Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. Kianička.

Sen. Kianička: Slávny senát! Zákonom práve projednávaným ruší sa zákon o župnom sriadení, ktorý zákon uvedený bol v život výlučne na Slovensku, keďže tam župné sriadenie už predtým zavedené bolo a k uskutočneniu tohoto župného zákona v historických zemiach vôbec nedošlo. Slováci od stáročí zvyknutí boli na župné sriadenie. Ešte za ríše veľkomoravskej boly sriadené jednotlivé menšie politicko-administrativné útvary pod menom ťstoliceŤ. Práve prejednávaným zákonom v zemskej samospráve útvary tieto zmizly a na miesto nich prijde zemská samospráva. Na túto novú úpravu hľadí strana živnostensko-obchodnícka stredostavovská z toho stanoviska, že ona donese občanstvu miesto trojinštančného dvojinštančný systém, t. j. zjednodušenie, zlacnenie a zrychlenie administrativy a kde tieto podmienky stávajú sa výhradnými, tam strana nerobí zvláštnych prekážok k návrhu tohoto zákona.

Ja ako jediný Slovák tejto strany v zákonodarnom sbore mám isté poznámky speciálné proti ustáleniu hlavného mesta Slovenska. Nerád by som bol, aby ustálenie tohoto hlavného mesta, keď i predbežne nie okamžite, ale v budúcnosti niekoľko desiatok rokov ustálili sme sa na založení hlavného mesta, ktoré hlavné mesto zemepisne, strategicky, kultúrne, rečove, nábožensky zodpovedalo súhrnu celého slovenského národa a slovneskej zeme. Pozrime sa len na mapu našeho Slovenska a vidíme jeden podlhovastý útvar na obidvoch koncoch špičatý, útvar to dosť nešťastný. A keď zákon o samospráve určuje za hlavné mesto v jednom končiari, na najzápadnejšom rohu tohoto zemského útvaru, ktorý je na delové dostrelenie dvoch súsedných štátov od juhu nám ešte dosť znepriateleného štátu maďarského, v ktorom ešte dnes vo školách a na táboroch ľudu učí sa a hovorí trojslovné heslo ťNem, nem, sohaŤ, t. j. ťnie, ne, nikdyŤ, s najväčším tlumením pomsty za odtrhnuté územie bývalej ríše Maďarskej a keď pozreme na západ na dnes malé Rakúsko, ktoré od večera do rána každý deň spojiť sa môže, a želá, s veľkým Nemeckom, tak ocítame sa v obkľúčení od severu, západu a juhu podľž celej republiky nepriatelsky naladenými proti nám súsedami. Konflikt, ako nás dejiny učia a i dnes každodenne sme svedkami očitými, je medzi štátami nie nemožný.

Založenie hlavného mesta Slovenska do toho najnebezpečnejšieho cípu krajiny je priamo nešťastím. V páde konfliktu, hneď prvý deň ohrožené sú centrálné ustanovizne, úrady, vedenie armády a takmer v hodine môžu byť porazené na hlavu a môžu padnúť ako zralé jablko v korisť nepriateľa z juhu, západu a severu. Ráčte sa zamysliť, vysokoctené dámy a pánovia, nad týmito hroznými následkami, že celý ostatný útvar Slovenska, celá krajina ocitne sa bez hlavy, bez vedenia a v nastalom chaose nie je nič ľahčieho, ako voľne mašírovať v bárs ktoré čiastky stredu Slovenska na území našom a vnútenými pochodmi nepriateľskými odrezať celú časť zeme od ostatného trupu republiky. Na toto dovoľujem si upozorniť slávny sbor zákonodarný a varovať pred podobným ustálením. Nehovorím ako nepriateľ mesta Bratislavy, ktorá vo svojom dnešnom vývine a položení by bola síce predestinovaná za hlavné mesto Slovenska, ale obava pred výšvzpomenutým naplňuje mňa a presvedčuje o opačnom názore, ako je on vtelený do osnovy tohoto zákona. Nepodceňujem slávnu slaviansku minulosť a tradíciu mesta Bratislavy a nechcem byť lokálpatriotom mesta, o ktorom chcem ďalej hovoriť, ale jedine a špecielne ten názor, že nešťastím národa by bolo, aby už dnes nemysleli sme na založenie hlavného mesta Slovenska v kraji takom, ktorý už zemepisne, národne, kulturne, rečove, nábožensky a hlavne strategicky dáva záruku držať vedenie i v tých najkritickejších dobách.

Je pozoruhodná i tá okolnosť, že pri pojednávaní tohoto zákona v poslaneckej snemovni nenašiel sa ani jeden jediný slovenský poslanec, ktorý by bol pozdvihol svoj varovný hlas na toto.

Keď vezmeme do povahy i tú okolnosť, že v páde takéhoto konfliktu ako pozeralo by na náš československý živel v Bratislave, ktorý len na papieri je vo väčšine, živel nemecko-maďarský, ktorého obrovská čiastka i dnes nie je preorientovaná a bársktorú minutu dala by celú Československú republiku za deravý groš a naplnená je zášťou proti všetkému, čo našim pomenovať môžeme, ako by pozeralo na našich ľudí toto občianstvo, keď blížily by sa nepriateľské armády. I toto treba s chladnokrevnosťou a rozvažitosťou uvážiť, lebo pri budovaní podobného niečoho musí nám ísť o každý jeden život a korunu národného majetku. Nehovorí zo mňa antipatia proti vzpomínaným občanom týchže národností, ale veď neďaleká minulosť svetovej vojny naučila nás do statočne podobným úkazom. I s tohoto ohľadu var ujem pred urýchlením a nevzatím do povahy môjho skromného názoru. Vezmime si, že je stav pokojný. Život prúdi na Slovensku a tečie jeho národohospodársky a iný život svojim tokom. Sedliak, remeselník od Michaloviec, Sabinova, Bardiova, Čopu, Sobrancí, Medzilaborca, Svidníka má prácu v hlavnom meste Slovenska, ktoré podľa osnovy zákona má byť v Bratislave; a pozrime na neschôdné cesty, ktorými putovať musí, kým dosiahne železničnú trať, ktorá veru na východe veľmi riedko je rozsiata. Musí ohromné peniaze vynaložit na vlak a dostane sa v mnohých prípadoch k cieľu až na tretí deň svojej púti. Prv, ako Pražan môže dosiahnuť územie Belgie alebo Francie. To isté po vykonanej práci v hlavnom meste Slovenska opakuje sa cestou nazpäť, útrapa, ztrata peňazí a času sa zdvojnásobí. Nie je toto priamo hospodárske ožobračovanie národa? Vystavenie priechodu celou Kalvariou? A nie je toto povšimnutia hodným mementom? Pred tým, ako by sme sa mali usniesť o rozhodnutí založiť sa majúceho nového hlavného mesta Slovenska, pozrite sa na útvar celého Slovenska, ktorého na najkrajnejšom a najnebezpečnejšom končiari zákon tento ustáľuje hlavné mesto a pozrite sa na telegrafické a telefonické linky, ktoré sťa do jedného smerného bodu majú vchodiť z celého podlhovastého útvaru, z celej slovenskej krajiny do navrhovaného hlavného mesta Bratislavy, aký chaos v pokojnom čase každodenne nastávať bude, koľko hodín času jednotlivé vojenské veliteľstvá, úrady, nemocnice a privátné obecenstvo čakať bude musieť a keď povážíte, že do tohoto uzla spojenia telegrafických a telefonických liniek praskne nepriateľská bomba aeroplánov, alebo dobre namierený výstrel kanona, musíte okamžite zbadať, aký chaos, zmätok môže nastať v ostatnej časti krajiny, keď ona ostane úplne bez každej možnej zprávy a povelu. Keď maďarská knuta najväčšmi doliehala na slovenský národ, ozval sa o odokryl bezprávie toto spáchané na nás pred celým vzdelaným svetom slávny syn severa, spisovateľ a poet Björnsterne Björnson, zároveň tedy zázrakom dostal sa do maďarského snemu ako slovenský poslanec kňaz Jehlička.

Ktorési nakladateľstvo slovenské vytlačilo pohľadnice s podobenkou vzpomínaných a bol som očitým svedkom, keď jedna krásna majestátna slovenská deva dostala počtou obidve, pozoroval som scénu túto, ako oprela svoje hlboké čierné oči k nebesám a tiskla obe podobenky ku srdcu svojmu, a zvedavý som bol, čo to tiskla k svojmu srdcu. Nemo ukázala mi. Lež časy sa menia a jedon z ideálov tejto slovenskej devy stal sa zradcom svojej slovenskej matere a svojho slovenského národa. Bohužiaľ ohavným zradcom a som presvedčený o tom, že dnes tá istá deva s opovrhnutím hodila by na zem pohľadnicu túto a pošliapala nohou.

Pozorujte tohoto zradcu národa, ako uteká do Pešti a obchodí republiku ako kočka okolo misy horúcej kaše, lebo hneď ho vidíte v Poľsku, no dnes vo Viedni, odtiaľ za judášské groše robí tie najhnusnejšie útoky na celistvosť tejto tak hroznýma mukama a potoky krve vydobytej společnej otčiny. Neštíti sa svojou zrádcovskou rukou siahať na poklad slovenského národa, na slovenskú maticu, ktorej firmu tlačí na obálku, v ktorej obálke zasielá svoj krvolačný pamflet, len aby pošpinil ustanovizeň, ktorá je každému povedomému Slovákovi svätá a drahá a ktorú si každá slovenská duša pečuje ako zreničku oka svojho. Do Viedne ide zbabelý zradca do blízkosti Bratislavy, lebo vie, že tu najľahšie dosiahne tepnu slovenskej zeme. Ešte jednu okolnosť dovoľujem si uviesť a síce tú, že či by bolo bývalo možné 30. októbra 1918 vyhlásiť deklaráciu slovenského národa v Bratislave, s ktorou deklaráciou na večné veky odtrhli sme sa z podpanstva maďarského a pripojili sa ako rovnocenní bratia k bratom českým? Nie, účastníci tejto deklarácie isto a určito by sa boli potopili vo vlastnej krvi.

Bol by to človek na rozum padnutý, ktorý by nevedel oceniť hospodársky význam mesta Bratislavy s jeho veľriekou Dunajom. Áno, tvrdiť musím, že žiadné druhé mesto na Slovensku nemá takéhoto obrovského národohospodárskeho významu, ale už vzpomínané okolnosti odoberajú priamo možnosť Bratislave byť hlavným mestom Slovenska. Som si vedomý toho, že budem terčom úštipkov, poznámok i útokov, ale poradiť si nemôžem a môj varovný hlas vzdor všetkému pozdvihujem. Prajem si, aby mesto Bratislava vyvinula sa na veľké, na obrovské hospodárské centrum nielen Slovenska a celého československého štátu, pritiahnuc k sebe Orient, tak ako i strednú Europu, lež primát na predestináciu hlavného mesta neuznávam, lebo šepoce mi to moja obava o budúcnosť slovenského národa vo chvíľach, vo ktorých nastupuje zkúška a borba. Pozrite sa na Belehrad a na katastrofu, ktorá celý národ postihla pádom Belehradu. Utekalo všetko bez hlavy, padly nepriateľovi do rúk nesmierné hodnoty národného majetku, ktoré boly sťa balzam na predlženie a preťahovanie vojny. Akej obeti a vrodenej hrdinskosti srbského vojaka bolo potreba, aby len na krátku dobu zastaviť vedel údery nepriateľa, aby pred ním, pred týmto úrputným a odvekým nepriateľom mohol dať záštitu bežiacemu národu. Veď nechýbalo mnoho, že v Pristíne na Kosovom poli nepadol do ruky nepriateľa sam srbsky kráľ i s celou jeho rodinou. Poučenie dôkladné pred podobným zakladaním hlavného mesta tej alebo onej krajiny.

Pozrite si na Nemecko s jeho hlavným mestom Berlínom a obchodným prístavným mestom Hamburkom, prečo Nemci berú Berlín a nie Hamburk za hlavné mesto? Dozaista z dôvodov tých, ktoré ja tu obhajujem a ktoré uvádzam v pamäť tomuto slávnemu sboru. Španelovia svoj Madrid do centra krajiny na holej zemi postavili. Je nesporné, že na nás Slovákov prilieha slovo Jána Kollára: ťRoztrhaný Slávové, sťa kliatba! Národ jednotný, milujúci sa koncom minulého storočia rozdvojuje sa na mladých pokrokových Slovákov, vedených skupinou sdruženou okolo časopisu ťHlasŤ a ťMladých PrúdovŤ a na starších konzervativných, vedených poprednými národnými predákmi na čele s Vajanským a Mudroňom. Hašterenie bez konca a kraja, polemika časopisecká, osobné zášte dostupovaly vrcholu. Takto nás našiel prevrat. Na čelo slovenského ministerstva prišiel predák prvšej skupiny, človek vzácnych vedomostí, energie, starý podkovaný národovec dr Šrobár, jeden z najprednejších národných pracovníkov, ktorý nebol po vôli skupine druhej, pridružila sa k tomu netaktičnosť s osobou Andreja Hlinku a národ rozoštvaný zo strany tohoto tiež nie menej cenného a vzácneho borcu a pracovníka na roli národa dedičnej, taktiež i skupina potomkov a následníkov Vajanského a Mudroňa chcela podiel vziať z boja, bola babilonská veža tu, ba hotova Sodoma a Gomora.

V tomto chaose bolo treba rozhodovať o hlavnom meste Slovenska. Som presvedčený o tom, že keby bola vedená rozumnejšia politika so strany niekoľko málo Martinských jednotlivcov, ktorý Martin ich politikou na večné veky desne poškodili, že by ten dr Šrobár ako zkrz na zkrz precítený slovenský národovec, keby sme ho i dnes postavili k národnej zpovedi, zašeptal nie Bratislavu, ale Martin. Ten Martin maličký, skromný, do ktorého každoročne putoval každý povedomý Slovák, aby tam u žriedla a prameňu kulturného a národného života a školy obodril sa k ďalšej borbe proti útisku a potlačovaniu slovenského národa.

Ten Martin maličký, ktorý umele úradne hatený bol vo svojom vývine vládou maďarskou a celým jej aparátom pre jeho slovenskosť, pre jeho odpor proti pomaďarčeniu nás všetkých, keby bol dostal na jeho vybudovanie, na jeho zveladenie tie desiatky, ba stovky milionov korún, ktoré dostala Bratisslava, dnes stál by už hotový, dominujúcí, impozantný pre sídlo zemskej samosprávy, ktoré sídlo bolo by dnes zodpovedalo každému Slovákovi od hraníc Užhorodu až po končatinu, na ktorej stoja zrúcaniny Devína.

Keď povážime prílev našej inteligencie do tohoto čiste národného ovzdušia, nemôžeme skloniť zrak svôj pred tým faktom, aako by to bolo imponujúce inojazyčným menšinám na Slovensku. A teraz? Zo zdrteným srdcom musíme vidieť našu inteligenciu, ako sa ona odcudzuje po jednotkách, skaviarničťuje, ba priamo odnárodňuje.

Vidíme, ako ľahostajne s pleca na plece prehadzuje tie národne dogmy, ktoré mu boly pred príchodom do Bratislavy sväté.

A keď povážime to márnenie národnej energie na poslovenčenie Bratislavy, ktorú ani detných detí pokolenia neposlovenčia, musíme soznať, zastať a uvažovať o založení centra, srdca ku vedeniu administrativy slovenskej krajiny práve my, keď pojednávame tento zákon o zemskej samospráve, aby tomu Slovensku dali sme to srdce tam, odkiaľ rovnomerne trieskalo by to do všetkých končín jeho, vo všetkých štyroch smeroch sveta sťa po žilách človeka pravé, posviatné, národné povedomie s jednej strany, s druhej strany ale aby nelpela na nás kliatba idúca od dnešného pokolenia na pokolenia a pokolenia.

Robíme všetko na všetky časy a práve preto, že sme presvedčení o tom, že Slovensko zostane len takým útvarom podlhovastým ako je, nie je možné ťahať občana na vzdialenosti stákilometrové do svojho hlavného mesta.

Toto nemohlo by sa pomenovať zlacnením a urychlením administrácie, lež mukou národa. Slovensko musí mať svoje hlavné mesto vo svojom centre, kade je prístup komunikačný sústredený a spojený či od juhu, západu, severu, alebo východu a ktoré centrum najpraktickejšie spojené je s ústredňou celého štátu - Prahou.

Toto centrum cestou do Prahy musí každý občan prejsť a dotknúť a tak pokračovať svoju cestu nahor. Lučenčan, Prešovčan nikty neprejde Bratislavou cestujúc do Prahy, ale musí sa dotknúť Martina, ktorého hlavná stanica leží dnes na Vrútkach.

Počujme mienku odborníkov. Dr Lajo Medvecký píše v Prúdoch, že pri excentrickom položení Bratislavy Slovensko ako celok nemožno spravovať. Co tu nastáva? Rozdvojenie Slovenska. Leží mi pri ruke memorandum mesta Košic celkom oprávnené, ktoré domáha sa dnes odbočky zemskej samosprávy a nie je vylúčené, že v budúcnosti si tohoto i nevydobude, tak ale keď bude zemská správa usídlená v centre Slovenska, som presvedčený, že toto samo sebou odpadne.

Ďalej dr Karol Lašťovka, profesor bratislavskej univerzity, prvotriedný právnický odborník, píše: ťSom tej mienky, že centralizácia správy Slovenska v Bratislave nie je vhodná ani z dôvodov čiste administratívnych, ani z dôvodov národnostných, či kultúrnych, alebo vojenských.Ť

Dôvody kultúrno-národne, administratívne sú nad slnko jasnejšie, chcem poukázať na dôvody čiste strategické.

Vojenské vedenie má a musí byť tak umiestené, aby bolo najmenej vystavené prepadnutiu nepriateľov a aby frontu zo stredu pravého a ľavého krýdla mohlo rovnako ovládať pod svojim velením. Tu by som rád sebou zobral do nášho Turca pána ministra národnej obrany a zaviesť ho na výšinu pod Štefánikov ústav a ukázať mu tu bohom danú hradbu, do ktorej za žiadnu cenu obetí nedostal by sa nepriateľ a ktorú ani za miliardy korún nebol by vstave stvoriť a som presvedčený o tom, že na prvý okamih videnia podpísal by rozkaz okamžitého presidlenia zemského vojenského veliteľstva z Bratislavi do Martina.

Toto sú dôvody doliehajúce sťa metrické centy na logiku pomýleného ponímania veci. Raz musí prísť ku prelomeniu chleba, čím prv, tým lepšie pre náš chudobný národ, aby miliony veškerého ľudu na Slovensku neboli tlumené sťa žeravá pahreb prikritá popolom, hnevom svojím na našu dnešnú prácu ustálenia hlavného mesta Slovenska, aby tento hnev ľudu z tejto pahreby nevzbľkol v plameň hlasu ľudu. Pamätajte: Hlas ľudu je hlas boží!

Jedného som si určite istý a síce toho, že keď by sme dali do temnej samoty slovenské osobnosti, ako dr Milana Hodžu, Andreja Hlinku, Jurigu, Šrobára, Blahu, Daxnera, Stodolu, Zocha, Vojtašáka a Bláhu a iných, v ktorej temnote rozptýlila by sa stranická a osobná zášť a počúvali by títo len šepot svojej slovenskej duše a klepot svojho slovenského srdca, všetkým zažiarila by sťa hviezdička pestrá vidina, v ktorej napísané by bolo slovíčko ťMartinŤ.

Áno, slávny senát! Z Martina ide svetlo, obroda celého slovenského národa v minulosti, prítomnosti i budúcnosti.

Keď toto všetko Slovensko vo svojej rozcapartenosti nevie chladnokrevne uvážiť, vy bratia Česi by ste mali zo stanoviska štátneho na tomto pracovať, aby názor bol realizovaný. V tej nádeji, že ku tomuto dôjde a dôjsť musí, hlasujem za predlohu. (Potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem je pan sen. Koutný. Dávám mu slovo.

Sen. Koutný: Slavný senáte! Světová válka způsobila krisi celého hospodářského života. To je všeobecně uznávaným faktem. Systém kapitalistické výroby se totiž láme, protože není v souladu se spotřebou. A jde právě o to, zda hospodaření po kapitalisticku, to je pro zisk, má udržeti svou vládu, či zda se má podříditi spotřebě. Zastanci prvého řešení jsou ťbeati posidentesŤ dneška. Jsou to vlastníci, nebo aspoň vládci kapitálu. K nim nutno přiřaditi i ty, kdož touží pomocí soukromého zisku takovými se státi. Zastanci druhé eventuality jsou ti, kdož v hospodářském životě na prvé místo kladou důchod práce a všichni, kdož vidí v tomto důchodu zajištění své, i potomstva. Toť boj dvou táborů a uspořádání nynějšího hospodářského chaosu. Má býti za všech okolností udržen systém výroby pro soukromý zisk a tím upevnění kapitalismu, či má být nastolena výroba pro spotřebu a tím zaveden řád socialistický?

Nesmířitelnosti tohoto zápasu jsou si zastanci dnešního pořádku vědomi. Oni cítí dobře, že slabost jejich znamená vítězství systému druhého. Proto v boji proti odpůrcům jsou bezohledni, neznají rozdílu v prostředcích boje. Oni šlapou po heslech, jimiž včera odůvodňovali svůj postup, boří teorie, na nichž budovali kdysi svoje vítězství. Jen v novém a silnějším rozmachu systému vidí záruku jeho pevnosti a proto podle jejich názorů je potřebí vše odchylné z kořene vyrvati.

Oni znají pouze rozpjetí kapitálu lo šíře i dálky. Oni znají jen podnikání a větším kapitálem, úsilovnou prací a kde to není možno, tedy aspoň racionalisací. Vše ostatní musí před tímto jedině potřebným - chcete-li unum necessarium - couvnouti. Nových sil a method třeba. Ne však pro vyžití lidstva, nýbrž pro zvětšení zisku těch, kdož kapitálem vládnou. Odtud snaha ujařmiti do káry soukromého zisku, co se zotročiti dá. Odtud honba za koloniemi i za cenu krve. Kdo vzpouzí se tomuto příkazu vládnoucí hmoty, tomu napraví se hlava po zlém. A byť to byla třeba probouzející se Čína, nebo dokonce zjevný zastánce systému druhého - Rusko. Třeba zlomiti sebevědomí bojovníků za osvobození práce, třeba v krvi udusiti nespokojenost porobených žlutých otroků. Neboť zlé příklady kazí dobré mravy a hlavně pohodlné trávení majetných. Proto neostýchají se ani vytrhávati z kořene principy, na nichž vyrostli. Svět svobody a rovnosti, který při kolébce svého vzniku hlásali, na němž panství své stavěli, je jim nyní překážkou dalšího rozvoje. Ba míří přímo na kořeny jejich existence. Demokracie, umění humanismus a pod. smějí existovati, jen pokud podpírají jich systém. Vůle lidu, občanská svoboda, práva člověka, jeho city a snahy, jeho vzlet, co je to proti potřebě zisku?

Odstraněny musí býti tak zvané vymoženosti sociální, protože se staly brzdou rozvoje kapitalismu. Nutno k tomu účelu upraviti zákony, nezávislost soudů učiniti ilusorní, podepříti moc četnictva a policie, zesíliti mstu kriminálů, zakoupiti žurnalistiku, utáhnouti censurní náhubek, dresuru školskou i vojenskou znásobiti, odstraniti z vlády i ze správy každý nespokojený hlas atd. atd.

A tak nastává nejen krise hospodářská, nýbrž i sociální. Ale tato krise sociální není už všeobecně uznávaným faktem. Před tou mnozí a mnozí zavírají oči. A přeci všechny tak zv. sociální vymoženosti ocítají se v rozporu s vládnoucím systémem a musí tudíž býti jím odstraňovány, tak jako byly kdysi na podporu jeho zaváděny. Nastává společenský chaos, oviklání všech zásad mravnosti a spravedlnosti. Toť pravé pařeniště vší nespokojenosti a ne nějaké osobní názory, štvaní a pod. Tou cestou množí se řady těch, kdož vidí budoucnost v rozmetání všech pout kapitálu a v nastolení diktátu práce bez rozdílu kategorie. Někde to půjde klidně, jinde násilím, někde pomalým postupem, jinde živelně. To nezaleží na hlasatelích lepšího zítřku, ani na šťastných jednotlivcích dneška. Povahu tohoto společenského zápasu určí intensita výroby pro zisk, zakořeněnost měšťáckých tradic, uvědomění a solidarita vrstev pracujících. Tyto a podobné příčiny rozhodnou o přesunu společenského života do kolejí socialistických, zda bude se odehrávati s menším či větším násilím a nikoli nějaká činnost spiklenecká, jak by se rádo veřejnosti namluvilo.

Ale střízlivě takto uvažovati o boji systému kapitalistického se socialistickým nedovedou vládnoucí vrstvy. Ony tuší, že privilegia jejich jsou v nebezpečí a proto ztrácejí rozvahu. Zastanci panství kapitalistického hospodaření bijí hlava nehlava do všeho, co zdá se klásti uzdu dravosti kapitálu. Vždyť tato přemoc kapitálu, jeho rozhojňování, toť základ jejich vlády a blahobytu. Proto nutno odevšad odstraniti vliv těch, kdož nechtějí poslušně sloužiti systému soukromého zisku.

Ba nutno jíti i dále. Vše co kdysi při zrození kapitalismu bylo na podporu jeho uplatnění hlásáno, co bývalo důvodem proti feudalismu a sloužilo za důkaz prohnilosti poměrů, nutno zrevidovati, pozorně prosíti. Pokud pak argumenty XVIII. století a hlavně XIX. století mohly by státi se v rukou odpůrců kapitalistických jakoukoli zbraní, tedy je potřebí kajícně to doznati a minulosti se zříci. Co kdysi dekorovalo hrdá prsa liberálů, zejména naprostá svoboda každého jedince, má se změniti v pouhou svobodu nakládati kapitálem a ziskem. Pozlátko humanismu a sociálního cítění, budiž označeno otevřeně jako cetka, která může býti dobrá jen pro liberální snílky plné ještě zaostalé dobromyslnosti. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)

A tu jsem u toho, čeho nemohou naše socialistické strany pochopiti. Ony znají starou poctivou liberální školu i dobrý boj českého měšťáctva v Rakousku a proti Rakousku. Vždyť s ním.rostly, ba i sílu kdysi z něho v létech 80. a 90. braly. Ony znají měšťáckou mentalitu od její kolébky, ale nemohou pochopiti jeho mentalitu v předvečer jeho zániku. Oni nevěří nám, když tvrdíme: Vždyť jsou to jiní měšťáci, než kteří se kdysi vrhali na feudální systém s heslem ťrovnost, volnost, bratrství!Ť Dnes hesla toho znáti nechtějí, ba se ho zříkají a heslem jejich je. ťVše pro soukromý zisk!Ť Toť je zorný úhel a skutečný světový názor majetných i jejich přisluhovačů. Vše ostatní je buď jen ideologie, nebo fraseologie minula. U jedněch znamená to ještě zápas se zaostalými názory probouzejícího se kapitalismu, jež ovšem neodpovídají už dnešku. Ti tedy hledají sama sebe. U druhých je to pouze společenská lež, aby tvrdým cynismem neodpudili veřejné dobromyslné mínění. Ti se již našli. Pravda, jsou snad ještě i mezi měšťáky idealisté a poctivci, ale ti jsou pomíjeni a vysmíváni. V zenitu stojí mladý svět fašismu a nahého sobectví. Tomuto poznání socialistické strany ještě odpírají. Jak dlouho? Ale měšťáci, protože nejsou ještě v otevřenosti své jednotni, postupují jen plánovitě, ale opatrně. Nutno jen kus po kuse odbourávati, co dříve sloužilo k získání veřejného mínění pro methody kapitalistické. Jeť přece jen ještě obava, že by zjevná, nahá ziskulačnost kapitalistického systému předčasně vehnala široké vrstvy lidové do tábora odpůrců. A jak viděti, tento postup, aspoň u socialistických stran a v masách drobného lidu vede je k žádoucímu úspěchu.

Zato tím úsilovněji odstraňují měšťáci vliv těch, kdož jim vidí do karet a nechtějí slepě sloužiti soukromému zisku, nebo dokonce podkopávají jejich samovládu. Ti musí býti za všech okolností učiněni bezmocnými. A když dokonce argumentují též osobní svobodu a rovným právem každého, tedy v zájmu státu a stávajícího pořádku i jejich osobní svoboda a rovné právo musí býti pro ně suspendováno. Nemohou potřebovati svobody těch, kdo jsou proti jejich kapitalistickému vydírání, nemohou nějakých práv přiznati těm, kdo chtějí budovati společnost na principu práce.

Oni kdysi nepatrnost, ale teoreticky to nejvyšší, to je právo zákonodárné, dávali každému bez rozdílu. Dnes však nejraději by je omezili na ty, kdo svůj život a život svých rodin musí podpírati činností v rámci kapitalismu, kdož jsou systému navyklí, po př. poslušnost jejich vyzkoušená. Kdo však jsou ideální snílkové budoucna, nebo kteří nemají zájmu na existenci státu zbudovaného na vládě kapitálu (protože žádného kapitálu nemají, ani žádný neovládají), ba dokonce, kteří by měli zájem na státu zbudovaném na principu práce - ty by nejraději odevšad odstranili. Rozumí se, že zatím nenápadně a zdánlivě důvodně. Upírají jim práva mluviti do vedení státu a jeho správy, když nejsou s ním spokojeni a dokonce když hlásají budování státu jiného - ťstátu práceŤ. Odnímají jim za rozličnými záminkami hlasovací právo, za zřízence svého státu je nechtějí přijímati a kde se náhodou uchytí, tak je odstraňují, v jejich názorech, ba i v činnosti je znásilňují, ztěžují jim životní situaci, atd. Teď už vznikají obavy u našich měšťáků, dokonce i před samosprávou. Občanstvo všech vrstev je už příliš učiněno závislým na kapitalistické soustavě, než aby nepociťovalo také její pouta. Kruh několika desetitisíců vládnoucích a spokojených se systémem, se úží. Je proto nebezpečno i jen část vlády a správy ponechávati v rukou širokých občanských davů. Pryč tedy od hesel, že občanstvo má voliti své soudce, své vedoucí politické úředníky, své učitele atd. To se mohlo říkati jen v době, kdy bylo potřebí získati důvěřivé masy pro dobytí moci měšťanstvem. Ale do dnešní doby se takové dětské říkánky nehodí. To se mohlo vysloviti a ještě jen s mentální reservací, když liberálové někdy stávali vedle socialistů na barikádách. Ale teď? Teď už i samospráva obcí, okresů, zemí je nebezpečným. Široké kruhy občanstva musí býti pozorně přehlédnuty, ba dány býti pod byrokratickou kuratelu, aby se samospráva nedostala do nepovolaných rukou. Proto vynalezena devisa, že správa státní musí jíti po jedněch kolejích. Tak se vše lépe ovládne a zabezpečí na prospěch několika tisíců vládnoucích.

Tento vládní návrh koaličních stran není ničím jiným, nežli dalším odbouráváním občanských práv, vynucených poměry válečnými. Nyní o tyto nepatrné převratové jakés takés politické vymoženosti je pracující občanstvo pozvolna zase okrádáno. První prulom učiněn byl celně-kongruovou většinou uloupením volebního práva vojákům, kteří občansky byli postaveni na roveň vrahů a raubířů. A protože s jídlem roste chuť, tak s touto osnovou je spojeno další olupování volebního práva 21 až 23 letým příslušníkům Československé republiky. Důvodová zpráva ústavněprávního výboru senátu odůvodňuje reakční osnovu nezralostí těchto občanů; neboť prý nemají ještě životních zkušeností. Zajímavo je, že od převratu životní zkušenost a způsobilost politické vyspělosti 21letých byla samozřejma. Teprve pozvolným vývojem po 8 letech nynější koalice přesvědčila se o nezralosti těchto občanů a přikročila k jejich degradaci na bezprávné plebejce.

Volební právo do zemských zastupitelstev příslušeti bude státnímu občanu teprve dosažením 24 roků, s podmínkou, že bydlí v zemi aspoň rok a z toho nejméně 3 měsíce v obci. Volenu býti mohou jenom ti, kdož bydlí v zemi aspoň 2 roky.

Do okresního zastupitelstva budou míti volební právo rovněž občané teprve 24letí s 1 ročním bydlištěm v okrese a z toho aspoň také 3 měsíce v obci. Zvolen může býti jen československý příslušník 30letý bydlící v okrese 2 roky. Nesporné je, že toto ustanovení je hlavně namířeno proti pracujícímu lidu, který nenalézaje výdělku v místě svého pobytu musí za chlebem do města a v důsledcích toho ztratí volební právo. Jinak ovšem otcové té to osnovy nepožadují od těchže chudáků 3měsíční, roční a dvouroční dobu pobytu na placení daní a rovněž nežádají je, když jsou povoláni na vojnu. A přece když je najdou platební výměry berních správ a exekutoři, když je najdou svolávací lístky na vojnu, máte snad obavu, že by je nenašla voličská legitimace? Tomu jistě nevěříte. Pak je tu jenom důvod jediný a to, že máte strach z nepatrných občanských práv dělného lidu v domnění, že jimi je ohrožena existence tohoto státu. V tom případě musí to býti s Československem setzatraceně nahnuto, když jeho základy ohrožuje volební právo 21 a 23letých občanů. Dnešní okleštěná demokracie je přesto ještě nebezpečná a proto vedle zvolených zástupců bude do okresních a zemských zastupitelstev jmenována jedna třetina zástupců vládou, snad proto, aby ušetřeni byli voliči námahy při volbách.

Za řeči referenta osnovy p. sen. Lukeše padly tu se strany našich politických odpůrců výkřiky o demokracii v Rusku. Pánové, v Sovětské Socialistické Republice má každý pracující občan právo voliti a volenu býti, a to již od 18 let; při tom mají místní Sověty právo přiřknouti aktivní a pasivní právo volební i osobám mladším 18 let.

Pravda, ti, kdož nepracují tělesně, nebo duševně, anebo jsou zaměstnavateli, ti v Rusku volebního práva nemají. Chápeme plně, že z takovéto demokracie má vládní koalice loupání v kostech.

Ale odpírání samosprávy a nevolnická poslušnost, toť heslo, proti němuž za doby feudální s rozhořčením měšťáctvo vytáhlo v boj, které také svými revolucemi více než před sto lety počalo potírati a také potřelo. To není požadavek těch, kdo chtějí politicky žíti, nýbrž těch, kdo jsou zasvěceni politické smrti. Toť přímo hlas z hrobu. Heslo to musí nalézti opět svého hrobaře a chcete-li, svého kata.

Vy jste porazili, lépe řečeno vaši předkové porazili toto heslo a celý feudální systém za podpory tvořící se třídy dělnické v revoluci francouzské. My zaťali sekeru do kořenu odumřelého a zvráceného liberalismu vašeho revolucí ruskou. Vy od revoluce francouzské spěchali jste mílovými skoky k nastolení kapitalismu včerejška a imperialismu dneska ve všech kulturních státech. A nesli jste prapory, na nichž stálo: ťVítězství kapitáluŤ. My od revoluce ruské počínáme uskutečňovati panství práce a zavádění socialistických řádů, a to po celém světě. Na praporech našich stojí psáno: ťOsvobození člověka! Ť - Uvidíme, kdo zůstane vítězem. Pro nás mluví dějiny. (Potlesk stoupenců řečníka.)