Odhlasování rozpočtu je projev důvěry vládě. Proto na př. ve Francii přijetí i nepatrné změny v rozpočtu mívá za následek demisi vlády. Tohoto práva použije zajisté i nynější oposice, a nelze proti tomu nic namítati, když z vládní většiny vystoupili a přešli do oposice. Jiná je ovšem otázka, zdali zde byly důvody dostatečné, které by tento krok odůvodňovaly. A tu se mně zdá, že zde nebylo důvodů ani věcných, ani politických. Je zajímavo, že dnes nikdo se nechce přiznati k tomu, že rozbil bývalou všenárodní koalici.

Z úst pana sena dr Kloudy jsme slyšeli, že příčinou toho byl diktát strany republikánské, která prohlásila ústy svého předsedy Švehly, že chce míti uzákoněna zemědělská cla do tří neděl. Sám však pan dr Klouda přiznal, že prý tento požadavek přednesl pan předseda Švehla pouze oproti jednomu členu strany sociálně-demokratické, tedy jaksi soukromě. Ostatně není ještě dnes jisto, stalo-li se tak a v jaké formě. Ale i kdyby byl předseda Švehla tento požadavek vyslovil, nemohlo a nemusilo to býti příčinou k rozbití koalice. Vždyť všechny dřívější požadavky stran koalovaných narazily pravidelně na odpor a byly podrobeny kritice stran ostatních, ale bylo o nich tak dlouho vyjednáváno uvnitř koalice, až se dospělo k určitému kompromisnímu řešení. To se mohlo státi i v tomto případě, a to tím spíše, že obě české strany socialistické nezaujímaly s počátku tak příkře odmítavé stanovisko v otázce celní ochrany. Je přece známo, že zejména strana národně-socialistická na svém sjezdu se prohlásila na přání ministra Beneše pro zavedení ochranných cel, a to z důvodů celostátních. A dr Beneš je jistě autorita, na jejíž slovo můžeme věřiti.

Rovněž i strana sociálně-demokratická neodmítala původně jen tak zhola požadavek strany republikánské. Mám po ruce číslo "Práva Lidu", ve kterém pan posl. Chalupa velmi podrobně líčí kritický stav našeho zemědělství a žádá za ochranu pro ně. V orgánech obou socialistických stran bylo s počátku, po podání návrhu Donátova, protestováno pouze proti způsobu, jakým měla býti uzákoněna tato celní ochrana zemědělské práce. Obě strany žádaly, aby se tak stalo zákonem a ne nařízením vládním. V zájmu věci podrobila se tak zv. celní většina tomuto skutečnému diktátu ačkoliv byl návrh Donátův v senátě již odhlasován, a připustila projednání celního sazebníku ve sborech zákonodárných. Jakým způsobem kvitována byla tato dobrá vůle většiny, je ještě v čerstvé paměti a bude zapsáno v análech našeho parlamentního života černým písmem.

Je přirozeno, že toto neparlamentní jednání oposičních stran ve sněmovně budiž zde ke cti tohoto sboru konstatováno, že nesnížil se k podobným výstřelkům vášně jako poslanecká sněmovna a že zde tato otázka vyřešena byla daleko klidnějším způsobem - prohloubilo propast mezi novou většinou a českými stranami socialistickými a ve svých důsledcích přivodilo konečnou a úplnou roztržku bývalé všenárodní koalice. Tato roztržka nastala již částečně v tom okamžiku, když strana sociálně-demokratická na svém sjezdu prohlásila, že do vládní většiny nepůjde. Podobné usnesení učinila i strana národně-sociální.

Po těchto kategorických prohlášeních nebylo ovšem pomyšlení na obnovu dřívější většiny a poněvadž stát a vláda musí nějakou většinu míti, našla se tato přirozeně v té t. zv. celní většině, která byla původně většinou pouze nahodilou.

Tak se mají věci s rozbitím všenárodní koalice a proto odmítám jednou provždy nařčení strany republikánské, jako by tato byla původcem a příčinou zániku koalice všenárodní.

Ostatně není ta okolnost, že nastoupila nová většina, žádným neštěstím a pan sen. dr Heller si to naopak pochvaloval a prohlásil s této tribuny, že je dobře, když v republice konečně nastalo politické seskupení podle hospodářských a sociálních zájmů. Snad to přinese něco dobrého státu i občanstvu. Jednu věc můžeme přičísti k dobru; že jsme přivodili tím způsobem, že Němci se postavili na půdu státu a vstoupili do koalice, čin, který byl se strany presidenta Masaryka vděčně kvitován. Jedno však budiž odsouzeno: Sotva se nová vláda Švehlova představila sněmovnám, spustily všechny oposiční strany a její časopisy křik, že je to vláda reakcionářská a protidělnická, a ještě dnes čteme denně výzvy k dělnictvu do boje proti této vládě - ačkoliv tato do této doby nic vážného nevykonala, nežli že se prohlásila pro program vlády dřívější, který byl těmito stranami také schválen. Bylo by jistě důstojnější, a i rozumnější, kdyby byly strany tyto se svým úsudkem nějaký čas počkaly a podle skutků vládu soudily.

Je pravda, že nová vláda vyšla z docela jiné většiny a basíruje docela na jiných principech. První koalice a z ní vyšlá vláda až do letošního roku byla výhradně československá, jak ani jinak býti nemohla. V této většině byly ovšem všechny hospodářské a sociální složky národa - byla zkrátka národní. Přesto snažila se tato většina býti oproti jiným národnostem tolerantní a usnesené zákony z té doby dokazují hluboký smysl pro spravedlnost. Nynější konstelace politická je docela jiná - stojí na jedné straně občanské strany všech národů republiky a na druhé straně socialistické strany všech národů a něco radikálních Němců, takže zde nastalo rozvrstvení podle hospodářských a sociálních zájmů, a proto píší a psaly listy socialistické o vládě protidělnické. Myslím, že v tom ohledu mohou býti pánové z oposice uspokojeni.

Tak jako minulá majorita národní nezneužila své početné síly k utiskování jiných národů, tak také nynější většina nebude využívati této převahy k persekuci svých politických odpůrců. Nebude se vládnouti ani protisociálně, ani protidělnicky, nýbrž snahou vlády i většiny bude uvésti v soulad všechny podmínky soužití národů a jednotlivých vrstev obyvatelstva. To již naznačil pan ministerský předseda ve své programové řeči a prosil při tom o součinnost všech lidí dobré vůle. Toto přání ministerského předsedy bude, a musí býti heslem nové většiny.

To ovšem neznamená, že bude většina klidně pokračovati v politice dosavadní, která v překotném řešení sociálních problémů zašla příliš daleko.

Vážení pánové, nesmíte v tom počínání příští vládní většiny, která se snad odváží k určitým opatřením, jež budou se vám zdáti, anebo budou vám snad nepříjemnými, viděti hned sahání na všecky vymoženosti sociální a nepřátelství k dělnictvu. Jsou zákony sociálního rázu, které snad v té době popřevratové, v té psychose popřevratové, zašly v tom sociálním cítění příliš daleko, a nejsou žádné sacro sanctum, aby na těchto zákonech, když bude shledána jejich neúčelnost, anebo nepraktičnost některých těchto ustanovení, nebylo tu a tam něco změněno. A tu mám, pánové, na mysli v prvé řadě to, o čem se dnes mnoho mluvilo, sociální pojištění. Z té okolnosti, že někteří z příslušníků vládní většiny se prohlásili pro novelisaci tohoto zákona, a pánové, není sporu o tom, že jsou věci, které se v praksi dnes neosvědčují, z té okolnosti usuzovali, že vládní většina chce prý toto sociální pojištění anulovat a chce je zrušiti. Ale ubezpečuji vás, že není tomu tak. A jestliže se domáháme určitých opatření novelisací tohoto zákona, nebudou takového rázu, aby tento zákon o sociálním pojištění ohrožovaly. Pánové, jsou ale věci, které již někteří kolegové naznačili, jež bude nutno řešiti. Mluvil jsem s úředníky nemocenských pokladen, kteří sami připouštějí, že musí býti v některých věcech zjednána určitá náprava. V prvé řadě si stěžuje každý na vysoké sazby. Jsem pevně přesvědčen, že tyto sazby, když je srovnáme se sazbami soukromých pojišťoven, jsou dvojnásobně až trojnásobně větší, tedy jsou zbytečně vysoko taxírovány a že při dobré vůli se dá velmi mnoho vykonati. Bylo zde právem poukazováno na otázky učňů, služek atd., které budou musiti býti také vyřešeny.

Pan kolega Habrman již zde naznačil, že nechtějí připustiti za žádných okolností jakékoliv změny v tomto sociálním pojištění, a prohlásil to za útok na toto sociální pojištění, zejména prohlásil za útok, jestliže se budeme dožadovati toho, aby vyjmuti byli z tohoto sociálního pojištění služky a učňové. Sám přiznal, že v jednom návrhu stojí, že může býti zavedeno dobrovolné pojištění těchto osob, ale hned prohlásil, že dobrovolné pojištění znamená žádné pojištění. Tedy mimoděk potvrdil to, co zde kolega Luksch také řekl a co mnozí z nás tvrdí, totiž, že toto sociální pojištění není nikterak populární u samého dělnictva, a kdyby toto dělnictvo nebylo donuceno k tomuto pojištění, že by se pojistiti nedalo. A pánové, jsem přesvědčen, kdybyste dnes zavedli plebiscit mezi venkovským dělnictvem, že z 90% by se vyslovilo proti tomuto pojištění. (Výkřik: Průmyslové!) Nechci tvrditi průmyslové dělnictvo, ale zemědělské dělnictvo se staví šmahem proti tomuto pojištění. Dělnictvo zemědělské by si dalo to líbit, kdyby to někdo jiný platil. O placení se jedná, a ne o sociální pojištění. A tu budiž žalováno, že právě při tomto placení nastává zemědělským zaměstnavatelům těžký úkol, že napořád jsou donucováni k tomu, aby za své zaměstnance toto pojištění platili. (Sen. Hampl: Když budou slušné mzdy, tak si to zaplatí sami!) Pane kolego, to je právě to, okolo čeho se točí celá otázka. Když to někdo jiný zaplatí, necháme si to líbiti, to bychom šli do nekonečna, mohli bychom na práci uvalovati jedno břemeno za druhým, takže by ta práce ani za to nestála.

Vážení pánové! Pan ministerský předseda v jedné z posledních schůzí rozpočtových zde v senátu promluvil řeč, ve které prohlásil, že osmihodinná doba pracovní a všechny sociální vymoženosti nám nebudou nic platny, jestliže si na ně nedovedeme vydělat. Mohu vám prohlásiti, že bych šel dále, že bych řekl, že osmihodinná doba pracovní a všecky sociální vymoženosti budou pro kočku, jestliže nedovedeme udržeti v ohledu průmyslu stejný krok s našimi zahraničními konkurenty. My, a bylo to zde konstatováno několikráte, zdědili jsme 75%, tedy ³/₄ všeho průmyslu ze starého Rakouska, ztratili jsme bývalá odbytiště starého Rakouska a musíme hledati odbytiště za hranicemi našeho státu. Je přirozeno, že v této zahraniční konkurenci mají přístup všecky ostatní státy a že můžeme obstáti jen tenkráte, když budeme na trh dávati naše výrobky tak lacino a v téže kvalitě jako sousední státy. Je nesporná ale věc, že sociální vymoženosti, jak prohlásil pan ministr dr Engliš s tohoto místa, zatěžují produkci, že ten produkt, který je obtížen tolika sociálními povinnostmi a břemeny, nemůže býti tak laciný, jako se vyrábí tam, kde těchto sociálních zatížení není. A pánové, pak přicházím k jednomu. Jestliže budeme míti těchto sociálních vymožeností tolik, které budou vždy zatěžovati průmyslové výrobky v ceně, že nebudeme schopni konkurence za hranicemi, pak jsou všecky ostatní vymoženosti marné, poněvadž pak budeme míti sice sociální vymoženosti, ale zavřené továrny a dělnictvo bude vyhazováno z těchto továren na dlažbu. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Ještě bych se, vážení pánové, rád zmínil o jedné věci, a to je někdy až přehnané dodržování těch platných zákonů, zejména zákazu noční a nedělní práce. Hodně přestřelujeme ve všech případech a mám za to, kdybychom trošku mírnějším způsobem pokračovali, postupovali, že by to bylo poněkud rozumnější a svědčilo by to k dobru věci. Je známo, že zákonem bylo zakázáno pekařům péci pečivo před 5. hodinou ranní. Obecenstvo zvyklo si na to, že ráno, když vstává, každý chce míti čerstvé pečené housky na stole. To se mohlo státi jen tak, jestliže pekaři mohli ve 3 hodiny nebo ještě dříve začíti pracovati. Je přirozeno, že dělníkovi, který musil tak brzy pracovati, musil býti poskytnut náhradní odpočinek ve dne. Dnes, když se jim to naprosto zakázalo, stávají se případy, že to pečivo není v určitou dobu hotovo, a znám případ, že pekař v Lounech byl třikrát za sebou pokutován velkými pokutami, tisícovými, proto, poněvadž tohoto zákazu nedodržel. Konečně po třetí pokutě zmoudřel a řekl si: Přestanu tedy ráno tak brzy vstávati, budu ležeti jako ostatní občané a budu péci, až se probudím. Hned prvního dne, kdy přestal péci pečivo ráno, dostavil se houf lidí před krám, byli to dělníci, kteří šli ráno do práce a kteří si kupovali pravidelně do práce pečivo. Dělali strašný rámus, že pekař je tak líný, že si pomohl tak, že už nemusí pracovati. Tedy tak se mají věci. Na jedné straně je bit živnostník proto, že nechce poslechnouti přísných rozkazů, na druhé straně jsou pak šikanováni odběratelé, zejména dělníci, a přiznám, že to pro ně bylo trapné, když nedostali housky. Ti dělníci ale neuvažovali, že dotčený pekař zákonem nemá k tomu oprávnění. Rovněž tak se to má se zákazem i v jiných obchodech. Mám to štěstí býti v okrese, kde zákaz nedělní práce je všeobecný. V našem okrese nesmí žádný živnostník otevříti v neděli krám, mimo snad cukrářů - to pánové vyjmuli, poněvadž to skutečně nezbytná věc, aby měl někdo v neděli cukroví - ale aby si mohl koupiti v neděli maso, to není u nás myslitelné. U nás si musíme kupovati maso v sobotu, ale poněvadž pravidelně v létě řezníci, kteří nemají své sklepy, lednice atd., a nechtějí nechati maso dlouho venku, sekají v sobotu maso jen dvě hodiny dopoledne. Proto maso musí se kupovati pro neděli hned v sobotu ráno, občan má ho přes celou sobotu, celou noc až do neděle v poledne, a tím se často stává, že se maso zkazí. Nevím, proč by v tomto případě neměla býti učiněna nějaká výjimka a proč tak úzkostlivě se lpí na tom, aby toto nařízení se dodržovalo do takové krajnosti. Mám za to, že bychom v těchto případech neměli tak přestřelovati a spíše poněkud uvolniti. O jedné věci bych se ještě rád zmínil, která patří do tohoto oboru sociálního. Je to ochrana nájemníků. O této věci mluvil zde již kol. Havelka, který representuje jaksi domácí pány. Na první pohled věc, která se zdá, že je na prospěch nejširších vrstev obyvatelstva. Ale když přihlédneme blíže k věci samé a vidíme dosavadní praksi, jak se vyvinula, vidíme, že posloužila několika těm starým nájemníkům, ale celé spoustě nových osamostatnělých rodin, a těch přibývá rok od roka, zabraňuje, přímo, aby si jakýkoli byt sjednaly.

Znám případy zde v Praze, jakým obrovským způsobem bují lichva v tomto oboru. Za byt dvoupokojový s kuchyní u nás v Praze nestydí se takový dosavadní nájemník žádat 30 až 40.000 Kč odstupného. Není možno, aby si opatřil takový byt chudý dělník nebo člověk, který není finančně dosti dobře situován. To si muže opatřiti jen ten, kdo má dosti peněz a tomu ta ochrana nájemníků přirozeně neškodí. Ta ublíží toliko drobným lidem, kteří zakládají nové domácnosti. Jsem přesvědčen, kdybychom tu věc řešili jiným způsobem, odbouráváním anebo rychlejším tempem, že bychom byli posloužili hodně těm nejpotřebnějším a nejchudším.

Po stránce věcné nelze rozpočtu mnoho vytýkati. Rozpočet letošní splnil očekávání, neboť přesto, že byly kladeny na něj veliké požadavky ve formě nových výdajů v obnos 816 mil. Kč, zůstává ještě 20 mil. Kč aktivní. Z těchto 816 mil. Kč bylo potřebí 487 mil. Kč na úhradu zvýšených požitků státních zaměstnanců a zbytek na různé všeužitečné investice. Jsou to vesměs výdaje vyplývající z platných již zákonů, anebo pocházející z právních závazků, tedy i výdaje nevyhnutelně nutné. Jinak vidíme, že v rozpočtu až úzkostlivě bylo dbáno šetrnosti, a je-li pravda, co nám řekl pan ministr financí - a nemáme práva o tom pochybovati ohledně pravdivosti a seriosnosti cifer v rozpočtu uvedených - můžeme býti s ním spokojeni a s plným svědomím jej odhlasovati. Při tom dlužno ještě podotknouti, že letošní rozpočet uhrazuje i investice, které, kdyby byly zařazeny zvláště, jak tomu bylo ještě v loňském rozpočtu, byl by letošní rozpočet aktivní obnosem 557 milionů Kč.

Stinnou stránkou rozpočtu však je zvýšení státního dluhu k 1. lednu 1927 o 1.173,633.172, Kč. Vzrůst tohoto dluhu resultuje hlavně z převzatých dluhů předválečných, které republika podle mírových smluv se zavázala převzíti, a dále z repatriačních výloh našich vojsk zahraničních. Při těchto položkách se každému poctivému Čechoslováku dělá v ústech hořko a něco jako myšlenka o nevděku vtírá se do mysli. Za veškerou obětavou a nezištnou pomoc naší v době světové války nechávají si naši přátelé a spojenci všechno zaplatiti, ba více zaplatiti, nežli od některých států poražených. V životě obecném se pravidelně tak nejedná, a mám za to, že i v životě národů má býti trochu uznání za služby v době kritické prokázané. Že tyto služby nebyly malé, ví se dnes v celém světě. Doufáme, že v této věci nebylo vyřčeno doposud poslední slovo a že náš ministr zahraničí učiní vše, aby zrušena byla tato nespravedlnost, anebo aspoň zmírněna.

Z celého rozpočtu přirozeně nás, zemědělce, zajímá v první řadě rozpočet ministerstva zemědělství. A tu nám na první pohled padne do oka, jak nepatrně je dotováno toto ministerstvo, ač obstarává zájmy vrstev, od jichž práce je odvislá existence a prosperita státu. Je tu pouhých 204 milionů korun, loni bylo 226 milionů, tudíž letos o 22 milionů Kč méně. Je věru nápadno, že se zrovna na tomto poli tak mnoho šetří. Vážení pánové, při této příležitosti nemohu si odpustiti, abych nezmínil se o jednom zjevu, který velice často bývá nám předhazován, a to týká se to t. zv. subvencí, které zemědělci dostávají. Jsem přesvědčen, kdyby ti pánové, kteří nám tyto subvence vyčítají, jednou o takovou subvenci žádali, že by nám to nikdy do nejdelší smrti nevyčítali. Když někdo uváží, na jakém podkladě subvence se dostávají, přichází tu v úvahu ministerstvo zemědělství a zemědělská rada, jakou křížovou cestu musí prodělati dotyčný žadatel, co všechno se mu klade za podmínky, než subvenci dostane, a co mu z ní zbude, nevyčítal by to. Jestliže někdo dostane subvenci na plemenníka, který má normální cenu 5.000 Kč, ale poněvadž je zapsán v plemenné knize, stojí dvakráte tolik, 10-12.000 Kč, je dvojnásobně drahý a dostane na tuto koupi 50% subvence, je tam, kde byl dříve, kdyby byl plemenníka koupil ne podle plemenné knihy, ale na trhu. Dotčený nemá z toho nic a přesto subvence mu bývá vytýkána. On je vázán celou řadou ustanovení. Musí plemenníka řádně držeti, podrobiti se kontrole, nesmí ho prodati bez svolení zemědělské rady, musí ho tři roky držet. To jsou podmínky velice tíživé pro dotčeného chovatele.

Vážení pánové! Subvence, které se udílejí, a možno je nazvati subvencí, když v očích některých pánů z oposice se tak jeví, jsou subvence na t. zv. vydržování našeho výzkumnictví. Stěžujeme si často na to, že nemáme dostatečnou produkci zemědělskou a musíme dovážeti ze zahraničí. Výzkumnictví je jedním z odvětví, které má pozdvihnouti naší výrobu a ukázati cestu, jakou bychom tuto výrobu zlepšili, abychom v našem státě pokud možno se stali soběstačnými ve výrobě našeho obilí. A kdybyste se, vážení přátelé, podívali na některé výzkumné ústavy, tak byste spráskli ruce. Přál bych si, aby pánové, kteří snad někdy o těchto věcech mluví a myslí, že se tím dostává zemědělství nějakého presentu, podívali se do Vršovic, do státního výzkumního ústavu, do jeho kanceláří, kde ti ubozí úředníci mají úřadovati, experimentovati, lučebně a technicky zkoušeti všechny možné věci. To nejsou úřadovny, to jsou mučírny a je na čase, že stát se rozhodl ke stavbě nové budovy.

Největší obnos subvenční vykazuje položka na meliorace. Jsem si pevně vědom toho, že někteří pánové, kteří tuto subvenci na meliorace snad také nám chtějí vyčítat, že ani nevědí, jak důležitou je tato věc, zejména pro zásobování obyvatelstva. Máme u nás v celé republice k meliorování asi 2,235.000 ha pozemků. Když uvážíme, že meliorace zvyšují úrodu u obilin o 40 %, u zemáků o 60%, u luk o 50 až 80%, přijdeme k důsledku, že z meliorace, kdyby všecky tyto pozemky byly zmeliorovány, bychom vytěžili ročně o 6 mil. q zrní více, 11 milionů q slámy, 10 mil. q zemáků a 3¹/₂ mil. q pícnin a 12 mil. q sena více.

Podle statistiky nedostává se nám v normálním roce 3¹/₂ mil. q pšenice a ¹/₂ mil. q žita, úhrnem 4 mil. q. Kdybychom zmeliorovali všechny své pozemky, které jsou meliorace schopné, viděli bychom, že bychom byli nejen úplně samostatní ve výrobě svých chlebovin, ale ještě bychom mohli 2 mil. q odprodávati.

Nejsem tak naivní, abych věřil tomu, že se to může státi skutkem přes noc. Můžeme k tomu dojíti jen postupně, ale přál bych si, aby na tyto meliorace byly věnovány větší obnosy, abychom rychlejším tempem postupovali a tím dospěli v našem zemědělství samostatnosti ve výrobě chlebovin.

Stát může tak učiniti tím spíše proto, poněvadž náklad, který se na to obětuje, se mu pravidelně vrátí ve formě zvýšených daní z těchto pozemků. Tyto zvýšené daně budou platiti pro všechny časy budoucí. Ať nikdo nepovažuje takovou subvenci na melioraci pro dotčeného majitele pozemků za faktickou subvenci. Vždyť 4.000 Kč na jeden hektar, na který dostává 40% subvence, znamená, že musí sám ještě přes 3.000 na ten 1 ha připlatiti, takže to znamená, že tento hektar pozemku musí si skoro ještě jednou koupiti. A při tom zvýší mu stát po melioraci daň pozemkovou i osobní z příjmu následkem větších příjmů, takže stát v dozírné době dostane zpátky subvenci na haléř zaplacenou.

Dále nesmíme zapomínati, že meliorace je jedním z prostředků k odstranění nezaměstnanosti. Vždyť 90% všech těch peněz přijde do rukou dělníků. Z tohoto stanoviska bylo by snad dobře, kdyby bylo rozumnějším způsobem na tyto věci pohlíženo. Potěšitelným úkazem je, že rozpočet se rok od roku zmenšuje - tak, že jsme podle úsudku pana ministra financí letošního roku dosáhli niveau, pod které asi rozpočet podstatně klesati nebude. Přesto je však 10 miliard úctyhodná číslice a nemůžeme se diviti, že má pan ministr financí hodně těžkou hlavu, jak to uhraditi a při tom vyhověti poplatnictvu, které se pod tíhou daní prohýbá. Mně se zdá, že tento mistrovský kousek pan ministr financí již dokázal podáním nové daňové předlohy. Tato formálně má nižší sazby, ku př. u daně důchodové o 40%, takže poplatníci budou míti z toho radost. Fakticky ale počítá pan ministr financí, podle vlastního doznání s tím, že přísnějším prováděním předpisů a zvýšením morálky u poplatníků daň tato ještě stoupne.

Pokud se týče morálky poplatníků, myslím, že pan ministr financí sice to říká, ale že v ní nemá velké důvěry a to proto, poněvadž v té nové předloze pamatoval na trestní ustanovení takovým způsobem, že opravdu nevím, jestli se budeme moci odhodlati pro tato trestní ustanovení také hlasovati. Když uvážíme, že může ukládací úřad, berní referát, poplatníku, který udělá přiznání liknavé, ne zřejmě takového slohu, aby stát o něco chtěl ošiditi, když pouze přizná špatně, že může dostati až 50.000 Kč pokuty, že jsou v těchto ustanoveních trestních také ustanovení, která povolují kriminál do tří měsíců, tu musím se přiznati, že pan ministr financí hodně ostrým způsobem chce proti poplatnictvu zakročovati. Snad mně namítne někdo, že toto je namířeno proti velkým šiditelům státní pokladny, ale kdo za to ručí, když tento zákon bude míti po ruce úředník berní správy, že nepoužije v určitých případech těchto přísných opatření i proti poplatníkům, kteří snad ne zúmyslně, ale z neznalosti věci neudali přiznání správně, jak zákon předpisuje. Pravím otevřeně, kdybychom vzali jedno takové přiznání u berních referátů po druhém, že přišli bychom k tomu poznání, že 90% poplatníků neudělá přiznání správně. Těchto 90% mohlo by býti šikanováno v tom případě, kdyby dotčený úředník chtěl.

Tedy trestní opatření jsou hodně přísná. Srovnáme-li tato trestní ustanovení s ustanoveními trestního řádu a našeho soudnictví vůbec, vidíme ten ohromný a podstatný rozdíl. Zdá se, že v republice je jiné měřítko pro občany pracující a jiné pro ty, kteří se práci vyhýbají a chtějí býti živi na útraty prvých. Bezpečnost osob a majetku poklesá. Není to dobře, sváděti všechno na poválečnou psychosu a všechny zločiny omlouvati. Jsou-li mimořádné poměry, musí býti i mimořádné tresty. Naše soudy jednají opačně a svými umírněnými rozsudky přímo k zločinnosti nabádají.

Nedávno četl jsem referát jednoho soudního líčení v "Českém Slově", kde referent, který má jistě hodně přehledu, sám při osvobození jednoho zločince nakonec napsal, že toto liberální vykládání trestního zákona má za následek větší zločinnost. Já se k tomuto výroku plně připojuji. Nejsem právníkem, ale jako laik, který si všímá těchto věcí, musím doznati, že jsou rozsudky, které přímo křičí. Dovolím si zde uvésti několik takových příkladných rozsudků, ze kterých uvidíte, že je něco nezdravého v tomto soudnictví.

Stalo se na př., že člověk, který žil v konkubinátě po několik roků se ženou, který byl charakteru dosti pochybného, měl s touto ženou již asi dvě děti, týral svou družku takovým způsobem, že od něho odešla. Za nějaký čas, když se k němu nevrátila, vyhledal jí v její domovině u jejích rodičů a na zahradě, kde ji prvně zastihl, zastřelil ji ranou z revolveru. Pánové, před porotou byl tento člověk osvobozen (Slyšte!) a dostal jen tři dny trestu pro nedovolené nošení zbraně. (Sen. Lukeš: To je porota!) Ano, porota, já vím, že je to porota.

Uvedu jiný případ: V mé vlastní obci občan, člen honebního spolku, šel s puškou s pole v době hájení zvěře, kdy nebyl hon vůbec možný. Potkal ho četník a dal si od něho ukázati zbrojní povolení, které měl občan v pořádku, a žádal ještě honební lístek. Když tento lístek dotčený u sebe neměl, udal ho. Občan dostal 100 Kč pokuty nebo tři dny kriminálu. Pánové, jeden člověk, který zúmyslně zastřelil svou družku, dostal tři dny za to, že nosil nedovoleně zbraň, a druhý člověk dostal tři dny za to, že neměl při sobě honební lístek, když ho pan četník na něm žádal v době hájení zvěře, kdy tedy hon býti nemohl.

Srovná-li někdo, pánové, tyto rozsudky - na to nemusí být nikdo ani právníkem - ohlíží se každý, není-li v tom směru něco nezdravého.

Víme, že to byla v prvním případě cesta soudní a ve druhém případě cesta jiná, ale ať je to, jak chce, soudnictví a tresty musí býti v určitém poměru, ať jsou vyměřovány od úřadů politických, nebo od soudů. Pánové, my nemáme jen ten případ, vezměte si případ vraha bulharského ministra Daskalova, který nám nadělal v celém světě ostudu. Vrah, který se sám přiznal, že přišel sem za tím účelem, aby zastřelil ministra, kterého také fakticky zastřelil, dělal národního hrdinu a byl porotou osvobozen. Pánové, takových případů máme celou spoustu. A jestliže poroty soudí takovým způsobem, pak, prosím, při vší úctě, kterou chovám k občanským zařízením, musím říci, že nekonají svoji povinnost a měla by býti nějakým způsobem zlepšena, anebo musí býti odstraněna.

Pan kolega Lukeš mi zde nadhodil, že to v prvním případě byla porota. Ale, pánové, jsou případy menšího rázu, které také přímo křičí. Poukazuji na to, jakým způsobem - a kdo žije na venku mně to přizná - je přímo rozkrádána úroda zemědělcům, zejména v sousedství velkých měst. Je přímo příšerné, jakým způsobem se na poli hospodaří. Zemědělec, který se celý den na poli lopotí, musí chtěj nechtěj v noci jíti hlídat, chce-li si úrodu uhájiti. Když se stane, že někoho zastihne sám, není mu to nic platno, nemá svědky atd. Když ho zastihne přísežný hlídač a odevzdá věc soudu, zpravidla soud řekne: To byl polní pych, ať se to vyřídí trestním tribunálem v obci. K trestnímu tribunálu v obci nemám žádnou velkou důvěru, poněvadž řeknou: to nebyl polní pych, to byla polní krádež, my to rozsuzovati nebudeme a poněvadž se to týká někdy také kamaráda, a následek toho je, že i když byl dotčený přistižen, nic se mu nestane. V nejpříznivějším případě dostane u soudu 24 hodin podmínečně a chodí zase vesele dál.

Jedné věci chci se při této příležitosti dotknouti zde, a to t. zv. zastoupení chudých u soudů. I v tomto případě myslím, že by bylo dobře, aby byla zjednána určitá náprava. Uvedu zase příklady. Byl jsem předsedou okresní správní komise v Lounech a ta převzala v roce 1920 do své správy dosavadní městskou nemocnici lounskou, kde se roku 1919 stal případ, že jedné těžké pacientce po operaci nařídil primář dávati teplé obklady na nohy a nějakým nedopatřením se stalo, že byly přiloženy horké láhve s vodou a opařily se jí nohy. Když se uzdravila, neměla nic rychlejšího na práci, než jíti k advokátovi a žalovat. A koho, pánové, myslíte, že žalovala? Okresní správní komisi lounskou, ačkoli v té době okresní správní komise v držení této nemocnice nebyla. Ten advokát, který ji zastupoval, byl si toho plně vědom, že nic nedocílí tou žalobou. Ona žalovala, okresní správní komise si musila vzíti právního zástupce - byl to náhodou člen okresní správní komise - který se snažil, aby výlohy soudní nešly do nekonečna. A pak jsme to vyhráli v I. i II. instanci, ale výlohy spojené s tím vzrostly na několik tisíc korun. A když jsme to vyhráli ve druhé instanci a ten advokát zastupující žalující stranu podával odvolání k další instanci, poradil nám zástupce naší okresní správní komise, abychom se vyrovnali. Řekl: Ručím vám za to, že to vyhrajeme, ale já nemohu jezditi zadarmo, a to palmare, které bych vám potom předložil, by bylo větší, než když se několika tisíci vyrovnáte. A víte, jak to dopadlo? Ten advokát, který zastupoval tu chudou ženu, byl tak skromný, že řekl, když mu zaplatíme, nebude dalších kroků dělat. My jsme mu zaplatili, ta žena nic nedostala, a zaplatili jsme ještě několik tisíc našemu právnímu zástupci, a ten špás stál tak okresní správní komisi 16.000 Kč jen proto, že ten advokát byl takového rázu, že věc zřejmě prohranou vzal jaksi za svou a žaloval, a protože ta žena měla právo chudých. Pánové, to je jeden případ. Řeknu vám druhý případ, jak se na to také hřeší. Jsem členem paritní komise pro práci zemědělskou u naší okresní politické správy. Před nějakou krátkou dobou projednávali jsme tam určitý případ, kdy zaměstnanec žaloval svého zaměstnavatele, a kdy došlo k vyrovnání celé věci, k vyrovnání takovému, které bylo zřejmě v neprospěch zaměstnavatele. Tu jsem prohlásil, že přirozeně nemohu nic dělat, když se ten dotčený sám podvolí k obětem, které mu byly diktovány, musil jsem říci k tomu své placet, ale řekl jsem také, že já bych to neudělal. A víte co mně řekl zástupce žalujícího, byl to sekretář dotčené odborové organisace? Řekl: Já bych vás naučil! Nesmíte zapomínati, že bychom se opřeli o občanský zákoník a že ten muž má právo chudých. Pánové, zde je viděti, že se na to zřejmě hřeší. Aby se vyhnul sporu podle občanského zákoníka, raději ten zaměstnavatel se podvolí, aby zaplatil, jen aby nebyl žalován, poněvadž je přesvědčen, že by výlohy dělaly daleko více. (Výkřik: I když vyhraje!) I když vyhraje, ano.