Místopředseda Donát: Prosím pány, aby zaujali svá místa. (Děje se.)
Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.
O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati vzhledem k podaným pozměňovacím návrhům takto:
Nejprve o návrhu pana Jokla a soudr. na přechod k dennímu pořadu; budeli zamítnut, pak o § 1 a o odst. 1. až 4. §u 2 podle zprávy výborové.
o odst. 5. §u 2 nejprve podle návrhu sen. Jokla a soudr.; bude-li zamítnut, podle návrhu sen. Dundra a soudr. a bude-li i ten zamítnut, podle zprávy výborové;
o §u 3 podle návrhu sen. Jokla soudr., bude-li zamítnut, pak o §u 3 až 6, o nadpisu zákona a jeho úvodní formuli podle zprávy výborové.
Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)
Nejsou. Budeme tedy tak postupovati.
Kdo souhlasí s návrhem sen. Jokla a soudr., aby se přes zákon o úpravě rozpočtu vojenské správy přešlo k dennímu pořadu, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Zamítá se.
Kdo souhlasí s § 1 a odst. 1. až 4. §u 2 podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Přijímá se. (Výkřiky.)
Kdo souhlasí s odst. 5. §u 2 podle návrhu sen. Jokla a soudr.. nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Zamítá se.
Kdo souhlasí s odst. 5. §u 2 podle návrhu sen. Dundra a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Zamítá se.
Kde souhlasí s pozměňovacím návrhem sen. Jokla a soudr. k §.u 3, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Zamítá se.
Kdo souhlasí a odst. 5. §u 2, pak s §em 3 až 6, pak s nadpisem zákona a jeho úvodní formulí podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedená o nova zákona přijímá se podle zprávy výborové ve čtení prvém.
Přikročuji k bodu dalšímu, jímž je:
2. Zpráva rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 316) o vládním návrhu zákona o dávce ze šumivého vína. Tisk 319.
Zpravodajem je pan sen. dr Fáček. Prosím, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. dr Fáček: Vážený senáte! Titul zákona, na kterém se podle vládního návrhu usnesla poslanecká sněmovna, nepřiléhá docela k jeho obsahu. Vypadla věc, která je vlastně v zákoně nejdůležitější a která potěší mnohého z našich občanů, totiž zrušení daně z vína v lahvích, která se platila páskami ve výši asi 20 % ceny. Proti této dávce od jejího zavedení ozývaly se stále stesky z kruhů, které jí byly dotčeny. Hostinští, obchodníci vínem, pěstitelé révy vinné stěžovali si, že následkem této dávky poklesl prodej vína a že tím je ohroženo naše vinařství. Zejména z klasického kraje vinného, Mělnicka, stále docházely tyto stížnosti a v volání o záchranu ohroženého vinařství. Bylo se domáháno zvláštních úlev pro mělnické vinařství; to zase naráželo na odpor ostatních vinných oblastí. Lze proto vítati, že na konec finanční správa odhodlala se ke zrušení této dávky na celé čáře. Naše správa sice dlouho odporovala požadavkům interesentů našeho vinařství, a co jí na konec asi přivedlo k tomu, že opustila svoje původní odmítavé stanovisko, je okolnost, že výnos z této dávky z vína v lahvích oproti původním rozpočtům rok od roku klesá způsobem přímo překvapujícím. Z původní roční částky 28 mil. dotáhli jsme to v posledním roce na necelých 10 milionů. Tedy tento úbytek nasvědčuje tomu, že se tu velmi mnoho defraudovalo, což bylo usnadněno tím, že kontrola této daně byla velmi obtížná. Nyní se tedy tato dávka zrušuje a těm majitelům vína, kteří mají již berní známky nalepené na láhvích, budou, podle přechodného ustanovení zákona nahrazeny. Jediní, kteří jsou vyloučeni z této vánoční nadílky, jsou ti, kdož pijí víno šumivé, poněvadž na šumivé víno se sice stará dávka zrušuje, ale zavádí se nová obdobná, ve výši stejné, ba v některých posicích sazba jest ještě vyšší v poměru k ceně vína. Tato nová dávka má tu přednost, že její vybírání bude velmi jednoduché, a proto unikání daně bude nemožné. Bude se totiž vybírati jen u dovozců vín z ciziny a u výrobců šumivých vín, kterých je dohromady počet nepatrný. Sazba této dávky jest odstupňována podle cen vína a tím vlastně podle kvality, takže méně hodnotné víno šumivé bude zdaněno jen 8 korunami z láhve a lepší, dražší druhy 15 Kč. Celkový výnos této daně se odhaduje na 3 mil. proti výnosu dávky všeobecné z vína v lahvích. Jak byl rozpočten na příští rok 10 mil., je tu úbytek 6 milionů.
Opravuji v tom směru nedopatření v tištěné zprávě rozpočtového výboru, kde se uvádí, že výnos dávky pro příští rok nebyl pojat do státních příjmů. Figuruje v částce 10 milionů, která odpovídá výnosu posledních roků. Finanční správa je tak generosní, že upustila od požadavku původního, aby tento schodek byl nahrazen z výnosu všeobecné dávky nápojové lahvového vína a spoléhal na to, že po této reformě konsum ušlechtilejších vín v lahvích stoupne a tím také, že stoupne automaticky výnos všeobecné nápojové dávky z vín a že tím bude tento schodek v rozpočtu postupně uhrazován. (Potlesk.)
Místopředseda Donát: K slovu je přihlášen pan sen: Luksch, prosím, aby se ujal slova.
Sen. Luksch (německy): Slavný senáte! Vzhledem k nejvýš omezené a krátké době, která je mně dána - k tomu ještě přistupuje, že nastala již jakási vánoční nálada - není mi bohužel možno promluviti zde obšírně o tísnivém postavení našich jihomoravských pěstitelů vína, ve kterém se obzvláště v posledních letech octli a které se takřka den ze dne stupňuje. Snad dostane se mi ještě jednou příležitosti vylíčiti obšírně bědné a přímo neudržitelné poměry jihomoravských pěstitelů vína, šikány při vybírání daní a mnohé choroby, jež vinný keř napadají.
Chci tudíž k tomuto zákonu, ke zrušení pásklové daně - mohu to učiniti takřka jen ve slohu telegramu - říci, že my zástupcové jihomoravských pěstitelů vína plně souhlasíme s §§ 1 a 13 zákona. Vítáme tento zákon a budeme také hlasovati pro něj, poněvadž z něho vidíme, že se konečně jednou také skutečně splňuje toužebné přání pěstitelů vína po zrušení páskové daně pro přírodní vína, a poněvadž z toho můžeme seznati, že konečně také jednou ve směrodatných kruzích vládních se došlo k tomu, uznati důležitost pěstování vína, a že porozumění pro pěstování vína stále roste. To chtěl jsem předeslati.
Nemůžeme se však s tímto zákonem samotným spokojiti, má podle mého názoru býti jen skromným začátkem snižování různých daní z vína, jež výrobce vína mimořádně zatěžují a které pěstování vína v jižní Moravě přímo ničí. Chtěl bych tudíž, abych dlouho nezdržoval, naše stanovisko vyložiti v ten smysl, aby se všemi lahvovými víny, tedy s t. zv. páskovými víny, která leží ve sklepích producentů, naloženo bylo tak, aby tito producenti spadali pod pojem obchodníků vínem. Chci poznamenati, že se při odstranění daně z lahvového vína přihlíží mnohem více k zájmům obchodníků vínem, nežli k zájmům pěstitelů vína. Ale přes to mám za to, že zrušení daně z lahvového vína a zavedení dávky pro šumivá vína snad přece může míti za následek nepatrné zvýšení konsumu přírodních vín, třebas jen v míře nepatrné, jakož i malé zlepšení cen našich kvalitních vín a patrně také za následek míti bude.
V tomto smyslu vítáme tudíž tento zákon, poněvadž v něm vidíme skromný začátek toho, že se konečně ve směrodatných kruzích vzbudil zájem pro pěstitele vína - jsou to obyčejně malí a nejmenší - a budeme tudíž samozřejmě hlasovati pro zákon. (Souhlas a potlesk senátorů svazu zemědělců.)
Místopředseda Donát (zvoní): Nikdo není ke slovu přihlášen. Táži se pana zpravodaje, přeje-li si doslov?
Zpravodaj sen. dr Háček: Nikoliv.
Místopředseda Donát: Pan zpravodaj si nepřeje slova k doslovu. Budeme tedy hlasovati. (Zvoní.)
O osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisech jednotlivých oddílů a jednotlivých paragrafů, jakož i o úvodní formuli míním dáti hlasovati najednou, není-li žádných námitek. (Námitek nebylo.) Námitek není. Zůstává tedy při tom.
Kdo souhlasí s uvedenou osnovou zákona, jeho nadpisem. nadpisy jednotlivých oddílů a jednotlivých paragrafů, jakož i s úvodní formulí podle znění zprávy výborové souhlasně s usnesením poslanecké sněmovny tisk 316, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých oddílů a jednotlivých paragrafů, jakož i s úvodní formulí podle znění zprávy výborové schvaluje se souhlasně s usnesením poslanecké sněmovny číslo tisku 316 ve čtení prvém.
Nyní budeme jednati o bodu dalším, jímž je:
3. Zpráva výboru sociálně-politického k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 317) o návrhu posl. Pekárka, Vávry, Sedláčka, Stenzla a druhů a o návrhu posl. Stenzla, Tichiho, Eckerta, Pekárka a druhů, aby byl vydán zákon, jímž se mění zákon ze dne 1. července 1926, čís. 118 Sb. z. a n., jímž se mění §§ 275 a 276 zákona ze dne 9. října 1924, čís. 321 Sb, z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Tisk. 320.
Zpravodajem je pan senátor Sláma, dávám mu slovo.
Zpravodaj sen. Sláma: Vážený senáte! Návrh podaný poslanci Pekárkem, Vávrou, Sedláčkem, Stenzlem a druhy a poslanci Stenzlem, Tichim, Eckertem, Pekárkem a druhy na novelisaci zákona, kterým se mění zákon ze dne 1. července 1926, č. 118 Sb. z. a n., jímž se mění §§ 275 a 276 zákona ze dne 9. října.1924, č. 221 Sb. z. a n. o pojištěni zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, schválený poslaneckou sněmovnou, jedná o prodloužení lhůty, po která se mají rušiti živnostenské a gremiální pokladny.
Vážení pánové, je vám známo, že zákon o starobním a invalidním pojištění z roku 1924 rušil živnostenské a gremiální pokladny, které měly určitý počet členů, a to živnostenské do 4.000, gremiální do 2.000 členů. Tyto pokladny měly býti 1. července 1926 zrušeny, a přirozeně tehdy to vzbudilo velmi roztrpčený odpor v řadách živnostnictva proti tomuto zákonu, který byl nespravedlivým vůči středním vrstvám. 11. března tohoto roku byl mnou a kolegy podán návrh na novelisaci zákona, totiž, aby byly zachovány pokladny, které mají 1000 členů, bez ohledu na to, jsou-li to gremiální nebo společenstevní živnostenské pokladny. Nedošlo k tomu, aby tento návrh byl odhlasován, jelikož v poslanecké sněmovně byl dne 17. března podán návrh na prodloužení lhůty pro rušení uvedených pokladen do konce tohoto roku. Počítalo se s tím, že se přikročí k novelisaci zákona o starobním a invalidním pojištění, a v důsledku toho, že k tomu letošního roku nedošlo, tento návrh má za účel prodloužiti lhůtu pro zrušení živnostenských a gremiálních pokladen až do konce roku 1927.
Včerejší usnesení senátu, aby se utvořila sociální komise ke zkoumání veškerých otázek, souvisejících s novelisací starobního a invalidního pojištění, dává nám přirozeně již záruku, že jednou k reformě a přetvoření celého toho zákona dojde, a tedy jménem sociálně-politického výboru dávám návrh, aby toto prodloužení, které bylo odhlasováno poslaneckou sněmovnou, bylo odhlasováno také slavným senátem.
Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji rozpravu.
Ke slevu jsou přihlášeni páni senátoři: Jaroš a Koutný.
Než dám slovo prvému z nich, navrhluji, aby řečnická lhůta stanovena byla na čtvrt hodiny.
Námitky žádné nejsou. (Nebyly.)
Je schválena.
Prosím pana senátora Jaroše, aby se ujal olova.
Sen. Jaroš: Slavný senáte! Snad žádný předmět netěší se tak často změnám, jako právě zákony pojišťovací. V roce 1924 přijali jsme zákon o sociálním pojištění, v němž zahrnuto je nemocenské, starobní a invalidní pojištění. A tam byly sneseny všechny důvody pro to, aby pokud možno malá tělesa zmizela. Tenkrát to všechny koaliční strany bez rozdílu uznávaly, že udržování nepatrných pokladen nemá ceny, že to neprospívá ani pojištěncům, ani pojišťovnám, ale ani ne zaměstnavatelům. (Předseda dr Hruban ujal se předsednictví.) Dnes zase máme co činiti s návrhem na prodloužení života těchto malých pokladen. Jedná se o velmi nepatrný zlomek pojištěnců. Počítáme-li, že dnes je přes dva miliony pojištěnců nemocenského pojištění a že se tu jedná o zachování asi 28 pokladen, které nemají víc než 47.000 členů, což znamená asi dvě a půl procenta v celém počtu pojištěnců, tedy v pojištění venkoncem nehraje to žádnou roli. Jestli však tvrdí pan referent, ze pojištěnci si přejí udržení těchto pokladen, mohl bych mu opakem dokázati na několika pokladnách společenstevních v Praze, a připomínám, že to nejsou pokladny špatně vedené, nýbrž mají reservní fond, třebas pokladna truhlářů, pekařů, potom ještě pokladna cukrářů, které samy učinily podněty během letošního roku, aby byly sloučeny. Pojištěnci sami měli schůze a žádali zrušení pokladen a přivtělení jich k okresním. Co je pozoruhodné, že u těchto dvou větších pokladen žádali pojištěnci ne roztříštění pojištěnců do těch několika pražských okresních, nýbrž chtěli býti soustředěni v jednom. Tedy je viděti, že mají snahu k tomu, býti pokud možno v ústavu největším, který pojištěnci dovede něco zaručiti. Já říkám, že bychom mohli přes toto přejíti, poněvadž ony se vyžijí a musejí se vyžíti samy sebou, kdyby se nejednalo o to, že máme dnes v běhu již invalidní a starobní pojištění, kdyby měl podati zprávu třeba dnešní ředitel ústřední sociální pojišťovny o tom, co bude svědčiti ústřední sociální pojišťovně, zda jednotné veliké celky, jichž nebude mnoho, či mnoho nepatrných pokladen, myslím, že by nebyl na pochybách a že by musil říci, že ústřední sociální pojišťovně nepoměrně lépe pracovati se bude s velikými celky. Na naše pojištění díváme se pořád anebo dívají se strany občanské jako na otázku, ze které snad socialistické strany mají stranický prospěch, nebo že socialistické strany ve svém stranickém zájmu brání se tomu, aby pojištění nebylo tříštěno a bylo zcentralisováno. Velevážení, zájem zaměstnavatelů však žádá, aby pojištění bylo soustředěno. Já nechápu, zejména stranu živnostenskou, že trvá na pojištění parcielním, na pojištění společenstevním, na dosavadních společenstevních a gremiálních pokladnách, když právě pro malého živnostníka je prospěchem daleko větším, když je ve větším tělesu, než když je v malém. Pojištění je založeno na vzájemnosti. Odbor, který podléhá větší nemocnosti, kdyby měl míti pro sebe pokladnu, je mnohdy pasivní. Neříkám, že se ve společenstevních pokladnách špatně hospodařilo, ale právě společenstevní pokladny u některého odboru, který podléhá sám sebou povahou práce, nezdravou prací větší nemocnosti, má-li pokladnu sám pro sebe, musejí jeviti pasivitu. Naproti tomu, je-li sloučeno třicet odborů, kde aktivní odbor vyvažuje odbory pasivní, prospívá to pochopitelně všem těm, kteří na tomto pojištění jsou zúčastněni. Řekněme na příklad kameník podléhá větší nemocnosti než typograf a typograf podléhá ještě větší nemocnosti než nějaký úředník v kanceláři. Tak bychom mohli jíti od jednoho odboru ke druhému a viděli bychom. že aktivní odbory vlastně doplácejí na odbory pasivní, a jen tak je pojištění možné, jen tak pojišťovna může potom pro všechny více činiti. Dnes je administrativa u pojišťoven nepoměrně větší, než byla před zavedením starobního a invalidního pojištění. Ukáži vám na příkladu, jak obtížná je administrativa dneska u nás v Praze, protože máme v Praze ještě asi dvacet pokladen. Ústřední sociální pojišťovna k vůli evidenci musí žádati, odejde-li jeden člen z jedné pokladny a je přihlášen u druhé, aby zaměstnavatel v přihlášce uvedl, u které pokladny byl dříve ten člen přihlášen. Je-li v Praze 20 pokladen, on je pořád u některé společenstevní pokladny, ten pekař, nemá-li práci u svého řemesla, jde na stavbu. Totéž je s truhlářem, který dělá práci jinou. Velmi často se stane, že zaměstnavatel ani u poloviny svých dělníků nemůže říci, kde on byl dříve přihlášen. Mohli byste namítnouti, proč se nezeptá dělníka, ale třicet procent dělníků vůbec neví, u které pražské pokladny byli přihlášeni, ba jsou i dělníci, kteří neznají ani pořádně firmu. Kdyby v Praze byla jedna pokladna, neví-li to ani zaměstnavatel ani ten dělník, je tam založen katastr, a on tam musí býti, když v Praze pracoval. Nahlédnutím u nás se zjistí, kde byl přihlášen před tím a my můžeme sociální pojišťovně ke konci roku podati zprávu. Ale poněvadž to nevíme, musíme to hledati. Nemůže-li nám to poskytnouti zaměstnavatel, musíme to hledati u jiných pokladen. Neposkytnou-li to pokladny, musíme všechny možné způsoby voliti, abychom se dozvěděli, kde vůbec byl ten člověk pojištěn. Ale pro samého zaměstnavatele je to výhodné. Vezměte stavitele, který má 10-12 staveb a který zaměstnává 1200 až 1800 dělníků, musí k vůli evidenci u sociální pojišťovny říci, kde byl ten dělník posledně u které pojišťovny pojištěn. Zde musí mít zájem i zaměstnavatel, aby koncentrace pojištění zde byla, poněvadž se tím předejde zbytečné a nákladné administrativě.
Ale ještě něco jiného. Ve velkém ústavě, který má 50 nebo 30 tisíc pojištěnců, je možno daleko jinak, systematičtěji organisovati práci, než v malém ústavě, poněvadž tam už nastala dělba práce. Úředník, který je pět roků u štítků, přímo si hraje virtuosně pak s těmi štítky, ale naproti tomu v malé pokladně úředník, který musí od vyplácení a registrace jíti přes kontrolu, míti přehled, ten se příliš rozptyluje. Ono je to viděti i na úřednících, kteří přijdou z těch malých pokladen do velikého ústavu, jak dlouho to trvá, než se zapracují, aby mohli pracovati tak, jako lidé, kteří jsou u určité práce celý čas nebo určité měsíce a leta. Ti mají při ní náležitou kvalifikaci a ovšem daleko větší zručnost.
Ale co hlavního. Až do let převratových omezovaly se pojišťovny na léčbu sice, ale více méně na poskytování podpor; teprve v dobách popřevratových, když příspěvek byl upraven a kdy konečně se uznalo, že hlavní důvod pojištění je léčebná péče, počala se ve velkém léčebná péče v jednotlivých ústavech prováděti. Prospěch toho je zase pro pojištěnce, pojišťovnu i zaměstnavatele, neboť mají záruku dokonalé léčebné péče, mají záruku, že není potřebí zvyšování příspěvků a konečně záruku, že veliká tělesa pokladenská nemohou býti pasivní a mohou nastřádati reservní fond pro případ, kdyby přišly nějaké epidemie, nebo horší doby na pojištěnce. V medicíně dnes byly učiněny veliké pokroky. Nemůžeme připustiti, aby těchto pokroků nebylo účastno dělnictvo a pojištěnci. Vezměte dnes röntgen, vezměte radioléčbu, vezměte osvětlovací léčbu a elektroléčbu, to všechno dnes napomáhá tomu, aby člověk byl rychleji uzdraven. Může malá pokladna si poříditi röntgen? Vždyť náklad na röntgen, má-li býti pro diagnostiku a hlubokou therapii, činí na čtvrt milionu Kč. Můžete říci: Proč toho člověka nepošlete do nemocnice? Ale v nemocnici se dnes zadarmo neröntgenuje, a jakmile nemocný řekne: >Já jsem pojištěn<, musí to pojišťovna zaplatiti. A nyní si představte malou pokladnu, že pošle členku k lékaři, u které se jedná o nějakou ženskou chorobu, má se zameziti rakovině, nebo nemoci, která přímo nakazuje léčbu röntgenem, a to pět, šest, osm sezení, a každé takové sezení stojí někdy několik set korun. Náklad na léčbu té jedné ženy může tedy jíti do set, ne-li do tisíců, protože ta pojišťovna musí takovou nemocnou členku poslati buď k röntgenologovi nebo do nemocnice a tam to zaplatiti, protože vlastního aparátu nemá. Totéž je s horským sluncem, elektroléčbou a tak dále. Máme dnes v pražském ústavu několik lamp a jsou u toho dva lékaři. Osvětlování jednoho dítka přijde na 1,50 Kč. Pošleme-li je však k lékaři, který má svůj byt, musí platiti režii a musí býti z toho živ, stojí osvětlování deset až dvanáct korun. To znamená, že za ten obnos můžeme osvětliti šest dítek. Následek je, že my, majíce vlastní osvětlovací tělesa, osvětlujeme dnes už třicet tisíc dětí do roka. Víte však, co to znamená při léčbě skrofulosy, která se osvětlováním horským sluncem dá zameziti, a při tuberkulose žlaz, které se dají vyhojiti?
Tedy, pánové, to jsou věci, které nesmí býti podceňovány, a já slibuji, jakmile bude náš ústav dobudován, že nejen sociálně-politický výbor, ale třeba celý senát pozvu, aby se mohl přesvědčiti, co to znamená, když je ústav vybaven všemi moderními prostředky.
Pánové, letos z jara byli jsme ve Varšavě. Poláci mají tu výhodu, že nemají roztříštěné pojištění. Ve Varšavě je ústav, který má dvě stě tisíc členů. Ten ústav má vlastní nemocnici, ve které leží ke stu lidem, ale třetinu tvoří muži a dvě třetiny ženy. Jsou to samé ženské choroby, které buď jsou léčeny röntgenem, nebo vyžadují operativního zákroku. Ústav za několik let svého trvání je tak vybaven a disponuje už dnes tolika sty preparáty, že zásobuje těmito preparáty polské university. A žádnou členku tam nenapadne jíti do nemocnice, každá chce býti v tom ústavě léčena, poněvadž je tam prvotřídní strava, příslovečná čistota, ale co hlavního, ihned na ni dojde.
Uvedu příklad zase z Prahy. Žena má ženskou chorobu, potřebuje operativního zákroku a my ji pošleme do nemocnice. Tam jí však řeknou: Nemáme pro vás místa, choroba vaše není neodkladná, počkejte čtyři neděle. Ona může sice s tím počkati, to je pravda, ale nemůže pracovati, a ústav ji musí čtyři neděle podporovati.
Má-li ústav vlastní zařízení, jako my děláme, že budeme míti své vlastní sály operační a místnosti, necháme tu členku operovati hned a ona do čtyř neděl je zdravá a jde pracovat. To je ekonomie i ve prospěch zaměstnavatele, nehledě k tomu, že se členům tím ohromně pomáhá.
Vezměte tuberkulosu. U nás v pražském ústavě se léčí průměrně nějakých šest nebo sedm tisíc tuberkulosních. Představte si, kdybychom neměli vlastní röntgen a musili je posílati k lékaři, co by prosvícení za těch sedm tisíc lidí stálo, kdybychom jim chtěli poskytnou ti to, co jim po právu a spravedlnosti patří. Máme-li svůj röntgen a svého specialistu, který v tom oboru dvacet let pracuje, který každý rok sedm tisíc, osm tisíc osob ošetřuje, je rutinérem, máme i záruku, že ten člověk je svědomitě léčen.
Další otázkou je vysílání těchto lidí do sanatorií. Pánové, víte, co stojí dnes náklad na jednoho člena do sanatoria? Je to 37 Kč denně a poloviční podpora rodině, která může dělat až dvanáct Kč, to je dohromady 49 Kč denní náklad. Počítáte-li jeden měsíc, je to asi 1300 Kč. Musí-li tam býti šest nebo sedm měsíců, je to osm nebo devět tisíc Kč na jednoho člena. Uvažte, že náš ústav má dvacet zakoupených lůžek na Prosečnici, ale vyčerpali jsme je již v měsíci srpnu; z toho, že tak velký ústav nestačí, vidíme, jak velké procento je u nás nemocných tuberkulosou. Ústav na Prosečnici má dvacet lůžek, mimo to posíláme ještě do jednotlivých pavilonů, který má zemský, výbor pro ženy v Žamberku, ve Frýdlandě, v Hostinném, v Prčicích a pro muže v Kostelci nad Černými lesy. (Sen. Toužil: Některé ústavy mají také velké domy pro rekonvalescenty!)