Pracuje se v našem československém parlamentě metodami, jež odpovídají duchu a přání národa? Vím, že neříkám žádnému z přítomných novinku, když tvrdím, že nikoliv, že dokonce všichni, kdož znali parlamentní zvyklosti sněmovní před převratem zde i ve Vídni, kdo je sledují v cizině a nechtějí argumentovati Italií nebo jinými zeměmi omylů dneška, jsou si plně vědomi svého ne dost důstojného postavení zákonodárce, jemuž, a to nejen osobně, ale celému klubu, byla z rukou vzata většina prostředků, aby vykonával svoji funkci dobře.

O tom jest jasným svědectvím přímo němé akceptování vládních návrhů, připravených v meziministerských úřednických poradách s minimálním vlivem zástupců lidu, jednoho - dvou poslanců nebo ministrů, přetížených prací, kteří tedy nemohou studovati do detailů tak přerůzné otázky, jaké se jim předkládají; nemohou také přece rozuměti všemu, nemohou v sobě soustřediti myšlení 14 milionů lidí a ovšem docela určitě nemohou nahraditi rozhledu 450 zákonodárců. Vzpomínám na výrok Viléma II. v Essenu před dělnictvem: "To není maličkost, mysliti za 70 milionů lidí." Tak si to u nás také mnozí myslí, že mají za nás mysliti. Zdá se mi, že je potřebí říci, aby i nám bylo dovoleno také trochu mysliti, abychom také trochu mohli uplatniti to své myšlení, a bude potom na mnohých stranách lépe. Že němé akceptování vládních předloh nevyhovuje ani vládním stranám, patrno z toho, že je vždy doprovázeno i z řad koaličních řadami resolucí, "zbožných přání", bych vlastně měla říci, řadami politování, že návrh nevzal zřetele k tomu a onomu, že nelze zákona z technických důvodů změniti atd. Při nejbližší příležitosti pak podávány jsou i z vládních stran návrhy na novelisaci. Snad žádný ze států nemá za kratičkou dobu osmi let tolik zákonných změn vlastních zákonů jako my a tolik oprávněné nespokojenosti s mnohými. Což to nejsou důkazy, že se u nás nedělají zákony tak, aby mohly býti vryty do kamene?

Vědomí tohoto stavu věcí je velmi silné u občanstva. Dovolím si připomenouti, že již roku 1923 byly to československé ženy, členky všech tehdejších koaličních stran, které podaly petici k rozhodujícím činitelům, v jejímž úvodě upozorňují velmi správně na neblahý způsob projednávání "důležitých zákonů v našem Národním shromáždění. Ovšem, petice zapadla, jako velmi často zapadají hlasy, které vyzdvihují právo, spravedlnost proti moci. Dovolte, abych hlavní její zásady zde přečetla.

"Ženy bez rozdílu politické příslušnosti sledují podle své občanské povinnosti se zájmem vývoj zákonodárných prací naší drahé vlasti. Tento vývoj vyvolává těžké a oprávněné obavy, takže odhodlaly se co nejslavnostněji protestovati proti způsobu, který při projednávání zákonů zavládl a který, podle jejich skromného soudu, je ve sporu s předpisy naší ústavy i s demokratickými zásadami vůbec, a vede, jak jsme zjistily, k nespokojenosti jednotlivých, odpovědnosti si vědomých poslanců z vládní většiny, ale i k bolestným nespravedlivostem.

Milujeme příliš svoji vlast, abychom neprojevily, co považujeme za ohrožování její cti, jako státu, stojícího na výši doby a budujícího svědomitě zodpovědně základy dobré budoucnosti.

1. Stalo se praksí, která budí podiv i u cizinek, že řešení vážných problémů a úprava otázek, jež pronikavě zasahují v život občanský, ponechávají se na samý konec sněmovních zasedání, zatím co normální jeho schůze vyplňují se jednáními o věcech významu dosti malého. Nejtěžší předlohy projednávají se pak v několika dnech a odhlasovávají se za nejpozdějších hodin večerních nebo dokonce ranních, kdy myšlenková činnost zúčastněných zákonodárců musí býti pokleslá.

2. Vznik t. zv. vládních předloh, které se takto odhlasovávají, nedává však záruky, že hlavně element laický v nich přišel k platnosti. Předlohy jsou mnohdy dílem anonymních ministerských referentů, podle prakse jsou většinou bez debaty a beze změn přijímány v meziministerských poradách.

3. Takto přijatý vládní návrh ve sněmovně ohodnotí pět nebo deset osob a rozhodne, zda má býti projednáván, a tím jest jeho osud rozhodnut.

4. Tím okamžikem většinovým poslancům a tím spíše senátorům je podle dnešní prakse dán velmi krátký úkol: odhlasovat.

5. Neboť právě předlohy nejvážnějšího rázu projednávají se pak t. zv. "zkráceným řízením", kdy není možnosti návrhy zlepšiti."

Příkladem - jedním z mnohých - je zákon z 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n. Návrh je datován 11. prosince - tehdy mohl býti teprve dán do tisku - ve sněmovně rozdán 14. prosince. Avšak již 15. prosince sněmovna dostala tištěnou zprávu, a to hned ze dvou výborů sněmovních - sociálně-politického a rozpočtového. Dne 20. prosince byl zákon již odhlasován i v senátě!

S občany, o jejichž těžké poškození šlo, se nejednalo, ale ani zákonodárci neměli možnosti uvažovati o problémech, o něž při zásadní úpravě zaměstnaneckých platů v zákoně šlo. Podle našeho skrovného mínění mělo býti o tom uvažováno.

To bylo, slavný senáte, r. 1923. Již před tím jsme měli velmi nepříjemnou věc se zákonem č. 495 z r. 1921, kde učitelstvu snížena odměna za jeho práci proti práci úředníků a kde učitelstvo na urážku mu ve tvář vmetenou povstalo - ale vy jste se, vážení pánové, hněvali ne na sebe, kteří onen zákon udělali, a k jehož fabrikaci se právě pro charakteristiku nesprávnosti vrátím - nýbrž na postižené.

Pánové, buďme rádi, dokud máme lid, který cítí křivdu správně, který důvody dovede své právo hájit - neubíjejme smyslu pro právo, nezavádějme ochablost ve snaze po něm - neboť tím otvíráme dveře demagogii, a pak se může velmi snadno říci, že všecky argumenty jsou stejně bezcenné a že tedy nepomůže leda násilí.

Ad vocem zákona čís. 495/21. Tehdy člen "Pětky" deputaci, kterou jsem vedla spolu s členem "Desítky" (z dvou různých koal. stran), nám dokazoval, že není v návrhu, co tam skutečně bylo - a když ještě na mokrém návrhu, jak vyšel z tiskařského lisu, jsme jim jejich omyl dokázali, prohlásili spontánně, že k tomu nedali svolení. Vůdce další koaliční strany prohlásil později doslova: "Že o návrhu věděl před jeho uzákoněním tak málo jako my - spoléhaje na svého přítele, který byl jednání přítomen." Ale zákon se musil odhlasovat, aby za měsíc na to všemi stranami byl prohlášen za neudržitelný.

Nejinaký byl postup parlamentních prací dalších - a ovšem byly i tytéž následky.

To tajné připravování návrhů, vržení jich s urychlením na stůl parlamentu a odhlasování jich beze změn bylo velmi zhusta odůvodňováno tím, že při různosti zájmů mnohých interesentů lze dospěti k dohodě jen v úzkém kruhu několika lidí.

Jaká to nedůvěra v demokracii! Kdyby československý parlament po dobu svého trvání byl jednal otevřeně, neskrývavě, spravedlivě hodnotě všech přání, a kdyby národ byl mohl sledovati zájem zákonodárců na projednávání, nikoliv viděti prázdné sály nebo čísti marně pronášené úsudky, byl by vyrostl z nadměrných požadavků, které porušovaly rovnováhu sil v národě. Dosavadní taktikou se jen ztratila důvěra v seriosnost jednání parlamentu, a vychovává se v lidu dojem, že lze vlivem na několik málo osob uzákoniti výhodu jedněch na úkor druhých, na příklad cla, kongruu, ale i lex Cyrill, lex lékárníků, úchylky od zákonů atd., atd., čili vychovalo se zneužívání politické moci. Ale i když jde o zákony, které se dotýkají osobních zájmů lidí - požitkové zákony - nevyhneme se tomu, aby nebyly kritisovány. Je lépe předem vážnými důvody obhájiti jejich nutnost před interesenty; za dnešního stavu projednávání musí býti pociťovány podobné zákony jako oktroje, musí dáti vyrůstati nespokojenosti a mimo to skutečně v nich zůstanou často zbytečné křivdy.

A tak výsledky dosavadní parlamentní prakse dávají za pravdu nám, prostým demokratům, kteří říkáme: hlas lidu, hlas boží. Cejchovaní demokrati naši však jdou pěkně za vítr, aby toho hlasu božího neslyšeli.

Dalo by se souditi, že při chvatném počátku výstavby našeho státu bylo potřebí zkráceného řízení, nikoliv jen ve smyslu jednacího řádu, ale i ve smyslu demokratického řádu. Vy však všichni, vážení pánové, vidíte, že naopak, čím dále od převratu, tím soustavněji vybudováváme tento nedemokratický pořádek; a třetí parlamentní období jej vyvrcholuje. Neboť nedemokratická pracovní soustava prvých dvou parlamentních období měla aspoň tuto přednost: Že většina representovala oba hlavní politické myšlenkové proudy v národě, liberalismus a socialismus, že tedy aspoň ve velké linii byly zákony kompromisem, který měl na zřeteli národní celek. Nepřítomnost národnostních minorit ve vládě byla hojně nahrazena nejen závazky mírových smluv, ale i naší tradicionelní snahou, vypěstovanou dlouhověkým utrpením, býti až do krajnosti loyální k nim. O tom svědčí naše zákony, které jsou takové, že na př. jedna z nejvýznačnějších osobností amerických, Rockefeller, mi řekl, že nechápe, jak si představuje svoji budoucnost stát, který uměle si minority vypěstovává!

Dnes, za nové většiny, situace je změněna. Postup na cestě nedemokracie přivádí buržoasní strany k bezohlednému využívání moci, jak ukázala cla a kongrua, k neodpovědnému vytlačení socialistů z vlády. Já lituji, že tu není sen. Sechtr, který dokazoval, že jsme nebyli z vlády vytlačeni, že tu jde skutečně o vytlačení a nikoliv o odchod socialistů z vlády, dokazuje pan ministr Mayr-Harting, který prohlásil před voliči, že hlasování pro cla, kongruu atd. mělo účelem rozbíti všenárodní koalici. Tož Němci dobře cítili, a to bych zde ráda zdůraznila, že stálé vzrůstání odvahy občanských stran proti socialistům spěje k těmto koncům a že diktát se zákony celním a kongruovým, dosáhne-li většiny, je poslední ranou do všenárodní koalice. Buržoasní strany české budou však dále mluviti o tom, že to byli socialisté, kteří koalici rozbili. Je to škorpení až dětsky naivní, ale tento postup buržoasních stran je neprozíravost, je pštrosí politika. Což není v národě socialistů od té doby, co se ujala vlády buržoasní většina, což zmizelo těch 2 miliony 191.484 voličů, jež odevzdali hlasy 115 socialistickým poslancům všech barev? A může kterákoli vláda nepřihlížeti k tak silné složce ve státě? Toho si musíme býti vědomi!

Pan ministerský předseda ve svém prohlášení nešetřil slovy uspokojení nad tím, že němečtí aktivisté vstoupili do vládní většiny. Kolik lidu je za nimi, to ukáže budoucnost. Cenu, vnitřní hodnotu této účasti však známe. Znali jsme ji, ale i při opatrné formě vývodů německých ministrů před voliči v posledních dnech máme nyní černé na bílém, že to nebyl výsledek nezměnitelného faktu, jak řekl pan ministerský předseda, "že my zde, jak tu jsme na této zděděné půdě zrozeni, prožili jsme spolu již tolik a tolik staletí a že vědomí společných osudů v budoucnosti uložilo nám - ale zajisté myslil i Němcům - abychom přemýšleli a pracovali k trvalé součinnosti", šlo v prvé řadě o to, aby zabráněno bylo nové všenárodní koalici, jak řekli oba němečtí ministři před svými voliči. Projevy jiných členů dnes vládních německých stran ukazují, že mentalita vládních stran německých se nezměnila pokud jde o poměr ke státu, aspoň já nevím a vy jste také jistě nikdo nečetl nějakého prohlášení, že k tomu státu stojí kladně. Když vzpomeneme, že v té většině je pan posl. Szent-Ivány, v jehož straně je skupina docela Horthyovské ráže, máme divnou představu o poměru této většiny ke státu. I jde tedy jen a jen o politické prospěchy německé a hospodářské prospěchy určité třídy německých občanů. Nechci mluviti proti účasti loyálních, republice věrně oddaných německých spoluobčanů na vládě. Musili by to býti ovšem občané, jimž by naše vlast nebyla jen dobrou půdou pro jejich prospěchy, ale občané, kteří by spolu s námi tuto zemi jako svoji vlast zvelebovali pro dobro všeho lidu, a tím přirozeně měli právo na podíl z úroků, jež společná práce by dala.

Ale první podmínkou, aby němečtí naši spoluobčané cítili povinnost býti loyálními vůči státu jest, aby na české straně byla vyrovnaná česká síla, která je schopna čeliti eventuelním excesům "přátel na výpověď".

Je tato síla v dnešní vládní koalici? Říkám, že není. Není jí proto, že celý socialistický směr v národě je bez zastoupení v ní, že právě lid, který sloužíval bez odměny, který krvi svou vytvořil tento stát, stojí k vládě v oposici. To representuje positivních 57 hlasů zákonodárců, to representuje vědomí křivdy všech neobčanských stran, to representuje hlubší a hlubší zapadání do jednostranné mentality buržoasní, mentality nelidové, ba přímo protilidové.

A jak cítí rozšafní a zkušení čeští politikové dnešní vládní většiny tuto slabinu své posice proti tvrdým, cílevědomým Němcům? Tak, že se snaží znemožniti, ba vyhubiti oposičnost státotvornou, že se snaží zatlačiti státotvorné socialisty k socialistům, kteří popírají stát, chtějí zdiskreditovati jméno socialisty vůbec!

To pocítili jsme my, státotvorní socialisté, zvláště v rozpočtovém výboru. Bylo přece jasno, hlavně po hlasování o rozpočtu mé strany v poslanecké sněmovně, ale i po hlasování přátel sociálně-demokratických, že je ohromný rozdíl mezi oposicí za každou cenu, oposicí protistátní, a naší, která nemohla sice bráti odpovědnost za protilidové zákony, ale která poctivě hledá styčné body a chce spoluvytvářeti zákony, jež znamenají pevnost státu a lepší bytí všeho lidu. Avšak každý náš návrh, každá naše resoluce v rozpočtovém výboru - na víc nemá právo ani nejvládnější strana - zatím! - byla odsouzena k záhubě, i když měla jádro tak dobré, že bylo uznáno, anebo že dokonce přimělo vládní většinu, promiňte, že to řeknu, k plagiatu, to je, že potlačujíc resolucí socialistickou nahradilo jí skoro v témž znění resolucí svou. A důvod? "Jste v oposici," bylo nám řečeno, "ať cítíte, jak je tvrdý oposiční chléb." Jak se odrážejí od této prakse dnešní většiny velká demokratická slova vládního prohlášení: "Zdůrazňuji, že každá zdravá iniciativa právě tak jako věcná a kladná kritika bude vždycky vítána a respektována." Krásně to vypadá a prakse je potom taková, je-li pravda, kol. Zimáku?

A tak vidíme, že v našem parlamentě směr v demokracii upadá, že platí jediná parola, která mi zase připomíná toho Viléma II., mlčet a sloužit. Ale tato parola je nedůstojná demokracie, na které jsme si zbudovali stát, nedůstojná svobody myšlení, na které stojí nejslavnější doby naší historie, nedůstojná každého československého občana a třikráte nedůstojná parlamentního zástupce lidu. A ještě hůře vyzní, uvědomíte-li si, že dnes hodným Fridolínkem jsou němečtí nestátotvorní měšťanští zástupci a těmi zlými jsou do roztrhání těla státu věrné socialistické strany! Náš parlamentarism je ubit dosavadním postupem pětek, šestek, dvacítek atd., naše zákony se byrokratisují.

Bojovali jsme od mladosti o to, aby mohla česká duše se vyvíjeti, zajásati po česku, spravedlnost dělati po svém. A jistě i bratři Slováci. Jako může rozepnouti se francouzská duše ve Francii, německá v Německu a Rakousku, anglická v Anglii atd., tak má právo po slovansku se rozepnouti duše Čechů a Slováků zde. Ale pro dnešní vládnoucí většinu je to jen země českoněmeckého měšťanstva. Zdá se mi, že v historii máme už takový omyl, a jistě si všichni připomínáme jeho následky.

Pokud jde o nás, stranu československých národních socialistů, naši státotvornou oposici. Vážení pánové! My jsme zvyklí mezi svými prostými voliči, lidmi černé práce, tvrdě pracovati. A zmáhati tradice tak pevné jako ta pověstná železná košile. My jsme dovedli tvrdě pracovati i za Rakouska a historie dala nám za pravdu a ne vám, kteří jste byli dobrými positivními politiky, nebo kteří jste ještě v den 28. října 1918 nevěděli, máte-li revoluci dělati, nebo počkati. My dovedeme pracovati tvrdě i nyní, když chcete ukazovati velkopansky svou náhodnou moc, která stojí na vratkých českoněmeckých nohou. My vám jen říkáme, že to vše vidíme, že s tím počítáme a že je to právě tak vaše věc, jak se s námi vypořádáte, jako naše.

Nejen my jsme zvyklí tvrdě pracovati, ale my i ten náš lid jsme velmi citliví na nespravedlnost. Válka příliš otevřela oči lidu a ukázala, čím je v životě státu.

Vzpomínám na jeden z nejlepších filmů poslední doby "Plavci na Volze", film, který ukazuje pád Ruska, kde bylo to furiantství vůči lidu příliš hrubé a zase vedle toho příliš zjemnělé. Pád byl hoden povyšenství. Nemyslete však, že pýcha sevřená do parlamentárních forem nedráždí a nevychovává. A nemyslete, že přísloví "Kdo seje vítr, klidí bouři" se zastaví u vás. Kdybychom byli socialističtí fantasti, řekli bychom: Čím budete zpupnější, tím bude lid dříve účtovati. Ale nejsme fantasty; my jsme si srdečně přáli klidného vývoje k socialismu, my loyálně spolupracovali, dokud to jen trochu šlo, a my se nechtěli vyhnouti spolupráci ani nyní. Ale ať už je vaše jednání jakkoliv neprozírné a všenárodní myšlenku zatlačující, tolik je jisto, že se do pasivity zatlačiti nedáme a že budeme chrániti zájmy národa stejně houževnatě a doufáme, že proto také stejně úspěšně jako za Rakouska a v republice do těchto dnů. A nade vším stojí nám vědomí, že nesmíme zraditi demokracii! Budeme akcentovati při každé příležitosti slova vládního prohlášení: "poněvadž nám poměry dovolují, abychom tempo parlamentních prací zmírnili, můžeme dnes beze spěchu vše důkladně projednati."

A nyní dovolte, abych se zmínila o některých konkretních otázkách. Měla jsem příležitost v rozpočtovém výboru poukázati na mnohé náměty a stížnosti z řad našich příslušníků i žen mimo naši stranu stojících. Tak zejména k otázkám školským, zdravotním, zásobovacím, ale i veřejných zaměstnankyň, železnictví a soudnictví.

Chci se proto zabývati jen několika zvláště závažnými body. Ministerstvo spravedlnosti jedná právě o revisi občanského zákoníka. Při těchto jednáních ministerstvo postupovalo s opatrností, jež musí býti vděčně kvitována. Návrh komise byl vydán tiskem a veřejnost byla přímo vyzvána, aby projevila o něm své názory. Však také bylo potřebí těchto názorů! Právo rodinné tak, jak vyšlo z komise, v zásadě se nelišilo od starého zákoníku rakouského. Zpráva sama uvádí, že musila přejíti přes mnohé reformní návrhy, jichž důvodnost uznávala jedině proto, že se příliš vzdalovaly půdy, na které byla založena celá revisní práce, a že se ponechává superrevisi, jak daleko se má jíti.

Páni a paní! Rodinné právo dotýká se tíže žen a dětí než mužů. To je základní věta, ze které vycházím. Muž si svoji osobní svobodu v manželství lehčeji vybojuje než žena a rozrušené manželství daleko tíže spočine na ženě než na muži. Ale i při šťastném manželství přináší žena do něho celou svoji osobnost, což je u muže jen výjimkou.

Je tedy přirozeno, že ženské organisace v čele se ženskou národní radou podrobily návrh mnohým a podrobným úvahám za součinnosti znatelů práva. Projednala je v řadě důvěrných schůzí, ve veřejných schůzích mužů i žen v Praze i na venkově, českém i moravském, kde se práce zúčastnila hlavně Zemská organisace pokrokových žen. Elaborát byl vydán tiskem v revue "Ženská rada" a v týdeníku "Nová Evropa", která zahájila o návrhu anketu. Úvodem k ní redakce sama chtěla vyprovokovati odmítavé stanovisko k návrhu československých žen.

Akce takto vážně a do šíře i hloubky vedená, dává nám dnes právo, abychom návrh ženské národní rady prohlásili za projev pokrokových československých žen v jejich celku a i za projev mnohých mužů.

K návrhu připomínám: Půda, ze které vyrostlo rakouské rodinné právo právě před 115 lety, byla zcela odlišná od půdy, z níž musí vyrůsti návrh reformní. Jen několik poznámek: Dnes vedle svéprávného muže, za sebe a rodinu odpovědného, žije svéprávná žena stejně za sebe samu i rodinu odpovědná! Sebevědomí ženino je dnes stejně živé a citlivé jako sebevědomí mužovo. Nelze nadále tedy počítati v rodinném právu s jedinou individualitou, totiž mužovou, nýbrž stejně s individualitou ženinou a též individualitou dětí. Proto naprosto nelze zákon stavěti na rozhodování jen mužově, na poslušenství k němu, ale na spolurozhodování, vzájemné pomoci, spolupráci obou manželů - tedy stav, který v každé spořádané rodině dneška skutečně existuje.

Nelze nadále přehlížeti velikého hospodářského i finančního významu domácí práce ženiny, ale naopak zhodnotiti ji a viděti v manželce, event. matce - i té, která se cele rodině věnuje, aniž vydělává mimo dům - spoluživitele rodiny, po případě spolutvůrce rodinného majetku.

Nelze přehlížeti důsledků manželské povinnosti pro zdravotní stav ženin, její invaliditu z ní plynoucí, která je zesilována mateřstvím. A vedle toho nutno počítati s faktickým úpadkem odpovědnosti za pohlavní život - ohromné procento žen a dětí opuštěných, dětí nemanželských, beznadějné vymáhání alimentů - ale i eugenika musí nalézti místa v novém rodinném právu.

Místo všeho toho, co je nám, lidem hledícím denně ve tvář utrpení žen zrazených životem, samozřejmým, návrh komise zachovává staré zásady o hlavě rodiny, o poslušnosti ženině atd.

Soudím, že všichni členové komise jsou řádnými manžely a otci a že dělali zákon podle svých zkušeností z vlastní rodiny, posuzujíce každého muže podle sebe. Avšak pro řádné manžely není zákona vůbec potřebí. Zákon promlouvá a nabývá krvavé vážnosti až tehdy, kdy láska a dobrá vůle z manželství vyprchala, anebo tam, kde jde o lidi mravně méně cenné.

Parlament bude míti příležitost zabývati se návrhem zákona rodinného práva, avšak já užila této příležitosti, abych předem upozornila ministerstvo spravedlnosti a zákonodárce na návrhy žen a žádala pro ně sluchu. Jsem si vědoma, že nejtíže se dává svoboda nejbližším, že nejtíže se dává vnitřní svoboda, že přijati návrhy žen, znamená veliké zpytování svědomí.

Ráda bych se zmínila o tom, že rakouský občanský zákoník při svém úctyhodném stáří 115 let nám ukazuje, na jak dlouho se některé zákony dělají, a že tedy nemůžeme přihlížeti toliko ke stavu dnešnímu, nýbrž i k tomu, aby zákon vyhovoval budoucímu vývoji života. V otázce žen domnívali se staromilci, že zadržováním starých řádů se zadrží též patriarchální způsob života, ač kolem sebe všude vidí, že život to je, který se vylévá přes hranice těch řádů. Veškerá zbožná přání, že by měl život jíti tak a ne jinak, nepomohou. Proto jediná cesta jest: Zachytiti právním řádem, co se ze života zachytiti dá a ne vměstnávati život do starých formulí.

Návrhy žen čestně a moudře se s tímto úkolem vypořádaly a prosím, aby k nim bylo plně přihlédnuto.

Bolestný problém opuštěných, zanedbávaných, v bídě trpících žen a dětí, hlavně při dnešních rozlukových poměrech, vyvolává i u nás nutnost zásahu veřejného práva a to velmi intensivního a rychlého. Zmínila jsem se o této věci v rozpočtovém výboru, kde se pan kol. Modráček za všeobecného souhlasu velice horlivě této věci ujal. Všichni víme, jak občanský zákon v § 91 určuje, že muž je povinen živiti ženu slušně podle svých prostředků. O dětech praví v §u 142, že výchovu dětí platí otec a v §u 143, nemá-li otec z čeho živiti děti, je povinna matka je živiti.

Stojíme na stanovisku, že výživa rodiny a výživa dětí jest povinností obou rodičů. Poněvadž však práce ženina v domácnosti a péče o rodinu je vyživovací příspěvek s její strany, zůstává povinností mužovou (otcovou), aby získával prostředky k živobytí.

Skutečnost nás poučuje, že nekonají všichni mužové a otcové této své samozřejmé povinnosti. Výdělek má, avšak rodinu nechává v bídě, anebo prostě rodinu zcela opouští, ponechávaje ji bez prostředků k výživě. Tento stav znamená veliké nebezpečí populační a je na zákonodárci, aby se snažil o nápravu. Zřízení soudu pro domácí záležitosti nebo soudů rodinných, jak existují ve Spojených státech severoamerických, je podle našeho názoru naléhavou potřebou, zvláště v době poválečné demoralisace. Úprava alimentační povinnosti manželů a otců zamezila by nejen hroznému utrpení žen a dětí, ale mohla by míti i dobré účinky na uklidnění mysli obou manželů tak, že by nedocházelo až k rozchodům, zvláště, jsou-li v rodině děti.

Jsou dále hrůzné případy zneužívání žen v poměru manželském; není nijak chráněna před hrubostí, nebo zvířeckostí opilce nebo zhýralce. Je-li jejím manželem, není-li jeho postup přímo proti trestnímu zákonu. Statistika rozvodů, manželských rozluk a tragedií rodinných, jimiž se soudy ustavičně zaměstnávají, ukazuje, v jak rozháraných poměrech rodinných dnes žije řada rodin.

Tyto všecky věci vedou k tomu, abychom velmi naléhavě ukazovaly na to nebezpečí pro mravní a fysický stav národa a poukazovaly na § 126 ústavy, praví se: "Manželství, rodina a mateřství bude pod zvláštní ochranou zákonů." Soudím, že nejlepší ochranou je rozhodování nestranného soudce a proto jménem všech těch těžce trpících prosím, nechť ministerstvo spravedlnosti zahájí šetření o rodinných soudech v cizině a připraví návrh o jejich zřízení u nás.

Jednou z nejživějších otázek dneška pro ženy je ztráta pense rozloučené manželky veřejného zaměstnance. Právnicky zdá se to tak jasné: Manželství je zrušeno, tedy i všecky důsledky z něho. Avšak nelze vzíti zpět doby strádání, které prvá manželka vytrpěla s manželem v počáteční službě, za dob válečných nebo v mladých letech, kdy měli nejmenší příjem; v pozdější době, kdy manžel postoupil v platu, rozloučí se se svou starší ženou a pojme za manželku ženu mladou, této připadne pense, ač by snad byla schopna se živiti; ona opuštěná starší paní zůstane bez zaopatření.

Tato otázka je tak živá, že rozloučené ženy v celé republice odhodlávají se k akci, žádajíce, aby byl vzat zřetel na to, jak dlouho žily se svým manželem a měly-li s ním děti. V případě, že prožila první choť s manželem 10 let, nebo že s ním měla dítě, žádají, aby připadla pense prvé manželce, šla do manželství skutečně v domnění, že je zaopatřena, kdežto druhá manželka, když si bere rozloučeného manžela, ví, do čeho jde, a je tedy povinností obou, aby se postarali o zaopatření manželky druhé. (Sen. dr Kovalik: Najlepšie by bolo rozluku zrušiť!) O tom jistě se bude jednati při rodinném právu, při občanském zákoníku. Velmi snažně prosím, aby tato otázka pense rozloučených manželek veřejných zaměstnanců byla podrobena co nejdříve revisi a aby bylo o ní rozhodnuto ve smyslu zde vyslovené zásady.

Jinou věc, kterou musíme řešiti v pensijním zákoně, který nyní se připravuje v ministerstvu financí, je toto: Svobodní zaměstnanci, kterým buď rodiče neb sourozenci úplně se věnují, jimž vedou domácnost, aby se mohli plně věnovati svému zaměstnání, když umírají, vidí často tyto své příbuzné bez zaopatření. Jsou případy z poslední doby, že 60tiletá ředitelka školy, která nebrala krejcaru pense, dosloužila, zemřela a nechává zde svoji 65tiletou sestru bez jediného krejcaru, bez nároku na jakékoliv opatření. Dnešní systém je jistě neudržitelný. Uvážíme-li, že do pense platí svobodný právě jako ženatý a svobodný má k svým pozůstalým tutéž odpovědnost, jako ženatý k svým pozůstalým; i je nutno pamatovati na tyto lidi, a opatřiti je pro dny stáří.

Bolestí žen je u nás v Československé republice mnoho. Machar kdysi napsal: "Býti ženou - již to znamená: Trpěti!" - Ústava našeho státu myslí ve dvou paragrafech na ženu: § 106, který praví, "že výsady pohlaví se neuznávají" a pak ve zmíněném již § 126, že "manželství, mateřství a rodina je pod zvláštní ochranou zákonů". Jen kombinací těchto dvou vět lze i pro ženu v našem státě vytvořiti situaci důstojnou svobodného občana, který chce plniti řádně úkoly svého přirozeného poslání.