Nyní mi dovolte, abych promluvil několik slov ke kapitole státní podpory stavebního ruchu. Četné nehody na stavbách, které se udály v poslední době, obzvláště veliké neštěstí na stavbě v Praze, pohnuly veřejnost konečně k tomu, aby přemýšlela o podstatě našeho zákona o stavebním ruchu. Především byla za hlavní chybu tohoto zákona prohlášena krátká lhůta pro nabytí osvobození od daně. Jistě také v tom spočívá z části vina. Druhou stránkou věci se však dosud sotva kdo zabýval. Zákon o stavebním ruchu poskytuje novostavbám osvobození od daní pro řadu let a za jistých okolností také převzetí státní záruky. Obecně prospěšná stavební družstva, která se této výhody domáhají, jsou nyní povinna dáti si od ministerstva sociální péče předpisovati nájemné, které smějí vybírati. Soukromý stavebník tomuto omezení nepodléhá, obzvláště nepodléhá v tom případě, používá-li jen výhody osvobození od daně. V tom nyní spočívá veliká vada. V Praze, ale také v jiných městech, využitkuje se osvobození od daně, jehož účelem bylo zmenšení nájemného, aby ze staveb vydobyto bylo nesmírných zisků. Nájemné je nesmírně vysoké a není žádným tajemstvím, že se náklad novostaveb při využití osvobození daňového zúrokuje 10, 12, 15 a více procenty. V 8-10 letech anebo nejvýše ve 12 letech je celý stavební náklad zaplacen, předpokládaje, že vysoké nájemné tak dlouho potrvá. Tato okolnost má vinu na obrovské stavební spekulaci a na příliš spěšném provádění staveb, které pak vede ke katastrofám. Žádáme tedy, aby všichni stavebníci, kteří činí nárok na nějakou úlevu, byť také jen osvobození od daní na základě zákona o stavebním ruchu, musili se podrobiti stanovení nájemného ministerstvem sociální péče, i žádáme od ministerstva, aby toto nájemné vyměřovalo podle stavebního nákladu a obvyklého zúročení a umořování. Jen tímto způsobem lze podporovati reelní, slušnou stavební činnost a učiniti přítrž stavební spekulaci.

Nyní mi dovolte, abych uvedl ještě několik malých příkladů, jak se v tomto státě hájí zájmy chudých. Mám zde obzvláště křiklavý případ, týče se zemského úřadu pro válečné poškozence a ministerstva sociální péče. V Dolních Sekyřanech v okresu stříbrském žije válečný invalida jménem Karel Kraus. Tento muž byl roku 1917 zasypán granátem, i nastalo roku 1923 oslepnutí a ochrnutí obou nohou. Tento muž nemůže se dnes pohnouti, aniž by ho dvě osoby vedly, nemůže choditi, vůbec nic. Tomuto muži jsem vymohl, že byl loňského roku opětovně předveden před lékařskou vyšetřující komisi, poněvadž mu nechtěli přiznati

důchod. Tato lékařská komise vyslovila 100procentní neschopnost k výdělku. Po 4 měsíce bral tento politováníhodný člověk důchod, po 4 měsících obdržel vyrozumění, že se mu důchod zase zastavuje, poněvadž prý není prokázáno, že jeho onemocnění je následkem války. Tedy prosím: lékařská komise konstatuje 100procentní výdělečnou neschopnost, poněvadž došla k přesvědčení, že se zde jedná o následek války. Patrně na základě sprosté denunciace došlo k odepření důchodu. Tento politováníhodný člověk bojuje dnes ještě o svá práva. Další do nebe volající bezpráví spácháno bylo na jakémsi Václavu Nadelholzovi, mistru vrtařskému ve Gbelech. Tento muž byl po 26 roků zaměstnán ve vrtacím podniku Thiele v Oseku. Roku 1915 převzat byl do státních služeb a nalézal se od té doby nepřetržitě ve státních službách. Po převratu chtěl se tento muž zase vrátiti do civilní služby, státní doly však ho potřebovaly dále, poněvadž neměly technicky a odborně vycvičené mistry vrtařské. Přiměly ho, aby zůstal, ubezpečujíce ho, že se mu započítají všechna služební léta, která měl u Thiele-ho v Oseku. Stále se mu jen slibovalo, řeklo se mu, že nebude míti žádné škody, že stát ho nutně potřebuje. Tento muž dal si to namluviti a konal až do r. 1927 věrně a poctivě své práce jako mistr vrtařský. V červnu loňského roku dostal náhle rozkaz, aby složil zkoušku z jazyka státního. Tento muž, který měl co činiti se slovenskými, polskými, rusínskými a také českými dělníky, a který se, pokud toho bylo potřebí, dovedl s nimi také smluviti, měl najednou skládati jazykovou zkoušku. Přirozeně není tomuto 56 let starému muži již možno, aby se českému jazyku naučil tak, jak se to právě při skládání zkoušky vyžaduje. Tento muž byl zkrátka bez jakéhokoliv odbytného propuštěn. Intervenoval jsem na základě tohoto křiklavého bezpráví u ministerstva veřejných prací, prosil jsem tam, aby bezpráví na tomto muži spáchané bylo podle možnosti napraveno. Dotčený pan sekční šéf to také slíbil, ale jistý ministerský rada - jeho jméno jsem zapomněl - mně řekl, že to nejde, že ten člověk musí ovládati státní jazyk a že by jen tak mohl sloužiti dále. U vrtařského mistra, který s veřejností takřka vůbec nepřichází do styku, klade se důraz na to, aby plně a zcela ovládal státní jazyk! Konal v době, kdy nebylo vycvičených odborníků, dobré služby, a nyní může se po starém příkladě říci: Mouřenín vykonal svou povinnost, mouřenín může jíti. Prosím úřady, které přicházejí v úvahu, aby napravily bezpráví jemu způsobené, a znamenalo by to skutečně křiklavé bezpráví, kdyby se tomuto člověku nepomohlo. Mohlo by se s oprávněním říci, že se v tomto státě projevuje ochota jen pensionovaným generálům a povalečům.

Chci uvésti další malou stížnost, jak to vypadá, chce-li si dnes některý chudák opatřiti cestovní pas. V tomto státě není pro dělníky vždy zaměstnání, takže často jsou nuceni nalézti si výdělek mimo tento stát. Chce-li si tedy některý dělník opatřiti cestovní pas, jak tomu bylo ve Stříbře, pak je vydán různým šikanám jednotlivých úředníků. Především musí dělník za vyhotovení cestovního pasu zaplatiti 51.20 Kč, ačkoli za visum netřeba nic více platiti. Tento obnos skládá se z těchto částek: Žádost za cestovní pas stojí 5 Kč. Žádost za doklad o státním občanství stojí rovněž 5 Kč, kolek na cestovní pas 8 Kč, kolek na průkaz o státním občanství rovněž 8 Kč, pak poplatky za úřední jednání 10 a 12 Kč a poplatek za daňové potvrzení Kč 3.20, to činí tedy dohromady 51.20 Kč, které musí tento chudák zaplatiti, nežli obdrží pas. Mimo to musí ještě třikrát, čtyřikrát a pětkrát jeti k politickému úřadu do Stříbra, aby pas vůbec dostal. Jak to vypadá se svobodou a demokracií v tomto státě, jak hluboce jsme v tomto ohledu již klesli v tomto státě, chci vám ukázati na jednom příkladě. Vyslali jsme na počátku měsíce září t. r. jednoho ze svých okresních tajemníků do okolí Kašperských Hor, aby tam kontroloval tamější místní a okresní organisace. V Zejbiši nezastihl hned zástupce naší tamější organisace a čekal proto na něho. Tu tedy na něho přišel četník, který se tázal po jeho zaměstnání a žádal od něho nějaký průkaz. Tento muž neměl u sebe, bohužel, žádného jiného průkazu nežli zápisník, ve kterém byly zaznamenány různé adresy instancí naší strany, adresy našich časopisů, několik adres nových předplatitelů. Jiného průkazu okresní tajemník neměl. Nato zabavil četník tomuto člověku zápisník s poznámkou, že jej musí předložiti úřadu a do dnešního dne nebylo možno obdržeti zápisník zpět. Ačkoli okresní tajemník mohl svou totožnost prokázati - měl u sebe psaní od soudruhů Hilgartha a Jaksche, které četník, jak sám udal, velmi dobře znal - nebyl tento průkaz považován za dostatečný, neboť četník viděl v něm nějakého vyzvědače, a nebylo také možno, obdržeti přes opětovnou žádost za vrácení tento zápisník zpět. Vidíte tedy, jak hluboce jsme již v tomto státě klesli, pokud jde o osobní svobodu. Máme všechnu příčinu, abychom takovéto prareakcionářské vládě, vládě červené tužky, neprojevovali žádným způsobem důvěru a budeme tudíž hlasovati proti rozpočtu.

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Hlávka.

Sen. Hlávka: Slavný senáte! Rozpočet ministerstva národní obrany činí plnou pětinu celého rozpočtu republiky Československé. Při tom ovšem nejsou ještě v rozpočtu ministerstva národní obrany uvedeny všecky položky, obsahující vydání na vojsko. Skutečný náklad na armádu jest ještě značnější. Zejména není vůbec v rozpočtu vykazován zbrojní fond, s nímž hospodaří vojenská správa bez přímé kontroly veřejnosti.

Pro rozpočet vojenský na letošní rok je příznačné, že zatím co klesají náklady osobní, to je náklady na žold i výživu mužstva, stoupají náklady věcné, náklady spojené s nákupem nového válečného materiálu.

Výše vojenského rozpočtu i to, jak se tento rozpočet vnitřně mění, jsou přímým důkazem, že žijeme v období horečných příprav válečných, že československá buržoasie, stejně jako buržoasie v jiných kapitalistických státech, s válkou v nejbližší době počítá a vážně se na ni připravuje. Všechny výklady o odzbrojení, práce t. zv. odzbrojovacích komisí, nejsou ničím jiným, než pokusem zastříti před masou dělníků a malorolníků tento fakt.

Československý ministr zahraničních věcí, pan dr Beneš je dokonce předsedou odzbrojovací komise při Společnosti národů, to však naprosto nepřekáží tomu, aby jak rozpočtová čísla ukazují, Československo zbrojilo velmi pilně a aby zbrojní průmysl na Československém území zásoboval okrajové státy SSSR a byl tak jednou z hlavních hybných pák příprav k této válce.

Fakt, že se o přípravy k válce jedná a že československá buržoasie počítá s tím, že také československá armáda se přímo ve válce zúčastní, je možno však dokazovati také z vnitřních poměrů v československé armádě a ze změn a opatření, k nimž došlo poslední dobu.

V jubilejním roce se už nemluví vůbec o tom, že by československá armáda měla být milicí, jak sliboval Masaryk ve Washingtonské deklaraci, a rovněž se nemluví ani slova o tom, že by měla být organisována demokraticky.

Připomínáme-li to, pak to neznamená, že bychom snad se domnívali, že miliční armáda v kapitalistickém státě by vzala armádě třídní smysl a třídní poslání, anebo že snad bychom viděli svůj cíl v tom, abychom bojovali za nějaké demokratické reformy v armádě kapitalistického státu.

Nemluvím o tom, o těchto slibech snad proto, že by tyto sliby vyjadřovaly naše požadavky a náš program, chci ukázati pouze na to, že měšťáčka třída není za daných poměrů s to a ani nechce splňovati to, co bylo kdysi jejím programem, a že rovněž ovšem nechtějí tento program, ačkoliv se k němu přihlásili, splňovat ani sociální reformisté.

Československá armáda se vnitřně nijak neliší od armády staré monarchie, starého "Franty Procházky", leda snad velícím jazykem, anebo tím, že mechanická disciplinovanost, hrubá nadřízenost a podřízenost je v ní ještě větší, než byla ve staré armádě monarchistické.

Sliby, které buržoasie dělala vojákům po převratě, bratrství a tykání vojáků důstojníkům, to byly ústupky, jež buržoasie vyzkoušela na čsl. armádě v Sibiři a jichž používala jen k tomu, aby vojáci sami si neudělali nový pořádek v armádě, nevytvořili revoluční komitéty, které by ve spojení s dělnickými radami úplně změnily mocenské poměry ve státě.

Heslo demokratické armády, vyslovené Masarykem, jeho výklady k vojákům, že jsou občany ve zbrani, to všecko náleží k téže politice klamu, s níž jsme se setkávali v bezprostřední revoluční situaci po válce všude.

Strach z revoluce, nutné ústupky demokratické a sociální reformy vedly v československé armádě i k tomu, že vojáci dostali hlasovací právo. Avšak velmi brzo, jakmile narukovali nováčkové, začala se tvář československé armády značně měniti. Nezačalo se ihned s novými zákonnými předpisy. Čsl. buržoasie byla dosti obratná a dosti chytrá na tyto věci, aby napřed utužila disciplinu ve vojsku způsobem co možná nejméně nápadným. Poměrně vyšší žold, kulturní práce v armádě, vyučování psaní a čtení, knihovny, vojenská zátiší, zákaz vojáky tělesně trestati, to všechno sloužilo po válce k tomu, aby vojáci trpělivě snášeli postupně zostřovanou disciplinu.

V období průmyslové racionalisace, v období, kdy nová válka se stává bezprostředním nebezpečím, kdy třídní rozpory vzrůstají tak, že není jisto, zda buržoasie vystačí s četnictvem a policií, bylo nutno pokračovati dále na dráze jednou nastoupené.

Jakmile přestává bezprostřední revoluční nebezpečí a blíží se okamžik, kdy armády, která již stála tak strašlivé množství peněz, má býti opravdu použito tam, kde ji buržoasie potřebuje, to je její hlavní cíl, musí skončiti hra na občany ve zbrani, jak řekl president Masaryk a musí se ukázati, že vojáci v imperialistickém státě jsou otroci, určení k tomu, aby zemřeli pro větší zisky své vlastní buržoasie.

Zkušenosti světové války ukázaly, jaká nebezpečí skrývá v sobě armáda, v níž jsou vojáci z národností potlačovaných, jak úžasně nebezpečné je, když vojáci uprostřed boje začnou mysliti na to, proč bojují, zač mají umírati a proč vraždí své bližní. Proto Rakousko-Uhersko již v druhém roce války začalo tvořiti tlupy smíšené, dbalo toho, aby ani jediná samostatná vojenská jednotka na frontě nebyla výhradně, anebo téměř výhradně, složena z vojáků nějakého potlačovaného národa.

Čsl. buržoasie, tato opravdová dědička staré monarchie, ta se, myslím, ještě zhoršila, již od počátku tvoří všecky oddíly, které v případě války mají operovati samostatně, tak, že je doplňuje z různých krajů a z různých národů. Cílem této politiky jsou nejen oddíly národnostně smíšené, nýbrž také to, aby vojáci měli co nejméně přímého styku, měli co nejméně známých v místě, kde slouží a kde jich po případě bude použito také proti "vnitřnímu nepříteli." (Sen. Šturc: Proti jejich rodičům, bratřím a sestrám!)

To byla praxe, jíž používala čsl. armáda velmi brzo po převrate. Musilo se jíti však nutně dále. Příští válka bude vyžadovati ještě více než poslední válka světová, aby se vojáci i v nejmenších oddílech nemohli dohodnouti a nepoužili zbraní, jež dostali proti svému opravdovému nepříteli, na místo aby jich používali proti nepříteli imperialistické skupiny, která armádu vehnala do války. Vojenští odborníci jsou přesvědčeni, že vojenské operace v příští válce bude nutno prováděti ještě s menšími jednotkami, než ve válce světové. Zdokonalení ve zbrani, větší používání letadel a otravných plynů si vynutí taktiku nepostupovati dopředu v celých řetězcích, nýbrž ve skupinách 3 až 5 vojáků. A právě proto spolehlivost politická v armádě hraje a bude hráti stále větší roli. Imperialistická buržoasie nemůže ovšem docíliti politické spolehlivosti vojáků tím, že změní tak poměry ve státě, aby masy dělníků, malých rolníků a příslušníků potlačovaných národností měly opravdu důvod k boji. Naopak. Průmyslová racionalisace musí nezbytně poměry ještě více zhoršiti než dosud, musí vyvolati ještě větší nespokojenost v masách pracujícího lidu a potlačovaných národností. Když není možno docíliti politické spolehlivosti armády tím, že třídy, které dodávají většinu

prostých vojáků, budou uspokojeny, je samozřejmě nutno s hlediska imperialistické buržoasie pokusiti se o to, udělati z vojáka nemyslící stroj, ochotný splniti každý rozkaz, každý pokyn. Tím je dán základní směr celé politiky v československé buržoasní armádě. Vojáci po dobu služby mají býti co nejdokonaleji odděleny od své vlastní třídy. Proto jim bylo vzato nejen hlasovací právo, nýbrž i zakázáno, aby četli "nestátotvorné" noviny, je jim zakazován přístup do Dělnických domů a spolkových místností, přístup na schůze. Každou chvíli se provádějí v kasárnách ještě z dob Rakouska smutně známé "kufrvisity". Voják je špiclován, pozorován a hlídán. Aby byl vytvořen dosti silný špiclovský aparát, byl přijat zákon o délesloužících poddůstojnících, jímž se zaručuje přijetí do státní služby. Jde tu v podstatě o korumpování těch vojáků, kteří mají po propuštění ze služby málo naděje, že naleznou práci, a kteří jsou tím nuceni se snažiti o to, aby se zalíbili svým vojenským představeným, aby se mohli státi déle sloužícími poddůstojníky a později certifikatisty. Má-li býti voják vychován ve tvora co nejvíce bezmyšlenkovitého, je k tomu potřebí, aby podléhal vojenskému drilu co možná dlouho. Proto nebyl proveden branný zákon zkracující dobu služební, ale byla přijata novela k tomuto zákonu, zachovávající i nadále 18měsíční služební dobu. Současně došlo i ke změnám v předpisech disciplinárních. Podle nového zákona může nadřízený důstojník, k němuž se odvolává voják odsouzený k disciplinárnímu trestu, trest nejen schváliti nebo zkrátiti, jako tomu bylo až dosud, nýbrž ještě prodloužiti. Je to zařízení, jímž se má v praksi zameziti tomu, aby si vojáci na uložené disciplinární tresty vůbec stěžovali. Zařízení, které má učiniti bezprostředního nadřízeného skutečným, neobmezeným pánem nad podřízenými vojáky. Disciplinární tresty důstojníkům a gážistům vůbec byly dříve ukládány soudem, jehož členové byli vybráni z volených důstojníků a gážistů. Aby se zvýšila závislost důstojníků na vyšších velitelích, vybírají se nyní členové těchto soudů z důstojníků, kteří jsou jmenováni příslušným velitelstvím.

Vojenský soudní zpravodaj, zastupující úkol státního návladního, jest účasten i konečné porady soudu o trestu, aby tak bylo ještě více zaručeno, že disciplinární tresty budou ukládány podle vůle a třeba také zvůle příslušných vojenských velitelství. Tato nová opatření zákonná jsou však ještě zostřována opatřeními administrativními. Šikanování a týrání vojáků, trestání pro sebe menší přestupek nemá mezí. Voják si nesmí stěžovati. Voják musí mlčeti a sloužiti, musí mlčeti a sloužiti i když je nemocen. Vojenský lékař je zase starý "doktor aspirin", kterého známe z rakouských dob. Nedbale prohlednutý voják, i když je nemocen, je prohlašován za simulanta a jest ještě trestán. Kdo se může diviti, že za těchto poměrů přibývá v armádě sebevražd, kdo se může diviti, že za těchto poměrů přibývá desercí. A desertér je jako štvaný pes. Nezbývá mu nic jiného než krásti, loupiti a vražditi. Většina strašných zločinů v poslední době byla spáchána právě těmito štvanci, jež vojna vehnala v náruč zločinu.

Tak vypadá armáda, v níž dělníci a chudí rolníci, oblečení do vojenských kabátů, jsou určeni k tomu, aby na rozkaz šli zabíjeti své třídní bratry. Tak vypadá armáda imperialistického a kapitalistického státu. Tak vypadá armáda, kterou považují za nedotknutelnou svátost nejen měšťáci, nýbrž i naši soc. patrioti, kteří ji pomáhali tvořiti a kteří ji pomáhají udržovati.

Podívejme se nyní na to, jak vypadá armáda státu dělníků a rolníků, jak vypadá rudá armáda Sovětského svazu. Rudá armáda Sovětského svazu byla vytvořena dekretem o utvoření rudé armády dělníků a rolníků, vydaným 23. února 1918.

Svou dnešní formu obdržela radikální reorganisací z let 1923 až 1924. Tato reorganisace přinesla především zmenšení dosavadní armády na 562.000 mužů, t. j. na celou třetinu síly býv. carské armády. Dnešní ruský vojenský systém představuje směs mezi stálou armádou a milicí. Tento typ je nutným proto, že bylo naprosto nemožno masy ročně do branné povinnosti dorůstajících mužů podrobiti výcviku v rámci stálé armády. Nejvyšší instancí ruského vojenského systému je sjezd rad Sovětského svazu. Ten se usnáší o míru a válce, stanoví rozpočet armády, ustanovuje organisaci a vedení branné síly. V době mezi jeho jednotlivými zasedáními přenáší se jeho funkce na ústřední výkonný výbor SSSR. Výkonnému výboru je podřízen komisariát pro armádu a loďstvo, jenž je odpovědným za organisaci, vedení a výzbroj všech branných sil země. Rudá armáda liší se podstatně ode všech měšťáckých armád, nástrojů to vládnoucích tříd k udržování vykořisťovatelského systému, jest orgánem a nástrojem pracujících tříd pro jejich boj proti jejich protivníkům.

Rudá armáda je vybudována na podkladě principu branné povinnosti všech pracujících. Živly vykořisťující cizí pracovní sílu nejsou oprávněny sloužiti v armádě. Rudá armáda je složena z 90% z dělníků a rolníků a jenom 10% ze zřízenců. Vedoucí místa jsou svěřena téměř výhradně dělníkům. Rudá armáda dělí se na regulérní a milici. Regulérní, t. j. stálé vojsko, skládá se především z mladých dělnických a rolnických dobrovolců. Není-li počet dobrovolně se hlásících dostatečný, rekrutují místní sověty takové mladé dělníky a rolníky, kteří se nemusí starati o rodiny a jejichž práce není pro společnost nevyhnutelně nezbytnou. Příslušníci rodin všech vojáků jsou osvobozeni od placení daní, činže a všech ostatních dávek. - To je "jiný kafe", co pánové? Teď se podívejte, jak to vy máte zařízeno. To koukáte, jací jste vy kabrňáci! (Veselost.)

Teritoriální milice umožňuje vojenskou výchovu pracujících bez podstatného přerušení práce. Služební doba v milici činí 8 měsíců a je rozdělena na 5 let. Milicionéři jsou každoročně povoláváni na dva měsíce k vojenskému výcviku, během kteréhož je jim vyplácena plná mzda - vám se o tom ani nezdá (Hlas: Vy jste tam byl? - Veselost.) - a to polovina státem - prosím, abyste to dobře slyšeli - a druhá polovina závodem, v němž až dosud byli zaměstnáni.

A teď bude dobré porovnání. Uvádím porovnání mezi silou rudé armády a některých imperialistických armád. Na každých tisíc obyvatelů připadá vojáků: v Sovětském svazu 3.8 procent, v Litevsku 11%, v Estonsku 12.5%, v Anglii 10%, v Rumunsku 9.6%, v Polsku 10.4%, v Československu - my jsme kabrňáci, my nemáme žádných dluhů - 13%, v Itálii 6.9% a ve Finsku 9.5%.

Dále připadají na jednoho obyvatele v těchto státech tato vydání na válečné účely v dolarech: Sovětský svaz 3.4, Amerika 12, Francie 15, Anglie 26, Japonsko 7.5, Polsko 9.5, Československo 11.3, Lotyšsko a Finsko 8.8.

Na rozdíl od kapitalistických států, ve kterých jsou vojáci vyřazeni z veřejného života a olupováni o všecka práva politická, zúčastní se vojáci rudé armády aktivně na veškerém politickém a veřejném životě. Mají všechna práva, v kasárnách jsou pro ně zřízeny kluby s čítárnami a knihovnami. Zde jste rádi, když jsou v knajpách a opíjejí se a dávají si, jak se říká, hodně do hlavy. V kasárnách jsou stejně jako v závodech politické organisace. Mateřská řeč je současně také řečí služební. To není jako tady, kde se musí učiti Československé řeči.

Pro vojáky je vydáno 15.000 novin a 20 časopisů ve všech řečech obyvatelstva Sovětského svazu. Tomu se říká demokracie, u nás ji máme už skoro na odchodu.

Služební doba je rozdělena tak, že každodenně se věnují 4 hodiny vojenskému výcviku, 3 až 4 hodiny politické výchově. Nejvyšší služné velitele nemá přesahovati 200 rublů - ne jako zde, kde má takový generál přes 90.000 Kč. Proto mají více peněz na jiné věci. Velitelé jsou mimo to bezpodmínečně povinni stravovati se v jedné a téže kuchyni jako prostí vojáci. Vojáci dostávají veškeré pomůcky zdarma a mimo to jsou jim placeny veškeré práce v plné mzdě podle odborového tarifu. Mimo službu není voják povinen zdraviti vojáky vyšší hodnosti. Zde to bylo také, když chtěli balamutit vojáky; to bylo bratrství, než se utužila jejich moc. Velmi přísně se stíhá nadávání vojákům nebo špatné zacházení s nimi. Každý voják má právo na stížnost, kterou může přednésti buďto ve schůzi nebo sovětu voleném ze řad svých kamarádů. Odpovědi na přání a stížnosti vojáků musí býti veřejně oznámeny vyhláškou, přibitou na zeď. Všechna tato ustanovení a spousta dalších, nesených stejným duchem, přispěla k tomu, že rudá armáda stala se složkou opírající se o svazek dělnictva a pracujících rolníků.

Odváží-li se kapitalisté provésti svůj šílený plán a pokusí-li se o zardousení Sovětského svazu, narazí na mohutný odpor rudé armády a ozbrojených mas Sovětského svazu, toužících sice po pokojné práci, avšak kdykoliv připravených jíti do boje a hájiti vymoženosti revoluce. Takovou armádu, jako je armáda rudá, imperialistický a kapitalistický stát nikdy míti nebude. Nebudete míti vojáky, jimž byste mohli dovolit, aby politicky myslili, aby věděli, proč se mají obětovat, nebudete míti vojáky, kteří by téměř s holýma rukama šli bojovat. Nebudete míti armádu, která by mohla vzdorovati všem armádám světa, jako jim vzdorovala armáda sovětská, která by měnila vojáky proti ní vyslané ve své přátele, ve své spolubojovníky proti společnému nepříteli všeho proletariátu, proti světové buržoasii. Vojáci z dělnických řad a z řad malorolníků jsou našimi soudruhy, jsou soudruhy všem dělníkům, všem chudým rolníkům a všem trpícím. Jejich cílem i naším cílem musí býti, aby přestali býti vojáky v cizích službách, aby se stali vojáky své třídy. Než dosáhneme tohoto cíle, musíme ovšem všichni dělníci a chudí rolníci se starati o to, aby alespoň nejhorší útlak v kasárnách byl znemožněn.

Musíme a budeme žádat, aby vojáci sloužili u pluků, které jsou nejblíže jejich domovů, aby zůstali v okruhu svých známých a nebyli odvlékáni tam, kde jim nikdo nemůže ani pomoci ani poraditi.

Musíme žádat, aby služební doba vojenská byla snížena, aby se úlev dostalo především těm, kteří jsou z nejchudších rodin, aby se při předčasném propuštění z vojny dbalo více toho, aby staří rodiče chudého vojáka anebo jeho nezaopatření sourozenci netrpěli hlad, na místo toho, aby bohatý selský syn zůstal u svého statku, bohatý fabrikant u své fabriky.

Budeme se domáhati toho, a musí se domáhati všichni dělníci, aby se rodinám narukovaných vojáků dostalo dostatečné podpory, která by jim nahradila plně ztrátu výdělku mladého dělníka nebo mladého chudého malorolníka a živnostníka, který byl donucen odejíti na vojnu.

Vojákům se musí dostati dostatečného žoldu, aby nemusili čekat na podporu svých rodin, aby si mohli nejen koupiti něco k jídlu a pár cigaret, nýbrž i časopisy a knihy, jež mladý člověk potřebuje ke svému dalšímu vzdělání. Všichni dělníci musí jednotně se starati o to, aby zrušeno bylo zvláštní vojenské soudnictví, které je ještě horší a na zvůli vládnoucí třídy ještě závislejší než soudnictví civilní. Vojáci velmi trpí nesmyslnými a příliš surovými disciplinárními tresty, zabavováním žoldu, zakazováním vycházek, prodlužováním cvičení atd. Voják musí míti právo se odvolati z disciplinárního trestu přímo, a ne služební cestou. Konečné rozhodnutí o disciplinárním trestu musí náležeti komisi, volené z řad mužstva.

Aby bylo zaručeno, že vojáci nebudou okrádáni zlodějskými dodavateli, že nebudou okrádáni a poškozováni na stravě, musí býti volena zvláštní komise pro kontrolu stravování přímo z řad mužstva.

Osmihodinová doba pracovní se musí vztahovati také na vojáky. O svém volném času musí míti voják právo rozhodovati sám. (Místopředseda dr Brabec převzal předsednictví.) Vojákům nesmí býti bráněno, aby ve volném čase docházeli do čítáren, do schůzí, nesmí býti bráněno, aby byli členy dělnických politických i odborových organisací a udržovali s nimi naprosto svobodně styk. Rovněž jim nesmí býti bráněno v četbě časopisů a knih a ve svobodné, nikým nekontrolované korespondenci. Všichni vojáci musí znovu bojovati o volební právo, o právo svobodného politického projevu.

Mimo službu musí býti zrušena povinnost zdraviti nadřízené, voják mimo službu je prostý občan, který má a musí míti táž práva jako každý jiný. Budeme se domáhati toho, aby každému vojákovi byla za rok poskytnuta alespoň 4-nedělní dovolená a aby cesta na dovolenou i z ní byla plně hrazena vojenskou správou.

Úplně samozřejmým požadavkem pak je, aby voják, který se hlásí nemocným a není vojenským lékařem uznán, měl právo se dovolávati kontrolní prohlídky u lékaře civilního, kterou by platila vojenská správa.

Vojáci chápou tyto požadavky a staví se za ně. Vojáci vědí, že se nikde jinde nedovolají pomoci nežli u členů své třídy, u dělníků. Tím, jak je šikanujete, jak je týráte, nepodaří se vám udělati z nich bezmyšlenkovité stroje. Děláte z nich pouze uvědomělého svého nepřítele, který v okamžiku války, ať proti Sovětskému svazu, nebo proti kterémukoli jinému státu, nebo když je pošlete proti bouřícím se dělníkům, použijí zbraní proti vám, protože vy je zotročujete, protože vy jste jejich skutečnými nepřáteli, s nimiž budou bojovati spolu se svými soudruhy z továren a dílen.

Vážený sněme! Měli jsme oslavu osamostatnění. Článek II. Washingtonské deklarace zní: ". . . ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, slova, tisku, práva shromažďovacího a petičního." Jak to vypadá ve skutečnosti? Je to hanba demokracie a demokracie má býti přece lidovládou.

Na posledním sjezdu strany komunistické v Československu podle zprávy sekretáře bylo konstatováno, že pouze za jeden rok bylo pro politickou činnost z práce propuštěno 1.800, vyšetřováno 2.384, odsouzeno 1.196. Tresty činily 91 roků, 9 měsíců, 18 dní. Vidíte, jakou máte demokracii! Pokuty činily 100.629 Kč. Policejních prohlídek bylo 368. Persekuce tisku: Během roku bylo konfiskováno různých časopisů 404, z toho více jak jedna třetina "Rudého práva". Konfiskace stály 128.269 Kč. Žalob bylo podáno 436, redaktorů odsouzeno 50. Útraty procesů stály tu chudou stranu 177.128 Kč. K tomu dlužno podotknouti, že nepodaly zprávu "Pravda" a "Rovnost" v Brně, "Komunistická revue", "Dělnický deník" a "Kronika". A nyní si přimysleme, jak poslední dobou censura řádí, jak jsou zastavovány naše časopisy, jako "Rudé Právo", "Večerník" atd. Toto šílené řádění republikánského a demokratického censora daleko předstihlo i monarchistické byrokraty Metternicha, Bacha a ostatní. Byli pouhými břídily. To, co řekl Havlíček, přiléhá zrovna na naši republiku. On řekl "Rakousko. . .", já ale musím říci ". . . republika ta je samec, soudí, jen se práší. Ona má zákony ve své patrontaši." To řekl Havlíček a to přiléhá zrovna na naši republiku.