Cizí firmy a jejich nohsledové u nás a ti, kteří sice nic nevykonali a nevykonají pro naše letectví - na to upozorněno již v článku >Bilance našeho letectví< uveřejněném v >Českém Slově< ze dne 2. července 1924 - ale chtěli je vésti, každou menší závadu rozmazávali s tendenčním úmyslem zasáhnouti domácí produkci, postavenou na zdravé basi - neodvislostí v letectví. Proti nesčetným útokům v novinách a jinde postavil se tehdy energicky Svaz pilotů, který na prvém sjezdě čs. letců, konaném 8. června 1924, usnesl se na resoluci, že českoslovenští letci mají úplnou důvěru k letadlům a motorům konstruovaným našimi inženýry a vyrobenými našimi dělníky a odmítají snahy cizích živlů o vzbuzení nedůvěry k našim konstrukcím.

Zastánci cizího průmyslu a licenční výroby vynutili si však odstoupení tehdejšího šéfa z leteckého odboru. Nový velitel leteckého odboru odklonil se od domácích konstrukcí a nařídil zavedení cizích licencí motorů Lorrain a Jupiter.

Sám branný výbor v roce 1925 byl překvapen touto náhlou změnou v domácí průmyslové tvorbě a v zájmu soběstačnosti v letectví žádal o vyšetření, proč se u nás zavádí drahá licence a zbytečně vyhazují peníze za motory Lorrain, když máme lepší silné motory, než jsou cizí, ale marné byly veškeré snahy zjednati nápravu, a tak v letech 1925-1926 byly tedy vyráběny u nás cizí licenční motory, při čemž jen na licenčních poplatcích platili jsme do ciziny několik milionů Kč. Kromě toho byly dovezeny některé součástky motorové a zde jen smontovány, čímž byl oloupen náš dělník o práci.

Domácí průmysl, který rychle se emancipoval od ciziny a čekal od státu podporu v rozvoji, byl zklamán. Vojenská správa zavedením licencí ochromila iniciativu ve tvořivosti nových konstrukcí. Investovala do licenční výroby ohromné obnosy. Pro domácí konstrukce nebylo peněz.

Ministr národní obrany prohlásil v tisku čís. 1221 na interpelaci br. posl. Špatného a Davida o zabavení článku: >Vyvolávání krise v leteckém průmyslu ve prospěch velkokapitálu<, uveřejněného v >Čs. Kovopracovníku< z 11. května 1927, že je nutno přikročiti k licenční výrobě z toho důvodu, protože letecký průmysl nedodal dosud čs. válečný motor, t. j. o takové motorické síle, aby mohl býti použit pro čs. válečné letouny. Připomínáme tedy, že čs. letectví má dva silné motory BD. a Škoda L. čs. konstrukce. Motor BD. byl před dvěma roky vyzkoušen na brzdě 100hodinovou zkouškou před komisí MNO.

Zůstane nezodpověditelným, že pro tento silný motor nebyla skoro po celé dva roky objednána letadla (prototypy) a tím znemožněno jeho vyzkoušení v letadle, odstranění event. podružných závad (dětských nemocí) a zavedení do čs. armády.

Teprve v poslední době skoro po dvou letech (Slyšte!) objednává se k tomuto motoru letadlo, ačkoliv při dobré vůli a prozíravé programovosti mohly letecké motory býti vyráběny v sériích a dávno létati. Zkoušky motoru v letadle budou vyžadovati řadu měsíců, takže r. 1928 bude pro českou motorovou konstrukci zase ztracen. A ministerstvo národní obrany bude snad míti důvod kupovati další licence resp. výrobky a vyvážeti valutu! A proto se ptám: Proč aspoň před novou objednávkou pan ministr nenařídil zkoušku, o které jsem mluvil a která mu jistě byla navržena? Považuje-li za dostatečné, co mu informačně řekne pan generál, pak já aspoň jsem jiného mínění, protože při úctě, kterou osobně k panu generálovi chovám, postrádám u něho vlastností, které by kvalifikovaly ho - aspoň dnes ještě - na odborníka ve věcech leteckých a leteckého průmyslu.

Při této příležitosti upozorňujeme ještě na tuto akutní věc. Po převratu stavělo se podle cizích licencí, poněvadž jsme neměli domácí konstrukce. Dnes není potřebí vraceti se zpět k licencím, když máme vlastní motory, a přece ministerstvo národní obrany nechce objednati již vyzkoušené, v sériích objednané a dodané letecké motory Perun, nýbrž objednává německé licenční motory BMW. Jak to vysvětlí?... Snad nevyhovují? Navrhujeme tedy, aby dvě letadla s motory Perun a BMW. byla za stejných poměrů vyzkoušena. Jistě se prokáže, že domácí konstrukce Perun bude dobrá, neboť již v manévrech byla chválena leteckými důstojníky. Vykáže-li podružné závady, proto není potřebí ji zavrhovati, nýbrž objednávkami podporovati její zdokonalení (u cizích licenci se chyby pardonovaly) a tím pracovati pro soběstačnost v letectví. Pro to u nás není porozumění.

V roce 1924 byl odvolán tehdejší přednosta leteckého odboru proto, poněvadž stavělo se v předchozích letech podle německých licencí - neměli jsme tehdy vlastních konstrukcí. - Dnes po 6 letech nařizuje se však stavba německých licenčních motorů BMW., ačkoliv máme již dávno domácí stejně silné konstrukce. Je to promyšlená praktika, aby nezapracovaný velkoprůmysl zatím se vyškolil a ovládl později celý letecký průmysl.

S výrobou draku je také macešsky zacházeno. V roce 1926 byla objednána letadla Dewoitine. Třem továrnám na letadla, které prokázaly svou zdatnost výbornou jakostí výrobků a neměly zaměstnání, nebyla tato objednávka zadána, nýbrž nové továrně, která dosud letadel nestavěla. - Škodovým závodům. Velké námitky byly vzneseny proti objednávce u této firmy, jež nebyla zapracována. Výrobní kapacita továren na letadla - Avia, Vojenská továrna a Aero - byla velmi vysoká a jakost jejich výrobků bezvadná. Nebylo tudíž žádných důvodů hospodářských, ani vojenských, aby u nás vznikl čtvrtý podnik.

Trváno však na objednávce letadel u Škodových závodů proti všem energickým námitkám z různých míst, která s tímto postupem nesouhlasila a upozornila, že velkoprůmysl může pohltiti eventuelně menší závody. Co se pak stalo? Továrny, které nebyly dostatečně zaměstnány, propouštěly dělnictvo, živořily a jednu z nich, firmu Avia pohltila velkotovárna, jejíž cílem je, jak je jasno ze všeho - monopol! Ministerstvo národní obrany prohlašuje na interpelaci br. posl. Špatného a Davida, že letadla celokovová z duralmina byla zadána jedině proto, aby se vyzkoušel nový kov a Škodovým závodům z tohoto důvodu, že jedině tyto svými zkušenostmi v kovoprůmyslu a technickými zařízeními zabezpečují, že nebude dlouho a zbytečně experimentováno.

V této věci upozorňujeme na toto:

1. Chceme-li vyzkoušeti kov, nepotřebujeme k tomu velkou sérii letadel.

2. Vojenská továrna na letadla a Aero vyrábějí již několik let trupy z ocelových trubek a mají tudíž zkušenosti ve výrobě kovových letadel.

Jak dopadlo ubezpečovaní o tom, že se nebude dlouho a zbytečně experimentovati, zřejmo z toho, že tato objednávka zadána před 1 a půl rokem, není dosud vyřízena, letadla dosud nejsou v službě, ačkoliv zapracované továrny dodaly by dávno objednaný počet letadel. Důvody všecky, zejména první, zdají se nám přespříliš laické.

Nutno se ještě zmíniti o pronájmu vojenské továrny na letadla. Jest ještě v dobré paměti interpelace posl. Davida a Hampla o fusi neb pronájmu vojenské továrny soukromému kapitálu. Loňského roku bylo navrženo, aby byla pronajata Škodovým závodům. Ministr národní obrany oznámil v prosinci 1926 ve sněmovně, že mu nic úředně není známo o fusi neb pronájmu vojenské továrny soukromému podniku. Je neuvěřitelno, že tehdejší šéf vojenského letectví neinformoval svého ministra o tak důležité akci, zvláště když pronájem byl písemně navržen a projednám před podáním interpelace. Nutno však upozorniti na to, že vojenská továrna dostatečně a včas zaměstnaná, bude vždy schopna cenové i technické konkurence. Pracuje bezvadně, o čemž svědčí výrok inž. Panoffa od firmy Farmana, který prohlásil, že továrna pracuje na letadlech tak, jak se ve Francii pracuje jen na výstavu. Mnohé státy v cizině zřizují státní továrnu na letadla, aby zabránily diktátu zkartelisovaného průmyslu. U nás však postupuje se obráceně. - Vzpomínám, jak při stejných metodách měly býti soukromému kapitálu zašantročeny kbelské báně naftové a letos dráhy!

V letectví pozorujeme zřejmě boj snahy směřující k monopolu se zájmy státními a už i dělnickými. Všecky podniky mají zanikati, aby byl jen jediný a ten diktoval ceny. Počátky už jsou učiněny, jeho letecké oddělení má se postarati o to další.

Je povinností všech, kteří mají zájem na zdravém soběstačném rozvoji v letectví, zabrániti monopolním snahám a podporovati jen takovou politiku v letectví, která dovede hájiti domácí výrobky vlastní konstrukce, podporovati je a umožňovati její zdokonalování, vyvolávati zdravou konkurenci, čímž bude průmysl zkvétati, vlastní konstrukce vyvážeti a našemu dovednému dělníku zabezpečovati stálou práci. Silný a soběstačný průmysl stane se významným činitelem v našem národohospodářském životě a spolehlivou obranou v případě nebezpečí našemu státu i našim přátelům. Pak teprve můžeme mluviti o konsolidaci v našem letectví a nikoliv nyní, kdy se opíráme o cizinu a o její licenční konstrukce.

Že i jinak máme příčinu k rozčilování, pro to mluví fakt, že přes sto motorů Lorraine-Ditrich v průměrné ceně přes 200.000 Kč (a k tomu je potřebí připočítat licenční poplatek za každý motor, nevím přesně zda 20.000 nebo 25.000 Kč neb víc), náležejí k těm, s nimiž žádný náš pilot prý - to je věcí odborníků a praktiků - pro zastaralou a nevyhovující konstrukci nechce létati. A tak dodané motory leží a rezaví ve skladištích, a kdybych nepočítal to, co jsme dali za motory, tož tu jenom licence - počítám-li kus po 27.000 Kč - budou činiti 2,700.000 Kč. (Různé výkřiky.)

Branný výbor se sice teď, a je to nesprávné, nesvolává, protože ministerstvo národní obrany na tom žádného zájmu nemá, ale svolání jeho možno si přec vynutit a bude to věcí nás všech, i ministerstva národní obrany, aby se vyšetřilo, proč v r. 1923 mohly býti víc než neodpovědným způsobem objednávány licenční motory, s nimiž naši piloti létati nechtějí, proč se v tom stále pokračuje a kdo to zaviňuje.

Přejeme si, a musíme si přáti, aby naše dělnictvo ve Škodovce bylo zaměstnáno, víme, že tam máme výtečné inženýry, ale víme, že i tam je motor L. a že Škodovka nepotřebuje rozumů z ciziny.

Stála dřív na světové výši a nepotřebuje cizích licencí. Ale máme vedle toho spojené strojírny v Praze s 13.000 dělníky a s kvalifikovanými inženýry, nám záleží na tom, aby stejně jako v Plzni bylo zaměstnáno i toto dělnictvo, které po leta pracovalo do celého světa, prostě máme zájem na veškerém svém průmyslu a nenecháme podceňovat ani svých inženýrů ani dělníků, kteří při veškeré lásce k Francii stojí průměrně výš než dělník francouzský, nesneseme - a toho nemůže strpět ani ministerstvo financí, - aby valuta maše zbytečně odvážena byla za hranice, nesneseme, aby vojenské letectví naše bylo vedle toho ještě pod kontrolou Německa a v Bavorsku a tedy také v bavorských rukách - tohle všecko vlastně zdůrazňovati by měla vlastenectví naší národní obrany a má-li v leteckém svém ústavu lidi nezpůsobilé, pak pryč s veškerým kamarádstvím. Kulturní inženýr bude nám ke cti a k prospěchu tam, kde půjde o správu věcí, kterým rozumí, ale jeho svědomí mělo mu poručiti, aby odmítnul místo, pro něž není a nemůže být kvalifikován.

A tak roste nám i spousta ústavů, útvarů a pod. Každý musí mít svůj ústav, ačkoliv celé naše výzkumnictví je tím desorganisováno a roztříštěno. Máme teď vojenský technický ústav, a vedle toho zbytečně vojenský letecký studijní ústav - a s tím hned pryč 25 mil. Kč - máme vojenský chemický ústav na Moravě - Olomouc - ve Vršovicích máme vojenskou autozbrojovku a v Kbelech vojenské telegr. dílny. A všude jsou to velmi drahé a namnoze, a to je hlavní, stejné stroje.

Ale to jsou poměrně ještě malé věci.

Hlavní, jichž by žádné ministerstvo na celém světě neodvážilo se bez schválení parlamentu, se tají. Povídám napřed: běda parlamentu, který by i k takovým věcem mlčel.

Kdy jde o miliardu, jen parlament, který kope sám sobě hrob. na svých ústavních právech netrvá. Snad zatím stačí tato slova.

Pokud průmyslu se týká, chceme, aby stejně jako automobilism podporována byla i gumová industrie, na které vojenské správě musí záležeti a která potřebné suroviny musí míti vždy - pro každý případ - v zásobě.

Dělostřelectvo je celkem v dobré kondici. Byli tu v popředí pořád lidé, kteří mají velké odborné vědomosti.

Zbrojovka brněnská je také výborně vedena. Po dětských nemocech, všude přirozených, vyrábí teď pušky výtečné a stará se pěkně i o náhradní výrobu - lidové automobily -. Dobře funguje zbrojovka ve Strakonicích. Její pistole jsou lepší - jak ukázaly zkoušky státní zkušebny zbraní - než belgické - o celých 25 procent - a divím se, proč státní policie v Mor. Ostravě objednává tedy v Belgii své browningy. Totéž platí i o našich motocyklech, třebas těch firmy Breitfeld a Daněk. Vojenské zkoušky prohlásily je za nejlepší ve střední Evropě. Jsem tedy zvědav, odkud je bude objednávati policie a četnictvo. Máme právo i povinnost, bychom stáli i tu přísně na stráži našeho průmyslu a našeho dělnictva. (Souhlas.)

Při nejlepší vůli nemohu pochopiti nejnovější rozhodnutí ministerstva národní obrany, podle něhož každý důstojník generálního štábu a jízdních zbraní u ministerstva má dostati vlastního koně. Prozatím jde o 105, později o 300 koní. To je, pánové, zbytečné vyhazování peněz. Kdo chce jezdit, koně vždy má k disposici, je dost těch, kteří nemají k tomu ani chuti, na podzim a v zimě se jezdí málo, stáním koně se kazí, budou musit býti vyměňovány a nové nařízení, vyžádá si také mnoho mužstva, jehož potřebujeme u setnin a pro zcela jiný výcvik. Ale pro koně úplně zbytečné je najednou dost mužstva, ačkoliv milionový a mnohamilionový majetek automobilový trpí a ničí se právě nedostatkem mužstva, poněvadž drahý materiál nemůže být náležitě ošetřen a stává se pro mobilisaci nepotřebným. Kdo tomu nevěří, ať do Olomouce běží (Veselost.) a podívá se do stájí tamějších pevnůstek, co se tam děje.

O historii s maskami proti plynu nechci dnes mluviti - musíme si všelicos nechati pro branný výbor - ale na ruční granáty, tak zv. Janečkovy, zapomenouti nesmím. Není to věc, které lze podceňovati, ale jako už jiné dobré věci, má vadu. Neštěstí v Truhlářské ulici bylo zaviněno právě touto vadou v konstrukci, už loni jsem to na různých místech ukázal a dokázal, neštěstí bylo omezeno jen na Truhlářskou ulici, měli jsme je i jinde, při používání násadců u pušek s tak zv. Janečkovými ručními granáty - vzpomínám jen zpráv vládního listu v Košicích - milovické pole mohlo by také všelicos vyprávět - prosím tedy jen, aby skutečnost nebyla nám tajena a byla odvahou k nápravě. A prosím, když povolané kruhy dostanou vážná upozornění, aby velkopansky jich nepřehlížela.

Zvlášť prosím, aby ministerstvo národní obrany všímalo si sportu a tělovýchovy a výchovy vůbec.

Mluvíme-li o povinnostech ministerstva národní obrany k tělovýchově a tedy i ke sportu, upozorňuji především, co udělalo sousední Německo. Německo po válce, v době nejhorší valuty, pamatovalo na mládež a budovalo pro její zdraví stadiony, hříště veřejná a dětská, vzdušné lázně, má vzornou vysokou školu tělesné výchovy, osamostatnilo se i po hospodářské stránce od výroby sportovního nářadí z ciziny, zejména z Anglie.

Přes všechny kontroly dohodových komisí v Německu, pracovalo ve sportovních a turnérských spolcích, takže má dnes miliony organisovaných, zdravých sportem a tělocvikem vychovaných lidí. Jako příklad sám německý říšský Svaz footballový čítá přes milion hráčů kopané!

Potřeby našeho sportu jsou známé. Sportovci nemají jediného stadionu v celé republice, stadionů ne pro nějaké veliké slavnosti sportovní a tělocvičné, ale pro zřízení stálých výcvikových - instruktorských - škol či kursů, aby mládež měla s dostatek odborně vzdělaných vůdců.

V celé republice není jediné vzorné athletické závodní dráhy, kde by mohly býti konány závody v tělocviku prostém, běhu, skoku, ve vrzích diskem, oštěpem. Cizinci, kteří jsou sem časem zváni, nechtějí na těchto závodních drahách běhati proto, že se na nich často zranili. Samotný Kolín n/R., má takových drah athletických 24, nehledě k nádhernému stadionu, vybudovanému nákladem města na rozloze téměř tak veliké, jako je naše Stromovka, v němž je jeden stadion, který pojme 80.000 diváků a dva menší pro 30.000.

Německo vybudovalo tak více jak 80 stadionů; každé větší město má taková zařízení, na nichž německá mládež se otužuje, vedle několika tisíců hříšť.

Naše veliké kluby >A. C. Sparta< a >Slavia< jsou na Letné, kde je v brzku čeká výpověď, a stejný osud čeká spoustu malých klubů chudých lidí na periferii v důsledku parcelační horečky.

Nemáme vysoké školy tělovýchovné, která by vědecky zkoumala metody tělesné výchovy se zřetelem na jich praktické použití v naší tělesné výchově.

Naši plavci, abych uvedl jeden z příkladů nedostatků péče o zdraví mládeže, nemají v Praze jediného místa na Vltavě, kde by mohli pořádati své závody, dělo se tak dosud v propusti pod mostem Legií ve stojaté vodě.

Vybírá se daň ze zábavy z řady podniků sportovních, které nejsou tak populární jako football - kopaná - jako na př. lehká i těžká athletika, plavectví, šerm, hockey a tak ony důležité skutečně výchovné odbory sportovní se nemohou vyvinouti, ježto tíživá daň ze zábavy zhltne všechen čistý výnos. Daň ze zábavy měla by býti sportu a tělesné výchově zase vrácena aspoň v té formě, že by města, která pro sport ničeho neudělala, za tyto peníze budovala hříště veřejná dětská a koupaliště.

V Italii byl vydán zákon, podle něhož každé větší město musí vybudovati vzorné hříště, to způsobilo ohromný rozmach tělesné výchovy po světové válce.

U nás byl již před lety vypracován návrh zákona pro povinnou tělesnou výchovu, dodnes však nebyl tento uzákoněn k veliké škodě lidu. I zde by mělo býti co nejdříve o této předůležité věci jednáno.

Sport je předurčen pro předvojenskou výchovu naší obranné armády; příklad Ameriky a Anglie to ve světové válce skvěle dokázal, že žádný rakouský >drill< vojenský, žádný >Paradeschritt<, ale fysicky sportem uschopnění američtí a angličtí vojáci osvědčili se za krátký čas znamenitě ve zkoušce železa a krve.

Sport vrátí národu to, co naň bylo věnováno, ve zdraví, ve větší radosti k práci, sport je pro nás nejlacinější zahraniční propagandou, tak lacinou, že nestojí nás nic a svět o nás zví z jednoho footballového matche více, než z nákladné propagandy.

Dnes právě, kdy A. C. Sparta dobyla dvou skvělých vítězství v Cařihradě, naráz se Turci zajímají o Československo a takových zájezdů pořádají ročně sportovci přemnoho; dík sportu, rozvinuli se známosti o nás v Jižní a Severní Americe i u Australů, kde všude naši footballisté hráli, byvše tam pozvání. A takový jediný zájezd AFK-Vršovice, stál asi milion korun, který byl zaplacen australskými kluby, jež naše hochy tam pozvaly.

Národ a republika potřebuje především zdravou, zdatnou mládež, aby toho bylo dosaženo, nutno jí dáti veřejností k tomu podmínky. Vše, co dosud děkujeme v národě v oboru tělesné výchovy, dělo se jak v organisacích tělocvičných - Sokol - tak ve sportovních klubech jen z dobrovolné obětavé práce nadšenců, kteří pochopili, jaký význam má zdraví pro život občanů a pro zvýšení jejich pracovních zdatností.

Úkoly tyto ale jsou tak důležité pro stát sám, že nelze déle v zájmu státu samotného ponechávati starost o zdraví mládeže této, byť krásné, přece jenom nedostačující činnosti dobrovolné. Každá obec by měla považovati za svůj prvý úkol, aby dětem školním i mládeži vybudovala hřiště, aby klubům a tělocvičným spolkům umožnila levné pozemky na letní cvičiště.

Co bude nám platná veškerá vzdělanost, jestliže mládež nebude uschopněna i fysicky, aby zdolávala těžký existenční boj dneška. Budováním nemocnic nezachráníme lid, dejte jeho mládeži hříště, umožněte dělníkovi, aby po práci se mohl osvěžiti pohybem v přírodě, a budete časem zmenšovati výdaje na nemocnice.

Sportovci podali dne 18. září při příležitosti svých manifestací, kdy jich 30.000 pochodovalo Prahou, parlamentu a senátu svá přání; o těch musí býti jednáno a pamatováno na to, aby se naší mládeži dostalo toho, co cizina dávno a jistě po velmi rozumné úvaze dělá.

Strašné následky světové války, kdy statisíce zdravých padlo, kdy vrátili se lidé se zárodky chorob a zmrzačení, kdy mládež byla podživena, není jiné ochrany, než s největším úsilím a porozuměními pracovati pro obnovení zdraví a síly mládeže a všech občanů republiky.

A nyní něco politického. Otázka vstupu do vlády je pro naši stranu otázkou taktiky, a jen taktiky. Není to otázka zásady, poněvadž jsme byli již ve vládě, s těmi, kteří nebyli téhož přesvědčení světového a politického jako my. My jsme se zúčastnili a zúčastníme se zase správy státu. To rozhodli jsme jako princip již dávno, hned na začátku existence státu. Účast ta je principem naší politiky. My se zúčastníme správy v obcích, a když se naskytne vhodná chvíle a uznáme to za správné, zúčastníme se také na správě státu. O tom, kdy a jak, o tom rozhodují poměry, dané okolnostmi, tedy taktika. S tohoto hlediska jsou zajímavé poslední diskuse o koalici s lidovci, o tak zv. >levém bloku< a pod.

Půjdeme-li, nebo nepůjdeme-li do nějaké koalice, rozhodneme my sami. My jsme suverénní, nikdo nemá práva nás poučovati, nikdo nebude nás ani jiné socialistické strany poučovati, co je socialistické, nebo co je státní či vlastenecké. Za svá rozhodnutí odpovídáme jen sami, k tomu jsou kompetentní jen naše strany a jejich volená zastupitelstva a my rozhodneme podle příkazu svého svědomí docela, opakuji, docela samostatně.

Při tom je jen poněkud zábavné, co bylo řečeno o koalici socialisticko-lidovecké a zejména nervosnost, s jakou některé strany na to reagovaly. Charakterisuje to trochu situaci a také trochu svědomí některých stran.

K uklidnění všech konstatuji: koalice lidovecko-socialistická - to je aritmetický problém - znamenala by v poslanecké sněmovně 90 hlasů. Proč tedy ten rámus s tím, ty obavy, ta nervosnost. My se na to díváme reálně nejen proto, že takové koalici bylo by potřebí jako v každém manželství dvou, ale před takovou koalicí bylo by potřebí napřed vyříditi aspoň v hlavních věcech otázky církevní - ovšem tak, abychom to mohli srovnat se svým svědomím a programem - ale i potom vidíme, že by ty hlasy pořád nestačily na většinu a na vládu.

Proto jsem viděl a vidím v této diskusi nikoli basi pro okamžitou nějakou politickou kombinaci, nýbrž vidím v tom symptom odporu našeho lidu k politice, která využívá nadměrně svých posic a volá všecko ostatní do odporu proti sobě.

Tím se nestavím a nestavíme proti event. společnému postupu se stranou lidovou nebo republikánskou, docela ne, ale chci jednu i druhou stranu varovat, aby nešla tam, kam jíti nemá a nesmí, aby nezničila ani jedna, ani druhá předpoklady, na kterých by strany socialistické mohly s jednou nebo s druhou nebo s oběma tvořiti jednou v budoucnosti opět koalici, vládní většinu.

Jde zde o velikou věc a velikou odpovědnost státní. My jsme a zůstaneme v oposici, dokud vládní většina provádí politiku dosavadní, pokud předkládá návrhy o zhoršení sociálního pojištění, postupuje nepřípustně v otázkách školských atd.

A není to jen to sociální pojištění, které dnes dráždí naše vrstvy a naše strany. Vezměte na vědomí, že široké vrstvy lidové mají ohromný smysl pro otázky kulturní, a řekl bych, jsou nejcitlivější právě tam, kde jde o podobné otázky rázu docela nehmotného.

Mluvilo se mnoho o reformě školské, a to o té, kterou naznačuje ministr Hodža. Ano, školství potřebuje reformy. Pan ministr dr Engliš to dobře naznačil, ale on to jen napověděl. Já to řeknu plnými ústy. Tyhle školy nám nestačí. To je moc reálek, gymnasií, universit a různých odborných škol, stojí to peníze, ale vystudujeme a jsme po létech dlouhých studií pro praktický život neupotřebitelní. Tady je třeba reformy radikální. Mnoho nového vidíme ve Vídni.

U nás místo podobné reformy slibuje se nám něco, co by ani za Rakouska už bývalo nebylo možné, a co by na př. na Slovensku, kde je všude ještě tolik maďarského a protistátního smýšlení, pro mladý náš stát znamenalo přímo katastrofu.

Na Slovensku máme přece málo vlasteneckých kněží. Těch je strašlivě málo. Tam jsou kněží maďarští a maďaronští. Dejte jim ještě státní školy do rukou a jsme hotovi. Škola patří národu a jeho vzdělání nikomu jinému nesmíme zašantročit, i tady může platit jen zájem státu, národa a lidu a jeho skutečnému pokroku. Církve jsou církve a mají dost možnosti, aby staraly se o náboženskou výchovu svých příslušníků - jak se to děje docela poctivě v Americe - ale škola musí zůstat školou celého národa a v tom demokracie nesmí a nebude znát žádného kompromisování. (Potlesk.)

A teď dokončuji svůj projev politický: Zůstaneme svými a zůstaneme jimi stále. Vedeme jistě společně se stranou sociálnědemokratickou boj oposiční a chceme ukázati všem, že tak, jak dnes se to děje, se vládnouti nemá, nesmí a nemůže. Všechny pokusy o to, tento boj oslabiti, musí ztroskotati tak dlouho, dokud se nám nepodaří donutiti dnešní koalici změnit v celé podstatě svůj dosavadní postup. To je náš projev jistě stručný, ale jasný.

Po tomto politickém prohlášení musím několik slov říci i k jiným otázkám, které vyžadují od nás všech stanovisko jasné a poctivé.

Blíží se milénium svatováclavské a slavnosti s tím spojené.

A při tom už dnes prohlašují se hesla a pronášejí řeči, zbytečné při slavnostech, které musí býti celonárodní a celostátní, mohly by snadno český tábor rozdvojovati, místo aby nás spojovaly a právě v rok, kdy celému světu chceme říci - a máme slavné právo to říci - že náš stát neexistuje teprve od 28. října 1918 a není snad umělým a náhodným produktem nové doby, nýbrž že - třebas ve formě jiné - dovedli jsme ve střední Evropě jako stát žíti už před tisíci léty.

Mohu mluviti upřímně a otevřeně, protože je známo, že náboženství nestavím proti socialismu a socialism proti náboženství a že, žádaje respekt pro své city a přesvědčení, považuji - a to zejména u nás - nejen za slušné, nýbrž i za nezbytné respektovati také náboženské city jiné a každé poctivé přesvědčení.

Jde mi o některé poslední projevy pana ministra dr Hodži, který má jistě právo ku slavnostem, které se blíží, zaujmouti své stanovisko, ale který stejné právo musí přiznati také nám, protože bude dobře, když některá - řekněme - nedorozumění budou odstraněna už předem. (Souhlas.)

Ministr dr Hodža je v jedné osobě profesorem dějepisu - třebas jen titulárním - i bojovným mluvčím dnešní pravičácké vlády. To snad vysvětluje na jedné straně jeho zálibu ve výletech do historie, kterých v poslední době podnikl několik, a na druhé straně očividnou snahu exploatovat naše národní dějiny k politickým účelům, jež právě sleduje. Pokud se týče Hodžovy politiky, té snad jde celá věc k duhu, soudě podle vřelého a hlučného ohlasu ministrových projevů u jeho lidovecko-luďáckých spojenců, za to však se při tom hůř daří historické vědě a historické pravdě.

Náš národ byl - jak víme - už před pěti sty lety roztržen ve dva nábožensko-církevní tábory, římsko-katolický a reformačně husitský, později evangelický. Před Bílou horou ohromná většina národa - skoro 9 desetin - stála v táboře reformačním, jehož jednotlivé směry se právě sjednocovaly v jedinou církev národní. Po Bílé hoře, jak známo, >zbloudilý< národ byl vrácen do ovčince římského, a to za okolností, které na obnoveném katolicismu českém zůstaly lpěti jako dědičný hřích a které katolický konservativní Tomek ve svém liberálním mládí r. 1848 vyjádřil krutě obžalobnou větou: >Strana, která zavraždila národ, hlásala vítězství katolického náboženství.< Obrozený národ, který se v první půli minulého století zvedal z dvoustoletého úpadku k novému životu, hledal posilu ve své velké minulosti a nacházel ji především v době husitské, kdy národ prodchnutý touhou po opravdovějším a hlubším životě náboženském a mravním, povstal na obranu svého kalicha, tohoto symbolu svých opravdových snah a odolával vítězně křižáckým výpravám papežů a císařů. Svobodomyslná a pokroková společnost česká učinila kult husitství a reformace české jedním ze základních článků svého národního a kulturního vyznání, spatřujíc v nich významnou etapu ve vývoji středověkého světa ve svět moderní. A tak i dnes zůstává národ rozdělen v tábor římský a protiřímský. Zápas mezi těmito dvěma světy je přirozený a nevyhnutelný. Je to zápas o české mozky a duše, zápas o kulturní a mravní ideály národa, a směr jeho vývoje a obsah jeho života. Jde nyní jen o to, aby zápas ten byl veden ve formách a prostředky, jež jsou důstojné velikých duchovních a mravních zájmů, o něž běží, a jde dále o to, aby tento boj dvou světových názorů neznemožňoval soužití a součinnost jejich vyznavačů tam, kde je to nutno v celkovém zájmu národním a státním. Snažiti se za takových okolností o slušný a poctivý modus vivendi mezi oběma tábory je samo o sobě počínání chvályhodné, vlastenecké a opravdu státnické. Ale předpokládá jedno: čistotu a přímost v myšlení, vůli vidět skutečnosti, jak jsou, a nazvat je pravým jménem. Toho však, žel - jak já aspoň to vidím - nenalézáme v pokusech ministra Hodži o jakési mírné srovnání protichůdných myšlenkových tradic v národě. Především je historicky zcela nesprávné a patrně vědomě tendenční, stavěti vedle sebe a proti sobě tradici cyrilomethodějskou a tradici husitskou.