Pre uľahčenie nesnesiteľným bremenám občianstva neučinila vláda nič a nieto v rozpočte ani žiadnej stopy, že vôbec niečo zamýšľala učiniť. Predložila síce návrh o daňovej reforme, čoho si však nepraje nikto, nieto záujemstva, ktoré by proti tomuto návrhu bolo protestovalo. Daň dôchodková vymahá sa neúprosne bez ohľadu na to, ako snesie poplatné občianstvo toto šesťročné daňové bremeno. Vec válečných poškozencov vláda neupravila, nevypláca válečné pôžičky chudobnému ľudu, dlhuje úrokmi z predválečných hodnôt až do dneška, čím už doteraz spôsobila vlastníkom týchto hodnôt citeľné ztraty. Prevažná časť penzistov, staropenzistov živorí z biednej penzie a prepustení zamestnanci bez miesta a chleba vedú ukrutný boj o existenciu.

Vážený senát! Rozpočet kritisoval som hlavne s hľadiska Slovenska. Rany, ktoré som odkryl, sú boľavé, naše krivdy vyžadujú si oprávnenú nápravu a naše priania splnenie. Poneváč však z rozpočtu nevidíme, že vláda nie je ochotná napraviť to, čo Slovensko bolí, že vláda nechce poskytnúť prostriedky, ktoré sú nutné k našej hospodárskej a kulturálnej prosperite a ku zlepšeniu pomerov nášho verejného života, neprijímam rozpočet.

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Kopřivovi.

Sen. Kopřiva: Slavný senáte! Debata rozpočtová dává nám členům tohoto zákonodárného sboru příležitost, abychom s tohoto místa promluvili a abychom přednesli své tužby a svá přání, pokud se týká našich krajů, a abychom kritisovali naše státní hospodářství, abychom se této debaty zúčastnili.

Také já z těchto důvodů ujímám se slova s tohoto místa a chci zde obhájiti na prvém místě svůj zemědělský stav, na druhém místě svoji stranu lidovou, ke které přísluším, na třetím místě chci projeviti některé tužby a přání svého kraje, a na čtvrtém místě chci poukázati na některé vady a potřeby našeho rozpočtu.

Vážení pánové! V dnešní debatě nebylo takřka řečníka, aby se nedotkl zemědělských cel a starobního a invalidního pojištění, a já také se u toho zastavuji. Již půl roku to trvá, co čteme v socialistickém tisku výtky zemědělskému stavu, že zdražil výživu chudobného lidu, že jsme nepřátelé a vyssavači tohoto lidu. A také, že k tomu přispívají zemědělská cla. Pánové, řekněme si to upřímně, jak to je. Je zemědělec, rolník, pánem toho, aby si diktoval ceny za svůj výrobek? Žádný rolník si nemůže říci: Tolik mě stála výroba, tolik bych za ten výrobek měl utržiti. To je naprosto vyloučeno. Přijde na trh, a kolik mu spekulace a obchod nabídne, za to musí prodati. A tuto spekulaci a tento obchod neřídí ani naše vnitrozemí, to se neřídí podle nás, ale podle světového trhu. A vyčítáte nám zemědělská cla. Jeden týden máte na trhu pšenici o 30 Kč lacinější, na druhý týden ji máte dražší a zas opět lacinější. Záleží to naprosto na libovůli těch lidí, kteří od nás obilí kupují, ale zemědělec je tu naprosto vedlejší, stojí na druhém místě, na druhé koleji. My nediktujeme ani ceny mouky, ani obilí, ani tuků, ani ničeho. To diktuje někdo jiný. (Výkřik: Bursa!) Bursa, spekulace a zahraniční obchod, ale my ne. Kdybychom byli soběstační, kdybychom měli v naší republice tolik, kolik potřebujeme, abychom se mohli uzavříti, mohli bychom snad ty ceny stanoviti, ale takto pánové to nemůžeme udělati a vinni tím nejsme.

Řekněme si to, přátelé, co ten zemědělec z této dnešní drahoty má? Co je drahé? Poukazujete tu sami, že ta nejpotřebnější výživa chudého lidu, zemáky, jsou nejdražší. Můžeme za to my? Co má z toho ten malý a střední zemědělec - ti velcí těch zemáků nepěstují - když po míře sklidí tři metráky a má skliditi 10-15 q a ohlíží se sám, kde by ty zemáky nakoupil. Co to znamená, že na příklad u zemáků máme clo 5 Kč? To nehraje žádnou roli. Zemáky se uvolnily, a snížily se jejich ceny? Je volný dovoz zemáků, tak pánové dejme si ruku na srdce a nepoukazujte na zemědělce jako na škůdce a vyssavače chudého lidu. Poukazujte na neúrodu, že se letos zemáky neurodily. Poukazujte na spekulanty a na zahraniční obchod, a ne na naše zemědělce. Vážení pánové, dále bych se zmínil také o tom starobním, invalidním pojištění. Přišel mi do rukou minulý týden časopis "Večerník Práva Lidu" a tam jsem četl: Tolik jest jisto, že dělnictvo ve své většině zavčas význam starobního, invalidního pojištění nedocenilo. Kdyby si ujasnilo, oč běží v návrhu klerikálním, zvedlo by takovou bouři odporu proti této hanebnosti, že by se nikdo neodvažoval učiniti tuto hanbu zákonem. (Výkřiky.) Dělnictvo ale mlčí a podléhá agitaci proti němu.

Než začnu šířeji o tom mluviti, prohlašuji napřed, že to byla naše strana a že to má dávno naše strana v programu, byly to naši křesťanští sociálové dělničtí a byl to náš ministr a vůdce naší strany Msgr. Šrámek, který v této věci již v rakouském parlamentu pracoval, že my jsme plně pro to, aby se dělnictvu dostalo podpory ve stáří. (Výkřik: Tak jest!) My jsme pro to, aby se mu dostalo takové podpory a aby byla zavedena taková, jak ji potřebuje a jaká tomu lidu vyhovuje. Proto my jsme. Vy říkáte, že jste zastánci dělnického lidu v řadách socialistických. Po převratě jste přišli na venkov a chytali tyto voliče z dělnických řad a slibovali, co jim všechno uděláte. Co jste udělali pro venkovského zemědělského dělníka? Platí pro něho ta sociální vymoženost osmihodinné doby pracovní? (Sen. Šturc: Protože se nerespektují zákony!) Až budete vy říditi počasí a podnebí tam navrchu, až vy je budete regulovat, pak budeme moci tu osmihodinnou dobu pracovní dodržovat, ale jinak to není možné; nemáme-li my všichni, kteří se živíme v této republice, zhynout, musíme se v zemědělství říditi tím, jaké nám pán Bůh časy dopřeje a žádná osmihodinná doba pracovní u nás neexistuje.

Druhá sociální vymoženost podpora v nezaměstnanosti. Tehdy, když jste agitovali venku, tak jste říkali, že dělník jako dělník, ale až jsme dělali - já to spoludělal - podporu v nezaměstnanosti - tak se řeklo z řad socialistů, že venkovský, zemědělský dělník podporu nepotřebuje, že oni se tam mezi rolníky uživí, že venkov je jedna rodina, teď už jsme byli zase jedna rodina, ale před volbami ti dělníci patřili vám a také jste jim nic neudělali, o ně se staráte, když potřebujete jejich hlasy a více nic. Račte zvěděti, že i naše strana hlasovala pro to starobní, invalidní pojištění. (Sen. Šturc: Měli jste strach!) My jsme strach neměli, poukazovali jsme na závady a těžkosti tohoto pojištění, hlasovali jsme, poněvadž to byla koaliční dohoda a poněvadž jsme byli vázáni touto dohodou, že musíme dělat, co si přejí ty a ony strany, a také jsme tu dohodu loyálně dodržovali. Ale když jste měli dodržet dohodu s námi, a mělo dojíti k zemědělským clům, tak vy jste utekli z této koalice a dohodu, kterou my jsme loyálně plnili, vy jste nedodrželi. (Sen. Havlena: Vy jste říkali, že potřebujete cla, abyste lépe mohli platiti dělníky a teď jsou vám 2 koruny měsíčně na pojištění mnoho!) O této věci si ještě promluvíme. My ty dvě koruny máme, ale tady ve vašem časopisu se uvádí, že se proti němu agituje, proti tomu pojištění starobnímu, invalidnímu. Není potřebí agitace, žádné agitace není potřebí. Pánové, přesvědčte se, běžte ven mezi lid, a na každé dědince vám řeknou: "Proboha, co jste to tam udělali, my to máme platiti, kde na to máme vzíti peníze?" Řekněme si, jak to je. Musíte uznati, že zde máme dvě kategorie dělnické, dvě třídy, že není dělník jako dělník. Tedy zde máme dvě třídy. (Hlas: Proč jste udělali dvě kategorie?) Ty se vytvořily samy sebou, my jsme jich nedělali. Podívejte se, jak to je. (Sen. Šturc: Jsou zotročeni!) Žádné zotročení nemusí býti. Jestli je někdo zotročen, zotročil je někdo jiný, my ne.

Jsou dvě třídy pracujícího lidu na venkově a v městě v průmyslu. Kdo zůstává pracovati na venkově? Nejlepší lidé, pokud mají prostředky, jdou na studie, druzí jdou na řemesla, ti třetí nechtějí u rolníka pracovati, poněvadž . . . (Sen. Šturc: poněvadž ten rolník málo platí!) . . . Nepoukazujte na to, že ten rolník neplatí, ale platí, jak může. (Hlas: Vy byste chtěli, aby platil lépe a dělníky byste chtěli nechat dělati pány!) To by si musil rolník dobytek poklízeti sám. Ti vaši dělníci chtějí pracovati osm hodin denně, u rolníka však musí se pracovati až 16 hodin. (Hluk. - Výkřiky.) Rolník pracuje sám 16 hodin denně.

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím o klid, pánové!

Sen. Kopřiva (pokračuje): Žádný dělník, který se může uplatniti v městě a v průmyslu, na venkově pracovati nebude, poněvadž je mu ta práce nepříjemná, je mu špinavá a obtížná. (Sen. Šturc: Poněvadž není placena! Otroctví je to!) Ani ten rolník ji nemá zaplacenu, ale poněvadž se v tom narodil, má lásku k půdě a k domácnosti, tak to dělá rád. (Hlas: Co platíte na den?) Já platím více než kdekoliv v jiném podniku.

Nemám se co přiznávati, kolik platím, ale zaručuji se, že můj čeledín u koní, anebo má děvečka více si na Nový rok uloží, než každý váš dělník. (Výkřik: To bych řekl!) To vám mohu podati důkaz, ze můj čeledín, anebo má služebná více uloží do spořitelny, než kterýkoliv váš dělník. (Výkřiky.)

Vážení přátelé, dovolte, nechte mne domluviti! Chci poukázati na to, proč naše strana podává návrh na novelisaci. Že by někomu záviděla toho, že by mu nepřála zajištění ve stáří, ani nás nenapadne, to jsem již předem prohlásil. (Hlas: Ale nerada platí!) Ale dovolte! Teď jsou sluhové, řekněme . . . (Sen. Šturc: Páni!) . . . jedni, co jsou ve službě a pracují venku, jsou ti, kteří později se mají státi samostatnými hospodáři. (Sen. Šturc: Oho!) Ano, já mám čeledína, který má 12 měr pole. Až budete mluviti o elektrisaci, tak vám také do toho nebudu mluviti, poněvadž jí nerozumím. Tomuto ale rozumím zase já! Já mám čeledína, který má 12 měr pole, on u mě slouží, on bude platiti to pojištění 2, 3 až 4 roky a pak, dá-li pán Bůh a uvedeme-li to pojištění samostatně hospodařících v život, tak se mu to přepočítá, ale za dnešní doby, jak vidíme všichni, jak naše finančně-hospodářské poměry stojí, je pravda, že je těžko věděti, jestli to do platnosti uvedeme. Když toto pojištění samostatně hospodařících nevejde v život, tak ti čeledínové všichni, co tam dělají, ztrácejí, i ta služka. (Sen. Šturc: Vy se bojíte o to, co tam dáte!) Já to musím dáti, ale ztratí se to, ať to tam dá kdo chce.

Ale je ještě jedna třída lidí; u hospodářů je nejvíce dělníků a lidí, kteří nejsou tělesně a duševně zdraví. Ptejte se takových chudáků, co vám o tom řeknou, že taková dcerka u hospodáře je omezena na duchu nebo není vyvinuta na těle, má 50 Kč měsíčně, ten hospodář ji má takořka z milosti a tak, když má platiti toto všechno pojištění, řekne: Já tu služebnou nepotřebuji, já ji propustím; a tito pak naříkají, když pozbudou svého zaměstnání, čímž zvýší se opět nezaměstnanost. Kdo má všechno platiti za tyto všecky lidi? Hospodáře to zatěžuje a unésti podobný náklad nemůže. (Sen. Šturc: Teď jste se přiznal!) Snad, nemyslíte, že to budu popírati. Když u takového rolníka se zvýší roční náklad o 500 Kč; když má 2, 3 služebné, činí to 900 až 1500 Kč, takto je dosti značný obnos, proto raději toho hospodářství zanechá, dá ho do nájmu a vezmou si to ti, kteří si to obdělají sami, a dělníci budou zase nezaměstnáni. Proto nemyslete, že chceme to pojištění rušiti. Chceme ho uvésti na pravou míru, aby skutečně prospělo všemu lidu a dělnictvu. Ale ani vaše dělnictvo průmyslové a tovární není tímto pojištěním spokojeno a nevěří mu, poněvadž se již přesvědčilo, že pojištění toto není zaopatřením pro dělnictvo, nýbrž tak, jak se dosud děje, že je zaopatřením pro různé lidi, kteří mají v rukou vedení. Dělnictvo vidí, jaké platy jste si nadiktovali pro své ředitele, podředitele a úředníky v nemocenských pokladnách a má obavu, že zase takové platy . . . (Sen. Havlena: Vždyť to někdo musí vést!) Přirozeně, ale v Německu měli již před válkou takové dělnické pojištění, ačkoliv měli zařízení docela jiné, bez režie, bez velkého vydání. Musíme-li pojištění starobní a invalidní dělati tímto způsobem, nejmenujme ho tak, ale jmenujme ho "životní zaopatřovací ústavy různých lidí".

Vážení přátelé! Tolik jsem chtěl podotknouti ke starobnímu i invalidnímu pojištění. Jděte a přesvědčte se - nikdo nemusí agitovati - jaká je nálada lidu. Povinností všech nás dohromady je plniti to, co si lid přeje a co lidu prospívá. (Sen. Šturc: Lid si přál zdražení cukru a chleba?) Nepřeje si ho, a musíme se snažiti, aby byl lacinější.

Vážení přátelé! Chtěl jsem se zmíniti ještě o některých potřebách svého kraje. Stojíme před daňovou reformou.

Každý kraj není tak bohatý a nemá takovou půdu, aby se jeho lid mohl na ní uživiti. Musí si podle svého zvyku a potřeb vypomáhati jiným způsobem. Kraj, který mám čest zastupovati, naše Slovácko a Valašsko, je krajem méně úrodným. Těšili jsme se, že při reformě daňové nám bude uleveno v pozemkových daních; poněvadž naše půdy jsou vysoce bonitně vzaté, měli jsme za to, že přijdou do nižší bonity, takže se sníží daně z našich pozemků. Dověděli jsme se však z tisku, že daň pozemková se nemá měniti, poněvadž to přezkoumání bonity by vyžadovalo mnoho technické práce a nákladů, má tedy zatím zůstati při starém. Doufejme, že v brzké době k tomu dojde a že se tato pozemková daň sníží.

Jak jsem již uvedl, každý kraj musí se jinak živiti. Náš kraj, jehož půda je chudá, pomáhá si dobytkářstvím. Na Valašsku jest jediná tržba: ovoce a dobytek. Musíme si postěžovati, že se těmto krajům křivdí.

Vážení přátelé! Naše dobytkářství silně utrpělo pozemkovou reformou. Když jsme projednávali zemědělská cla, byla to pí. kol. Plamínková, která zde prohlásila, že města naše "charpy", t. j. náš vyhublý dobytek, jísti nebudou. Celá věc s dobytkářstvím se má takto: Uznávám, že na naše trhy přichází hubený dobytek, ale nemáme nikoho, kdo by ten dobytek vykrmil tak, aby ho na prvotřídní přivedl. Tím, že jsme rozbili velkostatky, rozbili jsme také vykrmování dobytka - jsem z toho oboru, mohu o tom mluviti. Přicházeli vždy na podzim nakupovati kupci na velkostatek, kupovali někdy 20, 30, 50, 60 až 80 párů volků na výkrm do velkostatků, ale dnes tam nepřichází nikdo. Naši zbytkáři namnoze jsou ještě finančně slabí, ti se tomu ještě věnovati nemohou, a my sami nemůžeme dnes s dobytkem hnouti. Nechce jej nikdo koupiti, že je hubený, ale měli by jej kupovati přes to, že je hubený, poněvadž náš zemědělec tento dobytek musí odprodati, má-li existovati. Ještě k tomu musím uvésti, že takový hospodář, když se chce vyživiti na svém hospodářství, musí hleděti, aby aspoň 3krát, 4krát do roka si zaměnil dobytek, aby nejenom něco vychoval, nýbrž aby také krejcar z toho strhl, zase koupil jiné věci, mohl se ošatiti, zaplatiti daně atd. A to se nám již vykládá jako obchod dobytkem, předpisují se daně, aneb hospodář je pokutován vysokými pokutami, předpisuje se mu daň výdělková, daň obratová. Je to až k smíchu, když na př. jsem nyní potkal . . . (Sen. Šturc: Vy jste dělal ty zákony!) . . . lidi, kteří šli na berní správu protestovat proti dani obratové z obchodu koňmi v obnosu 800 Kč a nevím, mají-li celého čistého jmění tolik. Dělal jsem je, ale mám právo na to, co nesprávné, poukázati. Ostatně my jsme je tak daleko nedělali. Vy jste je také dělali. (Sen. Šturc: Ne, já jsem je nedělal! - Vy jste se počítal za agrárníka, tedy to máte!) Já nejsem agrárník, jsem katolický zemědělec . . . A když rolník zabije kus dobytka, ještě musí platiti daň z masa; je stíhán daněmi, když má největší neštěstí.

Pokud se týká pálení slivovice, o tom jsem již minule mluvil a někteří pánové - snad také pan ministr financí - mají za to, že Slováci a Valaši pálí slivovici proto, aby ji vypili. To není, vážený senáte, pravda, je to tržba tohoto kraje. (Sen. Koutný: Na otrávení červa je dobrá!) Ano, vždyť je to léčebný prostředek, ale není pro to, aby tento lid užíval alkoholu, nýbrž aby měl nějakou tržbu, poněvadž má pole nevýnosná, osazuje je stromovím a z tohoto ovoce chce něco získati, tímto způsobem z půdy něco vytěžiti. Proto bych se přimlouval, aby daň ze slivovice byla nižší.

Vážení přátelé! A nyní bych přešel k tomu a poukázal bych na některé, podle mého názoru, řekněme, nesprávnosti v našem státě. Žádný podnikatel ani hospodář ve svém podniku nebo hospodářství nebude zaměstnávati člověka, který by byl v zásadě proti němu, a divím se, že náš stát ve svých službách drží lidi, kteří jsou zásadně proti němu a tohoto státu neuznávají. Pánové, zde by se měla státi náprava. (Sen. Hampl: A že také od nich bere daně a na vojnu je bere; že jich nepustí domů, já bych od nich nic nebral!)

Dále bych poukázal na to, že by se mělo se strany úřadů dbáti toho - a byla by k tomu možnost, ministerstvo vnitra by této věci mohlo věnovati pozornost - aby takový politický řečník na každé politické schůzi, ať je to jakýkoliv straník, prohlásil nefalšovaně svůj program na této schůzi, ať mluví ke svému programu po stránce kulturní, hospodářské a sociální. (Sen. Havlena: Z vás by byl pěkný policajt!) Žádný policajt, ale náš pan president, hlava našeho státu, řekl, že všechna moc vychází z lidu, a tak by se vědělo, co ten lid chce. Nevládla by vůle vůdců, ale vůle lidu. Až vy přijdete na takovou schůzi a řeknete, že neuznáváte soukromého majetku a že ničemu nevěříte, tak byste zapakovali a měli byste po schůzi, ale vy to neřeknete. (Sen. Havlena: To je výborné, předepsati řečníkovi, co má mluviti!) Ne předepsati řečníku, ale ať prohlásí zásadně program své strany, a pak ať si mluví, co chce, a viděli byste, jak by to dopadlo. (Sen. Hampl: Proč jste nechali císaři pánu posílati telegramy?)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Kopřiva (pokračuje): Pane kolego, já jsem nic neposílal, ale možná, že z vašich řad. Já jsem tehdy politikem nebyl.

Dále bych poukázal ještě na jednu věc: My se vydáváme - mluvíme aspoň o sobě - že jsme nejvzdělanějším národem v celé Evropě. Já do té vzdělanosti jako rolník moc mluviti nemohu, ale co je mi známo, to si dovolím říci: První vzdělání začíná obecnou, národní školou. Pokud se týče této národní školy, jsou zde nějaké chyby a nedostatky a já na ně poukáži. První je ta, že vychovatel, učitel, pedagog nejde s rodiči. Ale já o tom mluviti nebudu, o tom mluvil již náš pan kol. Stašek ve sněmovně a ten tu otázku také rozluštil. Ale já poukáži na jiné věci.

Po převratu byly zavedeny do našich národních škol ruční práce pro chlapce. Mluvím ze zkušenosti. (Hlas: Vy jste tu práci prováděl?) Neprováděl, ale mám děti a také jsem chodil do školy a vidím, čemu se moje děti dnes učí. Mám dva kluky a ti nevěnují ničemu jinému pozornost než ručním pracím a ostatní učební látka se zanedbává. Je-li to potřebné pro město, ať se to městské děti učí, ale naše venkovské děti mají dosti příležitosti, aby se naučily řezat píšťalky, hůlečky atd. (Sen. Havlena: Prohřešení proti přikázání božímu to není! - Také jiným věcem by se měly učit, dějepisu, přírodopisu atd.!)

O tom jsem nemluvil, ale tím si děti zvyknou na to, a ostatní učebnou látku zanedbávají.

A ještě na jedno bych si dovolil poukázati. Mají-li účelně páni učitelé ve škole učiti, pak musí poznati duši toho dítěte, pravda, musí poznati povahy těch dětí. Taktéž zase musejí si zvyknouti děti na povahu pana učitele. (Výkřik sen. Šturce.)

Když jsem chodil já do školy, tak jeden pan učitel vyučil několik pokolení v obci za sebou. Ale dnes, pánové, v jednom školním roce se pan učitel třikráte vymění. Myslím, že to není milé ani těm pánům učitelům, ani těm rodičům a ani těm dětem. Pokud by bylo možné, přimlouval bych se, aby se tyto věci neděly, poněvadž takový pan učitel ani ty děti nedovede pojmenovati jménem a ani je nepozná a už se zase stěhuje a přichází jinam. A tak ten celý boží rok pro děti v té škole nic neznamená. (Sen. Časný: To musí míti ve vaší obci pan učitel radost ze svého života, když se musí třikrát vystěhovat!) Ne, on se nestěhuje, on je z úřední moci přesazen. Já donesu fakta od pana řídícího učitele, a nemyslete si, že jsem z Kamčatky. Prosím, my máme u nás 6ti třídní obecní školu a 9 učitelských sil. Toho učitele nikdo nevyhání, on je z úřední moci přesazen. A stěžoval si mi na to sám řidící učitel, ač není to náš straník, on patří k jiné politické straně. (Sen. Kučera: Tak si tam vemte jeptišku!) Možná, že bude jedenkráte dobrá i vám.

Vážení přátelé! Ještě na jedno bych si dovolil poukázati. Budujme náš stát na poctivosti a spravedlnosti a každý, kdo na účet tohoto státu nesprávně se obohacuje, nechť je potrestán, ať je to kdokoli, na jakémkoliv místě. Dělejme aspoň my pořádek a buďme poctiví a spravedliví. Tím získáme si důvěru lidu, svého voličstva a tím nejlépe upevníme náš stát. (Sen. Šturc: To už není poctivé povídání, co říkáte, vy tomu sám nevěříte, co povídáte!) Věřím, já věřím tomu, budou­li všichni zákonodárci a političtí vůdcové a vůbec vedoucí hodnostáři poctiví a spravedliví, že ten lid bude míti v ně důvěru a že ten stát upevníme. V to věřím. (Výkřik sen. Havleny.)

Náš státní rozpočet vykazuje menší položky vydání. Šetříme, a snažíme se šetřiti dále, ale šetřme také u nás, začněme u sebe a tím také doufám, že získáme důvěru lidu.

V důvěře, že se tak stane, končím a prohlašuji, že naše strana bude hlasovati pro rozpočet. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec: Dávám slovo dále panu sen. Filipínskému.

Sen. Filipínský: Vážený senáte! Při této příležitosti, při kapitole této chci se zmíniti specielně několika slovy o naší národní obraně a o militarismu vůbec.

Je opravdu charakteristické pro naše poměry, můžeme-li za 8 let po převratě říci, že starý militaristický duch Rakouska nezmizel zároveň s mocí Habsburků, nýbrž že žije vesele dále a ke škodě demokracie uplatňuje se tam, odkud zdál se býti úplně vymýcen.

A vhodným polem, kde by se mohl ten starý militaristický duch uplatniti, nestalo se Rakousko, tento viditelný pozůstatek starého mocnářství. Ne, v dnešním Rakousku by se styděli za takové vzkříšení, které by z nich učinilo zase militaristický stát a vrhlo je tak daleko nazpět, aby jim to připomnělo habsburské vojáčkování, jež se stalo počátkem konců rakousko-uherské monarchie. Ne, dnešní Rakousko neprahne nijak po tom, státi se dědicem militaristických tradic svého předchůdce, zato však Československo, onen mladý stát, jehož demokratické zrození bylo tak vítáno a vyzvedováno.

Osm roků musili jsme žíti v samostatném českém státě, abychom se dověděli, že v říjnu 1918 padla jen forma starého neschopného Rakouska a že jeho ducha dědici stali jsme se my, Čechoslováci, kteří jsme od Rakouska převzali největší část byrokracie. Zapomněli jsme, že je to ona byrokracie, která přivedla k smrtelnému loži svého prvního pána, neuvědomili jsme si, že je dosud na tolik silná, aby připravila i druhý pohřeb. Svěřili jsme se jí úplně, a teď očekáváme klidně svůj osud. Nechci tento názor o byrokracii generalisovati. Jsou vysocí úředníci, kteří vykonávali platné služby Rakousku a jejichž horlivost se v Československém státě nijak neztenčila, ba jsou mezi nimi i takoví, jejichž opravdová chuť k práci dostavila se teprve v tomto státě.

Naše zahraniční revoluce pamatovala také na demokratické řešení budoucí obrany státu, vyslovila se pro zrušení stálé armády a pro systém miliční. Ovšem to si tehdy představovala jinak řízení mladého státu, tvořeného národem a tradicemi husitskými. Ti, kdož za hranicemi připravovali pád starého Rakouska, věřili, že svobodný československý stát nebude zatížen takovou třídní nespravedlností, která otřásla základy habsburské monarchie, že na spokojenosti všeho občanstva bude vybudována nejbezpečnější obrana nového státu. A proto také doufali, že stálá armáda, vyžadující miliardových nákladů kromě jiných velkých obětí, stane se nepotřebnou a hospodářské zajištění a ocenění práce všech příslušníků státu umožní nám milici a zabezpečení republiky daleko účelněji než systém militaristický.

Tato pevná víra učinila naši zahraniční revoluci mohutnou, dodávala československým legionářům odvahy a síly k odboji proti habsburským utlačovatelům a umožnila i konečně naše vítězství. Duch legií musil se obrážeti v budování mladého státu, v jeho základních zákonech. Vítězství demokracie a porážka reakce po světové válce umožnila částečné splnění přání zahraničního odboje, první zákony Československé republiky nesly se opravdu duchem deklarace legionářských revolucionářů. Nestalo se tak úplně, poněvadž se naráželo na vážné překážky, vyplývající z poměrů poválečných, ale ukázala se nejlepší vůle po splnění nejhlavnějších požadavků našich osvoboditelů, které se staly i prvním přáním veliké většiny národa. Tak došlo také k brannému zákonu, který nemohl prozatím vyloučiti stálou obranu státu, ale který se také neuzavřel modernímu řešení formou miliční.

Dvouroční služba vojenská byla zákonem stanovena jen na krátký čas a také 18timěsíční služba neměla zůstati trvale, nýbrž letošního roku měla ustoupiti službě 14timěsíční. Tak mělo se zvolna přecházeti k milici a stálá armáda, která právě za světové války ukázala se býti přežitkem, byla již samotným zákonem odsouzena k zániku. O zbytečnosti udržování stálého vojska přesvědčila nás 4letá válka úplně. Jak dlouho byly by vydržely jednotlivé státy se svým vojskem, kdyby měl býti brán zřetel jen k příslušníkům stálé armády? A jak dlouho byla by válka trvala, kdyby měli býti všichni další vojíni cvičeni po 18ti měsících. Ale je v dobré paměti, že po 6titýdenním, ba i po měsíčním výcviku byli posíláni náhradní vojíni na frontu a jejich vojenské povinnosti nebyly o nic menší, než povinnosti vojínů, kteří kromě tříletého vojenského výcviku prodělali i několik vojenských cvičení. Jistě, že tyto zkušenosti ze světové války měli na paměti všichni, kdož se přičiňovali o to, aby vojenská služební doba byla pokud možno nejkratší a aby postupně byla zrušena stálá armáda vůbec. Jistě, že uvažovali tehdy zákonodárci o tom, co vše dalo by se poříditi za miliardy, které pohltí udržování stálého vojska, jaký hospodářský rozkvět by byl umožněn státu, kdyby se zbavil této hrozné přítěže. My, sociální demokraté, hlasovali jsme tehdy pro prozatímní řešení obrany republiky v pevném přesvědčení, že demokratický stát, jakým je Československo, nemůže přebírati trvale systém obrany od států reakčních.

Nevěříme na příklad, že státy dohody přilnuly k národnostem bývalé rakouskouherské říše takovou láskou, že by jich státní samostatnost podporovaly za každou cenu. A uvažme, jak by se utvořily poměry dnes, kdyby si habsburská monarchie nebyla tak zakládala na své armádě a ponechala Německo jeho osudu. Dodnes by zde byla bývalá říše rakousko-uherská a dodnes by vládli Habsburkové. A jedině tomu, že svoji moc a sílu opírali výhradně o armádu, nešetříce přání a tužeb občanstva, mohou se poděkovati za svůj neblahý konec, a tato okolnost stala se také příčinou rozpadu monarchie. To jest jen malý, ale výmluvný příklad toho, lze-li za dnešních časů spatřovati bezpečnost státu jen ve stálé armádě, možno-li vojáčkováním zabezpečiti trvání státu lépe, než spokojeností jeho příslušníků. Jen proto jsme věřili, že branný zákon tak, jak byl po převratě stylisován, byl míněn upřímně a že obranná metoda našich utlačovatelů stane se nám příkladem odstrašujícím a ne vzorem. Jenom proto dali jsme souhlas k brannému zákonu republiky Československé. A podle tohoto branného zákona měla se letošním rokem skončiti 18timěsíční služební doba vojenská a branci, kteří letos na podzim rukovali, měli sloužiti pouze 14 měsíců. Svým souhlasem s branným zákonem uchýlili jsme se od svých zásad v pevném přesvědčení, že klademe tím základ k moderní obraně státu, že pomáháme pro budoucnost odstraňovati břemena militarismu, která by těžce nesli příslušníci státu. Dnešek nám ukazuje, že jsme byli oklamáni. V novelisaci branného zákona očekávali jsme jen další jeho zlepšení, a zatím opakem jsme byli překvapeni. Z důvodů za vlasy přitažených žádá vojenská správa zhoršení zákonných ustanovení. Čtrnáctiměsíční služební doba vojenská není prý proveditelná. Proč najednou ten obrat? Zhoršily se od převratu poměry do té míry, že hrozí ze zahraničí našemu státu větší nebezpečí? Tomu nevěříme. Po tolika mírových konferencích a po tolikerém ujištění našeho ministra zahraničí, že mír není nijak ohrožen, nemáme příčin věřiti, že by zahraniční situace vyžadovala nějaké mimořádné pohotovosti našeho státu. Proč nevěří vojenští páni dr Benešovi, jehož diplomatický věhlas je uznáván celým světem? A věří-li mu, proč na jeho mírová poselství odpovídají zbrojením? Má býti v občanstvu zbytečně vyvoláváno zdání, že nebude klidu, nebude míru, že normální poměry dlouho ještě nenastanou?