Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má pan. sen. dr Ledebur-Wicheln.

Sen. dr Ledebur-Wichéln (německy): Slavný senáte! Nové daňové zákony nejsou nikdy populární, ať již znamenají zlepšení anebo zhoršení dosavadního stavu. Každý daňový zákon bude vždy a tak dlouho nepříznivě kritisován, až se nahradí jiným daňovým zákonem. Daňový zákon, který by poplatníky úplně uspokojil, neexistuje právě tak jako neexistuje počasí, o kterém by rolník řekl, že je příznivé. Následkem toho je za těžko mluviti ve prospěch daňového zákona a doporučovati dokonce jeho přijetí. Na této linii bych se nepohyboval, tím spíše, ježto pan ministr a páni zpravodajové na počátku debaty zákony nám předložené zevrubně odůvodňovali a jejich výhody oproti nynějšímu stavu zdůrazňovali, takže v této příčině nezbývá, co bych řekl. Mluvím-li jménem své strany, chci se postaviti více na stanovisko nestranného poplatníka, abych jako takový kritisoval předložené zákony, ještě více však všeobecné okolnosti, ze kterých vznikly a za kterých budou působiti. Neboť právo vědné kritiky je všeobecné ústavní.právo, kterého se ani vládní strana nesmí zříci. Ale právě tak jako pro sebe jakožto člena vládní strany činím nárok na právo kritiky, stojím na stanovisku a sdílím stanovisko předešlého pana řečníka, že právo na věcnou spolupráci a podávání návrhů je všeobecným ústavním právem, jež všem ústavním činitelům bez rozdílu stran a následkem toho právě tak jako poslanecké sněmovně přísluší i prvé komoře. Chci s povděkem uznati, že nám v 16tičlenném výboru koalovaných stran spolupráce na tomto zákoně byla umožněna. Shledávám také pochopitelným, že vzhledem na naléhavost předloh bylo naléháno na urychlené jejich vyřízení, ale lituji přece ze zásadních důvodů živě, že také tentokráte, jako již často před tím, postavili se pánové na stanovisko nezměnitelného přijetí předloh, které k nám došly z poslanecké sněmovny, neboť tímto způsobem, jak zkušenost ukazuje, ústavní práva senátu znenáhla se úplně zkracují, a to není dobré. Bylo by přece jen možno, že by senátor, a jdu dokonce dále, že by i oposiční senátor měli jednou dobrou myšlenku, i není správno, béře-li se mu možnost, tuto dobrou myšlenku projeviti, neboť senát musí konečně pozbýti schopnosti, aby takovéto dobré myšlenky pochopil, je-li snižován na úroveň nijak nebezpečného ulehčujícího ventilu pro senilní výmluvnost. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!)

Nejvýznačnějším z těchto tří zákonů, které tvoří celek, je v hospodářském ohledu zákon o přímých daních. Druhý zákon o finančním hospodářství svazků územní samosprávy je sice nutným následkem prvého zákona, ale budí leckteré politické pochybnosti. Třetí zákon, jímž se stanoví zásady pro provedení stabilisační bilance, která se stala nutnou následkem kolísání měny, vyhovuje samozřejmému hospodářskému požadavku a nepotřebuje dalšího výkladu. Co se týče prvého zákona, nesmíme jej čísti bez důvodové zprávy, která znamená velkorysou národohospodářskou práci. v níž základy, na kterých berní reforma spočívá, v lapidární stručnosti shrnuty jsou takto: sjednocení a zjednodušení berního zákonodárství, přizpůsobení berního systému stabilisované měně a přizpůsobení daně únosnosti obyvatelstva, při čemž se činí rozdíl mezi objektivní únosností výroby a subjektivní únosnosti konsumu. Chci začíti od prvého hlediska. Shrnutí četných berních zákonů, které v poslední době se snesly na obyvatelstvo, jeví se nejen z právních, nýbrž také z hospodářských důvodů na místě a žádoucím. Nový zákon shrnuje celý komplex přímých daní ve 400 paragrafech a vyhovuje tudíž celkem žádanému účelu, i když v mnohém ohledu je příliš obšírný a v mnohém ohledu potřebuje ještě doplnění. Jiná otázka jest ovšem, zdali uvnitř republiky mezi bohatě zalidněným západem a východem nezbytná unifikace zákonodárství je možnou a správnou. Nesmíme se uzavírati před skutečností, že mezi západem a východem zeje propast staletého vývoje, i domnívám se, že se nemýlím, tvrdím-li, že mnohé z ustanovení ukládacího řízení, která zde při západním hospodářství namnoze vzbudila pochyby, odůvodniti dlužno právě tou okolností, že zde bylo snahou vytvořiti jisté vyrovnání s poměry na východě, právě tak jako se v jistém smyslu obávám, že odstranění starých, má východě vžitých zařízení mohlo by snad vésti k mnohým hospodářským poruchám. Kdežto však vady této unifikace za každou cenu mají poměrně menší význam, týče se přizpůsobení berního zákonodárství stabilisační měně hospodářského základního problému, kterého bohužel v daňovém zákonodárství dřívějších let anebo při jeho provádění bylo dbáno příliš málo, a kterého také dnes berní úřady ještě příliš málo dbají. Prodělali jsme od říjnových dnů roku 1918 cestu inflace až k nejnižšímu poklesu koruny na cenu 5 švýcarských centimů. Stoupli jsme pak v deflaci až na cenu koruny rovnající se 30 švýcarským centimům, abychom pak zase rapidním znehodnocením octli se u dnešního stabilisačního bodu, který tvoří relaci 1 koruna rovná se 15 centimům. Zákonodárství přihlédlo především k z nehodnocení peněz tím,, že v letech 1920 a 1921 velmi podstatně zvýšilo sazby daně z příjmu. Rovněž u pozemkové daně byly zavedeny přirážky 200—400% a také u jiných daní učiněna byla různá opatření, která způsobila zvýšení těchto daní. Naproti tomu nebyl vzat přiměřený zřetel ke skutečnosti potom nastalé, totiž ke zvýšení hodnoty peněz a ke stabilisaci. Naopak, daně v době inflační zavedené byly pak nadále požadovány v deflační valutě a musí býti zaplaceny. Teprve r. 1924 vyšel zákon č. 235, podle kterého v případě ohrožení hospodářské existence může býti poskytnuta určitá sleva daní. Tato sleva daní vztahuje se však jen na daně před r. 1924, nikoli na ty daně, které byly předepsány od r. 1924. Je sice zcela hezké, pomáháme-li někomu, jehož hospodářská existence jest ohrožena. Avšak když jednou daňové břemeno stouplo do té míry, že tím jest ohrožena hospodářská existence jednotlivcova, pak po mém názoru přichází pomoc již příliš pozdě. Zdali toho byly příčinou neobvyklé poměry, anebo nedostatečná kvalifikace mnohých nových úředníků, nepopiratelnou skutečností je, že se, pokud jde o předpis přímých daní, obzvláště daně z příjmů a daně výdělkové, u berních úřadů prvé stolice nashromáždily nesčetné nedoměrky, které jdou do milionů, a že se nevyřízené rekursy u berních úřadů druhé stolice čítají do statisíců. (Souhlas.) Většina největších poplatníků nalézá se v trvalé neznalosti sivých daňových závazků. (Souhlas.) Stalo se dokonce — a mohu uvésti případy — že jednotliví poplatníci po 10 let nedostali definitivního předpisu svých daní. (Souhlas.) Pan finanční ministr sám označil v úvodních slovech debaty jakožto berně-technický chaos. Následkem vylíčených poměrů byla nejen znemožněna jakákoli hospodářská kalkulace, byly otřeseny také základy obecního hospodářství a úpadky jednotlivých podniků, žijících dosud ve zcela spořádaných poměrech, t. zv. daňové úpadky, byly na denním pořádku. Předlužení obcí a nesmyslné vystupňování obecních přirážek tvoří smutné následky těchto poměrů, pod jichž účinky ještě dnes trpíme.

Chyba úplného ignorování vzestupu hodnoty peněz stala se také při vybírání a vyměřování dávky z majetku. I když již samo o sobě lze se příti o tom, zdali, byť i jen jednou vybíraná, dávka z produktivního i neproduktivního jmění v době národohospodářské tísně vůbec jest ospravedlněna, musí se skutečnost, že se tato pod vlivem inflačních zjevů předepsaná dávka napotom vyžaduje ve zhodnocené měně, jeviti jako naprosto neospravedlněná, tím spíše, že se ještě vypočítává přírůstek na ceně z toho, jak se ceny věcí utvářily v době inflace, kteréžto věci přece následkem zvýšeného opotřebení v době válečné a poválečné skutečně na ceně pozbyly. (Souhlas.)

Před třemi lety navštívil mne člen parlamentu strany Labour Party, který sem přišel, aby zde studoval dávku z majetku v Československu; pronesl o naší dávce z přírůstku na majetku tento lapidární soud: ťVáš zákon nezdaňuje přírůstek na majetku, nýbrž ztrátu na majetku.Ť Oproti někdejšímu výpočtu výnosu splaceny jsou dnes ²/₃ dávky z majetku. Poslední třetina bude více nebo méně nedobytná. Veliké společenské podniky, které své věcné hodnoty za válečných a poválečných poměrů mohly odepsati na minimum, zaplatily dávku z majetku již dávno. Menší podniky, které snad mohly docíliti vyšších příjmů, zaplatily dávku z majetku z těchto příjmů. Naproti tomu musí každý soukromý podnikatel, především majitel pozemků a domů, který počítati musí s menším zúročením vysokých hodnot věcných, pohlížeti vstříc své zkáze, kdyby měl býti nucen zaplatiti dávku z majetku a z přírůstku na majetku v předepsané výši.

Každá dávka, i kdyby byla jen jednorázová, kterou se kapitál v podniku pracující podstatně zmenšuje, jest národohospodářsky na pováženou. (Souhlas.) Ona ohrožuje hospodářský vývoj otřesením jeho základů. V mnohem vyšší míře platí to však o těch případech, ve kterých pravidelně se opětující přímé daně dosahují takové výše, že je nelze krýti ani 100 procenty hospodářského výtěžku a že musí býti zaplaceny realisováním kmenového kapitálu. Takovéto zdanění musí býti označeno se stanoviska poplatníkova za konfiskatorní a se stanoviska státního hospodářství jakožto sebevražedné, poněvadž vede k útěku kapitálu.

Jestliže toto konstatuji všeobecně teoreticky, musím bohužel připojiti, že jsme během posledních let také v praxi trpěli za takovýchto poměrů a že jsme to také dnes ještě nepřetrpěli, pokud jde o vymáhání později předepsaných, mnohá léta nazpět sahajících daňových doplatků.

Mluví-li tudíž důvodová zpráva k novému daňovému zákonu velmi správně o nutnosti přizpůsobiti berní systém stabilisované měně, pak musíme se stanoviska zachování svého výrobního hospodářství požadovati, aby se vzal spravedlivý zřetel na nastalé změny měnové, také pokud jde o všechny z dřívějších hospodářských let dodatečně předepsané daně a přirážky, zejména však také, pokud jde o dávku z majetku a z přírůstku na majetku, dosud nezaplacenou, a kterouž za těchto okolností také zapraviti nelze.

Důvodová zpráva k daňovému zákonu přiznává, že v Československé republice daňové břemeno, vypočtené na jednoho obyvatele, činí něco více nežli desateronásobek předválečné daně, kdežto se ceny výrobků podle všeobecného indexu pohybují něco pod devateronásobkem cen předválečných. Stát tudíž daňové požadavky a ceny za to, co poskytuje, valorisoval a zhodnotil úplně, ba vytvořil dokonce v daních jakousi malou bezpečnostní reservu pro mimořádně vzrostlé výdaje. Ale tam, kde stát jako dlužník vůči obyvatelstvu převzal závazky, nedal se bohužel dosud vésti stejnými zásadami. Důvodová zpráva k daňovému zákonu mluví tudíž zcela správně o porušení rovnováhy mezi průměrným násobkem příjmů a průměrným násobkem daní, tím že konstatuje, že daně dnes mnohem silněji doléhají na soukromý příjem, nežli tomu bylo před válkou. Tážeme-li se po příčinách těchto poruch, pak dostáváme od jednotlivých poplatníků, ať to již jsou rolníci, průmyslníci, živnostníci, ti, kdož berou důchody, nebo pevný plat, anebo dělníci, vždy tutéž stereotypní odpověď: ťStát je na tom vinen, stát.Ť Československý stát trpí sice jistými hospodářskými chybami od narození, naproti tomu je však jeho hospodářská životní síla, pramenící z jeho půdy, jeho podniků a z pracovní síly jeho obyvatelstva, tak obrovská, že by bývalo velmi snadno, tyto chyby od narození také hospodářsky překonati, kdyby se během posledních let k obtížím již existujícím nebyly přidružily chyby nové. Znehodnocení hotových pohledávek a efektů doma i v následnických státech, potíže devisového obchodu, ztráta zahraničních trhů uzavíráním hranic a zvýšenými výrobními náklady pohltily nashromážděné reservy našeho hospodářství, snížily konkurenční schopnost domácího hospodářství a zmenšily existující pracovní možnosti. Důvodová zpráva k zákonu o přímých daních zdůrazňuje vzhledem k těmto skutečnostem zcela správně, že nyní nastati musí přizpůsobení daní objektivní i subjektivní únosnosti hospodářské.

Že dosavadním zdaněním objektivní únosnost hospodářská byla přepínána, lze seznati z trvalého poklesu našich vývozních číslic. Podle soupisu, jejž sestavil dr Oberschall, vyplývala v posledních letech v zahraničním obchodu, přepočítáno na zlatou měnu — musíme svou měnu převésti na zlatou měnu pro různost kursu — v jednotlivých letech tato aktivní salda: roku 1922 činilo aktivní saldo v zahraničním obchodu 598 milionů zlatých korun, roku 1923 338 milionů, roku 1924 170 milionů a roku 1925 176 milionů zlatých korun. Rok 1926 přináší vzrůst aktivního salda na 2585 milionů Kč. Srovnáváme-li tuto cifru s aktivním saldem roku 1925, oceněným v Kč, tu vyplývá roku 1926 vzrůst aktivního salda o 1204 milionů korun. Tato na první pohled potěšitelná skutečnost ztrácí však na významu, pohlížíme-li na pohyb číslic dovozu a vývozu odděleně. Roku 1926 poklesla totiž číslice dovozu proti předchozímu roku o 2.333 miliony, kdežto vývozní číslice se zmenšila jen o 951 milionů. Vysoké aktivní saldo je tudíž následkem menšího zahraničního obchodu, který se projevuje v omezení dovozu surovin a obmezeném vývozu zboží pracovaného na sklad. Každý pokles vývozu postihuje však naše hospodářství obzvláště krutě, poněvadž republika pro svou zeměpisnou polohu a pro své hospodářské základy a konečně vzhledem k silným zahraničním platebním závazkům nutně je poukázána na vývoz, aby platební bilance byla vyrovnána. Každý pokles vývozních číslic jde však, jak statistika ukazuje, ruku v ruce se vzestupem nezaměstnanosti. Počet nezaměstnaných poklesl nejvíce roku 1925 na 39.740 osob. Od té doby počet nezaměstnaných až do srpna 1926 zase neustále stoupal, až v prosinci 1926, po přechodném poklesu následkem anglické uhelné stávky, dosáhl zase sumy 80.000. Teprve v posledním měsíci poklesl tento počet následkem malého zlepšení hospodářské konjunktury a zahájení polních prací zase na 60.000. Tentýž zjev vidíme sice v jiných státech v míře ještě zvýšené, ale musíme si přece říci, že poměry, za kterých jsme dosud hospodařili, z valné části.nesou vinu na těchto číslicích.

Co se týče subjektivní únosnosti placení daní, tu vidíme smutný následek dosavadního individuelního daňového přetěžování v ohromujícím počtu konkursů, úpadků, nucených vyrovnání, které také rok 1926 zase vykazuje, ačkoli tato číslice nedosahuje více dřívějších let. Pociťujeme následky daňově-právního přetížení dále ve zmenšení domácího trhu a v poklesu životní míry všeobecně. Pan posl. dr Rosche udal při daňové debatě sumu konkursů, úpadků a vyrovnání roku 1926 počtem 2755 případů a uvedl sumu pasiv 926 milionů. Mám po ruce jen číslice posledních měsíců, a tyto ukazují, že v březnu t. r. pasiva při finančních úpadcích převyšovala aktiva zase o 40 milionů. Nuže pánové, to jsou smutné zkušenosti, které dokazují, že jsme hospodářskou slabost ještě konečně nepřestáli. Zajisté nenesou posavadní daně a především nikoli posavadní výše přímých daní jedinou vinu na tom, jsou zde také ještě mnohé jiné příčiny, mezi nimiž bych chtěl zdůrazniti nepřímé daně a především daně postihující výrobu. Také nepřímé daně v posledních letech silně vzrostly, byť také nikoli v té míře, jako přímé daně. Přírůstek přímých daní činil 67%, nepřímých daní jen 37%. Ale vidíme, že při úhradě státních výdajů přímé daně jsou zúčastněny 34.2%, kdežto nepřímé daně 12%, cla 10¹/₂%, uhelná dávka samotná 4%, daň z obratu činí neméně nežli 18.2%. Úplné odstranění nepřímých daní a dávek je tudíž bez ohrožení státního hospodářství nemožné, ale, má-li býti dosaženo účelu objektivního a subjektivního přizpůsobení daní, jak to pan ministr financí v důvodové zprávě zdůraznil, musí časem následovati také zmenšení nepřímých daní, mezi kterými bych především chtěl dáti důraz na uhelnou dávku a na spotřební daně, na daň z obratu jakož i na dopravní daň. Pan ministr financí mluvil ve velkonočním článku, který uveřejnil, nemýlím-li se, v ťLidových NovináchŤ, o snížení nepřímých daní. Zcela obzvláště však chci zde vzpomenouti na jednu dávku, o které, pokud vím, v debatě nebylo promluveno. Jsou to dědické poplatky. Tyto činí v přímé linii u nás 4.9 až 24.6%. Jsou tudíž mnohem vyšší nežli dědické poplatky, které vybíralo Rakousko, Německo, Francie, Belgie, ba dokonce Anglie, která dosud měla nejvyšší dědické poplatky, nehledě vůbec k Itálii, která teprve loni dědické poplatky v přímé linii z otce na syna úplně zrušila. Snížení dědických poplatků jeví se naléhavě nutným, poněvadž jejich výše tvoří dosud podstatnou překážku spořivosti a tvoření kapitálu. Bez spořivosti a tvoření kapitálu je však každá hospodářská budoucnost pochybnou.

Mluvil-li jsem o spotřební dani a dani z obratu, chtěl bych ukázati jen na jednu věc: že v detailní ceně cukru a lihu dnes obsaženo je přes 40% daní. To jest okolnost, kterou konsumující obyvatelstvo ovšem musí těžce pociťovati.

Co se nyní týče předloženého zákona o přímých daních, tu byly především v sazbách důchodové daně a v dolejších třídách ostatních daní vytvořeny nikoli nepodstatné úlevy. Bylo také dosti přihlédnuto k poměrům mimořádného zatížení, na příklad zatížení příslušníky rodinnými v nejdolejších třídách. Výše nových sazeb daně výdělkové byla ovšem ve vyšších daňových třídách jistým zklamáním, rovněž tak jako rozladila drakonická ustanovení trestní. Ale konečně není výše daně a nejsou trestní ustanovení, nýbrž je duch a způsob vyměřování daně a vyměřovacího řízení směrodatným pro úspěch daňového zákona. K mnohým z námitek, pronesených proti původní osnově, mohlo býti přihlédnuto během dlouhého jednání ve výborech. Jiná, byť namnoze oprávněná přání, ukázala se vůči námitkám finančního ministra býti neproveditelnými. Proto pronášejí se také proti předloze v její dnešní formě ještě mnohé námitky, ze kterých bych chtěl se zmíniti jen o některých, pokud také ve výboru senátu bylo o nich, promluveno a pokud při sepsání prováděcího nařízení snad k nim bude přihlédnulo.

Nejprudší námitky byly vysloveny proti dalšímu trvání oněch pověstných revisních komisí, které předloženým zákonem pod společnou střechou zvláštního revisního oddělení u ministerstva financí byly jaksi per subsequens matrimonium legitimovány. Neboť dosud postrádala jejich existence zákonitého podkladu.

Revisní komise tvoří jeden z nejchoulostivějších bodů nové berní reformy, poněvadž tyto komise během posledních let hospodářskou práci poplatníků namnoze citelným způsobem znepokojovaly. Je zde nebezpečí, že právě dalším trváním těchto revisních komisí jistá nedůvěra mezi berními úřady a poplatníky nadále bude udržována. (Souhlas.) Jest proto naléhavě potřebí, aby se výběr osob, jež budou členy těchto komisí, dál s největší opatrností. Je naléhavě potřebí, aby se omezení kompetence těchto komisí cestou prováděcího nařízení stalo jasně a přesně.

Také ve příčině amnestie, v zákoně obsažené, namítá se s jistým právem, že jednak stále ještě je mnoho případů, ve kterých přímé daně pro předešlá léta ještě nebyly předepsány, a že zase na druhé straně jednotlivé berní správy — nechci žádnou jmenovati, ale jsou mi známy — patrně aby berní amnestii učinily bezúčinnou, v posledním čase ještě dodatečně provádějí předpisy daní ve značné výši, aby obešly 'zákon, dříve nežli nabude účinnosti. (Souhlas.) Prosil bych velice, aby přítomný zde zástupce ministerstva financí tuto skutečnost vzal na vědomí.

Co se týče daně prostých reservních fondů a přídělů dobročinným účelům, projevovány jsou ve příčině provádění §§ 15 a 17 zákona namnoze obavy, poněvadž podle dosavadní praxe mnohé berní úřady tvoření reservních fondů a srážku všeobecně užitečných věnování zásadně zamítaly.

Ustanovení §u 22 o snížení důchodové daně v případě mimořádné poruby, způsobené živelními pohromami, nejsou přizpůsobena zdejším hospodářským poměrům a mohou v daném případě vésti k nesnesitelnému zatížení lesního majetku.

Ustanovení §u 79, podle něhož srážka příjmů členů představenstva a funkcionářů hospodářských společností je dovolena jen do určitého procenta, musí u menších společností, kde většinou vedení závodu a členství ve správní radě sloučeno je v jednu osobu, vésti k těžkým konfliktům, anebo tyto předpisy budou patrně obcházeny.

Ustanovení §u 111 o poskytování slevy pozemkové daně pro lesy, které zničeny byly živelními pohromami, neodpovídají zásadám praktického lesního hospodářství, a budou musit asi brzo býti novelisována v ten smysl, že se bude činiti rozdíl mezi takovými případy, v.nichž (jako na příklad při požáru) také dříví bude zničeno, a mezi případy, v nichž (jako na příklad při polomu) porost dřevní bude jen poškozen.

Těžké pochybnosti pronášeny byly také proti přednostními! zástavnímu právu berního úřadu a proti vtělování berních dluhů do knih. Také zde mohlo by bezohledné jednání berního úřadu, obzvláště tam, kde již jiné hypotéky v pozemkové knize jsou zapsány, způsobovati poplatníkovi podlomením jeho úvěruschopnosti citelnou škodu. Bylo by tudíž nutno a žádoucno, aby v prováděcím nařízení používání těchto práv omezeno bylo na případy nejvýš nutné. Konečně musilo by celé ukládací řízení přiměřenou stylisací prováděcích předpisů uvedeno býti ve směr, který by přihlížel k sociálním a hospodářským poměrům.našeho obyvatelstva. Podle dosavadních zkušeností musíme žádati, aby se na poplatníka nečinily zbytečné dotazy, nebo požadavky, jejichž zodpovědění a splnění vyžaduje mnoho času, anebo je vůbec nemožné. Plnění daňových povinností musí býti podle možnosti usnadňováno a nikoli ztěžováno. Na odůvodněná podání poplatníků dlužno bráti zřetel a nesmí se, jako dosud, ignorovati. Případné nejasnosti bylo by v nejkratší cestě odstraniti u berních úřadů I. stolice. Prvá stolice nesměla by se spoléhati na odvolací úřad, aby tam teprve věc uvedena byla do pořádku, musí zkrátka v širokých vrstvách obyvatelstva vzbuditi a získati důvěru.

Celkem vzato budou musit všichni lidé, stojící v hospodářském životě a od něho odvislí a snad také i oposice zde přiznati, že zákon, kterým se prozatím upravují přímé daně, ukazuje poctivý úmysl, zlepšiti daňové poměry. Aby tento prvý pokus zmírnění daně hned vyhověl najednou všem přáním, to věru nebylo lze očekávati. Neboť ve vybudování každého berního systému stojí oproti sobě dvě stanoviska sobě navzájem zdánlivě diametrálně odporující: stanovisko poplatníkovo a stanovisko státní potřeby peněz. A přece, pánové, mohou obě stanoviska býti uspokojena jen na zdravé a výnosné výrobě statků. Pan ministr financí poukazoval ve svých řečech a také v důvodové zprávě opětně k tomu, že malá berní morálka na dosavadní finanční efekt přímých daní, obzvláště daně z příjmů, měla nepříznivý vliv, a že následkem této nepatrné berní morálky nemůže se zříci instituce revisních komisí, jakož i drakonických ustanovení trestních, jestliže na základě později očekávaných vyšších příjmů daňových daňové sazby ještě dále mají býti sníženy. Nuže, vynucovati berní morálku je těžká věc. Berní morálka je samozřejmým výsledkem politické spokojenosti a hospodářského blahobytu. Berní morálka předpokládá blahovolné uznávání a podporu každé hospodářské činnosti, především však také zjevnou důvěru se strany státního finančního orgánu. Dlužno spravedlivě uznati, že naši finanční úředníci v posledních letech, pracujíce za nejtěžších okolností, zdolati musili neobyčejně veliký úkol a nelze se tudíž diviti, jestliže poměr mezi berním úřadem a poplatníkem vedl někdy k jistým třenicím. Ale musíme se přece tázati: byli a jsou si finanční státní orgánové, specielně nižších instancí vědomi toho, že nejsou jen správci státních pokladen a výběrčími peněz, nýbrž také velmi důležitými orgány, kteří zasahují do veškerého hospodářského života země a kteří za stav domácího národního hospodářství v jistém smyslu jsou spolu odpovědni? Projevovali orgánové, pověření vyměřováním a vybíráním daní, vždy tento rozumný ohled a vyznamenávají se oním právním smyslem. a smyslem pro spravedlnost, kterýž ve veřejném životě shrnujeme pod pojem morálky? Táži se dále: nechová berní tirád vůči poplatníkovi naopak zhusta již předem nedůvěru tím, že klade vysoké požadavky na čas a pracovní sílu poplatníkovu, aby konečně všechnu vykonanou práci ignoroval a daně předepsal podle nálepu revisní komise, anebo podle sdělení některého důvěrníka, který ve většině případů o skutečném stavu podniku nemá ani zdání? Takovéto případy jsou u všech hospodářských svazů známy do set. Poukazuji na případ, který nedávno také v novinách byl uveřejněn, kdy berní správa v Aši pod výhrůžkou vysokého trestu velkému počtu poplatníků zaslala neméně nežli 506 různých otázek k zodpovědění do 3 neděl. Nemluví-li se o takovýchto případech častěji ve veřejnosti, pak dlužno to připisovati strachu, který jednotlivec má před následky takovéhoto kroku ve veřejnosti. Již tato pouhá skutečnost ukazuje, že by si bylo mnohé přáti, pokud jde o poměr mezi obyvatelstvem a berním úřadem. Musíme, žádá-li pan ministr financí berní morálku, s naší strany v zastoupení poplatníků žádati od berních orgánů berní rozum, t. j., musíme žádati, aby se bral zřetel k individuelním, hospodářským a sociálním poměrům obyvatelstva, a nestane-li se tak, když poplatník je stísněn clo stavu sebeobrany oproti bernímu úřadu, pak také nelze od něho žádati berní morálku. Musíme doufati, že nový zákon také v této příčině přinese zlepšení poměrů, tak jako znamená uvítání hodný začátek všeobecného snižování daní a zjednodušení berních předpisů.

Pánové, dlužno přiznati, že postavení odpovědného správce ministerstva financí vůči požadavkům hospodářství o snížení berních břemen vzhledem k velikému nákladu, o jehož úhradu se má starati, není nikterak lehké. Musíme si říci, že pronikavé zmírnění přímých daní a daní vůbec nebude možno, jestliže zároveň příjmy, které státu plynou jakožto hospodářskému výrobci, jako na př. příjmy ze státních panství ve smyslu předpokladů soukromého hospodářství nebudou zcela přiměřeně zvýšeny. Musíme si říci, že snížení daní bude asi sotva možné, nebude-li také neúprosně prováděna zásada přísné hospodárnosti při státních výdajích. Musíme ve státním hospodářství rozlišovati mezi nutnými a zbytečnými, mezi produktivními a neproduktivními výdaji. Všechny výdaje, potřebné pro organisatorní udržení a další vedení správního, anebo hospodářského státního podniku, musí podle možnosti býti učiněny produktivními tím, že alespoň domácímu hospodářství poskytnou práci. Této zásady jsme se dosud, především při vojenských výdajích, nedrželi, a plynulo velmi mnoho peněz do ciziny. Také zbytečné výdaje mohou eventuelně působiti produktivně, nepřesahují-li určité míry a zaměstnávají-li domácí národní hospodářství. Bezpodmínečně však vyloučiti je všechny zbytečné a neproduktivní výdaje, t. j. takové výdaje, které neuspokojují žádné naléhavé potřeby a které národní jmění zatěžují buď trvale, anebo placením v cizí měně. Podrobíme-li výdaje, kterými státní hospodářství v posledních letech zjevně, nebo skrytě bylo zatíženo, přesnému zkoumání, tu můžeme nalézti mnohé zbytečné a neproduktivní výdaje, které, i když jednotlivé nejsou příliš vysoké, přece ve sivém celku činí značnou sumu. Tak musili bychom na příklad za zbytečné pokládati výdaje na školní paláce, zřízené v menšinových územích, pensionování úředníků, služby ještě schopných, a jejich nahrazení novými neškolenými silami, jakož i jisté representační výlohy a jiné výlohy, jako na př. nákup luxusních koní pro jízdectvo v cizině, které slouží k závodům ve skoku, dále náklad na zahraniční propagandu, jakož i množství jiných, lehkovážně zvýšených platů do ciziny, které státní hospodářství příliš zatěžují. Naproti tomu dlužno za produktivní označiti celé množství výdajů, které státní hospodářství zdánlivě jednostranně zatěžují, na příklad všechny výdaje na vybudování a zlepšení dopravních prostředků, silnic, drah, telegrafu a telefonu, jakož i výdaje na státní podporu stavebního ruchu. Myslím, že by se právě na této podpoře a na sociálních výdajích nemělo šetřiti, na těchto výdajích bylo po mém názoru v posledních letech šetřeno příliš mnoho. Rovněž považuji také hospodářské zlepšení státních zaměstnanců, zvýšení pensijních požitků a péči o válečné poškozence, zkrátka všechny obnosy věnované těmto účelům za potřebné a z morálního stanoviska vzato také za naprosto produktivní výdaje. Neboť konečně nemůže žádný stát postrádati jistých morálních hodnot, a morální hodnoty to jsou, které se tvoří podporou vlastních zaměstnanců a těch, kteří se o stát zasloužili. O jednom specielním případě neproduktivních výdajů chtěl bych se ještě zmíniti, jedná se o konečné řešení otázky reparační, která se do jisté míry stala jakýmsi noli me tangere. V lednu t. r. uveřejnil pan senátor prof. Horáček v ťNárodní PoliticeŤ zajímavý článek, který se zabývá problémem reparací. Není pochyby o tom, že podle článku 203 mírové smlouvy St. Germainské každý z nástupnických států má zaplatiti státní majetek staré Rakousko-Uherské monarchie, kterýž převzal. Není také pochyby o tom, že od sumy, kterou stanovila reparační komise, každý stát odečísti může závazky, které převzal z pozůstalosti staré monarchie, v téže cenové relaci, ve které dříve proměnil rakousko-uherské koruny za vlastní měnu. Bývalý ministr financí dr Rašín, jehož finančně-technickou geniálnost uznati musí také politický odpůrce, vytvořil snad v přílišné státnické opatrnosti, ale snad také z politických úvah onen měnový zákon, podle něhož jednak česká koruna má se rovnati staré rakousko-uherské koruně při vyřizování všech platebních závazků. On také položil základ pro onen neblahý zákon, jímž rakouské a uherské válečné půjčky učiněny byly vlastně bezcennými.

Československá republika byla následkem těchto opatření s to, aby závazky. převzaté mírovými smlouvami vůči majitelům starých rakouských a uherských dluhopisů, redukovala na minimum. Ale připravila se tímto způsobem sama o všechny výhody, které by bylo znamenalo odečtení těchto závazků ve zhodnocené měně pro reparační platy, které přece konečně jednou bude nutno zapraviti.

Jak obrovské by byly bývaly tyto výhody pro státní finance a ještě více pro domácí národní hospodářství, lze seznati ze skutečnosti, že by při přiměřeném zhodnocení rakouských rent a plném zhodnocení válečných půjček celý reparační dluh, odhadovaný na 20 až 30 miliard, byl mohl býti proměněn v domácí dluh. To bylo by státu poskytlo možnost konverse, možnost zúročení ve vlastní měně a konečně možnost nikoli nepodstatného zvýšení daňových obnosů. Domácí národní hospodářství bylo by však mělo právě v době nejnutnější potřeby oživující dostatek peněz, jenž by byl napomáhal hospodářské výrobě a který by byl vytvořil důvěru ve státní finance, jejíž mravní hodnotu v cifrách vyjádřiti není možno.

Zaznamenáváme-li nový zákon o přímých daních jakožto potěšitelný pokrok pro státní a soukromé hospodářství, pak nemůžeme tak činiti bohužel bez starostlivého pohledu na nerozřešenou otázku reparací a na zmeškaný snad již problém zhodnocení. Musím při této příležitosti zase opakovati naše ceterum censeo: válečné půjčky měly býti v plné ceně zaplaceny. (Souhlas.)

Finanční hospodářství státu a jeho nejdůležitější podklad, daňové zákonodárství, je s veškerým národním hospodářstvím v tak úzkém spojení, že nelze pohlížeti na ně a jednati o nich odděleně. Kvete-li hospodářství, budou plynouti také daně, a hospodářství bude kvésti tím více, čím více státní mocí zaručena bude právní jistota, hospodářská svoboda a klid každé užitečné práci. Jestliže svou hospodářskou situaci označujeme jako neuspokojivou, jestliže zadlužení zemědělství roste, kupní síla obyvatelstva se oslabuje, průmyslová výroba se omezuje, živnost stává se bez-výnosnou a nezaměstnanost stává se stálým zjevem, pak je to jen z části připisovati nepřízni všeobecných evropských poměrů, z největší části však neuspokojivým vnitřním poměrům, které během posledních let otřásly právní jistotou, omezily hospodářskou svobodu, bránily podnikatelské činnosti a způsobovaly neustálý neklid v ohledu hospodářském. Potřebuji poukázati jen na omezení peněžního obchodu, na omezení svobody majetku půdy a domů, na formy, ve kterých se odehrávalo vyvlastňování a příděl půdy a na stranicko-politické protekcionářství, které charakterisuje poslední léta. Všechny tyto poválečné methody dlužno zásadně vymýtiti, má-li býti obnovena nezbytně potřebná důvěra mezi hospodářstvím státním a soukromým. Ani daňová reforma, ani snad rozsáhlejší splnění tužeb poplatníků nepřinesou domácímu národnímu hospodářství rozkvět, jenž mu přísluší podle daných zeměpisných a etnografických základů, jestliže všeobecné hospodářské a politické poměry ve státě nenaleznou cestu zpět k právu, víře a důvěře. Nyní ještě slovo k zákonu, který se týče finančního hospodářství svazků územní samosprávy.

Není žádné pochybnosti o tom, že každý pokus o zmírnění přímých daní může býti přiveden ad absurdum, dokud je možno zatížiti daně v libovolné výši přirážkami. Se stanoviska poplatníkova jeví se tudíž omezení přirážkového práva nezbytným. S hledisek všeobecně hospodářských zdá se mi ještě jedna úvaha důležitou, kterou zde pan ministr financí přednesl ve své poslední řeči ve čtvrtek. Pan ministr poukázal k tomu, že při zřizování hospodářských podniků často se počítalo dosud mnohem více s výškou přirážek v dotčené obci nežli s jinými přirozenými podmínkami. To musí vésti k nezdravým poměrům, neboř hospodářská volnost stěhování a pokud možno stejnoměrnost všeobecných výrobních podmínek tvoří nejbezpečnější záruku hospodářského pokroku. Na druhé straně nemůžeme si zatajovati, že zákon, který se týká finančního hospodářství správních těles, hluboce zasahuje do vžitých poměrů, dotýká se různých ještě nerozřešených problémů správního práva a ve svých účincích dnes ještě přehlédnouti ho nelze.

Pan ministr financí projevil ve své poslední čtvrteční řeči sám obavu, že zákonem navržené omezení přirážkového práva přivede mnohé obce do těžkého postavení, a při svém prvém exposé, když předloha berních zákonů předložena byla v poslanecké sněmovně, ještě zdůraznil, že výpomocný prostředek výpomocného fondu, jaký má býti vytvořen tímto zákonem, naprosto není žádným ideálem. Musíme panu ministrovi dáti za pravdu. Co se týče rozdílení peněz plynoucích z podpůrného fondu okresům a obcím, zavdává nám Němcům příčinu k přemýšlení také skutečnost, že z 81 okresů v zemi, které dnes vybírají více než 350% přirážek, z okresů, které tedy zcela určitě budou činiti požadavky na fond, té doby jen 8 okresů má obyvatelstvo převážně německé.

Obcím v Čechách a ve Slezsku ukládají se placením 20% léčebných útrat jejich příslušníků ve veřejných nemocnicích nová břemena. Nemůžeme to zamlčeti, je to také jeden z následků unifikace s moravskými poměry. Není pochybnosti, že se finanční volnost pohybu obcí omezuje. Na druhé straně musíme si říci, že poslední odpovědnost za hospodářskou, nebo lépe řečeno finanční existenci obcí se tímto zákonem přesunuje na vládu. Nové uspořádání, vytvořené tímto zákonem, znamená tedy pro finanční ministerstvo ještě zvýšenou měrou nežli pro samosprávné korporace skok do tmy, tím spíše, ježto tomuto již beztak přetíženému ministerstvu z §§ 10, 13, 23 a 25 zákona vznikají nové a mnoho času zabírající úlohy.

Pan ministr financí označil ustanovení zákona jako provisorium, které může trvati 6—10 let. Kdyby se v této době mělo podařiti, rozhárané obecní finance uvésti do pořádku, aniž by stávající zařízení obecní byla ohrožena, pak bylo by to dílo, které by bylo hodno nejvyššího uznání. Že obecní finance dnes namnoze jsou v nepořádku a že obecní přirážky na mnohých místech dosáhly výše nedostupné, není, jak ke cti našich samosprávných korporací musíme konstatovati, na tolik jejich vinou, nýbrž dlužno z největší části připsati okolnosti, že v posledních letech předpisy daní a sdělení o daňových základnách nedalo se včas. Jest známo, že snímá nezaplacených daní ještě před krátkou dobou činila 3 miliardy. Mimo to mnohé obce octly se v potížích pro množství majetku lombardovaných válečných půjček. Předloženým zákonem ocitají se obce v ještě daleko větším poměru odvislosti od státních úřadů vládních. Co se týče finanční odpovědnosti obcí znamená to, jak jsem již řekl, v jistém smyslu úlevu. Naproti tomu bude v administrativním ohledu účinek tohoto zákona, který úzce souvisí s úpravou státní správy a vydržováním škol, záviseti od toho, zdali jeho ustanoveni skutečně budou míti platnost jen přechodnou a zdali nová okresní a zemská zastupitelstva, vytvořená reformou správy, podrží nadále svou povahu jakožto autonomní úřady. Tato otázka má pro nás zásadní význam.

My Němci máme ve svých obcích poslední domov, ve kterém jsme mezi sebou. Jsme tudíž obzvláště citlivými pro každý krok, kterým se něco mění na posavadních právech naší samosprávy. My nikterak nezneuznáváme možnost, že zákon o finančním hospodářství samosprávných korporací ve zmíněném smyslu bude tmíti nepříznivý vliv. Jestliže my německé vládní strany přes to hlasujeme pro tento zákon, činíme tak uznávajíce, že účinné snížení přímých daní bez přiměřeného omezení přirážek samosprávných korporací je nemožné. Činíme tak dále v očekávání, že se naši zástupci ve vládě všemožně vynasnaží, aby samosprávným korporacím umožnili poctivou a spravedlivou sanaci jejich financí, aniž by jejich autonomní práva byla trvale omezena.

Prohlašuji jménem své strany, že budeme hlasovati pro všechny tři předlohy, na jejichž textu jsme s nejlepším vědomím spolupracovali, ježto tyto zákony podle našeho přesvědčení poskytují nejvyšší výměru v přítomné době dosažitelných berních úlev. Vyslovujeme zároveň očekávání, že obsáhlé zákony prováděcím nařízením obdrží ještě ty doplňky, které ve smyslu jasného a spravedlivého provádění zákonů jsou nutny. Žádáme ministerstvo financí, aby před vydáním prováděcího nařízení příslušné organisace hospodářské a odborné měly ještě možnost, přednésti na směrodatných místech svá přání. Ačkoli pan ministr financí bohužel není přítomen, chtěl bych skončiti s výzvou na něho. Končím přáním, aby obsáhlou znalostí věcí, přísným vědomím právním a upřímností, kterých jsme se naučili vážiti v osobě ministra financí po dobu nekonečných schůzí výborových, naplněni byli také všichni jeho podřízení, a aby především tento duch v budoucnosti proniknul při ukládání a vybírání daní. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Průša. Dávám mu slovo.

Sen. Průša: Slavný senáte! Pan ministr financí opětně zde ujal se slova, aby vyzvedl podle jeho mínění veliký význam projednávaných předloh pro obyvatelstvo tohoto státu. Snažil se dokázati, že nemají pravdu, kdož předlohy kritisují, a zvláště ne ti, kdo tvrdí, že tyto zákony jsou dělány ve prospěch kapitalistů na úkor chudáků. Než naposled v té hezké písni ozvalo se několik křiklavých tónů, které prozrazovaly, že pan ministr přes svůj dřívější optimismus má obavy, zda všichni ti, kdož obšťastněni budou těmito velkými úlevami, toto velké štěstí také unesou. Proto ohlásil přezkoumání daňového zatížení proletáře. Domnívám se, že vláda s ministrem financí a ministrem sociální péče v čele měla toto zatížení daňové zkoumati již dříve, než vypracovala tuto daňovou reformu. Pánové přece vědí, že pracující člověk musí dnes více než desetkráte tolik platiti za životní potřeby jako před válkou. A jestli ministr financí Franze Josefa odhadl daně prosté existenční minimum pro člověka pracujícího na 1600 K, pak naši republikánští ministři mohli, když již nechtějí býti lepšími, alespoň tohoto základu použíti a stanoviti nejnižší základní sazbu na 16.000 Kč. Ovšem to by nesměli býti ministry dnešní celně-kongruové koalice, jejímž posláním je, co nejlépe upevniti kapitalistický řád v tomto státě. A právě proto ministr dr Engliš v této otázce nic neudělal a také neudělá. Pro něho je svatým a nedotknutelným podnikatelský zisk. V zájmu upevnění a zvýšení kapitalistických zisků byla sdělána daňová reforma tak, že malému poplatníku buď se sleví velice málo, ale častěji ještě se zvýší, a naopak velkému poplatníku, kapitalistovi u všech druhů daní dotčených touto reformou dostane se velkých úlev.

Ministr dr Engliš ostatně zůstal důsledným v hájení zájmů velkého kapitálu. Ve své řeči nejdříve a nejdéle zabýval se poplatní schopností kapitalisty a také ohlásil na pávem místě reformní daní obchodních a jen.ták mimochodem zmínil se, že bude potřebí také zkoumati daňové zatížení dělníka. Jako dobrý služebník té třídy, které slouží, nemohl si odepříti zaútočení má samosprávu. Již dříve zde v senátě býval to pan dr Stránský, kterému samospráva v dnešní své formě byla trnem v oku, a přičítal této všechny zlé vlastnosti. Pan dr Engliš, politický přítel pana dr Stránského, byl snad vybíravější ve svých výrazech, než přece jen řekl, že sice nechce generalisovati, ale že hlavně nehospodárnost v samosprávě zavinila vysoké přirážky. Chápu. Ony ohrožovaly vysoké zisky kapitalistů, a proto musil se dáti náhubek té milované samosprávě. Pan ministr a s ním celá měšťácká koalice zapomněli na to, jak se dříve v těch samosprávných sborech hospodařilo za slavné neomezené vlády pan-tatínků. Nebudu také generalisovati, ale těch úplatkářských afér ve městech, rozkradení obecního statku na venkově bylo až dosti. Je zajímavo, že za vlády těch, kdož jsou podle tvrzení prototypem spravedlnosti a poctivosti a kteří tak dobře umí hospodařiti, ztratilo se několik 10.000 kat. jiter, totiž 52.000 kat. jiter obecních pozemků jen v historických zemích za vlády těch pánů. Tedy jak se mohla ta půda ztratiti, to vědí bozi! Kdybych byl zlomyslný, řekl bych, že panstvu se stýská po starých zlatých časech. Pánové, nesmí se zapomínati, za jakých podmínek a mnohdy v jakém stavu převzata byla samospráva. Nejen válečná doba zapříčinila mnoho škod na obecním statku, ale v mnoha obcích byla to právě samospráva bohatých lidí, kteří, majíce správu obce v rukou, aby nemusili platiti vyšší přirážky, nechali obecní majetek zpustnouti, o potřeby občanstva pranic se nestarajíce. V jakém stavu bylo chudinství, o tom škoda mluviti. Za takového stavu přebírány byly obce a okresy malým lidem. Jenom dík veliké práci a sebezapření těch malých lidí. dělníků, domkářů a maloživnostníků podařilo se zrestaurovati rozvrácené obecní hospodářství. Při tom včera zde kol. Novák mluvil o financích samosprávy a o různých těch počinech, které zapříčinily dnešní desolátní stav financí samosprávných. Prosím, právě dnes jsem dostal z Liberecka velmi pěkný obraz. Je zde obecní zastupitelstvo, které intervenuje u zemského finančního ředitelství a příslušných úřadů o sanování hospodářství obce Hrádku u Liberce. Co zavdalo příčinu k tomu, že obec, jinak docela dobře spravovaná, až dosud velice dobře hospodařící, octla se najednou se svými financemi na psu? V Hrádku má sídlo velký podnik textilní pana Müllera. Pan Müller dostal v poslední době odepsáno 18 milionů dlužných daní. Facit všeho je, že obec je před finančním shroucením; a jako kontrailustrace z téhož místa je druhá zpráva, že textilní dělnice, která po 4 roky nepracuje, je exekvována pro 250 Kč dlužných daní, poněvadž nemohly jí býti zadrženy následkem toho, že není zaměstnána; svršky jí budou v nejbližší době prodány v exekuční dražbě. Tedy proletářka, která 4 roky postrádala možnosti výdělku vlivem nezaměstnanosti, je exekvována a poslední hadřík se jí prodává, zatím co fabrikantovi se odepíše 18 milionů na daních! To je do jisté míry jedním z hlavních činitelů, že dnešní samospráva trpí. A páni nemají žádného práva, zejména ne pan Sechtr, aby vedli útok na samosprávu, poněvadž právě jeho kolegové to byli, kteří do jisté míry zapříčinili, že podstatná část venkovských obcí nemá svého jmění, poněvadž, pokud záleželo z pozemků, tyto v době několika desetiletí za působení slavných pánů se také ztratily.

Slíbeno zjednodušení daňové prakse a zároveň vyšší intensita při vybírání daní ohlášena. Mají se tedy dnes poplatníci jistě nač těšiti, ale rovněž i pan ministr může býti potěšen, Snížený daňový výnos odhadl pan ministr na 200 až 250 milionů, původně na 500, ale ovšem počítá s tou zvýšenou intensitou; myslí, že se sníží o 50%.

Účetní uzávěrka za r. 1924 vykazuje příjem na dlužných úrocích, exekučních poplatcích a upomínkách přes 160 mil. Kč. Protože pan ministr ohlašuje ještě větší intensitu v tomto směru, dá se zcela dobře očekávati zvýšení výnosu z exekučních poplatků a upomínek o tolik, co dělá nynější sleva. Páni si to velmi dobře zařídí. Na jedné straně se snad sleví, ale na druhé straně se to dovede znovu tímto způsobem získati. Tohoto velikého výnosu z úroků, exekucí a upomínek docílit je se velice snadno a rychle. často se předepíše daň poplatníkovi v takové výši, jaká naprosto neodpovídá jeho poplatní povinnosti a kterou není s to zaplatiti. Dá se onu sice právo protestovati proti nesprávnému předpisu, ale protest nemá moci odkládací, tedy je dál upomínán, exekvována a dlužné úroky v celé, třebas nesprávně předepsané daně předpisovány. Tato prakse ovšem se zachovává v prvé řadě vůči malým poplatníkům, u velikých často, prý z národohospodářských nutností, jak jsem ukázal právě na mnou citovaném případě, se mnohdy dlužné daně o milionové obnosy odpisují.

Tvrzení, že pozemková daň touto reformou bude snížena, zejména tvrzení agrárníků, že malým zemědělcům, to je domkářům a chalupníkům, dostane se zvláštních úlev, je pustou demagogií. Pozemková daň vybírána byla podle t. zv, ryzího katastrálního výnosu a činila 22.7%. K tomu vybírána byla 200%ní státní přirážka k dani základní a přirážky samosprávní. Systém ťryzího katastrálního výnosuŤ jako základny pro pozemkovou daň zaveden v Rakousku za rozhodujícího vlivu velkostatkářů. Tímto systémem získali latifundisté značné výhody v placení daně pozemkové na úkor malého a středního zemědělce. Převážná část velkostatkářské půdy byla na základě tohoto systému zdaněna přímo směšně nízko proti malému zemědělci přesto, že veliký statek měl většinu půdy nejlepší jakosti. Tento zastaralý systém základny pro vyměřování daně pozemkové zůstává nedotčen. Stará privilegia daňová velkostatkářů a statkářů jsou nadále zachována.

Malému zemědělci reformou daně pozemkové nedostane se slibovaných úlev, naopak novou úpravou budou těžce poškozeni. Daňovou reformou ruší se sice dosavadní státní přirážka, ale t. zv, čistý katastrální výnos se zvyšuje 17kráte a z této základny bude na příště vybírána 2%ní pozemková daň, podléhající samosprávným přirážkám. To znamená, že tato daň zvyšuje se z původních 22.7% na 34%. To znamená, že nejen sama daň zvyšuje se o více než 50%, nýbrž současně o tolik zvyšuje se i základna pro samosprávné přirážky. V důsledku toho malý zemědělec při 200 Kč katastrálního výnosu bude platiti při limitovaných 470% samosprávných přirážek na místo dosavadních 349.58 Kč nyní 387.60 KČ. K tomu však přistupuje dalších 1¹/₂% z téhož katastrálního výnosu vybíraných pro fond, ze kterého mají býti hrazeny škody vzniklé živelními pohromami, to je nových 51 Kč ze 200 Kč čistého katastrálního výnosu. Tedy na místo dosud placených 349.58 Kč bude na příště takový malý zemědělec platiti při předpokládané stejné výši přirážek 438.60 Kč! Z toho je jasno, že pozemková daň se o značnou část zvyšuje, a toto zvýšení proti dosavadnímu stavu je tím citelnější, Čím nižší byly samosprávné přirážky.

Pokud se týče tvrzení, že přijatým zákonem o úpravě finančního hospodářství samosprávy sníží se daňové břemeno, tedy ano! Boháči, v tomto případě velcí sedláci a velkostatkáři, dosáhnou opravdu velikého snížení daní limitací přirážek, naproti tomu malý zemědělec, i když budou sníženy přirážky, bude musiti rozdíl nahraditi v samosprávných dávkách proto, že tvoří velikou většinu obyvatelstva venkovských obcí. Velký statek využil svého dominujícího postavení v bývalé monarchii k tomu, že značná část jeho půdy, ač nejlepší jakosti, zařaděna byla do nižších tříd bonitních. Přesto, že žádali jsme, aby byla půda znovu přezkoušena a podle skutečné hodnoty zařaděna do příslušných daňových tříd, byl tento požadavek zamítnut a stará nespravedlnost zachována.

Při této příležitosti chci poukázati na zvláštní praksi oceňování pozemků pro drobné přídělce v některých obvodech. Stalo se téměř všeobecným zvykem, že při přidělování půdy na statcích, kde ponechány byly zbytkové statiky, drobní uchazeči proti výslovnému ustanovení přídělového zákona dostali půdu nejen vzdálenou, nýbrž i horší jakosti. Tato půda byla dřívějšímu majiteli velkostatkáři zařaděna do 5., 6. i 7. bonitní třídy, ale malému zemědělci jako nabyvateli oceněna v první neb druhé, nejvýše ve 3. třídě. Přes všechny protesty a žádosti za revisí je převážná část odmítána, a takto poškození chudí.zemědělci nemohou se dovolati nápravy.

Ostatně systém čistého katastrálního výnosu i v jiném směru je neudržitelný. Je přece veliký rozdíl ve výnosu při stejné bonitě u pozemků, na.kterých se pěstuje chmel, zelenina ve velkém, řepa cukrovka, či obilniny, aneb okopaniny méně výnosné.

Ač jsme žádali, aby zemědělské podnikání bylo podrobeno všeobecné dani výdělkové a zrušen byl systém katastrálního výnosu, čímž docíleno by bylo jakési spravedlnosti ve zdanění, byl tento náš požadavek zamítnut. Proto jestli pan min. dr Engliš tvrdí, že touto reformou má býti dosaženo nejvyšší daňové spravedlnosti, je na tomto příkladu nejlépe viděti, jak on i celá vládní koalice chápe spravedlnost.

§ 105 projednávaného zákona stanoví vybírání zvláštního příspěvku ve výši 1.5% základu pro vyměření pozemkové daně; tento příspěvek není podroben žádným přirážkám a část tohoto příspěvku, lépe řečeno daně, t. j. 30% odvede stát do zvláštního fondu, ze kterého v případě živelních pohrom má býti poškozeným poskytována náhrada pozemkové daně s přirážkami.

Obce jsou povinny do téhož fondu odvésti 10% pozemkové daně z veškeré půdy mimo lesů. Disposiční právo pro použití zvláštního fondu dává se zemědělským radám. Jaké je složení zemědělských rad? V zemědělských radách, dík zastaralému nespravedlivému volebnímu řádu, má rozhodující vliv velký statek. Zemědělské rady jsou doménou agrární strany. Nedávno jsem zde ukázal, jak je nakládáno s fondy. touto institucí spravovanými, že subvence byly a jsou udělovány ne podle potřeby. nýbrž podle legitimace politické partaje.

Nyní dává se tímto zákonem této stranické instituci — a jiného slova pro to nemám — právo rozhodování o udělení výpomoci v kritické době zemědělci, jehož existence je následkem živelní pohromy ohrožena. (Sen. Šturc: Kozel zahradníkem!) Jistě!

Při dnešním složení zemědělských rad a při praksi, jaká je u nich zavedena, mají se drobní zemědělci na co těšiti.

Při té příležitosti a vzhledem k novým velice těžkým živelním pohromám znovu upozorňuji na neudržitelnou praksi při udělování bezúročných, neb nízko úročných zápůjček se strany státu poškozeným. Ustanovení, že taková půjčka může býti povolena jen tomu, kdo nemá majetek knihovně zatížen, znemožňuje, aby právě ti, kdož nejvíce jsou poškozeni a jejichž existence je živelní pohromou nejvýše ohrožena, mohli takové zápůjčky dosíci. Dosavadní prakse v tomto směru potvrzovala, co my tvrdíme, že vládnoucí kruhy v tomto státě sic velice dobře obstarávají zájmy bohatých statkářů, ale po čertech málo projevují zájmu o chudého zemědělce, i když mu hrozí úplná zkáza.

Pan Sechtr, zástupce drobných zemědělců (domovinářů) ve straně agrární, projevil veliké uspokojení s daňovou reformou. Proti gustu žádný dišputát. Méně uspokojeni budou však ti drobní zemědělci, které pan Sechtr zastupuje, až poznají blahodárné účinky takto zreformované daně pozemkové.

My podáváme pozměňovací návrhy, které, budou-li přijaty, znamenají odstranění daňových privilegií bohatých a osvobození od placení této daně těch nejchudších zemědělců. Pan Sechtr tvrdí o sobě, že je obhájcem zájmů těchto chudých domkářů a chalupníků. My poskytujeme mu nyní příležitost, aby svoji lásku k nim projevil tím, že bude hlasovati pro naše návrhy. I druzí panové z republikánské strany měli by pro tyto naše návrhy hlasovati, berou-li vážně heslo ťvenkov jedna rodinaŤ. Dosavadní postup strany republikánské v této věci ukazuje pravý opak. V té venkovské jednotné rodině jsou jedni, a to domkáři i zemědělští dělníci, považováni za pastorky. Jinak by pánové z republikánské strany nemohli dáti svého souhlasu k této daňové reformě. Rovněž tak musili by zamítnouti zákon o úpravě finančního hospodaření samosprávných svazků. Ovšem heslo ťvenkov jedna rodinaŤ je heslem jen pro volby. Pánové mají jinou starost, než aby se starali o ulehčení bědného postavení pracujících zemědělců. Pan Vraný raději píše jedovatou zlobou naplněné články proti státu dělníků a rolníků, sovětskému Rusku, než aby studoval těžké postavení drobných zemědělců ve vlastním státě. Pochopitelné! Sovětské Rusko již svou existencí jest ohrožením mocenských posic kapitalistů v celém světě. Proto ten nenávistný křik. Než pánové zapomínají, že poměry samé jsou silnější. Jestli dnes vyvíjejí zvětšený tlak na masy, na pracující lid za účelem zajištění si hospodářské a politické moci k dalšímu vykořisťování pracující třídy, k čemuž mají sloužiti i zákony právě projednávané, pak musí si uvědomiti, že tlak budí protitlak. I ten jinak trpělivý malý zemědělec jednou řekne: Dost vaší vlády, dost našeho vykořisťování! My jsme ti, kdož na svých bedrech neseme a svou prací udržujeme tento stát, a proto pryč s příživníky — my sami si jej budeme také spravovati! (Potlesk komunistických senátorů.)