měla naprosto pravdu, když se přišlo po prvé k splnění požadavku, že se má s ní jednati o snížení cel na průmyslové výrobky, tedy cel nesnesitelných a zvláště cel na výrobky, které zemědělství nejvíce potřebuje a na potřeby chemické, hnojivo, vápno atd.
Proč došlo ke konfliktu? Poněvadž naše strana si vykládala snížení průmyslových cel na výrobky, na kterých zemědělství záleží, kdežto strana agrární však si to vykládala opačně, že musí býti zavedena zemědělská cla, a to vysoká. Vážení přátelé! Tento rozpor nebylo možno překlenouti a to je začátek krise v naší republice. Všecky snahy, aby na toto řešení bylo přistoupeno, byly marné. Pravda, neobviňuji stranu agrární jedině z toho, že se neujala tohoto našeho přání. Strana agrární dostala posilu v národní demokracii, které záleží na udržení průmyslových cel, dostala ovšem posilu rovněž v těch stranách, které jdou dnes pohromadě. Nebylo to její vinou a řekněme si: Strana republikánská není dnes stranou, jakou byla před 30 lety, kdy byla pouze stranou zemědělců. Dnes již je to strana, která nelpí jenom na zemědělství a výrobě zemědělské, která dnes má průmysl a zase nejenom průmysl zemědělský, nejenom lihovarství, pivovarství, cukrovarství a řekněme olejnictví a jiné věci, nejenom to, prosím, ona již je držitelem, totiž její jednotlivci a její peněžní ústavy strojíren a jiných a jiných průmyslových podniků a to nejenom průmyslových, také hutních a řekněme, jaké podniky se vyskytnou. Její peněžní a družstevní ústavy ovládají jistě veliký počet podniků průmyslových a proto není možno se diviti, že se jí do našeho stanoviska a našich požadavků nechtělo, neboť jí záleží nejenom na zemědělství v pravém slova smyslu, nýbrž také na průmyslu a proto, jsouc podporována strana republikánská jinými, odmítla řešiti tuto otázku s námi, jak jsme to požadovali a jak jsme si vládní prohlášení vykládali.
Pánové, ptáte se, proč se dělá vládní prohlášení tím způsobem, že se dvě strany mohou hádati o význam? To je jiná věc. Vina ovšem je stejně u nás jako u vás. Do toho se nepouštím. Tedy odmítli jsme řešiti otázku celní, protože v té době, kdy se na nás cla požadovala, byly ceny plodin zemědělských tak ohromně vysoké, že nemohlo býti od dělnické strany vážně požadováno, aby bez důvodu a bez příčiny zaváděla nějaká cla. Kdyby loni byla bývala doba dnešní, bylo by se dalo o tom v naší straně mluviti, ale doba s vysokými cenami zemědělských plodin přece jen pro nás nemohla býti dobou, kdy můžeme dělati vysoká agrární cla. Na to se tedy nedbalo, cla se požadovala. Strana byla přinucena svolati své zastupitelstvo, které se konalo dne 13. června 1925. Na zastupitelstvu strany nedostala strana povolení, aby cla dělala s sebou. Bylo rozhodnuto, že strana v té době vysokých cen zemědělských plodin žádných cel zaváděti nemůže, protože se nemůže jednati o nějakou ochranu zemědělství poněvadž ji nepotřebuje a že se má jednati o program vládní tak, jak si ho naše strana vykládá. Na to strana agrární nepřistoupila a tak bylo rozhodováno o tom, zda naši ministři mají resignovati neb ve vládě na dále zůstati. Tehdy rozhodnuto bylo pro to, aby zůstali, protože se jednalo o vyřešení nutných otázek, jako bylo starobní a invalidní pojištění osob zaměstnaných za mzdu a osob samostatně živnost provozujících, dále zákon o pojištění přestárlých, zákon o stavebním ruchu, zákon o veřejných zaměstnancích a konečně velký zákon o daňové reformě, a vedle toho usnesení o státním rozpočtu. A bylo možno všechny tyto věci udělati, kdyby se právě bylo mohlo pracovati. Usnesení na zastupitelství strany, že se odvoláváme k lidu, že chceme volby, když se trvá na clech, nebylo by snad přišlo k svému uplatnění, kdyby sněmovna byla mohla nebo chtěla pracovati. Kdyby se bylo začalo pracovati na všech těchto našich požadavcích, jak byly usneseny ještě před volbami - zákon o stavebním ruchu, zákon o přestárlých, zákon o veřejných zaměstnancích, o daňové reformě, kdyby se bylo pracovalo jen na těch dvou velkých zákonech o veřejných zaměstnancích a daňové reformě - bylo by uplynulo jistě tolik času, že by nebylo mohlo v listopadu dojíti k volbám. Ale nemohlo se pracovati, neboť národní demokraté na každý požadavek, aby se začalo pracovati třeba na zákonu o přestárlých, vždy odpovídali: Budeme pracovati na zákoně o přestárlých, když vy s námi budete projednávati zákon o obecním statku, jehož novelisaci požadovali. Když jsme přišli se zákonem o stavebním ruchu, prohlásili: Také my budeme dělati zákon o stavebním ruchu, ale vy musíte s námi dělati zákon o obecním statku! Prosím, co bylo národním demokratům do obecního statku? Kdyby to bylo bývalo bylo před 30 lety, kdy ještě ve stavu zemědělském nebylo vyvinuto třídní vědomí, kdy před 30, 35 lety, jak víme, volili Staročechy a pak Staro- a Mlado-čechy. Teprve agrární prorok Padařovský počal buditi v rolnictvu třídní vědomí, a až v roku 1896 mají zemědělci prvého poslance. Zemědělci před tím neměli třídního vědomí jako je dělnictvo nemělo před 60 lety. Když už to třídní vědomí tu je vyvinuto 30 a více roků, může strana národně demokratická vážně věřiti, že může někde naloviti nějakého rolníka do svého tábora? Měla ona nějakých důvodů proto, aby požadovala řešení otázky obecního statku, tedy věc eminentně venkova se týkající? Jistě neměla žádného důvodu k tomu, a jestli tu ten důvod byl, vedlo ji k tomu jen to, aby se zastřelo, že stranu tu nevolili již ani učitelé, ani malí úředníci na malých stanicích a poštách, ani venkovští úředníci, ani živnostníci, že tedy to má býti několik desperátů, těch několik uražených lidí k vůli obecnímu statku. Jen tato snaha vedla je k tomu. Ale ptám se, vážení pánové: Je možno ve státě tak mladém, jako je naše republika, ve státě, řekněme si, s tak slabou většinou, tak hazardovati, je možno takto hnáti věci do krajnosti, k vůli věci, která se mně vůbec netýká politicky, stranicky a stavovsky? Není to možné. Ale to je první případ hazardování, ovšem po těch clech, - s naším politickým životem a s naším, řekněme si to upřímně, parlamentarismem. Pánové, druhá věc, - zákon o stavebním ruchu - zdál se pánům z národní demokracie tehdy také věcí neřešitelnou. A dnes po něm volají. Jsou tísněni lidmi, kteří se k nim ještě hlásí a nyní sami neustále uveřejňují projevy, že je potřebí, aby zákon tento byl uveden v platnost. Proč se neobnovil, když již nemá platnosti od konce března 1924, proč se neměl prodloužiti nebo novelisovati. Proto, že lidé by si byli vykládali, že je to vymoženost dělnických stran a ne národně demokratická.
Zákon o přestárlých. Máme zákon o samostatně pracujících, zákon za mzdu pracujících, máme všeobecné pensijní pojištění pro soukromé zaměstnance, ale pro staré lidi jej nemáme. Ještě pořád umírají lidé v bídě, kteří jsou na toulkách, umírají v příkopech, které nikde nechtějí nechati obce na svém katastru umříti a postrkují je do jiné obce. Tito lidé ještě stále s výčitkou na rtech umírají, že ani naše republika nemá tolik citu, aby jim tento zákon uzákonila, aby brali podporu aspoň od 1. ledna letošního roku. Vždyť by to nic nikoho nestálo. Vždyť je na to 130 milionů z prvního ministrování našeho soudruha senátora Habrmana, když byl ministrem sociální péče. K těmto 130 milionům musil přibýti značný úrok. Musily by stačiti na poměrně delší dobu, aby se těm lidem podpory mohly vypláceti. Ne, to by bylo výhodou stran dělnických, a proto se tento zákon uzákoniti nesměl a ty věci jsou tu pořád.
Zákon o veřejných zaměstnancích - jak dlouho se projednává. Teď ta snaha, vtěsnati doň § 211 o kongruy. Tento nezákonný čin, nový politický hazard, může si to dát líbit strana sociálně-demo-kratická anebo strana českých socialistů? Jakým právem se tento paragraf dává do této osnovy? Ptám se, je kaplan, vikář nebo děkan, jsou oni veřejní zaměstnanci? Co jest veřejný zaměstnanec? Veřejný zaměstnanec, zvláště státní - a dnes v té osnově jde jen o státní zaměstnance - musí svou sílu a službu věnovati každému. Poštovní nebo železniční zřízenec, úředník na hejtmanství. (Sen. Kroiher: Každému, kdo přijde k nám. pane kolego!) Co pak je mně do toho, kdo přijde k vám. Já se ptám, jestli to je veřejný zaměstnanec, nebo není, jestli ten pojem se u kněží vůbec vyskytuje. Pošťák se nemůže nikoho ptáti, jestli je křtěn nebo ne, jestli je bezvěrec, žid nebo protestant. Také ne železniční zaměstnanec, ani na berní správě, ani na hejtmanství. (Sen. Kroiher: Ale jestli chce poslat psaní anebo jetí po dráze, musí se zeptati.) Já vám rozumím, ještě nejsem hotov, pane referente. Já ten rozdíl znám a ptám se, jestli ten znak státního nebo veřejného zaměstnance u kněží se objevuje. Vy se nemusíte o to bráti, netýká se to specielně jen vás, vy byste snad tolik citu měl, že byste řekl, že to tam nepatří ... Veřejný zaměstnanec a úředník musí pracovati nejméně 6 dnů v týdnu pro lidi, o které má povinnost se starati. (Sen. Havlena: Pro stát a ne proti státu!) Úředník může ovšem také pracovati proti státu, ale myslím, že ten znak tu je. Kněz nepracuje 6 hodin denně, nebo jako zřízenec na dráze 8 až 10 hodin denně. Jestliže kněz, farář, děkan neb kaplan vyučují náboženství ve škole, mají za to zvláštní plat, lepší než učitelé, mají kilometrovné za cestu ze své fary do obce, kde je škola a zpět; to nepatří do kongruy. Jak k tomu přijdeme, abychom všichni platili za výkony jako je mše, pohřby, křest, poslední pomazání, zpověď - jak k tomu přijdeme, abychom měli ze státní pokladny přispívati na tyto věci? Je zřejmé, že to nepatří do osnovy, nemůže tam býti uplatněn tento požadavek, aby na kněze katolické platili všichni poplatníci a aby za to nic neděláni brali od státu zvýšenou kongruu.
Vždyť nejde zde ani o spravedlivou věc. Co je to kongrua? Náboženský fond, náboženská Matice. Z toho má se vypláceti všem farářům, případně kaplanům každoročně určitá kvóta, aby se na farách mohli uživiti. A co vidíme? Minulého týdne v >Nové Době< se uvádí markantní případ - fara se nejmenuje, ale zdá se mi, že jsou to Vejprnice - že ze 200 korců pozemku . . . (Hlas: Děti jistě žádné!) Ať již zde děti jsou nebo nejsou, jsem člověkem, který o této věci nechce mluviti a nekritisuje ji, ale jistě málo početná rodina - dotčený prosím bere z náboženské Matice - zajisté je to vikář, jde-li o Vejprnice - při užívání 200 korců pozemku 8000 Kč ročně. (Sen. dr Reyl: To je nemožné! Kongrua je pouze doplňkem!) Ale když ten doplněk dělá 8000 Kč, je to trochu mnoho. Vy víte, že faráři smějí dělati něco, co nesmí dělati žádný jiný poplatník. Prosím, co je při kongrue možné? Ten farář, děkan nebo vikář si smí výnos ze svých pozemků přihlásiti k zdanění jen obnosem, který činí čistý katastrální výnos. A co dělá ze 200 strychů čistý katastrální výnos? Možná že ani ne 1000 Kč; (Sen. Kroiher: To skutečně nedělá ze 200 strychů 1000 Kč; když je propachtují, neberu činži 1000 Kč!) Neříkal jsem, že to dělá čistý, katastrální výnos ze 2 strychů, nýbrž z 200 strychů a daň pozemková je čistý katastrální výnos násobený 22,7%. Jejich příjem za tyto výkony náboženské, příjem štolový na největší faře udá se s 1500 Kč ročně, na menší faře třeba jen 150 Kč . . . (Sen. dr Reyl: Poněvadž nic nevynáší!) Ale vždyť vy dobře víte, že za l selskou svatbu platí se 100 i 150 Kč. (Sen. Kroiher: Ale kolik jich je?) Vždyť ty zádušní mše, které jsou zaplaceny předem, již samy vynesou 150 Kč. (Sen. dr Reyl: Nevynesou!) To je právě ta vaše myšlenka: Dělník se má dobře a všichni ostatní se mají špatně, jen dělník vydělá denně ještě 180 Kč, ale ať zavadí člověk o kohokoliv jiného, každý se má špatně. Tedy na žádný pád ... (Výkřik sen. dr Reyla) Ale pane kanovníku, přiznáte, že ten § 211 nepatří do té státně-zaměstnanecké osnovy, a nemůže tam býti. Z toho by se neměla dělat státní krise a vážná politická strana jistě by netrvala na tom, aby to tam zůstalo. To jsou věci, kterým říkáme hazardní politika. (Sen. dr Reyl: Vždyť běží teprve o cla, nikoli o kongruu!) Já přijdu ještě na cla také, ani já jsem nepředpisoval nikomu, co má mluvit. Buďte bez starosti.
Zavedla se tedy klouzavá cla. Ale klouzavá cla nestačí, musí se dělat pevná cla. Nadiktují se ... (Sen. Adamovský: Dejte pozor, aby to neuklouzlo docela!) Ano, ona by uklouzla a oni nechtějí žádnou kluzavku. Upevníte si je tedy a budete je mít pevná. Chtějí pevná cla. Tento požadavek, myslím, že je příkřejší, než byl ten požadavek, pokud šlo o původní cla klouzavá. Na tom jsme se na konec dohodli, nikdo si proti tomu vážně nestěžoval, ta cla bychom byli snesli, ale nyní proto, že strana republikánská dostala více mandátů, než měla dříve, a protože dělnické strany jsou oslabeny, místo klouzavých cel musí býti zavedena pevná, vyjádřená pevnými číslicemi. Ta věc už se rovná stejně tomu, co jsem dříve uvedl.
Chci uvésti ještě jiné věci: vydání pastýřského listu na Slovensku, odjezd Marmaggiho, stanovisko Slováků proti Čechům, nadávka Čechům atd., že nejhorší člověk pod sluncem je Čech, a vše ostatní, vážení pánové . . . (Sen. Kalčok: Vás se to nemůže týkat, vy nejste nacionální!) Ale i já se cítím jako Čech, když nadáváte Čechům. Vy jste dostali samostatnost od nás, my jsme vám ji vybojovali, my jsme s vámi za vašeho útisku cítili . . . (Výkřik sen. Kalčoka. - Sen. Havlena: To je Němec!) Tak co se do toho plete?
Je to zajisté divné a politicky nemožné, kdyby tu byl zdravý rozum, nemohli Slováci takovým způsobem s Čechy jednati a je traktovati. (Sen. Adamovský: Chovejte se na Slovensku k Slovákům, jak se patří a oni nebudou na vás žehrat!) Vždyť my se tam chováme dobře, ale vy zde ne.
Ale zapomíná se, slavný senáte, že při takovémto diktátu vzniká nebezpečí nejenom, pokud jde o vyhladovění obyvatelstva, že tu vzniká také jiné nebezpečí. Když naše společná delegace namítala při zavedení cel za Rakouska v letech 1906 a 1907, jaké bude míti následky zavedení cel a zákaz vývozu dobytka ze Srbska, nevěřilo se tomu a vymlouvalo se to všelijak, asi tak šikovně jako nyní. Tehdy se šlo proti Srbsku nenáviděnému a tím se všechno omlouvalo, teď se jde proti Uhrám a tím se omlouvá také všechno. S Uhrami nejsme kamarádi a můžeme s nimi dělat co chceme. (Sen. Habrman: S Horthyovci nebudeme se přece kamarádit!) Uvádí se také ten důvod, že se to teď dělá proti Uhrám, ale vždyť tu nejde jen o Uhersko, jde také o Polsko, Rumunsko, Jugoslávii, jde také o Rusko. Což ty zájmy - a na těch nám také záleží - nebudou nikterak dotčeny. V tom přátelském poměru, který k nám dnes měli... (Sen. Kroiher: Dnes nejsme v přátelském poměru s Ruskem!) Ale můžeme býti. Rusko žádné obilniny nevyváží, ale může je za chvíli vyvážeti. Bude to působiti příznivě, že s takovým násilím a s takovým bojem se dnes cla projednávají, uklidní, nebo ustálí to ty poměry, jaké tam již teď jsou? Myslím, zvláště ta citlivost, která je v Polsku. To jsou věci, do kterých nemůže nikdo viděti. Když jsme znemožnili Srbsku dovoz živého dobytka k nám, hledalo východisko jiné, k moři, vznikla balkánská válka, pak válka světová. Je otázkou, co bude nyní z těchto věcí. Je třeba na to poukázati.
Zajisté zavedení poměrně vysokých cel a neustálé vyzdvihování té věci, poměry neuklidní, nýbrž spíše zhorší. Nepřispěje to k většímu zaměstnání, k nalezení většího odbytu, nežli jaký je dosud, naopak může to vésti k odbytu menšímu. Neobnovením stavebního ruchu nastává a dostaví se v nejkratší době ohromná nezaměstnanost. Stavební ruch neznamená pouze stavěti a vše, co se stavbou a přípravou ke stavbě souvisí, nýbrž znamená to také zřízení bytů, nakupování nábytku, nádobí, nářadí, prádla a jiných potřeb; to je nový a nový obchod a nový ruch, je tu také uspokojení řady lidí, kteří dostanou aspoň trochu uspokojivý byt, nebo vůbec byt, který dříve postrádali.
Po válce musili jsme vypláceti podpory v nezaměstnanosti. Pan kolega Trčka velice často nám zde vytýkal, když ještě živnostníci byli v oposici, že jsme byli po válce zbabělí, že jsme vypláceli dělnictvu, které nechtělo pracovati, podpory v nezaměstnání. Když teď nastane ohromná nezaměstnanost, nebudou se vypláceti podpory žádné? Zajisté, že se budou vypláceti stejně jako dříve. A kdo je bude vyplácet? Bude je musiti vypláceti vláda, ve které my nebudeme. Není tedy možno vyčítati nám podpory z tehdejší doby, musí se vzíti doba, jaká jest, a ta doba, zdá se, bude se opakovati těmito neustálými politickými potížemi.
Není podle mého názoru správným, aby daňová osnova měla za účel snížiti daně přímé, a na druhé straně aby se zaváděly daně nepřímé zaváděním vysokých cel. Není podle mého názoru dále možno slibovati veřejným zaměstnancům, že se jim upraví jejich služné, když jim na druhé straně služné vybereme ve zdražení cukru, potravin a jiných výrobků. Tak se mají věci.
Když se mluví o průmyslu, o jeho vysokých clech a o požadavcích cel pro zemědělství, tu je potřebí se podívati, kdo je u nás v krisi, něho který odbor je v krisi. Je v krisi průmysl nebo zemědělství? Kolega Dundr již řekl, že si nepřejeme - a já jsem to také naznačil - žádná vysoká cla průmyslová, poněvadž se tím zbytečně nadržuje určitému průmyslu, který takto zpohodlní, který se neuzpůsobí, poněvadž nemusí konkurovati, poněvadž je chráněn. Jsou odvětví, která nemají žádného cla, na př. výrobky kaolinové, které nezdražily více než sedmkráte oproti předválečnému stavu, a ty mohou konkurovati beze všeho. Nikdo je nepodporuje a jde to také. Tedy je otázka, zda je průmysl na stejném postavení jako je zemědělství. Prohlašuji, že průmysl na stejném postavení není. Průmysl nemůže zapnouti všechny své řemeny a spustiti celé továrny, aby začaly vyráběti, jak bylo před válkou, neboť kdyby tak začaly pracovati, neměly by odbytu. Co je teď se zemědělstvím? Zemědělství naše může pracovati, jak intensivně bude chtíti. Nebude míti žádné krise odbytové. (Sen. Kroiher: Ale bude míti krisi cenovou!) Cenová krise průmyslu by nebyla, kdyby mohl zapřáhnouti, jak jsem řekl, veškeré své řemeny, poněvadž by se výroba zlevnila. Mluvím o tom, že jste s námi měli jednati a snížiti cla průmyslová. Teď musím mluviti o tom, co je ne naší vinou, ale vaší. Zemědělství může vyrobiti mnoho-li chce zemědělských výrobků, odbytovou krisi nemá. Srovnání tu tedy není. Není to jedno a totéž. Je to dvojí. Zdražování začalo v zemědělství, v zemědělství musí nastati zlevňování. Plodiny zemědělské nemají pevnou, anebo nijak přibližně pevnou cenu, protože je to věc bursovní spekulace. Za to, vážení, my nemůžeme, že dnes je cena nízká. Roku 1922 se žito vyváželo před vánocemi, zemědělec na Šumavě prosil, aby se mu dovolilo vyvésti žito do Německa a vyváželo se po 80 Kč. (Sen. Kroiher: Protože jsme nemohli dovážeti, bylo to příliš drahé; z Německa to přišlo levněji!) Jenže na jaře a do žní kupovali jsme je za cenu dvoj- až trojnásobnou, jako jsme je vyváželi. Vidíte, že je tu tendence kolísavá, za kterou nemůžeme. Bursa by měla býti trochu pozměněna, aby tam měly do toho co mluviti také trochu komory spotřebitelů. Ale právě tam rozhodují činitelé obchodní skoro výhradně a to je to právě: Zadrží se zboží, aby cena šla nahoru, a zničí se zboží, aby šla cena nahoru. Ty věci jsou známé. Odbytová krise tedy zde není.
Řekl bych dále, že zemědělství mělo plných 11 let velmi výhodné časy. Prosím, celou válku, i když ze začátku plodiny nebyly drahé v pravém slova smyslu. Ale bylo tu zajištěné živobytí. Celých těch několik let války, celá ta doba po válce až do doby přítomné byla dobou konjunktury. Pánové ze strany republikánské dokazují to tím, že na vašich veřejných projevech nemluvilo se celých 11 let o žádné potřebě rolníka, o žádné potřebě statkáře, o jeho politické potřebě nebo jiné, nýbrž že se mluvilo jen o potřebě domkářů domovinářů.
Vy jste tím stavem výhodným pro vás, že jste pro sebe nic hospodářsky, ani politicky nepotřebovali vymáhati, měli dosti času vrhnouti se na agitaci lidí, kteří do vašich kruhů nepatří, na malorolnictvo, domkáře. Touto politikou nyní trpíte. Najednou vám začíná býti trochu špatně a zase chcete míti nastrčeny domkáře. Tvrdíte, že pro domkáře je potřebí cel, která uplatňujete. Chci ještě také říci, že dluhy, které jste měli před válkou, ty skutečné dluhy, ty peníze předválečné, splatili jste penězi válečnými. (Sen. Hrubý: Těch dluhů je dnes více než bylo před válkou. Jen si vezměte statistiku!) Já na to také přijdu. (Sen. Havlena: Avšak v těch dnešních dluzích jsou výpůjčky na nové pozemky!) Ano, chci to právě říci. Zemědělství musí býti zadluženo, když se pět let provádí pozemková reforma. A když se staví tak draho, mají stavby, přístavby, vždyť páni musili přistavovati, ti lidé neměli peněz a musili se na to vypůjčiti. To, co jste si vypůjčili, za to opravdu také máte. O zadluženosti nemluvím. Dobré peníze jste zaplatili špatnými, kdežto my naopak naše úspory máme znehodnocené šestkrát nebo sedmkrát. Vy jste však ty dobré peníze zaplatili špatnými. Tu výhodu každý neměl, zvláště ne dělník.
Mluvilo se tady o tom, že zemědělci jsou živiteli národa. Prosím, mně při tom napadlo, že by se toto tvrditi nemělo. Takové věci vrháte mezi lid. To je přece jenom věc, která nemá býti. To mi přichází zrovna tak, jako s tím Chanteclairem od Rostanda, s tím kohoutem, který slepicím říkal, kdyby nekokrhal, že by slunce nemohlo vyjíti. Tak je to také s tím zemědělstvím, že ono živí národ.
Ptal jsem se jednoho pána, jak to bylo s Adamem a Evou, jestli byli zemědělci nebo ne. Jistě asi musili býti. Původní lidé byli lovci, že ano? (Výkřiky.) Druzí byli pastevci, třetí byli rolníci a zemědělci a od zemědělců, když se na tom zemědělství nemohli uživiti, se odštěpovali lidé, to je další postup kultury ... (Sen. Kroiher: Když je mrzelo se tak dřít!) Nesmíte si myslit, že jste snědli všechnu tu moudrost. Mně se zdá, že ti, co se od venkova odštěpili, že to jsou ti pružní. Protože měli větší způsobilost, nevěnovali více práce pro národ? Což rolničit každý nedovede? Není ten dělník, když přijde do vsi z města, vzorným hospodářem za rok? (Výkřiky: Nechce dělat!) Ale chce. Jděte se podívati do těch zahrádek, jací jsou to vzorní pracovníci. - Jděte se podívati do Moravské Ostravy. Tam ti malí lidé neorají vůbec pozemky, nýbrž obdělávají je rýčem a motykou. (Hlas: Ne při osmihodinové práci!) Jeden popírá a říká, že dělník nechce dělat a jiný zase říká, že to není osmihodinová práce. Ovšem, že není, poněvadž 8 hodin dělá v továrně, a doma dělá po práci. (Sen. Sechtr: Pane kolego, zač by musil býti metrák obilí, kdyby se dělalo jen rýčem?) Já neříkám, že se to má dělat rýčem, od toho je intensivnost, ke které také směřuji. Vy nejste žádnými živiteli národa, nýbrž vy jste výrobci a prodávající, vyrábíte a prodáváte jako jiní. Je prostě jedno, jestli někdo vyrábí práci nebo obilí, jedná se o to, jestli ten, kdo vyrábí práci, vyrábí dobře a rychle, aby se mohl uživiti. To je také otázka u vás, jestli vyrábíte dobře a intensivněji, nebo špatně.
Ve vládním prohlášení jste to měli, že se má výroba zintensivniti, zmnožit, a když budete míti větší výsledky, že více vyděláte, že nepotřebujete cel. Dobře jsem vám to říkal. To se vám právě nechce.
A teď by se jednalo o to, že se teď příslušníci strany republikánské musejí starati o sebe a nebohé zbytkaře, kteří převzali zbytkové statky se 70-80 ha. Nemají do toho peněz, nemají potřebný počet dobytka, nemají dobytčího dorostu, mléka, nemají ani mrvy a vůbec někde ani dostatečné praxe a hospodyně, protože dříve se těch věcí správcová, nebo úředníkova všímati nemusila. A tak ty věci jsou, že pánové se musejí starati o sebe a zbytkové statkáře! To jest věc dobrá a výhodná, neboť rolník jistě potřebuje svou stranu, a má-li ji, má se o něho strana starati a nemá se plésti do všeho, jako národní demokraté, kteří si tvořili rolnickou část, dělnickou část a živnostenskou část strany. (Sen. Olejník: Že se tak staráš o domkáře!) Já ti to právě chci říci, proč se do nich pletu, já jsem mezi domkáři činný trochu déle, než ty a myslím, že jsem populárnější, nežli leckdos z vás, a pro ně jsem již něco udělal, a ne hubou, ale skutkem..
Tedy domkáři a cla: Bude o tom rozpor, jestli v té věci něčemu rozumím, nebo ne. Nebudu se odvolávati na svou chytrost, vezmu si někoho z řad agrárních, třeba bývalého ministra dr Viškovského. Ten, když se měla přetvořovati zemědělská rada a jednalo se o hlasovací právo členů zemědělské rady, prohlásil a písemně naznačil, že drobné zemědělce, který je takový počet v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - poněvadž se jednalo o zemědělskou radu mohl mluviti jen o českých zemědělcích - a uvedl také jejich malou výměru - že je není možno vzíti za rovnoprávné členy do takové korporace, neboť by musili dělati politiku ne výrobce, nýbrž konsumenta, politiku kupujícího a ne prodávajícího. (Sen. Olejník: To platí pořád!) Ovšem, ale dnes nesmí se to říci. Znalci se ohlížejí na tu silnou stranu, která tu tehdy ještě nebyla, a tehdy ministr dr Viškovský byl ještě národní demokrat a ne agrárník.
Teď se podíváme po počtu zemědělců v historických zemích. Těch, kteří mají od nuly do půl ha půdy, jest u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 667.526 a dohromady vlastní 102.232 ha, tedy nepřipadá na jednoho ani měřice, ani 1/6 ha. Měřice je 1/5 ha. Od půl do l ha je jich 201.389 a mají dohromady 144.393 ha. Od jednoho do dvou hektarů je 182.542 a dohromady vlastní 276.684 ha. V těchto 3 kategoriích od nuly do 2 ha je 1,049.457 osob, které dohromady vlastní 0,5 milionu hektaru půdy. Tedy 1,049.000 držitelů půdy vlastní dohromady půl milionu ha půdy, tudíž průměrně mají po 0,5 hektaru! (Sen. Čipera: V zájmu těch se žádají pevná cla!) Ano, v zájmu těch malých, kteří nemají více než 0,5 hektaru. Hektar má 3,5 strychu, tedy necelých 1,75 strychu připadá na jednoho.