Tedy, pánové, když o této otázce hovoříme, je potřebí podívati se kolem sebe a podívati se také u nás. Prosím, budiž mi ještě dovoleno, abych na pravou míru uvedl výrok, který zde byl pronesen panem kol. dr Karasem, jako zástupcem katolické strany lidové. Pan dr Karas na vývody kol. dr Soukupa replikoval tak, že prý oni, patrně myslil tu novou českoněmeckou většinu, poněkud napodobili činnost z května 1919, kdy právě pan posl. Tomášek byl předsedou revolučního Národního shromáždění a kdy příslušník téže strany ministerský předseda Tusar použil téže methody a nepřítomnosti dr Kramáře, který tehdy v Paříži vyjednával mírové smlouvy, kdež par excellence pracoval v zájmu státu, v nepřítomnosti byl svržen. Neptali se ho, jestli souhlasí, nebo ne. Pravím, napodobili jsme jen poněkud činnost té strany, která dnes nám činí výtky.

Tak mluvil zástupce katolické strany lidové. Měl jsem již příležitost p. kol. Karasovi říci, že ten případ má se trochu jinak a nezbývá, než abych s této tribuny konstatoval, že věc má se naprosto jinak s panem dr Kramářem než s nynějším předsednictvím kol. Klofáče. Můžete se přesvědčiti nahlédnutím do protokolu o 62. schůzi Národního shromáždění československého, ovšem revolučního z 10. července 1919, kde v Zápisu nalézáme tento pasus v dopisu adresovaném předsedou vlády Tusarem presidiu Národního shromáždění: "Podle sdělení kanceláře presidenta republiky ze dne 9. července 1919 č. pres. 405 přijal pan president republiky rozhodnutím ze dne 8. července 1919 demisi dosavadního ministerstva, která mu byla na základě usnesení ministerské rady ze dne 4. července 1919 ústně přednesena". Pánové, to je velký rozdíl. V červenci 1919 konala se ministerská rada a v této ministerské radě byl také zástupce katolické strany lidové, tehdejší ministr pan dr Hruban. Ten by mohl poučiti pana tazatele, kolegu ze svého klubu, jak se věci odehrály. Tenkráte my, socialistické strany, neměli většinu pánové. Ty socialistické strany tam měly 6 členů, my 3 a sociální demokraté také tři. Ministerstvo bylo 17 členné, resp. po smrti gen. Štefanika 16 členné, 2 členové byli v Paříži, dr Kramář a dr Beneš, tedy podle Adama Riese, i když těch 14 členů zbývalo, tedy těch 6 členů socialistických nemohlo míti většinu, zejména nemohl míti většinu Tusar, který tam ještě nebyl, který byl teprve povolán na základě rozhodnutí pana presidenta. (Sen. Soukup: A byl to dr Rašín, který demisi navrhl!) Pánové, když už mluvíte, že jste poněkud někoho napodobili, buďte opatrni ve výrazech, buďte ve výrazech opatrni proto, že tehdy byl členem vedoucím, zodpovědným členem vlády pan ministerský předseda Švehla, který tenkráte zastupoval od 1. ledna 1919 nepřítomného dr Kramáře, ministerského předsedu. Rozhodujícím činitelem tehdy ve vládě byl, jak všichni víme, dr Rašín a víme, že to byly docela jiné okolnosti, které vedly k odvolání tehdejší celé vlády, celého ministerstva a v důsledku toho také pana dr Kramáře jako ministerského předsedy z vlády. Tedy prosím, když již se něco tvrdí, bylo by dobře, aby se tvrdilo podle historických skutečností a podle historické pravdy.

A pánové, dovolíte mně ještě - a nebudu již zneužívati dlouho trpělivosti vaší - abych ještě promluvil několik slov o aféře t. zv. Gajdově. Slyšeli jsme pana ministra, slyšeli jsme zde zástupce národní demokracie, dovolte, abych také já, jako zástupce socialistické strany, řekl několik objektivních slov o celé věci. Osobuji si objektivní úsudek o této věci, poněvadž neznám osobně pana generála Gajdu, neměl jsem s ním nikdy nic dobrého ani zlého a teprve, když nastala ta nepochopitelná kampaň v naší veřejnosti, která je nadepsána heslem "Aféra Gajdova", teprve tehdy, když viděli jsme, jakým žene se útokem naproti úřednické vládě, a když také my, socialistické strany, nuceny byly jsme obrátiti se na pana ministerského předsedu Černého o urychlené vyřízení této věci v zájmu znepokojené a ustavičně znepokojované veřejnosti, teprve tehdy jsem za věcí šel a zjistil jsem toto: T. zv. aféra Gajdova má jednak stránku svoji osobní, týkající se původce této aféry, osoby pana generála Gajdy, a stránku obsahující průvodní politické zjevy. Pokud se týče osobní záležitosti pana generála Gajdy, je nasnadě několik otázek, které ostatně podstatně souhlasí s otázkami, které zde položil a zodpověděl pan kolega dr Brabec. Především, pak došlo v nedávné době k řešení případu Gajdova, když jeho osobní i vojenský profil byl obecně již znám, jak byl řešen případ tento kompetentním orgánem, t. j. ministerstvem národní obrany, a které byly rozhodující momenty pro posouzení a po případě i odsouzení osobnosti pana generála Gajdy až do dnešní doby. Pan generál Gajda je generálem sibiřské armády, který se vrátil do vlasti s gloriolou vítězných bojů v armádě sibiřské, ale který již tehdy byl význačný svými sklony k dobrodružstvím, v nichž kolísal z extrému do extrému - případ Kolčakův a jeho stanovisko v zápětí proti Kolčakovi - čímž jeho osobní prestiž jako vojáka musila býti podrobena kritice. Byl znám jako generál, mírně řečeno, politisující, a to ihned od začátku pro naši teprve tvořící se armádu musilo buditi obavy, že nebyly obavy tyto plané, ukázal další vývoj. Pan generál Gajda vrátil se v dubnu 1920 po jistém váhání, byl přijat do armády, ale poslán nejprve na učení do válečné školy francouzské. Jak z novinářských zpráv celkem se shodujících je patrno, byl více sibiřským generálem, nežli žákem vysokého ústavu vojenského. Po návratu z Paříže stal se velitelem 11. divise v Košicích, kdež velmi záhy oddal se svým sklonům politickým, takže patrně tehdejšímu ministru národní obrany jevilo se výhodnější připoutati pana generála Gajdu k zajímavější, čistě vojenské práci při budování armády československé. Proto od 1. prosince 1924 stal se generál Gajda prvním zástupcem náčelníka generálního štábu.

Pokud jeho vojenské znalosti ho opravňovaly k tomuto vysokému úřadu, mohl by prokázati, a to velmi jasně, generál Foch, Pellé a Mittelhauser. A to málo, co z novinářských zpráv je známo z jejich úsudku, pro generála Gajdu není lichotivé. Když přečteme Gajdovy paměti a odmyslíme si cizí spolupráci na nich, domyslíme si celou osobnost pana generála Gajdy tak, že se musíme pozastaviti nad tím, které to byly vlivy - a zejména politické - které ho tak vysoko vyzvedly a za jakým cílem se to dělo.

Spojíme-li události našeho veřejného života se zprávami o dalekosáhlých cílech jednotlivců, porozumíme i metodě i konečnému cíli této skutečně závratné kariéry. Pana ministra národní obrany, který usadil pana generála Gajdu v generálním štábu, vedla patrně více politická opatrnost než úvahy vojenské. Další průběh činnosti generála Gajdy ukázal, že opatrnost tato nebyla zbytečná. Odchod generála Mittelhausera asi nečekaně umožnil nový vzestup generála Gajdy. 20. března 1926 stal se zatímním náčelníkem generálního štábu. Opakuji, stal se zatímním náčelníkem generálního štábu. Skutečné hodnosti náčelníka generálního štábu neměl, ačkoliv si ji veřejně přivlastňoval a také novinami dával přikládat, aniž to způsobilo pozornost ministerstva národní obrany, které proti této nesprávnosti mělo povinnost zakročiti způsobem vojenským. To se ku podivu nestalo. Snad nebude nezajímavé, když uvedu, že posl. Stříbrný přestal býti ministrem národní obrany 18. března 1926 a generál Gajda byl jmenován dva dny po tom, 20. března 1926.

Jak došlo k případu generála Gajdy a jak ho řešilo ministerstvo národní obrany: Všeobecné obvinění bylo proneseno proti generálu Gajdovi již před 2 lety majorem Kratochvílem.

Generál Gajda Kratochvíle nežaloval a brzké projednávání žaloby jeho proti Kratochvílovi nám snad ukáže, proč ho tenkrát nežaloval. Letos teprve dr Bouček předložil kompromitující materiál Kratochvílův, k němuž zatím přibyl ministru národní obrany panu generálu Syrovému svědek Solověv. Ten nejprve poslal generála Gajdu na dovolenou. Při tom došlo k zajímavé věci. Generál Gajda měl jíti na vyžádanou dovolenou, svolil k ní, pak však odvolal svou dobrou vůli s hrozbami a byl k dovolené donucen. O této věci svolil k interviewu pro "Večer", a to ve středu 13. července 1926, kde úřední postup ministerstva národní obrany proti sobě s rozhořčením odmítl. Tu jsou vlastní slova generála Gajdy, který v interviewu uveřejněném ve "Večeru" na dotaz redaktora: "Snad tedy aspoň nám můžete sděliti svůj dojem, jakým na vás dovolená působila?" odpověděl: "To ovšem mohu. Byl jsem hluboce rozhořčen, neboť jsem neočekával, že i taková zbraň, jaké bylo vůči mně použito, bude někomu dobrá."

Tak odpověděl generál československé armády redaktoru československého státotvorného listu, listu, který je listem jedné státotvorné strany, strany agrární.

Pro vojáka je to věc prostě neslýchaná. V celém světě, v každé armádě za tuto věc musil by býti původce takovéhoto výroku disciplinován. Naše ministerstvo národní obrany o tom prostě mlčelo, což nelze nevytknouti. Zprávy ministerstva národní obrany o podstatě a průběhu šetření byly tak kusé, že zanechaly naprosto volné pole všem domněnkám a fantasii novinářské, čímž nemá býti ovšem omluvena okolnost, že státotvorná žurnalistika strany lidové i národní demokracie a agrárníků nedovedla si zjednati informace takové, které by daly způsobu psaní aspoň trochu věcného směru. Naopak určité skupiny její zneužily tohoto případu k naprosto ze vzduchu vzatému a neoprávněnému podezírání a útokům na ministra dr Beneše. Konečně komuniké vyšetřující komise ministerstva národní obrany, že na případu generála Gajdy nebylo shledáno nic soudně stihatelného, v pravém slova smyslu zarazilo lidi jen trochu informované a znající vojenské řády. Vždyť v té době již byla známa minulost generála Gajdy, jeho životopis a nesprávné údaje o něm, jeho bigamie a konečně i cizí noviny přinesly objevy proti generálu Gajdovi, které komisí nebyly vyvráceny. To vše dohromady dávalo tolik trestně stíhatelného materiálu, že postup komise ve veřejném projevu musil býti překvapující. Stala se chyba, že původní administrativní řízení proti generálu Gajdovi nebylo hned po jeho interviewu ve "Večeru" změněno v řízení disciplinární. Teprve známý interview pana presidenta v "Prager Tagblattu" 7. září přinesl do věci jasno, ne protože ho pronesl president Masaryk, ale že to byl zároveň projev vrchního velitele naší branné moci, který vylíčil genesi a pronesl i své slovo o rozhodujících dokumentech. Když zde již nepůsobila osobnost presidenta, tedy odpovědnost jeho jako nejvyššího představitele vojenského úřadu měla působiti aspoň tolik, že všechna žurnalistika měla při nejmenším býti si vědoma své povinnosti a uložiti si reservu. Že i potom proneseny byly pochybnosti o pravosti dokumentů, jest jen důkazem křivých cest myšlení určité části naší veřejnosti. Když nejvyšší velitel branné moci, president republiky, mně řekne, že má důkazy, věřím tomu naprosto a jsem přesvědčen o síle jich průkaznosti. A byl bych i tehdy, kdyby jím nebyla osobnost tak nade vší pochybu povznesená, jako president Masaryk. Mně osobně to stačí a každému slušnému člověku, a přál bych si v zájmu naší cti, aby ti, kdož pochybovali, aspoň v sobě uvnitř se zastyděli. V kampani o případu generála Gajdy a v soudním líčení proti Kratochvílovi byla osvětlena osobní stránka charakteru generála Gajdy takovým způsobem, že se každý soudný člověk musí diviti, že se našlo pero k jeho obhajobě. Nejvyšší zásluha neopravňuje nedostatky osobního charakteru. Vše, co bylo známo ze Sibiře a o celém životě generála Gajdy, musilo by vzbuditi při nejmenším pochybnosti a zdrželivost v úsudku. Že se našly osoby, skupiny, ba dokonce celé strany, které zvedly generála Gajdu na svůj štít a že to učinily proti osobě zahraničního ministra dr Beneše a dokonce proti presidentu Masarykovi, zůstane temným stínem našeho veřejného života a budí pochybnost o jeho morálním zdraví. Tak neměly při nejmenším postupovati strany státotvorné, neboť neposloužily dobrému jménu naší mladé armády a k dobrému jménu republiky před cizinou byly zcela bezohledny. Jsem přesvědčen, že kárný soud ministerstva národní obrany, o kterém zde dnes mluvil pan ministr národní obrany, zjedná úplné jasno o celé věci. Pro nás o vině gen. Gajdy není pochybnosti. Jeho odsouzení nechť vezmou všichni jeho dobrovolní a nedobrovolní ochránci na vědomí s tím, že budou odsouzeni i oni, pokud ovšem nepřiznají, že se mýlili a že z neinformovanosti zavinili, že kampaň byla vedena tak, jak byla vedena.

Z tohoto důvodu vítáme otevřený projev strany, která v této kampani dala první signál. Vítáme mužné slovo zástupce strany agrární pana dr Viškovského, který pronesl v poslanecké sněmovně zřejmé a otevřené odsouzení politických generálů a zejména politického generála Gajdy.

Pro nás je, řekl bych, smutným zadostučiněním, že musila to býti táž strana, která kampaň gen. Gajdy první rozvinula, že to musila býti tato strana, která ústy svého pana posl. dr Viškovského a která ústy svého ministra, pana poslance Udržala, nucena bude přivésti tuto věc na pravou míru a do kolejí, do kterých patřila od počátku: před kompetentní forum ministerstva národní obrany, před kompetentní forum kárného výboru.

A, pánové, přicházím ke konci svých vývodů. Pan ministerský předseda ukončil své prohlášení vyslovením naděje, že provedena bude součinnost trvalá mezi zástupci českého a německého národa. Jestliže měl na mysli součinnost těch stran, které v této koalici se sešly, pak chce tím prováděti důkaz, že v tomto státě lze vládnouti proti socialistům, proti socialistickým stranám, proti dělnickým vrstvám našeho státu. O tento důkaz neměl by se pokoušeti právě pan ministerský předseda Švehla, který vždycky tvrdil a správně tvrdil, že v tomto státě nelze vládnouti proti socialistům a nelze vládnouti proti dělnictvu. Jestliže kdy měl pan ministerský předseda Švehla pravdu, pak měl tehda pravdu, když toto stanovisko zastával, neboť nemylme se, součinnost úspěchu veřejného a politického života, kladný výsledek práce politické a veřejné práce ve státě československém bude zabezpečen jenom tehda, jestliže ke společné práci spojí se a jestliže zase najdou se zástupci dělnických vrstev a zástupci zemědělské práce. Naše přesvědčení jest jiné. Naše přesvědčení - a my jsme se jim netajili za rudozelené koalice, netajili jsme se jím za všenárodní koalice a netajíme se jím ani dnes - je: Nelze vládnouti proti nejpočetnějšímu stavu v republice Československé. A tímto nejpočetnějším stavem jsou výrobní vrstvy, jsou zemědělci a dělníci a je ovšem naše inteligence. Z této společné práce pracovníků rukou i ducha i perem, jenom z této společné práce může býti republika naše zabezpečena. Každé oddálení se od tohoto ideálu a od tohoto základu spolupráce v republice Československé, každé odchýlení od této spolupráce znamená zdržení vývoje. Nelze vládnouti proti silné straně zemědělské práce, ale stejně nelze vládnouti také proti stranám dělnickým, proti stranám socialistickým. Jestliže chcete vládnouti proti socialistickým stranám, pak vezměte si, pánové, na vědomí také nutný důsledek, že zatlačujete české státotvorné strany socialistické do náručí komunistické strany, komunistické oposice, která neuznává základy tohoto státu. A jestliže my bychom chtěli vládnouti proti zástupcům strany zemědělské práce, zbytečně bychom tlačili zemědělce do společnosti, kam po našem názoru také nepatří, do té koalice konservativních reakčních stran, v jejichž obětí dnes se ocitají.

Tedy, pánové, zanechme všech rekriminací, skutečnost je taková, jak ji dnes vidíme a jak jsem řekl. Vy jste ze své vůle šli do nové české koalice, do nové vlády. My ze své vůle šli jsme do oposice a jsme v oposici. My jsme vám to otevřeně řekli, že v té oposici zůstaneme do té doby, dokud nebudou napraveny a odčiněny křivdy, kterých jste se dopustili jako členové bývalé společné všenárodní koalice, dokud neodčiníte ty křivdy, kterých jste se dopustili zavedením zemědělských cel, diktátem celním, přijetím kongruy proti nám. Tedy ze své vůle zůstáváme v této oposici a ze své vůle volíme také prostředky, kterými tuto svou oposici budeme prováděti. Jsme klidni a sebevědomi v přesvědčení, že vývoj událostí dá za pravdu nám a ne vám a té nové česko-německé občanské koaliční většině. Tím končím. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan kolega Průša.

Sen. Průša: Slavný senáte! V prvé řadě chci se jenom stručně zmíniti o aféře, která zde byla projednávána, o t. zv. aféře Gajdově. Byli jsme to právě my, zástupci naší strany v poslanecké sněmovně, kteří již před více než dvěma roky, ještě v době působnosti pana Gajdy v Košicích, ukazovali na jeho dobrodružnost, na jeho politiku přímo zločinnou, jak ji prováděl na Sibiři. Již tehdy byl obviněn našimi poslanci, zejména soudr. Hakenem ze špionáže. (Sen. dr Witt: Odkud to Haken věděl?) My jsme to věděli, a teď to víte také vy, to je to zajímavé. V každém případě jste vševědoucí a tehdy vám to scházelo. (Sen. dr Witt: Můžete jíti za svědka, když to tak víte!) No, dobře.

V té době byl zároveň ministrem národní obrany pan Udržal a když byl podán dotaz soudr. Hakenem v záležitosti Gajdově a bylo upozorněno na jeho podstatu a mravní kvalitu, tak odpověděl také pan Udržal v poslanecké sněmovně a odmítnul tehdy tato obvinění jako neodůvodněná, a naopak, v krátké době pan Gajda šel nahoru. Stal se zástupcem náčelníka generálního štábu.

Teď teprve se vidí značná účast těch, kteří stáli tehdy za panem Gajdou, že byla pravda to, co jsme říkali. Teď sami volají také po jeho souzení. Teď teprve dostává se tato otázka do určitého jasna. Ale, pánové, přes všechno to ta odpověď, která zde byla přednášena panem ministrem národní obrany, je po mém soudu hodně nedostatečná. Tam, je pravda, nebylo vlastně řečeno nic a spíše se mně zdá, že pravý stav má býti zatušován, rozhodnutí o této šeredné aféře oddáleno, že to má býti nějakým způsobem odsunuto. Tak aspoň věc vypadá. Když pozorujeme přes všecko to, že kolega dr Brabec říkal, že na druhé straně bylo hodně tendence a že tendenčně to bylo také rozmazáváno, spíše bych řekl, když jsem pozoroval jeho řeč v této otázce, že pan dr Brabec opravdu byl, ať již přímým nebo nepřímým obhájcem pana Gajdy. Tento dojem jsem si učinil aspoň já.

Pokud se týče vládního prohlášení, chci říci něco jiného. Pan Švehla byl opravdu velice stručným, to je nepopiratelné, ale jedno je jisto, že pan Švehla touto stručností dal najevo, že již dnes se cítí mnohem silnější než dříve a že není potřebí, aby své cíle, cíle své vlády zahaloval znovu do spousty slov.

Spojená buržoasie česká, německá a maďarská doufá, že dohodnouc se, nemusí již své skutečné cíle haliti do závoje slibů. Tato dohoda kapitalistů má za následek, že české strany sociálně-reformistické jsou vyřazeny z účasti na vládě, neboť politikové buržoasních stran domnívají se, že jejich mocenská posice v tomto státě je na tolik upevněna a touto dohodou posílena, aby mohli otevřeně, beze všech skrupulí, tedy i bez všech těch dosud užívaných hesel o humanitě, demokracii atd. vládnouti, vládnouti po svém a pro sebe, pro svoji třídu.

Tímto způsobem politická situace se velice zjednodušuje. Pracující lid bude zbaven iluse o výhodách, plynoucích z měšťáckých demokratických zřízení, pozná, že všechno mluvení o demokracii politické i hospodářské bylo a jest jen frásí, kterou má býti zakryt skutečný stav, to je diktatura buržoasie, diktatura kapitalistů. Pracující lid nyní chápe, že všechno to, co děláno bylo prý ve jménu státu, ve jménu zájmů republiky, nebylo zájmem státu, zájmem obrovské většiny obyvatelstva, nýbrž děláno bylo z 90% pro zájmy buržoasie, pro zájmy kapitalistů.

Pracující lid je nyní názorně poučen, pro koho se dělala ta konsolidační politika, která tolik byla doporučována socialisty, dokud byli ve vládě spolu s buržoasií, a která dělnictvo stála tolik obětí. Po více než sedmileté spolupráci sociál-reformistů s kapitalisty na poli konsolidace dochází k prudké hospodářské krisi. Přes stotisíc dělníků a dělnic zbaveno je práce, s příslušníky rodin jistě ¹/₂ milionu lidí trpí nedostatkem výživy, strádá a hladuje. Konsolidace však dospěla natolik, že kapitalisté v této těžké době pro proletariát přikročují k novému zdražování životních potřeb. To jest jen důsledek konsolidačních snah. Ano, má-li býti zkonsolidován, znovu upevněn starý kapitalistický řád alespoň na čas, může se to státi jen za cenu úplného ožebračení a zotročení pracujícího lidu. Za účelem konsolidace byly a jsou soustavně snižovány mzdy, dělníci jsou donucováni k zvýšené výkonnosti a při tom zdražovány jsou ceny životních potřeb až k nesnesitelnosti. I tato nová vláda pana Švehly má za úkol pracovati na konsolidaci, na upevnění politické a hospodářské moci kapitalistů v tomto státě.

Proto také pan ministr dr Engliš jako důležitý činitel výkonného výboru - kapitalistů, pokud zde přednášel recepty na řešení hospodářské krise ve státě, měl v prvé řadě na mysli, jak pomoci nemocnému tělu kapitalistické společnosti a proto podle toho jím navrhované recepty léku vypadají. Prostředky, které navrhuje pan dr Engliš, jsou snad schopny na čas zastaviti rozkladný proces tlení soukromokapitalistického řádu, ale nelze jimi trvale odstraniti krisi, naopak krise hospodářská navrhovanými prostředky může se jen zhoršiti, protože výslednicí její bude další zbídačení pracujícího lidu a podlomení konsumční schopnosti širokých mas spotřebitelů.

Jaké prostředky navrhuje vláda, resp. ministr financí? V prvé řadě bude prý sledována cena a obsah životní míry rodin dělnických a úřednických. Budou pořádány ankety o příčinách a rozsahu krise jednotlivých odvětví výroby. V ministerstvu zahajuje prý činnost vědecká komise pro zjištění veřejného zatížení jakožto soutěžného činitele vývozní výroby. A pan ministr ve svém prohlášení dal těmto anketám a komisím již maršrutu, jakým způsobem jejich šetření se má bráti.

Pánové, pan dr Engliš přiznal neobyčejnou výši daňových břemen, odhadnuv je obnosem 1100 Kč na hlavu mimo t. zv. sociálních břemen. Ano, toto daňové zatížení je největším ze všech států, ale pan dr Engliš neuznal za vhodno říci ve svém rozboru, jak má býti v tomto směru obyvatelstvu, zejména hospodářsky slabým, ulehčeno a zda na to vůbec pánové pomýšlejí. To, co mluvil o t. zv. daních obchodních, se ozývalo jako hudba budoucnosti. Nebudu tuto věc rozebírati, stane se tak s naší strany při projednávání rozpočtu a daňové reformy. Prozatím ukazuji na vládní návrh o úpravě finančního hospodářství samosprávy. Tento návrh znamená nejen odbourání samosprávy, dání ji pod kuratelu, ale zároveň prozrazuje snahu pomocí tohoto zákona přesunouti poplatní povinnost ještě ve větší míře na bedra pracujícího lidu.

Pan ministr jako důsledný zástupce kapitalistických kruhů přes hezká slova o nutnosti sociálních opatření pro pracující přece jen si neodepřel poukázati na to, že prý tato jsou příliš vysoká a zatěžují výrobu. Řekl: "Hledisko produktivity je vyšší a rozhodné, poněvadž by nám nic nezpomohly sociální vymoženosti, které by podlomily výrobu a zaměstnanost". Lze mluviti za nynějšího stavu o tíživých sociálních břemenech, když jen máme na paměti data o zatížení, které uvedl prof. Schönbaum? Tak zvaná sociální břemena činí u největší části výroby mizivé procento ve výrobní režii, ale buďme upřímní - jde o to, aby kapitalista nemusil ani tím mizerným grošem přispívati ze svých zisků na to dost problematické sociální zajištění jím vykořišťovaných proletářů.

Pan ministr řekl, že obecné mínění ovládá naivní poučka o nabídce a poptávce. On má konečně na to právo jako profesor národního hospodářství. Není prý poptávky bez zřetele k ceně. Dobrá, ale pak nutno dodati: zvýšení poptávky - a to má přec pan ministr na mysli - je podmíněno nejen cenou, ale i prostředky spotřebitele, vždyť takhle to míní i on, když obhajuje agrární cla! Může býti domněle nízká cena - není-li s dostatek prostředků u spotřebitele, pak stejně spotřeba zůstává obmezena. Ostatně o tom, zda a pokud je cena nízká nebo vysoká, jsou rozdílné názory. Majitelé výrobních prostředků se vždy domnívají, že cena jejich výrobků je nízká. To vidíme na našich agrárnících, cukrobaronech a jiných, na druhé straně spotřebitel vždy kupuje za vyšší cenu než skutečnou. Dvojnásob pak působí tíže i zdánlivě nízkých cen na spotřebitele, když se mu snižují jeho příjmy, když se mu snižuje mzda, služné.

Proto zůstane zde jen jedna pravda: V kapitalistické společnosti, kde menšina, majitelé výrobních prostředků, snaží se obohatiti se na úkor většiny, na úkor širokých mas pracovníků a spotřebitelů - kde menšina, kapitalisté ponechávají této většině jen to nejnutnější pro udržení při životě - zůstane tato formulka páně Englišova jen a jen formulkou, aniž by mohla míti vliv na rozvoj výroby, na odstranění krise.

Ani syndikalism nemůže v soukromokapitalistickém zřízení přinésti trvalé zlepšení, ozdravění. Právě poslední události v tomto státě ukazují, že kartely ve státě ovládaném kapitalisty mohou býti a jsou vysoce nebezpečny nejen spotřebiteli, ale i malým výrobcům! Poslední diktát cukrovarníků, jímž zvýšena cena cukru, této důležité poživatiny i proti závazným slibům vlády, že se tak nestane, ukazuje na povahu kartelů v kapitalistickém státě.

Jaký byl důvod cukrobaronů pro toto enormní zvýšení ceny cukru? Zvýšená daň z cukru. Vždyť oni, vláda i dřívější koalice, která ji odhlasovala, slíbili, že tato daň nebude míti vlivu na cenu cukru. Rovněž cena suroviny - řepy - byla přece pro tento rok snížena o celých 25% proti předcházejícímu roku a výslovně poznamenávám, že se tak stalo vlivem kartelu; zaměstnancům cukrovarů sníženy mzdy o 10%, tedy jaký je důvod pro zvýšení ceny cukru? Jaké jsou příčiny? Žádná jiná, než kapitalistická touha po velkých ziscích. Za tím účelem se kapitalisté kartelují. Tedy výpočet pana ministra dr Engliše v tomto případě jeho předpoklad jistě zklamal.

A celý vývoj jednání vlády s kartelem cukrovarníků v této věci ukazuje, že ani tvrzení pana dr Engliše, že stát, resp. vláda musí míti na kartely korigující vliv, pokud by sledovaly tendence výnosové, které by byly v rozporu se zájmem národohospodářským - do jak hezkých slov dovede pan profesor, když je ministrem, zahaliti loupežné plány kapitalistů - nezastře pravé podstaty věci, totiž že vláda v kapitalistickém státě musí v prvé řadě obstarávati zájmy kapitalistů a tím spíše kapitalistů kartelovaných. Proto také to jednání pánů Švehly a Černého s cukrobarony tak uboze dopadlo. Či není to výsměch všem pojmům o korigujícím úkolu vlády, když cukrobaroni, kteří přes závazek, že ponesou největší část cukerní daně, prostě ji celou ve zvýšené míře přenesou na spotřebitele a nyní milostivě sleví z toho, co protizákonně přidražili, 14 haléřů, a to ještě jen na 35 dnů?