Ačkoliv se zneužívá tohoto dobrodiní zákona, nechci snad, aby se toto právo chudým vzalo, naopak jsem proto, aby bylo ponecháno, ale udělejte nějakou výhradu, aby zneužívání se stran advokátů v tomto případě bylo nějakým způsobem zamezeno.

Vážení pánové! Tím bych byl snad tak vyčerpal všecko, co jsem chtěl říci. Řekl jsem již, že přes učiněné výtky, nás rozpočet uspokojuje, a proto budeme proň hlasovati. Učiníme tak přesto, že právě na nás vyžaduje velké oběti, činíme tak proto, že stát toho nutně potřebuje a my jako upřímní republikáni jsme ochotni přinésti tomuto státu vše, co ke své existenci potřebuje. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Pánek.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Projednávaný rozpočet chceme posuzovati velmi věcně a velmi střízlivě, tak jako jsme to činili dosud a jak také tak budeme činiti na příště. Chtěl bych se hned dotknouti otázky, která se tak velmi často nadhazuje v poslední době, to je, komu se vlastně dává rozpočet, zdali se dává snad vládě, nebo státu. Mám za to, že se dává oběma těmto činitelům, že se dává jak vládě, tak i státu, poněvadž konec konců stát nemůže býti bez vlády a vláda bez státu rovněž ne. (Hluk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Pánek (pokračuje): Jinak je tomu ovšem máme-li rozpočtem vysloviti také důvěru vládě. Tu musím říci, že této vládě a této většině, i když budeme hlasovati pro rozpočet, důvěru vysloviti nechceme. Bohužel, že tak musím mluviti a že to musím dnes s tohoto místa konstatovati, že nemůžeme vysloviti tím, že hlasujeme pro rozpočet, důvěru vládě a důvěru většině, a to proto, poněvadž tato politická konstelace neskýtá nám záruky poctivé a správné práce, záruky, že nebude pracováno proti naším snahám, že nebude pracováno pro odbourání určitých vymožeností socialistických a sociálních, kterých jsme si dobyli po převratu. Nemohu, bohužel, také vysloviti důvěru této vládě, poněvadž mám za to, že tato vláda a tato většina nemá vůbec programu pevného. (Tak jest!) Nechci říci, že by snad neměl programu pan ministerský předseda. On ho jistě má, ale nikomu ho neoznámil, neoznámil ho zde ani v senátě, on pouze jenom naznačil, že nynější většina a nynější vláda chce se říditi programem předchozí vlády a předchozí většiny. Mám za to, že k tomu schází maličkost, t. j. většina, která by tento program mohla také uplatňovat. Mám za to, že mezi dnešní většinou a mezi většinou tehdejší, která ten program budovala, je přece značný rozdíl. Máme nyní ve vládě Němce a máme tam také ludovou stranu - já nevím, je-li ve vládě či většině, možná, že to neví ani sama - ale je jisto, že dnes je většina docela jiná, že je dnes docela jiná situace, a že kdyby byla i snad dobrá vůle se strany pana ministerského předsedy, tento předešlý program prosazovat a budovat, že by zde prostě nebyl nikdo, kdo by ho také skutečně budovati a prosazovati mohl, prostě z toho důvodu, poněvadž nebudou zde ty strany, které ho dříve tvořily, a ani snad nebude dobré vůle, nebo nastane nemožnost vůbec ten program chtíti tak řešiti, jak ho chtěla řešiti původní koalice. Nechci se snad dotýkati representantů německých stran, kteří dnes jsou ve vládě osobně, mám za to, že i oni chtějí projeviti dobrou vůli a že by chtěli ten program řešiti tak, jak bylo stanoveno, ale myslím, že jim to nedovolí jejich voličstvo. Dnes jsme byli svědky jistě velmi zajímavé scény mezi německými stranami a viděli jsme, jak se na sebe vrhaly proto, že část německého národa některé německé strany, přihlásily se k positivní práci v tomto státě. Program bývalé všenárodní koalice, i když nebyl vždy jasný, úplný a přesný a obsahoval četné nedostatky, bude asi sotva moci býti splněn dnešní většinou. Nemůže se to podle mého názoru státi ani po stránce sociální, ani hospodářské, ani národní. Po stránce národní proto ne, poněvadž dnes máme přece německé strany ve vládě, které rozhodně se budou přičiňovati o to, aby byl zabrzděn národní vývoj v tomto státě. I po stránce sociální nebude to dobře možno, poněvadž dnešní většina je složena jenom z občanských stran, jejichž program je přece jen docela odlišný od našeho, že jsou ve dnešní většině zastoupeni jenom representanti zaměstnavatelů, podniků, továren, průmyslu, hospodářství a pod., ale že - až na zcela nepatrné výjimky - nejsou tam také zastoupeni representanti zaměstnanců. A to je ovšem veliký rozdíl.

Mám za to, že i po stránce pokrokové bude zde určité zabrzdění velmi záhy cítiti, poněvadž přece dnešní většina je složena ze stran, jejichž světový názor je přece odlišný od světového názoru našeho. Tyto strany budou se zajisté přičiňovati, aby nebyly církevní otázky řešeny tak, jak jsme to původně v našem programu měli.

Myslím, že pan ministerský předseda, i když naznačil zde, že se chce říditi programem předchozí vlády, předchozí vládní většiny, nebude moci splniti to, co prohlásil, a že všechny strany, které tvoří dnes většinu, rukou společnou a nerozdílnou budou rozhodně hledět oklešťovati sociální vymoženosti, budou brzditi pokrok a samo sebou se rozumí, že také část této většiny bude brzditi i národní vývoj tohoto státu. Byl bych velice rád a šťasten, kdybych se mýlil, a kdyby bilance této většiny, tohoto útvaru - troufal bych si dokonce říci velice podivuhodného útvaru - byla jiná a kdyby budoucnost mi nedala za pravdu. Ze mne nemluví žádný hněv, ani žádná zášť, nebo zaujatost proti jakékoliv skupině, která tvoří dnešní většinu. Ani proti Němcům nejsem zaujat, ani proti lidovým stranám, ani proti občanským stranám, proti nikomu a také nijak nechci jejich program kritisovati, nebo dokonce podceňovati. Chci, aby byl respektován můj názor a proto také respektuji názor druhý. Ale chci zde mluviti jen na základě fakt, chci se tázati, zdali už byla příhodná doba, aby se mohla utvořiti tato politická konstelace, která zde je. Pamatujete se loňského roku - ta doba není tak daleká - že jsme zde debatovali o prováděcích nařízeních k jazykovému zákonu. Víte, když se vydala jazyková nařízení, že Němci všech politických odstínů prováděli v pravém slova smyslu revoltu proti jazykovému zákonu a jazykovým nařízením - a v mnoha městech byli to i němečtí sociální demokraté, kteří tuto revoltu vedli. A prosím, změnilo se od té doby něco? Já zde, prosím, na základě úředních dokladů zjišťoval tu pravou lásku, tu pravou příchylnost Němců k tomuto státu, ne na základě novinářských zpráv, nebo snad jen pověstí, nýbrž na základě úředních dokladů, raportů policejních, okresních politických správ, a na základě relací dokonce i ministerstva vnitra. A tu jsem zjistil, že ta láska, ta pravá láska, ta příchylnost německých stran, německého národa k tomuto státu, je přece jen docela jiná, odlišná, a mám velikou pochybnost, zdali se již poměry změnily na tolik, aby mohl český lid svěřiti jim správu svých věcí. Pochybuji, že vnitro národa - a ani to není dobře možno, - může se změniti, převrátit tak rychle za poměrně velice krátkou dobu, že se může tak změniti a převrátit jako se obrací kabát nebo rukavice, nebo, abych to řekl hodně populárně, aby se tak mohlo obrátit s tím fasuňkem na čtyráku. Prosím za prominutí pana ministra národní obrany Udržala, který této sentence tak často používá. Myslím, že ta změna nenastala a nastati nemohla, a pochybuji, že příchylnost Němců k tomuto státu je taková, abychom mohli, jak jsem naznačil, svěřiti správu svých věcí do rukou této skupiny, která dnes je ve většině. Aby mně bylo dobře rozuměno; ze mne nemluví žádná nenávist k německému národu, nejsem šovinistou, nepokládám nacionalismus za válku národa proti národu. V nacionalismu vidím něco jiného. Chci, aby v našem státě vedle národa žil klidně národ druhý, aby se mohl úplně národně vyžít. To je naše stanovisko. Ještě bych chtěl zdůrazniti, co prohlásil náš předseda Klofáč v r. 1920 s tohoto místa: Jestliže snad k tomuto úplnému vyžití menšin něco schází, my jsme ochotni o tom jednati. Tato koncepce spolupráce s Němci není nového data. O tom se hovořilo již r. 1920 za tehdejší rudozelené koalice. Tehdejší ministerský předseda Tusar přece se velmi přičiňoval, aby získal německé sociální demokraty pro spoluúčast ve vládě, ale byl odmítnut. Dnes jsme slyšeli totéž zase z úst německých sociálních demokratů, že odmítají spoluúčast. Vždyť právě takovýmto způsobem, řekl bych, velmi prapodivným, pracovali a mluvili zde proti oněm stranám německým, které se positivní práce v tomto státě chtějí zúčastniti.

Ta koncepce neusnula, ta se zde stále a stále udržovala a dochází konečně k ní. Ale mám za to, že vyžaduje nezbytně dvou předpokladů. Prvním předpokladem je bezvýhradné přiznání se k tomuto státu a hlavně k jeho zákonům, jež mu byly vyměřeny naší ústavou, ale také i mírovými smlouvami, zejména versailleským mírem. (Souhlas.) To je první nezbytný předpoklad, ale nikdy jsem z úst Němců neslyšel, že by se bezvýhradně na toto stanovisko postavili. A druhý předpoklad by byl, že by za všech okolností měla býti v našem státě navždy zabezpečena československá většina. Němci měli by býti pouze anexem, pouze jen jakýmsi přívěškem a nikdy doplňkem. Nikdy by neměli býti v našem státě jazýčkem na váze jako dnes, poněvadž přirozeně to nebudou chtíti dělati zadarmo.

Pochybuji, že by tyto předpoklady zde byly. Mám za to, že chybí oba dva. Nikdy jsem z úst Němců neslyšel jejich stanovisko k tomuto státu a jeho základům, jako jsem neslyšel od nich, že by chtěli a se přiznávali k tomuto státu. Neslyšel jsem nikdy s tohoto místa jasně a nezastřeně, že uznávají strukturu tohoto státu. Já bych si to vřele přál, kdyby se to stalo, aby také zde ze Šavla mohl se státi Pavel. Mně nestačí ujištění, jaká tu a tam jsme slyšeli z úst německých předáků. Mně nestačí stejně, co prohlásil svého času pan ministerský předseda, že je tu otevřená cesta k národnímu soužití. Mně nestačí slova, přál bych si skutky. Ty bych musil viděti, abych uvěřil, ale toho tu posud není. Kdyby Němci byli pouhým anexem, kdyby se nic nezměnilo, kdyby opustili většinu, neměl bych námitek. Ale takto nemám záruky, že budou vládnouti v tom smyslu, jak si to přejeme a musíme přáti.

Jestliže nám tyto záruky nebyly dány - alespoň ne někde veřejně - nedivte se, jestliže se díváme na tuto politickou konstelaci velmi nedůvěřivě, velmi skepticky. My se díváme na ni proto velmi skepticky, poněvadž tato náhlá změna stanoviska některých německých stran nás velmi překvapuje, a my máme také velké pochybnosti, zda se neskrývá za tímto postupem jakýsi politický manévr, který by nám mohl býti v budoucnosti velmi nemilý.

Nám se také vytýká - a již dnes jsme to slyšeli - že jsme my byli příčinou rozbití všenárodní koalice. Alespoň pokud se týká naší strany, jistě že to neodpovídá nikterak pravdě. My nebyli příčinou rozbití všenárodní koalice. Mám za to, že všenárodní koalice se do jisté míry vyžila a automaticky rozpadla v tom okamžiku, když se přišlo s diktátem cel. Výslovně podotýkám, s diktátem cel, poněvadž my jsme o clech jednati chtěli. My jsme přece měli cla v programu, také jsme vždycky o tom mluvili, my stejně chceme chrániti zemědělskou výrobu jako výrobu průmyslovou. To by bylo šílenství, abychom odpírali zemědělské výrobě to, co jí patří k její ochraně. To by bylo šílenství ve státě, kdy přece z veliké části sám musí počítati se zemědělskou výrobou. Zde nešlo o ochranu zemědělské výroby, zde šlo jenom o formu, se kterou se to stalo, a musíme si říci, že ta forma nebyla případná a správná. Vždyť koalice byla založena na dohodě. Řeklo se v roce 1922: musíme se o každé věci dohodnouti a jestliže snad by se strany, které tvoří koalici, nedohodly o nějakém předmětě, pak ten předmět padá. Ale nám se prostě nadiktovalo: musí to býti, do tolikátého a tolikátého musí býti cla hotova, ačkoliv nebylo to ani potřebí. A dnes s těchto míst zase se říká a slyšeli jsme to z úst zástupců stran agrárních, německých stran agrárních, že cla neprospěla zemědělskému lidu. Tedy to byl diktát, který byl zbytečný a který zbytečně přivodil rozbití koalice.

Ten program, který byl v roce 1922 vybudován, měl býti jaksi součástí, vlastně v němž se mělo pokračovati, aby i po volbách aspoň částečně naznačoval, že chceme poskytnouti paritu zemědělské výrobě s výrobou průmyslovou. Mluvilo se tedy aspoň částečně, zastřeně o této věci, a my jsme byli ochotni o tom mluviti. Nabízeli jsme, že chceme, aby se revidoval celní sazebník, aby se skutečně dosáhlo té žádoucí parity mezi cenami zemědělských a průmyslových výrobků. Bohužel, to se zamítlo. O kongrue, a to zde chci zdůrazniti, vůbec nebylo řeči. Já vím, o co se opírala lidová strana, když se jednalo o kongrue. Opírala se prostě o to, že v předchozích dobách, když se upravovaly otázky státních zaměstnanců, současně se upravovaly platy duchovních. Já to chápu, ale nesmí se zapomínati, že zákonem definitivně jsme upravili požitky státních zaměstnanců, kdežto při kongrue jsme z celého komplexu otázek vytáhli otázku jednu a ostatní jsme nechali nevyřešeny. Vždyť jsem zde častokráte referoval o přídavcích duchovních a nestavěl jsem se nikdy proti hmotné úpravě požitků duchovních. Nám šlo o to, aby se vyřešily všechny ostatní otázky a aby se nevytáhla z toho celého komplexu jen otázka jedna. A to byla také příčina, proč jsme se rozešli. Tedy nebylo zde ničeho politického, jen čistě hmotné zájmy to byly, které nás vlastně znepřátelily. Vždyť jsme chtěli vyhověti těmto požadavkům, ale nenašli jsme porozumění a také musím žalovati, že od té doby, co jsme se rozešli, ani jeden řádný a slušný pokus se nestal, aby se nám podala ruka ke spolupráci. Stal se sice pokus, ale ne rovných k rovným. Stal se pokus, jako kdyby chtěli vítězové diktovati poraženým, a to připustíte, že není možné, abychom mohli vyjednávati s vámi.

Nám se prostě řeklo: Buď se podvolíte, anebo budete vy odpovědni, jestli musíme nastoliti českoněmeckou vládu. Budete vy za to odpovědni, jestli bude zde zabrzdění národního vývoje, tak se to řeklo, tak jako kdybychom jen my měli zájem na tom, aby byl udržen národní charakter tohoto státu, jako kdyby ostatním stranám nemělo na tom záležeti. Mám za to, že je nás více. Proto vy jste nám měli vyjíti vstříc, aby nemusil býti porušen národní charakter tohoto státu. Ale vy jste měli v zásobě pro většinu Němce a Maďary a měli jste za to, že za dva, tři měsíce bude všecko zapomenuto. Že se budeme musiti zase sejíti a že se povládne dále. To se nestalo, a já nevím, jakým způsobem se dostanete z té úzké uličky, do které jste se dostali, nevím, jak z ní vyjdete ven.

Také se vymlouváte, aspoň jsem to slyšel z úst mnohých vedoucích politiků i v novinových zprávách koaličního tisku, že prý nebyla většina pro rozpočet, že se musila většina pro rozpočet za každou cenu zabezpečiti. Myslím, že to neodpovídá skutečnosti. Již proto ne, poněvadž jste dobře věděli, že my dáme státu to, co mu patří, a že mu nikdy neodepřeme to, čeho potřebuje pro státní nezbytnosti, a že nemůžeme odepříti rozpočet. Ale my jsme si vyhražovali věcnou kritiku rozpočtu a tu se nám vytýkalo, že nechceme hlasovati pro rozpočet. Což pak strany většinové si nepočínaly jinak? Nevyhradily si i ony kritiku rozpočtu? Vždyť přece víme, jak se v koalici sdělával rozpočet. Já jsem byl několikráte ve finanční komisi, kde jsme měli možnost měniti cifry, přehazovati položky. Ale tenkráte nám ta možnost byla odejmuta, že jsme nebyli ve většině. Ale jistě si té možnosti nedaly vzíti koalované strany. Jsem pevně přesvědčen, že Němci jistě nehlasovali pro rozpočet, aniž by nebyli jej věcně zkoumali, a aniž by byli žádali určité ústupky na ministru financí. O tom jsem pevně přesvědčen, že se tak stalo a že k takovým přesunům došlo. My zůstaneme vždycky i v oposici státotvornou stranou. A nepřál bych si nic jiného, nežli aby všecky strany v oposici si podobným způsobem počínaly jako my, až se jednou karta obrátí - a tato karta se zcela určitě obrátí - až jednou zase budou strany dnešní většiny Němci a ludová strana zase mimo vládu v oposici, aby takovým způsobem také posuzovaly rozpočet, jako ho posuzujeme my. Já bych to radostněji vítal, nežli to dnešní jejich okasionelní snad spolupůsobení ve vládě a ve většině. Já bych zamhouřil obě oči nad tím, co se stalo, kdybych měl jistotu, že jsme přivedli tyto strany k takovému rozumu, k tomu, co chceme, ke kladné positivní práci vůči státu. Ale myslím, že jedna věc je přece vyřešena pro nás. Německá otázka a slovenská otázka. Alespoň pro zahraniční svět jistě. Jestliže ne pro vnitřní politiku, pro zahraniční jistě. Jestliže se přiznal někdo k positivní práci, jestliže vstoupil do vlády a většiny, a to vítám právě s tohoto hlediska, tím padá pro nás jakýkoliv německý anebo slovenský problém. Také i ostatní otázky související s rozpočtem chceme přirozeně posuzovati velmi věcně, velmi střízlivě. Tak především s rozpočtem souvisí také i otázka branné předlohy. Já bych chtěl říci hned předem. My nepřipustíme nikdy, aby branná pohotovost a schopnost naší armády měla býti podlomena. Řeknu to hodně otevřeně. Všecko má své meze. Kdybychom měli spoléhati na naší národní obranu tak, že bychom se nemohli na ni v daném okamžiku spolehnouti, pak řeknu: každé koruny, každého haléře na takovou armádu je škoda! Buď budeme míti dobrou armádu, anebo raději žádnou armádu!

My ovšem při této příležitosti nemůžeme se ubrániti výtce, kterou adresujeme ministerstvu národní obrany, vlastně správám bývalého ministerstva národní obrany, že nevykonaly vše, čeho bylo potřebí, aby mohlo býti vyhověno zákonům, aby totiž mohla býti snížena presenční služební doba. V jiných státech bylo by to prostě nemožné, a ten, kdo to zavinil, musil by býti posazen na lavici obžalovaných. Jestliže zde bylo ustanovení zákona, že od 1. října bude snížena presenční doba, mělo se tak státi a měly se učiniti všechny přípravy k tomu, aby se tak státi mohlo. Ale nejen že není potřebí 14-měsíční služební doby, můžeme míti jen 12měsíční služební dobu, aniž by tím branná pohotovost naše a bojovnost naší armády byla nějakým způsobem ohrožena. Stejně musili bychom se vysloviti - to bych kladl velmi na srdce českým stranám - proti tomu, aby snad dres, v této době, mělo býti vojínům odejmuto volební právo. Nechci upírati těm, kteří jsou snad zaníceni pro tuto otázku, dobrou vůli prospěti armádě, nechci jim vzíti tuto dobrou vůli, ale mám za to, že v této době tato otázka není ještě zralou, aby se mohla ventilovati. Ale v každém případě bychom se postavili proti tomu, aby mělo snad býti odejmuto volební právo důstojníkům, gážistům, nebo četnickým osobám, poněvadž je to prostě jen jejich povolání. (Sen. Sochor: Vojákům ano!) Ano, nemůžeme dělati dvojí druh občanů.

Také i pokud se týče daňové reformy, nejsem z těch, kteří by a limine ji zamítali. Naopak, vidím v ní velký kus práce, a jsem vděčen ministru financí, že jí předložil, i když má nedostatky, i když vidíme znatelné stopy dnešního politického režimu, dnešní politické konstelace, i když vidíme v ní stopy, že se nadržuje zámožným vrstvám oproti dělným třídám. I když tyto nedostatky sleduji, přece musím uznati, že daňová reforma je velké dílo, že přinese skutečné požehnání. Již ta okolnost, že se zjednoduší berní administrativa, jest velkou věcí. Dnes, prosím, při tom chaosu, který tu je v daňových předpisech a v různých těch daních a dávkách, nikdo se v tom nevyzná, leda snad ten, kdo se tím zabývá, snad jen ten berní úředník, se vyzná dnes v těch všech předpisech, ale každý občan má právo, aby prostě a jasně viděl, co platí, a co se mu předpisuje, a to daňová reforma má na mysli a také to chce řešiti.

My teprve u daňové reformy uvidíme, zdali se vyplní slova pana ministerského předsedy, že vítá také spoluúčast i oposice na tomto díle, totiž že vítá každý iniciativní dobrý návrh. My jistě přijdeme s návrhy a chceme kladně pracovati, spolupracovati na daňové reformě, chceme tuto otázku co nejrychleji přivésti ve skutek. Ovšem, že zase zde vidíme, a to jsem dnes zde zaslechl z řeči některých řečníků, že se snad chce učiniti pokus, aby daňová reforma byla oddálena. Proti tomu bych se musil vysloviti a varovati před tím.

Také otázka stavebního ruchu souvisí těsně s rozpočtem. Nechci zde zbytečně mluviti, a rekriminace nemají zde smyslu, že jsme si nepočínali dosti hospodárně v této otázce, že jsme skutečně promrhali velmi mnoho peněz. (Sen. dr Karas: Boháčům vily!) Nejsem nepřítelem bytové kultury, ale každý ať si ji zaplatí! V prvé radě měli jsme odstraniti bytovou krisi, aby se nám zde na periferii města netvořila vagonová města, to jsme měli odstraniti všechno dříve, ale teď chtíti to zabrzditi, chtíti zabrzditi stavební ruch, znemožniti bydlení těm, kteří si nemohli popřát snad samostatného domku, kteří neměli ten příslušný podíl, ti chudí, kteří neměli peněz, ti, že nemají bydleti, tomu myslím, že se nesmí brániti. Jsme povinni co nejrychleji vyřešit otázku, aby se stavební ruch dostal do proudu. Souvisí to s otázkou jakéhosi uvolnění ochrany nájemníků a se zvýšením činže. Tato otázka je velice naléhavá. My uznáváme na jedné straně, že je zde, řekl bych, již poslední snad vázané hospodářství, ale nezbytné vázané hospodářství, pokud je v tomto státě hospodářská krise, když se snižují stálé platy a mzdy, může se ukládati nové břemeno v této době tomuto lidu? To vůbec není možné, to si musíme velice promysliti, i když chápeme, že situace je těžká, že není možno, aby stát přispíval značnými finančními prostředky na stavební ruch, a když se snad chce sáhnouti na ty, kteří bydlí levně; to všechno my uznáváme, ale je potřebí velice to promysliti, abychom nezatěžovali vrstvy, které prostě nesnesou dalšího zatížení. Jsem velice rád tomu, že se tak věci o rozpočtu debatovaly v poslanecké sněmovně, až na některé přestřelky a výjimky, jsem velice rád, že se dnes hospodářským otázkám v našem státě počíná věnovati větší pozornost. Mám za to, že hospodářské otázky jsou právě tak důležity, jako politické, naopak, já bych jim dnes přikládal daleko větší pozornost, poněvadž politický vývoj vyvěrá z hospodářského. Proto je rozumné, když si budeme všímat více hospodářských otázek, nežli té vysoké politiky, se kterou se stále zabýváme.

My se chlubíme tím, že jsme provedli konsolidování našich financí a našeho rozpočtu. Finanční zákony o tom mluví. Rozpočet o tom mluví, že jsme v jakémsi konsolidačním údobí - já bych spíše řekl, že jsme teprve v likvidačním. Teprve dnes likvidujeme v pravém slova smyslu účinky války a poválečné doby. Říká se konsolidace, budiž, je to konsolidace, ale všechno nebylo by nic platno, kdybychom sebe více konsolidovali a stabilisovali náš rozpočet a naše finanční hospodářství, kdybychom také v hospodářských otázkách nedosáhli stability a konsolidace. Všechno by bylo marné, bylo by to pouhou fikcí, jenom stabilitou cifer, ale ne skutečného hospodářského života. Bohužel, musím konstatovati, že o hospodářské stabilitě anebo o stabilitě v hospodářském našem životě, nemůže býti dnes ještě řeči. Musím konstatovati, že pracující vrstvy, ať je to úředník nebo dělník, přinesl veliké oběti na účet rovnováhy rozpočtu a stability naší koruny, naší měny a čekaly, že se dostaví zaměstnanost, že se sníží ceny životních potřeb; ale to se bohužel nedostavilo. Naše měna dosáhla značné stability, o tom nemůže býti sporu, zde jsme vykonali veliký kus práce, s tím se můžeme pochlubiti před celým světem, u nás jsou poměry po této stránce daleko příznivé. Pokud se týče hospodářské stability, je to u nás velice špatné, značně horší než v mnohém poraženém státě. Musíme pracovati v prvé řadě k tomu, abychom odstranili nezaměstnanost; sice jsme zde slyšeli, z úst pana ministra financí, že nezaměstnanost není tak nepříznivá, ale není tomu tak. Máme cifry docela jiné, cifry velice těžké, velice nepříznivé a současně také chci říci, že nejen ta nezaměstnanost, ale stálé klesání mezd znemožňuje tomu pracujícímu člověku živobytí, že tu klesá životní niveau právě těch nejubožejších, nejchudších vrstev našich. Vždyť je to samozřejmo, klesá-li výroba, klesá-li náš export, že tím klesá i domácí konsum v důsledku nepříznivých mzdových poměrů. To všechno musíme odstraniti a spolupracovati k tomu, aby toho nebylo. Bohužel musím konstatovati, že k odstranění nezaměstnanosti a hospodářské krise nestalo se ještě ničeho. Vidíme naopak, jakoby se chtěla nezaměstnanost uměle udržovati. Ani tak laciná věc se nestala, jako nějaká anketa, abychom se sesedli výrobci s dělníkem, abychom si projednali tyto otázky, abychom si řekli, co nutno učiniti, aby se zmírnila nezaměstnanost u nás, aby se zvýšila průmyslová výroba. To všechno se nestalo. Naopak vidíme, že právě tím, jak jsem naznačil, že jsme posud brzdili stavební ruch, což také bylo v neprospěch zaměstnanosti, že se nestalo nic. Vidíme dokonce, že investiční program našich podniků je omezen na míru nejmenší. Jak je to možno? Jestliže ministerstvu železnic ministr financí dává k disposici 270 mil. Kč na investice, co může ministerstvo železnic podniknouti s částkou tak nepatrnou? Mluvilo se o elektrisaci našich drah z Prahy do Plzně, do České Třebové. Továrny se podle toho zařizovaly, ale dosud se nic nestalo. A nemá se státi, poněvadž ministr financí nechce připustiti, aby si mohlo ministerstvo železnic opatřiti příslušné úvěry investiční půjčky, aby prostě mohlo stavěti. Zde, myslím, není na místě, abychom šetřili, abychom se chlubili rozpočtovou rovnováhou, není na místě, abychom snad odnímali tomu trhu jednu miliardu, jak se to stalo, poněvadž nejsme ještě v té době, abychom si to mohli dovoliti. Kdybychom měli dostatek zaměstnanosti, ať se to děje, ale je-li tu nezaměstnanost, je skutečně povinností alespoň státních podniků, aby investovaly, aby zaměstnávaly lid, aby ukázaly cestu soukromému podnikání, jakým způsobem máme u nás řešiti hospodářskou krisi. Stejně energicky bychom se měli stavěti také proti drahotě. Říká se, že to s ní není tak zlé. Vždycky se přichází s určitými statistickými ciframi a dokazuje se, že ten index jest jen nepatrně zvýšen. Ale prosím, i to nepatrné zvýšení se pociťuje v kapsách toho pracujícího člověka, který má nízký výdělek, a ještě se po případě snižuje výdělek toho nezaměstnaného dělníka. Toto nepatrné zvýšení se cítí. V zámožných rodinách ovšem se to necítí. Je naší povinností, abychom čelili i proti takovému, třeba nepatrnému zvyšování našeho indexu. Chtěl bych poukázati, jakým způsobem se uměle vyvolává zdražení životních potřeb. Je to na příklad cukr. Víte dobře, že v poslední době se zase jednalo o ceně cukru. Bohužel nedocílili jsme ještě žádného úspěchu. V tom okamžiku, jakmile bylo uvolněno hospodaření cukrem, v tom okamžiku byly zvýšeny ceny cukru a slyšeli jsme to právě z úst zástupců zemědělského lidu, slyšeli jsme, že na příklad suroviny klesly o 50%, řepa je o 50% levnější, také mzdy jsou levnější a cukr má býti dražší. Sám bývalý ministr financí se o věci zmínil a řekl, že volné hospodaření nesmí ještě znamenati libovůli v cenách. Přáli bychom si, by po této stránce co nejenergičtěji bylo bojováno proti cukernímu kartelu, třeba i zase vázaným hospodařením, třeba i tím, že by přišlo se se zákonem, kde by se zavádělo vázané hospodaření cukrem. Po té stránce vláda má jistotu, že nás vždy najde, zde chceme spolupracovati kladně.

Chtěl bych také při projednávání rozpočtu poukázati na tíživou situaci zaměstnanectva veřejného, tedy státního i soukromého. Bylo by zbytečné, abych mluvil o tom, že soukromé úřednictvo nalézá se ve stejně tíživé situaci jako dělnictvo, poněvadž houfně je propouštěno z práce, jako dělnictvo z továren. A já bych řekl, že je zde situace úřednictva soukromého ještě daleko těžší a svízelnější než u dělnictva, poněvadž soukromý úředník nemůže najíti práci tak snadno, nemůže se snad oddati práci manuelní, tak jako dělník to může udělati. Ta situace je pánové velmi svízelná a právě z toho důvodu žádám, aby zde byla poskytnuta soukromému úřednictvu zvýšená ochrana, pokud se týče výpovědních lhůt, aby zase zde bylo obnoveno nařízení vládní číslo 108 Sb. z. a n. z r. 1919, které se týkalo prodloužení výpovědních lhůt. Toto nařízení bylo vydáno v době popřevratové nejistoty r. 1919. Mám za to, že tehdy ty poměry nebyly ani tak kritické, jako jsou nyní, a právě z toho důvodu bylo by žádoucno, aby zase bylo obnoveno to nařízení do té doby, dokud nebude uzákoněn zákon o obchodních pomocnících.

Ten již má svou historii, a mohu říci, že historie zákona o obchodních pomocnících, nebo-li zaměstnancích ve vyšších obchodních službách vzala počátek zde v senátě. Bylo to před 3 léty r. 1923, když jsme projednávali tuto otázku prodloužení výpovědních lhůt a tehdy v komisi pan ministr spravedlnosti, dr Dolanský výslovně prohlásil, že na podzim předloží nový zákon o obchodních pomocnících, a protože není potřebí, aby se používalo zmocňovacího zákona, tedy zákona z r. 1919, poněvadž prý již jsme v normálních poměrech, můžeme zákonnou cestou odstraňovati takové nedostatky, zlepšovati poměry soukromým zaměstnancům, a že k tomu cíli není potřebí používati zmocňovacího zákona. To ovšem nikterak nevadilo, že za 14 dní stejně zmocňovacím zákonem vláda upravila lihové hospodářství. A nedávno jsme zase v zahraničním výboru projednávali takovou otázku nostrifikace bývalých uherských pojistek a tu jsme zase viděli, že se použilo zmocňovacího zákona, ačkoliv se mohlo přijíti se zákonem.