Vážení! Potěšitelno je, srovnáme-li rozpočet, který je nám předložen, s rozpočty let předchozích a se závěrečnými státními účty let předchozích, které tentokráte poprvé zásluhou nejvyššího kontrolního úřadu a ovšem také zásluhou celého účetnického aparátu státního máme již po ruce za rok 1927. Vidíme, stručně řečeno, že ještě v roce 1925 jsme nevybředli ze schodku ani v rozpočtu, ani v účtě. V roce 1926 jsme se sice chlubili přebytkem v rozpočtu, ale účet zase vykazoval schodek, a teprve v r. 1927 máme poprvé aktivní rozpočet i závěrečný státní účet. V r. 1928 podle částečných výkazů, pokud jsou již uveřejněny, bude tomu nepochybně také tak, a pravděpodobně i v roce 1929, poněvadž výdaje a příjmy v rozpočtu na r. 1929 se pohybují celkem na úrovni výdajů a příjmů let předešlých, jak byly stanoveny rozpočty, ale také dotvrzeny pak skutečností.

Nelze neuznati zásluhu ministerstva financí o rovnováhu v našem rozpočtu. To je ministerstvo, které hájíc rovnováhu rozpočtu dostává se často do nepříjemného zápasu s požadavky resortních ministrů a politických stran. Ale dlužno také reklamovati značnou část zásluhy pro vládní většinu samu, pro její umírněnost v požadavcích na státní finance. A já mohu býti hrd na to, že zejména naše strana v této věci byla vždy skvělým příkladem.

Dnešní většina vládní vyniká umírněností i v jiném směru, i v uplatňování svých politických požadavků, jak jsme toho byli svědky v projednávané novelisaci sociálního pojištění, a jistě touto umírněností se posice dnešní vládní většiny jenom utvrzuje podle průpovědi anglického politika: Majorities are strong in proportion to their docility. Přál bych si jen, aby tato umírněnost potrvala i v dobách příštích.

Ještě bych jako pozoruhodnou věc vyzvedl, že u nás se již vyvinula tradice, že na rozpočtu, jak byl vládou sestaven a sněmovnám předložen, se ve sněmovnách již nic nemění. Tím se u nás parlamentní projednávání velmi prospěšně liší od jednání cizích parlamentů o vládních rozpočtech. Vládní většina, starajíc se o rovnováhu rozpočtu, koná jistě službu všemu občanstvu, neboť tato rovnováha je jedním ze základních pilířů stability naší měny, která je zase podmínkou blahobytu a prospěchu pro všechny třídy. Vládní většina naše však stará se i o druhý pilíř této stability měny, tím, že různým způsobem a i finančními opatřeními pečuje o to, aby výrobní činnost byla ve stálém vzestupu.

Ze vzestupu výrobní činnosti jistě má zisk nejen zaměstnavatel, nýbrž i zaměstnaný dělník. Je proto hrubým omylem, jestliže kol. Pánek nazval náš rozpočet rozpočtem kapitalistickým. Zmiňuji se o zajímavé věci, kterou jsem ve svém volebním okresu nedávno zjistil, jak i to opatření, omezení autonomních přirážek, které je dnes oposicí vykřikováno jako ohromná chyba, jako zločin, již dnes, ačkoliv ještě nezačalo ani účinkovati, již pouhou jistotou, že zákon bude účinkovati v příštích letech, vyvolává podniky nové v místech, kde dosud pro nemožnou výši přirážek se nemohl žádný podnik usazovati. Jistě tedy i z této věci vzejde a již vzchází prospěch obecný.

Vážení, z našeho rozpočtu je vidět, že i náš život hospodářský jest již po tom velikém otřesu, který prodělal světovou válkou a převratem, zase v rovnováze. Také naše zákonodárství již vyvázlo, myslím, z té horečky, ve které bylo v prvních letech po převratu. Jenom naše administrativa je pořád ještě v jakémsi neklidu, organisačně a následkem toho i ve svých výkonech. Nemůžeme zavírati oči před tím, že velká část našeho veřejného zaměstnanectva je velmi roztrpčena, a z velké části právem, jednak poslední platovou úpravou, která namnoze, zejména vzhledem ke stoupajícím činžím, jeví se nedostatečnou, a pak systemisací, která bohužel nepamatovala na obtíže přechodu. Toto roztrpčení a nespokojenost samy o sobě jsou nebezpečím pro řádné fungování státní administrativy. Také vidíme v mnohých oborech státní správy, jak málo lákavé poměry ve státní službě způsobily, že se zarazil příliv dorostu do těchto oborů, a to, bohužel, trvalo již řadu let. Právě tím delším zastavením přílivu byla pak způsobena závada další, že dnes ani na obsazování vyšších odpovědných míst není dosti sil. Vidíme zejména v oboru administrativy finanční takovéto těžké závady. Nechci se šířiti o našem soudnictví, poněvadž na tyto poměry bylo v poslední době mnoho poukazováno. Opravdu maše soudnictví je ve stavu velmi neutěšeném. Dnes roky jsou v procesech určovány až rok kupředu, strany musí zápasiti o to, která přijde dříve na řadu. Máme pozemkové knihy, které bývaly naší chloubou, v takovém nepořádku, že po řadě let noví nabyvatelé půdy, zejména z pozemkové reformy, nejsou v nich ještě vedeni v evidenci.

A stejně bolestnou stránkou je náš správní soud, na jehož judikatuře si zakládáme, ale který je tak špatně opatřen, že referenti, přes to, že vyřizují dvakráte tolik stížností, jako bývalo u rakouského správního soudu, nemohou zdolati nával práce. Počet nevyřízených stížností rok od roku vzrůstá a dnes již jich je tolik, že při normálním vyřizování se může počítati 2¹/₂ roku na vyřízení stížnosti. Tedy zde jsou opravdu poměry velmi neuspokojivé a je nutno postarati se o nápravu. Nepůjde to, jak jsem řekl, již na ráz, ale jistě se to také neobejde bez zvýšených výdajů.

A druhý takový opravdu neodkladný výdaj jistě vyplyne z nezbytného uspokojení našich pensistů. Vyžaduje toho spravedlnost i lidskost. Nebylo by přece správno, aby stát naproti jejich požadavkům se stavěl jinak, než naproti požadavkům aktivních úředníků, jen proto, že již vykonali svoji práci a že stát není již odkázán na jejich pomoc, a že tím jsou v slabší posici v boji za své požadavky.

Jistě nelze shledati důvod, kterým by se dalo omluviti, že máme dnes pensisty několika stupňů. Nejstarší s nejmenšími požitky, pak pensisty do r. 1925 s lepšími a pensisty s požitky podle nejnovější úpravy platové.

Jistě konečné řešení této otázky nemůže býti provedeno jinak, než unifikací požitků. A vždyť ten náklad, který se dnes škrcením při pensistech starších uspoří, není vlastně úsporou trvalou. Během málo let, jak ti staří budou odpadávati a místo nich nastupovati pensisté noví, samo sebou se tato úspora rozplyne. Tedy, jestliže by se přidalo starým, byl by to jen o několik let anticipovaný výdaj, který se během času dostaví sám sebou. A na druhé straně, lekáme-li se té číslice, kterou pense v státním rozpočtu vyžadují - jsou to skutečně asi 2 miliardy - nesluší zapomínati na to, že dnešní počet pensistů je nadměrný, poněvadž jsme převzali spoustu pensistů z Rakouska. Ku př. pensistů vojenských je, tuším, 29.000, kdežto našich aktivních důstojníků máme necelých 10.000. Zde je tedy viděti ten nepoměr. Mimo to je počet pensistů nadměrný také z restrikce, o které si netroufám tvrditi, že byla řešením šťastným, neboť rozmnožila pensisty a způsobila, že na jejich místo musili býti hned přijati úředníci jiní. Tyto okolnosti je potřebí uvážiti, abychom se tak nelekali nového zatížení státu sjednocením pensí.

Staří pensisté, zvláště nejstarší, byli také velmi - a právem - roztrpčeni, že přídavek, který jim byl posledním zákonem povolen, byl tak pomalu poukazován k výplatě. Jestliže se to omlouvá tím, že přišli se svou věcí do doby dovolených, jest to omluva, která jim jistě tu bolest neosladí. Ale dostalo se nám v rozpočtovém výboru ujištění, že nyní věc půjde rychle kupředu, takže bude již tato závada odklizena.

Ještě bych se v té souvislosti zmínil o znepokojení, které je šířeno mezi státními zaměstnanci. Patrně to souvisí s volební agitací. Šíří se pověsti, že se připravuje nový pensijní zákon, podle kterého pense všeobecně nebudou ve výši aktivních požitků, že odpadne nejen činovné, ale vedle toho bude ještě sráženo nejméně 20%. Ve výboru se nám dostalo ujištění, že na těchto pověstech není ani zbla pravdy.

To platí také o dalším strašáku, vypravování, že bude povinná služba u státních zaměstnanců prodloužena až do 65 roků věku. Také tato domněnka byla nám vyvrácena. Patrně všechny tyto věci vznikají v ruchu volebním. Užívá se jich k rozsívání nespokojenosti mezi voliči, mezi státními zaměstnanci, ze které chtějí některé strany pro sebe kořistiti. Myslím, že téhož původu je také pověst, že mají býti po provedení správní reformy v okresních městech zrušeny posavadní berní úřady a okresní soudy. I na to tázali jsme se na rozhodujících místech, a dostalo se nám uklidňujícího ujištění, že se nic takového nepřipravuje.

Vraceje se ještě k rozpočtu, chtěl bych zdůrazniti, jak náš rozpočet je rok od roku pravdivější. V letošním rozpočtu jest již velmi málo reserv ve výdajích, totiž je tam málo výdajů, rozpočtených nad skutečnou potřebu, kterých se potom může použíti pro jiné účely, ale také málo reserv v nízko rozpočtených příjmech. Tím rozpočet získává na pravdivosti, ale nedá se upříti, že se tím rozpočet na druhé straně stává křehkým. Takovýto pravdivý rozpočet opravdu přikazuje, aby se podle něho hospodařilo s největší opatrností. Také cítíme všichni, že i po úlevách, které přinesla poplatníkům nesporně daňová reforma, i po dalších sníženích, po průlomu do daně z uhlí a do daně z obratu, která se bude promíjeti při exportu, přece ještě zatížení našeho poplatnictva je přílišné, zejména u srovnání s poměry předválečnými. Daně všechny byly nejméně valorisovány. Vedle toho máme však daně nové, kterých dřívější doby neznaly, daň z obratu, která byla zavedena jako provisorium popřevratové, však stala se pomalu institucí trvalou, máme dědickou daň, která je svou výší enormní a jistě také brzdí spořivost v občanstvu. Proti přetížení jsou ovšem pořád staré cesty, především snížení výdajů a vyvarování se výdajů méně nezbytných. Ovšem se spořením ve státním hospodářství je to zle, jestli každý čeká, aby začali spořiti ostatní, a nezačne sám u sebe.

Já v této souvislosti přicházím znovu na věc, o které už dnes při jiném předmětu bylo mluveno, na požadavek senátu, aby pro něj byla pořízena nová budova. V této věci nemohu býti zajedno s kol. Havelkou, který se vřele zde dnes tohoto požadavku zastával. Bude nám těžko loučiti se s touto místností, která jest posvátná vzpomínkami z našich předpřevratových bojů národních a která ještě v popřevratové době byla znovu posvěcena tím, že zde zasedalo první ústavodárné Národní shromáždění - vždyť ještě nedávno jsme tento historický moment tady oslavovali. Ale nehledě k tomu, i po stránce hospodářské mám za to, kážeme-li úspornost ostatním, že bychom měli předcházeti příkladem a odříci si luxusní požadavek nové budovy senátní.

Druhá cesta k tomu, aby se břímě daňové stalo snesitelnější, je rozvržení břemen na větší počet ramen. Budeme-li pokračovati ve svém hospodářském vzestupu, bude samo sebou přibývati nových poplatníků, nositelů daně bude více a tím bude dána podmínka, aby břímě daňové mohlo býti sníženo.

Ale k témuž účelu mělo by směřovati i další opatření, totiž aby postihování poplatných důchodů, vyměřování daní, dálo se intensivněji než doposud. Nemohu si pomoci, ale je poněkud nápadné, že naší daní důchodovou je podle výkazů a podle rozpočtu postižena přece jen dosti malá část našeho úhrnného národního důchodu a z toho, co je postiženo, většinu tvoří pevné služební požitky zaměstnanců, tedy důchod, který se dá zjistiti ve všem pohodlí, poněvadž musí býti naprosto, přesně přiznáván a není jej možno zatajiti. Ovšem ta věc souvisí s tím, o čem jsem již mluvil, to je s nedostatečným vybavením našich finančních úřadů, které na obtížnější úkoly, na postihování poplatníků - a to jsou právě velcí poplatníci - jejichž důchod není tak zjevný - nestačí a tedy z nouze nebo z pohodlnosti spokojují se předpisováním daně z důchodů lehce zjistitelných.

Končím své poznámky k rozpočtu a prohlašuji, že naše strana bude hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Stark. Uděluji mu slovo.

Sen. Stark (německy): Slavný senáte! Všichni řečníci německých vládních stran, kteří se dosud dostali ke slovu, stěžovali si slovy více nebo méně pohnutými do poškozování Němců v tomto státě. Je podivno, když musíme slyšeti stížnosti z úst těchto pánů, kteří přece sami zasedají ve vládě a kteří sami ledacos ve vládě odstranili, anebo alespoň měli učiniti pokus to odstraniti. Pan dr Hilgenreiner líčil ve svých vývodech mezi jiným, jak špatně to vypadá s umístěním Němců ve státních službách, že v jednotlivých ministerstvech, v jednotlivých úřadech vůbec již není žádných německých úředníků. Chci zde jen poukázati na obojetnost těchto pánů, poněvadž to přece zní zcela podivně, když slyšíme takovéto stížnosti od těchto zástupců. Měl jsem před 4 nedělemi příležitost čísti venkovský list křesťansko-sociální strany, kde se líčilo, že sociální demokraté v tomto státě prý jsou vinni zdražením cukru. Jako odůvodnění toho se uvádělo, že náš tisk a zpravodajové v našich schůzích psali a mluvili o hrozícím zdražení cukru. To prý byla příčina proč musilo nastati zdražení cukru. Tedy poněvadž jsme, abych tak řekl, malovali čerta na zeď, uchopili cukrovarníci v tomto státě ihned příležitost za pačesy a zdražili cukr. Tak tedy se balamutí čtenáři křesťansko-sociální strany, a budou, bohužel, mezi těmito čtenáři lidé, kteří tomuto nesmyslu uvěří. Užívá-li strana, která chce býti brána vážně, takovýchto prostředků, pak je to nejvýš smutné a je to demagogie prvního řádu.

Učinil jsem si úlohou promluviti ke kapitole ministerstvo zemědělství, pozemková reforma a postátnění lesů. Ministerstvo zemědělství bylo často označováno za ministerstvo jedné strany. Přehlédneme-li však, co se v oboru zemědělství stalo od trvání dnešní vládní koalice, musíme tento úsudek revidovati. Nejde vůbec o panství jedné, agrární strany, nýbrž o panství jedné části této strany, kterou vedou velkoagrárníci. Že si při tom s oblibou hrají na zástupce a ochránce malých, patří do arsenálu jejich hesel, kterými se pokoušejí nalákati malé sedláky jako přípřež pro svoji politiku. Je skutečností a nelze více popříti, že celé zákonodárství měšťácké koalice v tomto oboru jevilo své účinky jen ve prospěch velkých sedláků, avšak proti malým zemědělcům a proti veškerému konsumujícímu obyvatelstvu. Jaký zájem mají malorolníci na vysokých agrárních clech? Pan sen. Zuleger mluvil předešlý týden ve své řeči nepřetržitě o malorolnících; vypadalo to tak, jakoby pan Zuleger byl nejpřednějším zástupcem malorolníků. Tito pánové, kteří zde na tomto místě mluví takovým způsobem, nečiní ničeho tam, kde by skutečně měli možnost změniti mnohé ve prospěch malorolníků. Považují zde tuto tribunu, abych tak řekl, za výfukový ventil, aby mohli voličstvo venku klamati. Skoro ⁵/₄ milionu rolníků je v republice, jejichž majetek nestačí, aby vyrobili více, nežli sami potřebují. Většina z nich je ještě nucena nakupovati chleboviny a píci pro svůj dobytek a tito mají z vysokých ochranných cel jenom škodu, poněvadž musí toto zboží nyní platiti dráže. Situace malých rolníků se také od zavedení agrárních cel značně zhoršila, a to nejen z právě uvedeného důvodu, nýbrž také pro nouzi o krmivo, která nyní nastala. Následkem neúrody pícnin v letošním roce cena jejich nejen nesmírně stoupla, nýbrž je zde také nebezpečí, že zásoba pícnin nevystačí do příští sklizně. A tu jsou to právě agrárníci, kteří nejvíce přispěli k tomu, aby potírání krise ztížili. Proti varování sociálních demokratů a proti protestům malých zemědělců rozšířili cla na pícniny a proti lepšímu přesvědčení přehlasovali všechny naše pozměňovací návrhy. Zájmy malých zemědělců nejsou jim ničím; co měli na mysli, je výhradně výhoda velkoagrárníků. Je dobře připomenouti to, co napsala jedna z veličin moravského "Bund der Landwirte", pan Hilmer, ještě roku 1926. Řekl tehdy: "Jest ovšem protismyslné, když se při odůvodňování oprávněnosti celní ochrany počítá do toto také 667.526 případů majetku pod půl hektaru a 201.389 případů majetku od půl do jednoho celého hektaru, poněvadž tyto případy činí více nežli polovinu všech případů a mnohé z těchto majitelů zahradních parcel a jednotlivých pozemků nelze počítati ke stavu zemědělskému, poněvadž jejich hlavní příjem pochází z jiného povolání." Tehdy ovšem byla jiná doba. Dnes se titíž příslušníci svazu "Bund der Landwirte" budou velice namáhati, aby těmto malým držitelům dokázali, že jsou rolníky a že tudíž mají voliti členy svazu "Bund der Landwirte. Malorolníkům daří se špatně, poněvadž jsou poukázáni na pěstování dobytka, a to nyní prodělává krisi. Nyní to poněkud utichlo s návrhem českých agrárníků na zvýšení cel na dobytek a zvířecí výrobky, tedy maso, šunku atd. (Sen. dr Heller [německy]: Po volbách!) Zcela správně, před volbami musí se o takovýchto věcech mlčeti. Není již tak snadno nalézti věřící, kteří se chytí na tento všelék. I kdyby se stokráte ukázalo, že agrární cla a cla na dobytek nemohou přinésti potřebný výsledek, agrárníci přece zase přijdou se starým návrhem, poněvadž je pohodlný a nemůže škoditi velkoagrárníkům, pěstitelům obilí. Pěstitelům dobytka však cla na dobytek jistě nepomohou. Pěstitelé dobytka mají zájem na tom, aby dostali laciné krmivo a aby svůj dobytek udrželi. K tomu jim cla nepomohou. Budou dále nuceni k porážkám z nouze, a meziobchod se již o to postará, aby pěstitelé dobytka sami neměli žádného užitku ze zdražení masa. Ostatně musí rozmnožení porážek automaticky stlačiti cenu, takže užitek ze zvýšených cen masa zase nebudou míti malí zemědělci, nýbrž velcí pěstitelé dobytka, kteří to mohou vydržeti až do příznivé konjunktury.

Ale také vliv cel na dobytek na zvýšení ceny není trvalý. To ukazuje příklad Německa, kde chov vepřů roku 1925 při ceně 80-90 marek za 100 kg živé váhy a při stavu 17 mil. kusů představoval cenu 2081 mil. marek. Chov vepřů roku 1927 činil však při zvýšeném stavu 19 mil. kusů jen cenu 2053 mil. marek, tedy o 2 mil. vepřů více, přesto však umenšení ceny o 28 mil. marek, ačkoli cla byla zvýšena. Agrárnickými metodami nelze tedy pomoci obtížím pěstitelů dobytka. Opětujeme tudíž ještě jednou s největším důrazem požadavek, který již od dlouhé doby hájí ústřední svaz malorolníků a domkářů. Žádáme nejrychlejší zrušení všech cel na pícniny a zmírnění cel na obilí, dále snížení železničních tarifů pro krmivo a stelivo, odstranění daně z obratu při krmivu a vládní akci, aby se nejtížeji postiženým pěstitelům dobytka dostalo zlevněného jadrného krmiva. Prostředků k tomuto účelu je zajisté mnohem více potřebí nežli milionů pro ruskou pomocnou akci, pro družstevní lihovary, anebo pro revisi zemědělských podniků. Žádáme však, aby se stát staral o zvelebení družstev pěstitelů dobytka, pro zužitkování dobytka, aby meziobchod byl účinně potírán, a žádáme v zájmu veškerého zemědělství také, aby školství, které pro zvelebení zemědělství má takovou důležitost, dalším vybudováním hospodářských škol, povinnou návštěvou škol, odbornými poradami, tvořením vzorných hospodářství atd. bylo dále zvelebováno. Proti břemenu nespravedlivého zdanění malorolníků a domkářů neučinili agrárníci ničeho, naopak, pospíšili si, aby poměr ve prospěch velikých majitelů zlepšili. Při poradách o daňovém zákonu prohlásil ministr financí, že berní reforma znamená úlevu pro malé držitele. Pravda je, bohužel, opak. Zdanění malých lidí je dnes ještě nespravedlivější, nežli bylo před berní reformou. Domovní daň třídní u malých majitelů domů, kteří mají až 5 obytných místností, byla zvýšena. Také zvýšení daně z obratu o 25% není na místě u malých rolníků, kteří toho málo prodávají. "Bund der Landwirte" zamítl sociálně-demokratický návrh na stanovení existenčního minima pro malorolníky, za to však zjednal velkým držitelům lesů a půdy v daňové reformě značné úlevy. A co zákon sám neučinil, to pak obstarávají dodatečně funkcionáři tohoto svazu sami. Malorolníci jsou všude vytlačováni z berních komisí, takže velkoagrárníci mají všude volnou ruku. Uvedli jsme v denním tisku množství příkladů toho, jak nesvědomitým způsobem postupovali členové svazu "Bund der Landwirte" při udávání výtěžku z 1 ha, podle kterého se vyměřuje daň z příjmů. Tam mohli tito lidé ukázati, že se chtějí také zastávati hospodářsky slabých. Co však učinili ve skutečnosti? Výnosy malých držitelů byly tak vysoko oceněny, že takových nelze docíliti ani v úrodnějších krajinách, nežli jsou pohraniční krajiny v Čechách, kdežto výnos velikých pozemků má býti podle možnosti zmenšen. Tak vypadá v praxi rovnost mezi malými a velkými, kterou hlásají agrárníci.

Tentýž obraz ukazuje zemědělská rada, která se stala doménou svazu "Bund der Landwirte". Aby tam byli zcela sami mezi sebou, vytlačili jediného zástupce malorolníků a domkářů, poslance Leibla z odborných komisí. Vypadá to tak, jakoby zemědělská rada zde byla jen pro "Bund der Landwirte". Kdo není jeho členem, neobdrží žádné subvence, a jeho členové využitkují svého panství úplně v zájmu své politické strany. Reorganisaci zemědělské rady agrárníci oddalují, aby malorolníkům nemusili dáti poměrné zastoupení. Hlavní snahou agrárníků jest, aby v zájmu velkých rolníků hospodářsky slabé buď ze zastoupení úplně vyloučili, anebo aby je zavedením plurálního volebního práva ve prospěch velkých sedláků udrželi v úplné bezmocnosti a bez jakékoli kontroly vedení.

Žádáme tudíž, aby vláda co nejdříve předložila zákon o zemědělských komorách, které by zaručovaly stejnoměrné zastoupení všech zemědělských stavů a podniku jakékoli rozlohy.

Co se týče pozemkové reformy, můžeme také tentokráte přednášeti jen stížnosti. Především nestalo se ničeho, aby napraveno, anebo alespoň z části vyrovnáno bylo poškozování Němců v pozemkové reformě. Naproti tomu je zde již velmi blízké nebezpečí, že se bezpráví na Němcích bude opakovati při lesní reformě. Při rozdílení půdy byla všude českým uchazečům dávána přednost před Němci. Charakteristickým pro to je přehled Národní jednoty pro území severní Moravy, podle kterého jen v malém počtu obcí vzrostla půda českých majitelů skoro o 200%. Z více nežli 1500 zbytkových statků obdrželi Němci tolik, že to lze spočítati na prstech. Německým malorolníkům vzaty byly spachtované pozemky a zašantročeny velkostatkářům a majitelům zbytkových statků, většinou českým. Na německých malorolnících se těžce vymstilo, že poslanci svazu "Bund der Landwirte" svého času zabránili prodloužení zákona na ochranu pachtýřů a že přes všechny snahy a návrhy sociálních demokratů nedošlo k novému zákonu o ochraně pachtýřů.

V této souvislosti opětujeme ještě jednou svůj návrh, aby vláda podala osnovu zákona, kterým malí zemědělští pachtýři mají býti chráněni proti příliš krátkým lhůtám pachtovním, proti svévolnému vypovídání a proti pachtovní lichvě. Užitek, který lepším obděláváním půdy přinesli majiteli, musí jim býti při skončení pachtu nahrazen.

Těžce poškozeni jsou způsobem, jakým se prováděla pozemková reforma, také zemědělští a lesní dělníci, kteří v nesčetných případech pozbyli svého pracovního místa. Jest obzvláště kruté, že němečtí dělníci v pohraničních krajinách, které většinou slouží jen národnostním snahám nových majitelů, musili ustoupiti a jen těžce mohou nalézti nové zaměstnání a vydáni jsou největší bídě. Při tom poukazuji na bezpráví v Železné Rudě, do nebe volající, kde tamním dřevařům jakožto dlouholetým pachtýřům přes soudní usnesení chtějí vzíti pozemky, od mnoha let pachtované. Co si zde někteří úředníci pozemkového úřadu a správy státních statků dovolují, nelze vůbec popsati. Zjednati zde jednou pořádek, bylo by nejvýš na čase. Dovoluji si činitele pozemkového úřadu, v úvahu přicházející, jakož i vládu obzvláště upozorniti na příkré bezpráví, které tu chtějí spáchati na ubohých dřevařích, a žádati za rychlou nápravu bezpráví tam spáchaného. I podle oficielních statistik, které v sobě zahrnují zaměstnance zabraných velkostatků, kteří poděleni byli půdou, nebo dostali odbytné, jde o 64.000 osob, ze kterých asi 16.000 osob obdrželo půdu, ovšem jen velmi malé kousky, kdežto skoro 50 tisíc osob neobdrželo žádné půdy. A jak velký je počet těch, kteří vyšli zcela na prázdno, bez odbytného!

Zdá se, že při lesní reformě bude tomu právě tak jako při pozemkové reformě. Povážíme-li, jakou úlohu dosud hrály hraničářské spolky při reformě půdy, pak víme, co to má znamenati, když jejich vůdce Lukavský psal před nějakou dobou: "Lesní reforma týče se především pohraničních lesů. Nabytí jejich nemůže se měřiti jen podle hospodářských důvodů, neboť nikdy více se nám nenaskytne taková příležitost, abychom své hranice posílili, jak v národnostním, tak také ve státním ohledu, jako nyní."

Záborem má býti postiženo ještě 1 mil. 600.000 ha lesa. Co učinily dosud německé vládní strany, aby odvrátily nebezpečí, které hrozí německému obyvatelstvu těchto krajin? Slyší přece také toto otevřené přiznání, že hospodářské důvody nic neplatí a že lesní reforma má býti nástrojem k nacionalisaci pohraničních okresů! Což to pro ně neznamená ničeho, když zase desetitisíce rodin stojí před ztrátou své existence anebo alespoň před nebezpečím trvalého poškození své existence? Dosud byla zabrána a přidělena jen část lesů, a již můžeme viděti, že nejhorší obavy nejsou přehnané. Města, která mají již veliký lesní majetek, obdrží ještě více lesa, obce, které mají málo, nebo nemají vůbec ničeho, neobdrží žádného lesa, poněvadž prý pro malý majetek nemohou poskytnouti záruky za řádné hospodářství v lesích. Jest jen jedna cesta, abychom také tomuto argumentu mohli čeliti: je to vytvoření svazů samosprávných korporací, a německé strany, které nyní zasedají ve vládě, podporovaly kdysi tento požadavek sociálních demokratů. Od té doby však, kdy se domnívají, že mají naději na podíl z kořisti svých českých koaličních soudruhů, nechaly zájmy obcí na holičkách a propagují utvoření soukromých družstev za účelem získání lesů a zabraňují tvoření družstev samosprávných korporací. Může snad býti, že obdrží část zabraných lesů, stejně jako mnohý z pánů od svazu "Bund der Landwirte" při pozemkové reformě pro sebe něco zachránil, ale zájmy omezeného počtu vůdců agrárníků nejsou zájmy německého obyvatelstva. Německé vládní strany musí sobě ujasniti, že poškození německých obcí znamená poškození všeho obyvatelstva a zkrácení jejich majetku znamená ochuzení obyvatelstva. Slyšeli jsme v poslední době také s vládní německé strany stížnosti do pozemkové reformy, také zde v senátě, ale páni svazu "Bund der Landwirte" a z křesťansko-sociální strany jednají jinak, než mluví. Dokud byli v oposici, nemohli si dosti stěžovati do stranického hospodářství právě v pozemkovém úřadě, od té doby však, co zasedají ve vládě, zapomněli na všechno a nepodnikli toho nejmenšího, aby si u státního pozemkového úřadu a v ministerstvu vynutili změnu těchto poměrů. Zamítnete také nyní naše návrhy, aby výbor pozemkového úřadu podle zákona byl složen na základě poměrného zastoupení, stejně jako nepřipustíte žádného veřejného výkazu o subvencích, jež ministerstvo poskytuje, ačkoli by to bylo nejúčinější podporou vašich stížností, kdyby tyto stížnosti nebyly pouhou volební demagogií.

Jest ještě mnohé, co obzvláště tíží venkovské obyvatelstvo, kterému chtějí zkrátiti starobylá práva, jako sbírání steliva, klestí, jahod atd.; zákony na ochranu polního majetku, které zde letos byly přijaty, jsou viditelným projevem těchto snah.

Osnovou zákona, kterou pro její stranicko-politickou povahu i neagrární české koaliční strany zamítají, je zákon o pojištění dobytka a pojištění proti krupobití. Tento zákon, který by mohl vyhověti důležité potřebě zemědělství, je zcela jednostranně přistřižen pro zájmy agrární strany a velkého majetku a měl by jen za následek odvislost malých zemědělců od nově zřízeného ústavu právě tak, jak tomu jest již nyní ve všech důležitých institucích. Obzvláště dlužno osnově vytknouti, že pojištění má býti jen dobrovolné a že se velcí sedláci mají již předem pomocí plurálního volebního práva státi pány ústavu. Na národní rozdělení se nepomýšlí. Také proti břemenům, jež by osnova uložila obcím, musíme rozhodně protestovati. Tak jak zákon dnes vypadá, musili bychom rozhodně vystoupiti proti němu, poněvadž by to byla pouhá agitační ústředna pro agrárníky, ve které by hospodářsky slabí měli méně práv, za to však tím těžší povinnosti. Shrnujíce můžeme tedy ke kapitole "zemědělství a pozemková reforma" jen říci, že převážná většina německého venkovského obyvatelstva neměla by z agrární politiky žádného prospěchu, nýbrž namnoze jen škodu pro dnešek i pro budoucnost, a že ani další plány agrárníků nejsou s to, aby odstranily nedostatky v zemědělství, takže by musily míti za následek jen další těžké zatížení veškerého obyvatelstva.

Po ranách, které nám způsobila pozemková reforma, hrozí nyní německému obyvatelstvu nové nebezpečí při provádění rozdělení lesů. Proti všemu tomu bezmocně stojí německé vládní strany, které by v prvé řadě byly povinny tomu brániti. Ty nesou odpovědnost za to, že se zájmy veškerého obyvatelstva obětují přáním jednotlivých privilegovaných lidí.