Hlavní váha celé této otázky spočívá na dvou bodech:
A. Je podle právního řádu republiky Československé možné, aby táž sněmovna jednala o téže osnově v odlišném znění?
B. Je způsob naznačený v §u 44 úst. listiny jediný, kterým lze odkliditi nesouhlas obou sněmoven o téže osnově?
Ad A. Podle §u 81 jedn. ř. poslanecké sněmovny souhlasně s §em 80 jedn. ř. senátu může býti souhlasným usnesením poslanecké sněmovny a senátu Stálému výboru N. S. uloženo, aby o naléhavé osnově vládní anebo v oněch případech, kdy usnesení obou sněmoven spolu nesouhlasí, podal oběma sněmovnám o věci zprávu. Tato zpráva na povahu zprávy výborové podle §u 33 jedn. ř. obou sněmoven. Nás přirozeně zajímá druhý případ, kdy lze věc odkázali Stálému výboru k podání zprávy, neboť ten dopadá na otázku zde projednávanou.
Jaký obsah může míti zpráva Stálého výboru, když usnesení obou sněmoven spolu nesouhlasí? Rozřeší Stálý výbor tento nesouhlas tím, že prostě přijme za svou zprávu usnesení jedné z obou sněmoven, či zaujme jakési kompromisní stanovisko potud, že vypracuje zprávu, do které pojme něco z usnesení jedné a něco z usnesení druhé sněmovny?
Lze vším právem míti za to, že pravděpodobnější bude možnost druhá, t. j. že zpráva Stálého výboru zaujme jakési stanovisko kompromisní. Nesluší přece přehlížeti, že Stálý výbor je výborem obou sněmoven a že každý z jeho členů bude pravděpodobně hájiti usnesení té sněmovny, kterou zastupuje a nemělo by to se zřetelem na celkovou skladbu sněmoven - předsednictvo, kluby atd. - zdravého smyslu, aby věc kdyby Stálý výbor chtěl prostě přijati usnesení jedné z obou sněmoven za své, byla odevzdána Stálému výboru k vypracování zprávy a takto prodlužována. Neboť, kdyby chtěla jedna z obou sněmoven odkliditi nesouhlas tím, že přijme prostě usnesení sněmovny druhé, mohla tak učiniti ihned a neusnášeti se na tom, že věc má býti odevzdána Stálému výboru k podání zprávy. Dlužno tudíž důvodně počítati s tím, že zpráva Stálého výboru bude resp. aspoň může míti obsah, který není přímočárně usnesením ani jedné, ani druhé sněmovny, nýbrž směsí z usnesení obou sněmoven. Zpráva Stálého výboru předloží takto osnovu zákona nikoli ve znění, které by bylo usnesením jedné nebo druhé sněmovny, nýbrž ve znění od usnesení obou sněmoven odlišném resp. zcela novém. Tato zpráva bude tvořiti podklad jednání v obou sněmovnách a takto každá sněmovna, tudíž i ta, která první učinila usnesení, bude jednati o téže osnově ve znění odlišném.
Podle právního řádu Československé republiky je tudíž možné, aby táž sněmovna jednala a usnášela se o téže osnově ve znění odlišném.
Ad B. Odpověď na tento bod se podává v podstatě už z toho, co výše ad A bylo uvedeno. Nesouhlas obou sněmoven se podle §u 44 úst. listiny odklidí, jak již výše bylo o tom mluveno, jen v tom případě, že obě sněmovny setrvají na svém původním usnesení, a to jen dvěma způsoby: buď že usnesení jedné sněmovny se stane přes nesouhlas druhé sněmovny zákonem, anebo že osnova vůbec padne; v tomto druhém případě nelze dotčenou osnovu před uplynutím jednoho roku znovu podati. Ale je to jediný způsob, jakým se nesouhlas obou sněmoven odklidí?
Jednací řád Stálého výboru v §u 4 stanoví: >Souhlasným usnesením sněmovny poslanecké a senátu může Stalému výboru Národního shromáždění býti uloženo, aby o naléhavé osnově vládní nebo v oněch případech, kdy usnesení obou sněmoven spolu nesouhlasí, pokud nesouhlas tento není odklizen způsobem vytčeným v §u 44 úst. listiny, podal oběma sněmovnám o věci společnou zprávu podle §u 33 jednacích řádů obou sněmoven<.
Mluva tohoto zákonného předpisu jest jasná a vyplývá z ní trojí důsledek:
a) pokud nesouhlas obou sněmoven není odklizen způsobem vytčeným v §u 44 úst. listiny, může býti věc přikázána Stálému výboru k podání zprávy. To znamená, že způsob vytčený v §u 44 úst. listiny není jediným způsobem, kterým se odklizuje nesouhlas obou sněmoven o určité osnově zákona;
b) přikázání věci Stálému výboru k podání zprávy znamená, že se o věci jedná dále, a to, poněvadž citovaný § 4 nijakého ustanovení o tom nemá, zajisté, aniž by bylo třeba vyčkati uplynutí nějaké předem stanovené lhůty; z toho plyne, že nesouhlas obou sněmoven o určité věci neznamená již také odsunutí její na dobu nejméně jednoho roku. Je to další potvrzení názoru výše vysloveného, že předpis §u 44 odstavec 3. úst. listiny je výjimečného rázu a platí jen pro způsob projednávání osnov vytčený v §u 44 úst. listiny, nikoli však také pro jiné případy nesouhlasu obou sněmoven;
c) jak v jednacím řádě obou sněmoven, tak i v jednacím řádu Stálého výboru není odevzdání věci Stálému výboru v případě, že usnesení obou sněmoven spolu nesouhlasí, obligatorní, nýbrž jen fakultativní: věc může býti odevzdána Stálému výboru k podání zprávy, ale nemusí; jinými slovy řečeno: jeli tu nesouhlas obou sněmoven o určité osnově, a pokud nesouhlas ten není odklizen způsobem vytčeným v § u 44 úst. listiny, není odevzdání věci Stálému výboru k podání zprávy jediným východiskem k řešení resp. jediným způsobem, který vede k odklizení tohoto nesouhlasu. To znamená, že se sněmovny, aniž by se usnášely o tom, že věc bude odevzdána Stálému výboru k podání zprávy, nebo dříve, než takovéto usnesení učiní, samy mohou pokusiti o to, aby nesouhlas v usnesení byl odklizen bez intervence Stálého výboru a jak z věty >pokud nesouhlas tento není odklizen způsobem vytčeným v §u 44 úst. listiny< plyne, aniž by každá z obou sněmoven na svém původním usnesení trvala. Způsoby, jakými se pokus takový učiní, nebo provede, mohou býti různé; zákon je všechny nemůže ani vypočítati, ani zapovídati. Mohou se na př. zpravodajové příslušných výborů obou sněmoven spolu dohodnouti a takto se o odklizení nesouhlasu pokusiti a podobně. Zákon v tomto směru nechává zajisté dosti volné pole. Pravidlem bude pokus ten učiněn tak, že se sněmovna, která první učinila usnesení, usnese na novém znění osnovy, o kterém, ať již z toho nebo z onoho důvodu, bude moci předpokládati, že bude sněmovnou druhou přijato.
Ze všeho, co tuto bylo uvedeno, plyne, že podle právního řádu republiky Československé je přípustné, aby táž sněmovna jednala a se usnášela o téže osnově ve znění odlišném, než v jakém se na ní usnesla poprvé.
Důvody pro to svědčící nepodávají se však jen z právního řádu republiky Československé, nýbrž jsou dány nadto ještě celkovou skladbou Národního shromáždění a veškerým způsobem zákonodárného postupu.
1. Mluví pro to důvody zákonodárné techniky. Každý zákon zavazuje, pokud nic jiného zvláště není stanoveno, všechny občany státní stejnou měrou a platí důsledkem t. zv. formální moci zákona na tak dlouho, pokud novým zákonem není změněn nebo zrušen, tedy zajisté na dobu poměrně dlouhou. Odtud je nutno, aby postup zákonodárný nebyl ukvapený, nýbrž spíše volnější a aby o zákonu nebylo uvažováno s hlediska jen jednoho, nýbrž s hledisek více. Jiné hledisko může míti sněmovna poslanecká a jiné opět senát; to věci nebude na škodu, nýbrž spíše na prospěch. Sněmovna jediná se usnese na určité osnově, sněmovna druhá posuzuje věc s odchylného hlediska a důsledkem toho osnovu změní a takto změněnou vrátí sněmovně první. Tato sněmovna přijde k názoru, že v určitých směrech, nikoli však ve všech, je hledisko, sněmovny druhé správné - není stinnou, nýbrž dobrou stránkou lidské povahy uznati, že náhled druhého může býti správný - a chce se jemu přizpůsobiti tím, že v určitém směru svoje původní usnesení ve smyslu usnesení sněmovny druhé změní a v ostatním na prvotním svém usnesení setrvá. Kdyby však tato možnost dána nebyla, nezbývalo by této sněmovně, než buď setrvati beze změny na svém původním usnesení, nebo osnovu vůbec zmařiti; prvé učiní přesto, že sama uznává, že by osnova změny potřebovala a že by ta změna byla věci na prospěch, druhé učiní přesto, že uznává, že by osnova v celku byla dobrá a potřebovala by jen nějakých změn. Byl by takovýto postup zákonodárné techniky správný? Zajisté nikoli. S tohoto hlediska je, když to právní řád Československé republiky dovoluje, mnohem správnější, projednali se osnova v téže sněmovně i podruhé ve změněném znění, neboť takovýmto způsobem lze osnovu vytříbiti a zdokonaliti.
2. Mluví proto také důvody politické ekvity. Mezi oběma sněmovnami Národního shromáždění může zajisté dosti často dojíti k nesouhlasu v nazírání na určitou osnovu zákona. A tu zajisté je si mnohem více přáti, jestliže se nesouhlas ten odklidí cestou vzájemného dohodnutí resp. dorozumění, než když jedna sněmovna chce sněmovně druhé svou vůli prostě vnutiti; to stalo by se, kdyby nesouhlas bylo lze odkliditi výlučně jen tím, že by jedna sněmovna druhou prostě přehlasovala. Že by takovýto způsob nevedl k dobrému poměru mezi oběma sněmovnami, který je přec základem spořádanosti politických poměrů a shody nejdůležitějších ústavních činitelů, je samozřejmé.
3. Mluví proto konečně podstata dvoukomorové soustavy sama. Pokud ústava sama nestaví výjimek, jsou si v demokratickém státě, kde obě komory jsou stejně zastupitelskými sbory národa, obě sněmovny postaveny v podstatě sobě naroveň. Tato rovnost [byla by porušena tím, kdyby v případě nesouhlasu o určité osnově mělo, ačli by se osnova mohla resp. měla státi zákonem, rozhodovati vždy jen mínění jedné sněmovny t. j. přehlasováním jedné druhou, a nikoli oboustranná dohoda t. j. vzájemným dorozuměním se. Neboť tu by pak šlo vlastně již o zakrytou soustavu jednokomorovou, nikoli však o skutečnou soustavu dvoukomorovou.
Námitka, že by se v takovýchto případech mohla s osnovami zákona prováděti t. zv. míčová hra, není oprávněna. Nesluší přece přehlížeti, že všechny zákony 2 oboru veřejného práva jsou, pokud platnost jejich nelze nijakým forem vynutiti, t. zv. leges imperfectae. Povinnost těmito zákony daná není ani tak povinností právní, totiž v tom smyslu, že by jí bylo lze nějak vynutiti, jako spíše mravní, t. j. je diktována smyslem pro povinnost a pro odpovědnost, který je (bezpodmínečným základem veškerého demokratického zřízení. Pokud bychom tudíž tohoto smyslu nepředpokládali u členů nejen našeho Národního shromáždění, nýbrž parlamentů vůbec - parlamenty jsou neodpovědné a činnost jejich vůbec vynutiti nelze - bylo by všechno odvolávání se na zákony marné a život veřejný byl by naprosto ochromen. Ale právě proto, že tento smysl nutno předpokládati u obou našich sněmoven a u všech jejich členů, není se obávati, že by se s osnovami zákona prováděla nějaká t. zv. míčová hra, neboť smysl pro povinnost a pro odpovědnost bude zajisté nutiti obě sněmovny, aby nesouhlas způsobem takým či onakým odstranily a v čase pokud možno nejkratším k dohodě dospěly.
Na základě všech důvodů zde přednesených předkládá ústavně-právní výbor tuto změněnou osnovu senátu ku přijetí. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): K slovu jsou přihlášeni páni senátoři: dr. Heller, Šťastný, Hampl, dr. Witt a Dundr.
Nežli dám prvému přihlášenému řečníkovi slovo, navrhuji lhůtu k rozpravě v trvání pro jednoho řečníka 3/4 hodiny.
Není žádné námitky? (Nebylo.)
Zůstává při tom, co jsem prohlásil, a dávám slovo panu sen. dr. Hellerovi.
Sen. dr. Heller (německy): Slavný senáte! Doufám, že pánové po dvouměsíční přestávce budou míti ještě tolik trpělivosti, aby snesli také, delší vývody. Byli bychom ovšem doufali, že po tak dlouhé přestávce a vzhledem k věcem, které se ve státě v poslední době udaly od posledního zasedání senátu vláda bude se cítiti povinnou, aby nám o těchto věcech podala vysvětlení. Dále byli bychom považovali za samozřejmé, že by se sem byl dostavil ministr veřejných prací, aby nám podal vysvětlení o úmyslech a názorech vlády ve příčině stávky horníků v severozápadním uhelném revíru, stávky to, která dnes již se vztahuje na 50.000 horníků a která hrozí se rozšířiti, stávky, která se dotýká nejen hospodářského a sociálního života v oné krajině, nýbrž také v celém státě. Vláda ovšem již v době, kdy se stávka připravovala, nehnula ani prstem, aby docílila dohody. Teprve v posledním okamžiku shledala vláda nutnost toho, aby zasáhla způsobem naprosto nepostačitelným, a teprve zítra, tedy po vypuknutí stávky, na se konati vyjednávání za intervence zástupce vlády. Tato okolnost, že se zítra koná toto vyjednávání, nutí mne k tomu, abych, dnes tuto otázku nerozvíjel ještě v plném rozsahu, poněvadž jsem si vědom odpovědnosti, že by po případě mé vývody byly s to, aby tomuto vyjednávání nikterak neprospěly, vyhrazujeme si však zcela podrobné projednání této věci pro budoucnost, až otázka stávky nebude více aktuelní. Dnes chtěli bychom jen projeviti přání, aby se vláda snažila zprostředkovati způsobem skutečně objektivním, a chtěli bychom vládu varovati obzvláště před tím, aby obyvatelstvo, beztak zneklidněné, nevzrušovala ještě více zbytečným svoláváním četnictva. Čteme dále v novinách; že se německým a českým žákům hornické školy v Duchcově vyhrožuje vyloučením, zúčastní-li se stávky. Podotýkám, že tito žáci hornické školy navštěvují půl dne hornickou školu - z této školy vycházejí naddůlní a podobné kategorie - že tito žáci však jinak konají práce obyčejných dělníků v hornictví. Je samozřejmě již technicky nesmyslem chtít tyto lidi odvraceti od stávky, jakoby těch několik žáků hornické školy mohlo udržovati provoz, je však zcela neslýchané, že se na tyto lidi vykonává nátlak, aby od této stávky upustili. Vidíme z tohoto jednání vlády, že není objektivní vůči stávkujícím, nýbrž že jako ve všech jiných otázkách, také zde stojí na straně podnikatelů. S vývody nějakého šmoka v jistém zdejším německém denním listě, jenž způsobem zcela nepřípustným píše o stávce, nechci se dále zabývati, nýbrž chci s tohoto místa odmítnouti jeho vývody.
(Místopředseda Donát převzal předsednictví.)
Ale nejen horníci stávkují. Co by nás zde přede vším jiným mělo zaměstnávati - nikterak nezneuznávám důležitost zákonů, které jsou dnes na denním pořadu, a dovolím si k prvému bodu denního pořadu promluviti velmi zevrubně - jsou také jiné otázky, které dnes hluboce hýbají našim obyvatelstvem. Je to na příklad neblahý zákon o obecních financích, který dnes již celou řadu obcí přivedl na pokraj záhuby. Jistá veliká obec v severních Čechách musila se usnésti takto: >Výplata veškerých dobrovolných příspěvků a subvencí spolkům a korporacím, obzvláště výplata podpor a stipendií se zastavuje. Hasičstvu a záchrannému sboru mají se vyplatiti jen ty částky, které odpovídají právnímu titulu. Výdaje na komunikace omeziti dlužno na nejnutnější míru. Objednávky všeho druhu, jakož i přijímání pracovních sil na nadále přestati. Až na další zastaveny buďtež všechny výdaje na udržování městských budov. Výdaje pro veřejné sady buďtež omezeny na nejmenší míru, opatřování materiálu a ustanovování pracovních sil se zastavuje. Polní hlídači nebudou ustanovováni, opatrovny a kuchyně pro chudé povedou se ještě až na další, poradně pro matky, německé i české besídce pro učně, bytové péči nelze pro rok 1928 slíbiti žádné příspěvky. Konání městských kursů hospodyňských se zastavuje.< Tak jako v této obci, tak je tomu skoro již ve všech jiných obcích. Obce jsou nyní tak daleko, že jejich příjmy stačí právě jen k tomu; aby mohly platiti služné svým zaměstnancům. Ale také tyto platy stávají se již v mnohých obcích pochybnými, takže tyto obce nebudou moci vůbec rozvinovati nějakou činnost, jak ji předpisuje obcím § 28 obecního zřízení.
Nebyli jste si, když jste dávali své svolení k zákonu o obecních financích, patrně vědomi dosahu tohoto zákona, neboť nemohu míti za to, kdybyste si toho byli bývali vědomi, co z tohoto zákona vzejde, že byste byli mohli dáti své svolení k takovéto předloze. Žádáme - není bohužel mimo pana ministra národní obrany, jenž v této otázce jest sotva kompetentní, žádný jiný ministr přítomen, ostatní, pokud zde byli úprkem opustili místnost - žádáme, aby zákon byl ihned novelisován. Je zcela nemožno, aby naše obce a v budoucnosti také naše okresy za platnosti tohoto zákona mohly jen poněkud plniti své úkoly. Tento zákon měl takový účinek a má ho také i nadále v míře stále zostřené, takže jakákoli činnost obcí účinkem tohoto zákona musí vůbec přestati.
Jest ještě celá řada jiných otázek, které se týkají veřejnosti a obzvláště našeho dělnictva. Zmiňuji se o otázce osmihodinové doby pracovní. Tato otázka je dnes vůbec na denním pořádku a také u nás. Ve schůzi správní rady Úřadu práce v Ženevě podal zástupce Anglie návrh na změnu washingtonské konvence. K tomu se ovšem všichni zástupcové dělnictva vyjádřili zamítavě. Také zástupce belgické vlády zaujal ihned zamítavé stanovisko. Od té doby jsme slyšeli, že německá, francouzská a také polská vláda prohlásily, že trvají na osmihodinové době pracovní. Jen československá vláda do dnešního dne nepodala takovéto prohlášení. Podali jsme interpelaci, ve které žádáme vládu, aby vysvětlila své stanovisko k osmihodinové době pracovní, která přece u nás mimo to stanovena jest obzvláštním zákonem. Ale pánové, poukazuje to již poněkud na stanovisko vlády, že mezi požadavky podnikatelů v hornictví shledáváme také požadavek prodloužení pracovní doby z osmi na 81/2 hodiny. Bylo by bývalo povinností vlády, prohlásiti ihned, že tento požadavek odporuje zákonu, (Výkřiky (německy): Velmi dobře!) že není proveditelný, požadavek tento měl býti ihned zamítnut. Ani to se nestalo. Na celé čáře vede se dále boj proti hospodářsky slabým, proti dělníkům, proti chudšímu střednímu stavu, a protisociální kurs, kterým se dala tato vláda od doby svého vzniku a vládní strany od té doby, kdy jsou pohromadě, stále se více zostřuje, a je příznačno, že v čele tohoto protisociálního kursu stojí právě ti dva ministři, jimž svěřena je sociální péče o hospodářsky slabé, o dělníky: pan ministr sociální péče dr. Šrámek a pan ministr veřejných prací profesor dr. Spina. Oni to jsou, kteří protisociální opatření trpí a schvalují, ba způsobují, oni to jsou, kdož ukazují, jakého druhu je tato vláda. Poukazuji na nový úklad proti zákonu na ochranu nájemníků, kdy dělníci v těžkých zápasech musí sobě vybojovati každý haléř zvýšené mzdy; poukazují na textilní dělníky, nyní na horníky, na dělníky v porcelánovém průmyslu, poukazují na zamýšlené zvýšená činží, které se škrtnutím pera zvyšují zase o 40%. Poukázal jsem přece opětovně již k to mu, že ke zrušení ochrany nájemníků nesmí a nemůže dojíti, pokud nebude postaráno dostatečnou měrou o byty s přiměřenými činžemi. Poněvadž v této příčině, totiž pokud jde o podporu stavebního ruchu, stát rovněž své povinnosti zanedbává, poněvadž také v tomto směru po celá léta vůbec ničeho nebylo vykonáno a v posledních letech jen zcela málo, dlužno jakoukoli myšlenku na změnu ochrany nájemníků dnes zamítnouti, takováto myšlenka je sociálně nemožná, poněvadž dělníkům a příslušníkům středního stavu není možno platiti vyšší činže, nežli jaké dnes musí platiti, činže, které přece dnes již daleko překročují zákonitě přípustnou výměru ve Valné většině případů. (Výkřiky.)
Je celá řada předloh, o kterých by naléhavě bylo nutno zde promluviti. Ale také předloha, kterou se nyní zabýváme, ukazuje toto: Jestliže již poslanecká sněmovna ve svém reakcionářském kursu vykonala nemožnost, pak snaží se senát anebo alespoň prozatím ústavní výbor senátu překonati ještě poslaneckou sněmovnu. Usnesli jsme se zde před nějakým časem na zákoně o zahlazení odsouzení a naše pozměňovací návrhy byly většinou zamítnuty. Tento zákon šel pak do poslanecké sněmovny a tato předsevzala celou řadu změn, a to zlepšení zákona. Ústavně-právní výbor senátu větší část změn, které provedla poslanecká sněmovna, přijal, ovšem většinou jen tam, kde se jedná o změny rázu ryze formálního. Tam, kde předsevzaty byly změny rázu materielního a, jak chci jen poznamenati, zlepšení, navrhuje ústavně-právní výbor senátu, resp. jeho reakcionářská většina jejich zamítnutí.
Jsou to hlavně dvě změny, které ústavně-právní výbor nechce připustiti. V zákoně nalézá se ustanovení, že předpisy o zkušební lhůtě neplatí pro tresty při politických deliktech a pro tresty u deliktů podle druhé hlavy branného zákona. Poslanecká sněmovna nyní k tomu připojila ustanovení, že zkušební lhůta nemá platiti také tehdy, když s těmito tresty pro politické delikty a pro trestné činy proti jmenované části branného zákona konkurují také přestupky anebo přečiny menší, které se nezakládají na nízkých nebo nečestných pohnutkách. na se tedy upustiti od zkušební lhůty také tehdy, jsou-li zde mimo politické delikty, resp. delikty proti brannému zákonu ještě menší tresty pro přestupky anebo menší přečiny. Toto ustanovení náš ústavně-právní výbor škrtl a učinil tak s velice chatrným odůvodněním. Kdo snad čte zprávu pana zpravodaje, musí věru dojíti ke zvláštnímu mínění o našem státě. Degraduje náš stát na ryze policejní stát. Každý přestupek a ovšem teprve každý přečin a zločin jest útokem proti státu a společnosti. Především je to samo o sobě falešné, pokud jde o přestupky, totiž ohledně všech deliktů, které lze stíhati jen na žádost poškozeného. Tam ani zákon, jak z něho vysvítá, nemluví o nějakém zájmu státu. Ale znamená to věru hnáti etatismus na ostří nože, spatřujeme-li již v každém nepatrném přestupku anebo v každém přečinu, který se nezakládá na nečestných anebo nízkých pohnutkách, útok na stát a celou společnost, a domníváme-li se, že tedy stát je zde k tomu, aby se všemi prostředky své moci, s veškerou přísností a tíhou trestal těžkého zločince, který se dopustil nějakého malého přestupku, nějakého přečinu. Při tom vůbec nepřicházejí v úvahu všechny ty přestupky, které se zakládají na nečestných nebo nízkých pohnutkách. Nyní se praví: urážka na cti není snad nepatrným přečinem. Semper aliquid haeret - vždy tu něco zůstává. Vycházíme-li z tohoto stanoviska, pohlížíme-li na každý případ takovýmto způsobem, pak je to věru zvláštní. Je přece celá řada urážek na cti, které skutečně nemají velkého významu, kde tu ničeho nezůstává. Když se tedy řekne, že zkušební lhůta nemá nastati jen tehdy, kde se jedná o takové přestupky a přečiny, které se nezakládají na nečestných nebo nízkých pohnutkách, pak přece věru jest již učiněno opatření, aby tohoto ustanovení nemohlo býti zneužíváno.
Druhá změna, na které se poslanecká sněmovna usnesla, kterou však ústavně-právní výbor senátu anebo spíše jeho reakcionářská většina zase zamítla, vztahuje se na ten případ, kdy někdo byl několikráte po sobě odsouzen. V tomto případě, řekla poslanecká sněmovna, na zahlazení odsouzení a tím také odstranění následků trestu nastati, jsou-li dány předpoklady, které zákon stanoví, tedy hlavně uplynutí lhůty pro jednotlivé tresty. Ústavně-právní výbor senátu však praví: nikoli. Patrně vyžaduje zase zájem našeho státu anebo společnosti, že zahlazení tohoto odsouzení smí nastati teprve tehdy, jsou-li dány předpoklady pro všechna odsouzení dohromady. To má význam pro mnohého, poněvadž s trestem často spojena je také nemožnost provozovati určité živnosti. Dopustil-li se tedy někdo několika trestných činů a musí-li nyní ohledně všech těchto trestů čekati, až uplyne zkušební doba, musí také tak dlouho čekati, nežli smí nastoupiti živnost, kdežto podle usnesení poslanecké sněmovny by musil čekati jen tak dlouho, až uplyne zkušební doba pro onen trestný čin, pro který vyslovena byla ztráta dotčeného živnostenského oprávnění anebo ztráta možnosti nastoupiti příslušné živnostenské oprávnění. Vidíte, že se tímto ustanovením, které zde ústavně-právní výbor zamítá, poslanecká sněmovna však přijala, velmi hluboko zasahuje do materielního a sociálního života mnohých státních občanů, a že naprosto nemůže býti žádného skutečného důvodu - jsou to jen zdánlivé důvody, které pan zpravodaj v tomto případě uvádí - jenž by mluvil proti tomu, aby pro každý jednotlivý delikt neměla býti směrodatnou zkušební lhůta. Pánové z měšťáckých stran nám socialistům tak rádi vyčítají, že chceme na všechno rozšířiti všemohoucnost státu. Staví svůj individualismus proti našemu kolektivismu. Kdo čte zprávu pana zpravodaje, musí dojíti k názoru zcela opačnému, musí dojíti k názoru, že pan zpravodaj, anebo řekněme většina ústavně-právního výboru stojí na stanovisku, jež právě moc státu staví nade všechno jiné, přes všechna soukromá práva prostě přechází, aniž by se kdo staral o to, kdy toho domnělý zájem státu vyžaduje.
Tolik v ohledu věcném. Ale usnesení, ke kterému na dnes dojíti, otvírá nám také možnost konfliktu s poslaneckou sněmovnou. Usnesli jsme se na zákoně, poslanecká sněmovna ho v několika bodech změnila. Nyní máme my předsevzaté změny částečně přijmouti, částečně však zamítnouti, takže, ježto zde nejsou dvě stejná usnesení obou komor parlamentu, naším dnešním usnesením zákon není hotov, nemůže býti předložen kabinetní kanceláři, nýbrž musí jíti zase zpět do poslanecké sněmovny. Není-liž pravda? Neboť poslanecká sněmovna usnesla se jinak a my také jinak. Nyní snaží se zpravodaj dovoditi, že to je přípustná cesta a že obzvláště ustanovení §u 44 ústavní listiny tomu neodporuje. Co praví § 44? >Usnesení poslanecké sněmovny stane se zákonem přes odchylné usnesení senátu, když se sněmovna poslanecká usnese nadpoloviční většinou všech svých členů na tom, že setrvává na svém původním usnesení. To zde neplatí, poněvadž zde nejde o žádné původní usnesení poslanecké sněmovny, nýbrž o původní usnesení senátu. >Zamítl-li však senát tříčtvrtinovou většinou všech svých členů osnovu v poslanecké sněmovně přijatou, stane se osnova zákonem, setrváli poslanecká sněmovna na svém usnesení třípětinovou většinou všech svých členů. Návrhy senátu dodávají se poslanecké sněmovně. Zamítne-li je a setrvá-li senát na svém původním usnesení nadpoloviční většinou svých členů, dodá své usnesení znovu poslanecké sněmovně. Zamítne-li poslanecká sněmovna usnesení senátu nadpoloviční většinou všech svých členů podruhé, nestane se usnesení senátu zákonem. Jsou tedy v ústavě jiná ustanovení pro zákony, které přicházejí nejdříve do poslanecké sněmovny, a jiná ustanovení pro takové zákony, které přicházejí nejdříve do senátu. Zákony, které přicházejí do poslanecké sněmovny a které senát zamítne, anebo pozmění, stávají se přes to zákonem, setrvá-li poslanecká sněmovna na tom s určitou většinou. Naproti tomu zákony, které přicházejí nejdříve do senátu, které však poslanecká sněmovna zamítne, anebo změní a které pak musí zase do senátu, nemohou se státi zákonem tehdy, když pak poslanecká sněmovna zase trvá na svém usnesení. Již v ústavní listině není tedy ani slova o rovnosti práv v §u 44, pokud jde o poslaneckou sněmovnu a senát, a poukaz ve zprávě na rovnost a rovnoprávnost obou komor vyvrácen jest již v §u 44 ústavní listiny. Obě komory nejsou rovnoprávny, nejsou rovnoprávny nejen ohledně jistých předloh, jako předloh rozpočtových a branných, které musí býti předloženy nejdříve poslanecké sněmovně, nýbrž také pokud jde o projednávání zákonů vůbec. Práva poslanecké sněmovny jsou větší nežli práva senátu. Nelze mluviti o nějaké rovnoprávnosti. Ale pak praví § 44 ústavní listiny dále: >Osnovy takto zamítnuté nemohou býti v žádné sněmovně před uplynutím jednoho roku znovu podány.< Kdo to čte v souvislosti, může přijíti jen k tomu výsledku, že návrhy senátu, které poslaneckou sněmovnou byly zamítnuty - a každá změna, jak odstavec 4. §u 44 ústavní listiny výslovně praví, rovná se zamítnutí - které tedy poslaneckou sněmovnou byly zamítnuty, nebo změněny, na kterých se pak senát absolutní většinou všech svých členů zase usnesl, poslaneckou sněmovnou však znovu byly zamítnuty, nestávají se zákonem a také před uplynutím jednoho roku nemohou býti znovu podány. Když nyní tento zákon, jak se na něm dnes usneseme, půjde zpět do poslanecké sněmovny a poslanecká sněmovna setrvá na změnách, na kterých se usnesla, je řízení vyčerpáno, je zákon zamítnut, nemůže se zase vrátiti a nemůže tudíž nastati příklad, o kterém se mluví ve zprávě nýbrž zákon je vyřízen a nemůže také během jednoho roku býti znovu podán. Před tímto nebezpečím stojíme jen proto, poněvadž většina ústavně-právního výboru umíněně trvá na tom, aby se v těchto dvou bodech nepřistoupilo na usnesení poslanecké sněmovny. Potřebujeme však tohoto zákona nutně, zde ve starých zemích, které dříve patřily k Rakousku, a ještě nutněji na Slovensku, kde takovéhoto zákona vůbec není. Touto, promiňte tento výraz, zcela neodůvodněnou a zbytečnou umíněností většiny ústavně-právního výboru vzniká nyní nebezpečí, že tento zákon bude poslaneckou sněmovnou zase zamítnut a nyní po celý rok vůbec nebude moci býti podán. § 80 jednacího řádu v souvislosti s §em 4 jednacího řádu Stálého výboru poskytuje sice možnost vyžádati si v jistých případech zprávu Stálého výboru, a § 80 mluví výslovně o tom, že v případech, ve kterých usnesení obou komor se vzájemné neshodují, obě komory souhlasně se mohou usnésti o tom, aby od Stálého výboru vyžádána byla zpráva v takovéto věci. Pan zpravodaj zabývá se ve své zprávě také touto otázkou velmi zevrubně a míní, že by ve Stálém výboru členové poslanecké sněmovny a členové senátu setrvali vždy při svém názoru. To je předem nesprávné; neboť nejsme zde jednoho názoru, následkem toho ti členové ve Stálém výboru, kteří patří k oposici, patrně také se členy, kteří ve Stálém výboru patří k většině senátu, nebudou téhož názoru a totéž platí o poslanecké sněmovně. Rozhodne tam právě většina, v jaké formě dlužno podati zprávu oběma komorám, na kteroužto zprávu žádná z obou komor nemůže býti vázána a o čemž se pak obě komory teprve musí zase usnésti. To je východisko, které ústava aneb jednací řády, které v určitých paragrafech tvoří část ústavy, ponechávají pro ten případ, že se nedojde ke shodnému usnesení obou komor, aby právě přece byla dána možnost, dojíti na konec ke společnému názoru. Aby nedošlo k možnosti, že by osnova zákona musila na rok zmizeti v propadlišti, je ponecháno východisko dovolávati se Stálého výboru. Ovšem není nám možno podávati takovýto návrh, poněvadž takovéto návrhy může podávati jen vláda a předseda některé komory. Ale doporučovali bychom předsedovi senátu, trvá-li většina na tom, aby se nepřistupovalo na usnesení poslanecké sněmovny, doporučovali bychom, dřív než takováto možnost nastane, že by věc šla zase zpět do poslanecké sněmovny a tam znovu byla změněna, tedy zamítnuta a pak na celý rok zmizela, aby si vyžádal zprávu Stálého výboru, o které teprve obě komory musí hlasovati.