O několika jiných ministerstvech nepotřebuji, poněvadž přece v debatě také kolegové mého klubu ještě leccos promluví, mnoho říci, nýbrž mohu přes to přejíti, tak např. přes ministerstvo unifikací, kterému bych radil, aby své práce ukončilo pokud možno rychle, dříve nežli akce lorda Rothermera to vůbec učiní zbytečným, rovněž přes ministerstvo školství a národní osvěty, o kterém ještě bude promluveno. Při tom chtěl bych jen říci, že to, co ministr školství a národní osvěty v poslední době sliboval, pokud jde o školskou samosprávu, nikterak se nekryje se zprávami, které jsme před několika dny obdrželi o zamýšlené nové úpravě školské správy. Jsou-li zprávy v novinách pravdivy pak to, co má přijíti, není žádnou školskou samosprávou, nýbrž novým vybudováním centralismu, novým posílením byrokracie v ministerstvu, kterému se má dostati práva zrušovati všechna usnesení podřízených úřadů a nahrazovati je jinými usneseními. I kdyby tomu tak nebylo, je to, co školská samospráva slibuje, tak málo, je to tak nepatrnou změnou stávajících poměrů, a je vůbec ještě ohledně dalšího vnitřního vybudování naznačeno tak málo, že je lépe zdržeti se ještě úsudku o tom.

Ministerstvo železnic spravuje naše železnice velice špatně. Myslím, že vykořisťuje jen materiál železnic, jejž stát ještě nezaplatil. Neboť tratě od starého Rakouska po převratu převzaté a všechno, co s tím souvisí, nejsou ještě zaplaceny; i obávám se, že v okamžiku, kdy nastane povinnost k placení, budou již v takovém stavu, že bude nutno je ceniti jako staré železo. Ministerstvo železnic není spravováno hospodářsky. Dozvěděl jsem se teprve před krátkou dobou o drastickém případě, že dříví ze státních lesů v Podkarpatské Rusi, když má býti vyváženo, za pevný metr již při t. zv. zlevněných sazbách spotřebuje podle sazebníku přes 100 Kč, kdežto tam na místě stojí jen 60 Kč. Ačkoli to jsou státní lesy, ačkoli následkem těchto vysokých sazeb stát nemůže hospodařiti ve svých vlastních lesích, ačkoli tyto statisíce pevných metrů nejlepšího dříví nelze vyvážeti, poněvadž sazby vlastní dráhy toto dříví příliš zatěžují, nepodařilo se dosud sazby za dříví z oné krajiny upraviti tak, aby vývoz z této lesnaté krajiny byl umožněn. Chci sobě uspořiti mluvit o čistotě na našich drahách. My všichni, kteří velmi často užíváme železnic, mohli bychom o tom hovořiti. Dochvilnost drah je ještě větší nežli jejich čistota.

O ministerstvu pošt chtěl bych se jen krátce zmíniti, že stále ještě neumlkají stížnosti, že šovinističtí poštovní úředníci zcela jednoduše posílají zpět dopisy a jiné zásilky s adresami, které se jim nehodí, s odůvodněním, že dotčené místo >neexistuje<, jak to pak vždy čteme na adrese. To je při podniku, který má býti hospodářským, který obzvláště má sloužiti hospodářským zájmům, nesmyslem, i trpí tím hospodářství více, než se tím zachovává a chrání národnostní autorita státního národa.

Při kapitole >Zemědělství< chtěl bych, ježto věc je s tím příbuzná, ačkoli to ministerstvu zemědělství nepodléhá, poukázati na činnost našeho pozemkového úřadu, ke kterémuž předmětu přece kolega dr Medinger již promluvil tak podrobně a přiléhavě. Korupční hospodářství v tomto úřadě (Výkřiky sen. Kroihera.), jež nyní již trvá po 9 roků, nelze popsati. Kolega dr Medinger vypočítal, že Němcům byly odňaty asi 3 miliardy Kč nízkými přejímacími cenami jejich majetku. Ale nebylo ještě vypočítáno a nelze vypočítati, kolik set milionů na základě korupce, kterou vylíčil, uplynulo do kapes nepovolaných osob (Výkřiky sen. Kroihera.), mnoholi milionů obzvláště se tím dostalo do pokladen stran na jejich posílení. Když německé strany vstoupily do vlády, měly podle mého názoru skutečně poctivý úmysl dostati se na kobylku této korupci, která panuje nejen v pozemkovém úřadě, nýbrž v různých úřadech v tomto státě. Ale vede se jim tak, jako potápěči v Schillerově básni. Volali: >Kdo odváží se, rytíř nebo panoš, potopiti se do této hlubiny<. Potopili se do této hlubiny a musili říci: >Tam dole však je hrozně, a člověk nechť nikdy si nepřeje spatřiti, co bohové milostivě přikryli nocí a hrůzou<. Po druhé skočili do této korupce, aby ji zprovodili se světa, a korupce se jich uchopila. Byla to dovozní povolení na uhlí, o kterých jistý německý list vládních stran řekl: >Chtěli jsme tuto korupci s dovozními povoleními potírati, ale když jsme to nemohli zmoci, zúčastnili jsme se toho.< (Veselost.) To je ten potápěč, který skočil do špíny korupce, aby ji potřel, ale pak sám byl jí uchopen a musil zůstati v jejím náručí.

A nyní mi ještě dovolte, abych ztratil několik slov o ministerstvu financí, které je vlastním výrobcem tohoto státního rozpočtu; nikoli o státním rozpočtu samotném, nýbrž o velikých zákonech, které dlužno připsati na účet našeho velice váženého a velice učeného pana ministra financí, totiž o zákonu o obecních financích a o berní reformě. O berní reformě se tvrdilo, že se touto reformou podařilo všem pomoci, všem vyhověti: všichni poplatníci nejrůznějších povolání a tříd budou na základě této berní reformy méně platiti, ale přesto bude výtěžek daní nejen stejný, nýbrž mnohem vyšší. To jest umělecký kousek, který v teorii pěkně vypadá, ale chtěl bych panu ministrovi financí říci: Šedivou, milý příteli, je všechna teorie! A poplatníci pocítí na vlastním těle, že nicotnými se prokážou veliké sliby , kterých se jim dostávalo od jejich stran, jež hlasovaly pro berní reformu, že totiž budou méně platiti, až uvidí berní příkazy, platební příkazy. Zákon o obecních financích jest uměleckým kouskem našeho pana ministra financí, jako jehož účinek on sám již prorokoval krisi obecního finančního hospodářství. Pánové, nevím zdali náš pan ministr financí, který jako teoretik má tak veliké jméno a o kterém se říká, že je spíše vším jiným nežli šovinistickým Čechem, měl v úmyslu přivoditi svým zákonem o obecních financích tuto krisi v našich obcích, aby jsouce bezbrannější nežli nyní, vydány byly ústřední moci v Praze; nechci to zkoumati, poněvadž se nemohu vmysliti do duše našeho pana ministra financí. Ale ve skutečnosti on přece jakožto výsledek tohoto zákona přiznává tuto krisi, a tato se také v nejbližší době, a to velmi rychle, dostaví. Vždyť přece dnes již u tak zv. dotačního fondu, který obnášeti bude asi 150 milionů Kč, došly prý žádosti od různých měst za obnos asi 1 miliardy Kč. To však přece jest jen malá část, a prozíraví odhadci se domnívají, že úhrnné nároky na t. zv. dotační fond stoupnou až na 3 miliardy, které pak všechny mají býti vyplaceny z těchto 150 milionů Kč, umělecký to kousek, který ovšem nebude možno provésti a čímž přivodí se krise ve finančním hospodářství obcí.

A poněvadž právě mluvíme o tak zvaném dotačním fondu, o tomto neblahém zařízení, chtěl bych promluviti vůbec o hospodářství fondů v tomto státě. U nás není nic fundováno, ale všechno je fondováno. Máme fondy, dotační fondy, silniční fond, sanační fond, fond pro zbrojení a jak se všechny tyto fondy jmenují, které vesměs přece nejsou ničím jiným, nežli částí onoho velkého systému ssacích a výtlačných čerpadel, o němž jsem mluvil na počátku svých vývodů. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Tu se zase z nás, z německého hospodářství, vytahují přečetné miliardy, a malý kroužek lidí, s nimiž nesmíme mluviti a spolu se usnášeti, stanoví používání těchto miliard, a stanoví to, jak jsme přesvědčeni a jak vysvítá z pessimistických projevů také členů německých vládních stran, v takovém smyslu, který výroku >rovní mezi rovnými<, který požadavku po rovnoprávnosti nikterak nevyhovuje. Tento >dotační< fond a celý tento systém sledují jistý účel. Pozorujeme úmysl a jsme tím rozladěni. Tento systém nesleduje úmysl, aby oprávněné nároky byly uplatněny a také splněny, nýbrž tento dotační systém má svůj prapůvod v tom, aby bylo lze pěstovati libovůli, aby bylo lze pěstovati protekční hospodářství, aby zaplacena býti mohla předstíraná loyalita. Proti takovémuto hospodářství musíme samozřejmě co nejostřeji vystupovati. Zamítáme tudíž všechny tyto dotační fondy, můžeme je uznati jako oprávněné zařízení jen pod jednou podmínkou, bude-li provedeno ve všech těchto fondech národnostní rozdělení, jestliže prostřednictvím těchto fondů německé peníze plynouti budou zase německým účelům.

Nyní k ministerstvu vnitra, tomuto nejmocnějšímu ministerstvu v tomto státě, k tomuto sídlu centralismu a nadvlády našeho byrokratismu. Reformou správy byl přece tento centralismus ještě dále vybudován a má býti ještě dále vybudován. Nechci se, ježto jsem přece o těchto věcech mluvil dosti, tím zabývati, nýbrž chtěl bych navázati na jistou zprávu, kterou jsme v poslední době opětovně slyšeli, kterou jsme však dříve slyšeli jen jako rozhovor v kuloárech, jako šeptání v kuloárech, kterou však přede dvěma dny bylo možno čísti v >Prager Presse<, polooficielním to orgánu vlády, ve článku >Zuviel politische Wahlen<. Hovořilo se již stále o tom potajmu, že v příštím roce, v desátém roce založení tohoto státu, má obyvatelstvo býti ušetřeno rozčilení, štvaní a bojů, s politickými volbami spojených, aby v tomto roce panovala >Treuga dei<, aby v tomto roce všichni se snášeli, všechny národnosti v tomto státě, aby se vlci snášeli a ovečkami, aby snad tyto ovečky v tomto roce trochu ztloustly, tak aby v příštím roce byly tím chutnějšími pro vlka, by je pozřel. Mluvilo se o tom již často, ale tak jasně a stydlivě zároveň, jak to přinesla >Prager Presse<, dosud nikdy. Zdá se však ve skutečnosti býti úmyslem, první tak zv. okresní a zemská zastupitelstva s jejich dvěma třetinami nikoli voliti, nýbrž úplně jmenovati. To jest ovšem velmi demokratické. Vzpomínám si, že němečtí členové vládních stran zde v této síni k odůvodnění, proč hlasovali pro správní reformu a proč tato třetina jmenovaných členů je nepohnula k tomu, aby hlasovali proti správní reformě, prohlašovali: i když jedna třetina jest jmenována, dvě třetiny budou přece voleny; nyní že se všechno jmenuje, a když jen dvě třetiny budou voleny, že jsou to přece lepší poměry nežli nynější. A ejhle, musíme slyšeti, že je zde úmysl - a pan místopředseda poslanecké sněmovny Zierhut to přece také sdělil ve svém klubu - všech 100% zemských a okresních zastupitelstev jmenovati. Jak toto jmenování dopadne, o tom si můžeme již dnes učiniti představu. Něco musí přece německé vládní strany obdržeti za to, že stojí tak věrně po boku a že, ačkoli dosud ničeho, ale praničeho neobdržely, vždy znovu vládě a českým vládním stranám dávají to, čeho žádají. A kdyby při tomto jmenování mělo nastati uchýlení od klíče volebních číslic z roku 1925 a obecních voleb 1927, kdyby tento klíč měl býti poněkud opraven ve prospěch panujících vládních stran, pak byl by to ovšem skvělý úspěch! To by byl úspěch pro strany, zdali by to byl úspěch pro německý lid v tomto státě, to ovšem jest jinou otázkou. Varuji před tím, aby pod pláštíkem nějaké >Treuga dei<, pod záminkou, že máme příliš mnoho politických voleb v tomto státě, najednou se prohlašovalo, že nesmíme v příštím roce prováděti žádné politické volby a že musíme desetiletého jubilea založení tohoto státu, státu, jenž byl založen ve znamení demokracie, zneužívati k tomu, aby demokracie byla pošlapána. Varuji před prováděním tohoto pokusu. My z oposice, o tom jsem přesvědčen, budeme se ze všech sil brániti proti takovémuto pokusu a budeme poučovati obyvatelstvo doma i v cizině o tom, co se v tomto státě rozumí demokracií. A máte-li příliš mnoho politických voleb, pak proveďte jednu velikou volbu, proveďte jednoho dne volby do poslanecké sněmovny, do senátu, do zemských zastupitelstev a do okresních zastupitelstev! My to můžeme snésti, neboť jsme přesvědčeni, že součinnost stran ve vládě těmto stranám odňala již tolik důvěry obyvatelstva, že tato volba stala by se soudem lidu nad touto činností. A to je příčinou, proč chcete míti takovouto >Treuga dei<, to je příčinou, proč prý je příliš mnoho politických voleb, poněvadž již nyní obecní volby ukázaly, jak velikou je ztráta jistých vládních stran pro jejich vládní činnost, ačkoli obecní volby velmi těžko lze učiniti politickými volbami. Ale je zde obava, že sněmovní volby a volby do okresních zastupitelstev tuto ztrátu důvěry ukáží ještě jasněji.

Pánové! Ministerstvo národní obrany postavil bych doprostřed mezi ministerstvo vnitra a věcí zahraničních, poněvadž nevíme, k čemu vlastně naše armáda slouží. Slouží k tomu, aby ministerstvu vnitra při jeho centralistických sklonech propůjčovalo potřebnou ochranu a důraz, anebo patří ministerstvu věcí zahraničních, aby pan ministr věcí zahraničních dr Beneš pomocí této armády sledovati a prováděti mohl své zahraniční politické cíle, když jeho řeči na různých cestách po Evropě již plně více nepronikají? Řeklo se, že loňského roku dosaženo bylo úspěchu tím, že nastala úleva ve služební povinnosti povolením tak zv. náhradní zálohy. Ale v rozpočtu čteme to jinak. Tam čteme o tom, že se ročně pro ministerstvo národní obrany požaduje tolik a tolik milionů, právě poněvadž utvořena byla náhradní záloha. Následkem toho nemohu si představiti, že toto utvoření náhradní zálohy znamená úlevu ve služební povinnosti, jíž přece také ve skutečnosti není, ježto se přece vedle řádného stavu vojska tvoří ještě náhradní záloha. Ale jeden úspěch má utvoření náhradní zálohy. Kdežto dříve z těchto 60.000 až 80.000 žádostí o osvobození živitelů rodiny bylo 5.000 vyhledáno losem, nebudou se dnes více lidé, kteří mají přijíti do náhradní zálohy, vyhledávati losem, nýbrž budou vybíráni, a jsem úplně přesvědčen, že se zde na loyální strany a jejich příslušníky bude bráti trochu více ohledu než na lidi patřící k oposici. Neboť konečně dlužno přede přinésti s sebou domů nějaký úspěch, a může-li se říci: >Moji milí lidé, tato náhradní záloha má velmi krásný účel, nebudete již více tak dlouho sloužiti<, pak se musíme sami domnívati, že výběr do náhradní zálohy bude se díti většinou podle politických ohledů.

Velevážení pánové! Stojíme i nadále na stanovisku, že dlužno zavésti miliční systém, který, jak se říká, je zakotven v ústavě tohoto státu, a že až do založení tohoto miličního systému dlužno vytvořiti alespoň národnostní jednotky v armádě. Že německé vládní strany tento základní požadavek neprosadí, o tom jsem přesvědčen, netroufám si ani vysloviti naději, že se pokusí o to, aby v tomto směru něčeho dosáhly.

A nyní k poslednímu, a nikoli nejhoršímu, k ministerstvu věcí zahraničních. Ministerstvo věcí zahraničních spravuje věčný ministr, který se prý nepřetržitě nalézá v demisi, onen muž, jehož řeči všechny jsou zaklausulovány různými >pokud< a >dokud<, dobrý napodobovatel, který napodobí jednou Taylleranda, pro kterého je zde řeč jen k tomu, aby zakrýval myšlenky, který po druhé napodobuje Potěmkina, jenž zevnímu světu ukazoval zcela podivné věci, jež ve skutečnosti neexistují, pan dr Beneš jest podle mého názoru výtečným politickým aranžérem vitrin. Vitriny našeho státu jsou ve skvělém pořádku a když se mu podařilo - a přičítám vstup německých stran hlavně jemu - když se mu podařilo do této vitriny Československé republiky posaditi také ještě dva německé ministry jakožto lákadla, jistě si mnul ruce a pomyslil si: nyní je dokonáno, tato vitrina stojí za podívanou! Že to však ovšem jsou samá lákadla, za kterými vlastně nic nevězí, toho ovšem nevidí cizina, která se na nás dívá jen zvenčí. Nechápu vlastně dobře veliký boj, který německé vládní strany zahájily v poslední době proti dr Benešovi. Neboť jemu vděčí po mém názoru, že se dostaly do vlády. Potřeboval je roku loňského, když začala lokarnská politika smíření mezi Německem a Francií, a když se musil obávati, že, smíří-li se Německo s Francií, octne se náhle mezi těmito oběma židlemi na zemi. Tehdy urovnával cesty pro vstup Němcům do vlády, a nyní odměňují se mu tím, že náhle běží proti němu útokem, poněvadž nemůže otočiti náhle kolo zahraniční politiky o 180 stupňů. Což se to vůbec někdo o něm domníval? Já pro svou osobu nikoli. Dr Beneš, stoupenec Malé Dohody a přívrženec velkých kompromisů se svou láskou k Francii, se svým strachem před příští Anglií a svojí blahovůlí pro vzrůstající Německo, dovede podle všeho také v budoucnosti proplouti mezi Scyllou, Ruskem a Charybdou, Francií, a podržeti své ministerské křeslo, i když proti jeho postavení v tomto státě zahájeno bude zdánlivé divadelní hromobití. Hromobití proti němu bylo již větší a zahájeno význačnějším místem, nežli tomu je dnes, a zůstalo bez účinku. Hromobití, které nyní nastává, neotřese jeho postavením, otřese nejvýše postavením těch, kdož toto divadelní hromobití proti němu inscenují.

Pan dr Beneš jest ostatně také mistrem propagandy a - to mu musíme nechati - vnitřní a vnější špionáže. Pro svou činnost propagační potřebuje mnoho peněz. V důvodové zprávě jsou zařazeny miliony s odůvodněním, že proti propagandě pro spojení Rakouska s Německem musí se své strany zahájiti propagandu. A to musíme my platiti. Dr Beneš je mistrem špionáže také uvnitř státu. Již opětovně jsme to zakusili, že se v našich německých územích potuluje množství živlů, kteří pozorují osoby, jež nejsou považovány za úplně čisté. Četl jsem teprve před několika dny zase v jistém anglickém časopise o vynikajícím anglickém spisovateli, jenž na rozdíl od jiných návštěvníků, kteří se vždy obracejí k oficielním místům, chtěl si bez těchto opatřiti názor o poměrech v této republice. Tento spisovatel vylíčil v jistém anglickém časopise tyto svoje názory. Jak se vyjadřuje o demokracii, o svobodě tisku, o svobodě slova, o shromažďovací svobodě atd., o tom nechci ničeho sdělovati, poněvadž čas je příliš krátký. Dobrým jeho úsudek není. Ale pěkná jest episoda o tom, jak byl špehován. V Bratislavě byl neustále pozorován a pronásledován od dvou tajných. Bydlel v hotelu >Carlton<, kde ho neustále pozoroval jeden v halle, druhý v kavárně. On a jeho tajemník byli neustále sledováni těmito lidmi jako stínem, kamkoli se obrátili. Každý host, kterého přijali, stál pod jejich kontrolou. Jednou běžel za ním zase detektiv. Obrátil se a řekl mu: >Ale, milý pane, jděte přece raději se mnou, nežli za mnou!< Načež tajný zmizel v nejbližší kavárně. Tyto demokratické poměry, tato volnost, které se zde ve státě těšíme, učinily na Angličana velmi dobrý a hluboký dojem. Tato líčení v časopise, který čtou miliony lidí, poskytnou světu obraz, který kreslil nepředpojatý muž o zdejších poměrech, a zkalí asi trochu obraz, který dr Beneš svou zahraniční propagandou a svou úpravou vitrin tohoto státu dosud světu ukazoval.

Velevážené dámy a pánové! Když se právě nalézáme u kapitoly >ministerstvo věcí zahraničních<, dovolte mi několik málo slov o zahraniční politice. Není tak růžovou, jak obyčejně bývá líčena. Devět let po světové válce nalézá se Evropa ve stavu, který žene zase do války, poněvadž se nemění poměry, které válku vyvolaly. Z řečí odpovědných státníků čteme a slyšíme strach a obavu, že v dohledné době dojíti by mohlo zase k velikému zápasu národů v Evropě, ve starém dílu světa. Slyšíme s úžasem a hrůzou, že dnes stojí v Evropě deset milionů mužů ve zbrani, v době, ve které Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko atd., tak zvané střední mocnosti, disponují jen zcela malými bezvýznamnými armádami. Tážeme se bezděky, k čemu je zde těchto deset milionů. Nemůžeme věřiti, že mají sloužiti k tomu, aby zabránily Rakousku a Německu, aby se, řekněme, sloučily, poněvadž k tomu není potřebí deseti milionů. Můžeme z toho jen usuzovati, že vzájemné přátelství, které se ve veřejných řečech projevuje, není tak velké, že je menší než se zdá, a že je zde množství třecích ploch v tomto starém dílu světa, z nichž ta neb ona dnes nebo zítra může vésti k výbuchu. Nesmíme se také domnívati, že v tomto státě není žádných třecích ploch, nýbrž právě v poslední době bylo obzvláště s anglické strany poukazováno na takovéto třecí plochy. Zahraniční situace státu není obzvláště příznivá. Vylíčiti ji blíže vedlo by příliš daleko, i odpusťte mi to.

Vnitropolitické poměry také nejsou tak růžové. Řekl bych, že lze pozorovati na německé straně rozervanost, na české straně neupřímnost, na kterou obzvláště německé vládní strany opětovně poukazovaly, a která nakonec povede jednou ke změně stávající koalice, i nevíme dnes ještě, co pak po této koalici bude následovati. Příštího roku bude slaveno desetileté trvání tohoto státu, a je zde úmyslem na oslavu stanoviti jakousi >Treuga dei<, mír mezi národy. Pánové na české straně! Chcete-li míti příštího roku klidné ovzduší, ovzduší spokojenosti, chcete-li, aby skutečně takovéto ovzduší panovalo, pak je na vás, abyste takovéto ovzduší vytvořili. My nemáme žádného zájmu na tom, aby v desátém roce trvání tohoto státu panovaly zde poměry obzvláště smířlivé. Ačkoli poměry v tomto státě jak na venek, tak také poměry vnitřní neposuzujeme právě co nejrůžověji, nýbrž naopak vůči nim jsme velice skeptickými, jsou přece lidé, kteří věří, anebo kteří jiným chtějí namluviti, že by moje strana, strana německo-nacionální, byla ochotna, právě nyní v tomto okamžiku postavení německých vládních stran vůči sudetskému němectvu, nikoli však vůči českému lidu posíliti tím, že by se v poslední chvíli zúčastnila na věci, která dnes jest již tak blízka likvidaci. Pravím: posíliti postavení vůči německému lidu, vůči německému lidu všeobecně, a nikoli vůči Čechům. Neboť vychází již z poněkud velice umírněných řečí německých vládních politiků, že se svou posavadní činností, se svými posavadními úspěchy nejsou velice spokojeni, a řekl-li pan senátor dr Medinger jednou, že prosí německé obyvatelstvo, aby jeho straně a německým vládním stranám nepřičítalo odpovědnost za všechno to, co se děje, tu chtěl bych se ho tázati: komu ji máme přičítati? Má snad oposice převzíti odpovědnost za to, co činí vláda? Má snad jedna část vládních stran býti zproštěna odpovědnosti, kterou celá vláda je povinna nésti solidárně a kterou obzvláště nésti musí německé vládní strany vůči německému lidu? Když jste vstoupili do vlády, převzali jste tuto odpovědnost a prohlásili jste, že jste si jí plně vědomi, netoliko vůči vlastním stranám, nýbrž vůči veškerému němectvu v tomto státě. Nechceme vás zprostiti této odpovědnosti a budeme posledními, kteří by vaší odpovědnosti ulevili tím, že bychom se bez jakékoli příčiny, bez jakékoli důvodu, bez jakéhokoli úspěchu, bez jakékoli naděje na úspěch, zúčastnili této věci, zralé pro konkurs, kteří bychom důvěru, jakou dnes máme v obyvatelstvu, u německého lidu, dávali v sázku a dávali tuto důvěru pohltiti touto konkursní masou. Nikoli vůči Čechům má toto postavení Němců býti posíleno, kdyby německé národní straně mělo napadnouti, aby také vstoupila do této vlády. Kdyby bylo lze pomýšleti na možnost, že by moje strana byla ochotna vstoupiti do takovéto vlády, pak táži se: jestliže německé vládní strany, obzvláště křesťansko-sociální strana, opětovně svoje neúspěchy odůvodňovaly tím, že jest jich ve vládě jen 20%, následkem toho že bývají přehlasovány 80% českých a slovenských členů vlády, kdyby tedy místo 20% - ve skutečnosti je to nyní po vyloučení Mayera a Hanreicha z vlády jen 19% - vstupem 10 členů německé strany národní toto procento se zvýšilo na 23 a vstupem všech ostatních nemarxistických Němců stouplo celkem na 27, pak by těch 27% Němců ve vládě nebylo více přehlasováno 73% Čechů a Slováků? Kde zůstává argumentace? Říkati na jedné straně, že nemáte proto žádného úspěchu, poněvadž jste ve vládě v menšině, a na druhé straně nás vyzývati: vstupte sem, pak je nás více, pak něčeho dosáhneme!

Příčinou této bezmocnosti Němců ve vládě je demokracie, převzatá ze Západu, ve které panuje jen mrtvá cifra, příčinou je tento aritmetický primitivismus, ve kterém tři je vždy více než dvě. Za takovouto bezvýznamnost ve vládě, která nás snižuje na pouhé číslice, děkujeme co nejlépe, za takovou bychom se také poděkovali, kdybychom jinak byli ochotni vstoupiti do československé vlády. Jak se to rýmuje s ochotou k positivní spolupráci, kterou německá strana národní tak často nabízela? Ještě nikdy neprohlásil některý odpovědný řečník německé strany národní, některý odpovědný činitel, že pod positivní prací ve státě rozumíme vstup do vlády. (Předsednictví převzal místopředseda dr Soukup.) Rozumíme pod positivní prací práci pro náš lid a jsme ochotni, jak již opětovně bylo prohlašováno, tuto práci kdykoli konati s každým, ať již v obci, okresu nebo zde v Praze, jestliže úspěch této práce znamená zabezpečení našich existenčních podmínek a vybudování možností naší národnostní existence. Nejsme však přesvědčeni o tom, že takovouto práci lze konati jen ve vládě, a právě činnost německých vládních stran ve vládě byla by nám zjednala toto přesvědčení, kdybychom je nebyli již měli.

Pánové, jsme ochotni k spolupráci s každou německou stranou, netoliko s tak zv. německými měšťáckými stranami, nečiníme v této příčině žádného rozdílu, s každou německou stranou, která skutečně jest ochotna spolupracovati s námi na zabezpečení našich německých existenčních podmínek v tomto státě, ochotna s námi spolupracovati k blahu našeho německého lidu zde v tomto státě, ať již ve formě jakékoli. Ovšem, nečiní se nám to vždy snadným, i musím, ježto vysoce vážený pan řečník přede mnou se dotkl také této kapitoly bohužel zde konstatovati, že jsme nikdy nebyli vystaveni tak zuřivým útokům se strany protivníků, se strany německých vládních stran anebo jistých veřejných hlasů těchto stran, se strany německého vládního tisku nežli v takových okamžicích, kdy jsme loyálně, otevřeně a poctivě nabízeli svou ruku ke společné práci v zájmu našeho lidu. Došli jsme tím k přesvědčení, že musí existovati tajemné síly, které toho nesnesou, aby se Němci shledali s Němci, kterým je milejší, když Němci pracují spolu s Čechy, než když se Němci shledají s Němci k dobru našeho veškerého němectva v tomto státě. Dokud tyto síly nebudou odstraněny, dokud těmto silám nebudou ucpány prameny sil, nedojde nikdy ke spolupráci všech Němců v tomto státě, které si tak velice přejeme, které si přejeme proto, poněvadž, a to je mé skálopevné přesvědčení, nikdy, nemůžeme docíliti něčeho pro sebe, dokud se nesjednotíme o způsobu, jakým toho chceme docíliti.

Pánové, je-li to stanoviskem k německým stranám všech barev, ať vládních čili nic, ať měšťáckých čili nic, stanoviskem, které jsme opětovně precizovali a které není ničím novým, pak nechci opomenouti toho, abych ke konci svých vývodů konstatoval naše stanovisko ke státu a ještě jednou je precizoval, aby snad také potom ještě a nadále zlovolné jazyky nemohly tvrditi, že se německá národní strana tím, že prohlásila se býti ochotnou k positivní spolupráci ve službách našeho lidu, uchýlila od svých zásadních názorů, od svých politických zásad, a že provedla tak zv. obrat. Ke státu stavíme se tak, jako se stát staví k nám. V přítomné době, dokud nyní panující systém pohlíží na státní moc jen jako na prostředek k účelu našeho potlačení a zbavení všech práv, nespatřujeme v tomto státě nic jiného, nežli donucovací pracovnu, do které jsme se dostali soudem světových dějin, pochybeným soudem světových dějin. Doufáme však, že soud a svědomí světa zruší jednou tento pochybený rozsudek a že nás pustí zase tam, kam na základě svobodného práva každého národa patříme. Národa nyní panujícího věcí, a nikoli naší věcí je, poměry v tomto státě utvářeti tak, abychom v něm nespatřovali žádnou donucovací pracovnu, žádný žalář, nýbrž řekněme snad: nájemní dům, ve kterém bydlíme jakožto nájemní strana, ve kterém bychom se snad jednou mohli snésti a ve kterém bychom sice ne rádi - neboť nikdo neplatí rád - ale přece s lehčím a svobodným srdcem platili činži za tento byt. Musilo by ovšem býti přenecháno nám, abychom si tento nájemní byt pro dobu, ve kterém jsme v něm nuceni zůstávati, vyzdobili podle svého přání a své vůle. Ale touhu každého člověka, míti svůj vlastní domov, svýma nohama jako svobodný muž státi na svobodné půdě, tuto touhu jednotlivci a celému národu nikdy ze srdce nevyrvete. Tři a půl milionu Němců v tomto státě nebude moci nikdy býti vyloučeno ze společenství osudu s ostatním němectvem, ze společenství osudu, které zplna se může vyplniti jen ve vlastním státě.

Pánové, my nejsme revolucionáři, my nejsme iredentisté, vyslovujeme-li toto své přesvědčení, projevujeme tím jenom to, co označujeme za prvotní vlastní právo každého národa, co označujeme jakožto právo svobodného sebeurčení, ono právo, které plnou měrou přejeme každému jinému národu, obzvláště národu českému, kterého se však domáhati musíme také pro náš německý národ a pro naše 3¹/₂ milionu sudetských Němců. (Souhlas něm. nac. senátorů.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pan senátor ve své řeči použil s1ov >že tento stát je nájemním domem, a že je vedle toho také donucovací pracovnou, do níž byl německý národ v této republice vtlačen rozsudkem světa<.

Vzhledem k tomu, že výroky tohoto obsahu nesporně překračují rámec svobodné parlamentní kritiky, jsem povinen pana řečníka pro tyto výroky volati k pořádku.

Další slovo má pan sen. Olejník.

Prosím, aby se ho uchopil.

Sen. Olejník: Bylo to 6. října r. 1922, kdy byla jmenována šestá vláda naší republiky, v níž po prvé byl ministerským předsedou nynější ministerský předseda pan Antonín Švehla. Pří této příležitosti prohlásil pan předseda Švehla, že prvním naším úkolem musí býti, aby v rozpočtu zjednána byla rovnováha. Tenkráte se projednával státní rozpočet na r. 1923 a byl skoro 20timiliardový. Potřeba státu vykázána byla v tomto rozpočtu 19ti miliardami, příjem rozpočten na 18¹/₂ miliard. Nekrytý schodek ¹/₂ miliardy byl opatřen úvěrem. Letošního roku dospíváme k rovnováze ve státním rozpočtu, který je, pokud se týče finančního rozsahu, poloviční a vykazuje přebytek 26 milionů Kč. Docíleno bylo tedy rovnováhy a možno říci, že v letošním státním rozpočtu bylo náležitě dbáno stanovisek hospodářských. Nejsme zajisté u cíle. Rozloha naší republiky, počet obyvatelstva i situace hospodářská, schopnost poplatnická vyžaduje, aby státní rozpočet i do příštích let sledoval zásadu úspornosti a šetrnosti.