Šest roků měli pánové k vykonání příprav pro snížení stavu stálého vojska. Času dosti. Šest roků je branný zákon v platnosti, a jestli neplnili po tuto dobu pánové z generálního štábu povinnosti k zákonu, pak jednali vlastně nezákonně a jsou za toto své konání plně odpovědni. A jaké důsledky má u nás míti toto sabotování zákona? Jinde byl by potrestán ten, kdo zákon nedodržoval, a u nás má býti suspendován nedodržovaný zákon. Budí se takovýmhle způsobem úcta k zákonodárství? Kdo ručí za to, že i další ustanovení nebudou nadále sabotována? Bylo by potom potřebí vůbec nějakých zákonů, kdyby si každý dělal, co sám by chtěl a svatým příkazům státu se jen vysmíval?

Tento zjev je povážlivý a velmi nebezpečný. Nedodržováním zákonů podlamuje se autorita státu a je takové počínání tím trestuhodnější, pochází-li z míst, určených k ochraně republiky.

A pohlédneme-li na čin vojenské správy s jiného hlediska, nezůstane v tomto případě sabotování platného zákona jedinou nesprávností.

Branný zákon z r. 1920 nebyl zpracován bez účasti vojenských odborníků. Autoři tohoto zákona z kruhů vojenských jistě měli tolik odborných vědomostí, aby mohli posouditi, do jaké míry dá se uskutečniti to, co má býti hlavním základem obrany našeho státu. Musili tedy také věděti, bude-li možno do 6 let snížiti vojenskou služební dobu na 14 měsíců. Bylo-li tehdy jejich vnitřní přesvědčení takové, jakým se ohánějí dnes při odůvodňování novelisace zákona, zůstane podivným, proč připustili konečnou službu 14timěsíční, proč se vším důrazem neprohlásili, že pod 18 měsíců to nepůjde. A tu se nemůžeme ubrániti domněnce, že nesprávným tvrzením a neupřímným slibem kratší služební doby měl býti na socialistických stranách vylákán souhlas s branným zákonem. Je-li takové jednání korektní, bezvadné, zůstane ovšem otázkou a nic na této věci nezmění ani okolnost, že se jedná pouze o vnitřní přesvědčení vojenských pánů a že toto přesvědčení nemusí se ještě krýti se skutečnými nezbytnými potřebami státu a jeho ochrany.

Nás nezviklá názor generálního štábu v pevném přesvědčení, že navrhované změny branného zákona není potřebí, trváme na tom, že 14měsíční služba vojenská úplně vyhoví potřebám státu, a to tím více, že zmilitarisovaný stát nebyl nikdy naším ideálem a že v přílišné stálé armádě nevidíme nejbezpečnější ochranu země. Postavili jsme se na půdu republiky a chceme brániti demokratické zřízení státu proti každému nepříteli. Toto naše stanovisko nemění se ani teď, kdy nedemokratické protilidové jednání většiny bývalé všenárodní koalice zatlačilo nás do oposice. Pokud síly naše stačily, snažili jsme se nový stát postaviti na základnu demokratickou. Dosti se nám podařilo, ale také četné oběti zaznamenává tato naše akce. Nutno proto chápati, když další naše práce směřuje k tomu, aby oběti ty nestaly se marnými, aby demokratický základ státu, kterým byly vyváženy, zůstal nedotčen, neotřesen. A stavíme-li se ostře proti novelisaci branného zákona, činíme tak proto, že spatřujeme v ní jeden takový nebezpečný otřes.

Duch naší armády není už tak demokratický, jak jsme si jej představovali a jak byl při tvoření národní obrany vyzvedován. Velký počet generálů, zbytečné vojenské parády, šavličky a mnohde i způsob zacházení s vojíny dávno již změnil tvářnost československé armády v neprospěch demokracie. Pokud se týče toho zacházení s vojíny, netřeba ani uváděti četné ty stížnosti, kterými se noviny hemží. Jasným důkazem pro přemrštěnou přísnost a marné dovolávání se lidskosti je počet sebevražd v armádě. A tu se domnívám, že neslouží nikterak ke cti naší republikánské armády, dosahuje-li, ba překročuje-li ročně počet sebevražd v naší armádě číslici sto. Ministerstvo národní obrany samo musilo přiznati, že v roce 1921 a 1922 skončily 102 vojenské osoby sebevraždou a že tudíž připadlo na 10.000 vojínů 6.72 případy sebevraždy. O rok později, 1922 a 1923 měli jsme již 110 sebevražd a na 10.000 vojínů připadlo 8.04 a v roce 1924 a 1925 bylo již 116 případů sebevražd, čili 8.91 na 10.000 vojínů.

U armády anglické připadá ročně na 10.000 vojínů 2.1 případů sebevraždy a u italské jen 1.6, u francouzské, jejímž duchem se také chlubíme, dokonce 1.3 případů na 10.000 vojínů.

Zde není první prací ministerstva národní obrany hledati omluvy pro naše vysoké procento. Fakt je, že Francouzové mají také mladé vojíny jako my a že možnost přijíti ke zbrani je u nich právě taková jako u nás. Ale povinností ministerstva národní obrany je zabrániti tomu, aby se naši vojíni sami vraždili. Počítati s duší těch mladých lidí, utvořiti z ní opravdu demokratický útvar a pak nebude vojínům potřebí sahati si na životy. Ale jak se u nás poměry vyvíjejí, jdeme od demokracie zpět a proto nás nikterak nepřekvapuje, když vysoké procento sebevražd v naší armádě ještě vzroste.

Je-li zde už řeč o poměrech v armádě, nutno se také zmíniti o vládním nařízení ze dne 7. července 1926, čís. 160 Sb. z. a n. Věru dlouho jsme čekali, než heslo "šetřit" došlo také sluchu naší vojenské správy. Radujte se, občané poplatníci, neboť celých 30 mil. Kč uspoří nyní páni na vašich synech! Ze žoldu ubohých vojáků uštípne se po korunce denně, aby se neřeklo, že vojenská správa nešetří. Půl třetí koruny pro vojína denně zdálo se pánům příliš mnoho. Snad tak vysoký obnos přispíval ke zbujnění našich obránců vlasti a tato bujnost stala se také příčinou těch četných sebevražd. Proto je nutno ubrati. Koruna padesát, tedy obnos, který daleko ještě nestačí leckterému pánovi na jemný doutníček, má stačiti prostému vojínu na všechny běžné výdaje denní. Není dost na tom, že rodiče těžce nesou odchod zdravého syna na vojnu právě v době, kdy jim mohl v denní lopotě vypomoci, nyní ještě mají býti nuceni k tomu, aby těžce vydřeným svým grošem nahradili dítěti to, co mu páni ze žoldu ubrali. Dovoluji si pochybovati, že by se takovým způsobem zvýšila v občanstvu láska k armádě a že by mladí lidé s větší chutí odcházeli z civilního života do služeb vlasti.

Málo demokratickou institucí je také vojenské soudnictví, které nestaví vojína na roveň jiným občanům. Snad by se to dalo označiti jako nedůvěra vojenských pánů k civilním soudcům, neboť opravdu není jiné příčiny, která by odůvodňovala zvláštní souzení vojenských provinilců. Proti instituci vojenských soudů povedeme proto nejkrajnější boj tak, jako proti všem ostatním, a je toho už příliš mnoho, co je v naší armádě. Že mezi nejkrajnější počiny vojenské správy dlužno zařaditi odnětí volebního prává osobám vojenským, o tom nebude snad pochybovati jediný demokratický občan republiky. Vojín zůstává občanem a svéprávným člověkem, i když slouží vlasti. Měl svoje přesvědčení, než šel na vojnu, bude ho míti, když se vrátí domů, a žádný zákon ho nepřinutí, aby se svého politického smýšlení vzdal pro dobu své vojenské služby. Je-li politický indiferentismus škodlivý demokracii, nelze strpěti, aby byl v armádě podporován. A je-li nedemokratickým odnětí volebního práva vojínům, tím reakčnějším je zbavovati tohoto práva vojenské gážisty a ovšem i četníky, kteří si zvolili obranu republiky a ochranu občanstva jako životní povolání. Ti mají býti po celý čas konání svých služeb státu zbaveni nejdůležitějšího občanského práva, které je ctí, ale také zákonitou povinností ostatních příslušníků státu.

Vedle lidí, kteří zločinným jednáním vyřadili se z rozhodování o složení zákonodárných sborů, chce postaviti reakční vládní návrh i občany, jejichž povolání předpokládá bezvadný život a čestné jednání při každém kroku. Jsem přesvědčen, že ani tímto počinem nezískáme si větší úcty ciziny, obzvláště uvážíme-li, že v celé řadě států vykonávají vojenští gážisté volební právo jako ostatní občané. Zastavte proto reakční tažení proti československé národní obraně, dokud je čas!

Pozorujeme-li s trpkostí, jak všechno demokratické rychle prchá z naší armády, nemůžeme se ani nadchnouti pro nejnovější požadavek vojenské správy, jímž je předběžný vojenský výcvik mladíků 18 a 19letých. Při demokratickém duchu armády dalo by se to snad nazvati přechodem k milici, ale za dnešních poměrů nevidíme v tom nic jiného, než pouhé vojáčkování, které by naší republice mělo dodati zvuku čistě militaristického. Proto proti tomuto prodlužování vojenské služby stavíme se co nejrozhodněji, stejně jako se stavíme proti návrhu na ponechání 18timěsícní služby vojenské.

Jsem-li už u těch různých počinů, kterými byl značně zhoršen dřívější stav, musím se také zmíniti o započítávání presenční služby vojenské do postupu u státních zaměstnanců. Brzo po převratu byly přijaty Národním shromážděním některé zákony, jimiž měli býti jaksi odškodněni státní zaměstnanci za čas, ztrávený ve vojenské službě. Válečná léta započítávala se do pense dvojnásobně, presenční služba vojenská, v míru konaná, do postupu jednoduše. Restrikčním zákonem č. 286/24 zrušilo se však započítání presenční služby vojenské do postupu těm, kdož vstoupili do státní služby po 1. lednu 1925.

Zákon o staropensistech zrušil pak započítávání válečné služby vojenské těm aktivním státním zaměstnancům, kteří měli nárok na placení nižších příspěvků z důvodů dosažení 35 let, započítatelných do pense i s t. zv. lety ideálními. Tímto zákonem ztratili bývalí vojáci hned několik let a musí ovšem platiti vyšší příspěvky pensijní dále.

Při projednávání nových platových zákonů žádaly organisace státně-zaměstnanecké, aby tato křivda byla odčiněna a hlavně, aby presenční služba vojenská započítávala se do postupu a do pense. Tato přání nedostala se sice tehdy do zákona, byla však přijata resoluce v sociálně-politickém výboru, kterou se vládě uložilo, aby učinila opatření k dalšímu započítávání presenční služby vojenské do postupu. Vláda však přání sněmovny přešla a v připravované učitelské pragmatice je v čl. 31 ustanovení, že presenční služba vojenská do postupu, ani do pense se nezapočítává.

Jen jediným příkladem chci ukázati, jak neudržitelným je ustanovení restrikčního zákona. V r. 1924 maturovali na př. na učitelském ústavě 2 kandidáti učitelství a 1 kandidátka v kursu pro abiturienty středoškolské. Všichni byli 1. září 1924 ustanoveni prozatímními učiteli. Jeden z nich však, nejzdravější, byl z jara odveden a proto musil 1. října 1924 nastoupiti 18timěsíční presenční službu vojenskou. Vrátil se 31. března 1926 a byl od 1. dubna 1926 znovu ustanoven. V platovém dekretu jeho stanoví se mu postup do vyššího adjuta dnem 1. října 1927, jeho kolega a kolegyně berou však vyšší adjutum již od 1. ledna 1926. Po 3 letech služby čekatelské budou všichni definitivní, nevoják a učitelka od 1. července 1927, voják od 1. dubna 1929. Podobně bude u těch, kdož nastoupili 1925 a 1926. Počítám-li, že se voják opozdí průměrně o 18 měsíců v postupu, ztratí v každém tříletí 1800 Kč, čili 75 Kč měsíčně. A proč? Jen proto, že sloužil státu jako voják. Je tu jakoby trestán 75 Kč měsíčně jen proto, že je zdravější, silnější a že byl vojákem. Budeme proto důrazně žádati, aby přání státních zaměstnanců v tomto směru bylo vyhověno.

Ale abych neodbočil od novelisace branného zákona. Náš odpor proti navrhované změně tohoto zákona má také jiné důvody. Jsme přesvědčeni, že tento nový podnik vojenské správy není pro zahraničí správným obrazem naší mírumilovnosti.

Československo chce žíti se všemi sousedy v míru a přátelství, nemá úmyslů dobyvačných, a přece mají se vojenskými opatřeními vyvolávati za hranicemi různé domněnky, které by mohly snadno otřásti vírou v naší upřímnost.

A že by nám snad hrozilo nebezpečí napadení se strany některého souseda? Nevěříme pro dohlednou dobu v takové nebezpečí, a stane-li se přece jenom akutním, připravme se pro ten případ také jiným způsobem než zbrojením. Hleďme zmenšovati ty hrozné rozdíly mezi třídami našeho státu. Pomněme, že z největší části lidé chudí stanou se obránci státu - zámožní se už zase nějak ulejí - a dbejme toho, aby spokojenost a snesitelná existence v tomto státě dodávala i těm chudým vrstvám lásky k republice, a tím potřebné síly k její obraně. Předem vás ujišťujeme, pánové z celně-kongruové koalice, že rváti nejchudším lidem skývu chleba od úst neznamená buditi v nich lásku k zemi a připravovati je k obraně v případě nebezpečí.

Právě ti pánové, kteří hluboce sahají teď zase ožebračenému lidu do kapes, a kteří také novelisaci branného zákona odhlasují, vykonají v daném případě velmi málo k obraně státu. Třebaže zkušenosti naše v tomto směru jsou z dob starého Rakouska, přece pochybujeme,

že by se pánové za změněných poměrů stali obětavějšími. Ba, jich se nebude ani týkati to zvýšení služební doby vojenské v míru, poněvadž jejich synkům jarními a podzimními dovolenými se ta služba značně zkrátí. Má-li podle nynějšího branného zákona nabýti platnosti snížení vojenské doby služební, trváme na tom, aby těch 14 měsíců platilo pro všechny. Neposkytujte úlevu jedněm, a nemusíte prodlužovati službu druhým! Ale hlavně voláme k vám vašimi slovy "Šetřte!" Šetříte už na školství a kultuře vůbec, šetříte na podpoře stavebního ruchu, šetříte na přestárlých dělnících, šetříte na válečných invalidech, šetříte na nejnižších státních zaměstnancích, šetříte všude, kde se to dá, i tam, kde to není příliš důstojno, a zdá se, že se jen šetří proto, aby hodně toho zbylo pro vojáčkování. Odstraňte všecky nákladné zbytečnosti, které na konec války nevyhrávají, zrušte zbytečné komandýrky, abyste mohli zkrátiti služební dobu, proveďte restrikci i ve vysokém důstojnictvu a ušetříte obrovské obnosy, aniž byste narazili na odpor nebo neporozumění širokých vrstev občanských. Zanechte toho napodobování starých rakouských vzorů, když jste se přesvědčili o jejich neúčelnosti a nebezpečí, budujte obranu státu ve stejném hodnocení práce všech občanů, zasévejte spokojenost v národě, a budete kliditi bezpečnost a nerozbornost státu.

(Předseda dr Hruban ujímá se předsednictví.) Jako zástupcové nejchudších vrstev lidu musíme se postaviti proti všemu, co znamená nové zatížení hospodářsky slabých. Značně jste zase napjali strunu trpělivosti; ustaňte v takové činnosti, nezakládejte oheň, který by se pak dal těžko uhasiti, nespoléhejte na pomoc těch několika zámožných, které jste uspokojili. Těžká odpovědnost padne na vás za vše, co podnikáte ke zvětšení bídy, čím přispíváte k jitření lidových mas.

Odmítáme co nejrozhodněji a za plného souhlasu všech našich voličů zhoršování branného zákona. Uvažte také vy, kteří chcete dáti za pravdu vojenské správě, zda všichni vaši voličové schválí tento váš krok. Nejsou to jen lidé zámožní a spokojení, kteří vás sem vyslali, získali jste sliby a zvučnými hesly i řady proletářů, kteří si takového vděku od vás nezasluhují.

Jménem československé strany sociálně-demokratické prohlašuji, že navrhovanou novelisaci zákona, jako nepotřebnou a lid zatěžující odmítáme a že k ní nedáme svého souhlasu. Ani muže více, než toho žádá zákon z r. 1920! Jsme pro obranu, které stát potřebuje, ale proti každému zmilitarisování. (Potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. Scholz Adolf. Dávám mu slovo.

Sen. Ad. Scholz (německy): Slavný senáte! Jednou z nejvíce odpovědných povinností každé vládní většiny je zajisté schváliti státní rozpočet, neboť každý státní rozpočet obsahuje v sobě tvrdosti, a to také ve státě, kde panuje nejlepší pořádek a kde všichni státní občané se těší největší spokojenosti. Když nyní tento pořádek nepanuje, když zde je nespokojenost, když je zde jen snaha celé národy potlačovati a utiskovati, pak tvrdosti s takovýmto schválením spojené jsou těžké, a mohou míti za následek zničení nesčetných existencí. Nelze se diviti, když na každého padá jistá tíseň. Když jsme se dívali na dřívější státní rozpočty, pak věru mohla na nás přijíti hrůza. Žili jsme přece již v růžových dobách, když jsme ve starém Rakousku nebyli spokojeni se státním hospodářstvím a obzvláště my obyvatelé Sudet nebyli jsme v neprávu, neboť tehdy se snažili co možno nejvíce z nás vydobýti a peníze z našich daní věnovati jiným územím, tak na př. Bosně a Hercegovině, začež jsme potom klidili plný vděk světovou válkou, dále Istrii a Dalmacii. Že nás Halič měla jen za dojnou krávu a nikdy nemohla obdržeti dosti, je všeobecně známo. Nyní, po založení tohoto státu, kdy tito trubci odpadli, musili bychom se domnívati, že nastane eldorádo. Ale čeho jsme se dožili? Jak v národnostním, tak v politickém i finančním ohledu byli jsme více než zklamáni. Národnostně pozbyli jsme práv, finančně vymohli z nás tolik, že jdeme vstříc ochuzení a vyvlastnění. Nejen že se berní tlak více nežli zdvojnásobil, že nám byla uložena protiprávní dávka z majetku, hrozí nás nyní úplně potlačiti sociální břemena. Ba ještě více, obrovské příjmy nemohly krýti výdaje státní. Bylo třeba dělati dluh za dluhem, až dosáhly přiznané výše 35 miliard. Ačkoli IV. státní půjčka stále byla vyložena, nenašli se žádní upisovatelé, domácí úvěr úplně zmizel, bylo třeba obrátiti se do Anglie, abychom za těžkých podmínek obdrželi půjčku.

Mezitím se politické poměry v tomto státě zlepšily k jeho konsolidaci. Tento státní rozpočet je první, který jest aktivní. Bylo prý tomu již loňského roku, ale ministr financí Bečka to asi nemínil vážně. Ale také berní tlak projevuje se v letošním rozpočtu ještě zplna, a to tak, že dlužno očekávati další zadlužení a zhoršení národního hospodářství. Co tudíž pomůže aktivní rozpočet, co pomůže prospěch státu, když daňové síly pro pozdější dobu zmizí a vyschnou. Samozřejmě musíme se co možná snažiti, abychom tento berní tlak zmírnili. Musíme se snažiti, abychom všechno to, co ještě pociťujeme jako přítěž pro sebe v tomto státě, úplně a zcela hodili přes palubu, tím více pak, jestliže tím státu nikterak neškodíme. Tak tomu je v prvé řadě ve vojenství. Všichni víme, že v tomto státě udržujeme brannou moc, která jest o 50.000 mužů větší, nežli naproti v Německu. Víme také všichni, za jakým účelem tato veliká branná moc zde byla postavena a udržována. Po založení tohoto státu nebyli jsme ještě žádným samostatným státem, nýbrž vasalským státem Francie. Mezitím se však poměry zde důkladně změnily. Právě dnešní večerní noviny přinášejí zase zprávy o dalším sblížení mezi Francií a Německem. Tím také u nás udržování vysokého stavu vojska stává se zbytečným. Ale měl jsem již odedávna pocit, že tato branná moc, která se zde vydržuje, směřovala nejen proti naší mateřské říši Německu, nýbrž že jest myšlena také proti vnitřnímu nepříteli státu a za takového vnitřního nepřítele považováni byli zde zajisté v prvé řadě Němci. Víme, že se nám tím stalo bezpráví. Neboť uvážíme-li, že my Němci jsme to byli, kteří ochotně platili daně, že my jsme to byli, kteří při mobilisaci roku 1920 lépe nežli Češi uposlechli povolání, pak bude nutno přiznati, že je zcela neoprávněno vydržovati takovouto brannou moc proti nám. Přede dvěma dny mohli jsme čísti v denních listech, že to byl právě náš ministr zahraničních věcí dr Beneš, který v Radě Společnosti Národů v Ženevě měl referát o vážném světovém odzbrojení, při čemž prohlásil, že se zasazuje o odzbrojení. Je-li tomu skutečně tak, pak bylo by přece jeho povinností, aby právě u státu, jejž zastupuje jako ministr věcí zahraničních, šel nejlepším příkladem napřed a aby snížil vysoký počet vojska a obrovská vojenská břemena.

Jiná kapitola, která nás velmi zatěžuje, jsou železnice. Opětovně již bylo v tomto státě prohlašováno, že železnice a pošta jsou obchodní podniky, které mají býti vybudovány na obchodní základně. Dosud jsme z toho málo zpozorovali. Víme, že utlačování německých železničních zaměstnanců trvá stále ještě jako dříve. Víme však také, že stát chce do železničních podniků strčiti ještě sta milionů. Ale tu musím říci: stát má peníze strkati tam, kde se jedná o všeužitečný podnik, o zařízení pro veřejné blaho. Můžeme to říci o našich železnicích? Myslím, že nikoli. My všichni, kteří známe železniční dopravu, víme, že dnešní sazby jsou příliš vysoké. Víme však také z novinářských zpráv, že následkem toho osobní doprava v poslední době víc a více polevila. Také při dopravě zboží pozorujeme, že větší podniky dopravu svého zboží nesvěřují železnici, nýbrž že ji provádějí pomocí nákladních aut, poněvadž to přijde levněji. Stát má z toho dvojí škodu. V prvé řadě musíme dopláceti na železnice obrovské sumy, a za druhé bývají naše silnice obrovskou dopravou automobilů přímo přetíženy. Tím způsobem se venkov proměňuje často v močál a bažinu.

Co se týče pošty, představuje sice v rozpočtu aktivum, ale nevykazuje žádných přebytků. Vezmeme-li v úvahu vysoké poštovní poplatky musili bychom se domnívati, že by z pošty měl býti veliký užitek, ale není tomu tak.

Kdežto se na jedné straně u vojenství a u železnic vyhazují miliony a sta milionů, shledáváme na druhé straně u zemědělství šetření každým haléřem. My všichni víme, že právě zemědělství je hospodářským odvětvím, které je produktivní, a že všechny peníze, vynaložené na zemědělství prospívají celému národnímu hospodářství.

Chci-li se ještě několika slovy dotknouti také sociálního pojištění, děje se tak již proto, poněvadž jsem byl prvním, který zde navrhoval novelisaci sociálního pojištění. Stejně jako kolega Luksch musím trvati na tom, bychom všemi silami pracovali k tomu, abychom v nejbližší době prosadili důkladnou novelisaci sociálního pojištění. Bylo dnes kolegovi Lukschovi se strany sociálně-demokratické vytýkáno, že jsou to rolníci, kteří chtějí místní chudé přivésti přímo na žebrotu. Musím pánům odpověděti, že patrně neznají přesně různé paragrafy nyní stávajícího sociálního pojištění. Kdyby tomu tak bylo, musili by věděti, že obzvláště naše zemědělské obyvatelstvo z tohoto zákona nemá nejmenšího prospěchu. Nalézáme v zákoně paragraf, ve kterém se praví, že jen ten obdrží důchod, jenž v posledních dvou letech před vznikem pojistné povinnosti, to je tedy v 64. a 65. roku věku svého byl po 13 týdnů zaměstnán v podniku, který podléhá pojistné povinnosti. Ale všichni zemědělci vědí, že my nikdy nenecháme u sebe sloužiti čeledína až do takovéhoto věku; neboť u nás jeví se snaha a u nás právě je dělníkům dána možnost, aby se v dřívějších letech stali samostatnými a založili vlastní domov, což u průmyslu možno není. Jednou z nejtěžších kapitol, kterých se zde musím dotknouti, a která nás Němce v tomto státě nejcitelněji postihuje, je školství. Poslanec Hodina podal v poslanecké sněmovně statistický důkaz, že německé školství oproti českému bylo zanedbáváno, potlačováno a utiskováno a že tisíce a tisíce německých školních tříd bylo zrušeno. Prokázal, že úbytek učitelských platů a platů pro jiné zaměstnance jde do milionů. Uvážíme-li však na druhé straně, že to jsou právě Němci, kteří bydlí v tomto státě v okrajových uzemích, tedy v nejchudších krajinách, a že my svým dětem pro jejich pozdější život nemůžeme dáti nic jiného, nežli to, co považujeme za nejcennější, totiž dostatečné vzdělání, pak to, co jsme ztratili nutno oceniti do miliard.

Pan kolega Niessner se před chvílí tázal, zdali jsme snad předem obdrželi nějaké ústupky, když jsme vstupovali do vládní většiny. Tu bych v prvé řadě odpověděl: pokud jde o školství, nepotřebujeme těchto ústupků vůbec. Zde potřebujeme jen úctu před stávajícími zákony a bylo by nám zplna vyhověno. Je snad známo, že na Moravě došlo roku 1905 k německo-českému vyrovnání, a podle tohoto vyrovnání byla jak německému, tak také českému odboru moravské zemské školní rady přiznána stejná práva. Oba odbory mohly podle lex Perek každý o sobě zřizovati školní třídy a ustanovovati učitelské síly, aniž by druhý odbor měl co namítati. Tento zákon, který byl roku 1905 na Moravě vytvořen, platí také ještě dnes. Víme nyní, že roku 1919 byl zde vytvořen zákon, který presidentovi zemské správy politické na Moravě poskytl právo oklestiti tuto autonomii německého odboru moravské zemské školní rady. V tomto zákoně bylo jedině a výhradně presidentu zemské správy politické dáno toto právo. Zpozorovali jsme však v posledních měsících, že přesto stále ještě zavírány jsou školní třídy na Moravě, ačkoli jen presidentovi zemské politické správy je toto právo vyhrazeno a ačkoli na Moravě žádného takového presidenta nemáme. Neboť ten, který tuto funkci vykonává, je ministrem vnitra a nikoli on, nýbrž vicepresident podepsal tento spis o zrušení škol, tedy podřízený úředník, který k tomu neměl práva a oprávnění. Pravím tudíž: jsme-li v této vládě, nepotřebujeme v prvé řadě naléhati na koncese, nýbrž chceme míti jen spravedlnost v tomto státě a trvati na tom, aby nám také dodrženo bylo vše, co nám jest ústavou zaručeno, a aby také zjednána byla vážnost zákonům, jaké máme, i když vytvořeny byly proti nám. Český národ po staletí z celého srdce toužil po vlastním státě. Šťastnou náhodou se podařilo tento stát zříditi. Když tento stát zde byl zřízen, musilo anebo mohlo se míti za to, že se Češi pokud možno budou snažiti přivésti tento stát k stále vyššímu vývoji. Ale co jsme zde mohli pozorovati? Že od prvého okamžiku počínaje, kdy tento stát zde byl založen, počal churavěti. Tato churavost se stále zhoršovala a stala se chronickou. S čím můžeme nyní státní útvar srovnávati? Myslím, že zcela dobře s tělesným organismem. Onemocní-li důležitý úd těla, víme, že celé tělo tím musí trpěti. Je-li tímto údem důležitá součást těla a dostane-li se mu stále větších poranění, pak je samozřejmo, že tím nejen celé tělo trpí, nýbrž že musí zahynouti. S takovýmto poraněným údem můžeme zde srovnávati německý lid. Jednu věc víme, že dnes také český národ v tomto státě ví, že nás přes největší útisk v tomto státě nelze vyhubiti. Neboť teprve před několika dny prokázal pan ministr Šrámek naproti v poslanecké sněmovně statisticky, že českého národa podle počtu porodů zde ubývá a že přes všechen útisk počet porodů u Němců v tomto státě specielně se zvětšil. Chci proto říci: jedná-li se našim národnostním odpůrcům skutečně o to, aby došlo k narovnání, záleží-li jim opravdu na tom, abychom byli rovnými mezi rovnými v tomto státě a půjdou-li pak dále a uskuteční slova presidentova, pak bude to nejen k našemu, nýbrž hlavně k prospěchu vašemu a celého státu. (Potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. Jokl, dávám mu slovo.

Senátor Jokl (německy): Slavný senáte! Pohlédneme-li zběžně na číslice státního rozpočtu, tu nám ihned napadne význam obou kapitol, ministerstva zahraničních věcí a národní obrany. Důvodová zpráva státního rozpočtu sama na to ukazuje, že ze 100 korun státních výloh připadá 28.74 na všeobecnou pokladní správu, 18.21 na vojenství, na sociální péči 9.6 a na školu 8.45. Ve skutečnosti jsou číslice pro vojenství ještě značně vyšší, poněvadž totiž velká položka, 315 milionů korun, je zaznamenána mezi všeobecnými pokladničními záležitostmi. Obě kapitoly, ministerstvo zahraničních věcí a národní obrany, jsou v každém ohledu v úzké souvislosti.

Ke kapitole ministerstva zahraničních věcí mohli bychom velmi mnoho říci. Jsme však nuceni uložiti si jisté meze, abychom nepřišli do příliš blízkého styku, pod jednu pokrývku, se živly, které částečně z politických zpátečnických důvodů, částečně toliko z osobních pohnůtek vedou boj proti ministru zahraničních věcí, které proti ministru zahraničních věcí s vědomým úmyslem zaujímají stanovisko, aby ho tím zasáhli. Ukládáme si tudíž jisté meze v projednávání naší zahraniční politiky.

Naše zahraniční politika měla od počátku až do nejnovější doby ráz čistě politický. Hospodářská politika, nejnutnější a nejdůležitější úkol každého ministerstva zahraničních věcí, byla u nás úplně zanedbávána. Máme jen málo obchodních smluv a ty jsou pro nás špatné, nepříznivé, a poslední celní sazebník značně ztížil uzavírání nových obchodních smluv. Při poradách o celním sazebníku bylo by zajisté bývalo povinností ministerstva zahraničních věcí, aby upozornilo na následky celního sazebníku. Bylo by bývalo jeho povinností varovně pozvednouti svého hlasu. To se nestalo. Pan ministr Beneš přeložil svou činnost do Společnosti Národů. Jistou dobu se zdálo, jakoby byl zde rozpor v naší zahraniční politice, v činnosti pana ministra Beneše a v činnosti ministra Národní obrany, rozpor mezi směrnicemi naší zahraniční politiky a politiky vnitřní. Tento rozpor byl pouze zdánlivým, neboť vlastně pohybuje se činnost obou institucí stejným směrem. Ministerstvo národní obrany staví se do přímého odporu proti základním myšlenkám Společnosti Národů, přenáší se přes usnesení a přes porady Rady Národů a shromáždění Společnosti Národů, ježto si těchto věcí naprosto nevšímá a klidně dále zbrojí: Pan dr Beneš vzdává myšlence Společnosti Národů svou poklonu, pokouší se ale všemi možnými oklikami, jako ohraženími, pochybnostmi, klausulemi atd., překaziti každé positivní usnesení Společnosti Národů o odzbrojení. Základní myšlenkou Společnosti Národů je prý, zachovati lidstvu mír. My však musíme konstatovati, že Společnost Národů dnes klidně přihlíží k tomu, jak se zakládá strašlivé ohniště. Společnost Národů dodnes nemá ani slova proti znásilňování a hanobení kultury německé a slovinské menšiny v Italii. Nevzchopila se ještě, aby zakročila proti nebezpečí, že člověk krví a šílenstvím moci posedlý znovu zapálí pochodeň války. Před několika dny objevil se v jugoslávském tisku varovný článek vůdce Slovinců, bývalého rakouského poslance Korošce, ve kterém píše: "Italie může využíti každého nedorozumění pro své cíle, které zajisté nejsou mírumilovné. Italie jest dnes mnohem nebezpečnější pro mír na Balkáně, než kdykoliv dříve. Jsme toho názoru, že Italie představuje jediné nebezpečí pro mír v jihovýchodní Evropě." A my všichni, kdož sledujeme balkánské poměry ve světové politice, můžeme s těmito slovy jen souhlasiti. Víme, že pochodní se zapálí nejen na Balkáně, nýbrž také na hranici Francie. Události začínají se vyvíjeti úplně tak, jako roku 1914. Náš ministr zahraničních věcí, jenž byl opětně zpravodajem ve Společnosti Národů a ještě jím je, patrně nevidí těchto věcí, naopak on, po případě naše ministerstvo zahraničních věcí, jeho správce, vidí svůj úkol v tom, aby tento krvavý režim italského fašismu bral do ochrany, aby veřejnosti, jež si vzala za úkol upozorniti svět na hrozící nebezpečí, v tom bránil. Ohražujeme se proti tomu, aby se do práv a působnosti našeho parlamentu vměšovali cizí stání občané, ať mají jakékoli postavení. Ohražujeme se proti tomu, aby ministerstvo zahraničních věcí, místo aby si takovéto vměšování zakázalo, ještě jiným činitelům vnucovalo úlohu pochopa Mussoliniho. (Předseda dr Hruban zvoní.)