A tu, prosím, nemůžeme než se zastaviti zase u té podstaty problému, který v našich státních poměrech je dán. Není nejmenší pochybnosti, že náš stát, když byl obnoven, byl obnoven jako stát národní. Pan kolega dr Brabec mluvil zde o tom nacionalismu. Jeho pojetí nacionalismu bylo akceptováno i z řad sociálně-demokratických. Jistě není pochybnosti, že stát náš má oprávnění a možnost žíti jenom jako národní stát. My máme také možnost jedině v tomto státě - my národ československý - se vyžíti. Není druhého území a není druhé možnosti, kde by se národ československý jako národ mohl plně vyžíti.

Pro nás směrodatným je názor našeho presidenta Masaryka, tlumočený jím hned v prvém poselství ze dne 22. prosince 1919, který podstatu problému národního, podstatu problému našeho poměru, nás národa československého jako národa státního, k Němcům jako národu menšinovému, takto formuloval:

"Pokud běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území obývané Němci je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jej budujeme znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi, to by byla lepší politika, než jejich pochybené úsilí nynější. Pochopuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali bohužel pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánlivými úspěchy; naši Němci se stali obětí falešného, prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelno, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali a že jsme měli a máme pravdu my."

A pokračuje pak president Masaryk ve svém poselství:

"Opakuji: My jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jaké emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v t. zv. německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně."

A toto prohlášení, tento správně formulovaný, správně pojatý nacionalismus, to je základ národní a národnostní politiky ve státě českém, za kterým jdeme my, kteří s touto formulací Masarykova programu národního a národnostního, s formulací poměru našeho k Němcům a vůbec k menšinovým národnostem souhlasíme.

My jsme nikdy neodmítali loyální spolupráci Němců, my jsme ji vítali ve svém vlastním státě. Podíváme-li se do minulosti, vidíme, že také nikdy nebylo o tom pochybnosti, že by mluvčí, hlasatelé národa českého byli se kdy postavili na teorii násilí. Ať vezmete našeho Palackého, ať vezmete našeho Havlíčka, Riegra atd., ať vyjmenujete všechny ty politiky, vždycky shledáváte se s tím, že oni staví se proti každému násilí, zejména proti znásilňování jednoho národa druhým národem.

Teprve po převratu měli jsme možnost, abychom tyto teorie, našimi vůdčími politiky zastávané za starého Rakouska, prakticky uplatňovali, a my jsme je uplatnili ve své ústavě.

Bylo zde již poukazováno na to, že svoji ústavu dávali jsme si v revolučním Národním shromáždění bez účasti Němců a bez kontroly Němců, že jsme si ji dávali pod dojmem mírových smluv, kde vítězové byli oprávněni vůli svou vnucovati národům poraženým. Ale u nás v naší ústavě nikde ani stopy po tom, že bychom chtěli svou vůli násilně vnucovati národům, kteří i historií i mírovými smlouvami jsou odkázáni na to, aby v území našem společně s námi žili.

Motto naší ústavy - a to jsme neudávali my, socialistické strany, to byla práce příslušníka tehdy strany národně-demokratické - zřetelně říká: Chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, chtějíce zavésti spravedlivý řád v republice, chtějíce zabezpečiti pokojný rozvoj domoviny naší, chtějíce zabezpečiti blaho všech občanů tohoto státu - a zdůrazňuji, všech občanů tohoto státu bez rozdílu národnosti - a zabezpečiti požehnání svobody pokolením příštím, usnesli jsme se my na ústavě a při tom chceme tuto ústavu a veškeré zákony prováděti v duchu své historie a i v duchu moderních zásad sebeurčení a chceme se přičleniti do společnosti národů, jako člen mírumilovný, vzdělaný, demokratický a pokrokový.

Přátelé, to byla hesla, to byly zásady naší ústavy, které jsme si vtělili do ústavy. Nebyli Němci, nebyly menšinové národnosti zastoupeny v revolučním Národním shromáždění, neměly vlivu. A tyto zásady, které byly jenom provedením naší proklamace nezávislosti, naší washingtonské deklarace, zavazují nás všecky a zavazují nás pro všecky časy.

Ať se kdokoliv a jakkoliv dívá na vývoj událostí, nemůže upříti, že prvních 8 let v našem státě bylo vedeno v duchu těchto zásad, a že, když volebními událostmi byli povoláni spoluobčané menšinových národností ke vládě, v ničem jsme se proti těmto zásadám nezpronevěřili.

Říkám, že to byla jedna jediná koalice, která povolána byla, aby po prvních osm let vedla správu veřejných věcí ve státě.

Dnes jsme svědky prudkých bojů o to, kdo vlastně zavinil rozchod této všenárodní koalice.

Především bych řekl, pánové, jaká pak vina, když na jedné straně pořád se ukazuje k tomu, jaký ohromný pokrok jsme učinili, že jsme povolali menšinové národnosti, Němce, a povoláváme oposiční strany do vlády. Jaká pak vina! Ale vina tato se hledá, a tu je povinností konstatovati prostě historický fakt: Nebyly to socialistické strany, které zavinily rozchod koalice, nebyla to zejména naše strana, československá strana národně-socialistická, která by měla jakoukoli vinu na rozchodu koalice. Již kol. Franke v poslanecké sněmovně poukázal na to, . . . (Sen. Sechtr: Když rozbíjel pulty!) . . . že to byl diktát jedné strany, že to byl diktát stavovský, třídní, který byl příčinou rozchodu této koalice. Tento diktát projevil se ne rozbíjením lavic, jak myslí pan kol. Sechtr, tento diktát projevil se prohlášením ministerského předsedy vůči posl. Bechyňovi, tehdy náměstku ve vládě všenárodní koalice, když mu oznámil, že do tří neděl musí býti zemědělská cla provedena. Rozumí se, že tento diktát ohlášený jen jedné ze šesti stran koaličních, nemohl býti přijat ani tou stranou, které byl ohlášen, ale ani těmi druhými stranami, kterým nebyl přímo ohlášen a kterým byl vzkázán teprve prostřednictvím druhých. Tedy nemohla strana národně-socialistická rozbíjeti koalici, když pro ni nebyl tento přímý vzkaz určen. Ale, pánové, já zase k vůli historické pravdě, chci poukázati na to, že ani zde v senátě nebyla to vina - a zde řeknu kolektivně - socialistických stran, která by byla uspíšila rozchod naší senátní koalice. Je potřebí konstatovati, že ještě tehdy, když přišel kol. Donát se svým návrhem na změnu vládního nařízení o clech, konaly se schůze koalice senátní, a že byly to schůze ze dne 21. dubna a 4. května 1926 - to byly poslední dvě schůze koaliční v senátě. (Sen. Thoř: Kdopak tam přestal choditi?) Hned to řeknu. Do schůze předposlední nedostavil se zástupce strany sociálně-demokratické, ale omluvil se důležitou schůzí, na níž musil podávati referát, a ohlásil, že se s kolegy z tehdejší koalice smluví dodatečně. (Sen. Thoř: Po druhé se také omluvil?) To se stalo a to je konstatováno protokolárně. Druhá schůze, která byla poslední schůzí koalice, nebyla také toho rázu, aby musela býti pojímána za faktický rozchod, nebo zrušení koalice. (Sen. Thoř: Proč ne?) Poněvadž také do této schůze přinesl jsem já, kol. Thoři, vzkaz od kolegy Soukupa, který tehdy prohlásil, že po událostech ve výboru národohospodářském zástupci strany sociálně-demokratické té doby nemohou se zúčastniti schůzí koaličního výboru. Tedy omyl.

Pánové, to jsou historická fakta. Když jsme se tehdy rozcházeli, nevěděli jsme, že se rozcházíme nadobro. Ani z vás to nikdo nepředpokládal, a mohl bych citovati hlasy kolegů ze strany lidové, ze strany agrární, národně-demokratické a živnostenské, které vyslovovaly se pro další schůzky - když by to nemohlo býti všech šest stran koaličních, tedy aspoň pět a když ne pět, aspoň čtyři strany. Je faktem, že po té schůzi 4. května konané hledaly se ještě cesty, a to zde kol. Brabec podle pravdy vylíčil, jestliže označil svou stranu jako zprostředkovatelku, která při rozbouřené tehdy hladině politické zápasem o zemědělská cla hledala cestu zprostředkování a možný návrat. Nebylo naší vinou a zejména nebylo vinou naší československé strany národně-socialistické, že tato cesta dohody nebyla nalezena. My jsme pak byli prostě po několika prvních jednáních o východisko při clech postaveni před hotové faktum: Tak chceme, tak poroučíme a vy buď přijmete, anebo . . . to se nám nedořeklo, ale to "anebo" jsme cítili za chvíli právě v těch poradách, které byly zahájeny s Němci a ľudovou stranou ze Slovenska. A najednou jsme viděli - a nemůžeme to stranám většiny zazlívati - politiku dvou želízek. Mluvilo se zde velmi mnoho o politice. My dovedeme míti porozumění pro politiku dvou želízek a nemůžeme zazlívati, že se chtěly zabezpečiti, ale co jsme oprávněni zazlívati, je nedostatek upřímnosti a loyalnosti, se kterou bylo postupováno.

Pánové, každá společnost musí míti své řády, musí míti pořádek, podle kterého si řídí své věci. Také koalice měla záhon svých věcí, a jestliže dnes hledáte viníka, kdo rozbil koalici, pak vám prostě řeknu, abyste se podívali sami na sebe a sami se tloukli v prsa a řekli: Naše vina, naše vina, naše největší vina.

Pánové, mám zde v rukou úmluvu, která byla uzavřena mezi koaličními stranami - tehdy pěti. Tato úmluva pamatovala na všechno, pamatovala na doby dobré, ale také na doby špatné a pamatovala na to, co je neodvratno v životě lidském, na svůj konec, to je na vystoupení z koalice. V konečném odstavci, kde se mluví o hlavních povinnostech sdružených stran, mluví se o vystoupení z koalice takto: V případě zamýšleného vystoupení ze souručenství má se zachovati tento postup: Strana hodlající vystoupiti oznámí svůj úmysl ostatním stranám a uvede důvody, které ji k tomuto úmyslu přiměly. Na to sejde se do tří dnů výkonný výbor sdružených stran a pokusí se záležitost spornou odstraniti a konflikt smírně vyříditi. Účast všech sdružených stran na této schůzi je závazná. Teprve kdyby se nepodařilo docíliti dohody, může strana provésti svůj úmysl a vystoupiti ze souručenství, avšak toliko na základě usnesení dvoutřetinové většiny svého výkonného výboru. Slavný senáte! Toť je hlavní úmluva podepsaná zástupci všech koaličních stran a také vůdci těch čtyř stran, které dnes jsou v nové většině. Já se vás ptám, kdy a kde nastalo to formální ohlášení výstupu ze staré koalice, jakým způsobem se to stalo? Kdybych chtěl býti zlomyslným, tak bych vám řekl: tímto způsobem je proveden důkaz, že stará koalice dosud trvá. (Veselost.) Pánové, jestli máte smysl pro závazky - a já vím, že strana agrární má velmi dobrý smysl pro závazky - živnostníci přistoupili ke všem závazkům dodatečně - čekám jen vaši odpověď. Já ji budu čekati také v jiném případě a také vám předložím hotové ujednání.

Proč jste těmto primitivním požadavkům a povinnostem, vyplývajícím z dojednání, učiněného mezi odpovědnými a vážnými lidmi, nedostáli, proč jste neuznali za vhodné dostáti těmto závazkům? Proto jsem to uvedl, aby už jednou přestalo to nechutné - jak řekl kol. Brabec - hádání se o tom, kdo zavinil rozchod koalice, zda strany občanské, nebo socialistické. Zde je proveden důkaz, že strany socialistické nerozbily koalici, neměly příčiny ji rozbíjeti; a když už měla býti koalice rozpuštěna, měly býti hledány formy a cesty, jakými by se rozchod koalice skutečně ve smyslu a podle slovného znění učiněných ujednání provedl. (Sen. Thoř: Před tím jste právě řekl, že se hledaly cesty, aby se aspoň čtyři strany scházely a teď říkáte, že se nehledaly cesty!) Ne, já jen provádím důkaz, že tato koalice se dosud nerozešla. (Sen. Sechtr: Tak proč jste v oposici?) Poněvadž to strana agrární přikázala.

Tímto způsobem jsme se dostali do nové situace, která je charakterisována novou většinou . . . (Sen. Sechtr: Ale je tam místa pro vás dosti ještě!) O tom my si rozhodneme, jestli je tam pro nás místa dosti, nebo ne. (Sen. Sechtr: Teď jste to řekl!) . . . novou většinou, která je nepřijatelná pro nás strany socialistické. Já vám řeknu hned, proč je pro nás nepřijatelná. Poněvadž je to většina protinárodní, poněvadž je to většina protidemokratická, poněvadž je to většina protisociální. (Sen. Sechtr: A co říkal pan president, když byla vláda u slibu? A teď je to protinárodní!) Pánové, my jsme se nevyhýbali spolupráci našeho národa s menšinovými národnostmi, ale musila by to býti spolupráce zástupců celého národa se zástupci celého národa. To zde není. Národ jako celek jediný je povolán, aby dal sankci tomuto novému poměru. Této sankce však nemáme. (Sen. Trčka: A v minulé koalici všenárodní živnostenská strana nebyla národní stranou?) Ale vždyť jste se dobře chovali, tak jste se tam dostali.

Ministerský předseda dr Švehla, když mluvil o přednostech této nové koalice, pravil, že se postavil Němec s Čechem jako rovný s rovným. Bylo by to správné, kdyby se tu ovšem byl postavil celek národa proti celku národa jako rovný s rovným, ale v této koalici je to jenom část národa, která sleduje a prosaditi chce své stavovské a třídní zájmy. (Sen. Sechtr: Ale v oposici je také část národa s Němci dohromady!) Ano, pánové, právě k tomu přicházím. Politika je umění dosáhnouti svých cílů; za daných poměrů dosáhli jste seřadění určitých konservativních, stavovských skupin, v jednu vládní většinu. Pánové, my s tím vážně počítáme. Víme, že zde je ukázána cesta, a nebudete směti se pohoršovati, až po vašem příkladě užijí také jiné skupiny, třídy a vrstvy vašeho příkladu, až potom také český a německý dělník, český a německý socialista podají si ruce. Zatím ovšem slyšeli jsme, a byl zde i kritisován, projev kol. sen. Hilgenreinera, příslušníka této nové koaliční většiny. Viděli jsme už z toho slovního souboje, který se odehrával mezi zástupcem národní demokratické strany o prohlášení kol. Hilgenreinera, jak mnoho sporných věcí, jak mnoho zápalné látky je v tomto vnitřním poměru mezi německými konservativními stranami a českými stranami, sdruženými ve vládě. My, pánové, zatím z toho nemáme naprosto žádnou radost. Víme, že stát musí býti ovládán řádnou a pevnou vládou, víme, když nedovedly určité zájmové skupiny najíti jiného východiska z dané situace, než vytvořením této českoněmecké vlády občanských stran, že musíme počítati s touto vládou na určitou dobu. Ale na druhé straně nemůžete nám, pánové, zazlívati, jestliže dovolujeme si právo kritiky tak, jak z dnešního oposičního stanoviska je nám vyhraženo. Z téhož důvodu, ze kterého jsem poukázal na to, že je to vláda protinárodní, dokazuji, že tato vládní většina je většinou protidemokratickou. (Výkřiky.) Požadavkem demokracie je vláda lidu, pro lid, a ukáží nám teprve skutečnosti, jak tato vláda bude míti upřímnou vůli, vládnouti pro lid a prosazovati lidové požadavky. Zatím musíme si býti vědomi toho, že vláda v tomto skupenství, vláda občanských stran, ovládaných třídními, zájmovými a stavovskými stanovisky, odporuje duchu celého našeho dějinného vývoje i duchu washingtonské deklarace. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

A konečně, pánové, řekl-li jsem, že tato vládní většina je protisocialistická - tím se netajíte, to jsem slyšel - to je to thema, o kterém řečníci všech vládních stran mluvili. Slyšeli jsme zde kol. dr Brabce. Nejednou jste nám vytýkali, že prý se u nás prováděly překotné sociální reformy, že prý se všecko dělo po vůli těch socialistických stran a že druhé strany vlastně musily poslouchati jen komando socialistických stran. Pánové, ve skutečnosti tyto výtky nejsou nic jiného, než zakrývání vlastní viny. Čím byl vyvolán rozpor mezi socialistickým blokem a blokem občanským ve staré koalici? Diktátem o zemědělská cla. Toto historické faktum nesetřete. Diktát zemědělských cel nebyl v programu staré koalice. (Sen. Štolba: Byla tam rovnoprávnost s výrobou průmyslovou!)

Měl jsem příležitost s tohoto místa konstatovati, který to byl požadavek, že to byl požadavek: parita zemědělské výroby a průmyslové výroby. A pro tento požadavek najdete nás, pánové, na místě vždycky. Všechny strany socialistické mají ve svém programu ochranu zemědělské práce, ale také průmyslové práce. Strany socialistické mají pochopení pro každou práci, tedy jak pro práci zemědělského pracovníka, tak pro práci průmyslového dělníka. Tento program společné ochrany zájmů výrobních tříd, zájmů pracujících vrstev zemědělských a dělnických, je také v každém programu socialistickém velmi zřetelně zdůrazňován. Tedy v tomto směru není potřebí vytýkati nám a zejména ne československé straně socialistické nic. Ale diktovati, že musí býti zemědělská cla provedena do tří neděl, diktovati, že zemědělská cla v té a v té výši, jak si to celně-kongruová většina diktovala u nás v senátě i potom v poslanecké sněmovně, to je to, co nazýváme neloyálním, co bylo pro socialistické strany nesnesitelným. A důsledek toho se dostavil, pánové. Vy jste tato cla dostali, ale vy jste je zaplatili kongruou, tím §em 211, vy jste je zaplatili zlepšením těch platů pro kněží jednotlivých církví. To je věc vaše, věc vaší odpovědnosti. Myslíte-li, že pro vámi zastoupené vrstvy, že pro vámi zastoupené voličstvo činili jste dobře, opakuji jen, je to věc vašeho svědomí a věc soudu historie, který jednou řekne, na čí straně byla pravda, zda u stran socialistických, nebo u stran občanských. Pánové, toho soudu se nebojte, ale podívejte se na poměry u nás doma. Zavedli jste zemědělská cla a co jste slyšeli z úst řečníků zde a v poslanecké sněmovně? Ale jděte na tisíce a tisíce schůzí, co slyšíte? Že dnes drahota je, že dnes se zvyšuje cenová hladina, slyšeli jste to od ministra financí, pánové. Já nejsem ten, který by hledal vinu jen ve clech. Já vím, že zde hrají spolučinitelé povahy mezinárodní, a nedá se upříti, že zvýšením zemědělských cel nastalo znatelné zdražení potravin a jiných předmětů denní spotřeby u nás. A když chcete býti slepí a hluší k těmto hlasům volajícím u nás, prosím, podívejte se, jaký výsledek mělo zavedení zemědělských cel na projednávání obchodních smluv. Podívejte se, jaké pokroky od té doby, kdy zákonem byla zvýšena zemědělská cla, jak se prováděly nové obchodní smlouvy - řekněte mi, kolik nových obchodních smluv a jak prospěšných našemu státu bylo provedeno? A konečně, pánové, měli jste příležitost slyšeti nedávno manifest bankéřů celého světa. Vysoká finance celého světa se spojila k proklamaci, ve které plaiduje pro zrušení celních přehrad, kde se volá po návratu k volnému obchodu. Pánové, je zajímavo, že tento manifest velké světové finance podepsali také naši finančníci - zástupci téže strany a týchž stran, které u nás měly odvahu postaviti se za vysoká zemědělská cla. Pan ministerský předseda Švehla v řeči své poukázal na prohlášení z r. 1925 poslední parlamentní vlády s tím, že nová vláda českoněmecká bude se říditi tímto programem z r. 1925. Není to zajisté bez jisté příchuti, že programové prohlášení staré parlamentní vlády z r. 1925, vlády, která byla vládou všenárodní koalice, má tvořiti program nové koalice česko-německé.

Pan dr Brabec ve své řeči poukazoval k tomu, že Němci přistoupili na to, aby prováděli program staré všenárodní koalice. Nuže podívejme se na to, jak má tento program bývalé všenárodní koalice býti prováděn a jak byl chápán muži, kteří dnes jsou hlavními sloupy této nové česko-německé koalice. Nebudu mluviti již o panu kol. dr Hilgenreinerovi. Zmínil jsem se o tom sdostatek, ale my máme ve vládě českoněmecké ministra německého pana dra Spinu a pan dr Spina, když v r. 1925 byla vedena debata o vládním prohlášení, uvítal to prohlášení takto. Především odvolal se na společné prohlášení jménem všech tehdejších německých stran, jménem zástupců sudetsko-německého lidu, t. j. jménem svazu zemědělců, německé křesťansko-sociální strany lidové, německé národně-socialistické strany dělnické a německé strany živnostenské, odvolal se na slavnostní prohlášení učiněné v prvém zasedání poslanecké sněmovny v červnu 1920 a při tom v proudu řeči uvedl také toto: "Zkušenosti, jež jsme učinili za 7letého trvání Československého státu, ukázaly, že jeho národnostně-státní výstavba a jeho jednostranná národnostní vládní soustava jsou nesnesitelné pro národy, které k němu byly připojeny". (Hlas: Pán koléga, to je velice pekné od neho, že svôj názor zmenil.) Jak pak jej změnil, když je to protest proti prohlášení, které vzal pan ministerský předseda za základ této všenárodní koalice. "Žalujeme na tuto soustavu, že svou podstatou i svými snahami způsobila našemu lidu těžkou a nezměrnou křivdu a škodu. (Potlesk na levici.)

Ve vnitřní nepravdě této vládní soustavy vidíme kořen všeho zla, jímž stůně tento stát. (Výkřiky na levici.) Vidíme v ní zásadu neslučitelnou především s bezpečností a s blahem sudetsko-německého lidu. Stojíce pevně na půdě své zděděné vlasti . . (Německé výkřiky: Naší německé vlasti! - Potlesk na levici.) prohlašujeme, že chceme společně a bezohledně bojovati proti této soustavě a jejím účinkům. Budeme vésti tento společný boj, dokud utrpěná křivda nebude opět napravena a ve všech státních zařízeních nebude dbáno faktu, že v hranicích tohoto státu bydlí několik národů, jež jsou rovnocenné a rovnoprávné".

Tedy prohlášen je tu boj, boj, boj za věci, které byly vtěleny v naší ústavě bez nich a bez jejich kontroly. A dodává: "Nuceně připojeni k národnostně smíšenému státu prohlašujeme, trvajíce zásadně na právu svobodného národního sebeurčení, za svůj vnitřně politický cíl naši rovnoprávnost po stránce jazyka, pracovního místa, školy a půdy".

Tak pánové, se mluví z té nové koalice česko-německé proti vládnímu prohlášení, které pan ministerský předseda vzal za podklad společné práce českoněmeckých ministrů.

A aby nebylo nejmenší pochybnosti, přečtu zásadu prohlášení z června r. 1920, abyste viděli, které jsou to zásady, na kterých stojí němečtí agrárníci v Čechách. Pan dr Lodgman jménem Svazu německých parlamentárních stran, v němž byla také německá strana agrární a také německá strana křesťansko-sociální, ve druhé schůzi poslanecké sněmovny dne 1. června 1920 přednesl společné prohlášení ve kterém řekl toto: "Němci v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku nikdy neměli vůle spojiti se s Čechy a s nimi uzavříti svazek k vytvoření Československé republiky. Naopak: V německých sudetských zemích r. 1911 zvolení rakouští poslanci jako povolaní zástupci své vlasti prohlásili po zhroucení Rakouska ve vykonávání všeobecného přání svého národa, zřejmě projeveného v nesčetných schůzích a obecních usneseních, že chtějí se přičleniti k Německému Rakousku, a to jako Německé Čechy, země sudetská, německo-jižní Morava i župa Šumavská. Československá republika je tedy výsledkem jednostranné české vůle, obsadila německá území proti všemu právu násilím zbraní. Nikdo netázal se sudetských zemí po jejich vůli, a výsledek mírových smluv není tedy s ohledem na ně ničím jiným, než sankcí násilnického, ale nikoliv právního stavu."

A dále pokračuje: "Veškeré československé zákonodárství i s oktrojovanou ústavou znamená zřejmé porušení menšinové smlouvy ochranné. Proto prohlašujeme slavnostně, že žádný z těchto zákonů jako pro nás závazný neuznáváme. Pro nás Němce, kteří jsme neměli vůbec účasti na jakémkoliv jednání o zřízení tohoto státu, jsou jeho státní i vládní formy, jeho poměr k nám a národnostem mezi sebou, jeho základní státní práva a svobody jeho obyvatelů, jakož i jeho stanovisko k ostatním státům Evropy, problémy dosud nerozřešené a proto žádáme, aby byly řešeny jedině a výhradně s hlediska pravé demokracie a nerušené národní svobody.

Odmítáme proto bajku o čistě českém státě, o československém národě, o československém jazyku, - všecko v uvozovkách - protože se skutečností stojí v přímém rozporu. Nikdy neuznáme Čechy za pány, jako sami se nepodáme jako otroci v tomto státě. Neprávo nemůže tisíciletou praksí býti změněno v právo, dokud není uznáno samotnými dotčenými na základě svobodného rozhodnutí, a proto prohlašujeme slavnostně, že nikdy neustaneme domáhati se sebeurčení našeho národa a že je pokládati budeme za nejvyšší zásadu všech našich akcí a našeho poměru k tomuto státu. Nynější stav však prohlašujeme za nás nehodný a se zásadami moderního vývoje neslučitelný. Tento odkaz zanechati oněm, kteří po nás přijdou, pokládáme za svou nejsvětější povinnost."

Pánové, takto mluví součást dnešní česko-německé koalice se svým státem, tak mluví se státním národem československým. Je pochopitelno, že vývojem událostí se názory mění, a jestliže se změnily názory našich německých spoluobčanů v tomto státě, pak nikdo by jim nebránil, aby prohlásili svůj omyl, aby prohlásili důvody, pro které dospěli k jinému přesvědčení, postavili se na jiné stanovisko, a pak ovšem lze mluviti o loyální spolupráci. Ale dokud se toto nestalo, a i dnes jménem všech německých stran a i jménem těch stran, které jsou v česko-německé koalici, se proklamuje boj za tyto staré požadavky v r. 1920 a 1925, dokud není provedeno odvolání těchto názorů, potom nedivte se, pánové, že my z této nové česko-německé koalice nemůžeme projevovati jako příslušníci československého státního národa naprosto žádnou radost.

A pánové, poměry jsou těžké u nás. Zmínil jsem se o důsledcích cel. Jděte mezi ten náš český lid - drahota, nezaměstnanost, bytová krise a bytová nouze jsou průvodními zjevy, se kterými se shledáváme za každým krokem. Jak budou řešeny tyto otázky novou česko-německou koalicí? To jsme se nedověděli ani z nového prohlášení pana ministerského předsedy. Pánové, o těchto věcech lze mluviti jen s největší vážností. Drahota stoupá, nespokojenost roste a není pochyby, že jdeme vstříc velmi těžké zimě. Nezaměstnanost roste, to slyšeli jste dobře z úst národně-demokratického řečníka, jakých se dožívá zkušeností na schůzích, krise bytová je na všech stranách. Jděte do všech průmyslových měst, do Ústí n. L., do Liberce, do Náchoda, do Loun, všude setkáte se se stejnými zjevy. Otázky sociální tlukou zase na dveře současné přítomnosti, a my se neubráníme, my je musíme řešiti. Lid potřebuje, aby se najedl, aby se ošatil a řádně bydlel. Tyto primitivní požadavky každého člověka dnes nejsou splněny, a nová česko-německá vláda neukazuje nám cesty, kterými by se tyto těžké problémy řešily.

A v tomto směru - není to nadsazování, pánové - měl jsem příležitost nedávno býti na schůzích na Liberecku, kde ten náš dobrý, malý český člověk, a zase bez rozdílu svého politického přesvědčení, ten český socialista a sociální demokrat, drží tam tu naši posici československého státu. Viděl jsem podvýživu, hlad a dokonce umírání hladem. Nechci užívati těchto silných slov, ale pánové, věci jsou dnes skutečně takové. Nemůžeme před tím zavírati oči, a jestliže se dnes mluvilo o tom, že se v Československé republice sociální otázky řešily a sociální reformy dály překotným tempem, pánové, tato živá skutečnost ukazuje, že to tempo bylo příliš pomalé. A já bych nepřál vůbec žádnému z nás a žádnému druhému člověku v naší Československé republice, aby naše skutečnost nás usvědčovala, že věci u nás a zejména ty sociální reformy šly tempem příliš pomalým. Neboť jestliže dnes dělník vydělá těch 40 Kč, nebo pracuje tři až čtyři dny v týdnu, jestliže přinese 60, 80, 100 Kč týdně pro několikačlennou rodinu, - pánové, jen se vmyslete do toho postavení - kdy přichází zima, kdy se mají koupiti drahé brambory a všechny potraviny zdražené a kdy nemá příležitosti a možnosti, aby své rodině a svým dětem přinesl to, čeho potřebují k obživě.