A zaměstnanci smluvní, jichž je dnes v železničních službách přes 30.000, byli z úpravy vůbec vyloučeni a jsou nuceni otročiti státu za 15 a 16 Kč denní mzdy.

Stát, který má býti vzorem zaměstnavatele, honoruje svoje zaměstnance hůře než nejbezohlednější soukromý kapitalista, a pak chtějí, aby tito lidé lnuli ke státu a jeho zřízením.

A nyní též několik slov, jak je na železnicích postaráno o ubytování rodin železničních zřízenců v naturálních domech.

Mám zjištěnu celou spoustu případů, že 4 i vícečlenné rodiny bydlí již od r. 1925 v jedné místnosti o výměře 15 m² a nemohou se dovolati nápravy. Naproti tomu pro vysokou železniční byrokracii - a to máme v Táboře zjištěno - přidělují se byty až o 5 místnostech, zařizují se jim v těchto bytech nákladné koupelny na účet dráhy a zřízenci bydlící v domech těchto musí nésti za jakoukoliv opravu obývaného bytu náklady ze svého.

Taková je za dnešního režimu spravedlnost a nestrannost u československých státních drah a náprava nestane se dříve, dokud železniční personál neprohlédne, kdo nese největší vinu na tomto dnešním jeho zotročení.

Vážený senáte! Naše organisace svolala na 20. t. m. do Plodinové bursy veřejnou schůzi železničních zaměstnanců, aby je mohla přesně informovati, kam se oněch 700 milionů a nynějších 80 milionů, opět prý vydobytých na ministerstvu železnic, dostalo, kdo jimi byl podělen. Vydali jsme plakát, který byl censurován, tohoto znění:

>Železničáři! Jednání o vašich požadavcích s vládou je skončeno. Vysoké byrokracii rozdělí se miliony - malým zřízencům se dostane almužny. Dostavil se čtvrtý černý prosinec. Ty organisace, jichž poslanci pro vaše zbídačení hlasovali, nemají odvahy přijíti před vás, aby složily účty ze své činnosti. Křivdy na vás spáchané nejsou napraveny. Systemisace míst, která se chová v tajnosti, je tak nedostatečná, že stabilisace pomocných a smluvních zaměstnanců je téměř znemožněna. Z těchto důvodů svoláváme velkou veřejnou schůzi, která se koná v úterý dne 20. prosince o 7. hodině več. v sále Plodinové bursy, Havlíčkovo náměstí. Železničáři! Pomocní a smluvní zaměstnanci! Dokažte, že jste rozhodnuti zpět vydobýti si svá práva! Manifestujte pro jednotnou organisaci!< atd.

A zpupné, bezohledné, jak se říká násilné policejní ředitelství v Praze, včera mi telefonicky sdělilo, že zakazuje plakát, který byl censurován, vylepiti a když jsem činil telefonický dotaz, z jakých důvodů, co je závadného na tomto plakátu, který byl censurován, bylo mi arogantně odpověděno, to že prý se dovím ve výměru, který mně byl navečer doručen. Ale ve výměru není ničeho a z toho důvodu odvazuji, že náš arogantní policejní režim přímo šlape a plivá po shromažďovacích zákonech, a chce donutiti druhé, aby je dodržovali. Výměr má toto znění:

>Policejní ředitelství v Praze, č. j. 21574 S. II. příloha: 5 Kč. V Praze, dne 15. prosince 1927. Ctěnému spolku >Mezinárodní všeodborový svaz v Československé republice<, sekce železniční, v Praze II., Klimentská 14. Podáním ze dne 14. prosince 1927 zažádal zde ctěný spolek za povolení k vylepování plakátu nadepsaného >Železničáři!< Žádosti této nemůže policejní ředitelství vyhověti v zájmu veřejného pořádku. Z výměru tohoto možno se odvolati k zemské správě politické v Praze. Odvolání to bylo by podati u policejního ředitelství v Praze během 14 dnů následujících po dni doručení tohoto výměru. Obnos 5 Kč složený zde jako záloha na dávku za úřední výkon se současně vrací.<

Vážený senáte! O něčem podobném nebylo možno mluviti ani v Rakousku. Rakousko bylo až přespříliš charakterní, aby na shromažďovací práva kterékoliv organisaci nebo straně sahalo. Ale zdá se mi, že u nás v Československu je režim, který nechce, aby veřejnost byla informována a mohla se přesvědčiti o tom, jak jsou poměry železničářů již od roku 1922 a vůbec ostatních státních zaměstnanců upraveny, že jsou od r. 1922 stále systematicky okrádáni, poněvadž dnešní poměry - jak jsem to demonstroval na dílenských zaměstnancích v Trnavě - bychom nenašli ani v Turecku. Jenom Československá republika se chce honositi, že do státních zaměstnanců nacpala tolik milionů, štve proti železničářům veřejnost, že dostali zase obrovské miliony na úpravu svých poměrů hospodářských a pod., ale ve skutečnosti ti lidé nemají již dnes ani kus suchého chleba do úst a na to, aby mohli vychovávati a vyživovati své rodiny. Je to hanbou tohoto státu, a jsme nuceni i přes policejní teror tuto věc prosaditi. Schůzi pořádati budeme, abychom veřejnost informovali, jak se u nás v Československu zotročují státní zaměstnanci, kteří jsou nejmohutnějším, nejsilnějším a nejdůležitějším pilířem tohoto státu, ale plivá se po nich jako po nějakých koloniálních otrocích. My tu veřejnost železničářskou informovati budeme a jsme také nuceni proti tomuto reakčnímu režimu a tomuto reakčnímu rozpočtu Československé republiky hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec: Dalším řečníkem je pan sen. Richter. Dříve ještě, než se pan senátor ujme slova, sděluji, vzhledem k tomu, že byly zde vzneseny námitky proti tomu, aby mluvil pan sen. Richter jazykem německým, že je to proti jednacímu řádu, ve kterém je ustanovení, že členové parlamentu mohou používati jazyka státního, anebo jazyka své národnosti, byla tato věc předložena k rozhodnutí presidiu senátu, a usnesení jeho zní takto:

Vzhledem na přihlášku pana sen. Jana Richtra zapsanou vlastní rukou v matrice členů senátu způsobem nejasným, a vzhledem k těm objektivním okolnostem, že řečený zápis v matrice je učiněn jazykem německým, že pan sen. Richter k oficielnímu dotazu předsedy senátu prohlásil, že jeho matka byla Němkyně ze Spišska a že jeho mateřská řeč byla německá, dále že ve sněmovně vždy německy mluvil, interpretuje předsednictvo senátu jeho přihlášku o národnosti tím způsobem, že p. sen. Richter má právo ve smyslu §u 49 jedn. řádu sen. činiti projevy v jazyku státním a v jazyku německém.

Dávám nyní slovo panu sen. Richtrovi.

Sen. Richter (německy): Slavný senáte! Po tomto prohlášení veleváženého pana předsedy chtěl bych pronésti jen poznámku. Byl to včera veliký boj, který někteří páni, znám je přece dobře, vím také z jakých důvodů, vedli proti mé osobě. Je nás zde osm, osm Maďarů ve slavném senátu. Protokoly senátu dokazují, že se žádný maďarský senátor nedopustil něčeho proti stanovám, proti domácímu řádu. Naše situace je nejvýš obtížná. Víte přece a slyšíte denně, co náš maďarský lid musí trpěti. Proč chcete tak lehkovážným způsobem ještě více ztěžovati naši tak těžkou úlohu? Proč nás vlastně pronásledujete? (Výkřik.) Zapsal jsem se onoho času zcela svědomitě jako Maďar a Němec. Tázali se mne: > Jak pak to přijde?< Moje odpověď zněla poněkud ironicky, ale podle pravdy: >To je přece právě tak, jako československy.< Existuje jazyk český a slovenský. Československého jazyka neznám. Znám Čechy, znám Slováky, ale Čechoslováky nikoli. Maďarsky a německy, to se rýmuje velmi pěkně, velmi pěkně se to rýmovalo v minulosti a bude se rýmovati také v budoucnosti. (Výkřiky.)

Slavný senáte! Po mé poslední řeči, kterou jsem zde před slavným senátem pronesl při debatě o branné předloze, podnikl p. kolega sen. Klofáč proti mé maličkosti prudký útok a dal se svésti k smělému a odvážnému tvrzení, jakoby mou řeč byla inspirovala Budapešť a nynější hlava maďarského státu Horthy. Vinil mou řeč z čirého iredentismu a chtěl mne skutečně jistými demagogickými prostředky před celou českou veřejností označiti jako zrádce republiky. Poněvadž jsem dodnes neměl žádné příležitosti k tomu, používám jí nyní, abych tyto útoky pana sen. Klofáče prohlásil za naprosto neloyální. Není důstojno muže, který přece konečně byl již ministrem Československé republiky, který byl předsedou slavného senátu, a který přece také dnes ještě jest jeho místopředsedou, který pro své soudruhy platí za velkého státníka, aby svého kolegu takovýmto nedůstojným a nevhodným způsobem bez jakéhokoli důkazu označoval jako iredentistu a tím urážel. Musím tento útok dnes co nejrozhodněji odmítnouti. Kdybych byl v tomto domě skutečně kázal iredentismus... (Sen. dr Heller (německy): Ale nerozčilujte se přece tolik!) To mě nemůžete zabrániti... (Sen. dr Heller (německy): Ale ne! Myslím jen, že to nestojí za to!) Tedy dobře.... pak byl bych si přece odnesl alespoň volání k pořádku a jsem přesvědčen, že by mne bouře rozhořčení u mých českých kolegů byla zajisté smetla s této tribuny. Konstatuji však, že se nestalo ani jedno ani druhé. Hloubal jsem nějakou dobu o tom, co asi pana kolegu Klofáče pohnulo k tomuto tvrdému soudu a útoku. Byl jsem již skoro v pokušení dotázati se o radu profesora Trýba anebo některého jiného psychiatra. Pak mně napadlo staré slovenské a německé přísloví: >Kdo je ve vreci, myslí si, že sú všeci<, >Wie der Schelm ist, so denkt er. > Episoda z vlastní mé zkušenosti potvrzuje tento můj předpoklad.

Když jsem po neblahém vpádu bolševiků roku 1919 musil prchnouti a bídný svůj život s největší nouzí zachránil, dlel jsem tři měsíce v Píšťanech. Na zpáteční cestě napadlo mně ve vesnici Dolným Kereškýnu u Nitry, že zde bydlí Géza Polonyi, bývalý maďarský ministr spravedlnosti, a poněvadž jsem četl noviny, věděl jsem, že podle ustanovení pana ministra Šrobára měl býti internován v Terezíně, ačkoli bolševický vpád byl již úplně likvidován. Šel jsem do jeho domu, navštívil jsem ho a chtěl jsem mu vysloviti své politování a otázati se ho, co se vlastně stalo a proč byl internován. Starý pán prohlásil mně v slzách: >Podívej se, můj příteli, v Budapešti hledali mne k smrti a byl bych skoro zemřel hlady. Dnes jsem přišel sem a nestýkám se s nikým. Žiji zcela v ústraní a nyní musím putovati do vězení.< Na moji otázku, zdali proti tomu nepodnikl žádných kroků, odpověděl mi: >Právě nyní sepisuji svou apelaci k pražské vládě a napsal jsem také svému starému příteli Klofáčovi srdečný dopis. Neboť<, řekl mně stařičký pán, >víš přece, že jsem vždy s panem Klofáčem konspiroval proti Vídni.< Položertem, poloironicky odvětil jsem starému pánovi: >Vidíš, to je vděk za to.<

Slavný senáte! Pan Klofáč po celou svou dráhu politického života stále konspiroval, byl vždy zapleten do různých konspirací, a jak si to v mládí navykl, myslí také dnes, že politiku nelze vůbec pěstovati bez konspirací.

(Pokračuje slovensky): Prosím uctive pána senátora Klofáča, veď už sa nachádza dnes v tomto raji, o ktorom sa mu tak často a tak sladko snívalo, pre ktorý sa toľko namáhal a toľko nakonšpiroval - on už užíva všetkého sladkého ovocia tohoto nového raja, bol ministrom, bol prezidentom, i teraz je ěšte viceprezidentom - prosím ho úctive a pekne, aby istú slušnosť, aby istú mieru, aby istú vážnosť zadržal proti svojim politickým protivníkom - a koľkoráz sa proti nim postavite, nuž pane kolega, nehľaďte do zrcadla, lebo tam uvidíte ovšem Vašu peknú, staručkú hlavičku, ale len svoju, a vždycky přijdete do pokušenia, svoje myšlienky Vašemu protivníkovi privlastniť.

(Pokračuje německy): Slavný senáte! Ctím a vážím si a miluji hlavu své bývalé vlasti. Ctím její vládu a vážím si jí. Jsou to přece většinou moji dobří známí a staří přátelé. Ale tato úcta a vážnost nemůže se nikdy ocitnouti v rozporu a konfliktu s loyalitou, kterou jsem povinen prokazovati vznešené hlavě Československé republiky a jeho dočasné vlády. Jako senátor Československé republiky nedám se nikým na celé boží zemi inspirovati, leč svým vlastním svědomím a úctyhodné roucho, které nosím, a vznešený úřad, který zastávám, ochrání mne a musí mne chrániti před takovými konspiracemi, iredentismy a spiknutími, která diametrálně odporují křesťanské morálce a která s ní jsou absolutně neslučitelná.

Po tomto prohlášení obracím se nyní k vlastnímu thematu svých dnešních politických úvah a dotknu se velice choulostivé otázky, která nejnovější době vtiskuje její zvláštní pečeť. Slavný senáte! Každá epocha lidských dějin byla ovládána ideami, které měly rozhodující vliv na dějiny národů. Od doby jednoho století vtiskovala panující myšlenka této době svou pečeť a měla na ni rozhodující vliv, dosáhla za našich dnů podle mého skromného mínění již vrcholného bodu a touto myšlenkou je myšlenka národnostní. Je-li tato myšlenka choulostivým problémem nejnovějších dějin, pak tvoří pro Československo problém všech problémů, a marně namáhají se jistí politikové v tomto státě, aby se vyhnuli řešení tohoto problému, anebo však aby jako pták pštros strkali hlavu do písku a vznešeným gestem existenci tohoto problému popírali. Zející rána národnostního problému jitří již na organismu Československého státu a mohu jen na zdejší politické vůdce volati týmiž slovy, jimiž veliký myslitel a státník svobodný pán Josef z Eötvösu volal na Maďary: >Nebezpečí, jež národnostní problém v sobě skrývá, nelze se vyhnouti, odsuneme-li tuto otázku stranou, anebo zabráníme-li tuto otázku probírati, nýbrž jen když ji vyřešíme.<

Poznamenati musím předem, že dnes tento problém nechci osvětliti s maďarského stanoviska - to sobě vyhrazuji pro jiný okamžik - také slovenské stránky chci se dotknouti jen mimochodem a chci velký problém probírati nejdříve se stanoviska všeslovanského a pak také se stanoviska českého. Neschvaluji názory oněch politiků, kteří tvrdí, že v politice není vůbec žádného dogmatu. Jedno dogma a to základní dogma existuje také v politice, a to jest ono dogma, že se politika nikdy nesmí příčiti čistému rozumu a morálce. Mimo toto není skutečně žádného dogmatu v politice. Jsem zcela skromný muž, vím, že se nemohu jako... (Nepokoj. - Po malé přestávce):... mé vývody mají jen tolik platnosti jako vaše argumenty. I když politiku pana posl. dr Kramáře jakožto největšího politického odpůrce svého národa a němectva snad odsuzuji a všemi dovolenými prostředky potírám, jedno musím uznati - virtus etiam in inimico laudanda - že se tomuto choulostivému problému nechce vyhýbati, nýbrž že otevřeně a poctivě uznal existenci tohoto problému, ba že dokonce nepopíral existenci slovenského problému. Slovenský problém! Tedy přece! Bezděčně derou se mi na jazyk slova Goethova ve Faustu: >A zůstává svět jako dřív, se svými statisíci šprýmy jediným velkým blázincem<. Kolik bezesných nocí probděl jsem se studiem tohoto problému, mnoho let jsem si tím lámal hlavu, a poněvadž jsem se jako maďarský poslanec ještě před válkou dal v poslanecké sněmovně strhnouti k onomu proroctví, že při eventuelní zkáze Maďarska nemůže více býti žádného slovenského problému, nýbrž že se tento problém promění jen v problém ruský nebo český, očekával jsem po převratu s napjatými nervy, ale s otevřenýma očima a ušima věcí příštích. Nedal jsem se zmásti jásotem 28. a 30. října, ani klamem prchavých hodin, po dobu medových líbánků. Věděl jsem s určitostí - napsal jsem to v článku, ze dne 16. listopadu 1918, který sice nevyšel, který však jest ověřen dvěma svědky - že po krátkém čase musí udeřiti hodina trpkého vystřízlivění a že klam prchavé hodiny musí ustoupiti nestravitelné kocovině. Nežli jsem se ohlédl, všechno se stalo skutkem. Jak to přišlo tak rychle? Zárodky nemoci ukázaly se již při narození. Dítě bylo právě dědičně zatíženo. Velicí augurové a doktoři vysoké politiky, dotázaní o radu, přešli s pokrčením ramen kolem nemocného, jejich diagnosa zněla: >Nic nebezpečného, jen lehká přechozí dětská nemoc<. A tu vrhli se všichni zázrační doktoři, vrchní a spodní felčarové, ba dokonce vrchní a spodní profesové na nemocné dítě, i začala krutá koňská kúra, věru div, že dítě dnes ještě žije. V každém případě mělo toto mastičkářství za následek, že se ještě dnes, v devátém roce trvání Československé republiky, naprosto nerozřešený problém Slovenska každému československému státníkovi objevuje jako osudné Mene Tekel Ufarsim a připravuje a ještě připraví mnoho trpkých hodin. Střízlivého vnějšího myslitele zajisté překvapí, proč právě Češi se dopustili této velké chyby. Prodělali přece tvrdou sice, ale zajisté zkušenostmi bohatou školu ve starém Rakousku, mají střízlivé, zkušené a politicky vyškolené hlavy. Mne ani tato zkušenost nepřekvapuje, poněvadž po dlouholetém svědomitém studiu a z vlastní zkušenosti mohu učiniti jen jeden závěr, který bohužel netoliko každému Čechu, nýbrž skoro každému Slovanu je nepřístupným, že totiž existuje netoliko slovenský, český, polský, ruský, atd., nýbrž také všeslovanský problém, kterého dosud nikdo nerozřešil a který podle všeho v dohledné době ještě zůstane nerozřešen. Všeslovanský problém žije a nadšením plní od staletí velké slovanské myslitele, básníky a státníky, nemohl však a nemůže dosud býti rozřešen, poněvadž právě nemůže dosud vykonávati na mysl slovanských národů trvalý a hlubší, k velikým činům povzbuzující vliv. Na příčiny poukáži ihned, musím však dříve, abych předešel jakémukoli špatnému výkladu svých slov, podati prohlášení, potom však svému tvrzení dáti historický podklad. Moje poznámka věnována budiž jistým prchlivcům, špatným vykladačům snů, pravým nebo nepravým, avšak politicky nevyškoleným pánům demokratům, kteří ve své duševní, byť také ne vždy zlomyslné prostotě vždy a všude větří nějakého zrádce aneb alespoň nějakého tak zvaného maďarona a hned volají po paragrafech trestního zákona.

Nic není tak daleko mého úmyslu, nežli ztenčovati dobrou pověst některého národa, ať jsou to Češi, Slováci, Poláci nebo Rusové, lhostejno, neřku-li ji zločinně pošpiňovati. Pojednávám zde v politickém ohledu s vysokého stanoviska historické vědy o nerozřešeném národním problému sine ira et studio. Co pak se týče historického podkladu mého tvrzení, tu odvolávám se na zcela nezvratnou historickou skutečnost, že ve středověku jednotlivé národní kmeny veliké slovanské rodiny žily spolu nejsouce rušeny anebo děleny žádnými cizími živly, a že se přesto nikdy nesloučily ve velikou slovanskou říši, ba trval dokonce mezi nimi skoro nepřetržitý zápas na život a na smrt. Od znalců dějin Slovanů stačí zmíniti se o jednotlivých slovanských národech a naproti sobě postaviti: Polsko-Rusko, Polsko-Ukrajinu, Rusko-Ukrajinu, Bulharsko-Srbsko, Chorvatsko-Srbsko, ačkoli tito národové po celá staletí úpěli pod tureckým jhem. Tento antagonismus, toto nepřátelství trvalo po celá staletí, a kde se přece vytvořily větší slovanské státy, bylo za to skoro výlučně a jedině děkovati cizím živlům, obzvláště vládcům cizí rasy. Myslím, že se nemýlím - a sami velcí slovanští myslitelé potvrzují můj předpoklad - že u slovanských národů státotvorná a stát udržující myšlenka, i když třeba nechyběla, tož přece zůstala velice oslabenou a nevyvinutou.

Kde je příčina tohoto oslabení, kde dlužno hledati překážku tohoto vývoje? Stojíme snad před nějakým rasovým problémem, který věda o rasách se chystá řešiti? Aniž bych popíral veliký pokrok, kterého věda o rasách v novější době dosáhla, stavím se na stanovisko vídeňského učence a profesora pro prehistorii Oswalda Menghina, který tvrdí, že se nauka o rasách jeví býti typickou vědou, stojící na rozhraní, která podle praktické potřeby může býti přičleněna té neb oné skupině věd, pradějinám nebo anthropologii, vědám historickým anebo přírodním. Psychologie ras musí ve své podstatě býti mnohem více nežli historickou, nežli experimentální záležitostí, a zde shledávám odpověď na dřívější své otázky.

Od středověku utvořila se veliká slovanská říše, Rusko. Ale táži se nyní, jaké oběti na statcích, krvi a kulturních pokladech musily býti přineseny tomuto obru? Nemíním nyní nově utvořené okrajové státy a asijské kmeny národů, nýbrž slovanské bratrské národy, Poláky a nešťastné Malorusy, Ukrajince, kteří byli nuceni obětovati svůj jazyk a všechny drahé a milé tradice na oltář této modly.

Čeští politikové, aspoň ti, kteří novější dějiny svého národa znají zevrubně, budou se zajisté pamatovati, co se událo na moskevském slovanském sjezdu r. 1867, ke kterému se také dostavilo mnoho Čechů. Míním zde nepříjemný a rušivý případ, ke kterému došlo při banketu v Sokolnikách, když se uchopil slova vůdce české delegace Rieger a podle svého slibu, který dal pařížskému polském komitétu, způsobem pro Rusy šetrným poukázal na to, že dlužno působiti k tomu, aby také Polákům poskytnuta byla jejich práva a aby tím kruh všech Slovanů byl uzavřen. Riegrova řeč přijata byla netoliko pískáním a reptáním, nýbrž dostalo se mu od knížete Čerkaského drsného odmítnutí, jenž příznačným způsobem Riegra upozornil na to, jak Poláci zacházejí s haličskými Rusíny.

Nedlouho po moskevském slovanském sjezdu vycházela v zimě 1869-1870 v časopise >Zarja< ona rozruch působící serie článků Nikolaje Jakovljeviče Danilevského, která roku 1871 vyšla jako kniha pod titulem >Rusko a Evropa<, která se od té doby stala evangeliem v širokých kruzích ruské inteligence, a jejíž vliv až do nejnovější doby a až do vedoucích kruhů caristického systému zůstal nesmírným.

Danilevskij poprvé systematickým způsobem odůvodnil rozbití rakousko-uherské monarchie a Turecka. Východní otázka je mu otázkou veškerého slovanstva a vztahuje se tudíž stejným způsobem na Rakousko-Uhersko a na Turecko. Otázka tato že může býti uspokojivě rozřešena jen rozdělením obou říší. Mimo to, že Rakousko-Uhersko, které mělo chrániti Evropu před Turky, svoji úlohu rozřešilo již roku 1740 a od té doby že pozbylo jakéhokoli existenčního oprávnění. Turecko však v tom okamžiku, kdy Rusko bylo dosti silné, aby samo pečovalo o balkánské státy, neboť úlohou Turecka bylo chrániti tyto Slovany před poevropštěním, bylo tedy samo Turecko ideální zemí v národnostní otázce a ideálním státem pro jakoukoli národnostní politiku.

Na místě obou říší má podle Danilevského nastoupiti všeslovanská federace s Ruskem v čele a ruským Cařihradem jako centrem, mimo to má býti s Ruskem spojena také celá Halič a část severních Uher, tak zvané >maďarské Rusko< - nyní se to jmenuje Podkarpatská Rus. K této federaci patřilo dále království česko-moravsko-slovenské, sestávající z Čech, Moravy a severozápadních Uher, království srbochorvatské, sestávající ze Srbska, Černé Hory, Bosny, Hercegoviny, Starého Srbska, severní Albánie, t. zv. Vojvodiny - Bačky - a z Banátu v jižních Uhrách, Chorvatska, Slavonie, Dalmácie, Krajiny, Terstu, Gorice-Gradišky a Istrie, dvou třetin Korutan a jedné pětiny Štýrska až k Dravě, království uherské ze zbývajících částí Uherska a z části Sedmihrad, obydlené Maďary, království rumunské sestávající z Multanska, Valašska, části Bukoviny, poloviny Sedmihradska atd. Podotknouti musím zde, že Danilevskij byl mnohem spravedlivější nežli státníci ve Versailles.

Danilevskij - a to musím dvojnásob zdůrazniti - byl poctivější nežli ruští státníci před válkou, poněvadž otevřeně zdůraznil, že Rusko a Evropa nemají nic společného a že proti sobě musí pro všechnu budoucnost státi nepřátelsky. Danilevskij a jeho soudruzi byli právě bystré hlavy a věděli velmi dobře, že tato všeslovanská federace s Ruskem v čele a Cařihradem jako centrem by nalezla své největší, rozhodné a nesmiřitelné protivníky právě v těch státech, které se sjednotily jako Velká Dohoda ve světové válce s Ruskem, aby zlomily velikou moc Německa a rozbily Rakousko-Uhersko, nikoli však aby podporovaly všeslovanskou federaci. Když se to podařilo, ovšem jen s pomocí Ruska, bylo s ním jednáno jako s oním mouřenínem, který svou povinnost vykonal a který nyní může jíti.

Podle mého skromného mínění byla to právě osudná hodina pro Rusko a pro celou všeslovanskou myšlenku, když ruští státníci s Velkou Dohodou ohlásili nejstrašnější válku v dějinách světa, která vedla k příšerné katastrofě nejdříve pro Rusko a naději na splnění evangelia Danilevského pochovala na nedozírnou dobu. Všeslovanská myšlenka padla tedy s katastrofou Ruska. Pro Rusko samotné a jeho osvobození vysvitl ještě jednou paprsek naděje, který úzce spojen je s jménem Kolčakovým. A nyní obracím se ke všem poctivým živlům v Československé republice, ke všem spravedlivě a rozumně smýšlejícím politikům Čechů a Slováků, zapřísahám ducha znamenitého důstojníka, hrdinného plukovníka Švece, ducha prvního československého ministra války generála Štefánika, aby českému národu řekli, co a kdo nejvíce zpečetil smutný osud hrdinného admirála Kolčaka a tím Rusko uvrhl do propasti. Avšak nechme odpočívati mrtvých. Oni nám nemohou již odpověděti, nejvýše ve svých zanechaných spisech. Hrdinný plukovník Švec, který se před svými vlastními vojíny z hoře a hanby zastřelil, zanechal deník. Generál-leutnant Sacharov, očitý svědek, zapsal ve svém díle >Bílá Sibiř< jména, jejichž nositelé ještě dnes žijí, ba jsou aktivními politiky a vysokými hodnostáři Československé republiky: Bohdan Pavlů, Girsa, Patejdl, Král, Medek, Klofáč, Blagoš, a - nunc venio ad fortissimum - ten, o kterého se po celé měsíce tolik přou, úředně degradovaný generál Gajda.

Roku 1916 utvořena byla z ruských prostředků a ruskými úřady československá divise, ke které se dobrovolně hlásili Češi, kteří žili v Rusku, anebo kteří tam uprchli. Roku 1917 utvořena byla nová divise ze zajatých Čechů a Slováků, v koncentračních táborech byli vybráni jen nejlepší a nejspolehlivější lidé.

Když nadešlo největší neštěstí pro Rusko, nejstrašnější revoluce ve světových dějinách, a ruská armáda byla demoralisována, podržely jen nejpevnější oddíly, které se většinou skládaly ze starých důstojníků a vojínů, tvářnost vojenského tělesa. Jedním z nejlepších byla první československá divise, která ukázala mnoho hrdinství a provedla mnohé hrdinské činy.

A kdo způsobil rozklad těchto pluků? Kdo byl příčinou úplné demoralisace, která hrdinu plukovníka Švece donutila k sebevraždě a generála Štefánika k tomu, že zděšen nad stavem, ve kterém shledal své vojáky, v rozpacích se rozloučil se svými ruskými přáteli, jim musil vyjádřiti jen své nejhlubší politování a vrátil se s nepořízenou do Prahy? Byl to český národní komitét, který převzal velení nad českým vojskem. Členy tohoto komitétu byli shora jmenovaní pánové, kteří skoro všichni ještě žijí, a nyní, dámy a pánové, kladu jako Maďar, jako člověk, kterého pan Klofáč veřejně označil jako maďarského iredentistu, před slavným senátem, ba před celou poctivou československou veřejností shora jmenovaným pánům s veškerou vážností otázku: je pravda, o čem podávají zprávu plukovník Švec ve svých pamětech, generál Sacharov ve své knize >Bílá Sibiř< na základě vlastních zkušeností a dokladů, o ukrutenstvích vojsk, demoralisovaných českým národním komitétem? Četl jsem ve svém mládí několik krváků. Co vyličují Sacharov a Švec, přesahuje nejbujnější fantasii, to není žádný krvák, nýbrž největší drama světových dějin, které by jen pero Shakespearovo dovedlo důstojně popsati. Nikdo na celém světě, čítaje v to živly v Československu, nebude a nemůže se příti o tom, že slovanský problém a slovanská jednota piklemi československého národního komitétu na Sibiři utržily ránu, o jaké se nemohlo zdáti nejhoršímu nepříteli. Hledejte tedy nepřátele této myšlenky nikoli v našich řadách, nýbrž bijte se kajícně v prsa a doznejte zjevně: mea maxima culpa. Nepotřebujeme a nestrpíme také ve svých řadách maďarských iredentistů, máme přece tolik českých a také několik slovenských pomahačů, ba také dobře organisovanou československou iredentu, že s klidem můžeme své ruce složiti do klína a že musíme nyní používati nejdovolenějších duševních zbraní. Beneš, Gajda, Klofáč, národní komitét v Sibiři, Krpelec, Vollay, abych jmenoval jen několik našich spolubojovníků, pozemkový úřad s mnohými novopečenými velkostatkáři na Slovensku, kteří ještě před devíti lety byli právě takovými chudáky, jako jsem byl a jsem dosud sám. Obilní ústav neblahé paměti, umělá hnojiva, líh, benzín, cukr, vykácené slovenské lesy a tím způsobené roční povodně, vyhaslé komíny na Slovensku, všechno to pracuje pro nás neúnavně a přinese ovoce, které nám jednou musí padnouti zralé do klína. Vím dobře, až tato práce bude skončena, že nám Maďarům na Slovensku bude údělem krajně těžký osud a nevýslovné duševní a tělesné utrpení. Ještě mnoho našich nejlepších bratří bude vypuzeno ze země, i když také největší část svého života ztrávili zde ve věrných službách, ještě mnoho našich největších chudáků, naši staropensisté, budou zde dále trpěti a neseni předčasně do hrobu, ještě mnoho půdy bude vyvlastněno maďarským majitelům, mnoho škol ještě bude zavřeno, často ještě budou se před námi otvírati vrata žalářů, ale my budeme jimi procházeti se vztýčenou hlavou. Neboť sub pondere crescit palma a konečně je to údělem maďarského národa od tisíci let. Tataři, Turci, vídenští centralisté zřizovali nám stanice na naší tisícileté cestě utrpení. Po staletí krvácelo Maďarsko pro Západ, aby ho a s ním také krásné Čechy chránilo. Po staletí krvácelo pro myšlenku celé monarchie, brzy pro, brzy proti. Nezapomeňte přece, že na Bílé Hoře tekla také maďarská krev. Nezapomínejte přece na šlechetného knížete Rákocziho, jenž jednomu z vašich největších synů, Amosu Komenskému, co nejochotněji poskytl přístřeší a jemu prokázal pravé maďarské pohostinství, aby tam mohl ve všem klidu sepsati svoje slavné dílo Orbis pictus. Je-li a zůstává-li podle výroku Goetheova jediným pravým a vlastním problémem všech dějin světa a lidstva boj víry s nevěrou, pak věříme my Maďaři skálopevně a nezvratně, že náš národ nezničí a nemůže zničiti ani nejtěžší rána osudu, která vyšla z Trianonu.