Středa 14. prosince 1927

Tak píše orgán samotného pana ministra sociální péče. (Výkřiky socialistických senátorů.)

Dokud lidé neberou renty, necítí důsledky koaliční politiky, teprve až dělník uvidí, že jeho soused béře rentu a on ne, vzroste odpor přímo v nenávist proti těm, kteří mu ve stáří neb invaliditě zajištění znemožnili. A nejcitelněji odnese to strana agrární, protože na venkově vedle zemědělských dělníků žije také většina dělníků domáckých.

Po stránce mravní je otázkou, má-li kdo vůbec právo rušit pojištění lidí, na které oni jeden a půl roku platí. Oni byli zákonem zavázáni platit, to činí. S nimi byla uzavřena smlouva, která bez jejich souhlasu by neměla být rušena. Já bych se podíval, a každý, kdo je pojištěn u soukromé pojišťovny, kdyby bez jeho vůle chtěla pojišťovna zrušiti pojištění. Ale co se nesmí státi u žádného soukromého ústavu, je dovoleno ve státě, kde jedná se o milion pojištěnců.

Strany občanské, ve snaze dřívější lepší zákony zhoršit, staly se přímo chorobnými. Člověk neví, je to pomsta za to, že nešli socialisté do koalice, aneb jsou to furie ve válce potlačené, které nám mají připomínat, že dělnictvo nemá ještě vyhráno a že i ve vlastním státě mohou se vrátit leta devadesátá, kdy socialista byl ve státě i národě psancem.

Zkazit lze ještě mnoho a hřešiti lze také na našem lidu, neb týž rád zapomíná, zejména když do voleb je ještě dlouho. Nezapomínejte pánové, že touto předlohou pášete bezpráví také na dětech a vdovách, vyloučením otců z pojištění, a jestli se všechno promíjí u nás, že bezpráví na ženě a dítěti nepromíjí se snadno. Vyloučením otců odsuzujete ženy a děti k žebrotě a hladu. Co více vám máme říci? Chcete-li, pokračujte. Jste-li slepými, pokračujte. Ale pamatujte si, že pracujete pro nás a že volby obecní nebyly ničím proti soudu, který nad vámi provede lid, až zákon zhoršíte. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Prošek. Uděluji mu slovo.

Sen. Prošek: Slavný senáte! Řádně a pravdivě sestavený rozpočet a závěrečný účet státní je zrcadlem, ve kterém jasně obráží se nejenom hospodářská, ale i politická situace státu. Posuzujeme-li náš letošní rozpočet s tohoto stanoviska, můžeme s klidným svědomím říci: Jsme spokojeni! My máme nejenom rozpočet aktivní, ale my víme, že je sestaven s neobyčejnou pečlivostí, přesností a pravdivostí. O tom nám nejlepší důkaz podává účetní závěrka za r. 1926, která končila tak značným přebytkem. Z tohoto úkazu lze souditi právem, že stát je dobře spravován a že nynější vláda a vládní většina není tak špatná, jak se stran pánů z oposice bývá líčeno. (Sen. dr Witt: Tím není řečeno, že je dobrá!) Není však tak špatná, jak to vy říkáte. Máme nejenom aktivní rozpočet a závěrečný účet, ale máme též aktivní obchodní bilanci, a to myslím, pánové, pro vás, jako zástupce dělníků, hodně padá na váhu. Průmysl je pilně zaměstnán a počet nezaměstnaných se pravidelně menší. V tomto ohledu mohou nám záviděti všechny sousední státy, a přijede-li k nám kdejaký cizinec - ovšem ne předpojatý - zahrnuje nás chválou. (Sen. Ant. Novák: Ze zdvořilostí to mnohý řekne, ale něco jiného si myslí!) Fakta mluví, pane kolego. Jenom my doma nejsme s poměry spokojeni a naše oposice vyhledává všechny možné i nemožné důvody, aby dokázala, že je u nás všechno špatné a nebude lépe, pokud ona nedostane otěže vlády do rukou.

>Právo lidu< ze dne 6. t. m. ocitovalo s gustem článek jednoho německého časopisu, ve kterém pan pisatel vykládá - a >Právo lidu< se s tím ztotožňuje - že aktivita našeho zahraničního obchodu udržována je umělým způsobem a na účet domácího dělnictva. Nedostatečná sociální ochrana u nás prý jedině umožňuje láci našich výrobků a konkurenční schopnost našich továren za hranicemi. Jelikož je článek psán v říšsko-německém časopisu, měl pan pisatel na mysli jistě sociální poměry dělnictva tamtéž a u nás. Nuže, porovnejme je.

V tomtéž čísle >Práva lidu<, ovšem na jiné stránce, čteme poplašné zprávy o velkém sociálním boji, který v Německu nastává. Jak známo, od 1. ledna v německém železářství má býti vyloučeno z práce 300.000 dělníků. Příčina, proč tento boj má vzplanouti, je požadavek dělnictva za 8-hodinovou dobu pracovní, tedy požadavek, který naše dělnictvo už má dávno splněný. Uvážíme-li, že tento požadavek je kardinálním požadavkem veškerého dělnictva světa, musí každý nepředpojatý uznat, oč dále na poli sociální politiky je náš dělník oproti německému. I v jiných oborech sociální péče nemá německý dělník žádné plus oproti našemu. U nás máme zavedeno starobní a invalidní i úrazové pojištění jako v Německu; máme placené dovolené, závodní rady atd. Tedy není pravda, že by sociální břemena našeho výrobce méně tížila, nežli výrobce německého. Výrobce náš v tomto ohledu není naprosto ve větší výhodě než výrobce německý, a naše dělnictvo si nemůže v tomto ohledu nijakým způsobem naříkati. Všechno toto se dělá ale jen proto, jak jsem již řekl, aby se dostaly k vládě elementy, dosud v oposici dlící a přímo přiznávám, tedy naše t. zv. oposice státotvorná.

Nejsme tak naivní, abychom věřili, že nynější většina a vláda potrvá věčně, a víme, že jednou i dnešní oposice povolána bude ke spolupráci. Ale pro tento okamžik myslím, že nelze s touto eventualitou počítati. Na tom nezmění nic přemlouvání strany lidové do koalice rudočerné, na tom nezmění nic štvaní slovenské strany ľudové do oposice a nejméně už útoky oposičních stran německých proti německým stranám vládním.

Voličstvo německé při posledních volbách do obcí dalo jasně najevo, že politiku stran aktivistických schvaluje, a toto je tím rozhodujícím faktorem. Je však potěšujícím zjevem, že i v němec. stranách oposičních počíná svítati a že pomalu uznávají neplodnost a nesprávnost dosavadní taktiky. Zbytečný strach z počešťování počíná na straně německé mizeti a počíná převládati názor, že není možno věčně se mezi sebou rváti, když nás osud postavil tak vedle sebe. My toto poznání vítáme a přejeme si, aby toto poznání proniklo do těch nejširších vrstev obou národů.

Pan sen. dr Jesser učinil ve své dnešní řeči projev, který toto moje přání přibližuje k realisaci. Řekl výslovně: >Vzdáváme se iredenty a pučů a přiznáváme se k tomuto státu.< Kvitujeme toto doznání a máme jenom jedno přání: aby pánové se strany německé podle toho zařídili svoji politiku. U nás najdou jistě náležité pochopení. My jsme nikdy nevypovídali německému národu válku, ale počínání Němců po převrate oproti našemu státu bylo takového rázu, že žádoucí spolupráci znemožňovali. Doufejme, že slova pana sen. dr Jessera nezůstanou planou frásí a že povedou k žádoucímu porozumění obou národností.

Nyní budiž mně dovoleno zmíniti se několika slovy o hospodářských potřebách mého vlastního okresu. A tu musím s politováním konstatovati, že odbýván je přímo macešsky. Louny, které podle dřívější předlohy měly býti městem župním, a v posledních letech neobyčejně vzrostly, nemají jediné budovy státní. Politická správa, berní úřad, berní správa, finanční úřad, důchodková kontrola, četnictvo, pošta, to všechno je v místnostech najatých a při tom v místnostech nedostatečných. V poslední době mluvilo se hodně mnoho o stavbě nové poštovní budovy v Lounech. Vážení pánové, stojí za zaznamenání celá ta historie výstavby poštovní budovy v městě Lounech. Již v r. 1913, když jsem byl poslancem na radě říšské, podal jsem návrh, aby byla postavena nová poštovní budova státní v Lounech. Jednal jsem také s příslušnými činiteli a bylo mně slíbeno s určitostí, že v nejkratší době dojde k realisaci této myšlenky. Vypuknuvší válka v r. 1914 překazila tyto záměry a přirozeně po celou dobu války nebylo ani řeči, aby se stát a příslušné orgány touto věcí znovu zabývaly. Avšak hned po převratu, kdy agenda byla desetkrát větší, než byla před rokem 1913, příslušní činitelé jak město, tak okres, ucházeli se u nynějších vlád našich, aby tento slib vládou rakouskou učiněný byl splněn a aby nová pošt. budova byla postavena. Minister. pošt si však vyžádalo, aby prý, jako obyčejně se stává v jiných městech, na stavbu této budovy byl darován příslušný pozemek stavební. Město Louny ve snaze, aby už jednou mělo konečně novou poštovní budovu, zakoupilo za 150.000 Kč pozemek a darovalo jej státu, na němž měla tato budova státi. Když splněn byl tento požadavek, v dalším roce byl postaven požadavek nový: poněvadž prý nemá ministerstvo peněz, aby Louny opatřily kapitál, že stát se zaváže úrokovati a amortisovati tento kapitál. I tuto podmínku Louny splnily. Vypůjčily si 1 mil. Kč a daly jej k disposici státu.

V roce 1924 vloženo bylo do rozpočtu 600.000 Kč na výstavbu nové poštovní budovy v Lounech a, pánové, dodnes toho nejmenšího se tam nestalo přesto, že jsem měl příležitost vésti deputaci k různým odborným ministerstvům a intervenovati s příslušnými deputacemi o provedení tohoto plánu.

Vážení pánové! Takto vypadá celá věc ve skutečnosti a nemůže býti nikomu divné, jestliže obecenstvo, které je nuceno choditi do těchto nedostatečných místností, právem si stěžuje a jestliže si stěžuje i úřednictvo, které je stěsnáno na tak nepatrných plochách, kde musí pracovati a vydávati v šanc své zdraví.

Ani u berního úřadu to není lepší. Na berním úřadě jsou tytéž místnosti, agenda je zdesateronásobněna, ale počet úřednictva byl zrestringován a důsledky toho odnáší poplatnictvo. Mám za to, že způsob placení daní, který byl zaveden nynějším režimem, tedy šekovým řízením, naprosto se neosvědčil. Když mluvím s berními úředníky, kteří mají jistě hodně zkušeností, potvrzují mi všichni unisono, že to byl nešťastný nápad, poněvadž dnes k vůli zjištění nedoplatků daňových atd. přicházejí spousty poplatníků do berního úřadu a vyžadují si příslušná vysvětlení. Byl bych velmi rád, kdyby tento systém byl změněn a bylo zavedeno staré účtování, totiž aby každý poplatník osobně odevzdal svoji daň u berního úřadu a na příslušnou berniční knížku dostal potvrzení. Berní správy zavedly sice knížky berniční, ale z nich si nic nevezmeme, poněvadž se v nich nikdy nedělají náležité předpisy a předepíší pouze to, co jste zaplatili.

Jakým způsobem na př. v Lounech byl restringován personál a jak vzrostla agenda, o tom mám několik číslic. Stav personálu roku 1913 byl: 12 úředníků, jedna kancelářská síla, v roku 1923 bylo 10 úředníků, 1 kancelářská síla a 2 pomocné síly. Tedy počet byl již zredukován. Nyní je stav: 8 úředníků, 1 kancelářská síla a 2 pomocné síly. Agenda vzrostla nejméně o 300% podle kusů a úředníků máme o 33% méně než roku 1913. Při tom jeden z úředníků každoročně několik měsíců, letos od 1. února, je stále na substituci, a druhý od 3. listopadu. Zbývá tedy na vše dohromady 6 úředníků, jedna kancelářská síla a dvě pomocné síly. Je přirozeno, že za těchto okolností nelze vyhověti občanstvu a úřednictvo je přepracované. Pomocnými silami nelze však rozuměti definitivně přijaté úředníky, jimž by mohla býti přidělena pod jich vlastní odpovědností určitá práce. Jsou to pouze písařské síly, přijaté na denní výpověď a plat bez nároku na definitivní přijetí. Jich ponechání v úřadě bývá od měsíce k měsíci povolováno zvláštními výnosy zemského finančního ředitelství.

Poukazovati na to, že bernímu úřadu odpadly v posledních letech některé práce, jako vystavování kořalečních a pivních bolet, je naprosto nedostatečným důvodem k zmenšování personálu, protože zavedením daně obratové se práce účetní - předpisy, roční uzávěrka atd. - v pravém smyslu slova zdvojnásobily, o účtování obecních přirážek ani nemluvě.

Při té příležitosti bych si dovolil podotknouti, že bychom měli za všech okolností reklamovati znovu vybírání přirážek u obcí, poněvadž to zatěžuje neobyčejným způsobem agendu berních úřadů. Obce jsou tím zkráceny, poněvadž nedostávají od berních úřadů vyplaceny příslušné příděly a jsou nuceny k zápůjčkám, čímž se jim přes rozpočet dělá značná čára.

Mělo-li by berním úřadům býti ulehčeno, je nutno jim odejmouti likvidování učitelských platů a účtování sirotčí pokladny, což obé mohl by obstarati poštovní šekový úřad, který jako nově zbudovaný moderní aparát baží po získávání různých agend.

K bezvadnému a vzornému vedení úřadu o 64 obcích se 14.600 úč. listy je nezbytně nutno vésti stav personálu opět na bývalý počet, to je 10 úředníků, 1 kancelář. síla a 2 pomocné síly písařské. Ovšem musily by tyto síly býti také trvale v zaměstnání a ne posílány k jiným úřadům na nákladnou substituční službu na úkor druhého úřadu.

To jsou poměry, které jsou na berním úřadě v Lounech. Ne lepší jsou ty poměry u okresního soudu lounského. Tam bylo zaměstnáno před válkou 5 soudců, 5 kancelářských sil, 5 pomocných sil a jedna výpomocná, nyní pouze 4 soudcové, 3 kancelářské síly a 3 pomocné, ačkoliv agenda vzrostla nejméně o 100%.

Já jsem zde loni ty stížnosti tlumočil a nechci je znovu opakovati. Poukazuji pouze na to, co přednesl kol. Wagner včerejšího dne, kdy podal odstrašující příklad přepracovanosti soudců, tedy lidí, kteří mají rozhodovati snad někdy o životě a o svobodě občanstva.

Vřele bych se přimlouval, aby poměry tyto, pokud možno, byly napraveny v nejbližší době, zejména bych prosil, aby bylo pamatováno na poměry v městě Lounech, kde jsem doma a kde jsou poměry tak strašlivé, že je nutno, aby jim bylo odpomoženo.

A teď mi dovolte, abych nakonec zmínil se ještě o věci chmelařské. Vydávám se v nebezpečí, jakmile řeknu chmelař, že každý vyskočí a řekne, že to je milionář. To není tak zlé a nebylo by na škodu, kdyby pánové byli trochu informováni. Chmel měl několik konjunkturních roků, a to roky 1921, 1923, 1924, 1925, 1926, tedy pět konjunkturních roků. Definuji tímto způsobem: Dva dobré roky potřebovali chmelaři k tomu, aby zaplatili staré dluhy, poněvadž po celou dobu války bylo chmelařství na tom tak mizerně, že by byli chmelaři přišli na buben, kdyby se jim poněkud lépe nevedlo. Dva roky potřebovali na to, co jim předepsal berní referát na daních. Já vám řeknu, že u nás, v takovém chmelařském kraji, nepatrný 50ti korcový chalupník dostal 100.000, i přes sto tisíc korun předepsáno na osobní dani z příjmu. Snad aby tak příliš neztloustli, postarala se berní správa o to a jistě značným způsobem odlehčila jejich zisku. Jestliže snad v tom 5., nebo 6. roce konjunkturním, o kterém jsem mluvil, zbývá jim něco, buďte ubezpečeni, že nenechali ty peníze ležeti a že jich užili ke zlepšení hospodářství a pustili tyto peníze do oběhu, poněvadž si nakoupili strojů a postavili budovy, které byly zchátralé.

Tolik jsem chtěl předeslati k tomu, že chmelařství není v tak růžovém stavu a že ta konjunktura, která byla, je dnes pryč a že dnes mají chmelaři celou řadu stížností a požadavků, které nechci dnes všechny tlumočiti. Ale na jeden chci poukázati, který je spravedlivý a který musí každý nepředpojatý člověk uznati. Je to nešťastná otázka transitních skladišť chmelových. Vláda povolila transitní skladiště v tom předpokladu, že tento chmel přijde jen k nám a jako takový cizokrajný chmel bude vyvezen. Za účelem chránění našeho výborného chmele máme provenienční zákon, který zakazuje falšování chmele na světovém trhu. Ale v tomto transitním skladišti se dělají manipulace, které tento provenienční zákon přímo zesměšňují. Nechci tvrditi, že by se chmel přímo falšoval, ale již ta okolnost, že je to transitní skladiště umístěno v Žatci, kde se chmel prodává a pod razítkem >žatecký< vychází ven, při nejmenším uvádí každého kupce v omyl, že to je žatecký chmel. A v důsledcích toho vržení takového množství jugoslavského chmele sem, kdy Jugoslavie nemá ani polovičku chmele prodaného, to působí značně na trh chmele a stlačuje ceny našeho výborného českého chmele na minimum. Když už jednou transitní skladiště jsou, prosil bych o jedno: aby transitní skladiště byla podrobena náležité kontrole se strany státu, aby se tam nedělo nic, co je proti provenienčnímu zákonu a aby náležitým způsobem bylo pamatováno na to, aby náš chmelový obchod tím netrpěl.

S ohledem na to, že nemám delší lhůty, končím a prohlašuji, že strana naše chce hlasovati pro rozpočet, poněvadž jej uznává věcně za správný a jako strana věrná republice chce dáti republice to, čeho republika ke své existenci potřebuje. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec: Dalším řečníkem je pan sen. dr Törköly.

Sen. dr Törköly (maďarsky): Vážený senát! Rozpočtom Československej republiky zabýva sa terajšie Národné shromaždenie po druhýkráť. Pri prejednávaní rozpočtu roku minulého bolo heslom: národná rovnoprávnosť a občiansky smer. Kým však sme sa dostali k pojednávaniu terajšieho rozpočtu, dotiaľ sa toto heslo úplne zodralo, avšak dokázalo sa, že heslo to bolo len heslom, kortešským prostriedkom, avšak vážna vôľa vlády chýbala vždy za týmto heslom naprosto. Dnes už pán ministerský predseda vie, že sme na špatnosť prišli, nuž tedy hodil nové heslo, nové označenie smeru medzi dôverčivé občianstvo a zákonodarcov, a to je: treba mobilizovať zdravý ľudsky rozum, ktorý nás naučí tiež smerniciam, ktoré urovnávajú cestu k novej, lepšej Európe, lebo ináče padneme. Národnostný problém musíme riešiť a brutálny boj musí byť vystriedaný dohodou.

Toto označenie smeru je prijateľné pre toho, kto si vytýčil za politickú ambiciu, že prejavy a sľuby ministerského predsedu berie vážne, avšak kto sa v tomto smere môže už odvolať na zklamanie, kto otvoreným okom vidí protiviace si skutky, ten sa nedá zaviesť. Lebo tu môže byť reč len o pseudodemokracii, ktorá nevie riešiť nič, avšak dovedie ubiť vieru vo víťazstvo slobody a pravdy. Táto demokracia je iba farizejskou hypokrizou, dovednosťou, šaľbou. V novej a lepšej Europe musí sa dať i Maďarom právo národného sebaurčenia a povoliť im, aby ho voľne uplatňovali, lebo brutálnym násilím je to, že to dnes nemôžu prevádzať. To viem, že to nezamýšľa dať pán ministerský predseda vôbec, ani cestou dohody. Ač, bude-li mobilizovaný zdravý rozum, musí im to byť dané.

V novej a lepšej Európe treba nielen kodifikovať plnosť práva národných menšín, ale ustanovizňou medzinárodného súdnictva treba nadovšetku pochybnosť zaistiť tiež jeho faktické uplatňovanie. Žiadnu snahu v tomto smere nelzä badať v prejavoch a činoch ministerského predsedu a ministra zahraničia. V novej a lepšej Európe treba sa rozlúčiť s nacionalistickou hospodárskou politikou republiky a vidiac, aká úzka spojitosť je medzi hospodárskou politikou a vecou mieru národov, treba činmi snažiť sa o vytvorenie medzinárodnej hospodárskej spolučinnosti a hospodárskeho mieru europského. Avšak tunajšia pravdivá úradná vôľa tento cieľ nesleduje.

Keď k tomu všemu hľadáme ešte ustanovizne slobody a pravdy, jestvovanie ktorých podľa učenia Masarykového umožňuje dorozumenie dvoch susedných národov, môžme kľudne povedať, že peknými slovami nedáme sa ošialiť. V tejto republike totiž márne by kto hľadal vládu slobody a pravdy.

Ku všeobecnej charakteristike vládnej politiky naozaj veľmi dobre sa hodia nasledujúce slová chýrečného belgického štátnika Laveleye-a, ktoré vzťahoval na republiku absolutistickú: >Odbúrali neodvislé korporácie, zničili miestne vrchnosti, koncentrovali všetky správy, nezodpovedným rukám sverili všetku moc, znemožnili každý zákonitý odpor a tým postavili takú modlu, ktorá pohltí celý národný život a ktorá v opojení svojej všemohúcnosti vedie štát do zkazy.<

Parlamentarizmu nemáme, oproti tomu i zákonodarstvo i sudcovská moc je v rukách moci exekutivnej. Veď parlamentná zodpovednosť je nulou tam, kde vládnu >pětky< a >osmičky<, kde činnosť parlamentu vtesnajú do výborov s malým počtom členstva, rafinovanosťou moci šikovne pohromade držaných a plénum je dobré len k tomu, aby jednotliví zákonodarcovia mluvili do prázdneho vzduchu za neprítomnosti ministrov a aby museli vziať na vedomie, že výbor už rozhodol podľa vôľe ministrov a na tom nelzä nič meniť. Nemôže byť reč o parlamentarizme a súvisiacej s tým ľudovej vláde, kde ministri zahraničia, vnútra a financií sú úradníci a nie členami parlamentu. Exekutivná moc je neobmedzená, lebo nieto zákona, ktorý by jej moc obmedzoval, oproti tomu sú zákony, ktoré dávajú možnosť bujenia prepotencie moci exekutivnej vtedy, keď jej dávajú právo vytvárať činy trestné. Ústava, - ako sa zdá preto, lebo bola zrodená v hriechu oktroja, - nie je medzou, jej ustanovenia rešpektuje exekutivná moc práve tak málo, ako rezolúcie zákonodárstva. Zákon v obore pôsobnosti ministerstiev, ktorý by bol povolaný znemožniť nadužívania exekutivej moci, napriek rozkazu ústavy ešte ani dnes, do desiateho roku jestvovania republiky nie je hotový. Poneváč kontrola je tým znemožnená, nemôže byť ani moc iná než samovláda. A tedy panuje demokratická samovláda. A ešte sú takí, čo hovoria o zásade suverenity ľudu, o víťazstve demokracie v republike.

Vážený senát! >Sloboda bude panovať tam, kde sa poskytnú najbezpečnejšie garancie každému zákonitému činu a kde sa postaví najpevnejšia hrádz akémukoľvek zbytočnému zasahovaniu moci,< povedal jeden starý verejnoprávny spisovateľ. Nedostatok týchto požiadavkov, ba existenciu práve opačných právnych pomerov dokazuje štátny život Československej republiky. Sloboda nespočíva vo vládnych formách, ale spočíva v ustanovizniach a v republike udomácnelý meravý centralizmus dokazuje, že tu napriek republikánskej vládnej forme slobody pravej nieto. Tu bola moc okupovaná útokom a tak zorganizovaná, aby vola vládcov republiky nikde nenarazila na odpor a aby nariadením bolo možné rozkázať všetko a potopiť do nemožnosti každú miestnu auktoritu.

Cieľom zabezpečenia slobody treba právny obor moci reštringovať, jej zneužívanie znemožniť, nezávislým samosprávnym sborom zaistiť existenciu a dostatočnú pôsobnosť a tým odňať moci ústrednej najvyššiu správu záujmov miestnych. Avšak to ešte nepostačuje. Zaistiť treba občanom požívanie nutnej slobody a neslobodnú ju hodiť plenom sebavôle administrativy. Ale sú tu zákony a ustanovenia ku zabezpečeniu slobody, treba sa postarať o to, aby boly rešpektované a chránené. Treba vydať zákon, že každý úradník je osobne zodpovedným za svoje protizákonné úkony a činy a zodpovednosti nevyhne sa tým, že jeho vrchnosť mu rozkázala, aby porušil zákon. Každému občanu, utrpivšiemu právnu újmu, treba dať právo, aby mohol pohnať pred príslušným súdom k zodpovednosti úradníka, ktorý porušil zákon a vtedy súd, jestliže jeho neodvislosť je ináče zaistená, ako tomu má byť v každom voľnom štáte, bude ochranným strážcom každého práva a prisluhovanie spravedlnosti donúti každú moc k rešpektovaniu zákonov.

Kde je od tohoto kýženého právneho stavu Československá republika? Je len pochopiteľné, že tu veru márne hľadá niekto slobodu, lebo prijde na pravdu, že absolutizmus má veľmi dobré hniezdo v republike, lebo popri forme chýbajú tu podstatné predpoklady slobody. Avšak i vládu pravdy márne hľadá kto v republike, lebo tu sa deje národný a hospodársky útlak, a málo sa tu dbá o to, či môže byť právom kladená verejnej mienke svetovej otázka, ktorú kladie prezident republiky vo svojej knihe >Nová Europa< a ktorú ja v maďarskej relácii položím takto: >Nuž či nie je pravým nesmyslom, že Maďar v Maďarsku je voľný, kdežto jeho sused a brat v Československu je utlačený? Či je spravodlivé to, čo sa s vedomím ministerského predsedu a pánov ministrov deje na Slovensku, kde úradní a poloúradní činitelia a ich poslušní sluhovia teroristickým sbieraním podpisov na hárky chcú dokazovať, že lož je pravda, a kričať do cudziny, že jediným prianím a žiadosťou Maďarov na Slovensku je, aby Trianon bol večným hrobitovom ich maďarstva? Či je to spravedlnosť, aby tomu, kdo odoprie podpisať hárok lže, bolo vyhrožované, ak je úradníkom, že bude preložený alebo ináče potrestaný?

Vznik Československej republiky znamenal pre Maďarov na Slovensku ťažký obrat osudu. Významnosť toho môže pochopiť ktokoľvek, kto si zasluhuje meno človeka. Faktom je, že maďarstvo na Slovensku bolo trianonským mierom odtržené od Maďarstva, s ktorým prez storočia nažívalo jako deti spoločnej matky v jednej zemi v rasovej a duševnej spoločnosti, v bratskej lásce, spojené pamiatkami slávnej tisícročnej minulosti posvätenej utrpením. Faktom je, že pretržené boly všetky verejnoprávne sväzky, ktoré pojily Maďarstvo na Slovensku k Maďarsku. Faktom je, že popretrhané boly i hospodárske konexie. Ba faktom je i to, že Maďari pozbavení boli ešte i slobody duševných stykov so svojimi bratmi, a tiež nitky kulturnej jednotnosti sú ohrožované snahou, ktorá sa zove odnárodňovaním. Jestliže Maďar zo Slovenska chce odcestovať do územia, ktoré sme pred Trianonom nazývali našou sladkou vlasťou, musí si za obziahlých procedúr a tisíc umelých prekážok vymeniť cestovný pas, a keď už máme prekročiť tie hranice ľudskou mocou vytýčené, tu nás vyšetrujú, napíšu, podozrievavým okom sledujú, lebo veď svet sa obrátil, brat nesmie ľúbiť svojho vlastného brata a dieťa svoju vlastnú matku. Lásku, ktorú nám dobrotivý Boh v okamihu nášho narodenia vštepil do duše, dnes rozžiarovať je hriechom. A tedy nenávistná ľudská vôľa deroguje Bohu a zákonu prírody. To máme my z Trianonu. A stopy tohoto výsledku, váhu zdrcujúcej boľasti a ťažkých starostí o hmotný a duševný zdar nosíme v dušiach naších. Nuž či nemáme príčiny k nespokojnosti? A i keby od doby Trianonu bolo toto macošské dieťa zahrnuté všetkými dobrotami a požehnaniami zeme, i keby bolo toto pastorča vrelou láskou objímané, nikdy by sa v duši Maďarstva na Slovensku ľudsky rečeno nebolo zrodilo a nemôže sa zrodiť presvedčenie, že čo sa v Trianone stalo, dobre sa stalo a na tom ani božia vola nemôžie meniť ničeho. Spokojnosť Maďarov v Československej republike tedy nielen že sa nezrodila, ale je vylúčené, aby sa dakedy zrodila, lebo tá duševná bolesť, to utrpenie, čo zapríčinil osudový obrat trianonský svojimi nezbytnými skutkovými následky, je neprekonateľnou prekážkou zrodenia citu spokojnosti. Áno. my Maďari nie sme spokojní, lebo naše srdce krváca, naše srdce bolí, avšak sme poslušnými občanmi Československej republiky a plníme naše štátnoobčianske povinnosti i vtedy, keď sa nám vždy plnosť štátnoobčianskych práv nedostáva. Pán minister zahraničia tedy keď navonok hlása, že Maďarstvo republiky je so svojim osudom spokojné, činí prejav, ktorý neodpovedá skutočnosti a pravde. Lebo cudzine, jestliže sa len nechce previniť proti pravde, môže sdeliť len to, že už sa našlo niekoľko biednych Maďarov, ktorých duševnú cenu charakterizuje to, že ich bolo lzä zakúpiť sľubami, hmotnými prostriedky do tej miery, že vo svojej národnej zvrhlosti sú v stave vychvaľovať ešte i Trianon a zapierať svoje Maďarstvo.

My poctiví Maďari však otvorene povieme, že trpíme, trpíme a neuzdravujeme sa. A toto utrpenie nemôže ani prejav samého ministra zahraničia zakryť pred zraky sveta a utrpenie toto je najnepopierateľnejším dôkazom toho, že nie sme spokojní. Veď by bolo veľkou anomáliou povedať, že preto, lebo trpíme, sme spokojní so svojím osudom.

Pre nás Maďarov na Slovensku plynulo z mierovej smluvy bezprostredne to, že sme ztratili naše sebaurčovacie právo národné, naše rodiny boly novými hranicami rozpoltené, sila sväzku krve stala sa pochybnou, naše kultúrne ustanovizne maďarské boly soslabené, maďarská národná výchova našich detí bola silne znesnadnená, vo voľnom používaní nášho materinského jazyka boli sme dôkladne obmedzení, zrútila sa na nás nesmierna hmotná zkaza, naše národné imanie sa zmenšilo, naša hospodárska sila klesla, rieky na Slovensku boly umelými hranicami preťaté a tým ich vhodná regulácia stala sa nemožnou a sme postihnutí veľkým utrpením stáleho nebezpečenstva povodne.

Naše prirodzené a voľné styky i volné hospodárske konexie s Maďarskom, ktorého dietkami sme boli, zanikly. Voľnosť nášho národného života stala sa pochybnou a správa našej národnej budúcnosti vypadla nám z ruky. A všetko to stalo sa nám bez toho, že by náš maďarský ľud niesol vinu na vyvolaní války. Tedy uložili nám trest bez viny. A ešte sa najde štátnik, ktorý si praje, aby sme tento ťažký trest považovali za spravodlivý a dali výraz blahej spokojnosti s tým, čo sa stalo. Našiel sa minister, ktorý nám popiera ešte i právo k národnému smutku.

Avšak pohľaďme ďalej na otázku. Vari ktoré sú tie faktá, ktoré sa staly po Trianone a od ktorých mohol by optimizmus, podobný pánu ministrovi zahraničia, očakávať, že vyvolajú v Maďaroch pocit naprostej spokojnosti. Maďarskú pôdu, ktorú prez tisícročia obrábala ruka Maďara, rozdelia reforma pozemková. Pri rozdeleniu nedostalo sa maďarskej sirote takmer nič. Z rúk maďarských, z odborne vzdelaných hospodárskych rúk bol statok vyňatý, lebo sa domnievali, že tento pozemkový statok je v rukách maďarských veľký a že zákonitú mieru treba voči Maďarovi každým pádom zachovať a v celom rozsahu, presahujúcom maximálnu mieru zákonitú, dali ten istý majetok dobrému Čechoslovákovi, ktorý poľnohospodársku vedu ani z chýru nezná. A pri tom ešte si mysleli, že túto urážku zásady rovnakého zachádzania, kvalifikovanej za zákon základný a podrobenej medzinárodnej ochrane, nebudeme o stave dostatočným spôsobom kvalifikovať. Bolo-li toho s hľadiska poľnohospodárskeho treba, aby statok vo výmere vyše 500 hektárov zostal v jednom komplexe, či tedy nie je nepriateľským a odnárodňovanie znamenajúcim činom, keď sa pozemkový statok odojme z rúk maďarského, odborne vzdelaného hospodára a dá sa do rúk Čechoslováka, ktorý tomu nerozumie? Veď lepšie je pre verejnosť, zostane-li pôda v rukách hospodára odborne vzdelaného. Potom kládli hlavnú váhu na utváranie zbytkových statkov a na kolonizáciu. Cieľom prvého bolo utvorenie československého šľachtictva alebo historických tried a tým trvalé znemožnenie národnostného mieru a maximálna výmera zákona nebola za smerodatnou považovaná preto, aby odnárodňovacím a asimilačným snahám dostalo sa šovinistických československých poslušných bojovníkov práve v územiach Maďarmi obydlených. Kolonizáciu previedli preto, aby na vidiekoch čiro maďarských odstránili maďarskú jednolitosť a zaradili pruhy československé, aby sa tým docielilo, že by sa srdce Maďara nikdy nezahojilo a oni mohli sa dovolávať toho, že etnografia si nevyžaduje zmeny hraníc lebo veď sotva možno hovoriť o čiročistom maďarstve, žijúcom v kompaktnej mase. Nuž veru pozemková reforma nepričinila sa o to, aby sa zrodila spokojnosť medzi Maďarmi. To môže uznať i sám pán Beneš, zachváti-li ho objektivita. Lebo veď faktá nepochybne dokázané ani on nemôže vyvraciať ako nejestvujúce.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP