Statistika nás poučuje, že od delší doby dovážíme agrární výrobky stoupající měrou, ukazuje nám však specielně, že dovozu mouky stále přibývá, že tedy platíme cizí výlohy a poplatky a že mezinárodnímu meziobchodu dáváme obrovské zisky. To tedy znamená, že od ciziny kupujeme netoliko potraviny, nýbrž že tím také přichází v úvahu práce. My v cizině nemáme žádné poptávky, máme nadbytek pracovních sil a náš mlýnský průmysl při tom hyne. Přiléhajícím příkladem je používání cel při vepřovém sádle. Úřední číslice konstatují, že dovoz této potraviny od roku 1920 stoupl šestinásobně, kdežto my můžeme konstatovati, že počet vepřů v Československu hrozivě se zmenšil. Za to ale máme potěšení platiti více než l miliardu cizině za dovezené sádlo.
Ještě jasněji mluví číslice, které shledáváme na hlavních trzích v Brně a v Praze při prodeji dobytka. Na trhu u jatek v Brně kolísá příhon mezi 70-75 % zahraničního dobytka a 25 až 30 % domácího dobytka. Na pražských jatkách jest to ještě horší; zde se prodává dokonce jen 18-20 % domácího dobytka a přes 80 % cizího zboží. Jateční dobytek klesl o 25-30 % v ceně, nelze ho však ani za značně snížené ceny 5-6 Kč živé váhy prodati; kdežto v letech 1922/1923 bylo ještě možno prodati za snížené ceny, změnilo se to nyní úplně. Stáje jsou přeplněny a kdo chce nebo musí prodávati, ten musí svůj dobytek prodávati hluboko pod cenou.
Za těchto poměrů předloží si mnohý rolník otázku, zdali má vůbec ještě klásti tak velikou váhu na chov dobytka, zdali nadále má pěstovati dokonce ušlechtilá plemena, za drahé peníze kupovati plemenný materiál a musit se na konec dívati, že pro svůj dobře vypěstěný dobytek nenalezne odbytu a že se raději sahá k méněcennému polskému zboží.
Při pěstování obilí a odbytu obilí panují tytéž poměry. Dne 3. února 1925 platilo se za pšenici 292 Kč, za žito 246, za ječmen 290, za oves 188 Kč. Dne 2. února 1926 však za pšenicí 200, za žito 133, za ječmen 152 a za oves 146 Kč, dne 28. května 1926 za pšenici 225, za žito 142, za ječmen 162 a za oves 146 Kč. Pokles cen obnáší tedy během jednoho roku na metrickém centu pšenice 74 Kč, žita 111 Kč, ječmene 130 Kč a ovsa 42 Kč. Tento pokles cen působil také na jiné plodiny. U cukrovky můžeme konstatovati pokles cen o 25 %, u bramborů 41 % a u lnu dokonce 72 %. Útraty tohoto poklesu musí nésti výhradně sedlák, ale levnějším nebylo naprosto nic. Cena masa, snad s malými výjimkami, zůstala na staré výši, a ani houska nebo bochník chleba nejsou větší anebo levnější. Tu táži se zástupců sociálních demokratů: kdo má prospěch a zisk z tohoto poklesu cen? Tito pánové jsou největšími podnikateli v celém státě. Jejich velkonákupny zásobují statisíce konsumentů, oni nakoupili své zboží o 30-40, ba dokonce o 50 % levněji, proč také neprodávají levněji? Proč zdražují levně nakoupené zboží tak, jako měšťácký meziobchod? Proč stojí dnes v socialistickém konsumu l kg mouky 4,20 Kč, když rolník obdrží za pšenici jenom 180 Kč? Proč stojí v konsumu l kg hovězího masa 16 Kč, když rolník za svůj dobytek obdrží jen 5-6 Kč? V pražských socialistických dělnických jídelnách stojí husí pečeně 16,50 Kč, hovězí maso 9,20 Kč. Na venkově se nakupuje úžasně levně, ale zde se všechno počítá draho. Máte svá vlastní nákupní družstva, vlastní mlýny, pekárny a jatky, nakupujete vše levně, ale přes to nedáváte nic laciněji, poněvadž jste ještě ziskuchtivější nežli měšťácké podniky. Dostáváte pak ještě pro své konsumní spolky obrovské státní subvence, a přes to nenastává žádné zlevnění. Kdo tedy vykořisťuje dělníky? Kdo jim zdražuje chléb a mouku? Vaše družstva měla by přece působiti na regulaci cen! Kde tedy jsou lichváři a ti, kdož vyhánějí ceny do výše? Kdo dostává obrovské zisky, které se vytahují z kapes proletářů? Kdy tedy dělník jednou nahlédne, kde dlužno hledati lichváře a ty, kdož vyhánějí ceny do výše?
Od nějakého času mohli jsme konstatovati, že existují konsumentské kruhy a strany konsumentů, které zemědělskou krisi přiznávají a také uznávají. Ale celní ochranu chtějí zamítnouti a doporučují nám k odstranění krise různá opatření, jako zvýšení produkce, změnu hospodářského provozu, lepší vzdělání rolníka a lepší obdělávání zemědělského podniku s moderními pomůckami. To všechno se sice hezky řekne a píše, ale v praxi vypadá věc zcela jinak. V prvé řadě nedostává se rolníku potřebného provozního kapitálu, také mu nyní není možno opatřiti si ho za laciný úrok. Máme za sebou 5 válečných let, pole ležela ladem, stavení zanedbána, stav dobytka zdecimován, k tomu přistoupila dávka z majetku a zvýšení daní a poplatků. Tím vším přišli jsme o provozní kapitál, a zbytek pohltilo placení lombardního dluhu. A dnes stojíme zase před skutečností, že zemědělství je zase hlouběji zadluženo a že tudíž je nemožno, vypůjčiti si provozní kapitál a zvýšiti produkci. Při tom musíme ještě za celé desetitisíce platiti náklady péče o nezaměstnané, na venkově však nedostává se pracovních sil. Tam musí sedlák se ženou a s dětmi vykonati ještě mnohem více práce, musí se namáhati a lopotiti, aby nalezli alespoň trochu obživy. O nějaké přeměně hospodářského provozu nechci vůbec mluviti, lze ji v našich horských krajinách velmi těžkc provésti, a přijde konečně vždy na to, zdali je zde předem dána nějaká možnost výtěžku. Pro lepší vzdělání naší venkovské mládeže budeme se vždy zasazovati, ale také zde staví se nám překážky, se kterými dlužno počítati, neboť za nynějších poměrů je rolníkovi velmi za těžko posílati své děti do hospodářských odborných škol, poněvadž předně nemá k tomu dostatečných prostředků, a za druhé je poukázán na pomoc svých dětí. Nedostatek dělníků na venkově nelze však odstraniti, poněvadž nikdo více nechce jíti na venkov.
Páni odpůrci zemědělských cel tvrdí, že ochranné clo prospívá jen velkostatkáři a velkému sedlákovi, že malorolník, domkář, nemohou se cly vůbec počítati, poněvadž právě nemají ničeho co by prodávali, a tudíž jsou konsumenty. A tu kladu otázku: kde je nyní velkostatek a kde začíná veliký sedlák? Velkostatek byl rozdělen, nepřichází v této otázce více v úvahu, na jeho místo nastoupili majitelé zbytkových statků, a tito přicházejí nyní se svým nabytým majetkem do klesající konjunktury a při tom zahynou, poněvadž jim nebude možno udržeti se při těchto cenách obilí a dobytka; velkému sedláku však mohou cla přinésti užitek jen tehdy, jestliže pracovní mzdy a výlohy uvedeny budou do téhož poměru a zabezpečena bude cena výrobní. Proto tato otázka přichází k dobru hlavně malému hospodářství, které má největší zájem na tom, aby jisté zemědělské výrobky udržely posavadní cenu, aby se však obzvláště zlepšila cena dobytka, aby mohli žíti. Pro málodomkáře je velice důležité, zdali za prodané tele obdrží 5-6 Kč anebo 10-12 Kč živé váhy, zdali za svého prodaného vepře obdrží 400 Kč anebo 1.000-1.200 Kč; počítá s těmito obnosy, poněvadž je na to odkázán. Mnozí, bohužel také velmi inteligentní lidé, jsou stále ještě posedlí utkvělou myšlenkou, že sedlák na venkově měří peníze na pytle. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak nastalo by jistě stěhování z měst, aby každý mohl žíti v tomto ráji, ve skutečnosti však vypadá věc zcela jinak. Přes svojí těžkou práci je sedlák nucen žíti velmi skromně, po celý týden neuvidí maso na svém stole a v neděli jen tolik, co ho vrabec unese v zobáku. Je vychován a také nucen k této skromnosti, poněvadž by jinak šel vstříc své záhubě. Podle výpočtů statistického úřadu státního činí výdaje za mouku a chléb za dospělou osobu dělnické rodiny ročně průměrně 701.41 Kč, to je tedy 12 % všech výdajů za živobytí, což by při přiměřené celní sazbě za metrický cent obilí znamenalo zdražení mouky a chleba za osobu ročně o 56 Kč. V poslední době předválečné stanoveno bylo zatížení rakouského konsumu asi 149 milionů korun, což u obyvatelstva nezemědělského znamenalo roční větší výdaj 8 korun. Na jednu věc však při tom nesmíme zapomenouti, že totiž ochranou našich zemědělských výrobků zároveň také domácí výroba, jak zemědělská, tak také průmyslová, vysokou měrou je posilována, poněvadž přece rolník přichází v úvahu jako jeden z nejspolehlivějších spotřebitelů průmyslových a živnostenských výrobků, že se však při tom také činíme neodvislými od ciziny; při tom můžeme ve prospěch zemědělských cel také ještě konstatovati, že i ve státech, které vykazují menší výrobu obilí, tedy oproti spotřebě jsou pasivními, zpravidla se clo uvaluje z domácího konsumenta na cizozemského výrobce. Ve starém Rakousku činil účinek cla jen 50 %. Zatížení agrárními cly je tedy značně menší, nežli odpůrcové tvrdí. Při tom chci ještě poukázati na význam agrárních cel jakožto kompensačního objektu obchodní politiky, jehož při každém uzavírání obchodních smluv lze použíti.
Chci zcela upustiti od dalších argumentů, které mluví pro cla, nepochopitelnou však je tvrdošíjnost odpůrců cla, že bojují proti agrárním clům, naproti tomu však klidně přijímají průmyslová cla. Pro odepření přiměřených agrárních cel uvádí se obyčejně záminka, že konsumenti, válkou ve své platební schopnosti oslabení, nemohou snésti zdražení všeobecných životních potřeb. Jak málo pádným je tento důvod, vysvítá již z toho, co jsem právě řekl. Ale lze těm, kteří nechtějí ničeho věděti o československých agrárních clech, předložiti několik otázek, jichž věcné zodpovědění by jim připadlo poněkud za těžko. Což konsumující obyvatelstvo potřebuje jen mouku, maso, sádlo, máslo a vejce? Nepije také kávu a čaj? Nepotřebuje také koření a sůl? Nemusí kupovati oděv, prádlo a obuv? Nepotřebuje také mýdlo, svíčky, domácí a kuchyňské nářadí, papír atd.? Byla-li při vydání provisorního celního sazebníku kmotrou péče o spotřebitele, proč pak tato kmotra nezabránila stanovení vysokých finančních cel a ještě mnohem vyšších průmyslových cel, které přece obsahují značné zatížení konsumentů? Proč pak to musili býti výhradně agrárníci, kteří padli za oběť domnělým ohledům na konsumenty?
A co říkají naší zemědělští dělníci a obzvláště v sociálně-demokratickém táboře stojící malodomkáři k tomuto celnímu tarifu? Jsou také oni s tím srozumění, že sociálně-demokratický tisk zuří proti zavedení agrárních cel, naproti tomu shledává zcela v pořádku, že cla na kávu zvýšena byla desateronásobně, cla má oděv, prádlo, obuv, mýdlo, svíčky atd. více než dvacatero až třicatero, ba dokonce čtyrycateronásobně oproti předválečným clům? Je tedy ochranné celní zákonodárství tak příliš škodlivé? Podívejme se přece nazpět do minulosti, tam zajisté není přiléhavějšího příkladu, na poměry v Německu za doby Bismarckovy. Ten zavedl netoliko zemědělská ochranná cla, nýbrž také průmyslová cla a následkem toho kvetl v Německu obchod, živnosti a zemědělství. Zemědělství pozvedlo se netušenou měrou a dávalo výnos, kterého v Rakousku nikdy nebylo dosaženo, ačkoli v Německu nejsou lepší poměry půdy nežli u nás, a dělníkům se tam nikdy lépe nevedlo nežli v dobách ochranného cla.
Také my cítíme s konsumentskými kruhy. Neboť také sedlák je konsumentem, snad největším ze všech, a je naprosto mylné, dělíme-li lid na konsumenty a výrobce. Toto dělení slouží jen agitačním účelům a dlužno je rozhodně zamítnouti. Devět desetin obyvatelstva vyrábí a konsumuje zároveň, oba jsou tudíž poukázáni na vzájemnou dohodu. Pro ty však, kteří skutečně jsou jen pouhými konsumenty, najde se zajisté jiné možné východisko, neboť není naprosto třeba, aby tak důležitý stav, jako zemědělství, vydán byl úpadku. Bylo by pro naše zemědělství mnohem příjemnějším, kdybychom zemědělských cel nepotřebovali, ale za nynějších poměrů není jiného východiska. Nechť tedy rozhodnutí dopadne jakkoli, celková situace zemědělství potřebuje tolik ohledu, že je zcela jisto, že otázka agrárních cel může býti sice protahována, nikoli však odstraněna se světa.
Za nynějších poměrů neuchopí se již slova žádný řečník se strany svazu zemědělců, poněvadž jsme plně přesvědčeni, že tato otázka sama plně a zcela pronikne. Tím končím. (Potlesk a souhlas stoupenců.)
Předseda (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. dr Macků. Uděluji mu je.
Sen. dr Macků: Slavný senáte! Strana naše bude hlasovati proti předložené osnově. Prosím však, aby bylo vzato na vědomí, že neděje se tak snad z nepřátelství proti zemědělcům. Uznáváme těžkou hospodářskou situaci malých zemědělců a jsme ochotni vždy ke spolupráci k jich prospěchu. Předloženou osnovu však musíme zamítnouti, poněvadž z meritorního jednání o předloze té byli jsme ve skutečnosti vyloučeni, poněvadž nemůžeme vzíti na sebe odpovědnost za následky, totiž za zdražení, které bude z uzákonění jejího resultovati, a za případnou hospodářskou krisi a konečně, poněvadž máme pochybnosti o věcné správnosti této předlohy.
Dovolím si několika rysy odůvodniti tato svoje tvrzení, jmenovitě poslední. Asi před rokem stala se mezi tehdejšími koaličními stranami dohoda v otázce zemědělských cel a důsledkem této dohody bylo nařízení ze dne 4. června 1925. Podle něho měla býti pšenice nad 480 Kč beze cla, pod touto cenou stanoveno bylo clo Kč 12.60 a nejvyšší clo při ceně pod 135 Kč stanoveno bylo teprve částkou Kč 25.20. Žito pak nad 100 Kč beze cla, pod touto cenou stanoveno bylo clo Kč 11.60 a nejvyšší clo při ceně do 100 Kč bylo stanoveno teprve Kč 23.20. Clo na mouku pak stanoveno bylo u mouky pšeničné jen o 75 % vyšší, než bylo clo pšenice samé, u žitné o 38 % vyšší než u žita.
Neuplynul však ani rok a agrární strana přišla tu v senátě s požadavkem okamžitého zavedení pevných cel, a to na pšenici 45 Kč, na žito 42 Kč a na veškeru mouku 90 Kč, což znamenalo při obilí v obou případech o 78 % vyšší clo, než bylo to nejnižší, totiž při 135 Kč případné ceny pšenice nebo při 100 Kč ceny žita. U mouky pšeničné pak navrhované zvýšení bylo 125 % a u mouky žitné dokonce 181 %.
A nyní máme před sebou usnesení sněmovny poslanecké, v níž jsou sazby: 30 Kč na pšenici, 38 Kč na žito a 70 Kč na mouku; tedy zase podstatně jiné a - přiznávám - nižší. Ovšem předpokládám, že nepřijdou k platnosti sazby pod čl. I.
Obdobné proměny, jaké jsem zde uvedl u obilnin, našli bychom i u jiných položek. Jeví se tu zmatek a zmatek ten je zřejmým dokladem ukvapenosti, se kterou tak závažná otázka má býti projednávána. Jednání ve výborech naprosto nebyla toho rázu, že by bylo možno podávaný tu návrh považovati za věcně a odborně důkladně projednaný. Především byla plenem senátu dána výborům lhůta pouze 5denní, k projednání však nebylo dáno pražádných pomůcek a tak důležitá osnova předložena byla v poslanecké sněmovně bez řádné důvodové zprávy. A vrcholem nemožnosti projednati věcně předlohu tu bylo prohlášení většiny, že předloha, tak jak je, je mezi nimi dojednána a že se na ní nedá ničeho měniti. A přece jsou tu velmi závažné okolnosti svědčící proti tomu, že by bylo nutno s takovým kvapem předlohu tuto projednati. Tak byly průměrné ceny pšenice: roku 1923 164 Kč, roku 1924 183 Kč, roku 1925 224 Kč, roku 1926 190 Kč. Žita: roku 1923 114 Kč, 1924 166 Kč, 1925 195 Kč a r. 1926 129 Kč.
Z číslic těchto je patrno, že roku 1923 měli jsme ceny podstatně nižší pro obilí, než je máme roku letošního, a přece tehdy, roku 1923, nebyla rozřešena otázka cel. Je patrno, že důvodem k požadavku okamžitého zavedení obilních cel není cena obilí, nýbrž pokles cen cukrovky. Obilí, jmenovitě žito pěstuje se v krajích chudších, kde je větší procento malých zemědělců. Řepa však pěstuje se v krajinách, kde je větší procento dobře, případně velmi dobře situovaných rolníků a statkářů. Je jistě charakteristické, že tento prudký výbuch pro okamžité zavedení obilních cel objevil se v okamžiku, kdy zasažena byla poklesem ona plodina krajů bohatých, to je cukrovka.
Také celková situace zemědělství není toho rázu, že by vynucovala okamžité a ukvapené řešení. Hrubá hodnota zemědělské produkce, vypočtená dr Vladimírem Brdlíkem v Nové Evropě, určena byla na 26 miliard K ročně. Čistá hodnota na 20 miliard. To však znamená při 5 milionech příslušníků zemědělského stavu, včetně dělnictva i členů rodin, 4.000 ročního důchodu na osobu. Počítáme-li, že dělnictva a příslušníků jejich rodin je 2 miliony, jak lze odhadnouti ze zpráv statistického státního úřadu, že na jednu čtyřčlennou rodinu dělnickou připadá ročně důchodu 6.000 K, zbývá pro zbylé 3 miliony příslušníků stavu zemědělského 17 miliard, to je skoro 6.000 K ročně na hlavu. Víme ovšem, že mezi nimi je veliká část rodin takových malých zemědělců, jejichž důchod nepřevyšuje valně důchod rodin dělnických, tím více však zbývá na zbytek. Z uvedeného možno usuzovati, že důchod zemědělského stavu jako celku jistě není té doby nějak zvláště nepříznivý. Víme ovšem, že v důsledku nesprávné distribuce důchodu, jíž ovšem okamžitě nemůžeme změniti, zůstává v jejich řadách mnoho těch, kteří i dnes hospodářsky trpí.
Že stav zemědělský jako celek není na tom hůře stavů ostatních, svědčí i číslice udávané ve zprávě výboru národohospodářského. Pro rok 1926 udává se jako indexní číslo pro tržbu u řepařů index 747 a u neřepařů 697. Uvážíme-li, že zemědělci zbavili se během války a po válce tíživých dluhů, je nutno souditi, že index důchodu jejich je podstatně vyšší. Zanedlouho budeme se zabývati úpravou poměrů státních zaměstnanců, jež má znamenati pro ně zlepšení, a ta dělána je na průměrném indexu pouhých 600 a potřeby své musí platiti při stejně vysokém indexu veřejný zaměstnanec tak, jako zemědělec.
Z uvedeného je patrno, že bylo nutno především provésti důkladné studium hospodářského stavu různých kategorií občanstva, že bylo nutno sledovati jeho zatížení daněmi a jinými veřejnými dávkami a že musilo by se také zkoumati, jak daleko která z těchto kategorií je schopna přispěti k úhradě dosud neodčiněných válečných a poválečných škod, a pak teprve bylo by možno rozhodnouti, jak veliký může býti obnos, který by mohl býti přesunut z ostatního obyvatelstva na zemědělce. Je velice pochybno, že by to mohl býti obnos přes l miliardu, jejž bude nuceno ostatní obyvatelstvo odvésti více zemědělcům, nastane-li v důsledku cel zdražení clům odpovídající, t. j. asi 10 %. Strana naše projevila hned od počátku ochotu jednati i o otázce pevných zemědělských cel.
(Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)
Žádala ale řešení klidné, věcné a odborné, jak toho otázka tak velkého významu vyžaduje, neboť je jisto, že zavedením zemědělských cel nastane zdražení potravin a v důsledku toho všech životních potřeb. Máme vážné obavy, že zdražení toto bude tak značné, že bude míti v důsledku mzdový boj, a není ani vyloučena nová průmyslová krise, jež v dnešní beztak již kritické hospodářské situaci nevylučuje v důsledku menší způsobilosti exportní i ohrožení stability naší valuty. Obav těchto nemůže nás zbaviti resoluce, jež již dříve byla v senátě přijata, totiž: >Vláda se vyzývá, aby po zavedení pevných cel obilních užila všech prostředků zákonných, aby bylo zabráněno neodůvodněnému zdražování poživatin, všeho druhu a přísně zakročila proti spekulacím, které by měly za účel využíti snad pevných zemědělských cel k získání nadměrných zisků na úkor konsumentů.< Jakou cenu resoluci této přikládají i strany většiny, je nejlépe patrno z toho, že v národohospodářském výboru byl zamítnut návrh, aby byla vláda požádána sděliti, zda má vůbec jaké prostředky k provedení této resoluce. Je totiž patrno, že většina se prostě obávala, že by musila od zástupce vlády slyšeti, že vláda účinných prostředků k provedení této resoluce vůbec nemá.
Slavný senáte! Obracím se nyní k tomu, abych krátce pojednal o politické stránce seskupení stran, jak se podáním celní předlohy vytvořilo. Bude-li uzákonění předloh tak, jak jsou, pravděpodobně těžkou hospodářskou ranou pro náš stát, je jistě seskupení stran tak, jak se stalo již dnes, politickým omylem s nedozírnými následky. Jako víme, že i nejpádnější věcné důvody nejsou způsobilé, aby cokoliv změnily na meritu předlohy, tak doufám, že bez hněvu provedené posouzení politické situace může býti snad aspoň podnětem k přemýšlení. Tedy vytvoření situace, v níž strany německé a maďarské jsou rozhodčími mezi nedohodnutými českými stranami, bylo zjevem naprosto nezdravým, protože předčasným.
Důvodem vzniku našeho státu byla myšlenka sebeurčení národů, to je právo každého národa, svobodně a samostatně říditi podmínky svého žití. A to v harmonické spolupráci se všemi ostatními národy ke společnému cíli pokroku kultury v plném obsahu toho pojmu. K možnosti plnění tohoto úkolu dostalo se národu československému určitého státu, jak toho žádá dnešní stupeň organisace světa.
Bohužel, že v důsledku dávných politických událostí jsou v hranice tohoto státu s námi pojati i příslušníci jiných národů. Avšak stát tento musí sloužiti jako základ existence a vývoje národa československého. To je faktum, s nímž musí počítati i ti občané tohoto státu, již nejsou národnosti československé. A není to křivda na nich páchaná.
Menšiny tyto pochopí to, jakmile dovedou posuzovati existenci našeho státu s vyššího evropského obzoru. Národ německý má proti nám přímo přepychové podmínky pro svou existenci a vývoj v říši německé. Nechceme a ani bychom nemohli brániti německým spoluobčanům našeho státu, aby nebrali podílu na kulturním a jiném vývoji svého národa. Ba skýtá se jim tu důstojný úkol, býti spojujícím článkem spolupráce obou národů na poli snah všeho lidstva. A obdobné platí i o příslušnících jiných národů na území naší republiky. Doposud však nevidíme nikterak, že by příslušníci německého a maďarského národa byli ochotni přijati, anebo i jen uznati, a to jen částečně tento názor, ba naopak stále nuceni jsme slyšeti jejich prohlašování, jakoby základním důvodem existence naší republiky bylo nepřátelství vůči nim. Jsme plně přesvědčeni, že důvodem a podkladem pro zabezpečení existence našeho národa je schopnost spolupráce na vývoji lidstva a nutnou podmínkou pro trvalou možnost této spolupráce je nám naše republika, a proto musíme býti velmi opatrní, máme-li připustiti k spolurozhodování v otázkách, na nichž závisí pokrok či úpadek státu, ty, kteří doposud nejen nepřijali za svůj program spolupráci na úkolech tohoto státu, ale pro něž stát tento je nejvýše nutným zlem. Projev poznání souvislosti hospodářsko-stranického zájmu s parlamentní prací, jak dnes u stran německých se to stalo, je pro nás příliš nedostatečným důvodem k vytvoření majority, jež by měla říditi náš stát. V úkolech našeho státu není nepřátelství proti příslušníkům jiných národností. Doufám, že převedeme je postupně k poznání, že stát národní neznamená stát nepřátelský národnostem menšin, nýbrž že národní stát je nutnou a zdravou organisovanou jednotkou v organismu lidstva a tím prospěšnou všem národům. Kdo sleduje činnost našeho presidenta a ministra zahraničních záležitostí musí uznati, že za touto ideou skutečně jdeme. Až naše národní menšiny pochopí a uznají tento úkol našeho státu, pak teprve možno bez obav jim důvěřovati, pak bude i jejich aktivní spolupráce nám všem vítána.
Úzký národnostní stranický názor našich menšin na náš stát nikterak však nás nepřekvapuje, počítáme s ním jako s faktem, a nutno uznati, že doby nedávno minulé nesvědčí pro to, býti vůči jiným příliš důvěřivými. Ale my na české straně s tímto faktem musíme počítati. A jaký důvod svedl některé české strany k vytvoření většiny se stranami maďarskými a německými? Prvotním důvodem je nepřátelství k socialismu. Strany ty nechtějí viděti v socialismu, čím v podstatě je, totiž hledáním cest k hospodářskému, kulturnímu a mravnímu pokroku lidstva, hnutím jmenovitě nás českých socialistů vysoce mravním, neboť se snaží i hospodářskou organisaci postaviti na základ mravní. Vidí v něm jen jim nebezpečný a proto neoprávněný boj za hospodářský prospěch drobného člověka. Nechtějí viděti mravní stránky i tohoto boje. Proto jsou však konečně jinými politickými stranami než socialistickými, ovšem s obzorem ne právě příliš vysokým. S podivením je však, že strany tyto nevidí toho důležitého fakta, že právě přímá spolupráce stran socialistických a občanských při vedení našeho státu byla jednou z podstatných příčin, že vyhnuli jsme se u nás vážnějším politickým otřesům, že prošli jsme bez sociálních revolucí. Doposud uznávaly všecky české strany bývalé koalice, že primární podmínkou možnosti, uskutečňovati i svoje stranicky odlišné programové požadavky, je existence a zabezpečení našeho státu, kladly tuto úlohu nad svoje specielní požadavky, a spokojily se kompromisním řešením v mezích možnosti.