Nejedná se však pouze o výši důchodů, nýbrž také o všeobecná ustanovení o jejich vzniku... (Hluk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Hartl (pokračuje):... mezi nimiž přede vším dlužno uvésti stanovení tak zvaného existenčního maxima, kterým se přece dnes zabýváme. V tomto ustanovení uplatňuje se nejen šetrnost na nepravém místě, nýbrž přímo zlá vůle, brániti invalidům, aby se ze svého bídného postavení nemohli vysvoboditi. Ujasněme si jen jednou, jak se věc má. Dostává-li na příklad malý živnostník invalidní důchod 1920 korun, pak nesmí jeho ostatní příjem přesahovati 5000 korun, chce-li si svůj důchod zachovati nezkrácený. Vzroste-li tento vlastní příjem na 6920 korun, pak se mu již důchod úplně odejme. Nepůsobí podobná ustanovení přímo demoralisujícím způsobem? Nemusí zdržovati invalidu od toho, aby svůj vlastní příjem pilnější prací zvýšil nad 5000 korun, ježto tím především nepracuje pro sebe, nýbrž pro fiskus, který mu vyšší výnos práce odnímá zkrácením, nebo úplným zastavením důchodu, toto poslední již při celkovém příjmu pod existenčním minimem, vyměřeným v předloze o berní reformě částkou 7000 korun. U dělníků nesamostatně výdělečně činných jsou poměry potud příznivější, že je existenční maximum dvakrát vyšší, totiž 10.000 korun.

Proti rozlišování mezi samostatnými a nesamostatnými invalidy jsme stále bojovali. Svého času pokoušeli jste se odůvodniti je tím, že samostatný beztak má dvojnásobný příjem, nežli jaký přiznává. Nuže, nelze věru ze všeobecného, neprokazatelného obvinění o falešném přiznávání odvozovati právo na těžké zkracování všech samostatných. A jak tomu je v případě, když moderní mučírna našich daňových předpisů dodatečně dokáže invalidovi, jenž dostává důchod 1920 korun, že jeho vlastní příjem, přiznaný částkou 5000 korun, ve skutečností obnášel nebo obnáší 7000 korun? V tomto případě bude přidržen k vrácení důchodu, za dotyčná léta neprávem braného, třeba že jeho skutečný vlastní příjem jest o 3000 korun menší než existenční minimum dělníků. Z těchto důvodů podal jsem návrh, směřující k odstranění uvedeného bezpráví, podle kterého se existenční maximum stanoví jednotně 20.000 korunami, i prosím vás, abyste s tímto návrhem souhlasili. Obzvláště mne těšilo, že se také vážený řečník přede mnou vyslovil pro to, aby odstraněno bylo rozlišování mezi samostatnými a nesamostatnými, a proti nízkému vyměření existenčního maxima, i doufám, že podle dobrého německého přísloví: "Co můžeš obstarati dnes, neodkládej na zítřek," chopí se příležitosti, aby již dnes hlasoval pro můj návrh. (Souhlas.) Právě tak zavržitelným jako stanovení tak nízkého existenčního maxima jako doposud, jest ustanovení, že invalida, kterému se dostalo trafiky, dostává svůj důchod jen tak dlouho, dokud čistý výnos jeho trafiky nepřevyšuje dvojnásobný obnos důchodu. Kdyby na příklad dostával invalida 1920 korun jako důchod a měl z propůjčené trafiky čistý výnos 5000 korun, pak by tento výnos převyšoval dvojnásobný důchod (3840 korun) o 1160 korun a jeho důchod byl by proto snížen o 1160 korun, tedy na 760 korun. Jeho celkový příjem byl by tudíž 5760 korun. Ano, lze takové násilné snižování příjmu ubohého válečného poškozence nazvati lidským?

K tomu přistupuje ještě často přímé šikanování invalidů. Je mi dobře znám případ, ve kterém 100% za neschopna k výdělku klasifikovaný, skoro 70letý, ve válce raněný štábní důstojník, kterému byla propůjčena trafika, byl nucen vystavěti si k tomu účelu stánek, který stál 20.000 korun. Vyžádal si půjčku ve stejné výši, jež mu byla po dlouhém tahání a opětovných intervencích přislíbena, když si přivedl dva spolehlivé ručitele za splacení půjčky. V posledním okamžiku dostal však překvapující výzvu, aby pro zajištění eráru uzavřel pojištění na život na 20.000 korun. Ovšem opomenuli mu udati pojišťovnu, která by za dosažitelnou premii byla ochotna pojistiti 70tiletého 100%ního invalidu. Bylo potřebí opětovné naléhavé intervence, aby se vymohlo odvolání onoho požadavku, svědčícího o neuvěřitelné neznalosti světa.

A nyní mi ještě dovolte jedno slovo o snaze, zařazovati válečné invalidy cestou lékařských revisí a snižováním procent výdělečné neschopnosti do nižší požitkové třídy. V pětičlenném senátu, který v této a v podobných záležitostech rozhoduje, zasedají jednak předseda, jenž dirimuje pouze při rovnosti hlasů, zástupce ministerstva financí a úřední lékař, jednak oba zástupcové válečných poškozenců. Německému zástupci, který je nucen mluviti česky, je tím jeho úloha podstatně ztížena. Zdá se, že úřední lékař je vázán nepsaným předpisem, nestavěti se nikdy na odpor zástupci ministerstva financí. (Předseda dr Hruban ujímá se předsednictví.) Tak se stává, že v tomto senátu nad požadavky humanity a spravedlnosti vítězí důvody fiskální, takže zástupcům invalidů vznikají mnohdy velmi těžké nesnáze. Tak před nedávnem se teprve po dlouhém boji podařilo, pro rodiče, 59 a 52 roky staré, kteří ve válce ztratili všechny tři syny, jimiž byli dříve vydatně podporováni, docíliti důchodu předků 50 korun měsíčně.

Bylo by skutečně nejvýš na čase, aby se otázky péče o válečné poškozence neřešily pouze s fiskálního hlediska, nýbrž jako otázky mravního práva a lidskosti. Vládní osnova, která má příští přímo zahanbující vyměření tak zvaného existenčního maxima prodloužiti o další rok, ničeho neprozrazuje z podobného nazírání, a proto ji odmítáme. (Potlesk senátorů německé strany národní.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku panu sen. Ant. Novákovi.

Sen. Ant. Novák: Slavný senáte! Přiznám se, že jsem uveden do značných rozpaků, jakým způsobem mám promluviti k otázce, která je na denním pořadu. Do rozpaků uvedl mě pan referent svým referátem. Nikterak mě nepřekvapuje, že z určité části jak tisku, tak i dnešní společnosti soustavně ozývají se hlasy, kde se zvláště, abych tak řekl, "vypichuje", jakého nákladu vyžaduje péče o válečné poškozence, že zde pan referent také o tom mluvil, a až do posledního haléře vypočítával ty miliony a miliardy, to mne nepřekvapuje, to již patří, řekl bych, také k té modě doby přítomné, ale divím se, jak pan referent mohl přijíti k té poznámce, že 10% celkového rozpočtu vyžaduje péče o válečné poškozence. (Sen. Hrejsa: Sociální péče!) Račte prominouti, já jsem si činil poznámky s kolegou Dundrem, seděli jsme vedle sebe a beru na vědomí, že se to netýká válečných poškozenců. Ale ono se to netýká ani celkového nákladu sociální péče. S díky kvituji, že se opravujete, a věřím tomu, že to byla chyba slova, ale když péče o válečné poškozence na letošní rok, všeobecné výdaje věcné vyžadují 774,360.000 Kč, naproti tomu celkový rozpočet bez té dodatečně požadované položky 315 milionů, o které budeme ještě mluviti, a ještě některých jiných položek, vyžaduje 9.723 mil., tak to kulhá. Když počítáme na haléře, tak počítejme na haléře, ale ne přičerňovat tam, kde se to má dotýkat obětí světové války, a tam, kde se jedná o sociální péči, tam velice často pánové vypočítávají, kolik nákladů to vyžaduje. S díky kvituji opravu pana referenta, že se to netýká válečných poškozenců.

Nyní o otázce samé. Jedná se o zákon, jehož účinnost vyprší 31. prosince a kde se jedná o hranici příjmovou. Měli jsme příležitost o otázkách péče o válečné poškozence jednati každoročně. Hranice příjmová tak, jak je pány referenty doporučena, byla již v dřívější době schválena předcházející vládou koaliční, ve které i sociální demokraté, jichž jménem mám čest mluviti, přirozeně měli zastoupení. Ovšem situace byla poněkud jiná. Několikráte zdůraznili jsme od počátku naší samostatnosti, že péče o válečné poškozence není na té výši, na jaké by býti měla. Přítomný pan zástupce ministerstva sociální péče velice dobře ví, jaké to byly zápasy od r. 1924 s ministerstvem financí bez ohledu na skutečnost, bez ohledu na položky přicházelo s kategorickým požadavkem, to a ono se musí škrtnout, a ono není vždycky úspěchem to, co bychom dokázali, ale také bývá úspěchem to, čemu jsme zabránili. A tu přirozeně, kdo poměry znal a poměry zná, ví velice dobře, že v předcházející vládě koaliční za předcházejících ministrů sociální péče právě to, co je dnes, vidí ve vzduchu, pan referent o tom nemluvil, ač na druhé straně se o tom tak nesměle, jen tak mezi řádky v resoluci hovoří: "Vláda se vyzývá, aby při připravované novelisaci zákona dbala zásady, aby hranice příjmu osob hospodařících samostatně byla postavena na roveň hranici příjmu osob hospodářsky nesamostatných." Prosím, ta druhá věta - úplně s tím souhlasíme, již dávno jsme to žádali. Bylo to ministerstvo financí, nikoliv ministerstvo sociální péče, které přišlo s požadavkem rozděliti zde osoby samostatně výdělečně činné a osoby nesamostatně výdělečně činné, a dokazovalo to tím, že nepřihlašuje se daň v té výši, jak se má přihlásiti, že to zde musí býti. Byl bych velice povděčen, kdyby již jednou také v tomto směru bylo tolik otevřenosti, a snad budiž mi dovoleno upřímnosti, aby ten osud obětí světové války byl zmírněn, aby tito lidé nebyli stále napínáni na skřipec, jakým způsobem do budoucna o ně bude postaráno. Když jsme hlasovali pro zákon, který je předmětem jednání dnes a který v podstatě je stejný, byly poměry poněkud jiné. Pravidelně je statistika hned po ruce, když je namířena proti slabým. Pan referent nám indexem cenovým dokazoval, že drahota není, naopak že snad jest ještě levněji. A předevčírem pan kol. Kotrba s tohoto místa dokazoval, že pekaři nezdražují chleba v Brně, poněvadž čítají stejné ceny, jako kupují obilí, ale samozřejmě přiznal, že když je dražší obilí, je také dražší chléb.

Na druhé straně slyšíme, že tomu tak není. Každý velmi dobře ví, že drahota stoupá, zvláště v době přítomné, kdy váleční poškozenci stále a stále jsou předmětem takových starostí a úvah, jakým způsobem dalo by se na nich šetřiti. Je potřebí, aby také slavné sbory zákonodárné v tomto směr u postavily se proti šetření tam, kde není na místě.

Pan zástupce ministerstva sociální péče má zde tabulku, která však není úplná, poněvadž obsahuje pouze tři státy, Německo, Rakousko a Francii. Pan referent měl příležitost do této tabulky se podívati a posouditi, jaký je důchod válečného poškozence v Německu, ve Francii, v Rakousku. Měl jsem již příležitost, zmíniti se s tohoto místa o této otázce a nerad se opakuji. Kdybychom přihlíželi ke státům ostatním, až na nepatrné výjimky balkánských států, budeme my na místě posledním. Po této stránce nebylo vykonáno vše, co ve prospěch obětí světové války vykonáno býti mělo. Mohu slyšeti námitku s druhé strany: Vždyť jste seděli ve vládě a dělali to vaši ministři. Ano, podepisuji. Veškeré zákony od roku 1919 byly dílem kompromisu; a právě ministerstvo sociální péče od počátku musilo se rváti o každý halíř. Nemělo nejmenší možnosti, aby vykonávalo, co skutečně bylo potřeba. (Senátor Havlena: Bylo předmětem útoků dokonce!) Když se dožadoval ministr sociální péče Habrman dotčeného úvěru, který mu byl při rozpočtu řádném škrtnut, stal se terčem útoků a padla slova, že patří na lavici obžalovaných, poněvadž prohospodařil státní peníze.

Tehdy ministr sociální péče snesl velmi klidně ty útoky, poněvadž mohl za to odpovídati nejen svému svědomí, ale hlavně také nejširší veřejnosti. V jiných státech příjmová hranice neexistuje. U nás známe těžkostí mladého státu velmi dobře a víme, jaké to byly těžké doby, kdy se začalo v tomto směru pracovati a kdy samozřejmě první zákon nemohl býti jistě dokonalý, poněvadž praktický život nám ukázal, kde je potřebí novelisace a doplňku. Ale současně ve státech druhých ne jednou, ale několikráte byly zákony péče o oběti války novelisovány, ale ne proti obětem světové války, nýbrž ve prospěch jejich. V tom spočívá ten podstatný rozdíl..

V resoluci sociálně-politického výboru se žádá, aby pro příště rozdíl osob samostatně výdělečně a nesamostatně výdělečně činných zmizel. Myslím, že je to jen spravedlivé a že v tomto směru bude vyhověno oprávněným požadavkům. Také by bylo správné, aby hranice příjmová byla zvýšena. Pan referent zde poukazoval k zákonu prvnímu, kde je stanovena hranice příjmová 4.000 až 8.000 Kč. Řekl jsem, že teprve poznatky v praxi a ve skutečném životě nás poučí. V r. 1920 kojili jsme se nadějí, že poválečné poměry v několika letech budou překonány, že přijdou doby normálních poměrů, kdy dodatečně tato otázka bude upravena. Ale, žel, zklamali jsme se. Přišel druhý zákon, kde byla hranice příjmová 6 a 12 tisíc Kč. A dnes opakuje se starý zákon: 5 a 10 tisíc Kč.

Jménem klubu, k němuž mám čest náležeti, podávám pozměňovací návrh, aby hranice příjmová byla stanovena v obnosu 6 a 12 tisíc Kč. Není to ani tolik, co ve skutečnosti by bylo oprávněno. 14 tisíc Kč není tak veliký požadavek, ale já nejdu na tu krajní mez, hledám zprostředkující návrh a budu velmi povděčen, když návrh náš najde opory a pochopení u pp. referenta a nastane-li po této stránce změna. Nebezpečí tu žádného není, poněvadž zákon ten, kdyby do skončení zasedání tohoto sboru nemohl býti vyřízen, může býti v lednovém zasedání se zpětnou platností vyřízen.

Druhou resoluci sociálně-politického výboru považuji za mimořádně důležitou. Jen bych prosil, aby tato resoluce nebyla jenom resolucí otištěnou na papíře, nýbrž aby se také blahovolně prováděla. Již podle platných zákonů má ministerstvo sociální péče po dohodě s ministrem financí právo, aby v případech, zvláštního zřetele hodných, přeplatky do určité míry odepsalo.

Uvedu jeden případ: Dělnice tabákové továrny v Písku vydělala za rok necelých 10 tisíc Kč. Má několik dítek a byl jí vyplácen důchod, který podle platných předpisů zákona býti vyplácen neměl. Za dnešních poměrů to samozřejmě není důchod, který by bylo lze nazvati přepychem. Nyní po letech tato dělnice má naráz vrátiti přes 4 tisíce Kč, a je v tom nebezpečí, když to nebude vraceti ve splátkách předepsaných, že se jí to bude srážeti v továrně ze mzdy, po případě že bude propuštěna. Takových případů je celá řada. Prosil bych, aby tato resoluce uvedena byla ve skutek a aby tam, kde se přeplatky staly, nebyly zpět vymáhány, poněvadž v 90 % běží o chudáky. Samozřejmě. Kdopak jiný důchod dostává? (Sen. Hrejsa: Je škoda těmi přeplatky se zabývati!) Prosím, doposud se tak dělo a v takových případech je to zvláště nebezpečné.

Pánové a dámy! Nechci zde opakovati řadu věcí, které jsem zde již tlumočil, ale vy jste mohli minulého týdne čísti v novinách zprávy, že v kavárně,,Harmonii" se popralo několik ruských studentů. Vytloukli tam okna, roztřískali všecko a byli předvedeni na policii. Bylo jich 5. Tři studenti byli starší 30 let, jeden 24letý, druhý 22letý. Všech těchto 5 studentů je podporováno československou vládou velmi slušným obnosem měsíčním. Jsou to ruští emigranti. (Slyšte!) Nevytýkám, když se jich ujmeme, těch, kteří utíkají z přesvědčení, ale bližší košile než kabát. Jestliže naši příslušníci tohoto státu hynou bídou a nedostatkem, a čteme-li v novinách, že tací emigranti, kteří studují celá léta, válí se po hospodách, flámují po barech a pak se tu jim za to dostává podpory od tohoto státu, pochopitelně bolí, to roztrpčuje. (Sen. dr Karas: Podporu dostává ten, kdo vykoná normální studia, ale jakmile se ve studiích zdrží, podpora se mu vezme. Studovat nemůže déle než 4 roky!) Pane doktore, já jsem si dal tento případ zjistiti. Stalo se to před desíti dny v kavárně "Harmonii" na Vinohradech. Ale ty případy jsou na denním pořádku. Vy jistě se s tím nebudete ztotožňovati, aby lidem práce se štítícím dávaly se podpory do set a tisíců jdoucích, kdežto obětem světové války, našim příslušníkům, každý plat se vypočítá. V poslanecké sněmovně vypočítal pan referent na halíř, mnoholi se dalo invalidům. Budeme znovu čísti ze zprávy slavného senátu, jak pan referent na halíř vypočítává, mnoho-li se invalidům dalo. (Sen. Šturc: Kolik se dalo zkrachovaným bankám?) Nedávno jsem četl, že u jedné moravské banky při tom likvidačním řízení se to vypočítává na 100 milionů. To jsou také takové případy. Nemůžete se diviti. Zde není potřebí žádné agitace a zčerňovati něco, když to ve skutečnosti černé je. (Sen. dr Karas: Já hájím ministerstvo zahraničí, že každý musí studovati a nestuduje-li, že se mu podpora vezme!) S díky kvituji.

Ještě považuji za svou povinnost zmíniti se o resoluci třetí, podle které vládě se ukládá, aby znovu dána byla lhůta k přihláškám válečných poškozenců. Dovoluji si k tomu připomenouti - a pan zástupce ministerstva sociální péče jistě mi to potvrdí - že nejhorší poměry v tomto směru, poměry přímo bolestné jsou na Podkarpatské Rusi a na Slovensku. I v Čechách máme řadu velmi neutěšených případů, ale na Podkarpatské Rusi dnes je 4000 těch, kterým podle zákona důchod patří, kteří ne svojí vinou, ale namnoze vinou tamních úřadů neučinili včas přihlášku. Měl jsem příležitost před 14 dny znovu sledovati tyto poměry na Podkarpatské Rusi. Je-li tam přes 4000 těchto obětí světové války, kolik je jich v přítomné době na Slovensku? Nemáme to zjištěno, ale myslím, že jich bude také slušný počet. Tu se má něco státi. Znovu opakuji, že je to ministerstvo financí, které se zuby nehty brání - budu s díky kvitovati, když to pravda není, ale pokud jsem měl příležitost býti informován, je to ministerstvo financí - které se zuby nehty brání tomu, aby tato otázka byla znovu řešena. Oběma rukama budu hlasovati pro resoluci druhou a třetí, panem referentem navržené, ale snažně prosím pány z dnešní vládní většiny, aby za všech okolností dbali toho, aby tyto resoluce nebyly pouze kusem popsaného papíru, ale aby se konečně také na ně vzal zřetel.

Samozřejmě velmi rád bych také slyšel, jakým konečným způsobem má býti otázka péče o válečné poškozence vyřešena. Poukaz, že v sousedním státě honoruje se ztráta výdělečné schopnosti od 35 %, nestačí, poněvadž tato ztráta výdělečné schopnosti je něco příliš relativního. Znám řadu případů, a pánové z ministerstva sociální péče měli příležitost se o tom přesvědčiti, že člověk, který je klasifikován ztrátou výdělečné schopnosti 20 %, 25 % až 30 %, je po čase klasifikován více procenty. Fiala z Letné, který byl klasifikován ztrátou výdělečné schopnosti 20 %, byl uznán tento týden 80 %. Jen tak mimochodem řečeno, do této doby ten chudák ještě ani haléře nedostal. (Místopředseda dr Krčméry převzal předsednictví.) Vyžádal jsem pro něho, aby se mu vypomohlo zálohou. Tedy takové případy, které zde nechci vystavovati jako nedostatek aparátu sociální péče, objevují se při tak velkém počtu, půl milionu válečných poškozenců, ale dokazují tím, že pro ně není rozhodující 20% ztráta výdělečné schopnosti. To je lehký invalida, ale naopak celá řada těch, kteří jsou klasifikováni jako 20%ní, dnes jsou velmi těžkými invalidy. A jestliže stále probíhá ve veřejností zpráva - nepovídá se to jen tak neurčitě - že všem t. zv. lehkým invalidům má býti odňat nárok na důchod, že mají býti zbaveni té částečné opory k existenci, považuji to za nesprávnost. Přiznám, že je to veliký obnos, ale mohou za to ty oběti světové války? Mohou býti ti lidé trestáni, že ztratili ve prospěch cizích lidí, když za cizí zájmy krváceli, zdraví, živitele atd.? Za to přece nemohou býti trestáni. A samozřejmé rok od roku ubývá těchto obětí světové války, vždyť sirotci dorůstají, ten počet nových nevyrovná počet těch, kteří každým rokem ubývají. (Sen Šturc: Vymírají podvýživou!) Ano, pravda! Prosil bych, když spravedlnost, tak spravedlnost ke všem. Když už páni referenti vzali si při projednávání tohoto zákona za vzor, že musí býti na haléř vypočteno, mnoho-li obětem světové války bylo zaplaceno, pak my velice důsledně budeme se toho domáhati také v jiných případech, aby se nám dostalo cifer, kolik, komu, za kterých okolností na haléř bylo to a ono vyplaceno. Říkám to z toho důvodu, aby pánové nebyli překvapeni, až při jiné příležitosti s tímto požadavkem přijdeme.

Myslím, že v příštím roce otázka péče o válečné poškozence bude již jednou definitivně vyřešena, budou-li tyto dvě resoluce také provedeny. Ve formě těchto resolucí jsou připraveny příslušné návrhy. Budeme míti příležitost zase touto otázkou se zaměstnávati. Z toho důvodu nepřednáším, ač mohl bych také posloužiti, úřední cifry, které mnohdy jsou dokladem nedostatku, právě úřední cifry našich českých válečných poškozenců. Pan referent se zde zmínil také o slepcích. Já bych mu doporučil aby se podíval, jak to vypadá na př. s trafikanty. Trafikant, kde příjem jeho dostupuje určité hranice, dostává okamžitě společníka. Přirozeně, že se dva o to dělí. A já jsem zde v tomto slavném sboru měl příležitost tehdy za přítomností pana ministra železnic poukázati na drastický případ. 35%ní invalida Bouda má pronajato místo u Masarykova nádraží směrem k Žižkovu. Jsou to dva m². Tam má trafiku, ve které se nemůže hnouti. Poněvadž ta trafika vynáší pár krejcarů, dali mu společníka, ale hned mu předepsali 3500 Kč ročního nájemného z místa, na kterém si vlastním nákladem za pomoci ministerstva sociální péče postavil malou budku. To jsou jen ukázky, jaké nepochopení, ba přímo tvrdost se objevuje tam, kde jde o oběti světové války. Bylo by velice dobře, kdyby ti, kteří v dřívějších dobách slíbili invalidům pomoc v parlamentě, nebo na jejích projevech, přikročili se skutkům, kdyby prakticky se zde prokázalo, že pro oběti světové války je dostatečné pochopení.

Prosím, aby opravený návrh, který jménem klubu podávám, byl tímto slavným sborem schválen. Přirozeně není tím ještě péče o válečné poškozence vyčerpána. (Potlesk.)

Místopředseda dr Krčméry: Slovo má pan sen. Hampl.

Sen. Hampl: Vážený senáte! Pakli mluvíme o válečných poškozencích, musíme si představiti tu bídu, ten nedostatek, musíme si představiti to strašné postavení, ve kterém se nejen tisíce válečných poškozenců, ale i jejich rodin nacházejí. Člověk musil prodělati hrůzy světové války, ale musil také slyšeti, jakým způsobem těmto lidem, kteří světovou válku prodělali, bylo slibováno vše možné, jak bylo jim slibováno zaopatření jejich rodin, a nyní vidí tito lidé, že zůstalo jen při těch slibech.

Už je to tak na světě, že chudáci jsou vždycky krmeni jen sliby. Nám se slibovalo za války, před válkou i po válce. Zjistiti můžeme pouze jedno, že zůstává při slibech. Kdyby jich nebylo, kdyby nebylo jisté, částečné naděje, že některý z těch slibů se splní, pak by se dnes docela jinak musilo počítati s tím, jaké postavení zaujmou vládnoucí strany k předloženému zákonu. Byli bychom velmi povděčni, kdyby nějakým způsobem bylo možno zde na Sněmovním náměstí na okamžik spustiti bubnovou palbu. Potom bychom viděli, že ti páni, kteří dnes nemají ani rezavého knoflíku pro válečné poškozence, oběma rukama hlasují pro zákony válečných poškozenců. Ale oni vidí, že válečným poškozencům mohou zase jen postačiti sliby, že tito lidé nemohou si opatřiti bubnovou palbu. Ale oni také vidí, že se v každém státě, i v našem, činí přípravy k takové bubnové palbě.

Ale nevím, jestli po těch zkušenostech, kterých nabývají váleční poškozenci a jejich rodiny, bude nadšení a obětavost těch, kteří budou honěni, aby hájili t. zv. nároky a práva státu a vlasti, takové, aby se s nadšením této vražedné práci podvolili. (Výkřiky.) Je skutečně smutným úkazem, že v civilisovaném státě, ve kterém národ je na vyšší úrovni, je možné šetřiti tam, kde je k tomu nejmenší příčiny a kde se rozhodně šetřiti nemá.

Odhad existenčního minima válečných poškozenců je tak nepatrný, že kdyby kterýkoliv z těchto pánů, kteří s tím souhlasí, nebo kterýkoliv z jejich stoupenců měl skutečně z toho žíti, kdyby měl toto existenční minimum přijmouti, pak by zajisté mnohý z nich sáhl si na život a řekl: Než takový život, raději buď odpravím sebe anebo budu odpravovat ty, kteří mne do takové bídy a nedostatků vhánějí.

Příjem válečného poškozence se ztotožňuje s příjmy rodiny. Ale zde je ten případ obráceně: tak zv. živitel rodiny není živitelem rodiny, nýbrž ta rodina nebo s ním spolubydlící vlastně toho živitele svého musí živiti. Ten, který má býti živitelem, musí býti živen těmi, které má živiti. Rád bych viděl dnes také válečného poškozence, který není z kruhů dělnických. Máme také válečné poškozence, kteří jsou v lepším postavení. Těch je sice velmi málo, poněvadž ti pánové, kteří něco měli, se starali již o to, aby se válečnými poškozenci státi nemohli. Oni chránili svou vlast obyčejně hodně daleko za frontou. Rád bych viděl také ty paničky z lepších kruhů, kdyby dnes měly za těch životních podmínek živiti své muže, kdyby měly jíti do továren nebo závodů, nebo kamkoliv vydělávati a měly ze svých krejcarů živiti svého muže mrzáka. Nevím, jak by potom na ten život pohlížely. Myslím, že lidé právě z těchto řad, kteří nepoznali bídy a nedostatku, nepoznali trpkého boje o skývu chleba, byli by nejzuřivějšími bolševiky, kdyby se do takového stavu dostali.