Vážení, když však přichází tento zákon, po 10 letech, jistě má své odůvodnění a také odůvodňuje to, co jsme stále tvrdili, že nemělo revoluční Národní shromáždění přijití se zákonem, týkajícím se tak zv. starousedlických lesů malých zemědělců, které byly hospodářskou podporou a umožňovaly v horských krajích hospodářské podnikání a jež byly spravovány lesním hospodářem a okresním lesním technikem podle zákona z r. 1893, podle něhož měly všechny obce lesně hospodářské plány a programy. A že není pravda, že se v těchto lesích malých zemědělců špatně hospodařilo, dokazuje to, že nebyla vláda nucena vydati zákon, aby se v nich lépe hospodařilo. Byl bych velmi rád, kdyby si ministerstvo zemědělství udělalo jednou takovou vyjížďku, vzalo si s sebou odborníky a zjistilo, kde že se tedy hospodaří lépe, zda v těch malých lesích nebo v našich lesích velkostatkářských. (Souhlas.)
Zmínil-li se zde kol. Petřík o provádění lesní reformy, tedy se jí také dotknu. Zrovna tak jako kol. Petříka snad více pánů mám pochybnost, že lesní reforma bude prováděna tak, jak jsme si to všichni představovali. I já mám pochybnost a bojím se, aby se to nepotvrdilo, a chci hned v úvodu říci kol. Petříkovi o těch lesních družstvech, že mám obavu, že nedostanou nic a obce také nic. (Sen. Kučera: Příděloví komisaři již dostali! Špitálský z pozemkového úřadu už má také lesy!) A jestli dostanou, pak se bojím, aby se jim nedávaly lesy, které budou tak nadobro vykáceny a vybrány, že ani za 50 let nebudou skýtati nejmenšího užitku.
Na Nepomucku - já se kol. Petříkovi hned přiznám - utvořili jsme několik družstev. R. 1925 koupili jsme od Auersperga 385 ha lesa z volné ruky, ale trvalo to l 1/2 roku, než to pozemkový úřad schválil. Ale nejen to, dnes Auersperg nechce tuto smlouvu dodržeti a říká: Já to nemohu dodržeti, poněvadž potřebuji ten les všechen; nemohu bez těch 385 ha hospodařiti.
Ale za tím se skrývá něco jiného. On má za to, bude-li tam hospodařiti ještě tři léta, že vytěží z toho lesa více než jsme mu my za to dali, a že pak to už nebude chtíti ani obec, ani starousedlíci, a že mu to zůstane.
Ale, vážení, při té příležitosti dovolte mně, abych právě v souvislosti projednávání tohoto zákona se zeptal, když dřívější zákon byl tak tvrdý pro malé hospodářské jednotky v chudých horských krajích, proč neměl býti tvrdší na ty, jejichž předkové neoprávněným způsobem získali majetky lesní a půdní, naproti tomu co naší starousedlí zemědělci v malých horských, lesích získali lesy za konání těžké práce robotní. A nejenom že je získali, ale také v mnoha případech draze zaplatili.
Tedy, vážení, chci použíti této příležitosti, jednak abych poukázal na důležitost lesního hospodářství v národohospodářském životě a důležitost lesního hospodářství vůbec, jednak abych vzal v ochranu existenci některých menších objektů lesních, jichž funkcí je doplňovati hospodářství na zemědělských usedlostech, a za třetí, abych vytkl nespravedlivost zákona ze dne 17. července 1919, č. 421 Sb. z. a n., kterým zrušena byla požívací práva starousedlých především k lesům a kterým zemědělské usedlosti starousedlých byly zbaveny své soběstačnosti. (Sen. Časný: Ale přišlo to k dobru všem obcím!) Pane kolego, já se o tom zmíním, jak to přišlo k dobru všem obcím. Velkostatkáři (Sen. Dundr: Máte řadu nových!) - uvedu jeden příklad na Nepomucku - když starousedlí... (Výkřiky sen. Dundra.) Pane kolego, dovolte mně alespoň slovo, já bych, vás chtěl přesvědčiti, a myslím, že bych vás přesvědčil. (Sen. Dundr: Nepřesvědčíte!) Když velkostatkář Auersperg nebude musiti prodati žádný les - a bojím se, že nebude musiti - má 1.400 ha lesa. On je tam 50 % poplatníkem a vyjde z lesní reformy obohacen o 700 ha. Takové jsou poměry a důsledky nového zákona. (Výkřiky sen. Dundra.) Čili, abych vám to ještě jasněji řekl, pane kolego, v takové obci, kde je 50%ním poplatníkem velkostatkář, má nárok na 100 dřev a my s domkáři a malozemědělci také na 100 dřev. (Sen. Dundr: A co ten chudák? - Nemá z toho také nic!) My dohromady také všichni nic. (Sen. Dundr: Ti zemědělští dělníci nemají z toho nic!) Já jsem se o nich, pane kolego, zmínil. (Sen. Havlena: Těm majetkově silným jste dali virilní právo!) Dříve než promluvím o prvých dvou bodech, považuji za nutné vysvětliti bod poslední a stručně zmíniti se o otázce starousedlické a pak o otázce obecního statku. Obecní statek byl až do zákona z r. 1919 pozemek z největší části lesní, z menší pastvinný, polní a luční, který byl knihovně připsán, do vlastnictví obcí, ačkoliv fakticky jejich držiteli a uživateli byli majitelé určitých zemědělských usedlostí. Poslední zákonná úprava spočívala na nedostatečném ustanovení §u 70 a s ním souvisejícího §u 77 zákona o obecním zřízení. Nedostatečná tato ustanovení byla, pouze výsledkem předchozího historicko-právního vývoje, který proti všem zásadám právním z hospodářské spravedlnosti jevil tendenci převésti obecní statek do neobmezeného vlastnictví obcí. O tomto převodu nemohlo býti řeči v dobách, kdy obecní statek byl po celé oblasti Čech a Moravy a kdy tudíž silné skupiny zemědělské po celé zemi měly nejintensivnější zájem na tom, aby užitek z držby obecního statku byl zachováván majitelům zemědělských statku. Postupem doby obecní statek přešel na Moravě úplně, v Čechách pak v zemědělsky nejpokročilejších krajích do rukou jednotlivců rozdělením fysickým a udržel se pouze v zemědělsky zaostalých, chudých horských krajích západních a jižních Čech. Tehdy vystupuje do popředí tendence, obecní statek vyzvati starousedlým a dáti jej obci. Obránci obecního statku nemají síly, aby fysické rozdělení provedli a knihovně převedli pozemky tak, jak to učinili v krajích bohatších, naopak jejich obava před placením vysokých daní působí spíše k tomu, aby převod takový proveden nebyl. Tento stav byl vlastním základem pro pozdější vývoj otázky obecního statku. Vývoj ten dál se pak tím směrem, že připraveni byli sociálně slabí zemědělci chudých horských krajů o jednu z nejdůležitějších podmínek své hospodářské existence. V roce 1849, kdy vzniká politická obec, má býti řešena též otázka, co se má státi s obecním statkem. Výsledek řešení vyzněl v ten smysl, že obecní statek protiprávně stává se vlastnictvím obce, ačkoliv dříve šla o pozemky, které byly ve společné držbě a vlastnictví majitelů určitých usedlostí, a současně zachována v právu dosavadní oprávnění. Totéž stanovisko podrženo v zákoně o obecním zřízení, jenom že právo oprávněných bylo okleštěno výrazem >pro dům a statek<.
Vyřešení toto nebylo již správné, neboť jména >obecní statek<, dostalo se pozemkům těmto teprve obecním zřízením, ale pozemkům, které nikdy obci nepatřily. Největší část těchto pozemků vznikla 12. a 13. století v době osidlování velkostatkářské půdy drobnými zemědělci. V severních Čechách jsou to po většině Němci, ve středních Čechách jsou to obyvatelé původu domácího. Osídlení dálo se podíle práva německého, a to tím způsobem, že vůdce určité skupiny obdržel od velkostatkáře určitou půdu, kterou pak mezi jednotlivce své skupiny rozdělili. Tak vznikla celá řada obcí, majících jména jako Lhůta, Lhotka, Lišná atd. Při tomto rozdělení vzat zřetel pouze na půdu, hodící se k intensivnímu hospodářství. Naproti tomu pastviny, lesy, holé kopce a močály a pod. nebyly rozděleny a směl jich každý účastník této skupiny, který rozdělením stal se vlastníkem zemědělské usedlosti, používati, a byly ve společném užívání a držbě všech účastníků, kteří jak z půdy jim přímo přidělené, tak z této společné půdy musili zaplatiti ujednanou cenu a kromě toho zavázati se k vykonávání robotnických prací ve prospěch půdy dominikální.
Tato původní část zemědělských obcí postupem doby rostla, neboť se na ní usazovali řemeslníci, panští služebníci, ale nikdo z těchto skupin neměl nikdy nejmenšího nároku na tuto společnou půdu, neboť ani nerobotovali, ani z půdy ničeho nezaplatili. Jen v některých případech byla přidělena panským služebníkům část z dominikální půdy na přímý rozkaz nebo nátlak majitele dominicia a byli mezi ostatní podílníky přibráni. Takovýto stav trval dlouho, až za Josefa II., kdy vlivem některých filosofických směrů, které měly značný vliv na vytváření života hospodářského, kdy stát z důvodů komerčních podporuje pouze takovou činnost, z níž státu připadá prospěch, dochází též na tyto společné pozemky. Stát nechce nechati ležeti ladem pastviny a méně úrodnou půdu, z níž nikdo nechce platiti, a vydává nařízení, podle něhož původní podílníci musí se o pastviny rozděliti fysicky a z půdy jim připadající platiti daně. V té době z obavy před placením daní vzdávají se starousedlí namnoze půdy, které pak zmocňuje se velkostatek. V bohatých krajích společná půda byla dále, a i tam zůstávají nepatrné trosky po obecním statku. Obecní statek zůstává zachován v 19. století pouze v jižních a západních Čechách a trval zde v podstatě až do r. 1919.
Z toho, co jsem zde uvedl, jasně vyplývá, že nárok starousedlých na půdu, zvanou obecním statkem, je nárokem spravedlivým, neboť půda tato byla předky starousedlých zaplacena a bylo za ni kromě toho po dlouhá staletí robotováno. Proto označil jsem vývoj ten, který nastal v této otázce v 19. století, za nespravedlivý. Vývoj měli jíti opačným směrem a měl těm, kteří půdu zaplatili, kteří na ní po dlouhou řadu let pracovali, dáti do neobmezeného vlastnictví. Zákon ze dne 17. července 1919, č. 421 Sb. z. a n., zrušil však i poslední zbytek práva, které starousedlým ještě zůstalo. I když vezmeme za základ pouze ustanovení obecního zřízení, musíme uznati, že starousedlí svá práva opírají o zákon a že tudíž nikdo nebyl oprávněn ve smyslu všeobecných zásad o netknutelnosti práv je o tato práva připraviti. Ať již přihlédneme k historicko-právnímu vývoji v dobách starých nebo k vývoji v 19. století, v každém případě dospějeme k výsledku, že zákon ze dne 17. července 1919 porušil všecky zásady s hlediska právního, když zrušil právě zákonné zřízení a nedal za ně absolutně žádné náhrady.
Nejenom právo samo bylo porušeno, ale i zásady sociální spravedlnosti byly zákonem ze dne 17. července 1919 porušeny a byly porušeny též zásady národohospodářské.
Po stránce sociální pokládáni za svou povinnost s největším důrazem odmítnouti tvrzení, že právo k užívání obecního statku měli bohatí statkáři. Podle statistiky čísel, které jsou po ruce a sestaveny byly odpůrci obecního statku v letech 1888, vlastnili starousedlí svých vlastních, pozemků v těchto výměrách: Do 5 ha 16 %, do 10 ha 29 %, do 15 ha 27 %, do 20 ha 16 %, přes 20 ha 12 %. Těch, kteří měli více než 30 ha, jsou jen asi 2 %. Z těchto čísel jest jasně viděti, že to byli především zemědělci, jimž užívací práva obecního statku patřila. Nutno přihlédnouti k podmínkám hospodaření na zemědělské půdě v západních a jižních Čechách, jako jsou okresy Manětín, Královice, Zbiroh, Plánice, Horšův Týn, Třeboň atd. Každému, jemuž poměry těchto jsou známy, jest jasno, že zemědělské usedlosti ve výměře 20 ha v těchto okresích nevynesou ani tolik, jako vynesou zemědělské usedlosti ve výměře 5 ha v krajích jiných, na př. na Hané anebo podél Labe. Zákonem postiženy byly tudíž jen osoby sociálně hospodářsky slabé. Obec sama nemá z něho užitku, poněvadž, vynáší-li obecní statek, jsou z užitku jeho hrazeny výdajové položky obce, které bez obecního statku musily by býti hrazeny jinými příjmy, po př. přirážkami. Je pravda, že v takových obcích přirážky jsou značně menší, než by byly, kdyby tam nebyl obecní statek. Ve skutečnosti tedy prospívá obecní statek od r. 1919 obecním poplatníkům, kteří ušetří na přirážkách onu část, kterou obecní statek vynese. (Sen. Ant. Novák: To je závěrečné slovo? To patřilo do referátu!) Tu prosím, jsem si přibližně zjistil... (Sen. Ant. Novák: Má závěrečné slovo, ale přednáší úplně novou věc!) Pane kolego, přece dovolte, to s tím úplně souvisí, poněvadž dokazuje, co se mělo udělati v r. 1919 a co se nemělo udělati. (Sen. Ant. Novák: To jste mohl říci v referátě a ne teď, když nikdo nemůže mluviti, poněvadž máte závěrečné slovo!) Mám také na ně plné právo. (Sen. Ant. Novák: V tomto ohledu ne!) Tu, prosím, jsem si přibližně zjistil, že průměrně ve všech obcích, kde je obecní statek, patří velkostatku 50 % veškeré půdy zemědělské a lesími. Poněvadž kromě hospodářství lesního a polního velkostatek zpravidla vlastní podniky průmyslové, jako jsou lihovary, cukrovary nebo kaolinové doly atd., možno směle tvrditi, že před vydáním zákona z r. 1919 byl to velkostatek, nebo snad někde i továrny, které hradily obci polovinu veškerých jejich vydání ve formě přirážek. Z druhé pak poloviny platili průměrně starousedlí zemědělci 35 % a na 15 % hradilo se z přirážek ostatních příslušníků obce. Shrneme-li tyto výdaje, vidíme, že zákonem ze dne 17. července 1919 získává v prvé řadě velkostatek a továrny, tudíž jedinci sociálně nejsilnější. ... (Sen. Ant. Novák: To jste si nechal na závěrečné slovo?) Mluvím o tom, jak se osvědčil zákon v praksi. (Sen. Ant. Novák: Nemám nic proti tomu, ale mělo se to státi v referátě!) ... a ne částkou nepatrnou, místo aby prospěl obyvatelstvu, které by toho nejvíce potřebovalo. V tom spočívá ohromná sociální nespravedlnost, kterou tento zákon přivodil. Ať se nikdo neklame, když je dána možnost hospodařiti takovým způsobem, že by se chudým příslušníkům obce při hospodaření něco dávalo zadarmo, neboť takovým hospodařením byl by porušen zákon, a první, kdo by proti tomuto hospodaření protestovali, byli by přirozeně ti, kteří by z tohoto hospodaření měli škodu, a to jsou továrny a velkostatky, a poněvadž zákon platí pro všechny stejně, musilo by býti hospodaření takové zakázáno. V majetku, v jehož vlastnictví jsou veřejné subjekty, daleko méně je možno vyjíti vstříc lidské bídě, nežli při hospodaření soukromém.
Revoluční Národní shromáždění, které přijalo zákon ze dne 17. července 1919, jistě nemělo zato, že v praktickém životě zákon projeví tyto důsledky. To je právě to, co mám na mysli.
Zákon porušil národní hospodářství ve všech krajích, kde byl obecní statek, a způsobil stav, kterým naše zemědělství v těchto nejubožejších krajích je vrženo o půl století zpět.
Zmínil jsem se napřed o tom, kteří zemědělci měli nárok bráti užitek z obecního statku. Výměr jejich usedlostí, jak byl nahoře ukázán, není nikterak velký. Zemědělské usedlosti starousedlých po celá staletí byla spojena s užíváním obecního statku, a hned zdůrazňuji, že šlo hlavně o spojení za prvé buď s lesem, anebo za druhé s loukou.
Obecním statkem byla jihočeská Blata a hrdinná postava Kubaty, známá z historie českého sedláka na jihu, by byla při zákoně ze dne 17. července 1919 musila znovu padnouti. (Sen. Habrman: Ale jakápak je v tom souvislost?) Pane kolego, to je pravá souvislost.. (Sen. Ant. Novák: To je zneužívání úřadu referenta, Vy k tomu nemáte práva! - Sen. Habrman: Nikdo k tomu nemůže mluviti, Vy tu přednášíte věc, která má býti již dávno mrtvou, vy jste to s námi odhlasovali! - Sen. Ant. Novák: Má to připraveno a nechal si to až teď!) Ale, pane kolego, Vy nemáte nic připraveno ? Já se vám divím. (Sen. Habrman: Ale vy jste to měl hájiti dříve a věc by byla jiná!) Obecním statkem byla jihočeská Blata a také na českém západě lesy, kde umřel za svá práva Kozina. Starousedlí na Blatech nemají takřka vlastních luk. Jediná luka byla právě Blata, která stala se zákonem ze dne 17. července 1919 obecním jměním.
Používám této příležitosti, abych poukázal na tuto právní a sociální a národohospodářskou nespravedlnost, která zákonem ze dne 17. července 1919 na našich zemědělcích byla způsobena. Činím tak u příležitosti, kdy projednáván je zákon o ochraně lesů. I starousedlí mají své lesy, které po staletí pěstovali s láskou, s porozuměním, a na jejich ochranu nebylo potřebí vydati žádný zákon. Na obecním statku nejlépe vidíme, jak zdravým zejména v životě hospodářském je spojení menších lesních celků s hospodářskými usedlostmi, zejména když tento lesní celek patří určité skupině usedlostí společně. (Nepokoj. - Místopředseda Klofáč zvoní.)
Vážení pánové! Používám právě v této době příležitosti, abych ukázal, že také hospodářské celky malých objektů, které budou také přidělovány z lesní reformy, mohou býti blahodárné při podnikání hospodářském, že mohou přinésti našemu drobnému zemědělskému lidu značný užitek a že tak bude viděti, jaký byl rozdíl na malých hospodářstvích lesních celků a na velkých hospodářských celcích. (Sen. Ant. Novák: To Vám nikdo neupírá, ale mělo to bytí v prvním referátě a ne v závěrečném slově!)
Já nemám nic, než jedinou přímluvu, aby podle usnesení národohospodářského výboru byla tato předloha, usnesená poslaneckou sněmovnou a výborem národohospodářským, přijata slavným senátem i s příslušnými resolucemi podle zprávy výborové. (Souhlas.)
Místopředseda Klofáč. (zvoní): Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.
O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou.
Jsou nějaké námitky proti tomuto postupu? (Nebyly.) Nejsou.
Kdo tedy souhlasí s uvedenou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla přijata poslaneckou sněmovnou a vyznačena v sen. tisku 525. ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. {Děje se.)
To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se souhlasně s usnesením poslanecké sněmovny tak, jak je vyznačeno v senátním tisku 523. ve čtení prvém.
Na pořadu jednání je dále:
2. Návrh, aby zkráceným řízením podle §u 55 jedn. řádu byla projednána osnova zákona o zatímní ochraně lesů. Tisk 587.
Poněvadž lhůta stanovená ústavní listinou, do které doby usnesení poslanecké sněmovny má býti schváleno senátem, vyprchává, je potřebí, aby věc tato projednána byla zkráceně. Navrhuji tudíž, aby věc tato projednána byla ve smyslu §u 55 jedn. řádu jednáním zkráceným.
Kdo s tímto mým návrhem souhlasí. nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. (Sen. dr. Witt: To není platná většina; scházejí luďáci!) Můj návrh se přijímá a věci této přiznána je pilnost. (Různé výkřiky.)
Debata je, prosím, skončena.
Vzhledem k přiznané pilnosti přikročíme ihned ke hlasování ve čtení druhém.
Táži se pana zpravodaje, zda má nějaké textové změny?
Zpravodaj sen. Štolba: Nemám.
Místopředseda Klofáč: Kdo souhlasí s osnovou zákona, s jeho nadpisem a úvodní formulí přijatou právě ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí přijímá se v souhlasném znění s usnesením poslanecké sněmovny také ve čtení druhém.
Přikročíme ke hlasování o resolucích, a to nejprve o resolucích tištěných ve zprávě výborové, tisk 587.
Kdo souhlasí s otištěnými resolucemi ve zprávě výboru národohospodářského tisk 587. nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Resoluce se přijímají.
Kdo souhlasí s 1. resolucí sen. inž. Klimko a druhů, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Resoluce se přijímá.
Pak máme 2. resoluci.
Kdo souhlasí s 2. resolucí sen. inž. Klimko a druhů, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Přijímá se.
Pak zde máme ještě resoluci sen. Hrejsy a druhů.
Kdo souhlasí s tomto resolucí pana sen. Hrejsy a druhů, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Přijímá se.
Na denním pořadu dále je:
3. Druhé čtení zprávy sociálně-politického výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 573) k vládnímu návrhu zákona o náhradě ošetřovacích útrat za příslušníky hlavního města Prahy ve všeobecné nemocnici v Praze. Tisk 586.
Zpravodajem je pan sen. dr. Havelka.
Táži se pana zpravodaje, má-li nějaké tiskové změny?
Zpravodaj sen. dr. Havelka: Nemám žádných.
Místopředseda Klofáč: Pan zpravodaj nemá žádných změn. Budeme tedy hlasovati. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla přijata ve čtení prvém souhlasně s usnesením poslanecké sněmovny, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.
Kdo souhlasí s resolucí otištěnou ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Resoluce tato se přijímá.
Kdo souhlasí s resolucí sen. Hubky a druhů, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Zamítá se.
Na pořadu jednání dále je:
4. Druhé čtení zprávy ústavně-právního výboru o vládním návrhu zákona (tisk 535) o cestovních pasech. Tisk 544.
Zpravodajem je pan sen. dr. Baxa.
Táži se pana zpravodaje, zda navrhuje nějaké textové změny.
Zpravodaj sen. dr. Baxa: V §u 2 je tisková chyba ve větě 1., totiž místo věty: >(1) Cestovní pas musí obsahovati: jméno a < má správně státi >Cizinci smějí překročiti hranice republiky.<
Místopředseda Klofáč (zvoní): Budeme hlasovati. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla přijata ve čtení prvém, podle zprávy výborové a s opravou uvedenou panem zpravodajem také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém s opravou uvedenou panem zpravodajem.
Kdo souhlasí s resolucí otištěnou ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Resoluce tato se přijímá.
Kdo souhlasí s resolucí sen. dr. Hellera a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Zamítá se.
Na pořadu jednání je dále:
5. Zpráva I. výboru rozpočtového, II. výboru ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 571) o vládním návrhu zákona o převzetí předválečného dluhu zajištěného. Tisk 589.
Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan sen. dr. Fáček. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj sen. dr. Fáček: Vážený senáte! Vládní návrh přijatý již poslaneckou sněmovnou, o kterém se máme dnes usnášeti, sleduje ten cíl, aby v dosahu našeho zákonodárství byla provedena ustanovení mírových smluv o rozdělení předválečného zajištěného dluhu Rakouska a Uherska. Mírové smlouvy stanovily v té příčině zásadu, že dluh má sledovati objekt, na kterém byl pojištěn, nebo k jehož pořízení ho bylo použito. Podrobné provedení této zásady stalo se dohodami mezi nástupnickými státy, zejména dohodou vídeňskou z roku 1922.
Innsbruckým protokolem z r. 1923 a pražskou dohodou z r. 1925 a rozhodnutími reparační komise, která byla vydána na základě mírových smluv, a jimiž tyto dohody byly schváleny.
Běží zde o celou řadu různých emissí. Jest jich 51 na počet a jsou to skoro vesměs výpůjčky k účelům železničním.
Nástupnické státy přejímají tyto dluhy se zúročením od 1. července 1919 a rozdělují je mezi sebe podle té zásady. Z těch 50 emissí některé přejímá náš stát úplně, jiné jenom částečně vypořádáním se státy ostatními.