Pod toto ministerstvo patria i lekárne. U nás pred prevratom vôbec nebolo Slováka, čo by bol mal svoju lekárňu. Právo na lekárňu mali len patentovaní Maďari a lekárne boly reálnym právom. Dnes sa to maličko napravilo, ale často bývajú lekárne prideľované trhovým článkom. Lekárníci sa žalujú, že ich lekárnický zákon neni unifikovaný, iný platí v Čechách a iný na Slovensku. A preto volajú po unifikácii zákona lekárnického, a dožadujú sa tiež prisnej kontroly po drogeriách, ktoré im silno konkurujú.

Vytýkal by som pánu ministrovi veci jeho, vyplívajuce dnes z jeho moci. Vo Sliači nemal stavať reštauráciu, ale hotel a keď reštauráciu stavia, nech sa postará o dietetickú kuchyňu. Menuje za obvodných lekárov ľudí mladých, nenašských, skončiacich štúdiá v Pešti. V samom Ružomberku je taký krikľavý prípad. Tu odstránil človeka, dobrého lekára, vytečného, dr. Bezdeka a nahradil ho mladíkom, sotva dvoujročným doktorom.

A tiež sám prednosta expozitúry je znamenitý dr Kraic. Má tú chybu, že je pokrokový človek. Dnes - zajtra má opustiť Bratislavu, ten Kraic, ktorý za túto Republiku ideove pracoval ruka v ruke s pánom prezidentom Masarykom, keď mnohým iným dnes na Slovensku vysoko postaveným náš štát československý bol Hekubou. To bolí. Končím. (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Klečák.

Sen. Klečák: Slavný senáte! Kdo bedlivě sleduje počátek letošní rozpočtové debaty v senátě, vidí, jak dnešní vládní strany, tolik různorodé, místo aby věnovaly pozornost státnímu rozpočtu pro rok 1928, věnují jedině pozornost jedna strana druhé. Z toho vidno, jaké jsou základy dnešní většiny, zejména když si uvědomíme na příklad slova, která pronesl představitel německé skupiny velkostatkářské, takto stoupenec strany německých křesťanských socialistů pan dr Ledebur. Ten mimo jiné pravil: >Jsme členy dnešního vládního systému, trváme však neochvějně na svých zásadách a směrnicích. Ty musí býti uskutečněny, jinak nebude pro nás místa v dnešním vládním systému.<

Jaké jsou směrnice a zásady tábora pana dr Ledebura, známe my příslušníci československého socialistického světa velmi dobře. Máme též dojem, že tyto zásady jsou známy i těm kruhům, které nestačí hovořiti o vlastenectví, které nestačí dokazovati, že jenom ony jsou těmi, kdož střeží zásady národní v republice Československé.

Jsme zvědavi, jak se naše patentovaná vlastenecká společnost zachová, až strana pana dr Ledebura bude žádati, aby se požadavkům německých křesťanských socialistů vyhovělo. Máme pouze obavu, až k tomu dojde, že dostanou nejenom němečtí křesťanští socialisté, ale též i němečtí agrárníci od českého vlasteneckého světa všechno pod dojmem slov, které dne 25. září 1927 v Krásném Dvoře na poněmčeném Podbořansku řekl pan ministr prof. dr Spina: >Svým vstupem do vlády zajistili jsme si především kontrolu ve státě a pak spolurozhodování o jeho mocenských prostředcích. Jsme včleněni v pevně zcelenou, výslovně občanskou, protisocialistickou většinu. Nalezli jsme konečně pevnou půdu pod nohama.<

Pravdu děl p. ministr prof. dr Spina, že je členem občanské protisocialistické většiny. A této občanské protisocialistické většině v důsledcích politické nenávisti oproti stranám socialistickým povolí mnozí patentovaní čeští vlastenci svým německým spolukrajanům třeba i více, než bylo právě v tamto sále svého času žádáno v pověstných vídeňských punktacích. Vždyť politická nenávist dovede se postaviti výše, než zájem národa a republiky. Národu mohou zůstati věrnými jenom ti malí, ti velcí mají právo jíti ve šlépějích slov a tužeb pánů ministrů prof. dr Spiny i prof. dr Mayra-Hartinga.

Roduvěrný Slovák, pan dr Šrobár tolika krásnými slovy znovu nám včerejšího dne předvedl tradici legionářskou. Znovu před naše oči postavil slavnou dobu husitskou, veliký boj protireformační proti nám a jasně řekl svoje stanovisko oproti legendám z prvních dob našeho národního života. My, kteří na život našeho lidu díváme se v duchu opravdového pokroku, osvěty a hlubokého vzdělání těchto slavných našich tradic, z nichž jsme dospěli k slavnému vzkříšení národnímu a ke konečnému osvobození z poroby zničeného národa, dík nesmrtelným plukům Bratrstva československých legionářů, dík velkým tvůrcům našeho opravdového osvobození Masarykovi, Štefanikovi, Benešovi, dobře jsme porozuměli slovům pana dr Šrobára, dobře jsme porozuměli cestě, na kterou postavil se předseda republikánského klubu v senátě. Na této cestě jsme k disposici i my, kteří dalecí jsme toho, aby u nás snad plály ohně náboženského rozvratu, ponechávajíce otázku náboženskou k vyřešení svědomí jednoho každého u vědomí, že snaha každého z nás může se nésti jenom k mravnímu i duševnímu povznesení všech nás, kteří patříme k rodině československé. My jsme porozuměli slovům pana dr Šrobára i po stránce kulturní. Není žádné tajnosti, že u nás jsou pánové, kteří jsou ochotni opětně v důsledcích politické nenávisti vydati školu i učitelstvo ve spáry reakce. S touto politikou nechť pánové přestanou. Věřím pevně, že přes hlavy nenávistných vůdců převážná většina československého lidu postavila by se proti tomuto útoku na školu i učitele. Tak jako v r. 1888 postavilo se české poselstvo na radě říšské vítězně proti zavlečení školy do spárů reakce, tak i dnes věřím, že by československý lid tak učinil u veliké většině.

Vzpomeňme jenom na slova dr Julia Grégra, zakladatele >Národních listů<, který v r. 1888 napsal:

>Národ, kterému před půl třetím stem let veliký Amos Komenský ukázal v hodině strašné smrtí jeho cestu spásy a vykoupení v národní škole, která by učila děti naše rozumně a názorně všem vědomostem pro život potřebným, národ český má na sklonku 19. století, kdyžtě byl vynaložil přes 20 milionů na zvelebení národního svého školství, k této své světlé a pokročilé škole národní zahořeti nenávistí a schýliti ji znovu do staré bývalé její tmy a bídy, schýliti ji pod dozor a v područí římské, národu našemu úporné hierarchie, jejímž svrchovaným zákonem je syllabus a encyklika.<

Tak bylo mluveno v roce 1888 za doby starého Rakouska. V době přítomné v republice Československé můžeme jenom ujistiti, že bychom za žádných poměrů nesnesli dělání zákonů, jimiž naše škola i náš učitel dostali by se opětně do područí reakce. Naše škola, náš učitel, mají nesmrtelné zásluhy o to, že jsme dospěli k vytvoření bratrstva československých legií, že jsme svobodným národem, že máme republiku Československou. Toť naše stanovisko vůči těm, kteří by nejraději viděli kulturní potřeby státu zcela v jiném světle.

V ohledu sociální péče a zdravotnictví my, kteří stojíme v oposici, nemůžeme říci, že by nás rozpočet pro tyto kapitoly pro rok 1928 nějak uspokojil. Znovu vidíme, jak dovedeme dávati ohromné miliony na jiné potřeby, snad také důležité, ale přece jenom nikoliv tak nutné, jako vidíme v sociální péči. Zejména by bylo si přáti, aby péče o válečné poškozence nebyla u nás tak často odbývána tak tvrdými slovy, třebas i z úst samotného pana ministra. Jsem si vědom velmi dobře, že čelné místo ve vedení dnešní vládní většiny nervů ani nesílí ani neupevňuje, naopak musí je rozvraceti, ale přesto mám dojem, že přece jenom možno vyhnouti se tvrdým slovům. Či snad mohou někoho těšiti tato slova, jež čteme v orgáně válečných poškozenců:

>My váleční poškozenci a zejména sirotci po padlých vojínech musíme záviděti vagabundům a všeho druhu zločincům, když čteme, jak vypadá nová státní trestnice v Užhorodě. Pro válečné invalidy je pouze jeden ústav v republice a ten je přeplněný. Příšerná budoucnost jeví se před námi. Co se jednou stane, až jeho tělesný vrak smete vítr do kouta ulice? Žádný ho nechce, ústavu není a nezbude jiné cesty, než napsati si žádost o přijetí do takového moderního kriminálu. Ale tam takové žádosti nevyřizují, bude tedy zamítnut. Tady se přerve nit krutého osudu. Ústavu pro ně není, na žádost v kriminále nic nedají a spát se pod střechou chce. Tu si mnohý řekne: Probůh, co mám činit, abych se do toho kriminálu dostal? Krást neumím, podvodníkem nejsem, zločinu jsem se nedopustil a marně tluču, aby se otevřela vrata moderní věznice, kde končí filosofie řádného života. Musím do kriminálu najíti si cestu, která se zákonem zakazuje šlapat. A tak váleční invalidé, zmrzačení válkou, ponechaní na pospas zákonité péči, půjdou za lepším životem - do kriminálů.<

Tak se píše v orgánu válečných zmrzačených spoludruhů.

Nebylo by na čase pracovati k tomu, abychom v nastávajícím desetiletí našeho státu nemusili čísti tak tvrdých, bohužel, pravdivých slov? Mám dojem, že ano!

Hledal jsem, zda v kap. ministerstva zdravotnictví je nějaká větší položka, určená na výstavbu nové nemocnice, kterou staví hlavní město státu, kterou buduje Praha. Pro Prahu mají pánové jenom krásné sliby, projevované při každé příležitosti. Věru, takové jednání může býti jenom v republice Československé za dnešních vládních poměrů. Co pánům konečně záleží na zdravotních poměrech Prahy, zejména nechce-li většina občanstva oceniti význam a poslání dnešní vládní koalice? Zcela nic.

Do kapitoly ministerstva sociální péče zapadá dnešní veliký zápas o novelisaci sociálního pojištění z r. 1924.

Zápas za novelisaci sociálního pojištění z r. 1924 nejlépe osvětluje generální zpravodaj o státním rozpočtu pro jubilejní rok 1928 sen. Stodola ve svém proslovu těmito slovy: >Ministerstvo sociální péče je před řešením celé řady velkých úkolů, především pak novelisací sociálního pojištění. Vládní majorita jest jednotná s projevem resortního ministra, v němž se prohlašuje, že dnešní vládě nejde o zhoršení sociálního pojištění, o snížení důchodů, nýbrž, že je vedena snahou, která se uplatňuje ve veřejné správě: Zracionalisovati věc.<

Takhle se tedy dívá generální zpravodaj na novelisaci sociálního pojištění s celou dnešní vládní majoritou, stavě se za slova, která pronesl p. ministr sociální péče Šrámek, když se rozhovořil o předložené novelisaci zákona o sociálním pojištění.

Při veškeré úctě, kterou mám k panu sen. Stodoloví, musím poznamenati, že předloha o novelisaci sociálního pojištění není výtvorem ministerstva sociální péče, nýbrž že je pouze snůškou podaných návrhů od těch českých státotvorných stran, které přímo šíleně nenávidí československé socialistické strany, v nichž v převážné většině je soustředěn pracující lid československý. Ministerstvo sociální péče pouze z podaných návrhů vynechalo všechny ty hlouposti, které vytryskly pod dojmem nenávisti oproti těm, bez nichž by zpanštělá československá společnost nemohla existovati ani týden. Třeba po této stránce jenom se podívati na podaný návrh československou stranou národně demokratickou v poslanecké sněmovně. V žádném druhém, někdy podaném návrhu, i když byl namířen proti nepohodlným vrstvám ve státě, není tolik ubohosti a směšnosti, jako právě v návrhu výše uvedené strany. Je to přirozené, neboť tam, kde místo odborníka počne pracovati stranická zaujatost, nemůže žádný počin jinak ani dopadnouti.

Přesto, že ministerstvo sociální péče vynechalo část námětů, podaných pod dojmem přímo šílené nenávisti proti socialistickým stranám od těch, kteří nedovedou vžíti se do toho, co znamená býti vážnou vládní stranou v republice Československé, přece jen musím projeviti nesouhlas s tím, jak návrh novelisace zákona o sociálním pojištění byl ministerstvem sociální péče vytvořen a podán.

Pod plnou odpovědností svých slov předem prohlašuji, že důvody, jež vedly k podání výše uvedeného návrhu, nebyly věcné, nýbrž skutečně stranické a politické. Stranictví a politika přímo srší z podaného návrhu.

I my jsme prohlašovali, že bude potřebí zákon novelisovati, jakmile seznáme určité závady při provádění zákona. Daleci jsme ovšem byli toho, aby saháno bylo na celou strukturu, na základní pilíře zákona, jako to dnes činí dnešní několikahlasová vládní většina. Ani nás nenapadlo, že, až půjdeme do výročí prvního desítiletí trvání našeho státu, že budeme vyhazovati ze sociálního pojištění více jak třetinu stávajících pojištěnců tak, jak to činí dnešní vládní většina německo-česká z důvodů čistě stranických i politických. Že by mohlo rozhodovati několik korun, které je povinen živnostník anebo rolník platiti za svého pojištěného učně anebo pomocníka, to nechceme věřiti. Vždyť jsou to denní listy právě vládních stran, které denně dokazují, jaký blahobyt nastal v republice Československé v důsledcích toho, že republiku vedou jenom občanské strany.

Jenom čtěte na př. orgán středostavovské strany živnostenské >Reformu<. Není dne, aby v tomto listě nebylo prokazováno, jaký blahobyt nadešel v republice Československé odchodem socialistických stran z koaliční vlády. Státní rozpočet uveden do správných kolejí, socialistické hospodaření v obcích obmezeno na nejmenší míru, provedena nová berní reforma, v ministerstvech zaveden nový bezprotekční pořádek. To vše provedla dnešní vládní koalice. Udělala pořádek bez socialistů. Občanstvo cítí se více spokojeno.

Anebo čteme orgán českých katolických kněží >Pražský Večerník<. I zde se prokazuje, jaký pořádek nadešel dnem, který znamená postavení socialistů v republice Československé prostě před vládní dveře. Nedovedeme tudíž chápati, proč najednou tolik starostí, aby sociální pojištění pro zaměstnavatele bylo levnější, když dnešní vládní systém přivodil v republice Československé tolik opěvovaný blahobyt.

Buďto je to pravda, pak se ovšem divíme, proč tolik nářků, že je sociální pojištění tolik drahé anebo to pravda není a pak se divíme, že čtenáři >Reformy< i >Pražského Večerníku< snesou nepravdu o tom blahobytu.

Řekl jsem, že nikoliv důvody věcné, nýbrž politické vedly k podání návrhu na novelisaci sociálního pojištění. Důkazem toho je nám nejenom obsah návrhu, který neodstraňuje ze zákona skutečné jeho vady, na př. v §§ech 20, 23, 33, 34, 107, 121 a jiných, nýbrž také způsob, jakým byl návrh vypracován. Návrh nebyl předložen, ač jde při něm o změnu jednoho z našich největších a nejdůležitějších zákonů, především k posouzení, jak je jinak všeobecným zvykem, ani odborníkům, ani organisacím zájemníků, zejména pojištěncům, ani na př. poradnímu sboru hospodářskému, obchodním a živnostenským komorám a pod., ani nositelům tohoto pojištění, to je nemocenským pojišťovnám a jich svazům. Návrh nebyl předložen k posouzení Ústřední sociální pojišťovně, ústavu, v němž vláda dovedla si dosaditi velmi dobrou většinu.

Ústřední sociální pojišťovna dovedla ve svém nitru seskupiti celou řadu skutečných nestranných odborníků, dovedla si získati pracovníky, kteří způsobem až překvapujícím pracují k tomu, aby ústředna pro budování sociálního pojištění u nás byla vedena skutečně vzorně a pečlivě. Svorně vedle Čecha i Slováka pracují zde němečtí odborníci. Snad by tato práce mohla býti vzorem pro naše poslání politické v republice Československé bez ohledu na poměry národnostní i náboženské a také bez ohledu na přesvědčení politické. Avšak ani této korporaci, tedy ústavu, který zákon provádí a mohl tudíž na základě praktických zkušeností podati věcné dobrozdání o tom, zda a v čem zákon potřebuje opravy, předložen nebyl.

Strana národně-demokratická ve svém návrhu byla aspoň na tolik poctivou, že v navrhovaném návrhu poznamenala, že potřebné výpočty dodá Ústřední sociální pojišťovna. Ministerstvo sociální péče teprve po podání návrhu započalo hledati nějaké výpočty. Veřejnost se ještě dozví, že se to dělo způsobem, který nechci kvalifikovati. Důsledek všeho toho je, že návrh neobstojí před objektivní kritikou.

Vláda a strany dnešní většiny slibovaly, že novelisací bude sociální pojištění zlevněno a zároveň zlepšeno. Návrh sice zlepšuje pojištění, činí tak však na úkor jeho bezpečnosti a sociálních úkolů jemu uložených zvýšením úrokové míry z kapitálů Ústřední sociální pojišťovny ze 4 procent na 4 a půl procenta, tedy prostředkem, který byl při projednávání zákona také stranami dnešní koalice uznán za riskantní a proto odmítnut. Rozhodně návrh pojištění nezlepšuje, nýbrž zhoršuje, neboť je zajisté zhoršením pojištění, vylučuje-li se z něho na 1 milion dělníků mladistvých, domácích a sezonních, z nichž poslední ochrany jeho potřebují právě nejvíce, zařaďují-li se učňové, pomocnice v domácnosti a zemědělská čeleď do nižších tříd, nežli do kterých podle svých požitků náležejí, čímž se jim podstatně snižují jak nemocenská podpora, tak důchody invalidního a starobního pojištění oproti dnešnímu stavu, zdražuje-li se pojištění zachováním pojišťoven, jež podle zákona mají býti zrušeny, rozrušuje-li se zaváděním dvojího, na sobě nezávislého dozoru politických úřadů vedle Ústřední sociální pojišťovny.

Je konečně smutným vysvědčením, jak pro ministerstvo sociální péče, tak i zdravotnictví, že obě ministerstva klidně přihlížejí k tomu, aby zrušen byl zákonitý závazek vlády, poskytnouti 100 milionů korun na stavbu sanatorií pro tuberkulosní a útulku pro rodičky při veřejných nemocnicích.

Politický ráz návrhu vysvítá vedle omezení dozorčí moci Ústřední sociální pojišťovny, ničím neodůvodněného a se stanoviska spořádané administrativy přímo absurdního, zejména z ustanovení o paritě zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů ve správních orgánech nemocenských pojišťoven a o jmenování správních komisí těchto pojišťoven na místě voleb. Parita zaměstnanců a zaměstnavatelů v orgánech nemocenských pojišťoven odporuje nejen dosavadní tradici, nýbrž je také věcně neodůvodněná, poněvadž sociální pojištění bylo vytvořeno pro pojištěnce a příspěvky na ně placené jsou částí dělníkovy mzdy, byť je i s polovice nesl zaměstnavatel. Kromě toho je jistým, že dnes jeden každý zaměstnavatel, ať již velký nebo malý, započítal si již vydání na sociální pojištění do svých výrobních nákladů. Kdyby novelisace stala se skutkem, tak jak je navržena dnešní vládou, tedy jsem pevně přesvědčen, že žádný zaměstnavatel neslevil by jediný haléř se svých dnešních výrobních cen.

Dosazení vládou jmenovaných správních komisí do nemocenských pojišťoven pak znamená faktické suspendování jejich zákonem zaručené autonomie.

Toto dlužno odsouditi tím více, poněvadž proti provedení voleb není věcných překážek. Vadí pouze pasivní resistence ministerstva sociální péče, které přes všechny urgence dosud nevydalo volební řád, k jehož vydání je povinno ve smyslu §u 55 zákona právě tak, jako nevydalo ani ostatní prováděcí nařízení zákonů, jimiž řádné fungování sociálního pojištění je podmíněno.

Politický ráz návrhu na novelisaci zákona o sociálním pojištění nejlépe pak vysvítá z návrhu na zrušení svazů nemocenských pojišťoven. Pomocí těchto svazů dosaženo bylo přesného provádění sociálního pojištění. Pomocí těchto svazů došlo k uskutečnění mnoha léčeben a sanatorií, takže i samotní Poláci z kruhů jak vědeckých, tak i odborných prohlásili, že nutno se hluboce pokloniti před touto prací, vykonanou ve prospěch zdraví pracujícího lidu v republice Československé.

Jak smutno musí býti v duši každého poctivého člověka, jemuž zdravý národ v srdci Evropy není jenom heslem určitých příležitostí, když si uvědomí, že listy dnešní vládní většiny napíší: Majetek svazů - léčebny, sanatoria - se prodá a peníze se vrátí zpět nemocenským pojišťovnám. - Jsem zvědav, kdo se propůjčí k tomu, až podle slibu dnešní vládní většiny dojde k tomu prodeji, aby dělal prodavače toho, co budováno bylo svazy nemocenských pojišťoven a čím se naše ministerstva sociální péče a zdravotnictví chlubila na lékařské a zdravotnické výstavě ve Strasburgu, zač se našemu státu dostalo nejvyššího vyznamenání.

Lituji toho, že ku hájení tak vyloženě politického návrhu, návrhu, který přímo uráží každou ušlechtilou duši československého pracujícího člověka, propůjčil se pan ministr sociální péče dr Šrámek. Mezi mým svědomím v ohledu náboženského přesvědčení a náboženského přesvědčení pana ministra dr Šrámka leží hluboká propast, to však nevadí, že upřímně pravím, že si pana dr Šrámka vážím pro jeho příchylnost ke svému národu a pro jeho skutečně opravdové vlastenectví. Vydávati však týž návrh zákona neměl. Dnes bouří to všude po celé republice, všude tam, kde dělnictvo cítí, jaká urážka metá se mu ve tvář návrhem na novelisaci sociálního pojištění. Na těžká slova žalujícího dělnictva volá k nám do řad socialistických stran pan ministr dr Šrámek: >Vy horlíte proti tomu, že se novelisace provádí bez vás, ba proti vám? Nuže, přijďte a dorozumějte se s námi, s dnešní koalicí, o vládním programu a vy pak budete moci s námi všechno prováděti eventuelně již v 10. roce republiky.<

Na tato slova můžeme my, socialisté českoslovenští, odpověděti jen takto: Odvolejte návrh, který uráží pracující lid v republice Československé, odvolejte návrh v důsledcích včera pronesených slov opravdového Slováka pana dr Šrobára, který řekl doslovně: >V republice Československé nesmí rozhodovati ani nenávist, ani politická zášť. Čím větší strana, tím větší odpovědnost.<

Ano, my socialisté v republice Československé považujeme návrh na novelisaci sociálního pojištění za zločin, který vyrostl z nenávisti a z politické zášti určitých činitelů ve vládních stranách proti nám, kteří patříme k socialistickým stranám. Nestačí křičeti do světa a psáti v novinách, že odboj proti novelisaci zákona vedou jenom ředitelé nemocenských pojišťoven, kterým dostalo se podle psaní vládních listů jenom tučných žlabů a z nichž stali se jenom milostpáni, z nichž stala se společnost, která se teď bojí, že přijde o svoje existence. My na toto celoroční štvaní máme jenom jednu odpověď, a ta je ta, že půjdeme svojí cestou dále k práci na poli sociálního pojištění a klidně vyčkáme, až dojde k zničení existencí zaměstnanců nemocenských pojišťoven. Jenom to, pánové z dnešních vládních stran, proveďte. Aspoň nám ukážete cestu pro budoucnost, až zase k moci dostane se pravda, právo a spravedlnost, až také my se budeme moci odvděčiti politice, založené na nenávisti a stranické zášti. Dělnictvo to je, které se rázně postavilo proti boření toho mála, co se mu dostalo v nynějším sociálním pojištění. A dělnictvo to bude, které nestrpí, aby právě na něm vybíjela se nenávist bohatých a politická zášť dnešních vládních stran.

Či snad máte, pánové, ve vládních stranách dojem, že stačí do dělnictva kopnouti a že toto potom jako spráskaný pes přijde mezi vás?

Proveďte svůj justament do poslední písmeny. Dožijete se chvíle, která vám ukáže, že převážná většina československého pracujícího lidu nedá se koupiti ani terorem, ani sliby panské lásky. Svým justamentem jenom dokážete, že vám nezáleží na součinnosti socialistického světa ani dnes, ani zítra a my podle toho se zachováme, zejména pak my, českoslovenští národní socialisté. Jen se, pánové, podívejte, jak vypadá vaše vládní většina. Jen si vzpomeňte na slova mluvčího republikánského klubu pana dr Šrobára, pronesená zde v senátě včerejšího dne, když hovořil o politice ľudové strany. Zde je výpověď z vládní většiny na denním pořádku každého dne, pomalu každé hodiny. Nikdy v životě nedbal jsem na politické aneb žurnalistické klepy. Nedbám tudíž ani na souboj, který veden je mezi těmi, kteří patří do strany Andreje Hlinky, aneb mezi těmi, kteří tvoří novou frakci, seskupenou kolem ľudoveckého časopisu >Autonomia<. Týž list je dobře informován, co se děje ve straně Andreje Hlinky, proto neslouží slavné většině ke cti, když tato skupina zůstává věrnou dnešní vládní většině, z důvodů, které uvádí časopis >Autonomia<. Aneb slouží ke cti vládní většině, když člen této většiny pan dr Medinger, sedící v řadách pana dr Ledebura, je nazván hlavním orgánem druhé vládní strany, strany národně-demokratické v >Národních Listech< německým kverulantem, který žaluje na provádění pozemkové reformy, kterou ve smíšeném území je posíleno němectví? Jste si, pánové ve vládních řadách, vědomi, jak píšete ve svých listech jedna strana proti druhé? Mám dojem, že nikoliv, pouze jste svorni ve své nenávisti proti nám, kteří patříme do řad socialistických, jste svorni dělati z republiky Československé pašalík, v němž právo na život má jenom bohatý, nikoliv též chudý příslušník státu. Voláte nás k tomu, abychom řekli, co chceme, pokud se týče novelisace sociálního pojištění. Již jsme to řekli: Odvolejte předlohu, která uráží, a pověřte ministerstvo sociální péče k vypracování novelisace za součinnosti odborníků a povolaných činitelů. Náš požadavek je na tolik skrovný, že každý opravdový státník uzná, že přítomná doba vyžaduje trochu více lásky k národu a republice, než provádění nějakého politického záští. Je-li té opravdové lásky k národu a republice, jsme přesvědčeni, že se tak stane, není-li jí, pak nám nezbývá nic jiného, než jíti na další cestu našeho boje, o němž jsme přesvědčeni, že v závěru skončí vítězstvím socialistického světa. Chceme rovnocenný lid, nechceme otroků, ani pánů!

Při projednávání resortu ministerstva sociál. péče vyčítá se nemocenským pojišťovnám nehospodárnost. Tak mluví jenom neodborníci. My, kteří celá desetiletí pracujeme na poli sociálního pojištění, jsme si vědomi něčeho zcela jiného. Dnešní platný zákon přivodil těžké chvíle do nemocenských pojišťoven. Navrhovaná novelisace má přivoditi další zhoršení těchto neutěšených poměrů. Jak daleko jsme od slov generálního referenta o sociálním pojištění p. dr Srdínka, dnes ministra zemědělství, pronesených dne 16. září 1924 v poslanecké sněmovně, kdy týž mimo jiné pravil:

>Osnova zákona je naléhavým požadavkem širokých vrstev lidových. Je to doplněk velkého revolučního díla. Bez sociálního pojištění není možno považovati úkol prvního voleného Národního shromáždění za splněný. Je to dluh převzatý z Rakouska, který musíme splniti. Je to otázka ohromného politického dosahu pro další vývoj státu.<

Tak hovořeno dne 16. září 1924. A dnes? Dílo tak vysoce význačné a významné má se rušiti k vůli několika korunám, k vůli tomu, aby politická zášť se vybila na celé čáře. Vidno, jak schází aspoň trochu tepla na odpovědných místech vůči širokým vrstvám pracujícího lidu. Zato je více snahy sahati na práva těch, z jichž potu a práce rodí se úsměv jenom pro menší část národa, nikoliv však pro národ celý.

Novelisovati zákon po stránce úspěšné pro pracující lid, tomu rozumíme, novelisovati jej však proto, aby se pracujícímu lidu ukázala tvrdost síly dnešní vládní většiny, tomu nerozumíme. Proto stavíme se tak rozhodně proti dnešním vedoucím činitelům, kteří nemají snahy, aby dobré sociální pojištění pracujícího lidu se stalo jedním z pilířů a základních kamenů republiky Československé pro dobu přítomnou i budoucí. Pochopte nás a posloužíte tím národu i republice. Prokážete tím jenom, že máte na mysli skutečné blaho republiky, spokojenost národa dnes i zítra.

Dnešní vládní strany hodily do našeho života hořící pochodeň v podobě návrhu na novelisaci sociálního pojištění z roku 1924. Jasně a zřetelně jsem naznačil příčiny a důvody, proč se tak stalo. Řekl jsem též, že jsme pro novelisaci zákona, avšak o těch paragrafech zákona, kde se to jeví přímo železnou nutností, tak jako na př. v §u 121.

V Ústřední sociální pojišťovně předsedal jsem včerejšího dne dávkové komisi. Ta měla rozhodnouti v 88 případech. Ve 14 případech byl nárok prokázán, v 74 případech nikoliv. Jenom v 31 případě komise nároky přiznala, ve 43 případech žadatelé vycházejí naprázdno. Odstraniti tvrdost tohoto paragrafu, to by byl záslužný čin dnešní vládní většiny.

Hořící pochodeň plane. Aby uhasla, je povinností dnešního vládního systému. Nestane-li se tak, my na mysli nepoklesneme. Se vztýčenou hlavou půjdeme dále za cílem vytknutým. Třebas i úplně sami, avšak u vědomí, že konečné vítězství skloní se přece jenom k právu, pravdě a spravedlnosti. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dále má slovo pan sen. Kianička.

Sen. Kianička: Slávny senát! Môj klub poveril mňa, abysom prehovoril v debate o štátnom rozpočte na r. 1928 so stanoviska slovenského a ja milerád chytám sa tejto príležitosti, abysom poukázal slávnemu senátu na neutešený stav, v ktorom nachodí sa živnostníctvo a obchodníctvo slovenské, vo veľkej miere s príčinením dosavádnych rozpočtov.

Pán predrečník s veľkou vehemenciou hovoril o vrení v koalicii a uviedol, že >Reforma<, časopis čsl. živnostníkov sa ponosuje a tiež klerikálné časopisy lidovej strany, ale ja mu len to odpovedám, že ponosuje sa, ale tieto ponosy datujú sa od tedy, keď ešte pána predrečníkova strana držala veslo vlády v svojich rukách. A nechoďme tak ďaleko, páni moji. Ráčte si prečítať >Rudé Právo< a >České Slovo< a máte dozaista to isté stelesnenie, čo v >Reforme< a v lidáckych novinách.

Čo sa týka tých nemocenských pokladnic, ktoré tiež boly tu takým veľhlasom pretriasané, len to hovorím, že keď zastávate sa spravodlivosti a požadujete túto spravodlivosť od každého, tak spravodlivosťou je, že my pri nemocenských pokladniciach tak platíme polovicu, ako ten pracujúci ľud a máme právo svoju paritu si tam i požadovať a zastávať.

Ako Slovák v prvom rade zmieniť sa musím o propagande, ktorú maďarskí grófi nastrčili lordu Rothermerovi, ktorý túto propagandu roztrásal do sveta, ako by u nás v Československej republike panoval útisk občanov maďarskej národnosti, ako by hatený bol občan tejto maďarskej národnosti v svojom už či kulturnonárodnom, alebo hospodárskom vývoji. Musím s celou dôraznosťou čo najrozhodnejšie odmietnuť ich feudálné oligarchické chúťky, ktorým náš štát svojou pozemkovou reformou raz navždy zatarasil cestu, vyvádzať pánov á la Rothermere na krásné slovenské nivy, háje a hory, na poľovačky, a zahatil odnášať výsledky mozolnatej práce slovenského chudobného ľudu do cudziny ku ľahkomyseľnému premrhaniu týchto. Na oračinách týchto pracuje dnes slovenský ľud, slovenský roľník a svojou usilovnou prácou ustiela hniezdečko existencie svojej a svojich detných detí. Toto je príčina celej Rothermeriády, ktorú náš slovenský ľud na tisíce svojich shromaždeniach slávnostne zbiľagoval, odsúdil a odmrštil.