S obzvláštní nevážností jedná se ovšem s oposicí. Bylo sice ve vládním prohlášení slíbeno a vypadalo to tak, jakoby nastalo jisté poznání, jakoby se chtělo sáhnouti k demokratickým metodám, jakoby se loyální oposici se strany vlády a vládních stran měly projevovati ohledy a ochota. Ale to nenastalo. Pánové, tyto poměry škodí ve skutečnosti netoliko oposici, škodí parlamentu, a řekl jsem již, že by také většinové strany měly jednou zpytovati své svědomí a míti odvahu, zkoumati věci, a sobě říci, že to konečně je věc, která se týká všech, a že by měly provésti nápravu těchto poměrů.

Pánové! Nemůžeme míti důvěru k této vládě, poněvadž také mimo parlament užívá metod, kterých právě užívají všechny vlády s fašistickými, absolutistickými sklony vůči všem oposičním duševním a politickým proudům, které i jí nejsou vhod, totiž nejostřejších policejních prostředků, spojených s utlačováním, terorem a násilím. V naší ústavě mluví se mnoho o svobodě a demokracii. Je to brzo již jen jediné místo, kde tyto vznešené pojmy jsou ještě obsaženy. Co se týče politické a duševní svobody, v jakou obzvláště vyspěla za dnešní měšťácké vlády, bude brzo taková, že ji bude možno vystavovati na obdiv někde v museu na Václavském náměstí, někde jinde jí více neuzříme. V celé své politické praxi sebral jsem několik zkušeností o způsobu potírání oposičních stran aparátem státní moci. Ale musím říci, co si nynější vláda a její orgánové dovolují, že to přesahuje vše, co zde dosud bylo. V sebe více reakcionářských dobách byla přece udržována a ctěna alespoň jedna zásada, to je zásada, nerušiti po dobu voleb svobodnou agitaci stran. Podvádělo se a činil se nátlak také dříve, ale dbáno bylo práva, po dobu voleb působiti na veřejné mínění plakáty, řečmi a novinami. Toto právo působení ponecháno bylo všem stranám. Při posledních obecních volbách viděli jsme zcela jiný obraz. Zde postaven byl aparát státní moci alespoň na německé straně zcela zjevně a nestoudně - musím říci - do služeb německých vládních stran. Naše strana dala zhotoviti deset volebních plakátů, umělecky provedených ilustrací. Z těchto deseti plakátů zabavila censura neméně než devět plakátů, a mezi nimi také takové, jejichž zákaz naprosto by nebylo lze ospravedlniti nějak zákonem na ochranu republiky anebo některým platným zákonem, nýbrž vyslovme jen na ochranu německých měšťáckých stran, které ovšem, to budiž přiznáno, při těchto volbách octly se ve svízelné situaci pro své jednání, pro svoje svolení k tak mnohým lidu a dělnictvu nepřátelským zákonům. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)

Ale to není jediná věc, pro kterou si musíme stěžovati. Jak chová se vláda a její úřady vůči slavnosti a dni, který je dělnictvu nejsvětější a nejcennějším, 1. květnu? První květen je slavností práce, 1. květen je dokonce státním svátkem. Za měšťácké vlády stalo se najednou zvykem, zakazovali dětem dělníků účastenství na našich průvodech. Děti proletariátu mohou se beze všeho - tu se žádný úřad do toho nevmísí - zúčastniti některé klerikální demonstrace, některé pouti atd., ale dne 1. května, v den, který sobě stanovili dělníci celého světa, v den, kterému také stát prokázal svoji úctu tím, že ho stanovil státním dnem svátečním, v tento den zapovídá se našim dětem, dětem proletariátu, zúčastniti se naší slavnosti slavnosti to, která je nám nejcennější z celého roku. Tu se letos postupovalo s obzvlášť ostrými opatřeními a podle zvláštního systému. Patrně na popud ministerstva vnitra, anebo snad dokonce předsednictva ministerské rady obdržely ve všech okresích státní úřady pokyny, podle kterých neméně nežli 55 nápisů, které předem byly uvedeny, úřadem nesměly býti trpěny a připuštěny. Nechci vás zdržovati vším tím, co zde bylo zakázáno, ale chci se jen zmíniti, že se mezi nápisy, které ve slavnostních průvodech dne 1. května nesměly býti neseny, nalézal také nápis: >Demokracie jest diskuse.< (Výkřiky německy: Slyšte! Slyšte!) Demokracie jest diskuse, to jsou slova presidenta tohoto státu, to znamená, že se tedy dnes konfiskují také již slova presidentova. (Výkřiky.) Ale netřeba se tomu diviti; dnešní systém to jinak nedovede, dnešnímu systému, dnešní vládě a dnešní vládní většině demokracie skutečně není diskusí, nýbrž demokracie není jim ničím jiným nežli nástrojem k třídní vládě nad majetnými. A proto se nesmíme diviti, že se zapovídají i takové nápisy bez ohledu na to, že se tím uráží hlava státu byrokracií, která si něco takového dovoluje. Dámy a pánové, stává se stále těžším v tomto státě, žíti politicky. Panuje zde policejní duch, duch poručníkování, který jakoukoli duševní volnost stále zatěžuje, vzduch je dusný a nesnesitelný, byrokracie panuje, brzy nebude dovoleno promluviti vůbec svobodné slovo. A tu musím říci, bylo skutečně teprve potřebí vstupu tří německých měšťáckých stran do vlády, bylo skutečně potřebí této měšťácké vlády, aby nastaly poměry, jaké máme dnes, i musím říci, že v tamto oboru němečtí měšťáci skutečně spolupracovali aktivně. Tento způsob aktivismu nesl své ovoce a zde tento aktivismus vykonal skutečně velké věci.

Velevážení pánové, několik příkladů. Obec Pechgrün u Chodova usnesla se před nějakou dobou, na resoluci proti jazykovému nařízení. Pro tuto resoluci bylo obecní zastupitelstvo rozpuštěno. Ale nedosti na tom, státní zastupitelstvo vzneslo obžalobu proti osmi komunistům, třem sociálním demokratům a třem členům svazu Bund der Landwirte pro porušení veřejného klidu a pořádku a pro útok na demokraticko-republikánskou formu státu, a krajský soud v Chebu odsoudil také obžalované k trestům vězení od 8 dnů do 3 týdnů podmínečně. Proti rozsudku podal státní návladní odvolání a vrchní zemský soud proměnil podmínečné tresty v bezpodmínečné. Pro resoluci o jazykovém nařízení bylo tedy 14 osob odsouzeno k nikoli nepatrným trestům vězení!

O co všechno se dnes již úřady starají a jak se dokonce snaží terorisovati i organisace, vysvítá z toho, že dělníka Emila Waltera v chomútecké topírně, bydlícího v Německých Kralupech, vyhledal četnický strážmistr, jenž mu předložil arch, zaslaný prý z Prahy, který obsahoval tyto otázky: u které odborové organisace je členem, jaké platí příspěvky, kde a kdy navštěvuje schůze atd. Zdá se, že neobratností četnického strážmistra dostala se věc na denní světlo. Patrně dostal četnický strážmistr rozkaz vypátrati u politicky, sociálně-demokraticky a komunisticky podezřelých osob v obci jejich politickou příslušnost a činnost a vyplniti na příslušném archu rubriky, a byl tak neobratným, že šel k onomu dělníkovi a jemu to předložil. Tak vyšlo najevo, jakým způsobem se provádí kontrola a dohled nad politickým smýšlením státních občanů.

Ale, pánové, jiná kapitola; neméně smutná je kapitola filmové censury. Budeme se zde musit věru brzo styděti před celým světem. Nechci mluviti o filmu >Potěmkin<, který také v Německu byl cenzurován, ačkoli zde byl ještě více zkažen a přistřižen. Zde byl na příklad zakázán film >Veselá vdova<. Proč? Protože tam přicházejí uniformy, které se podobají uniformám království SHS. Ale zajímavá je, že týž film s týmiž uniformami předváděn byl v království SHS. (Sen. Stark [německy]: Tedy papežštější nežli papež!) Jsme papežštější nežli papež, což se ostatně ukázalo také jinak. Vzpomínám jen na př. na rozpuštění schůze, ve které známá socialistka Balabanoffová měla zde v Praze mluviti o Mussolinim, což vláda, resp. její orgánové také nedovolili a přikročili k rozpuštění této schůze. Jiný film, nazvaný >Nahá žena<, byl zakázán a bylo žádáno, aby změněn byl titul, poněvadž prý budí pohoršení. Touž dobou však, kdy tento film byl zakázán a nápis musil býti změněn a sice v nápis >Žena, jak ji Bůh stvořil< - jak směšnými se přece činí censoři! - touž dobou předváděn byl v jednom pražském divadle francouzský kus, který měl název >Tři rozkošné nahé dívky<. Tedy když se mluví o nahosti v množném čísle, je to méně pohoršlivé, než když se o ní mluví jen v jednotném čísle. Kdo právě se vyzná v myšlenkových pochodech censorových? Přímo však za kulturní hanbu dlužno označiti, že zde zakázán byl ruský film >Matka<, film, který předváděn byl v Německu, Rakousku a jiných státech. Je to ovšem film ze života dělníků, film z prostředí ponížených a urážených, film, který znázorňuje, že lidé mohou umírati, že však myšlenka žije dále. Ovšem, to stačilo, aby film se jevil povážlivým, pohoršlivým a státu nebezpečným, aby byl zakázán.

Mohl bych uvésti ještě nesčetné jiné příklady. Podívejte se jen do našich schůzí, které opatrují a chrání policisté a jinací policejní orgánové! Naše schůze musí býti státu strašně nebezpečné, anebo - nemohu si pomysliti tuto druhou možnost - musí stát státi na velmi slabých nohou, že se mu zdá nebezpečnou každá řeč ve schůzi. Ale tu se stalo, že se v obci Starém Habendorfu u Liberce mělo hlasovati o resoluci o reformě správy, v době, kdy reforma správy ještě nebyla zákonem, a že zástupce vlády nedovolil hlasovati o resoluci, poněvadž prý není na denním pořadu!

Ano, pánové, mnohem zajímavější případ chci vám předvésti. Místní skupina Unie horníků ve Stodu chce si opatřiti prapor a podala za tím účelem k okresní správě politické ve Stříbře žádost, aby tento prapor povolila, což však bylo odepřeno, a to proto, poněvadž složení barev černé a zlaté - černá žerď praporu a zlaté sukno a třásně - >neodpovídá změněným státoprávním poměrům a je tudíž nepřípustné.< (Veselost.) Nuže, pánové, což pak se onen úředník, který tento zákaz vydal, anebo tento úřad domnívá, že místní skupina Unie horníků měla snad v úmyslu demonstrovati pro Rakousko, tím že si opatřila takovýto prapor? Nejzajímavějším však je, že tyto barvy na praporu vůbec nepřicházejí, anebo nikoli v tomto složení. Je ovšem pravda, že žerď praporu je černá. To prý se stává také u jiných žerdí. Sukno však není zlaté, nýbrž červené s fialovými odstíny a jen znaky hornické, vyšité na sukně praporu, jakož i vavřínový věnec, který tento hornický znak obepíná, jsou zlaté. Slepými pro barvy jsou naše úřady již také! Nedovedou více rozeznávati černožluté od černozlatého a fialového. Ostatně nalézá se na tam také ještě stříbrné vyšívání.

Zmiňuji se o tomto příkladu, poněvadž ukazuje ducha nesnášenlivosti u nás. Vůbec upadl náš byrokratismus do jakéhosi druhu velikášství, následkem kterého se mu nedostává jakéhokoli pocitu pro to, jak se činí směšným. V Hořicích měl také ředitel konsumního spolku >Budoucnost<, komunista jménem Kopřiva, jeti s sebou s delegací družstev do Ruska a žádal tedy za vystavení pasu do Ruska. Na to dostal od okresní správy politické v Nové Pace zamítavou odpověď a to proto, >poněvadž zájmy družstev v Československé republice jsou řádně hájeny a nalézají se na tak vysokém stupni vývoje, že Vaší cesty do Ruska za studijními účely není potřebí.< (Veselost.) Tu musíme se věru tázati: co pak je tomuto úřednickému volovi vůbec do toho, kdy a jak který státní občan jede do ciziny a zdali jede do Ruska? Dnes si již úředníci osobují rozhodovati o tom, zdali kdo smí v cizině studovati cizí hospodářská zařízení či nic. Pánové, to je jednotlivý případ, ale ilustruje celek, ukazuje na ducha, ve kterém my žijeme, ukazuje, čeho si již byrokracie dovoluje proti státním občanům, ukazuje, že svoboda, volnost stěhování, vůbec politické smýšlení jsou hříčkou v rukou každého strážníka a každého člověka, který nosí uniformu nějakého státního úředníka.

Mohl bych říci ještě o tom, jak jednostranný je tento systém, jak nestejnou měrou se měří, jak se politické přečiny jedněch, národních socialistů a fašistů, netrestají ani přibližně tak, jako politické přečiny komunistů a sociálních demokratů, jak se zde skutečně měří nestejnou měrou. Přepadení v Sázavě bylo potrestáno několika měsíci vězení, mohu vám však uvésti řadu trestů, kde pro několik slov, pro řeč pronesenou na nějaké schůzi, nejvyšší soud zvýšil trest až na dobu pětiměsíčního žaláře. Šlo ovšem o komunisty. Ale ospravedlňuje to, poněvadž se jedná o komunistu, takovéto jednání? Což nechápete, že to znamená snižovati na veřejnosti justici k nevážnosti, trpí-li se takovéto věci, dochází-li k takovýmto rozsudkům?

A jak to vypadá s censurou? Zde máte takovýto příklad:(Řečník ukazuje konfiskované noviny.) to je svoboda tisku v československém státě. Nic méně nežli šest konfiskovaných míst v jednom listě, a takovýchto listů mohli bychom vám předvésti sta a tisíce; ukazují, jak se provádí svoboda tisku. Mohu to ovšem učiniti jen na jediném případě.

Je mnoho věcí, které v tomto státě jsou svatosvaté, které jsou netykavkou. Mluví-li se o některé z těchto věcí, stává se státní zastupitelství nervosním a konfiskuje slepě. Konfiskuje vždy raději více nežli méně, neboť pro přílišné konfiskování zajisté ještě žádný státní návladní nebyl nikdy pokárán, spíše pro příliš málo. Tyto čtyři věci jsou: militarismus, banky, korupce a stávkokazové. To jsou ty čtyři svaté statky, které se censor snaží každého okamžiku chrániti a brániti je před útoky. O militarismu zabavují se zprávy, provolání dorostu, která na př. neobsahují ničeho, než že kritisují 18ti-měsíční služební dobu, že mluví o břemenách militarismu, o ceně nebo správněji bezcennosti kasárenské výchovy, zkrátka a dobře ničeho, co nebylo již stokráte řečeno zde a ve starém Rakousku o militarismu a jeho potírání. Každé slovo proti válce je dnes nebezpečí, každé slovo proti válečnému štvaní ohrožuje censor. Tak je tomu také s každým slovem, které se napíše o zlořádech v bankovnictví. Že se noviny dostanou k tomu, aby psaly o bankách, děje se v nejřídčejších případech. Neboť, jakmile někde z nějaké banky začíná stoupati zápach, běží ihned, alespoň v Praze je tomu tak, některý policejní úředník k telefonu a vyrozumí všechny noviny, aby za žádných okolností o těchto událostech v oné bance ničeho nepsaly, sice že propadnou bezpodmínečně konfiskaci. Noviny se zakřiknou předem, aby neodvážily dotknouti se této svátosti, těchto mocných bank, které dnes skutečně sjednocují ve svých rukách moc státu. Stejná citlivost projevuje se vůči korupci. Ústřední orgán německé sociální demokracie >Sozialdemokrat< a pět jiných sociálně demokratických listů bylo v poslední době dvakrát po sobě konfiskováno, poněvadž přinesly články o korupci v československém státě. Pánové! Myslím, že vás nemusím ubezpečovati, že naše listy psaly nikoli pro korupci, nýbrž proti korupci, a že nežádaly nic jiného, než aby konečně jednou aparát státní moci byl mobilisován nejen proti politickým zločincům, nýbrž také proti korupčníkům. Myslím, že by bylo zajisté v zájmu státu, vyčistiti Augiášův chlév, který tu skutečně máme, a potrestati vinníky. To jsme žádali a nic jiného, ale to je příliš mnoho. Spatřuje se v tom ohrožení veřejného klidu a pořádku. Veřejný klid a pořádek však je více ohrožen, když se potlačuje volnost projevu, když zde není odvahy vystoupiti proti těmto poměrům, ostře a energicky zakročiti s operačním nožem proti rakovině korupce. Co tropí naše censura, je neslýchané, ona jedná nestoudně. Každá policejní duše, která vůbec neví ničeho o tom, co je duševní práce má právo, jestliže náhodou nějakou protekcí se jí dostalo úřadu censora, hrabati se v duševním vlastnictví druhého, toto duševní vlastnictví zabírati a konfiskovati, a tu přichází německý ministr spravedlnosti v této vládě, pan Mayr-Harting, který se ještě s jistým sebevědomím chlubí, že konfiskace v poslední době, kdy on sedí na ministerské lavici, podstatně dvojnásob stouply. Podle jeho vlastní statistiky obnášely konfiskace v době od 1. ledna do 25. října toho roku 1.522 případů, v téže době roku předešlého jen 689. Stouply tedy na dvojnásobný počet. A tu táži se pana ministra spravedlnosti: nestydí se to přednášeti, nestydí se býti za takovýchto okolností ministrem spravedlnosti a připustiti, aby se takovéto počínání jeho úředníků stalo zvykem? Neznamená to líbati knutu, kterou páni na německých vládních lavicích sami dříve jednou byli biti a snad v dohledné době biti budou zase? Neboť nikdo není jist před tím, že knutu, důtky, které zde chtějí plésti, nepocítí již zítra na vlastním těle. Připouštím, že pan ministr Mayr-Harting a také vládní strany vůbec potlačováním politické svobody mínění sledují velice praktický účel, že tím chtějí zabrániti poučení obyvatelstva, ačkoli by zde byl jen jediný prostředek: všechny státní občany ohlušiti a oslepiti. Neboť konečně musí i úplně hluchý a úplně slepý člověk to, co se zde v tomto státě stalo pod touto vládou, co se děje a ještě stane, pochopiti a porozuměti a musí býti povzbuzen k odporu proti této vládě.

Ale všechno, co se dosud stalo, patrně nynějším držitelům moci a stranám, které stojí v koaliční většině, ještě nestačí. Chtějí ještě více, a tu měl kdosi zvláštní myšlenku, jakousi královskou myšlenku. Není úmyslem nic jiného nežli odpolitisovati politiku. V těchto dnech vyšla v >Prager Presse< zpráva, která má příznačný nadpis: Příliš mnoho politických voleb. Ježto se o >Prager Presse<, která je polooficiosním listem, ví, že nenapíše ani řádky, kterou nahoře u vlády nechtěli a nezamýšleli, dlužno této zprávě věnovati jistou pozornost. V této zprávě mluví se o tom, že kontinuita politické práce trpí různými volbami. Vytvořil se totiž, praví se tam, zvyk, připisovati také volbám do autonomních a dokonce do vysloveně stavovských zastupitelstev politický ráz. A nyní je zde úmysl zjednati odpomoc. Poukazuje se - kým, to nevíme, to tam také nestojí - k tomu, že se politický život nalézá v neustálém stadiu stranické agitace, že se ztrácí příliš mnoho energie, že bráněno je klidné politické budující práci, a tak je zde úmysl zbaviti příští volby do zemských a okresních zastupitelstev politického rázu. O tom, jak, jakými metodami, jakým způsobem se to má vzíti do rukou, není podle doznání této novinářské zprávy ještě jasno. Ale je zde příliš mnoho politiky, je zde příliš mnoho politických voleb, a z toho jasně vyplývá, že se nechce, aby při příštích volbách do zemských a okresních zastupitelstev přicházely politické otázky vůbec na přetřes.

Mohli bychom to všechno považovati za masopustní vtip. Je to sotva něčím jiným nežli výsledkem strachu a zmatku, jaký panuje mezi vládními stranami a obzvláště mezi německými vládními stranami. Je to skutečně zoufalství tonoucího, jež mluví z této zprávy a z této snahy. Jak pak to chcete začíti, aby se nemluvilo o politice? Chcete ještě více používati Prügelpatentu, chcete zakazovati schůze, chcete zakazovati volební agitaci, letáky, všechny plakáty? To přece se děje částečně již dnes. My to vydržíme. Ale nezabráníte tomu, že se přece bude mluviti o politice, a nezabráníte tomu - to říkáme vládním stranám již dnes - že také při příštích volbách do zemských a okresních zastupitelstev hanebnosti, obzvláště německých měšťáků v této vládě budou vytčeny, že se o nich promluví a že budou postaveny na pranýř. Použijme také těchto voleb, abychom účtovali; jestliže první účtování bylo při obecních volbách, dojde ke druhému při příštích volbách a každá další volba bude takovýmto politickým účtováním.

Říkáte, že trpí kontinuita klidné politické budující práce, že energie přichází nazmar. Chcete, aby nastal klid. Uklidněte obyvatelstvo vy, tím že se budete usnášeti o zákonech lidu méně nepřátelských! Uklidníte obyvatelstvo, především pracující obyvatelstvo, jestliže tento hanebný zákon, tuto hanebnou novelu, která zmařiti a zničiti má sociální pojištění, vezmete z denního pořádku. A uklidníte obyvatelstvo, zmizí-li tato vláda tam, kam patří, do vlčí jámy.

Vláda a její strany postupují s bezohledností a s brutalitou, jakoby jejich panství skutečně bylo založeno na betonu. Podíváme-li se však na tuto většinu, pak je tak malá, pak jsou základy jejího panství tak malé, že po volbách do obecních zastupitelstev podle jejich výsledku můžeme říci již dnes: zde panuje ve státě menšina, proti většině lidu a voličstva. Tato parlamentní většina může snadno přes noc padnouti. Pár hlasů, a je po celé většině! Strany, které jsou dnes ve většině, měly by pomýšleti na to, že zítra snad již budou v menšině. Tyto strany a tato vláda počítají - a to je nejsilnější položkou v jejich výpočtu - s jednou okolností, s nesjednoceností a roztříštěností dělnického hnutí. To je skutečně okolnost, která umožnila, že tato měšťácká vláda byla zřízena a že si mohla dovoliti všechno to, čeho jsme se v posledních měsících a v posledním roce dožili. Počítá-li vláda a strany, které jí stojí nablízku, s nesjednoceností v proletářském táboře, pak pravíme: také tyto poměry se změní. Již dnes ukazuje se světelný paprsek, počátek sjednocení. Začátek proletářské jednotné fronty přijde, a mám za to, že zcela jistě se dostaví okamžik, kdy se tato proletářská jednotná fronta semkne. Co dnešní vládu a koalici drží pohromadě, jest odporná egoistická touha po zisku. To musí konečně jednou pochopiti všichni pracující lidé, všechny socialistické strany ve státě. Musí zapomenouti na všechny malicherné stranické zájmy, na všechno minulé a musí pomýšleti na veliký cíl, to jest učiniti tento stát, jejž buržoasie drží dnes ve svých spárech, skutečným státem socialistické a národní spravedlnosti. (Souhlas stoupenců.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Klofáč.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Zase po roce projednáváme rozpočet. Kdyby naše poměry byly normální, kdyby parlament byl parlamentem aspoň takovým, jako jsme byli zvyklí na parlament z Vídně - a tady úplně souhlasím s kol. Niessnerem - tak by to musil býti slavný den demokracie. Byla by to její zkouška, byl by to den, kdy vlastně by se ukázalo, že vládnou ti, kteří byli občanstvem a lidem voleni. Napřed je národ a lid, volení zástupcové, a pak teprve vláda, která vychází z parlamentu. Tato vláda není naše. O tom není žádné pochyby. 15. listopadu r. 1925 voličstvo volilo a volilo tak, že nemáme většiny. To je věcí voličstva. Jestliže dnes slyšíme, že voličstvo uvažujíc o otázce bytové, o drahotě, nebo o otázce jiné, jak lidově se říká, nadává na vládu, tu s tím nesouhlasím. Říkám: jak volíte, takový máte parlament a takovou máte vládu. Nám není příjemné, že jsme vehnáni do oposice. Situace však taková už je, a s tím faktem musíme počítati. Ale i potom docela otevřeně řeknu, že třeba jsme vehnáni do oposice, chápeme - a já si to uvědomuji poctivě - že situace nás československých socialistů je jiná, než byla za Rakouska a než je v jiných státech. Nám v mladé, nové republice je jasno, že naším úkolem ani v oposici není negace, nýbrž věcná kritika, že i v oposici musíme projeviti sílu tvůrčí, že i v oposici máme jistou spoluodpovědnost za svůj stát, že jsme prostě v oposici proti vládě, ne proti státu, který z velké části je výsledkem práce naší, výsledkem našich bojů, výsledkem našich obětí, často i krvavých. A jistě je více dílem dnešní oposice, než některých dnešních vládních stran; p. sen. dr Medinger a p. sen. Ledebur sami by asi protestovali, že pro vznik této republiky pracovali.

Na rozpočet zcela přirozeně díváme se tedy politicky, ale při tom docela věcně. Pan ministr Engliš zde promluvil jistě skvělou řeč. Tak se mně zdá, že některé části té řeči mohly býti proneseny některým členem oposice. Líbí se mně to. Ministr financí nemůže býti za všech okolností representantem jen té majority, jak nahodile se dnes sešla. On vzal těžký úkol odpovědnosti za stát a jeho budoucnost. A proto chápu, že tak trochu kriticky mluvil o některých resortech, třeba na př. o školství nebo o železnictví. Vzpomínám si, jak říkal, >no, já peníze dávám, já dávám peníze na př. na školství, ale řekněte mně, co vy mně - resp. státu - dáváte<. Rozumím mu a jsem mu za to vděčen. Dobře vím, že ministr financí u nás nemá hlavní potíže s parlamentem. Ministr financí u nás má hlavní potíže se svými kolegy ve vládě, s ministry, a máme-li někde nepořádek hospodářský a jestliže se plýtvá penězi, já nečiním odpovědným tohoto ministra financí. To činí jeho kolegové, kteří uplatňují často stranické zájmy víc než je to zdravé státu. My v mnohém můžeme býti s ministrem dr Englišem, jak zde mluvil, spokojeni, a já bych zejména konec jeho řeči naprosto podtrhl, třeba náležím jiným směrům než on a často musíme býti v oposici proti němu a jeho názorům. Na finance nezdravě působí t. zv. mocenská politika, jejíž vliv je veliký. Já bych si v prvé řadě přál v zájmu zdravých financí a v zájmu pořádku a poctivého hospodářství v našem státě, aby v každém ministerstvu - opakuji požadavek loňského roku - byla účtárna naprosto samostatná a podřízena přímo nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Přál bych si dále, aby u nás byla uvedena opět v život úsporná parlamentní komise, která jistě nepřekážela dr Rašínovi, když byl ministrem a nepřekážela by dnes dr Englišovi. Ona by mohla překážeti jen těm, kteří svého mocenského postavení zneužívají, někdy přímo neslušně a kteří i na nejvyšších místech v jednotlivých ministerstvech drží se staré známé zásady, že na stát je možno pohlížet jako na dojnou krávu, a podle toho rozhodují a jednají.

Máme nejvyšší kontrolní úřad, to je pravda, v jeho čele je muž ze staré ještě naší parlamentární doby vídeňské, vážený dr Körner, ale co je mi platný nejvyšší kontrolní úřad, který přichází se vším ex post, ten nemá vlastně žádné výkonné moci. Proto je potřebí parlamentární úsporné komise, která by zakročovala okamžitě, a to je největší chybou, kterou vytýkám dr Kramářovi, že, byv předsedou její, vzdal se této ohromné moci. Mohl býti snad nepříjemným v tomto postavení, snad jeho moc jako předsedy úsporné komise bývala by byla i v ministerstvech pociťována; ale konečně čeho nepochopitelně vzdal se dr Kramař, toho neměl se vzdáti parlament. Mluví se o parlamentarismu a demokracii, ale my se dnes necháváme degradovati jen na hlasovací mašinu. Stydím se za ten stav, který je nemožný, a když bude mlčeti poslanecká sněmovna - ačkoliv tam je řada mužů, kteří kdys poznali slavné chvíle autority poslanců - bohužel ne u nás - tož musí ozvati se senát, který někteří páni chtějí degradovati vůbec na nulu. (Výkřiky sen. dr Witta.)

Za to, co se děje v této době, pánové z majority, přijímáte velkou odpovědnost. Nemluvím o výborech senátu - ačkoliv zde to není lepší - mluvím o poslanecké sněmovně, která převzala veškerou odpovědnost za to, co se politicky děje. Tady, už ve výborech, oposice ne z oposičních důvodů, ne z důvodů taktiky negativní nebo obstrukční, přichází s věcnými korekturami s návrhy naprosto věcnými, ozývají se a radí nejlepší odborníci, ale nemá to žádného smyslu, většina rozhoduje mechanicky, nikdo nedbá nejlepších návrhů a žádného sebe oprávněnějšího návrhu nebo upozornění. Ať utrpí sebe víc dobrá věc, to je lhostejno většině, rad oposice prostě nedbá a právě v těchto dnech jsme při projednávání pozemkového katastru svědky velké blamáže vládní většiny, která na chmelnice na př. úplně zapomněla. Jak se situace vyvinula, oposičním řečníkům ve všech výborech zajde vůbec chuť k jakékoliv práci. (Senátor Hubka: Máme většinu, máme rozum!) A když nemáme rozum, tak máme zas většinu! (Veselost.)

Je potřebí, abychom zvedli autoritu parlamentu a parlamentarismu, abychom víc myslili na stát a abychom předlohy projednávali věcně. Pak přestane vtipkování o stranách, které jsou u žlabu a o stranách, které se chtějí ke žlabu dostati. Ale pak přestanou také z ministerstev býti sekretariáty jednotlivých politických stran a ministerstva stanou se poctivou administrativou státu. Pak všichni budeme míti důvěru k vládě a k jejím orgánům, ať jsme vládní nebo v oposici. Pak se odlehčí také poplatníku, který dnes musí krvavé daně odváděti, poněvadž bude míti vědomí, že my, které toto poplatnictvo volilo, jsme na stráži a že nedovolíme, aby se s penězi, s daněmi sebranými, hospodařilo nedobře. Když se bude hospodařiti dobře s penězi našeho poplatnictva vzroste prestyž státu doma i za hranicemi a marné budou potom útoky proti naši republice. Tedy přísná kontrola, to je příkaz demokracie, a zejména u nás, a ne kamarádství na jedné straně a lhostejnost v parlamentu! Jen tato lhostejnost mohla zaviniti, že před několika lety z >vlasteneckých< českých kruhů byl podniknut útok na československou korunu. Ještě několikráte to připomeneme, až bude debata o patriotismu. Z >vlasteneckých< českých kruhů byl podniknut ničemný útok na korunu, a jestliže ten útok se tenkráte nepodařil, není ten zločin proto menším. Ale parlament nevšímá si ani toho, jak letos byl podniknut útok jiný. Mluvíme o cukru, že jsou to naše bílé peníze. Ta spekulace zabila u nás mnoho lidí a letos pošramotila zle ty, kteří spekulovali s těmito bílými penězi. Slyším-li, že jeden ze spekulantů ztratil 120 milionů, jiný méně sice a přece mnoho, není to lhostejno. Peníze od nás stěhují se do ciziny. A byl-li to útok na cukr, jednalo-li se o zdražení cukru, pak to nemůže býti lhostejno nám, ani konsumentům a nikomu, kdo to s nimi a se státem myslí poctivě.

Jsem velmi šťasten, že ministerstvo financí všímá si dnes země, které bylo hodně zapomínáno. Je to Podkarpatská Rus. Co jsme se zde před léty přímo naprosili, aby se něco stalo v Podkarpatské Rusi s tamním obrovským bohatstvím lesním: co jsme se naprosili, aby byla vytvořena společnost - stát sám nemůže se zde angažovati - kombinovaná společnost se soukromým kapitálem a kde stát měl by majoritu; co jsme se naprosili, aby lid, který je v první řadě dřevorubský, který je zvyklý pracovati v lesích, měl zaměstnání. Jsem velmi šťasten, že konečně je tu odhodlání věnovati Podkarpatské Rusi ne malý kapitál, aspoň 200 mil. Kč, že konečně je zde plán, jak exploatovati toto bohatství lesní. To je ohromná věc, a jsem velmi šťasten, že se to děje. Přál bych si ovšem, aby zde jiná ministerstva, třeba ministerstvo veřejných prací, měla kuráž také kontrolovati některé tamní své orgány. Prosím, nejeli jsme na Podkarpatskou Rus před 2 lety z různých táborů, i z táborů katolicko-lidového, agrárního, našeho i sociálně demokratického jen proto, abychom si tam udělali výlet. Zjistili jsme tam velký nepořádek, zejména u elektrárenských podniků v Mukačevě, Užhorodě a Berehově. Prosím, my jsme zjistili fakta, a trváme tedy na tom, aby ministerstvo veřejných prací nám odpovědělo na těžké obžaloby, které jsme tenkráte pronesli. A jestliže nám budou pánové, jako na př. sekční šéf Vaňousek, mlčet, tak se jich zeptáme také na jiné elektrárenské podniky, na př. Ervěnice. Páni, nesmí se s námi žertovat, my jsme měli kuráž v těch dobách, když jsme nebyli státně samostatni a tenkráte, musím to konstatovat, naše slova byla respektována, třebas jsme byli v oposici a malou skupinou ve Vídni. Prosím, pánové si budou musit zvykat, že dovedeme stejným způsobem - když máme na zřeteli poctivé zájmy státu a poctivé hospodářství - jednati i tady a že si respekt vynutíme.