Na doklad třídního charakteru rozpočtu uvedla jsem několik položek z resortu ministerstva národní obrany. Nyní chci uvésti několik číslic, jak jsou vybaveny v rozpočtu resorty ministerstva sociální péče, zdravotnictví a zásobování. Zvláště nás ženy nejvíce zajímá, jak vládní pánové pamatovali na tyto instituce, na chudáky a sociálně slabé. Musím však konstatovati, že rozpočty jsou velmi chudé pro ty, kterým se má z nich pomáhati, totiž chudým, nemocným, hladovícím a nezaměstnaným.

Jak velký kontrast se jeví mezi číslicemi v rozpočtu vojenském a sociální péče! Ministerstvo národní obrany má v rozpočtu 9¹/₂ miliardy Kč. (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 22. listopadu 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) ministerstvo sociální péče má pouze 835,261.361 Kč v rozpočtu. Jak ohromný to rozdíl v číslicích a dokument lásky bohatých k chudým! Rozpočet ministerstva sociální péče zaujímá v sobě nejvíce resortů těch nejpotřebnějších a vyhledávaných chudinou a sociálně slabými.

Sociální péče zahrnuje v sobě také položku o péči válečných poškozenců, kterých je v republice na ¹/₂ milionu. Tomuto půl milionu válečných poškozenců se dává v rozpočtu na r. 1929 pouze 325,548.574 Kč. V tom jsou zahrnuty všechny důchody všech invalidů, vdov a sirotků a rodičů po padlých a zemřelých vojínech a všechno ostatní. Letošního roku se ušetřilo na válečných poškozencích na 35 mil. v sociální péči, a to se ušetřilo všechno na těchto mrzácích, vdovách a sirotcích a pozůstalých po nich.

Šetří se na nejchudších z chudých, ale za to se okázale dává všude jiným pánům, a zvláště ruským kontrarevolucionářům. Tito mají v položce pěkný present 19 milionů mimo jiné. Tyto osoby podporuje Československá republika již 11 let velmi vydatně. 4 mil. jim dává na vyšší zemědělský družstevní ruský institut v Praze a 4 mil. dává na vydržování poděbradské ukrajinské hospodářské akademie. To všechno se děje na úkor našich tuzemských chudých studentů, kteří při svých studiích hladovějí a strádají, a jejich chudí rodiče si musí utrhovati poslední sousto od úst, aby jejich dítě mohlo vystudovati. Řada oněch ruských studentů si učení nehledí a dělají flákače po ulicích a výtržnosti i v rodinách, kde bydlí.

Z položky na nezaměstnané se také vyplácí hodně těmto zahalečům, a našim dělníkům se podpora v nezaměstnání odpírá. Již v Poděbradech samých, kde jest eldorádo těchto zahalečů, je veliká roztrpčenost vůči nim. Oni berou od republiky až 1.200 a 1.400 Kč měsíčně, nic nedělají a chudí lidé se dřou za 10 Kč denně se svými rodinami, a naše staré i 65leté ženy chodí na pole pracovat, tam v Poděbradech, za 10 Kč denního platu, aby mohly svůj život skromně uhájiti.

Pánové však podporováním těchto lidí sledují svůj cíl, neboť myslí, že si tento sbor zahalečů udrží k tomu, až se podaří světovému kapitálu udělati nápor na SSSR a tito chlapíci, kteří již odvykli práci za 11 let, co jsou zde - oni však ani tam za carského režimu nepracovali - že budou jejich prvními liniemi na lidských jatkách válečných a povedou je proti nenáviděné jimi sovětské ruské vládě.

Mezi položkami je též zařazena částka 10 mil. Kč na uprchlé Čechoslováky z Ruska; to jsou ti, kteří se nechtěli podrobiti ruské dělnické vládě, pracovali tam a činili jí úklady. Jsou to ponejvíce bývalí fabrikanti a boháči; a takové osoby podporuje vláda československá!

V rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty nevidíme valného zlepšení pro všeobecnou kulturu. Z jeho 923.9 milionového rozpočtu vidíme, že je o něco vyšší než loni, že to zvýšení není k účelům opravdu školským, ale proto, že v tom jsou zahrnuty osobní platy kongruové, jejichž číslice činí v r. 1929 okrouhle 607.8 mil. Kč. Zvláštní přízni v rozpočtu těší se náboženská matice římskokatolická, která sama o sobě je velmi bohatá. Vůbec hlavní příčinou zvýšeného nákladu na kultus je provádění kongruového zákona, který platí od 1. ledna 1926. Stát je též právně vázán vůči církvi placením, dík smlouvám s Vatikánem. Musí se stavěti a opravovati kostely, fary, na něž je v rozpočtu veliká položka. Bohatí kněží, vysocí hierarchové necítí svoji mravní povinnost podporovati církev, ale loudí a vymáhají vše na státu, a tato koaliční vláda této instituci plně a blahovolně vyhovuje a vyhovuje všem církvím, neboť ty se jí za to bohatě odměňují svým hlasováním pro všechny kapitalistické návrhy, směřující proti chudému lidu. Zvláštní přízně se u vlády těší také nová církev československá, ta je též hodně vládou dotována. Milionové subvence se rozdávají na fary a kostely všech církví. Tak se plní slib Washingtonské deklarace, že v novém státě československém bude rozluka církví od státu. Národ Žižků a Husitů to dopracoval v jubilejním roce tak daleko, že president a oficielní představitelé této vlády nesmějí se zúčastniti oficielně oslav svátku Jana Husa dne 6. července. Tyto osoby nesmějí tam jíti, protože by se mohlo státi, že by papežský nuncius opět utekl z republiky, kdyby tam šly oficielně, a dalo by to potom ministru zahraničí velkou práci, než by papež nunciovi dovolil se vrátiti do Československa.

Ačkoli se dává na kostely, fary a různé representační domy, na stavební ruch není dostatečně pamatováno a zákon o něm sdělává se vždy krátkodobý a následky toho se ukazují potom při špatných stavbách a neštěstích na nich. Loňský zákon o stavebním ruchu nebyl vypracován pro dobro chudých lidí, nebydlících, nýbrž ve prospěch stavebních spekulantů, kteří ohromně bohatnou. Stavební neštěstí jsou takřka na denním pořádku, a byli jsme jich svědky již několikráte zde v samotné Praze, posledně při katastrofě na Poříčí. V Praze samé je ohromný nedostatek bytů, a to tím více, že se staré domy bourají a na jejich místech se staví representační domy a paláce, obchodní místnosti, kavárny a bary a dřívější nájemníci z těchto domů se nemají kam uchýliti. Bují zde lichva s byty, což ještě vláda dovršuje svými zákony, které odbourávají ochranu nájemníků a podražuje chudině i menším úředníkům a drobným živnostníkům nájemné do nedostupné výše, za což může býti také poděkováno zákonu, který letos dovoluje dvakráte zdražiti byty, a to celkově o 40%. Kde je vládní kontrola nad tím? Nikde, naopak vidíme, že nedostatečnými zákony se bytová lichva jenom podporuje. Stěžují si na to i lépe situovaní lidé s větším měsíčním příjmem; co má teprve říkati dělník, který vydělává také jenom 15 neb 20 Kč denně a má dáti 300, 400, 500 až 1.200 Kč jenom za byt o jedné místnosti? Taková rodina, aby mohla existovati, musí si vzíti podnájemníka a potom jsme svědky toho, jak takový rodinný život vypadá. Jsou z toho rodinné rozvraty. Proto je u nás také tolik deložovaných rodin, které musí bydliti na půdách, kůlnách, spí v parcích na lavičkách, v létě v kupách sena a v zimě ve stozích slámy. Tam bývají celé rodiny, taktéž v cihelnách. Pak se káže o mravnosti. Proto nám vyrostly v pražských předměstích i jinde v městech celé vagonové kolonie, kterým chybí osvětlení a kanalisace, úprava cest, takže vzniká z toho obava epidemických nemocí. Lidé tam bydlící, musí se domáhati společnými demonstracemi každé lucerny a cesty, každého kanálku v ulici a každou studnu a cesty si většinou musí upravovati sami. Tam nevěnuje svoji pozornost vláda, ani tam nevodí representanty cizích států, protože tam bydlí chudí proletáři. Na hlavních ulicích, kde bydlí panstvo, tam se dávají náklady stamilionové na úpravu v každém směru.

Dále: My nevidíme nikde samostatnou vyšší položku na ochranu matek a dětí vůbec, a co tam je pro to určeno, je položka společná s jinými institucemi resortu sociální péče. Na vojenský hřebčinec a hříbárnu se dostatečně pamatuje ve zvláštní položce a tolik se mluví v tomto rozpočtu ve vysvětlivkách a dodatečně o nutnosti zvýšení položky na chov koní, ale o potřebných institucích pro děti, matky a kojence se v rozpočtu sociální péče nikde ve vysvětlivkách a dodatcích tolik nemluví, jako se mluví o koních. Na toto my komunistické ženy vždycky poukazujeme, že se nedělá nic pro matku a dítě, a pak pánové naříkají, že se děti nerodí. Jak by se jistě zaradoval pan dr Mann, primář ústavu tuberkulosních matek a dětí v Krči u Prahy, kdyby třeba takovou položku, kterou dávají pánové benevolentně na ruské kontrarevolucionáře, dostal on do tohoto ústavu, aby mohl tento opravdu účelný ústav dostáti svému úkolu a přijímati tam a léčiti všechny ty ubohé dítky tuberkulosní, které se do tohoto ústavu hlásí denně a které tam vzíti nemohou, protože nemají tam pro ně místa a ani potřebného nákladu pro zaopatření těchto nemocných dítek, neboť to jsou děti ponejvíce chudých rodičů, které si léčení zaplatiti nemohou za své dítky, které onemocněly následkem špatné výživy, špatného bydlení a nedostatečného ošetření, poněvadž rodiče těchto dítek musí jíti denně do zaměstnání za chlebem pro svoji rodinu. Tento ústav by měla vláda vzíti do plné finanční podpory a nikoliv, aby se musily sháněti milodary pro potřeby ústavu žebrotou.

Naproti tomu ministerstvo vnitra má ve svých položkách ohromné sumy na policii a četnictvo, jehož stav musí stále zvyšovati, ne snad proto, že se rozmáhá zločinnost, ale hlavně pro ochranu velkokapitálu, když se jejich dělníci domáhají u nich za svoji těžkou práci vyšší mzdy. Již i tak daleko si fabrikanti troufají, že berou dělnictvu nejen svobodu politického přesvědčení, nýbrž i jeho svobodu odborové organisace. Nynější vláda neochraňuje utiskovaných dělníků. Na spravedlivých stávkách dělníků se to hemží ihned četníky a tito namnoze nutí dělníky, aby šli pracovati za onen mizerný žold a vyvolávají velmi často s dělnictvem stávkujícím boje pro sebe menší nepatrné slovíčko.

Neslyšeli jsme však, a ani dosud nikde nečetli, že by tato vláda dala stíhati ozbrojenou mocí a zavírati ony zaměstnavatele, kteří vykořisťují svoje dělníky nedodržováním zákonem stanovených a ujednaných mezdních dělnických smluv, dále nedodržováním úředně stanovené pracovní doby, a když vraždí tyto nedostatečnými ochrannými zařízeními při jejich práci v závodech a všude, kde pracují vinou dnešní kapitalistické racionalisace a chamtivosti, rychle a snadno zbohatnouti, když lehkomyslně a bez dozoru státního stavějí domy, aby pod troskami jejich ssutin bylo pohřbeno sta dělnických pracovníků, jako se to stalo v minulém měsíci zde v Praze na Poříčí. Neslyšeli jsme dosud, že tito stavební podnikatelé z Poříčí by byli vzati do vězení jako vrahové oněch 50 zabitých obětí. Oni pánové se těší dosud úplné svobodě a podnikají stavby vesele dále, a možná, že se dočkáme takového šalamounského úředního rozsudku nad těmito pány, že ono neštěstí zavinilo oněch 50 zabitých dělníků na té stavbě, a podnikatelé budou velkomyslně osvobozeni, a může se také jednoho dne státi, že dostanou ještě za to vyznamenání. U nás již nic nemůže překvapiti. A nota bene, nikde se nehnula u policejních státních orgánů ani ruka, když cukrobaroni udělali hromadný útok v měsíci září na kapsy konsumentů celého státu zdražením cukru, a k tomu ještě tito pánové toto zdražení cukru učinili proti vůli určitých kruhů vlády. Vláda neposlala na tyto pány policajty a četníky, aby je ihned odvedli za mříže, neboť svým činem, nic jiného nezasloužili, ale blahovolně s nimi smlouvala a ještě jim dala presentem 180 mil. Kč kromě již vyzískaných mnoha milionů, nepovoleným zdražením. Kdyby chudák, který nemá co jísti, ukradl bochníček chleba, toho ihned zavrou: cukrobaroni kradou z kapes konsumentů miliony, a jsou na svobodě. Inu to je kapitalistická morálka. Dále: Jaký bachovský duch vládne u nás, vysvítá i z toho, že samo ministerstvo spravedlnosti se přiznává, že udělalo od 1. ledna do 15. září 1928 jenom 1875 konfiskací novinových, z nichž připadá na stranu komunistickou 1357. A zastavením 4 časopisů komunistických právě před volbami do okresních a zemských správních výborů si dala opět tato vládní koalice vysvědčení svoji reakce. Takovýmito konfiskacemi a zavíráním komunistických řečníků pro kritiku této reakční vlády a dále vyhazováním ze státních služeb oněch lidí, kteří mají politické přesvědčení komunistické, se vláda vyznamenává. Vláda, která zavírá i oposiční poslance, kteří kritisují třídní protidělnické jednání této vládní koalice, je se svou demokracií již u konce a odstavec Washingtonské deklarace, kde se mluví o veškeré svobodě slova, tisku a práva shromažďovacího, je těmito pány a touto vládou úplně popliván. Na položky k zřizování nových státních policejních úřadů je peněz v rozpočtu dosti, a tak již vidíme, že u nás bude všechno samý četník, policajt a špicl. Na této položce se nikde nešetří, poněvadž buržoasie si toho přeje a chce býti všude jimi chráněna.

Ministerstvo zemědělství má letos vyšší položku o 29,497.202 Kč než loni, a to ještě jsou některé jeho položky jinde umístěny, v jiných resortech. Jsou tam milionové subvence na různé hospodářské účely a my bychom jim to nikterak nezáviděli, kdybychom ze zkušenosti nevěděli, že z těchto milionových subvencí nedostanou ti malí rolníci ničeho a že to dostanou všechno ti velcí agrárníci, aneb některý ten zemědělec, který je u nich dobře zapsán a dělá jim korteše pro stranu agrární! Totéž platí i o podporách při škodách živelních, že obyčejně ti nejchudší a nejvíce postižení nedostanou buďto nic aneb velmi málo. A co nám ženám bije v rozpočtu zvláště do očí, je, že na státní zvěrolékaře je tam slušnou položkou pamatováno, ale když při projednávání zákona o porodních asistentkách dožadovali jsme se, aby tyto byly zestátněny, na to peněz nebylo. Jak je viděti, větší péče jest u nás o dobytek, než o matky a děti. V ministerstvu zdravotnictví je taktéž nedostatečná položka. Podle toho potom vypadá i péče o epidemické nemoce, o tuberkulosní, slepé, hluchoněmé, slabomyslné a zmrzačené. Nevidíme dostatečných položek na stavbu nemocnic, sanatorií, lázní. Máme již řadu státních lázní, ale chudák se tam velmi ztěžka dostane, neboť i zde panuje protekcionářství a třebas i politická legitimace některé strany. Nemocnic je velký nedostatek, pacienti nemohou býti tam přijímáni. Nejen v Praze, nýbrž i na venkově je stále počet lůžek obsazen a nemocný musí ležeti na zemi, ba ani není dostatečného ložního prádla pro nemocné a pokrývek. Šetrnost je v těchto položkách v nemocnicích veliká. Pacienti ještě nevyléčení musí odcházeti z nemocnice, jelikož není pro ně místa. Ale také namnoze se stává, že v některých nemocnicích panuje takový režim, stěžují-li si nemocní na stravu, není-li třeba přiměřená aneb řádně upravená, že pacienti, kteří si stěžovali, jsou jako za trest, že se opovážili protestovati proti tomu, propouštěni domů ještě neuzdravení, což se stalo před nedávném v jedné nemocnici v severovýchodních Čechách. Ministerstvo zdravotnictví a čsl. Červený kříž vydávají spoustu peněz na různé letáky, přednášky, obrazy a filmy o zdravotnictví, ale co je to platno, když dělnictvo přímo z přednášky zdravotní, kde slyší, kterak se má chrániti před prachem a různými škodlivými příčinami, musí jíti přímo zase do továren, dílen, dolů, hutí, lomů a skal a všude jinam, kde musí pracovati za pár korun denně s největším úsilím, dík to zavedení nynější racionalisace, při nedostatečných zdravotních opatřeních následkem velké šetrnosti zaměstnavatelů? Z každého kouta číhá na ně nikoliv jenom tisíce škodlivých bacilů, ale číhá na ně také smrt, když ne okamžitá, tedy pozvolné umírání. V sociální péči je na živnostenskou inspekci, pro továrny a dílny, položka, ale dělníci nemají důvěru k této živnostenské inspekci, poněvadž mají špatnou zkušenost s ní. Dělníci vědí, že tato instituce je zřízena spíše na ochranu zaměstnavatelů než dělníků a jako na takovou se také na ni dívají. Ze statistiky živnostenské inspekce vysvítá, kolik hodin, úředně povolených ku práci, je přes čas. A to jsou číslice úřední; kolik je jich teprve, o kterých úřady nevědí, anebo vědí-li, mlčky to přehlížejí z ochoty k zaměstnavatelům! Práce osmihodinná je dnes skoro již jenom na papíře a pracuje se třeba 10, 12, 14, 16 hodin denně v továrnách a dílnách, zvláště při výrobě chemické, potravní, oděvní a v závodech textilních. Sobotní odpoledne žen chtějí továrníci zrušiti, a již k tomu nutí své zaměstnané dělnice, které, nechtějí-li přijíti o práci, mlčky s tím souhlasí. A právě zde mají býti ihned pohotově živnostenské inspekce a úřady, aby zamezily toto vykořisťování dělnictva. Mzdy se odbourávají, ale práce se přidává zaváděním racionalisace, což vláda plně podporuje.

Drahota je čím dále větší, ale my vidíme, že ministerstvo zásobování ničeho nepodniká proti tomuto zdražování. Ministerstvo zásobování nedělá nic proti lichvě, kartelům, trustům, které všechny společně zvyšují umělým způsobem drahotu. V čí rukách je ministerstvo zásobování, že nezakročuje se vší energií proti lichvářům a falšovatelům potravin? Toto ministerstvo by mohlo velmi mnoho udělati pro dělnictvo v oboru zásobování. Vládní pánové by se měli se svým policajtským (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 22. listopadu 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) aparátem a uměním obrátiti na instituce potravinářské velkého slohu. Vždyť porušování potravin, zvláště másla a mléka se velmi rozšířilo a samo ministerstvo zásobování musilo přiznati, že mléko bylo falšováno až do 90% vodou, v některých případech i vodou zdravotně závadnou, a u másla bylo falšování margarinem anebo jinými umělými tuky až do 90%.

Dále: státní statistický úřad uveřejňuje v čísle 54. a 59. svých zpráv statistiku domácích účtů 53 rodin dělnických za 52 týdnů. Z této statistiky uvedu zde pouze jeden případ, jaký ráj proletářů je v republice Československé, případ, který potvrzuje naše tvrzení, že proletariát nežije, nýbrž jen živoří. Rodina krejčího v severovýchodních Čechách o počtu 8 osob: Synové 16, 9 a 7 let a dcery 14, 13 a 5 let. Žena je dělnice ve tkalcovně. Příjmy této rodiny: Výdělek muže 2.626 Kč za rok a ženy 7.741 za rok. K tomu dary, podpory a úspory 1.057 Kč, úhrnem 11.424 Kč za rok. Z těchto příjmů upotřebeno na potraviny 8.164 Kč. Přihlédněme nyní zevrubněji, co za těch 8.164 Kč bylo opatřeno - i to nám statistika říká - vidíme, že kromě jiných potravin nakoupeno ze celý rok pro 8 osob 4¹/₂ kg hovězího masa, 4 kg vepřového masa - to znamená maso jen o velkých svátcích - 2¹/₂ kg másla, 519 litrů mléka, 81 vajec, 188 kg mouky, 869³/₄ kg chleba, 12 kg krupice a krup, 19 kg rýže, 472 kg brambor, 25 kg luštěnin, 8 kg povidel, 106¹/₂ kg cukru, prosím, pro 8 osob na celý rok! Již jen z letmého přehlédnutí všech těchto číslic každá matka vycítí, co musí býti důsledkem špatné výživy, které se dětem této rodiny následkem těžkých hospodářských poměrů jejich rodičů může dostati. Vodové polévky, suchý chléb neb brambor a k tomu polohořký cikorkový odvar, toť strava tisíců proletářů, kteří se dřou v továrnách a za svoji namáhavou práci jsou tak nedostatečně placeni, že nemohou si ničeho lepšího dopřáti. Toť vyrábění tuberkulosy ve velkém, a my vidíme, že ministerstvo sociální péče ve svých položkách má tak hrozně malounko pro potírání tuberkulosy. Nemocných je podle MUDr Ladislava Nejedlého, ředitele sanatoria v Sudoměřicích, který právě před několika dny se obrátil na určité osoby ve veřejnosti postavené a na všechny lidi dobré vůle, aby odkoupili losy ve prospěch tohoto sanatoria, v Československu 240.000 a 42.000 jich ročně umírá touto zákeřnou chorobou a až 94% dětí mezi věkem 12 a 14 roků reaguje na tuberkulosu. To jest ohromná obžaloba kapitalistické společnosti, obsažená v těchto číslicích. Avšak na takovéto sociální instituce peněz není, na ty se musí choditi žebrati. Není peněz na školy, opatrovny, jesle, útulky pro rodičky, není peněz na činžáky ve městech s lacinými byty pro méně vydělávající, a ani na venkově se tato otázka přiměřeně neřeší. I tam zůstávají lidé v kůlnách a v dřevnících, v boudách a na návsích. Není na různé jiné humánní ústavy, jak jsem již vpředu podotkla, a není ani ochrany práce před kapitálem.

Pánové všichni unisono se chlubí ve svých řečích i novinách - i zde to pan zpravodaj vyzdvihoval - že je s dostatek práce všude pro dělnictvo, že není nezaměstnaných, což si vláda přičítá ke svému dobru. Není však tomu tak, pánové, jak vy to vypravujete a píšete. Vidíme, že nedostatek práce zde je, a to zvláště v oboru textilním. Fabrikanti ze spekulace zastavují svoji výrobu na delší čas, aniž by uvedli pro to právní podklad, a vyhazují dělníky na dlažbu bez zaměstnání. To se stává u jedné firmy třeba několikrát za rok. To se děje zvláště v severovýchodních Čechách. V Nové Páce prádelna fy Schnabl již dvakráte letos zarazila práci. Poprvé na 12 neděl. Tak to udělala táž firma i v Trotince u Miletína, též v Jablonci n. Nisou, v Lomnici nad Pop. a v Jilemnici a všude jinde v tomto kraji. Dnes a včera je zde deputace z Lučence ze Slovenska, aby na patřičných místech u ministrů dostalo se jim pomoci a zabráněno bylo zastavení textilky v Apotové. Na Slovensku se vůbec odbourává průmysl a tak se tam nezaměstnanost vždy více rozšiřuje. Lid se tam brání proti vyvážení strojů a celých továren, ale česká buržoasie nedbá na protesty chudobného lidu. Na jedné straně se povoluje úředně i neúředně fabrikantům práce přes čas a na druhé straně se dělnictvo pro nedostatek práce propouští z továren nejisté budoucnosti vstříc. Běžte se pánové podívati do těchto krajů, co tam uvidíte bídy. Na polích se tam platí 6, 8, 10, 12 Kč při 10-hodinové práci denní, a to je ještě jenom práce ani ne sezonní. A za takovýchto skvělých pracovních poměrů mezi dělnictvem nutí ještě buržoasní vláda proletářské ženy, aby rodily a rozmnožovaly takto řadu proletářů, aby buržoasie měla lacinou armádu námezdních dělníků, kteří, brání-li se vykořisťování zaměstnavatelem, jsou (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 22. listopadu 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) uráženi ve svých dělnických citech všelikými měšťáckými individui. Když žena-matka se chce pokoutně zbaviti svého plodu, protože nemá tomu co dáti jísti a poněvadž to znamená ohromné sociální zatížení její rodiny prohřeší se proti §u 144 a čeká jí často krutý trest žaláře. Když však žena bohatá si dá odejmouti plod odborně profesorem nebo v sanatoriu, což ovšem může zaplatiti penězi, pro tuto dámu z buržoasní společnosti, která by tomu měla dáti co jísti a dělá to z pohodlí vlastní osoby, § 144 neplatí. A proto veškeré bezpráví, které se páchá na chudých ve prospěch bohatých a které tato koaliční vláda podporuje, plně silou si uvědomuje veškerý proletariát a proto také i dělnické ženy si musí všímati vojenského rozpočtu, který je vládou sděláván a který je čím dále tím vyšší. Z toho si můžeme učiniti představu o hrozné válce, kterou jsme prožili a která se stále strojí a chystá všemi kapitalistickými státy po celém světě. My, proletářské ženy, nemůžeme klidně přihlížeti k tomuto zbrojení, vzpomínajíce si, co obětí si světová válka vyžádala, kolik synů matkám a otcům vzala, kolik vzala mužů ženám a dětem otců, co mrzáků nadělala, které teď odbývají žebráckou almužnou, takže musí choditi žebrati. A proto při vzpomínce utrpěného hoře nelze tyto číslice bez duševního vzrušení přejíti. A jistě že při vzplanutí nového válečného nebezpečí by všechny ženy a matky dělnické všech národů a států protestovaly proti novému vraždění. Zbrojí se jak u nás, tak i po celém světě v kapitalistických státech. U nás v Československu je to vidno i z toho, že všude rozšiřují výrobu válečného materiálu a Škodovy závody, které zaměstnávají mnoho žen, poslední dobou je zvláště přitahují do výroby válečného materiálu v úmyslu, aby při vypuknutí války tyto ženy nahradily muže, kteří by šli do boje. Zároveň ve všech ostatních muničních továrnách jsou ženy přibírány k výrobě válečného materiálu. I textilní továrny se v mnohém přizpůsobují vyrábění válečného materiálu. Zbrojí celý svět a mírové konference a Kelloggův pakt buržoasie jsou pouhou frází těchto představitelů těžkého kapitálu a jejich bůh je peněžní žok a jejich jediná touha je nadvláda bohatých nad chudými. Boj celého kapitalistického světa namířen je však hlavně proti sovětskému Rusku, neboť to je nyní jejich jediný konkurent, kterého by chtěli zničiti, protože jest jediným dělnickým státem, který opravdu vládne poctivě a spravedlivě a potírá soukromý velkokapitál. Toto celým světem nenáviděné Rusko svoje státní rozpočty sdělává tak, aby co nejvíce a co nejlépe vyhovovaly a odpovídaly dělníkům a oněm rolníkům, kteří opravdu na svých polích pracují, a ne jako u nás, v Československu, kde státní rozpočet odpovídá a vyhovuje pouze jedné třídě a tou třídou je buržoasie. Zatím co se u nás pracovní doba osmihodinová zaměstnavateli a s vědomím úřadů protahuje až na 16 hodin denně, pracuje se v Sovětském Rusku od loňského 10letého jubilea trvání Sovětského Ruska 7 hodin denně, o čemž mluví hotová fakta. Dnes pracuje v Rusku již 125.000 dělníků pouze 7 hodin denně; z toho je 24 závodů jenom textilních. V měsíci říjnu t. r. začal přechod ještě mnoha dalších závodů k 7hodinné práci, obzvláště v železničních dílnách, a v běžném hospodářském roce má býti zahrnuto v 7hodinné práci 240.000 dělníků a v pěti letech má býti veškerá výroba zavedena na 7 hodin denně. Sovětský stát ruský dává možnost veškerého školského vzdělání všem chudým a nadaným osobám bez rozdílu pohlaví, kdežto u nás vyšší školské vzdělání je výsadou pouze bohatých. U nás "dík" reformě správní se školy budou ještě rušiti. U nás tak mnohému pacientovi tuberkulosnímu není možno jíti do sanatoria z toho důvodu, že nemá potřebného inventáře prádla a šatů, čehož vyžadují tyto humánní ústavy; v Rusku vše se dává zdarma k disposicí, jde-li pacient do léčení. Jak o dítě a matku je tam postaráno, již jsem zde uváděla jindy. § 144 je tam úplně zrušen, ale dětí se tam rodí hojně, protože o matku a dítě je tam postaráno dostatečně, i když jde za výdělkem. A tomuto Rusku to vynáší, protože ono umí svoje rozpočty užitečně a účelně uplatniti ve prospěch celého národa a nikoli třídně, jako zde koaliční pánové to dělají: A proto všechny kapitalistické státy nenávidí Rusko a proto zbrojí horečně a každý boj je namířen proti němu.

Nechť však buržoasie jest ujištěna, že dělnická třída je na stráži a že se postaráme, aby z této imperialistické války vyšel vítězně světový proletariát a rozmeten byl takto systém kapitalistického vykořisťování pracujícího lidu a po celém světě zavládl vítězný prapor sociální revoluce... (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 22. listopadu 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)... že se nám to podaří, toho jsme si jisti i přes všechnu persekuci a veškeré šikany, které nynější vládní koalice, jakož i všechny jiné státy kapitalistické proti straně komunistické a tím též proti veškerému proletariátu provádí. Tlak budí vždy protitlak a tímto protitlakem bude všechen proletariát celého světa, pokud nedosáhne úplného vítězství. V budoucí válce, vážení pánové, bude proletářská žena hráti hlavní úlohu, neboť ona již nedá vražditi svého muže, syny, otce a bratry a bude krutou mstitelkou za válečné utrpení minulé hrozné světové války. Proto my, komunisté pro tento třídní státní rozpočet hlasovati nebudeme. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Janík. Dávám mu slovo

Sen. Janík: Slávny senát! Pred námi leží rozpočet na rok 1929, o ktorom sa už moc hovorilo, kritizovalo, ba i zlú mienku vyslovili páni rečníci o ňom. Jedno ale priznať musíme všetci, že štátna cesta vedúca na pravo vie gazdovať a tu, čo majster tohoto veľkého diela pán ministr dr Engliš už tretí raz vykázal, že i s menej miliardami, to je s polovicou ako pred tým ten štátny voz vie ísť svojou cestou napravo. Už tohoto ohľadu zaslúži terajšia vládna väčšina, aby bola podporovaná.

Nemienim s tým povedať to, že Slovensko je spokojné, ani zďaleka. V tomto u každého ministerského rezortu musí prijsť náprava, obzvlášte ale v ministerstve financií, aby toto malo viac porozumenia pre Slovensko, ktoré doteraz bolo odstrkované a zaznávané. Z rečí a zo sľubov, ktorých bolo už toľko a všade, Slovensko ani nezbohatne, ani se nenajie, ale potrebuje skutky už raz.

Prve než by som pristúpil do podrobna ku kritike ministerstva železníc, dovolím si poznámku zpraviť k pánu kol. dr Franciscymu, ktorý minulý týždeň hovoril tuná niečo, čo nesrovnáva sa s jeho rečou. Ja ľutujem, že ako vzdelaný človek, učenec, kňaz katolický, mohol takú nepravdu tvrdiť, keď on hovoril, že oni, to je Maďari, na Slovensku a v Československej republike nežiadajú sa viac práv, len ako sme ich my Slováci mali v Maďarsku.

Vážení pánovia! Keď by Maďari mali tie práva v Československej republike, ako sme my Slováci mali v Maďarsku, ja neviem, čo by boli robili. Každý jeden vie, a to vedia dobre páni Maďari, obzvlášte ten chudobný maďarský ľud najlepšie vie, že mu je lepšie v republike Československej, ako by mu bolo dnes v dneskajšom Maďarsku. Lebo tam ešte panujú grófi a dženťrici. Ale Maďari na Slovensku májú svoje stredné školy, majú obchodné školy, majú profesorov maďarských, majú svoje ľudové školy čiste maďarské, v parlamente si rečnia, nadávajú ako sa im ľúbí po maďarsky, majú maďarských stenografov. Ale čo my Slováci, máme my slovenského stenografa vedľa nás? (Hlas: Nemáme ho!) Prosím vás, nie. Myslím, že by bolo povinnosťou predsednictva ak poslaneckej snemovni, tak aj predsednictva senátu, aby nám slovenského stenografa tu postavili, keďže Maďarom ho postavili. Nechcem s tým urážať pánov stenografistov českých, ale len to hovorím, že oni musia stenogram prevádzať Slovákom po česky.