Toto Hodžovo cyrilomethodějství je zřejmě jen obratně použitou vlasteneckou nálepkou na římsko-katolickou tradici protireformační. Má se tu s pojmem českého katolicismů vybaviti představa dvou ctihodných slovanských věrozvěstů a má se tak rozehráti v českém člověku národní a slovanská strana, která se ovšem neozve, nebo ještě lépe vydá zvuk velmi disharmonický, spojujeme-li podle pravdy s českým katolicismem novověkým představu protireformačního násilí a útisku, apoštolské postavy Cyrila a Metoděje s otci jezuity jako byl Koniáš a jejich habsburské patrony. Rozumíme-li tradicí určitý proud historického vývoje a určitý duchový směr, který je dosud živý a který působí dále v přítomnosti, jako je tomu skutečně u reformace, musíme prostě prohlásiti, že není žádné cyrilomethodějské tradice ani v naši minulosti ani v naši přítomnosti. Cyrilomethodějství - to je ve skutečnosti náběh připoutati české země k okruhu východní církve křesťanské, tím je nábožensky jednotiti se Slovanstvem východním a jižním, je jen památnou episodou v našich dávných dějinách a nic více. Cyrilomethodějství u nás v XIX. století je pak buď nezdařená, hlavně národně-politicky motivovaná propaganda pravoslaví u nás, na niž myslili kdysi někteří mladočeští liberálové, nebo docela pravověrná tendence, projevující se v lůně církve katolické a směřující k opětovnému sjednocení církve západní a východní, k podrobení pravoslaví k Římu. Žádný z těchto zjevů nemohl ovšem míti na mysli dr Hodža, když po svém způsobu mluvil o cyrilometho-dějské tradici místo o tradici katolicko-protireformační.

A dr Hodža nemá o mnoho větší štěstí, ani když vystupuje jako hlasatel a obhájce tradice svatováclavské, která se mu patrně dobře hodí k >situaci<, protože je zároveň vlastenecká i katolická.

Také o svatováclavské tradici v pravém slova smyslu nemůžeme vůbec mluvit, vidíme-li v tradici něco živého a životného i pro naši dobu. Můžeme a máme správněji mluvit o svatováclavském kultu, úctě, památce. Český světec a kníže z X. století i jeho primitivní, polobarbarská doba nemají, co by nám odkázali jako podnět a vzor podnes živoucí. To ovšem neznamená, že bychom zavírali oči před tím, jaký význam má zjev a snažení Václavovo ve své době i pro pozdější vývoj národní, a zejména jakého významu nabyl tento prvomučedník český v kultu pozdějších století, kultu, který měl vedle náboženské stránky neméně silnou povahu národní a politickou. Dovedem myslit historicky a ocenit, co znamenalo pro český národ středověký, že měl své zástupce v radě mužů božích a mučedníků Kristových, dovedeme chápat a mít v úctě představy a city, jež se u našich předků pojily k patronu a dědici země české jakožto symbolu národní samostatnosti a záštitě národa pro všecku budoucnost. Každý moderní Čech cítil se jistě dojat zpěvem chorálu svatováclavského a jeho nezapomenutelnou modlitbu >Nedej zahynouti nám ni budoucím<, tak jako je vzrušen závěrečným akordem Smetanovy >Libuše<, mohutně vyjadřujícím víru, že >můj drahý český národ neskoná, on všecky hrůzy slavně překoná<. A kdo by ještě dnes necítil, jaké politické naděje připínali naši otcové i starší žijící generace národa ke koruně svatováclavské?

Ne, my nebudeme stát stranou, až se napřesrok bude vzpomínati tisícího výročí Václavovy smrti; připomeneme si s pietou všecko, co vytvářelo nejenom nábožensky křesťanskou, ale i česky národní svatozář kolem hlavy vévodovy a s hrdostí a zadostiučiněním si uvědomíme, že už Čechy sv. Václava představují zvláštní politický útvar národní, že už před tisícem let začíná historie českého státu, historie české samostatnosti. (Potlesk.)

Avšak naším zájmem a naší snahou bude, aby se při tom řádně rozeznával oslavný akt národní a státní od oslav katolicky církevních a dokonce už od agitací politicko-klerikálních. Stejně je naší snahou, aby v rozporu s pravým historickým nazíráním, které rozeznává náležitě ducha, poměry a možnosti různých dob celé tisíciletí od sebe vzdálených, nevnášely se do historie Václavovy politické problémy a tendence, kterých tehdejší doba neznala. Je zajisté neobyčejným anachronismem, překvapujícím u historika, mluví-li dr Hodža o státně-politické koncepci sv. Václava, dělá-li z něho přímo uvědomělého nositele české státní myšlenky a sjednotitele národa, nehledě k tomu, že o podrobení jednotlivých kmenových vojvodů pražskému knížeti - při čemž tenkrát bojující vedly především ambice mocenské a rodové, nikoli idee politické, zasloužili se plněji teprve nejbližší Václavovi nástupci, oba Boleslavové - ironií osudu právě Václavův vrah. Toto anachronistické vylíčení státnického a diplomatického genia sv. Václava má u dr Hodži charakteristický protějšek v přezírání a nedocenění skutečně významného politického odkazu doby husitské.

Dr Hodža dovede sice mluvit o velké politické závěti sv. Václava jako o politické direktivě dnešku, ale zároveň soudí, že do husitismu nemůžeme >vsugerovati< žádnou >tradici státně-politickou<.

A přece husitství podstatně přispělo k tomu, že vnitřní vývoj českého státu byl postaven na širší, demokratičtější základnu tím, že vytvořilo z měst nový politický stav, jehož neznaly jiné státy na východě evropském, a že zvýšilo politický význam menší šlechty - zemanstva. - Husitství dále počeštěním měst posílilo valně národní ráz českého státu a rozmachem své vojenské moci získalo mu respektu i daleko za hranicemi. Avšak nejenom to: husitství prokázalo svou státotvornou schopnost nad jiné kladně skvělou postavou >husitského krále<, posledního krále české krve a českého národního ducha: Jiříka Poděbradského, slavné paměti.

Jeho politická závěť mluví k nám řečí daleko srozumitelnější a aktuálnější, než politická závěť sv. Václava. Není snižováním významu sv. Václava, je to prostě proto, že je nám dobově a vývojově o celé půltisíciletí bližší a hlavně proto, že tehdejší vnitřní situace českého národa a státu byla již mnohem podobnější dnešní situaci. Především byl už tehdy náš národ rozdělen v jádře v ony dva nábožensko-kulturní tábory, v něž se dělí i dnes, a v českém státu tehdejším bylo již také potřebí počítat politicky se živlem německým. A program Jiřího v této historické situaci? V Pekařově středoškolské učebnici dějin československých je vystižen takto: >Shromážditi kolem sebe podobojí i katolíky, Čechy i Nemce zemí vedlejších.< Program takový - dodává hned historik - >vyžadoval veliké diplomatické obratnosti<, kterou také Jiří vynikal.

Jsme tu tak daleko dnešního problému a úkolu naší státní politiky republikánské? A v politice zahraniční? Není Jiříkův plán dohody korunovaných hlav a udržení evropského míru zajímavým preludiem dohody dnešních národů a států k témuž cíli ve Společnosti národů?

Ale nejenom příklady opravdu českého státnického ducha nacházíme za vlády husitského krále; také výstrahy před partikularismem a fanatismem, jenž svým užším zájmům vášnivým zaujetím obětuje prospěch národa a státu. Či nebyli čeští katolíci spojenci nesmiřitelného Říma v jeho boji proti osvícenému a dobrou vůlí naplněnému vlastnímu králi?

Budiž tedy panu ministru Hodžovi znovu docela slušně a přátelsky řečeno: Nemá valně opravdového obsahu a aktuálního významu svatováclavská tradice, jak ji snaží se zformulovati a která skutečnou tradicí není. Pokud se však týče uctění památky svatováclavské u příležitosti velikého výročí, nebude působiti pražádných rozpaků a těžkostí pokrokové - či nechcete-li, novohusitské části našeho národa, neboť sv. Václav byl svatým a patronem Čech husitských právě tak jako Čech předhusitských.

Bylo by spíše potřebí, aby tento historisující politik, či politisující historik obrátil své úvahy jiným směrem, aby se zajímal více o to, jak český katolický tábor dnešní upraví svůj poměr ke skutečné a velké národní tradici husitské, aby si položil otázku, jaká živá a účinná tradice celonárodní a celostátní by se měla tvořit, aby spojovala oba kulturní - a stejně i třídní či jiné - tábory v národě a překlenovala propast mezi nimi. (Souhlas.)

Také při této otázce se, myslíme, ukáže, že větší část úkolu a naléhavější a palčivější povinnost připadá tu druhé straně, straně římské. Opakujeme, že český katolicism byl v očích většiny národa zatížen neblahým dědictvím protireformace a habsburské reakce pobělohorské. Existovalo velmi pevné a důvěrné spojenectví habsburského trůnu a katolického oltáře.

Fakt, že pražský arcibiskup Huyn musil po převratu zmizeti v propadlišti, je pro tyto poměry charakteristický. Za války nejčastěji přímo kontrarevoluční a až do konce váhavý a obojaký postup politických vůdců a žurnálů katolických ukazoval jasně, jaké pouto váže český katolicismus s habsburským monarchismem.

A tak převratem stanulo naše katolictví před velkým problémem a úkolem, od něhož závisela jeho budoucnost v českých zemích a na jehož šťastném řešení má zájem i nekatolická část národa, protože jí nemůže být lhostejno, bude-li český svět katolický dobrou a spolehlivou složkou národního a státního celku československého, nebo nikoliv. Problém a úkol českého katolicismu je zbavit se všeho politického dědictví habsbursko-rakouské éry a vytvářeti novou opravdu národní tradici českého katolicismu, která v Rakousku byla tak slabá a pochybná. Spravedlivě a rádi přiznáváme, že kořínky této tradice rostly již tu a tam i v době habsburské poroby a zvláště z půdy našeho osvobozeného zápasu za světové války. Uvědomělí katolíci, kteří bojovali v legiích a zúčastnili se - na př. v Americe - zahraniční revoluce, a uvědomělí katolíci - začasté i kněží - kteří se také i doma přihlásili pod prapor osvobozovacího boje - ti všichni kladli základy a ukazovali cesty nové národní tradice českého katolictví, a my všichni rádi si jich vzpomínáme. Bojem za československou nezávislost a demokracii nová ta tradice začala a prací o její udržení, vybudování a rozvoj musí pokračovat. Zde je pravé pole působení pro ty, komu leží na srdci věc katolická i věc národní u nás.

Opakuji tedy: My a naše strana budeme míti smysl pro vše, co čerpá své základy z hloubi duše našeho národa a co je hluboce historicky založeno. My se nechceme a nebudem dotýkat citů náboženských a víry našich katolíků, tím méně jejich úcty k sv. Václavu. My však odmítáme umělé tvoření nějaké tradice svatováclavské ve smyslu církevním a náboženském. Pro nás kníže Václav znamená prvního historického panovníka Čech, přihlásivšího se k západní kultuře a tvořícího první ideu státní, zesílenou oběma jeho následníky. V tom smyslu dáváme knížeti Václavovi v jubilejní rok, co mu náleží a právem náleží, oceňujíce plně politickou myšlenku knížete Václava a odmítajíce všecko, co znamená nějaké náboženské dogma a co nikdy nemůže znamenat tradici celonárodní, ze které také dnes dalo by se skutečně žíti a politicky těžiti. Sv. Václav nepotřebuje, aby byl politicky zabarvován, a zdá se mi být nedostatkem úcty k jeho významné osobnosti, kdyby důležitého jubilea politického zneužívalo se k tomu, aby národ byl dál - jak už jsem řekl - ještě rozdělován, místo slučován, a to právě při slavnosti, kdy to konstruktivní, státní a národní u knížete Václava chceme zběžně připomenout celému našemu národu a nejen některé jeho části. (Výborně!)

Sem. dr Šrobár ve své pozoruhodné řeči mluvil o tradici legionářské. Vím, co tím chtěl říci a jaké povinnosti nám všem, kteří svůj stát milujeme, Čechům i Slovákům chtěl připomínati. Tradice legionářská, řekl bych, není ještě tradicí, poněvadž je to dosud živý živ. Ale bude to jednou tradicí. Bude to jednou tradicí celonárodní, protože to byl celonárodní veliký boj Čechů a Slováků, snad jediný v celé naší historii v té šíři, celistvosti a jednotnosti současně u obou větví našeho národa. Bude to tradice svou heroičností, jako kdysi boje husitské. Bude to tradicí, protože to byl boj o národní a světovou demokracii a k té se může a musí hlásiti celý národ, který takové celonárodní tradice bude potřebovat, aby nevyschl v něm nikdy pramen živé mravní síly a činorodé vůle žít a nedat se nikdy svést na cesty, které z národů svobodných činí národy porobené, tápající v bídě politické, kulturní i mravní. (Potlesk.)

Příští rok nebude jubilejním proto, že všickni bez rozdílu, jako národ a jako celek, bez rozdílu stran a vyznání budeme připomínati si významného národního vladaře před 1000 léty a celou jeho osobnost, jejíž kult měl tak veliký vliv na cítění našich předků, ale i na naše, a to zejména v dobách vzrušených, příští rok je také prvním jubilejním rokem naší svobody, naší samostatnosti.

Už v tomto roce zúčastnili jsme se několika krásných slavností, které nám připomínaly historické a nezapomenutelné momenty slavného našeho odboje, za hranicemi i doma, kterýžto odboj je a zůstane pro nás vždy jednotný a nedělitelný. Letos zvlášť byly to zborovské slavnosti. Kyjev, málo oceněné revoluční projevy našich dělníků z pražských továrem a i jinde a ovšem i nezapomenutelný projev českých spisovatelů. Dnes odevzdávají se revoluční medaile československým kurýrům revolučním z Ameriky, v neděli vzpomínáme důležitého aktu francouzské vlády, kterým uznána byla také naše samostatná armáda ve Francii a za několik neděl - 6. ledna - bude tomu už 10 let, co na zvláštním svém sněmování v památné deklaraci tříkrálové k celému světu promluvilo tehdejší české poselstvo a 12. dubna bude 10leté jubileum slavné přísahy, kterou za nás všecky, za celý národ v pražském Obecním domě, ve velkém Smetanově sále, za pohnutí neobyčejného předčítal náš Alois Jirásek!

A pak přijde den osvobození, 28. říjen! Tento jubilejní rok bude nejen rokem slavností, nýbrž také rokem zpytování svědomí. Sám aktivní účastník všech vzrušujících chvil před 10 roky, zamýšlím se a srovnávám. To vědomí mám, že jsme z tříkrálové deklarace, ani z Jiráskovy přísahy ani písmenka neopustili, to, co jsme slavně před 10 roky slíbili a odpřisáhli, je nám svaté také dnes a je to pro nás závazné i po 10 letech.

A teď tážu se: Kdo bude mluviti za osvobozený stát po prvém desetiletí naší samostatnosti? Němečtí nacionálové tlačí se do vlády za německé agrárníky a německé křesťanské sociály. Ti, s nimiž jsme zápasili a z nichž mnozí donedávna representovali veřejně iredentu proti naší republice a měli jen slova nelásky k našemu národu, stávají se čím dál vlivnější součástkou vlády. Ministerstva, v jichž čele jsou Němci, jsou imunní jen proto, že ministrem je Němec. Široké vrstvy pracujícího lidu, které pro osvobození národa přinesly nejvíc obětí, jsou bez zastoupení a česko-německá vláda vládne docela nepokrytě proti nim, spojujíc formálně kde co proti socialismu, ve skutečnosti však proti všem, kteří representují práci a proti dělnictvu. Tam, kde před 10 léty k národu mluvil Rašín, dr Scheiner a vedle jiných i dr Soukup a Klofáč, snad budou v den jubilejní mluvit pan sen. Richter, jemuž ideálem je lord Rothermere a pan sen. dr Medinger, který u Husova pomníku hřímati bude proti zabrání velkostatků německé šlechty (Výkřik: A přijde také sen. dr Ledebur!) i ten se může tam objeviti, ale já se ptám všech, s nimiž stáli jsme ruku v ruce před 10 lety a 28. října 1918, kde bude český lid, kde bude dělnictvo a jeho mluvčí?

Všichni jsme před 10 roky věřili v demokracii a v její tvůrčí síly. Ze všech nás mluvil tehdy překrásně a vítězně duch národa, jehož genius v osudové době překlenul rozdíly tříd a všech rozdílů, aby národ mohl žít a žít po staletích poroby zas svobodně. Vzpomínám podnes vzrušeně, jak srdce naše tlouklo v úplném souzvuku, někdy v úzkostech, ale pak v opojném nadšení triumfující myšlenky svobody, vzpomínám toho všeho a je mi smutno, když vidím, že kapsa po desítiletech rozhoduje tam, kde dříve mluvila a pojila nás srdce nás všech, že lehkomyslně promrhává se nejdražší kapitál, který v boji o svobodu našli jsme v mravních hodnotách svého lidu a že sobecký, třídní zájem zatlačuje všecko, z čeho roste pospolitost národa a jeho idealism, bez něhož národ nemůže být národem. (Potlesk.)

My loyálně pracovali po léta s druhými stavy, protože socialismus, v hrůzách války a v letech hospodářské bídy mnohému se naučil a nelekal se odstaviti dogmata, když volání praktického života bylo silnější, než jakákoliv knižní duchaplnost. Socialism věděl, že musí přejmout spoluodpovědnost za stát, který budoval, a že spoluvládnout, když žádná strana nemá majority, znamená míti porozumění také pro druhé. Socialismus nekomandoval, on se dorozumíval.

Třídní politika není politikou koalice, ve které byli socialisté. Třídní politika je programem vlády, ve které zástupci dělnictva nejsou. Z této nedemokratické politiky nemluví duch tříkrálové deklarace, ani přísahy ze dne 12. dubna r. 1918, z této politiky mluví duch fabrikantského sobectví, duch velikých bank a latifundií, duch velkokapitálu, reakce politické, sociální a bohužel i kulturní. Tady mohli jste opravdu ke své hrudi přitisknouti Medingry a Ledebury a blíží se k vám se spokojenou tváří německo-nacionální radikálové.

Zatím, co nejvlastenečtější část národa, náš lid, s úžasem se dívá, jak vše to je možné před prvním jubileem desetiletého trvání naší republiky!

Víc lásky k této republice a k národu, který tolik už protrpěl, a pak snad přede dnem zpytování svědomí vzpamatují se ještě hlasy, které zapomněly, jak státy vznikají a čím hynou. Pokrok lze jen brzdit, ne zadržet. Proti socialistům stojí anachronisté, kteří buď nevidí, co se ve světě děje, anebo vůbec posledních dvanáct let prospali.

Zárukou zdravého dalšího vývoje našeho národa nemůže být aktivism německých politiků, nýbrž poctivý, aktivní náš nacionalism, aktivní v opravdové lásce k lidu a poctivý ve svém sociálním cítění.

Bojím se trojanských koní aktivismu německého, v jehož vnitřku snadno skrývati se může chytře tajená a pro vhodnější dobu připravovaná iredenta. Smiřovat se s těmito vrstvami a znepřátelovat se s národně upřímně cítícím lidem vlastním - tomu nerozumím.

Ostatně poslouchejte řeči zde pronášené. Kde je vlastně oposice a kde jsou vládní strany? Z vládní většiny zástupcové tří stran mluvili vlastně ostře oposičně. Od luďáků až po p. dr Medingra, který zvlášť ostře útočil proti naší politice zahraniční. Oposiční řečníci toho nečinili, vždyť je to politika míru, oné koncepce, které rozumí celý protiválečný svět, které nechtějí rozuměti jen ti, u nichž není a nebude nikdy lásky k naší republice a k našemu národu. (Souhlas.)

Zahraniční politika není přec osobní politika ministra dr Beneše, to je politika celé vlády, a kdo přihlásil se do vládní většiny, musí poctivě státi za celým programem vlády, ve které má také své vlastní ministry. Jestli my z oposice tyto podivné manýry pánů z vládní dnešní většiny musíme vytýkat, je to divadlo pro bohy, jinde jistě nemožné, ale charakterisuje to nemožnost dnešní česko-německé koalice přímo křiklavě.

Komu, pánové, překáží dnešní naše zahraniční politika, nepatří prostě do vládní většiny a je to neupřímností, nezůstává-li v oposici. (Souhlas.) To je pravda, že maďarská propaganda s lordem Rothermerem skončila teď neslavně, ale kdyby nebylo stálých útoků u nás na Beneše a na Masaryka, maďarská propaganda nespekulovala by s naší slabostí a bývala by si netroufala tolik, jako se stalo. - Různé ty rothermerovštiny budou se leckdy jistě ještě v různé formě opakovati. Vždy nám musí připomínati, že nepřítel nezahálí, a že mu aspoň my doma nesmíme lehkomyslně pracovati do rukou. My, kteří jsme v oposici, aspoň to víme a podle toho jednáme.

Naše politika není ovšem politikou konjunkturální. Z nás, ať jsme ve vládě, či v oposici, mluví vždy nejoddanější láska k národu a k republice. V tom je ten rozdíl mezi námi a mezi mnohými, kteří jsou dnes ve vládní většině, ale se srdcem studeným, kde jde o náš národ. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Mrzí nás dnes toho mnoho, co vidíme, ale nejsme škarohlídy a náš lid nezmalomyslní.

Volby ukazují, že široké vrstvy lidové a dělnictvo poctivě oceňují i naše opravdové vlastenectví i naši lásku k nim. Postup náš je nezadržitelný a v tom je záruka pro budoucnost národa, který lidem zrazen nebude, ale lid ten - dělník rukou nebo hlavou - chce také pracovat, nasytiti se a bydlit!

A lid ten ví, jakým božím zdrojem mravní a pokrokové síly je mu nacionalism, poctivé vlastenectví. (Potlesk.) Jsme na stráži, aby tento boží zdroj nejkrásnějších a nejušlechtilejších ctností, zdroj, z něhož čerpali jsme odvahu v nejtěžších dobách, nebyl sobectvím doby a třídní neláskou, jak ji dnes vidíme, zasypán. Slavný akord ze Smetanovy >Libuše< zní nám i tady v hlavě, bouře doby náš lid překoná a překoná je, aby silnějším byl náš národ a naše republika! Před 10 roky svoboda a republika byla nám nade všecko, i nad strany. To voláme i dnes. Svobodný, šťastný národ a spokojený, svobodný lid, v něm, v zajištěné republice. (Potlesk.)

Ať strany veškeré zeptají se svého svědomí, zda svou politikou prospívají opravdu svému národu. A zejména, ať tuto otázku položí si ti, kteří o vlastenectví deklamují, ale národ náš finančně a hospodářsky zaprodávají cizině.

Budeme-li hospodářsky vasaly Německa, jak to dnes až hříšně stále se připouští a umožňuje, nejsme a nemůžeme být vpravdě politicky samostatnými.

Řekl jsem už, že nikdy strana národních socialistů nemůže být v oposici proti své vlastní republice. Jsme ovšem v oposici proti dnešní vládě, a podle toho budeme hlasovati. Jsou v prvém čtení položky v rozpočtu, které neodmítáme, ale záporné hlasování při druhém čtení je veřejným projevem naprosté nedůvěry v dnešní vládu a v její naprosto neudržitelný systém, o jehož brzkou porážku musí starati se všichni, jimž blaho a budoucnost republiky není prázdným slovem. (Výborně! - Dlouhotrvající potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Brabec.

Sen. dr Brabec: Slavný senáte! Požádal jsem o slovo ke skupině politické, ale chci se zabývati hlavně věcmi z oboru zahraničního a pak mám několik poznámek k politice vnitřní.

Problémů v té skupině obsažených je takové množství, že by vyměřený mně čas nestačil, a tak se musím spokojiti jen s malým výsekem.

Pokud naše zahraniční politika pracuje ve směru udržení a upevnění mezinárodního míru, zejména ve Společnosti národů, nemám žádných námitek. Ale odlišný mám názor na úmysl navázati s SSSR pravidelné diplomatické styky. Ty považuji za daných okolností za nemožné, aniž bychom utrpěli škody. Tu jsou nepřeklenutelné zásadní rozpory, ke kterým si dovolím ještě během svého výkladu se vrátiti.

Ze zahraniční politiky bych vřele doporučoval zejména práce, konané ve směru mezinárodní arbitráže a sekurity, jako předpoklady pro zmírnění zbrojení a tím ulehčení našeho rozpočtu v budoucích nákladech vojenských. Arci jedno musím konstatovati předem, že náš stát při otázce t. zv. odzbrojení nemůže býti posuzován stejným způsobem jako celá řada jiných států, zejména států velkých. A to předně z té příčiny, že jsme vlastně nikdy ještě nebyli a dosud nejsme ozbrojeni pro >obranu státu< - tu nejnutnější obranu, kde by skutečně došlo k nějakému mezinárodnímu válečnému konfliktu bez naší vůle, ano proti naší vůli, jako tomu bylo na př. ve válce světové. Jsem také přesvědčen, že u nás není žádných takových vojenských konvencí, jak o nich mluvil jeden z předešlých pánů řečníků způsobem vyčítavým.

My máme naopak zjevnou snahu udržovati stejně přátelské styky se všemi svými blízkými i vzdálenějšími sousedy, uzavíráme s nimi, jak známo, mezinárodní obchodní smlouvy a byli bychom ještě velmi interesováni i na mezinárodních smlouvách obranných. Takové regionální smlouvy zabezpečovací, dokud není možno doufati v universální dohodu, by nám nikdo nemohl vytýkati, a jsou naopak v duchu udržení míru a zmenšení vojenských nákladů.

Avšak mluví-li kdo o neutralitě po vzoru Švýcarska, zapomíná jediné věci, že předně švýcarská republika je výsledkem mnohastaletého vývoje, že nepovstala najednou a že podnikla mnohé boje na udržení své jednoty a na obranu své neutrality a že má vybudovánu armádu obrannou ve způsobu milice, velmi dobře vycvičenou a vyzbrojenou. Já bych si přál, abychom časem dospěli ke stejnému stavu obrany. Ale tu ovšem nestačí pouhá technická výzbroj a technický výcvik, nýbrž je zde potřebí pronikavé výchovy státního občana, jako je tomu u občana švýcarského, který, když oblékne uniformu se zbraní v ruce, tu není nic, než státním občanem švýcarským a nemá k němu přístupu žádná politická agitace. A že by nebylo nic zbytečného, abychom takového stavu obrany dosáhli, víme velice dobře z doby poslední světové války, kdy již Švýcarsko přes svou 100letou neutralitu prožívalo těžké doby a bylo na stráži se svými vojáky a zbraněmi na několika frontách. Nesmíme právě přezírat, že válka je často stavem nouze, která láme železo, neřku-li, že by nelámala mezinárodní smlouvy, přece jen sepsané a podepsané na papíře. Ale ani ve směru vnitřní politiky nelze se dovolávati analogie a příkladu Švýcarska, leč v jisté snad omezené míře, a to snad jen pro vzdálenější budoucnost. Já bych ovšem v jednom chtěl následovati příkladu Švýcarska, a je podivno, že o tom nikdo z oposičních řečníků ani slovem se nezmínil, jak víme, a to pokud se týče zavedení volných kandidátních listin. A Belgie, ta nám dává stejně málo příležitosti k analogii pro velkou odlišnost svých poměrů a okolností. Nejvýše nám dává jedno poučení, abychom se připravili na všechno, jak vidíme z dějů roku 1914 až 1918. A při této příležitosti budiž mně dovoleno, abych odpověděl několika slovy p. dr Medingerovi na jeho názory o skutečném vyrovnání bez majorisování a bez oktroje. To ovšem činím především se stanoviska našeho národně-demokratického klubu a strany, ale doufám, že mnozí z vás budou s mou odpovědí souhlasiti. Především odmítám skoro lehkovážný výrok, že by přibráním německých spoluobčanů do vlády a jejich účast v nynějším parlamentě a většině byla pouhou formou. Nevím věru, proč podceňuje, ano snižuje, tak důležitý krok národnostní dohody, který byl i na mezinárodním foru v celém světě a zejména též u vynikajících lidí ze sousedství v říši německé ochotně uznáván. Já jsem sám byl často svědkem takového výroku. Či se mu snad stýská po těch mezinárodních štvanicích proti naší Československé republice? Je k tomu potřebí, abych tak řekl, hodné dávky politického romantismu, když on v té okolnosti vstupu dvou ministrů do vlády vidí něco, co by mělo míti za logický důsledek přetvoření státu v jeho základech, jeho přeměnu ze státu národního na federaci po příkladu Švýcarska. Nevím arci, a myslím, že z vás to nikdo neví, kam půjde historický vývoj u nás a v Evropě, to nevím, a neví to jistě nikdo z nás, ale neznám příkladu z dějin, že by vstup dvou ministrů minoritních národností do vlády někde znamenal takový převrat státní.

Já se dívám na náš problém menšinových národností mnohem realističtěji a nepochybuji, že jsme blíže skutečné budoucnosti. Je v tom jisté paradoxon, mluviti o skutečné budoucnosti, ale přece to odpovídá, chci-li karakterisovati právě tuto věc. Německá minorita v našem státě a také ostatní národní menšiny musí míti volný vývoj hospodářský a kulturní bez újmy své národnosti a při stejných s námi právech politických, jak jsou jim zaručeny naší ústavou a všemi ostatními zákony. Ale stát náš zůstane státem národním, státem československým, tak jako mají národní své státy Němci, Maďaři a jiní národové. Myslím, že to je spravedlivé, a jsem rád tomu, že naši spoluobčané němečtí, třebaže zatím jen částečně, souhlasí, aby s námi spolupracovali a staví se tak na půdu tohoto našeho státu. Je viděti, že mají smysl pro spravedlnost nejen pro sebe, nýbrž také pro ty druhé.

Mluví-li pan dr Medinger v souvislosti s myšlenkou federace o Slovácích, pak prosím, aby nám do tohoto našeho intimního poměru nezasahoval. To je naše společná domácnost, kterou jsme založili společně prolitou krví a společně vytrpěným útiskem, a my si společné své rodinné věci vyřídíme sami.

Nyní mi budiž dovoleno, abych se vrátil ještě ke zmíněným mezinárodním problémům sekurity a arbitráže. Byly doby, kdy rozhodovalo v soukromém životě pěstní právo, a dnes máme soudy. Snahy po mezinárodním soudnictví jsou dávné, staleté, mnohosetleté, a třeba že dosud nebyly korunovány výsledky, jak bychom si přáli, abychom odstranili války, přece jen dnešní nazírání pokročilo tak, že na mezinárodních konferencích se uvažuje a usnášejí se resoluce i pravidla o tom, že útočná válka je mezinárodním zločinem a uzavírají se smlouvy o nonagression a o povinné arbitráži a regionální smlouvy zabezpečovací. Při tom je důležito, že jsou to z velké části smlouvy, přístupné i jiným státům za stejných podmínek, jako pro státy smluvní, čili že při nich je zásada universality zavedena.

Myslím, že naše veřejnost ještě nedoceňuje dosti této práce, významu a díla Společnosti národů a obou hlavních unií, totiž unie interparlamentární a mezinárodní unie pro Společnost národů. Těmto myšlenkám rozumějí jiní národové mnohem lépe a více se jimi zabývají. Na př. mezinárodní unie pro Svaz národů má neobyčejný význam a velkou publicitu v Anglii, a přece Anglie je velmoc a není odkázána tak na to mezinárodní forum jako my, kteří jsme státem malým.