Každý rozpočet, který se zde předkládá, jest frivolním posměchem mírové smlouvě, obzvláště jejímu 8. článku, a tento posměch se ještě zesiluje řečmi ministra národní obrany. Pan Udržal, ministr národní obrany, pronesl dvě řeči, kterými se musíme zabývati, jednu v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny a jednu v rozpočtovém výboru senátu. Řeč v poslanecké sněmovně byla vysloveně bojovná, řinčela šavlí, prosta jakéhokoliv uznání skutečných fakt. Řeč v senátě zněla již poněkud jinak. Zdá se, jakoby ve 14tidenní lhůtě, která mezi nimi leží, přece zasvitlo ministru národní obrany poznání, že máme nepříznivé hranice. Přišel k poznání, že tyto hranice nelze hájiti zbraněmi. Další vývody jsou ovšem velmi nejasné a potřebují vysvětlení. Mínil totiž, že zlepšiti hranici je věcí ministra zahraničních věcí, a chtěli bychom se na něho obrátiti s otázkou, jak si vlastně představuje zkrácení hranic. Postoupením území, prosím, o tom se může mluviti. Nebo míní snad, že se hranice mají zkrátiti, zlepšiti získáním území? Myslíme, že Československo má zrovna dosti práce s národními menšinami, které má ve svém těle, že je nemístné zahrávati si s podobnými myšlenkami.
Pánové, v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny zabýval se ministr Udržal obšírně otázkou zbrojení. Tvrdil, i když se připočte fond pro věcné potřeby národní obrany k výdajům ministerstva národní obrany, že přece ještě vyplývá pokles výloh na účely zbrojení. Pánové, to se shoduje v míře, která sotva stojí za zmínku, nezávisí však ani od vůle, ani od úmyslu ministerstva národní obrany. Věc se má totiž tak, že tempo našeho zbrojení neurčuje ministr národní obrany, nýbrž že závisí jedině od toho, v jakém stupni je válečný průmysl, schopen vyhovovati válečným zakázkám. Vyhoví-li válečný průmysl, pak se rozpočet překročuje, nevyhoví-li válečný průmysl, pak se právě povolený obnos nesežene. Máme po ruce účetní uzávěrky státní správy do roku 1924 a víme, že v letech 1918, 1919, 1920, 1921 došlo k překročení rozpočtu, povoleného ministerstvu národní obrany. V roce 1920 obnášelo překročení 214 milionů, roku 1921 983 miliony. Od roku 1922 až včetně 1924 nebyla povolená částka spotřebována, v roce 1922 o 174 miliony méně, tehdy byly povoleny tak obrovské obnosy pro zbrojení, že bylo téměř nemožno je spotřebovati. Roku 1923 lze konstatovati spotřebu menší o 12 milionů, r. 1924 o 154 miliony. Kdežto však v roce 1924 vydalo ministerstvo o 154 miliony korun méně, nežli bylo povoleno, byla v témže roce překročena položka výdajová na děla a ručnice o 37 milionů. Z těchto několika málo číslic můžete sami čerpati poznání, že v rozpočtu pana ministra národní obrany číslicím připadá pouze význam domovních čísel. Tato dnešní skromná možnost kontroly, přezkoušení tempa zbrojení, ani ta nebyla ministerstvu národní obrany příjemnou; vedle toho přichází v úvahu jiné důvody, o kterých budu příště obšírně mluviti, zkrátka a dobře to vedlo k tomu, že byl zaveden fond pro věcné potřeby, který vláda vyňala z jakékoliv kontroly parlamentu. V rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny prohlásil pan ministr národní obrány toto: "Nemáme dosud ani dost ručnic, ani strojních pušek, ani děl, abychom mohli vyzbrojiti nezbytně nutný počet formací. Také naše letectví nalézá se teprve ve stadiu výstavby, naše zásoby válečného materiálu jsou skromné." Chci konstatovati, že od roku 1918 až včetně 1926 bylo vydáno na účely zbrojení přes 20 miliard Kč. A poněvadž ministr národní obrany to tak líčí, jako bychom své vojáky zaměstnávali děly nebo ručnicemi ku hraní, chtěl bych jen konstatovati, že v létech 1920 až 1926 bylo vydáno na dělostřelectvo a ručnice 1950 milionů korun. Pan ministr poukazuje obzvláště na to, že je potřebí nových ručnic. Chci vás upozorniti na to, že jsme tuto písničku slyšeli ještě každého roku. Doposud se ještě každého roku požadovalo obrovských milionových obnosů na nové ručnice, a to bylo v r. 1922 80 miliónů, r. 1923 58 milionů, r. 1924 24 milionů, r. 1925 28 milionů, r. 1926 36 milionů Kč, celkem vydali jsme od r. 1922 do 1926 226 mil. Kč jen na ručnice. Můžete si tedy přibližně představiti, jak se to ve skutečnosti mělo s touto položkou.
Při této příležitosti chci se pana ministra národní obrany dotázati, kdy vlastně zamýšlí splniti svůj slib, který dal v roce 1924 a který měl závazný ráz, a to ohledně přeměny státní zbrojovky v Brně na soukromou akciovou společnost za účasti státu. Tehdy nám bylo slíbeno, když dojde ke zřízení, že napřed bude předložen statut branným výborům ke schválení. Od 2 let existuje společnost, zúrokuje kapitál, vykazuje čistý zisk. Chceme věděti, proč nebyl branný výbor přibrán k dobrozdání o statutu, chceme věděti, kam přichází čistý zisk, který dostává stát za své účastenství ve společnosti.
Pan ministr národní obrany zapěl také žalozpěv o letectví. Rád bych Vám jen sdělil, že nemusíte s ním míti smilování, v letech 1920 až 1926 bylo mu dáno k disposici na nová letadla 828 milionů Kč, tedy zcela slušný, úcty hodný obnos. (Sen. dr Heller [německy]: Z nichž ale větší část znovu spadla!) Ano. Chtěl jsem v této souvislosti také panu ministrovi říci, že odpověď kterou nám dal na naléhavou interpelaci o nehodách při leteckých cvičeních naprosto nevyhovuje, že také nesouhlasí se skutečnostmi, při čemž nejdůležitější věci byly částečně opomenuty. Pan ministr národní obrany tvrdí, že se letos nekoupilo ani jediné letadlo z Francie. Já jsem se vůbec neptal, co se koupilo, ptal jsem se jen, kolik podobných francouzských letadel a kolik francouzských motorů se užívá, neboť je to fakt a ministerstvo národní obrany to v loni přiznalo, že část letadel, která se zřítila, byla francouzského původu. To je, co nás zajímá, nikoliv zdali ještě nějaká letadla byla koupena. Pan ministr tvrdil, že také u soukromých letů se vyskytují nehody a uvedl statistiku, podle které počet nehod u našich vojenských letů není větší nežli v jiných státech. Chtěl bych mu jen s veškerou skromností, která přísluší prostému státnímu občanu, namítnouti, že švýcarská společnost "Ad Astra" v roce 1924 absolvovala v letecké dopravě 146.550 km a že se nepřihodilo ani jediné neštěstí, že nebylo ani jediného přistání z nouze. V Německu bylo v roce 1924 absolvováno v letecké dopravě 1,738.000 kilometrů, bylo dopraveno 28.826 osob a nebylo ani jediného nuceného přistání. Míním, že tento příklad sám postačí, aby znovu potvrdil, co jsem řekl, a co jest opakem toho, co pan ministr tvrdil, že lajdáctví a nařízené umělecké kousky a akrobatické výkony ve vzduchu jsou příčinou tak mnoha neštěstí, přirozeně také v souvislosti s materiálem, což zjistiti jest úkolem ministerstva národní obrany. Rovněž málo nás může uspokojiti odpověď, kterou dal pan ministr na naše data ohledně výbuchů granátů, k nimž došlo. On si věc velmi usnadnil. Nikoliv vojenská správa, nýbrž civilní obyvatelstvo je samo vinno, že se stalo obětí. Ono je vinno, protože šlo za polní prací, a letec v tomtéž okamžiku sedlákovi hodil pumu na hlavu, sedláci jsou vinni, poněvadž šli na žně a při tom kosou narazili na zbloudilou střelu, která vybuchla a vyžádala si své oběti. Kolemjdoucí je vinen, když jde přes neohražené cvičiště, kde se házelo ručními granáty a náhodou narazí na nevybuchnuvší střelu, oběti nesou vinu, nikoliv lajdáctví a lehkomyslnost, se kterou se u nás provádějí cvičení. Ani slova neřekl pan ministr o tom, jaká opatření a zdali vůbec nějaká opatření a bezpečnostní zařízení byla učiněna, aby se takovéto věci nemohly více přihoditi. Ani slova neřekl o tom, že má stát plniti samozřejmou povinnost, aby oběti, po případě jejich příslušníky náležitě odškodnil. A přes mnohé oběti dlouho ještě nebude tato smutná episoda u konce, neboť teprve před několika dny došlo opět k neštěstí jež způsobeno vrháním ručních granátů. Postačí, aby jen pan ministr národní obrany šel do divisní nemocnice, a tam se doví všechno bližší.
U příležitosti hrozného neštěstí v Truhlářské ulici upozornil jsem na to, že by bylo povinností ministerstva naléhati na to, aby se ve všech městech a osadách skladiště střeliva umístila hodně daleko za periferii. Místo, aby se to tedy stalo, shledáváme opak toho. Zřizují se nová skladiště střeliva, a to v blízkosti nejvíce frekventovaných cest a silnic. Máme takovéto nebezpečné skladiště střeliva v Šumperku uprostřed města, a před nedávnem byla v Bruntále vystavena prachárna se strážnicí nedaleko města, těsně u veřejné cesty, která je velmi frekventována.
Pan ministr mluvil o neproveditelnosti miličního systému. Ponechávám si kritiku jeho řeči a důkazy o neudržitelnosti jeho argumentace až do okamžiku, kdy přistoupíme k projednávání návrhu zákona o zachování 18měsíční služební doby.
Chci se nyní obrátiti ke slibům pana ministra národní obrany ohledně zjednání úlev při vojenských cvičeních v příštím roce. Pan ministr prohlásil, že se bude v příštích letech povolávati mnohem méně ročníků k vojenským cvičením, nežli se původně zamýšlelo. To není rozhodujícím. Nejdůležitějším jest, aby dotčeným ročníkům cvičení ve zbrani, která v příštích letech nebudou konati a ke kterým nebudou povolávány, také skutečně byla prominuta. Není to žádnou úlevou, když se cvičení ve zbrani, která se v příštím roce nekonají, v nejbližším následujícím roce musí doháněti. Takto si úlevy nepředstavujeme. Byla by celá řada možností provésti úlevy i při cvičeních ve zbrani, úlevy, které by se vlastně rozuměly samy sebou. Tu je především náš starý požadavek, aby všichni účastníci války zproštěni byli cvičení ve zbrani. Je to komedie, když mladý poručík, který zná válku jen od slyšení, má mnohem staršího člověka, jenž válku 3 nebo 4 lety prodělal, učiti nyní prakticky válečnému řemeslu. V úvahu přicházejí všechny ročníky přes 1897, kterým se předepisují vojenská cvičení. Jen ti mají úlevy, kteří se svého času hlásili, že budou sloužiti dobrovolně dále. Přichází v úvahu několik tisíc snad desetitisíc šoférů, kočí, rolníků, kteří roku 1914 byli povoláni na základě zákona o válečných úkonech a kteří v ohroženém území byli zraněni a se kterými se nyní jedná právě tak, jako kdyby byli nastoupili mnohem později. Neboť celá ta těžká doba, kterou prodělali, v nejmenším se jim nezapočítává něco, co by vlastně bylo samozřejmé, kdyby u nás lajdáctví a byrokratismus neubíjely všechen rozum. Faktum je, že se stále ještě ke cvičení ve zbrani povolávají váleční invalidé, invalidé s výdělečnou neschopností často větší nežli 25%. Obdrží povolání ke cvičení ve zbrani, přijdou ke svému tělesu, tam vidí jejich bídu, u jejich tělesa vědí, že s nimi nelze nic začíti, domu se poslati nesmí, a jsou pak zaměstnáváni. Chci vám nyní sděliti výtah z psaní, jak takováto oběť o tomto zaměstnání smýšlí a jakému zaměstnání byla podrobena: "Udusil jsem v sobě vztek", píše člověk, který u 32. pěšího pluku musil prodělávati t. zv. cvičení ve zbrani, ačkoli je 40% invalidou, "udusil jsem v sobě vztek, který jsem pocítil, když jsem viděl, že při presentaci prohlašováni byli schopnými váleční mrzáci s jizvami od ručních granátů; dusím jej v sobě denně, když mne svobodník trápí blbým cvičením v salutování a když mne potom ve skladišti byly dány nábojnice k čistění, anebo když jsem ve skladišti prachu musil tukem mazati šňůry na bednách pro ruční granáty toho druhu, jaké Pražani nedávno poznali. Jen abychom měli nějaké zaměstnání, my, kterých u žádné polní setniny nemohou použíti, poněvadž jsme nemocní".
Byl jsem již jednou nucen zaujmouti v rozpočtové debatě stanovisko k této kapitole a při žádné rozpočtové debatě nemohl jsem upustiti od nutnosti, poukázati k tomu, že naprosto nepřestávají stížnosti mužstva do špatného zacházení. Stále ještě dějí se v tomto oboru neuvěřitelné věci. Chci vám jen k odůvodnění správnosti svých vývodů předložiti několik ukázek z množství stížností, které jsem obdržel: u pěšího pluku č. 22 bylo záložníkům strhováno 40 hal. až 2 Kč, poněvadž své stejnokroje odvedli nedosti čisté. Když si jen v duchu představíte, jak stejnokroj takového záložníka vypadá, jak tyto stejnokroje obyčejně jsou nejšpinavější hadry v celých kasárnách, pak víte, co to znamená. U pěšího pluku č. 8 v Místku musili vojáci zaplatiti zelené lněné přikrývky přes slamníky, a to částkou Kč 34.70, která každému vojáku byla stržena. Mělo to býti samozřejmým, že přikrývky, jež vojáci zaplatili, přejdou do jejich majetku, ale tomu tak nebylo, nýbrž zůstaly eráru. Bylo předpisováno zaplatiti hlavně pušek, které se normální cestou při střílení rozšířily. Vůbec jsou u pěšího pluku č. 8 v Místku takové poměry, že se obávají, aby vojáci s civilním obyvatelstvem nepřišli do styku, následkem čehož plukovní rozkaz zakazuje vojákům jakýkoli styk s civilním obyvatelstvem. U pěšího pluku č. 34 byla záložníkům zakázána jakákoli politická debata a návštěva schůzí, a to pod výhrůžkou těžkých trestů v žaláři. Při větším pochodu opavské posádky, který byl nařízen, bylo neméně nežli 100 nemocných u pluku. Dne 29. srpna t. r. byla vojenská slavnost, panovalo nesmírné vedro. Aktivní voják omdlel a byl odváděn. Kapitán Tichý, pobočník velitelství praporu, řekl k četaři, který muže odváděl: "Co toho člověka vedete, zavřete ho!" U pěšího pluku č. 9. musila dne 18. července celá třetí setnina patnáctkrát v plné pochodové výzbroji nastoupiti kasární vězení, poněvadž 5 mužů překročilo dobu vycházky. Poručík Pokorný od 8. oddělení strojních pušek při 9. pěším pluku poručil třicetkrát 13. praporu rozchod v běhu do pokoje a po třech minutách zase nastoupiti. Při té příležitosti vyhrožoval jednomu vojínu, že ho šavlí probodne.
Tak mohl bych uvésti ještě celou řadu případů. Netoliko u pěchoty dějí se takovéto věci. Také u dělostřeleckého pluku č. 258, u druhého praporu, událo se, že dne 12. dubna ve 3 hodiny ráno byl budíček, ve 3/46 se vyšlo, v 1 hodinu byl návrat, 50 minut později se vyšlo opět a návrat byl ve 3/47 večer. Mužstvo dělostřeleckého pluku 258 bylo dne 12. dubna od 3 hodin ráno do 7 hodin večer nepřetržitě ve službě. U dělostřeleckého pluku č. 3 jest u třetí baterie rotmistr Drucker, jenž má ve zvyku vojíny políčkovati. Velmi pěkné poměry panují také u dělostřeleckého pluku č. 8; obzvláště u oddílu, který jest umístěn v Hradci u Opavy. Tam jest u 4. baterie důstojník, který má pro mužstvo laskavé názvy: vůl, osel, kůň atd. a který honí mužstvo 15 minut a déle po dvoře. U dělostřeleckého pluku č. 252 v Domažlicích byli záložníci v neděli přidržováni k nošení kamene, metení dvora a podobným příjemným pracem. O ohnisku nákazy, kterým je 4. baterie 8. dělostřeleckého pluku v Hradci, jsem již zde mluvil a poukázal k tomu, že tam následuje jedna nákaza za druhou, že krysy tam vedle jiného příjemného hmyzu oživují ubikace, že ubikace jsou bývalá nemocnice pro koně, kde se vůbec nikdy nepomýšlelo, že tam bude umístěno mužstvo. Baterie se nepřekládá, a to proto, poněvadž by se nikde tak krásné místnosti pro důstojníky nenalezly, jak tomu je v paláci Lichnowskiho v Hradci. Vrcholem tohoto trýznění lidí jsou t. zv. manévry. Znamenalo by psáti satiru, kdybychom význam a cenu těchto manévrů chtěli vzíti pod lupu. Také to si vyhražuji pro později.
Následkem tohoto špatného jednání s vojíny a tohoto celého systému dnešního militarismu je vysoký počet sebevražd v armádě. Statistika ministerstva národní obrany přiznává sama, že se v roce 1921-22 událo 102 případů sebevražd, roku 1922-23 110, roku 1923-24 97, roku 1924-25 116 případů sebevražd. Rok 1926 přinese asi rekord, neboť v listopadu samotném měli jsme neméně než 7 sebevražd v armádě. Mohl bych vám uvésti jména, ale nebude toho asi potřebí: Pan ministr národní obrany mluvil o úsporách ve svém rozpočtu. Ano, byly učiněny úspory. Ale ty se týkají skoro jen mužstva. U drahotních přídavků pro mužstvo má s ušetřiti 11 milionů, u stravování mužstva 16 milionů, na penězích za chléb 3 miliony Kč. Ministr národní obrany tvrdil v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny, že snížení drahotních přídavků osob mužstva musilo býti předsevzato, poněvadž svého času kdysi sníženy byly drahotní přídavky u důstojníků. Toto vylíčení především neodpovídá pravdě. Tato kapitola je za jisté největší hanbou, která vázne na naší vojenské správě. Jak se mají věci ve skutečnosti? Dne 19. března 1920 přijat byl v t. zv. revolučním Národním shromáždění zákon, č. 193, jenž upravuje žold a platy mužstva a důstojníků. U důstojníků nebyla předsevzata žádná srážka, naopak, během let byly příjmy důstojníků zvětšeny. Beze svolení Národního shromáždění, bez zákona, jen na základě usnesení ministerské rady vyplatilo se dne 1. ledna 1924 důstojníkům 1200 korun mimořádného přídavku, rotmistrům 800. Dne 1. ledna 1925 opětování téhož případu: každý důstojník obdrží 2000 Kč, každý rotmistr 1600 Kč a během roku 1925 bylo stanoveno, že každý důstojník má za každý den, který ztráví ve službě nárok na stravné ve výši 4 Kč. Srovnejte naproti tomu, jak se ve stejné době zacházelo s mužstvem. Roku 1920 zákon, který stanoví, že každý prostý vojín má nárok na žold 1 Kč a 2 Kč drahotního přídavku. Dne 10. července 1922 usneslo se Národní shromáždění, že se žold vojínů snižuje na polovinu, u prostého vojína z 1 Kč na 50 hal. Ve státním rozpočtu na rok 1924 prosazen byl úmysl ministerstva národní obrany snížiti drahotní přídavek u mužstva o polovinu. Toto usnesení nebylo však proměněno ve skutek, teprve letos od 1. října vydalo ministerstvo národní obrany, resp. vláda nařízení, kterým se provádí usnesení z roku 1924 o zkrácení drahotních přídavků u vojínů o polovinu. V květnu stalo se zde usnesení o zákoně o státních zaměstnancích, kterým se platy důstojníků značně zvýšily, a v říjnu provedeno bylo usnesení, zkrátiti mužstvu drahotní přídavek o polovinu. Vláda a ministerstvo národní obrany - pravím to zcela otevřeně -nemohou ani odhadnouti, co tím způsobily, jaké roztrpčení a rozechvění, jaký hněv způsobilo toto opatření v srdcích a ve hlavách vojínů, a komunisté měli by vlastně poslati ministrovi národní obrany adresu díků, že tak učinil.
Pan ministr národní obrany mluví o zlepšené stravě, která nastoupila místo drahotních přídavků. Jak to vypadá se stravou ve skutečnosti? Dne 1. října 1925 činilo stravné pro jednoho muže v pražské posádce 5.13 Kč, od 1. srpna 1926 4.92, od 21. září 5.06, od 8. října do 30. listopadu 5.03 Kč. Bylo tedy dne 1. října 1925 stravné 5.13 při indexu potravin 875. Stravné bylo sníženo na 4.92 Kč, index potravin stoupl však na 963 a dnes činí stravné 5.03 Kč a index potravin jest 978. U chleba má se věc právě tak, mohl bych také v této příčině uvésti korespondující cifry. Pan ministr zase jednou - v jeho ústech je to jen fráze - užil výrazu o zlepšené večeři mužstva. Ve skutečnosti zůstala večeře od dvou let u mužstva stejná. Nenaučili jste se ve válce ničemu, jako ve všech oborech, tak také v oboru stravování mužstva, víte sice, že láska jde žaludkem, patrně však nevíte, že hlad je největší a nejlepší výbušnou látkou proti všem pojmům o lásce k vlasti a patriotismu a jak se všechny tyto věci nazývají, které přece známe z čítanek.
Rok 1926 jest také velice bohatý na korupční aféry. Jenže se tomu mistrně rozumí, tyto korupční aféry zatušovati a zastříti. I když vyjdou na veřejnost, pečuje se o to, aby si toho pokud možno málo všimla. Poukazuji na věci, které objeveny byly při brněnském procesu o podvodech, které se udály v oděvním skladišti. Výslechem svědků bylo průběhem procesu konstatováno, že ministerstvo národní obrany dalo pokyn a rozkaz, přebírati vadné sukno, jež přebírající orgánové vraceli. Benzinový proces ještě dlouho není u konce. Snad se pamatujete, že teprve před několika týdny prošla novinami zpráva, ve které proti řadě vojenských osob, přímo nebo nepřímo při provádění benzinového procesu zúčastněných, vznášeny byly těžké výtky a obžaloby. Jinde bylo by samozřejmo, že ministerstvo národní obrany dá rozkaz, proti těm, kdož tyto výtky vznášejí, zakročiti a podati žalobu pro urážku na cti. Zde nastal opak toho, tvrdí se, že ministerstvo národní obrany obviněným důstojníkům dalo pokyn, aby přes tyto věci přešli. Došlo k podvodům ve vojenském táboře v Milovicích, byl to těžký případ korupce, jenž odhalen byl u jedné olomoucké firmy, která pro vojsko dodávala kávové konservy. Velmi temnou příhodou je také toto: firma Živný a spol. zúčastnila se známé "Kotvy" a dodala 4 vagony vojenské obuvi. Tato obuv byla roku 1922 prodána "Kotvě" za 14 milionů korun a byla pak ministerstvu národní obrany za cenu dvacetkrát vyšší prodána zase opět.
Největším skandálem, který zajisté existuje a který v každém jiném státě by vedl zajisté k tomu, uchopiti a odstaviti odpovědné orgány, jest událost s podloudným obchodem zbraněmi. Dne 4. května 1925 sešla se konference svolaná Společností Národů, která se zabývala otázkou kontroly obchodu zbraněmi a této konference zúčastnili se také zástupcové našeho státu. V kapitole II. úmluvy, která byla uzavřena, praví se výslovně, že jen vládám přísluší právo, vyvážeti anebo dovážeti zbraně, které patří k prvé kategorii. Na jisté výjimky je pamatováno, obzvláště pro dostatečně autorisované továrníky. Tuto úmluvu podepsal ministr věcí zahraničních Beneš. Rozumí se samo sebou, že bychom měli morální povinnost, úmluvu dodržeti. Ale právě Praha je sídlem veliké firmy, která vynikající měrou provádí podloudný obchod zbraněmi a těší se při tom podpoře ministerstva národní obrany. Tato podpora jde dokonce tak daleko, že se podloudným obchodníkům zbraněmi vydávají tajné součástky výzbroje, jakož i konstrukce různých předmětů. Chci vám přečísti jen výňatky z celé řady dopisů, které máme k disposici. Tu se praví v jednom dopise: "Panu Benny Spiro, Hamburg. K vašemu ctěnému dopisu ze dne . . . nabízíme vám lehké hmoždíře zákopové č. 32 podle zaslaného vám popisu kompletní za Dol. 178.- fob nordický přístav včetně balení, k dodání co nejdříve, avšak neodvisle od velikosti zakázky. Litinové granáty nabízíme vám za cenu Dol. 5.- za kus. Ohledně vrhačů min jsme jednali s ministerstvem. Bohužel však je referent od několika dní nemocen a jak jsme se dozvěděli, přijde asi již v pondělí zase do úřadu. Podáme vám pak ihned zprávu. Totéž platí ohledně vrhačů plamenů. Ohledně strojních pušek, nabídnutých vám 26. pass., platí jako směrné ceny ceny ze dne 31. srpna, poněvadž však jednotlivé části scházejí, cena by se ovšem asi snížila." Vidíte, pánové, spojení mezi ministerstvem věcí zahraničních a pověstnými podloudnými obchodníky zbraněmi.
Z druhého psaní, datovaného 31. srpna 1925: Panu Benny Spiro, Hamburg . . . Ze strojních pušek ráže 8 mm je 100 kusů zcela nových a 190 sice upotřebených, však v bezvadném, skoro novém stavu. Všechny jsou s kompletními reservními součástkami, ochrannými štíty atd. Cena obnáší pro prvnější 18.000 Kč za kus, pro poslednější 15.000 Kč . . ."
A jen ještě malý výtah z třetího dopisu, adresovaného Dansk Rekylriffel Syndikat, Kodaň: "Po dosti obtížném vyjednávání bylo nám obzvláštní ochotou ministerstva umožněno, vypraviti pana Pollaka jako kurýra se svrchu zmíněnými 10.000 kusy patron." A nyní poslední výtah z dopisu, a to opět adresovaného na Benny Spiro v Hamburgu: "Týká se měřiče vzdálenosti pro dělostřelectvo. Vyjednávali jsme obšírně s naší vládou a bylo by nám možno dodati měřiče pro vzdálenost zvuku k vyhledávání nepřátelských baterií, a to nejnovější a nejmodernější aparát, jenž předčí všechny tři stávající druhy, a to aparát německý, švédský i francouzský." A ke konci se praví: "Jedná se o tajné patenty, které by nám naše vláda jen ze zvláštní ochoty dala k disposici."
Oproti tomu si nyní uvědomte píseň ministra národní obrany o nutnosti provádění dalšího zbrojení, poněvadž prý je ho potřebí k ochraně státu.
Chci ke konci ještě konstatovati, jak již kolega dr Heller zjistil, že nám odpověď ministra v Gajdově aféře nikterak nestačí, že v ní nikterak neodpověděl na položených 12 otázek, i prohlašuji, že nám poukaz na kárný výbor nestačí. Žádáme především jasnou odpověď, zdali ještě jiní důstojníci - a máme všechnu příčinu klásti tuto otázku - do Gajdovy aféry jsou zapleteni.
Krátkost času, poskytnutého nám pro projednávání rozpočtu, nutí nás těchto věcí jen se dotknouti a brání nám důkladně věc projednati. My však to, co jsme dnes nemohli říci, předneseme při nejbližším projednávání vojenských věcí. Militarismus je hnisajícím vředem na našem těle, jenž nás žene do propasti. Potírati militarismus považujeme za svou nejsvětější povinnost. (Potlesk německých sociálních demokratů.)
Předseda (zvoní): Pan sen. Jokl, jak jsem nyní dodatečně přesné znění zjistil - já jsem hned, když mluvil zazvoněním jej upozornil - použil při kritice ministerstva zahraničních věcí, když mluvil o vládní soustavě v Italii, výrazu, který musím jako parlamentně nepřípustný a urážející odmítnouti. Volám jej k pořádku.
Dalším řečníkem je pan. sen. dr Grosschmid. Dávám mu slovo.
Sen. dr Grosschmid (maďarsky): Vážený senát! Pán ministerský predseda pri zahájení tohoto Národného shromaždenia, a pozdejšie počiatkom tohoto zasedacieho obdobia podal taký program, s ktorým vzbudil sympatie voči svojim prehláseným snahám o restauráciu národnostného mieru nielen v cudzozemsku, ale i v tuzemsku primal tunajšie národnostné menšiny k vyčkávaciemu stanovisku i čo do vnútornej politiky.
Národnosti boly síce čo skoro vystriezvené jazykovým nariadením, avšak chladičom vzplanuvšich národnostných vášní staly sa spory v českej národnej koalicii. Prehnané a nosnej sily štátu a ľudskej spoločnosti nevšímajúce si snahy socialistov a komunistov octly sa v protive so záujmami agrárnikov a iných občianskych strán a národnostné protivy boly čiastočne umlčané protivami záujmov triednych.
Značná časť národných menšín, ktorá od doby mierových smlúv toľko utrpela, za účelom záchrany svojej holej existencie spojila sa so zástupcami českých občianskych tried v nádeji, že v obrane svojich spoločných hospodárskych záujmov uskutoční sa porozumenie a spolučinnosť i na poli kulturnom.
Tým možno vysvetliť ten nevšedný zjav, že značná časť nemeckých občianskych zástupcov a slovenská ľudová strana postavili sa zdánlive a bez akejkoľvek objektivnej kautely do radov tých, čo vládu podporujú.
Je to každopádne, aspoň navonok, veľmi značným úspechom vlády, avšak len v očiach povrchného pozorovateľa.
Nahliadneme-li do podstaty veci, nebude ten obrázok ani z ďaleka tak lákavý. - Nie výsledkom porozumenia je to, ale - i prez šikovné predstieranie, - jednak vnúteným položením vlády, ktorá by bez pomoci národnostných občianskych strán nemohla si zaistiť ad hoc väčšinu potrebnú k rozpočtu, a jednak posledným, riekol by som zúfalým pokusom národností, aby sa mohly dostať zo svojho nemožného položenia. Je to, ako keď potápajúci chytá sa stebla slamy.
Konsolidácia medzinárodných pomerov Nemecka primala pána predsedu vlády, aby za svojho - už neviem koľkáteho - ministerského predsedníctva konečne vyslovil, že s Nemcami chce jednať ako rovný s rovným; Slovákom pravdepodobne vysvetľuje, - lebo veď o podmienkach podporovania dosiaľ nič pozitivneho nevyšlo na svetlo, - že lepšie je byť za plotom, než mimo neho, voči iným národnostiam však, uviaznuvšim v československom štáte, stavia sa asi na stanovisko, aké zaujal pán Molitoris voči svojim prebytočným cestujúcim. Podľa istej novely nášho veľkého spisovateľa Kolomana Mikszátha, bol tento Molitoris v jednom z minulých století povozníkom v Levoči a sprostredkoval osobnú dopravu medzi maďarským dolnozemskom a Spišou. Kto sa nezmestil do košiny voza, tomu dovolil, aby "cestoval" so spoločnosťou pešky za vozom, na miestach svahových aby tiskol voz, a bude-li treba, pomohol mu i z blata avšak povozné samozrejme musel práve tak zaplatiť, ako tí, čo sedeli na voze. To je to, čo by nám Maďarom dovolil pán ministerský predseda pri vládnom voze!
Či sedadlá Nemcov a Slovákov budú moc pohodlné, či ich ten voz, na ktorý si vysadli, dovezie ta, kam si prajú, to dnes zaiste ešte ani sami nevedia. Verím, že členovia týchto strán boli pri svojom predsavzatí vedení vážnymi a hlbokými city, verím, že len nádeja v lepší osud ich rasy a národa. Pokladal bych za predčasné, keby sme ich snahy a nádeje dnes už podrobili kritike. Je to politika oportunity, jakožto opakujúci sa osud menšinových, utlačovaných národov.
Pozorujúc a hľadiac na události s tohoto hľadiska, nebudú snáď menšinoví národovia, nastúpivši v tomto štáte cestu oportunity, brať za zlé, domnievam-li sa po zkúsenostiach z uplynulých 8 rokov, že tu a dnes táto politika nemá tej sily, ktorá sa jej privlastňuje.
Zamyslím sa totiž nad tým, čo sa stalo zdá sa mi, že vyhliadky na odčinenie dosavádnych utrpení, ten fragment účasti vo vládnej moci a tie fráze odznelé o rovnoprávnosti pôsobia na istú časť Nemcov tak, ako sľuby toho vyhaňača potkanov v Haméle; avšak len pozor: nebudú-li odplácať tak, ako to vyžaduje čarodejník, - aby ich nádeje nestihla stejná pohroma, ako obyvateľov tohoto mesta!